Sovětská monografie o intonaci a výstavbě výpovědi

Jiří Nekvapil

[Chronicles]

(pdf)

Советская монография об интонации и структуре высказывания / A Soviet monograph on intonation and structure of utterance

V poslední době se věnuje velká pozornost studiu intonace. Konstituuje se celý obor intonologie. Při studiu intonace se spojuje přístup fonetický s přístupem fonologickým. Důraz se klade na hledání funkcí intonace a intonačních jednotek, což se projevuje v tom, že intonace se zkoumá jako jeden z prostředků organizace výpovědi, vedle prostředků lexikálních a gramatických. V tomto duchu je napsána monografie I. G. Torsujevové Intonacija i smysl vyskazyvanija (Moskva 1979, 112 s.). Metodicky autorka vychází z teze, že „odpověď na nezodpovězené otázky teorie intonace je třeba hledat v zkoumání zákonitostí realizace smyslu (významu) výpovědi“. Naznačenými teoretickými předpoklady se T. hlásí k pracím F. Daneše, „jednoho ze zakladatelů funkčního přístupu ke studiu výpovědi“ (s. 3).

Monografie je rozdělena na dvě části téměř stejně obsáhlé. V první se autorka zabývá obecně lingvistickými předpoklady analýzy intonace (té si všimneme podrobněji), v druhé části se věnovala fonetické analýze intonace.

Monografii uvádí zajímavá kapitola „Ponjatije vyskazyvanija“. T. zde konstatuje, že ať se výpověď definuje jakkoli, přece se jednotliví autoři shodují alespoň v tom, že výpověď se nevymezuje z hlediska syntaktické struktury, ale z hlediska plnění komunikativních funkcí. Možné přístupy ke studiu výpovědi rozdělila autorka do čtyř směrů: (1.) tzv. směr „antigramatický“, (2.) fonetický, (3.) funkční, (4.) textový (tyto směry — jak uvidíme — se však různě překrývají, ne-li splývají).

Přístup pracovně nazvaný jako „antigramatický“ je charakterizován tím, že výpověď se staví proti větě; jinak řečeno, vymezení výpovědi vychází z tvrzení, že výpověď není totožná s větou. Tento přístup je podle autorky rozpracován zejména v české lingvistice. Zavedení termínu výpověď je oprávněno tím, že dává možnost analyzovat řečové úseky nejen z gramatické nebo fonetické stránky, ale i jako celostní komunikativní fakt.

T. zdůrazňuje, že není správné omezovat „výpovědi“ jen na ty případy, kdy řečový úsek není zformován na základě strukturního větného schématu. Výpověď je zvukovou realizací věty, avšak vztah věta/výpověď je podle autorky fakultativní. Jinak řečeno, v řeči existují i výpovědi morfosyntakticky neztvárněné.

Někteří lingvisté považují výpověď za jednotku jazyka (langue), která formuje úroveň jazykového systému, stojící nad úrovní věty. Příznakem této jednotky je však pouze aktuální členění. T. namítá, že v této koncepci není jasné, kam potom zařadit příznaky výpovědi plynoucí z komunikativní situace, vyjadřování emocí, podtext atd. Podle T. je výpověď jednotkou řečovou, nemající émický korelát v jazykovém systému.

Jiní lingvisté mluví o větě - výpovědi a to jim umožňuje zavést při vymezování výpovědi intonační kritérium.

Jako představitel fonetického přístupu ke studiu výpovědi je uveden Ju. S. Stepanov. Výpověď je podle něho fonetickou realizací věty, přesněji fonetickou větou (tak i v zásadě Šmilauer, 1966, s. 16). T. souhlasí s tím, že při vymezování výpovědi nelze opomenout její stránku fonetickou, zejména proto, že je důležitým faktorem při určování hranic výpovědi, ale pouze fonetické vymezení výpovědi považuje za jednostranné.

Avšak ani respektování fonetických a gramatických aspektů pro vymezení výpovědi ještě nestačí. Podstatnou je i stránka obsahová (ta podle T. zahrnuje zejména komunikativní intenci, věcně-obsahové (smyslovoje) členění, emocionálnost a podtext). Vymezení výpovědi, které bere v potaz její fungování, její věcně-obsahovou („smyslovou“) stránku, je charakteristické pro třetí přístup v teorii výpovědi, autorkou označený jako funkční. Zde se uvádějí Daneš, Gak aj.

Badatelé reprezentující poslední, tj. textový přístup v teorii výpovědi, hodnotí výpověď jako část textu, a to vedle takových textových útvarů, jako je odstavec a nadfrázový celek. V této koncepci je výpověď chápána i jako minimální text. Textový přístup je podle T. výhodný proto, že lze vydělit jednoduché vý[78]povědi mající formu vět, a složité výpovědi, tj. nadfrázové celky nebo dokonce odstavce. Tento přístup je výhodný i pro určování hranic výpovědi. Podle autorky je však třeba respektovat, že hranice výpovědi nelze určit jednoznačně pro všechny druhy textů (má na mysli hlavně rozdíl mezi texty dialogickými a monologickými). Ovšem ve všech druzích textu musí být výpověď věcně-obsahově celostní.

Při vymezení hranic výpovědi lze také hledat oporu v hranicích věty (větného schématu). Právem však autorka podotýká, že hranice věty a výpovědi nemusí souhlasit (srov. Nekvapil, 1981).

Proti výše uvedenému rozvržení různých přístupů ke studiu výpovědi lze jistě vznést některé námitky. To však nic nemění na skutečnosti, že tato část monografie je užitečným přehledem problémů, o nichž se i u nás hojně diskutuje (viz např. Hrbáček, 1971). Pozornost by jí měla věnovat i lingvistická historiografie.

Podrobnou analýzou dospěla T. k této definici výpovědi: „Výpověď je věcně-obsahově celostní úsek řeči mající komunikativní intenci, je realizací jazykového systému a odpovídá jazykové normě“ (s. 15).

V dalších kapitolách se autorka zabývá některými funkcemi výpovědi, zejména komunikativní a expresívní.

Komunikativní funkcí výpovědi rozumí T. funkci zprostředkování komunikativní intence, vyjádřené v komunikativním typu výpovědi. Přesvědčivě ukazuje, že jen intonace nemůže sloužit jako spolehlivé kritérium pro diferenciaci komunikativních typů výpovědi (viz též Pilch, 1977). Ale přesto nelze jejich studium řadit do syntaxe.

Expresívní funkci plní podle T. věcně-obsahové členění výpovědi. Autorka upozorňuje, že se sice věcně-obsahovým („smyslovým“) členěním rozumí nejčastěji tzv. aktuální členění, ale to je v její koncepci jen dílčí případ věcně-obsahového členění. Autorku zajímá členění podle stupně závažnosti.

Stupeň závažnosti jednotlivých výpovědních složek je stanoven poslechovými testy. Škálám konstruovaným podle stupňů závažnosti odpovídají určité strukturní jazykové prostředky, a to lexikální, např. emocionální zabarvení slova, zdůrazňovací částice, z lexikálně syntaktických prostředků např. opakování. Nejpodstatnější úlohu ve vyjadřování stupňů závažnosti má však intonace.

Pokud běží o emocionální stránku výpovědi, které je věnována celá kapitola, T. zjišťuje, že v podstatě jakákoli emoce může být vyjádřena výpovědí kteréhokoli komunikativního typu. Avšak určité emoce bývají vyjadřovány určitými komunikativními typy výpovědí (např. podle T. v otázkových výpovědích převládá údiv a radost).

Při vymezení podtextu výpovědi vychází autorka z jakéhosi neutrálního uspořádání jazykových prostředků výpovědi. Podtext vzniká, jestliže se kombinace jazykových prostředků výpovědi nějak odchyluje od tohoto neutrálního stavu (např. když místo intonace otázky nebo příkazu je užito intonace implikace nebo oznámení).

S problematikou podtextu úzce souvisí zkoumání smyslu výpovědi. Jak známo, smysl výpovědi může být pro mluvčího a pro posluchače rozdílný. Proto vymezení smyslu výpovědi nelze provést bez určení smyslu komunikativní situace. Podle autorky další úkol intonačních výzkumů spočívá právě v korelování struktur získaných formálními procedurami s množinou smyslů získaných analýzou situací.

Druhá část publikace má už charakter speciálnější. T. tu mimo jiné předkládá řadu výsledků svých experimentálních výzkumů, které dobře dokreslují první, obecně lingvistickou část publikace. Za zmínku stojí, že si autorka všímá i intonační organizace nadfrázových celků. Konstatuje, že každá následující výpověď je pronášena s respektováním intonace výpovědi předcházející a dokonce celého vznikajícího textu (viz též Fridman, 1975). Znalost variant intonačních jednotek umožňuje podle T. určit hranice textových jednotek a to je důležité pro obecnou teorii textu.

Dobrá informovanost a fundovanost publikace I. G. Torsujevové je zárukou, že tato práce bude vyhledávána dalšími odbornými zájemci. Může v nás vzbudit i uspokojení, že česká lingvistika podnětně působí na badatele v zahraničí.

 

LITERATURA

 

FRIDMAN, L. G.: K voprosu o sverchfrazovych jedinicach. In: Teoretičeskije problemy [79]sintaksisa sovremennych indojevropejskich jazykov. Leningrad 1975, s. 216—221.

HRBÁČEK, J.: K otázce delimitace výpovědi. Slavica Pragensia, 13. AUC. Praha 1971, s. 199—207.

NEKVAPIL, J.: Ju. V. Vannikov, Sintaksis reči i sintaksičeskije osobennosti russkoj reči (rec). ČsRus, 26, 1981, s. 230—232.

PILCH, H.: Intonation in discourse analysis. Phonetica, 34, 1977, s. 81—92.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1966.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 1, pp. 77-79

Previous Ladislav Horalík: Nová sovětská práce o slovanské frazeologii

Next Jan Petr: Publikace o K. Būgovi