Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Syntax současné finštiny

Helena Lehečková

[Chronicles]

(pdf)

Синтаксис современного финского языка / La syntaxe du finnois contemporain

Finská jazykověda je tradičně především jazykovědou srovnávací: zabývá se jednak problematikou finských nářečí, jednak synchronním i diachronním zkoumáním jazyků příbuzných. Obecná lingvistika s jiným zaměřením se začala rozvíjet až v posledních letech, a to zejména v oblasti textové lingvistiky (v Turku) a kvantitativní lingvistiky (v Oulu). Znalost pracovních výsledků v těchto oblastech však až na některé výjimky (např. práce N. E. Enkvista) sotva přesáhla za hranice Finska. Také většina finské jazykovědné literatury je z oblasti srovnávací ugrofinistiky, takže je mezi obecnými lingvisty v zahraničí málo známa. Proto byla s velkým zájmem očekávána Syntax současné finštiny, která slibovala jako první ve větší míře aplikovat obecně lingvistické metody na finský materiál.

Jde o práci dvou mladých finských lingvistů A. Hakulinenové a F. Karlssona (1979), která vznikla v l. 1976—1978, nejprve ve skupině zabývající se textovou lingvistikou, kterou tehdy vedl N. E. Enkvist, a později na katedře finské a obecné jazykovědy univerzity v Turku. Kniha byla koncipována především jako učebnice syntaxe pro pokročilé stu[79]denty finštiny, ale lze jí využít i při výuce cizích jazyků.

Autoři si vytkli dva cíle: (1.) shrnout dosavadní výsledky zkoumání finské syntaxe, a to jak problémů, jimž bylo dosud věnováno hodně pozornosti, tak i některých okrajových jevů, které do podobných prací zatím pojaty nebyly; (2.) předvést některé z metod popisu syntaxe a konkrétně ukázat, že tentýž materiál se dá z hlediska syntaktického interpretovat různým způsobem.

Výsledkem zkoumání není ucelený popis jednoho jazyka na základě jediné gramatické teorie, ale široký záběr různých pohledů na určitý materiál. Vzhledem k tomu obsahuje kapitoly různého druhu: v prvních čtyřech se vytváří teoretická a pojmová základna výkladů, rozebírají se některé syntaktické modely a uvažuje se o postavení syntaxe v jazykovědě. V 5. kapitole se probírají druhy morfémů a slov, 6. kapitola je věnována základním typům vět. V následujících kapitolách (7.—11.) jsou na konkrétních příkladech popisovány jednotlivé větné členy a jejich funkce, modalita a typy vět (kapitola 12.). Poslední dvě kapitoly (13.—14.) zahrnují výsledky práce autorů z oblasti nadvětné syntaxe.

V kapitole pojednávající o syntaktických modelech, uvedené citátem E. Paasilinny („Největší chybou nových řešení je to, že je nutno aplikovat je na staré problémy“, s. 27), vycházejí autoři z toho, že úkolem syntaktického komponentu gramatiky je vypracování takového popisného a interpretativního aparátu, který dovede postihnout všechny pravidelnosti větné stavby (srov. Teoretické základy …, 1975). K dosažení tohoto cíle je možno dojít různými cestami. Autoři představují devět syntaktických modelů, které jsou v různé míře adekvátní pro popis finštiny. Začíná se tradiční gramatikou, která vychází z latinské mluvnice a aplikuje charakteristické rysy latiny, tj. převážně flexívního jazyka, i na jazyky geneticky i typologicky odlišné.[1] Základní termíny syntaktické analýzy tradiční gramatiky, jako slovní druhy, gramatické kategorie, větné členy aj., se však používají i ve většině pozdějších teorií.

Z dalších syntaktických modelů je probírán u nás méně známý Diderichsenův (1946) poziční model, jehož cílem bylo vytvořit základní větná schémata povrchové struktury podle pozic jednotlivých částí vět. Tento model zdůrazňuje lineárnost syntaxe a nehodí se pro popis jazyků se skloňováním a kongruencí. Dále jsou v knize probírány analýza na bezprostřední složky, závislostní model, systémová gramatika M. K. Hallidaye, která teoreticky vychází z pražské školy, transformační gramatika jak ve formě standardní teorie, tak jako generativní sémantika, gramatika hloubkových pádů a tzv. relační gramatika jako jedna z modifikací transformační gramatiky vzniklá ze zkoumání povahy transformací a ze zájmu o syntaktickou typologii. Posledním probíraným modelem je tzv. model téma-réma. Zde jsou citovány především práce Mathesiovy a Danešovy. Při uvádění snahy spojit tradiční pražské pojetí aktuálního členění s transformační gramatikou odkazuje se na práce Shallovy. Autoři se zmiňují také o pojetí komunikačního dynamismu v pracích Firbasových.

Vlastní syntaktický výklad Hakulinenové a Karlssona je založen na synchronním zkoumání psaného spisovného jazyka. Materiál čerpali jednak z vlastních excerpcí, jednak z korpusů zpracovaných na samočinném počítači při univerzitách v Oulu a Tampere. Vyloučili z něho texty nářeční a poetické. Některé okrajové jevy ilustrují na příkladech umělých.

Co do předmětu zkoumání se tedy tato práce neliší od jiných finských syntaxí; její jedinečnost ve finské lingvistické literatuře však spočívá v tom, že kromě předvedení základních jevů syntaktických se zároveň snaží o jejich usouvztažnění se současnými problémy obecné lingvistiky. Proto je i teoretický základ a terminologie zde bohatší než v předcházejících finských gramatikách.

Autoři vycházejí z předpokladu, že syntax je ústřední částí gramatiky a sémantika, morfologie a fonologie jsou její komponenty doplňující, částečně interpretující (s. 63). Záměrně nedělají ostrou hranici mezi syntaxí, sémantikou a pragmatikou. Druhých dvou se dotýkají pouze okrajově, pokud je potřebují k objasnění určitých jevů (např. valence, presupozice aj.).

Z citovaných syntaktických modelů má na recenzovanou práci největší vliv gramatika tradiční a transformační, přesněji tzv. rozšířená standardní teorie. Ačkoli není explicitně [80]vyloženo, čím byl motivován výběr toho kterého popisu určitého syntaktického jevu, dá se předpokládat, že zvolené modely se ukázaly nejadekvátnějšími pro popis finštiny.

Základní jednotka syntaktického popisu zde byla vybrána ve shodě s analýzou na bezprostřední složky: zatímco v tradičních finských syntaxích (např. Setälä, 1880) byly za jednotky považovány pouze slova a věty, Hakulinenová a Karlsson považují za jednotky zkoumání i morfémy a fráze. Vzhledem k aglutinačnímu charakteru finštiny je uznání morfému za syntaktickou jednotku výhodné, protože to umožňuje preciznější analýzu některých jevů, které jsou na rovině slova méně průhledné (např. modalita, posesivita).

Analýza na bezprostřední složky se dále využívá při výkladu pronominalizace, protože názorně ukazuje možnosti substituce jednotlivých složek a jejich částí. Závislostní koncepce je základem pro rozlišování charakteristických typů vět, „systémová gramatika“ a aktuální členění jsou užity při výkladu pořádku slov, pomocí transformací se vysvětlují hojně se vyskytující participiální konstrukce a infinitivy, hloubkové pády pomáhají při popisu sloves.

Vzhledem ke speciálnosti finského jazykového materiálu se zde nebudu zabývat konkrétními syntaktickými výklady. Je třeba konstatovat, že všechny jevy jsou probírány důkladně a jsou dobře ilustrovány příklady ze současného jazyka.

Celkově je možno říci, že recenzovaná práce splnila cíle, které si vytkla. Je to užitečná pomůcka nejen pro studenty finštiny, ale pro lingvisty vůbec. Přestože jsou zde různé jevy vykládány z různých pozic, autorům se podařilo vyhnout se nekonzistentnosti výkladu a terminologickým nejasnostem. Použití několika syntaktických modelů jim dalo možnost popsat syntaktické jevy šíře a důkladněji, než jak to dělaly předcházející finské gramatiky, a ukázat i ty problémy, které v dosavadních pracích chyběly. Poprvé byly do finské syntaxe zahrnuty také některé jevy z oblasti textové lingvistiky. Užitečná je velmi obsáhlá bibliografie připojená na konci práce (obsahuje přes 500 titulů).

 

LITERATURA

 

DIDERICHSEN, P.: Elementar dansk grammatik. Købehavn 1946.

HAKULINEN, A. - KARLSSON, F.: Nykysuomen lauseoppia. Jyväskylä 1979. 425 s.

SETÄLÄ, E. N.: Suomen kielen lause-oppi. Helsinki 1880.

Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. SaS, 36, 1975, s. 18—48.


[1] Např. první finská gramatika Petraeova (z. r. 1649) redukuje i finský pádový systém po vzoru latiny na 6 pádů.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 1, pp. 78-80

Previous Jiří Kraus: Sporné autorství a geneze textu

Next Jan Petr: K 60. výročí založení KSČ