Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová sovětská práce o slovanské frazeologii

Ladislav Horalík

[Chronicles]

(pdf)

Новая советская работа о славянской фразеологии / A new Soviet monograph on Slavic phraseology

Monografií zaměřených na komparativní zkoumání slovanské frazeologie je poměrně málo. Proto jistě vzbudí pozornost zájemců o tuto problematiku nová práce V. M. Mokijenka Slavjanskaja frazeologija (Moskva 1980, 207 s.), jež bude předmětem naší recenze.

V. M. Mokijenko, člen katedry slovanské filologie na Leningradské státní univerzitě, znalec slovanských jazyků včetně českého, je nadšeným propagátorem československo-sovětské spolupráce v oblasti lingvistiky. Svým vědeckým zaměřením je Mokijenko historik, etymolog slovanské frazeologie, vyšlý z leningradské školy prof. B. A. Larina. Mokijenko rozvíjí myšlenky a principy této školy a nevyhýbá se při tom problémům nejobtížnějším, zpravidla otevřeným otázkám ve frazeologii, které se týkají např. charakteristiky, definice, obsahu, struktury, geneze, fungování frazeologismů aj.

Hlavním cílem recenzované práce je podle autora (srov. úvod, s. 3) „ukázat dynamiku procesů tvorby frazeologismů ve slovanských jazycích (především ruském) a demonstrovat metodiku vědecké etymologické analýzy frazeologismů“. V rámci vytyčeného úkolu pak Mokijenko zkoumá pět vybraných protikladů působících v oblasti frazeologie, a to: ustálenost — neustálenost, modelovatelnost — nemodelovatelnost, implicitnost — explicitnost, obraznost — neobraznost a diachronii — synchronii. Tyto protiklady jsou zevrubně zkoumány v pěti kapitolách práce.

První kapitola o ustálenosti a neustálenosti frazeologických jednotek (s. 7—39) řeší jednu z klíčových otázek ve slovanské frazeologii. Absolutní neměnnost, stabilita frazeologických jednotek je ireálná; proti ní jako druhý člen této korelace působí mobilnost, variabilnost, jež se týká všech jazykových plánů (zvukového, gramatického i lexikálního) a jejímž důsledkem jsou různé varianty téhož frazeologismu. Problémem je zde stanovit hranice této variantnosti, tj. určit, kdy lze ještě mluvit o variaci (modifikaci) frazeologického invariantu a kdy již nikoli. Druhý případ nastává, naruší-li se sémantická celistvost a totožnost s daným frazeologismem vlivem individuální autorské transformace či vlivem slovní hříčky. Stabilita a mobilnost jsou dvě vzájemně na sebe působící vlastnosti, jimiž se zajišťuje fungování a dynamika frazeologického fondu. Přitom ustálenost je základním diferenčním příznakem frazeologismu, i když jde vlastně o ustálenost relativní. Daný protiklad je ilustrován v rámci autorova etymologického výklady frazeologismu točit’ baljasy na materiálu východoslovanských jazyků.

Ve druhé kapitole o modelování frazeologických jednotek (s. 40—75) studuje autor genezi frazeologismů podle určitého strukturně sémantického modelu a demonstruje to na konkrétním modelu dat’ + udar = bit’ a porovnává při tom frazeologický materiál ruský a český. Uvádí celkem pět různých možností realizace uvedeného modelu v obou jmenovaných jazycích a podává zdařilý typologický popis obou frazeologických systémů. U modelovatelných frazeologismů typu bit’ bakluši je to obtížný a z hlediska čistě synchronního neuskutečnitelný úkol. Zde může uspět pouze historik v oblasti frazeologie, používající k objasnění etymologie takového frazeologismu diachronního přístupu. Mokijenko zde využil nářečního frazeologického materiálu a dále bohatého materiálu z jazyků slovanských i neslovanských (to je pro Mokijenka příznačné) [76]a mohl tak na základě toho dokázat i u frazeologismů zdánlivě nemodelovatelných jejich původní příslušnost k určitému modelu.

Dalším z protikladů působících ve frazeologii vůbec a ve slovanské frazeologii zvláště je implicitnost a explicitnost (srov. třetí kapitolu, s. 76—112). Implicitnost se zde chápe jako snaha co nejvíce zmenšit počet komponentů frazeologismu v souladu se zákonem ekonomie v jazyce, přičemž může dojít k přeměně frazeologismu o několika komponentech až — v krajním případě — v pouhé slovo. Vlivem redundance dochází ve frazeologii k opačné tendenci — k explicitnosti, a to konkrétně k přeměně dvoukomponentního frazeologismu ve vícekomponentní frazeologismus, resp. v přísloví a bajku.

Důsledkem implicitnosti ve frazeologii je tedy koncentrace obsahu frazeologismu při zmenšeném (ušetřeném) počtu komponentů. Explicitnost je pak protipólem implicitnosti. Na frazeologickém materiálu slovanských jazyků jsou v práci ukázána různá stadia přeměn frazeologismů vlivem zmíněného protikladu.

Ve čtvrté kapitole o obraznosti a neobraznosti frazeologických jednotek (s. 123—162) se kromě tohoto protikladu řeší i obsah frazeologie, resp. klasifikace frazeologismů. Mokijenko sice považuje obraznost za důležitý rys frazeologismů, avšak hodnotí jej pouze jako příznak fakultativní na rozdíl od expresívnosti, která je podle něho příznakem kategoriálním. Rozsah pojmu frazeologie je v literatuře chápán různě, nejednotně. Stoupenci úzkého pojetí zahrnují do ní jen ty frazeologismy, které se vyznačují obrazností, v tomto případě chápanou jako rys kategoriální. V sovětské lingvistice začíná převládat — a s tím lze souhlasit — široké, tradiční chápání pojmu frazeologie, to znamená, že se do ní zahrnují i frazeologismy postrádající obraznost.

V rámci zkoumaného protikladu probíhají podle Mokijenka ve frazeologii dva procesy: od neobraznosti k obraznosti (metaforizací vzniká převážná část nových frazeologismů) a naopak, tj. od obraznosti k neobraznosti, kdy vlivem různých faktorů (paronymické, polysémantické a homonymní transformace komponentů) nastává zatemnění a porušení původní obraznosti, a tedy i motivovanosti frazeologismů. V jiných případech zase dochází ke směšování frazeologismů neobrazných s obraznými.

Pokud jde o klasifikaci frazeologismů, považuje Mokijenko za nejobecnější Skorupkovo dělení frazeologismů na dvě skupiny: (1.) frazeologismy přirozené, s dalším dělením podle sémantiky nosného komponentu na somatické, geografické, meteorologické apod. a (2.) frazeologismy podmíněné (uslovnyje), tj. týkající se různé činnosti, profese, nejčastěji z oblasti řemesel, zemědělství, vojenství, práva ap. Mokijenko tu neusiluje o vyčerpávající vyčíslení všech tematických skupin frazeologismů; jde mu hlavně o zkoumání a porovnání tzv. profesionálních frazeologismů ve slovanských jazycích.

Protikladu synchronie a diachronie ve frazeologii je věnována speciální pozornost v páté kapitole (s. 163—174), i když diachronní a spolu s ním synchronní aspekt prolíná celou práci. Autor v této kapitole nejdříve poukazuje na nesprávnost názoru ve světové lingvistice značně rozšířeného, že při jazykovém bádání nesmíme směšovat oba aspekty. Mokijenko přitom vychází z pozic marxistické jazykovědy, podle níž jakýkoli synchronní stav jazyka je výsledkem dlouhého diachronního vývoje. Má zcela pravdu, když tvrdí, že spojení synchronního aspektu s diachronním determinuje dynamiku frazeologického systému. Rozpory v názorech na podstatu frazeologismu, jeho definici i na rozsah pojmu frazeologie jsou podle autora spojeny s obtížemi rozlišit synchronii od diachronie ve frazeologii. Oba aspekty přes protikladné stránky tvoří totiž dialektickou jednotu a lze plně souhlasit s tvrzením autorovým, že chápání synchronního fungování frazeologismů není možné bez aktualizace plánu diachronního.

Je samozřejmé, že jsme v naší recenzi nemohli zcela postihnout a obsáhnout všechno bohatství autorových myšlenek a řešení a zaujmout k nim postoj. Avšak i z toho, co zde bylo uvedeno, vyplývá, že V. M. Mokijenkovi díky jeho erudici, minucióznímu výkladu rozsáhlého slovanského frazeologického materiálu (ten je uveden souhrnně v rejstříku na konci knihy) se podařilo splnit vytyčený úkol — objasnit dialektické zákonitosti geneze a rozvoje slovanské frazeologie pomocí funkční aplikace diachronního aspektu v organickém spojení s aspektem synchronním, a tedy správně vymezit místo a roli diachronního aspektu v tomto bádání vůbec.

[77]Recenzovaná práce splňuje požadavky kladené na seriózní vědeckou publikaci a má význam i po stránce metodologické, neboť ukazuje některé nové principy objektivní lingvistické analýzy v oblasti slovanské frazeologie.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 1, pp. 75-77

Previous Iva Nebeská: Polská práce o sémantice účelu

Next Jiří Nekvapil: Sovětská monografie o intonaci a výstavbě výpovědi