dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O konotaci v gramatice

Milena Rulfová

[Discussion]

(pdf)

Конотация в грамматике / La connotation en grammaire

„Zná-li spisovatel dobře, o čem píše, může mnohé z toho, co zná, vypustit, a píše-li pravdivě, pocítí čtenář všechno, co bylo vypuštěno, stejně intenzívně, jako by o tom psal. Majestátnost pohybu ledovce je v tom, že jen jednou osminou ční nad vodní hladinu.“ Tento Hemingwayův citát zvolil jako moto R. Volpert pro monografii Konnotativnyj uroven’ opisanija grammatiky (na materiale chudožestvennogo teksta nemeckogo jazyka) (vydal Latvijskij Gosudarstvennyj universitet imeni Petra Stučki, Riga 1979, 159 s.). Zabývá se v ní problematikou druhotných informací, zvl. konotativních významů při fungování gramatických jednotek v textu. Složitý komplex otázek týkajících se konotací v jazyce považuje za důležitou, byť dosud málo propracovanou složku popisu gramatické stavby jazyka z aspektu stylistického, a řadí problematiku jednoznačně ke zkoumání stylistickému.

V úvodu své monografie vymezuje autor předmět a kritéria svého zkoumání, podává velmi obsažnou definici termínu konotace a spojení konotativní význam. Vychází z názoru, že konotace lexikálních jednotek jsou daleko různorodější než konotace gramatické, principiálně rozdíl mezi nimi není; gramatické konotace však mají širší bázi vzniku, jsou nejen výsledkem vzájemného působení gramatické jednotky s ostatními prvky kontextu, vznikají i při užití některých syntaktických konstrukcí, např. při opakování, osamostatňování, dislokaci větného členu. Autor konfrontuje chápání pojmu termínu konotace (dále K) v lingvistické literatuře — od nejširšího pojetí Hjelmslevova (každá druhotná intonace je K) až k úzkému pojetí (např. [321]v pracích Šendel’sových, Rieslové aj.[1]). Připomíná, že termínem K se dnes mnohdy promiskue označuje i stylistický nebo kontextově stylový význam, jindy se jím rozumí jakýkoli význam okazionální nebo emocionální.[2] Snaha rozřešit tyto otázky prostupuje celou publikaci.

O složité problematice konotací konstatoval G. Mounin (1970, s. 110n.), že se tímto pojmem označují jazykové jevy navzájem nesouměřitelné a že se jejich rozbor nikdy neudržel v oblasti lingvistiky samé (např. Bally (1961) přecházel do psychologie, Carnap (1942) do logiky); Bally na základě existence psychologických kategorií lišil jazyk „intelektuální“ a „afektivní“; Martinet (1963) dodává, že na rozlišení denotace a konotace se z valné části zakládá i rozdíl mezi těmito jazykovými prvky, že podmínky připisované jazyku „afektivnímu“ platí ve skutečnosti pro jazyk vůbec. Obecně se konstatuje, že existují určité „zvláštní hodnoty“ jazyka, které adresáta informují o mluvčím, o jeho osobnosti, příslušnosti k sociální skupině, geografické lokalitě apod. Bývají označeny jako hodnoty suplementární, přídatné informace či přídatné vlastnosti znaku, emoční náboje (affects) nebo jako hodnoty nekognitivní, evokační, expresívní, sugestivní apod.

První kapitola Volpertovy knihy (Mechanizm vozniknovenij konnotativnych značenij) je ukončena zevrubnou definicí konotativního významu (dále KV) a je věnována trojí závislosti KV: na denotativním významu (dále DV), na denotátu a na kontextu. Autor definuje DV, tj. primární informaci jazykové jednotky,[3] která je předpokladem pro vznik informace druhotné; DV se chápe jako obecný (abstraktní) význam, který se vrství na konkrétní, lexikální význam slova nebo slovního spojení, je definován pomocí termínu sématu (minimálního elementu gramatického významu); soustava sémat DV vytvářející je objektivní, materiální „báze“, na níž K vznikají (K se tedy váže nikoli na obecný DV, ale na jednotlivá sémata). Mechanismus vzniku K je dvojí: první je spjat s DV gramatické jednotky (formy, souboru forem, tj. konstrukce, slovního druhu); jakýkoli DV a jakékoli séma náležející do jeho struktury se mohou ve vhodném kontextu stát základem pro vznik KV. Gramatická jednotka může být nositelem těch KV, které jsou připraveny jejím denotativním základem, na němž jsou potenciálně založeny. KV tohoto druhu označuje Volpert jako K kvalitativní. Druhý způsob je spjat s DV lexikálně gramatické jednotky — slovního tvaru nebo spojení tvarů; KV vzniká kvantitativním tlakem DV. Tato intenzifikace významu vzniká při užití speciálních syntaktických konstrukcí, např. při opakování, dislokaci větného členu — takto vznikají K kvantitativní. Podle autora vyvolávají, na základě DV, další, doplňující obsah nefixovaný textem, ale vyplývající z kombinace jazykových jednotek. V obou typech jde o druhotnou informaci spjatou s gramatickým nebo lexikálně gramatickým denotativním základem, [322]oba typy se mohou realizovat ve vhodném kontextu. Podle typu závislosti KV na denotátu[4] liší autor K s emocionální dominantou (Ke) a K s dominantou významovou (Kv); denotátem Ke (mechanismem vzniku je kvalitativní) je vnitřní svět mluvčího (autora, vypravěče, postav v literárním díle) a reálné nebo pociťované příznaky předmětů, dějů, osob, o nichž se v textu mluví (tj. příznaky předmětu sdělení). Volpert uvádí různá pojetí termínu emocionálnost v lingvistické a psychologické literatuře:[5] emocionálnost se považuje za druhotnou informaci vztahující se k mluvčímu, předmětům, dějům, situacím, přičemž do ní zahrnuje jevy, jako je aktuálnost, přesvědčení, tragičnost, intimnost a mnohé další. Konotace s významovou dominantou je podtext,[6] označuje se podtextová K (Kp); podtext je doplňující, slovně nevyjádřená, textem nefixovaná myšlenka, která odráží reálné nebo ve fantazii mluvčího (autora) existující objekty situace, děje, stavy. Mechanismem vzniku je Kp kvantitativní: vzniká jako výsledek intenzifikace DV lexikálně gramatické jednotky, jejího záměrného vysunutí do popředí textu. Za nejdůležitější problém podtextu považuje autor určení jeho jazykové báze; jako jazykový jev je podtext založen na kompozičních zvláštnostech výstavby textu, nejčastěji na některém z typů opakování, na distribuční konfrontaci dvou nebo více podobných úseků textu. Volpert tuto bázi rozšiřuje o aspekt poziční nápadnosti jazykové jednotky; touto bází může být podle autora jakýkoli prostředek, který je schopen zintenzívnit nápadnost lexikálního a gramatického významu jednotky. Tvar v kontextu zdůrazněný čtenáře poutá, vyvolává jeho asociace, které vlastně, podle mínění autora, podtext tvoří. Konfrontuje se dvojí chápání termínu podtext — na jedné straně podtext jako K vznikající intenzifikací lexikálně gramatického prvku, na straně druhé jako jev spjatý s problematikou presupozice (souboru podmínek vhodných pro vytvoření jazykového významu). Autor zdůrazňuje, že každá věta nese nějakou dodatečnou informaci o presupozici, která je pro konkrétní vyjádření uspokojivá. Rozebírá typy presupozic, dílčím způsobem probírá z tohoto hlediska i některé typy transpozičního užití gramatických jednotek.

Třetí závislost KV — závislost na kontextu (nejdůležitějším faktoru vzniku K) tvoří základ klasifikace konotací na paradigmatické (Kpar) a syntagmatické (Ksyn) významy; Kpar je trvalým příznakem syntaktických frazeologismů, který mají i v případě, jsou-li užity izolovaně, Ksyn vzniká dvojím způsobem, jednak elementy kontextu, které stimulují vznik „souvýznamů“ (soznačenij) gramatické jednotky, jednak některými syntaktickými prostředky, které umožňují lexikálně gramatické jednotce fungovat na „předním plánu“.[7] Závěrem oddílu se konstatuje, že mezi DV a KV není ostrá hranice, je možný přechod DV na konotativní rovinu (při metaforic[323]kém vyjádření),[8] nebo paralelismus obou významů (např. při vyjádření významu pochybnosti o platnosti sdělení jednak tázací větou, jednak lexémem wahrscheinlich).

V druhé kapitole publikace (Mesto konnotativnogo urovnja v sisteme funkcional’nych stilej) autor liší KV a význam stylistický, tj. informaci o funkční, lokální a sociální zařazenosti jazykové jednotky; hlavním typem stylistického významu je ovšem příslušnost jednotky k funkčnímu stylu. KV a význam stylistický jsou jevy různého řádu, za základ jejich rozlišení se považuje příznak „existence/neexistence denotátu v materiálním světě“ a „implicitnost/explicitnost vyjádření“. Stylistický význam se často spojuje s pojmem expresívnosti[9] na rozdíl od emocionálnosti; termín se obyčejně chápe jako zesílení výraznosti a síly působení jednotky na percepci adresáta, z hlediska sémantického bývá hodnocen také různě, jako komponent významu, logicky neoddělitelný významový element, doplňující informace vrstvící se na obsah jednotky, nebo jako obecná atmosféra kontextu, nuance řeči. Existují pokusy dešifrovat obsah expresívnosti (např. se do pojmu zahrnuje slavnostnost, patetičnost, zdvořilost, hrubost, komičnost, údiv, ironie atd.); toto chápání autor nekomentuje. Ať se expresívnost zkoumá z toho či onoho hlediska, traktuje se jako součást významu jazykové jednotky. Volpert naopak konstatuje, že expresívnost není spjata s objekty reálné skutečnosti (proto není významem), ani necharakterizuje příslušnost jednotky k funkčnímu stylu (slova typu tajemnost, nenávist atd. nelze proto klasifikovat jako expresívní). Autor chápe expresívnost jako stupeň originálnosti gramatického elementu a soudí, že se dá určit pouze kvantitativně; při častém fungování jednotky slábne. Expresívní jsou v různé míře všechny jednotky s druhotnou informací, zejm. prvky mající stylistický a KV.[10] V exkursu do literárněvědné problematiky autor liší K od doplňující informace, která vzniká v jakémkoli uměleckém textu jako v uměleckém díle. Zatímco v ostatních funkčních stylech se KV vrství na nominativně předmětové významy jednotek, v textech stylu uměleckého vznikají na denotativním základě obohaceném „přirůstáním smyslu“ (priraščeniem smysla),[11] tomuto sousloví konkuruje v literární vědě pojem obraznost. Přirůstání smyslu bývá zahrnováno do pojmu K (toto pojetí se opírá o Hjelmslevovo konstatování, že plán výrazu konotativního systému je znakovým systémem, proto všechny druhotné informace lze označit za konotace; srov. Hjelmslev, 1960), jednak — v literární vědě — se tyto pojmy neliší a chápou se jako „obohacování“ smyslu vůbec: slovo zvětšuje svůj sémantický obsah na újmu dodatečných asociací, jejichž výsledkem je intenzifikace emocionálního zabarvení (emocionální míry) (srov. Lotman, 1964): nejde vlastně o narůstání smyslu nebo vrstvení konotací, ale o změnu smyslu — o smysl nový. Na rozdíl od těchto názorů Volpert ve své koncepci pojímá oba jevy jako entity různé; liší tři sémantické roviny v uměleckém textu: rovinu předmětově nominativních a gramatických významů, rovinu narůstání smyslu a ro[324]vinu vlastních konotací. První dvě vytvářejí denotativní vrstvu jazykových jednotek uměleckého textu, KV vrstvící se na denotativní základ obohacený narůstáním smyslu vytváří rovinu třetí. Z individuálnosti, neopakovatelnosti sémantického základu jednotek v každém díle vzniká i unikátnost konotativních „souvýznamů“.

Stratifikací jazyka na ose vertikální se vydělují funkční styly, horizontální stratifikací lze vyčlenit roviny analýzy jazyka. V pasáži o spojení roviny konotativní s rovinami jazykovými autor připomíná, že kromě běžné analýzy základních (denotativních) významů jednotek a jejich funkcí je potřebné analyzovat jejich optimální fungování, které je závislé jak na základních významových charakteristikách, tak na druhotné informaci (vyjadřované explicitně nebo implicitně), tj. na stylistickém významu a KV. Jazykové roviny lze pojímat nejen jako roviny jazyka, systému systémů, ale také jako roviny jazykové analýzy; rovina stylistických a konotativních významů je pouze rovina analýzy, nemá vlastní formální prostředky, jež by bylo možné vyčlenit segmentací řečového aktu. Stylistika definuje a popisuje všechny jazykové struktury zároveň, stylistická rovina zaujímá z hlediska hierarchie pozici „nad všemi ostatními rovinami“. Hlavním úkolem stylistiky je popis jednotek jednotlivých rovin, zvl. z aspektu jejich optimálního fungování vzhledem k záměrům a cílům komunikace a komunikantů.

Dvě kapitoly závěrečné se týkají problematiky kontextu; podstata termínu se objasňuje v relaci k pojmu mikrokontextu (jeho základní formální jednotkou je odstavec) a makrokontextu (úsek rozsahem více nebo méně přesahující odstavec). Autor analyzuje pouze ty zvláštnosti kontextu, které jsou bezprostředně spjaty se vznikem KV, ukazuje vztah konotací k celkové výstavbě odstavce, k prostředkům spojujícím jazykové elementy v odstavci, k normě textu. Konotace pak — podle autora — závisí na třech základních zvláštnostech kontextu: sémantika K je determinována pozicí jednotky v odstavci, typ K závisí na vztahu jednotky k těm elementům, které jsou s ní v korelačním vztahu, síla (efekt) K na vztahu jednotky k normě textu. Různé spojitosti těchto jevů tvoří základ pro stanovení typologie kontextů, v nichž KV vznikají.

Kontextová metoda zkoumání K (je jí věnován poslední oddíl publikace) se zabývá dvěma typy analýzy uměleckého díla; obě jsou založeny na tezi, že hlavní význam tu má vztah gramatické nebo lexikálně gramatické jednotky a kontextu a že pro určení vztahu jednotky a kontextu (existují čtyři typy těchto vztahů) je třeba stanovit její funkčně sémantické pole.

Volpertova monografie zkoumající vlastně v nejširším slova smyslu stylistické možnosti gramatiky přináší nový, netradiční přístup k nejednoduché problematice konotací. Od koncepcí dosud známých se liší nejen ve vymezení rozsahu informace, kterou konotace obsahuje (nese), ale i základními charakteristikami tohoto pojmu.[12] Je třeba připomenout, že dnešní teorie literatury i současná lingvostylistika se opírají mj. právě o teorii informace a sémaziologie, resp. sémiotiku (texty funkčních stylů zkoumají pod zorným úhlem informace, kterou přinášejí jako zvláštní druh znaku). Specifičnost textů uměleckého stylu je viděna v tom, že jsou schopny vyjadřovat konotace, naopak projevy stylu odborného bývají součástí jen jednoho, „věcného“ kontextu; proto se v nich užívají termíny, které mají konotací co nejméně. Ideální by byl výraz, jehož konotace by se blížily nule (Hrabák, 1973, s. 113). [325]Volpert opírá zkoumání konotací o analýzu uměleckého textu; do výkladu se však nedostaly problémy spjaté se záměrem autora na straně jedné, se schopností čtenáře prožívat a dotvářet text při čtenářské konkretizaci na straně druhé (Ingarden, 1964, s. 47n.). Bylo by jistě zajímavé zjistit, jak konotace vznikají a fungují i v jiných funkčních stylech, zvl. ve stylu prostě sdělovacím a publicistickém. Některé části výkladu i některé závěry zřejmě vyvolávají polemiku, a to nejen v řadách lingvistů zabývajících se otázkami stylistického popisu gramatiky, ale i mezi literárními vědci; autor však naznačil, že cílem publikace není definitivně rozřešit sporné otázky vztahující se k problematice konotací v jazyce, nýbrž zdůvodnit představenou koncepci. Ke kladům práce mj. patří shrnování dílčích výsledků na konci kapitol a obsáhlá bibliografie, k citelným nedostatkům pak to, že autor neulehčuje čtenáři orientaci v knize věcným rejstříkem.

 

LITERATURA

 

BALLY, Ch.: Francuzskaja stilistika. Moskva 1961.

BAUMGÄRTNER, K.: Formale Erklärung poetischer Texte. In: Mathematik und Dichtung. München 1965.

BOCHMANN, J.: Zum theoretischen Status und operativen Wert der Konnotation. Ling. Arbeitsberichte 1974.

CARNAP, R.: Introduction to semantics. In: Studies in semantics. Cambridge 1942.

GRIGOR’JEV, V. P.: Slovar’ jazyka russkoj sovetskoj poezii. Moskva 1965.

FREGE, G.: Über Sinn und Bedeutung. Zeitschrift für Philosophische Kritik, 100, 1892.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1972.

HJELMSLEV, L.: Prolegomeny k teorii jazyka. In: Novoje v lingvistike. Moskva 1960.

HRABÁK, J.: Poetika. Praha 1973.

HRABÁK, J.: Kapitola bezručovská. List II. Praha 1947.

INGARDEN, R.: O poznávání literárního díla. Praha 1964.

LARIN, B. A.: Estetika slova i jazyk pisatelja. Leningrad 1974.

LOTMAN, Ju. M.: Lekcii po strukturnoj poetike. Tartu 1964.

LURIJA, A. R.: Jazyk i soznanije. Moskva 1979.

MARTINET, A.: Eléments de linguistique générale. Paris 1963.

MILL, J. S.: A system of logic. London 1911.

MORRIS, Ch. W.: Language, signs and behavior. Prentice Hall 1955.

MOUNIN, G.: Překlad literárního díla. Praha 1970.

RIESEL, E. - SCHENDELS, E.: Deutsche Stilistik. Moskva 1973.

SKALIČKA, V.: Text, Kontext, Subtext. Slavica Pragensia 3. Praha 1961.

ŠENDEL’S, E. I.: Mnogoznačnost’ i sinonimija v grammatike. Moskva 1970.

VINOGRADOV, V.: Stilistika. Teorija poetičeskoj reči. Poetika. Moskva 1963.

VOLPERT, R.: Konnotative Bedeutungen in der Grammatik. Riga 1974.


[1] E. I. Šendel’s (1970) charakterizuje K gramatické jednotky jako expresívnost, intenzifikaci některých jejích významů, jako gramatickou obraznost, emocionální efekt; o spojení roviny konotativní a denotativní říká, že konotativní obsah nelze odlučovat od denotativního, K je vždy druhotná ve vztahu k denotaci, jde ovšem o jevy různého typu: na rozdíl od denotace K „nic neoznačuje, nepojmenovává, pouze se prožívá, cítí, vnímá“; liší se tedy K a denotace principiálně tím, že se neshodují v reálné skutečnosti. — Při úzkém chápání se z pojmu K vylučuje nejen druhotná informace, jako funkční, časová aj. charakteristika, ale i tzv. podtext, doplňující myšlenka textem nefixovaná, ale vyplývající z jeho kompozičních zvláštností.

[2] Termínem konotace lze ovšem pojmenovat i vztah mezi významem a uživatelem významu (mluvčím); KV se vztahuje zejména k tomu, co Morris (1955) nazývá pragmatickou dimenzí sémiotiky. Při analyzování literárního díla došlo časem k posunu v definování pojmu K. Dnes se akcentuje subjektivní a psychologická stránka označování. Z toho vychází i Volpert, aniž se však explicitně o tomto posunu zmiňuje.

[3] Nikde v textu není důležitý pojem informace definován; autor ho zřejmě chápe jako výpověď o činnosti, objektu, jevu, vztahu. K bližšímu zkoumání pojmu informace je možné mj. vycházet z hlediska sémiotiky; tři úrovně sémiotické analýzy představují tři typy abstrakcí znakových vztahů: syntax, sémantiku, pragmatiku; z těchto tří kategorií vyplývají i tři různé aspekty pojmu informace.

[4] Autor navazuje na konstatování Ch. Ballyho (1961, s. 94n.) o logické a emocionální dominantě řečového faktu.

[5] Komparací autor dospěl k závěru, že v jazyce čistě emocionální K neexistují, lze hovořit pouze o K s emocionální dominantou.

[6] V naší tradici se užívá též termínů subtext nebo druhý významový plán (popř. rovina) textu, často se definuje jako „doprovodný, nevyslovený, skrytý význam promluvy“. Podtext citově podbarvuje, posouvá a v různé míře modifikuje explicitně vyjádřený, bezprostřední význam textu. Porozumění podtextu, tj. odkrytí jeho významového obsahu, předpokládá tvůrčí přístup čtenáře, dotvářející estetický účinek díla (srov. Hausenblas, 1972; Ingarden, 1967; Skalička, 1961; Lurija, 1979, s. 235).

[7] Mnozí lingvisté (K. Bochmann, E. Rieslová, K. Baumgärtner, ale i L. Hjelmslev) konstatují, že konotace vznikají pouze v řeči (parole). Jiný názor je ve Volpertově práci (1974), v níž se vydělují tři skupiny gramatických jednotek, které mají konotaci paradigmatickou: gramatické archaismy, hovorové formy a syntaktické frazeologismy. Detailní analýzou těchto jazykových jevů však autor svůj dřívější názor korigoval; závislost KV na kontextu ukázala, že jen syntaktické frazeologismy mají pragmatickou K, u jednotek dvou zbývajících skupin vzniká K až při jejich fungování v řeči.

[8] Metafora i metonymie jsou založeny na využití konotovaných významů, za druh metonymie se pokládá také symbol; symbol je však znak jiné povahy než základní tropy, má s nimi sice společný vztah ke K, ale jiný vztah k denotátu (srov. Hrabák, 1973, s. 113).

[9] Expresívnost se v lingvistické literatuře traktuje velmi nejednotně, Rieslová a Schendeľs (1973, s. 315) ji považují za jeden z komponentů stylistického významu. Také vztah expresívnosti a emocionálnosti se chápe nejednotně, někdy se oba pojmy pojímají jako rovnocenné, jindy jako zcela nerovnocenné entity, jako synonyma, nebo se vykládají jako vztah obecného a dílčího. Užívá se často pojmů „smíšených“ (zvl. v tradici ruské): „emocionálně-expresívní“, „ekspressivno-emocional’no-ocenočnyj“, „emocional’no-ekspressivno-stilističeskij“.

[10] Grigor’jev (1965, s. 223) navrhuje pojmenovat jednotky, které mají jakoukoli druhotnou informaci nebo doplňující smysl, termínem expreséma.

[11] Vinogradov (1963, s. 225n.) konstatuje, že významová („smyslová“) struktura slova užitého v uměleckém díle se rozšiřuje a obohacuje „přirůstáními smyslu“, která se rozvíjejí v systému celého estetického objektu. Larin (1974, s. 285) užívá v tomto smyslu termín kombinatorní narůstání.

[12] V knize chybí poučení, že pojmy denotace a konotace jsou jedny ze základních pojmů logické sémantiky, které do logiky zavedl J. S. Mill (1911) a že v logické sémantice pracuje s těmito pojmy paralelně několik teorií a metod (např. Frege (1892) užívá pojmu denotace jako jednoho z bodů významu při sémantické analýze jména, v Carnapově teorii (1942) extenze a intenze je denotát totožný s pojmem extenze). Lze připomenout, že u nás se dřív užívalo termínů významové jádro a významové složky akcesorní (jsou to vlastně překlady ruských termínů osnovnoje značenije a vtoričnyj priznak). Hrabák (1947, s. 6n.) vložil mezi akcesorické významy a významové jádro ještě pojem významy pobočné.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 4, pp. 320-325

Previous Ludmila Uhlířová: Na okraj monografie o aktuálním členění v češtině

Next Marie Těšitelová, František Čermák: O nových frekvenčních slovnících finštiny a nizozemštiny