dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Souvětné vyjadřování postojů mluvčího

Petr Karlík

[Articles]

(pdf)

Выражение отношений говорящего в сложном предложении / Speaker’s attitudes as expressed by complex-sentence form

Problematika postojů mluvčího k propozičnímu obsahu výpovědi představuje jeden z centrálních aspektů komunikativně pragmatické (interně pragmatické) dimenze významu věty a ne neprávem se právě v současné době těší mimořádné pozornosti nejen u jazykovědců, ale také u badatelů orientovaných filozoficko-logicky. I když dosud v koncepcích jednotlivých autorů existuje poměrně značná nejednotnost názorová i terminologická, daná mimo jiné i různými teoreticko-metodologickými východisky zkoumání ilokuční složky mluvních aktů, dalo by se říci, že se v zásadě podařilo již alespoň základní typy ilokucí (komunikativně intenčních postojů) uspokojivě vymezit a charakterizovat jak po stránce významové, tak i z hlediska způsobů a prostředků jejich signalizace (Grepl, 1979).

S jistým zjednodušením by bylo možno společného jmenovatele všech koncepcí objevujících se v 2. pol. 70. let charakterizovat jako ústup od tzv. performativní analýzy v té podobě, jak je známa např. z prací Rossových (1970), kompenzovaný snahou vymezovat jednotlivé typy ilokucí zejména na základě mimojazykových podmínek jejich úspěšné realizace. Tento vlivný proud, inspirující se mnohdy více filozoficky než lingvisticky, reprezentují hlavně u nás známé práce Searlovy (1970, 1976), v nichž se za relevantní chápou externě jazykové okolnosti, tvořící ve svém souboru komplex pragmatických presupozic jednotlivých ilokucí, a otázka jazykových prostředků, jimiž se víceméně uzuálně realizují komunikativní záměry mluvčího, je tak vlastně až sekundární. Domyslíme-li tento metodologický přístup do důsledků, věta V může potom v zásadě sloužit jako výrazový prostředek signalizace ilokučních (komunikativně intenčních) záměrů I1 … I2 … In v závislosti na komunikativní situaci a způsob (jazyková forma), jakým je ten který komunikativní záměr vyjadřován, je v principu irelevantní.

Není ovšem docela pravda, že na tento princip popisu upozornila až teprve teorie mluvních aktů. U nás už J. Chloupek (1973, s. 330) výstižně připomněl, že tázací věta Tak ty už k nim docházíš do rodiny? může mít právě v závislosti na komunikativním kontextu nejen funkci otázky, ale také varování nebo může vyjadřovat oznámení rezignace nad poznanou skutečností.

Chápání jazyka jako znakového systému, pomocí něhož se jednotlivé ilokuce realizují, vedlo část badatelů ovlivněných Searlovými myšlenkami k rozlišování tzv. přímých (direktních) a nepřímých (indirektních) řečových aktů. I když sám status indirektních aktů není dosud zcela vyjasněn ani v rámci teorie mluvních aktů (Searle, 1975; Davison, 1975; Morgan, 1978) a někteří autoři se k možnosti jejich systémově lingvistické interpretace vyslovují skepticky, ukazuje se jako podnětné metodologické východisko řešení této otázky užití metody komponentové analýzy při vymezování jednotlivých ilokucí (Alisovová, 1971). Autorka charakterizuje každý komunikativní záměr mluvčího souborem tzv. elementárních modálních smyslů, v zásadě odpovídají třem Searlovým podmínkám: p. upřímnosti, p. úspěšnosti a komunikativnímu záměru.

Jeden z nejpromyšlenějších a, jak se zdá, i metodologicky nejplodnějších konstruktů navrhl M. Grepl,[1] který, rozvíjeje myšlenky Alisovové, při důsledném respektování asymetrického dualismu formy a funkce jazykového znaku svou metodou odhaluje a popisuje předpoklady a možnosti jazykových forem k tomu, aby v určitých, exakt[94]ně popsatelných komunikativních kontextech mohly vyjadřovat určitý komunikativní záměr, který mluvčí zamýšlí realizovat, a aby ho i adresát správně „dešifroval“. Přitom se vlastně poprvé podařilo „zabudovat“ do teorie mluvních aktů i tzv. subjektivní postoje mluvčího (v dřívější Greplově terminologii jistotně modalitní a emocionálně hodnotící postoje), a to jako složky komplexní smyslové struktury (odpovídající elementárním modálním smyslům u Alisovové) určitého komunikativního záměru, které — jsouce tematizovány — mohou právě ve vhodných komunikativních kontextech samy tento komunikativní záměr realizovat. Takové řešení, jak zřejmo, představuje současně významný příspěvek k řešení otázky direktních a indirektních mluvních aktů z hlediska větné sémantiky, neboť za indirektní akty se chápou (a jsou také interpretovatelné) pouze takové výpovědi, které vyjadřují jeden ze smyslů určité ilokuce.

Pokud jde o výrazové prostředky sloužící jako indikátory jednotlivých postojů (komunikativně intenčních i subjektivních), byla již — právě v české lingvistice — věnována pozornost nejen formám morfologickým (zejména úloze slovesných modů), ale i syntaktickým (např. tzv. osamostatnělým větám vedlejším (Karlík, 1979)), lexikálním (funkčně sémantické analýzy modálních sloves a partikulí) a jednotkám suprasegmentálním (zvláště větné intonaci). Přitom se právě v poslední době usiluje o vymezení ustálených, konvencializovaných prostředků (schémat), kterými jsou nejen základní postojové hodnoty, ale také jednotlivé jejich dílčí subhodnoty víceméně jednoznačně exponovány (jde o syntaktické formy, které jsou tvořeny spojením forem morfologických modů, partikulí, modálních sloves, intonací apod.). Někdy se v této souvislosti hovoří o syntaktických modech (Karlík, 1981) nebo o specifikovaných výpovědních formách (u M. Grepla).

Ukazuje se však, že při popisech inventáře indikátorů různých postojových hodnot bude třeba brát v úvahu ve větší míře než dosud i takové formy, které mají charakter souvětí (z hlediska formálně syntaktického jde především o formy hypotaktické). Je to třeba proto, že představují bezpochyby jeden z výrazných typů výrazových prostředků různých postojů mluvčího, ale také proto, že bude třeba rozhodnout, zda takové formy reprezentují skutečná souvětí nebo pouze speciální, mnoha faktory podmíněné užití souvětných forem ve funkci indikátorů hodnot postojových. Tato otázka se jeví velmi aktuální právě v souvislosti se zpracováváním kapitoly o souvětí v připravované akademické mluvnici češtiny.

Zcela obecně je třeba předeslat, že souvětí jakožto pojem zakotvený v oblasti gramatické formy, tj. spojení několika vět jakožto gramatických forem ve vyšší celek s gramatickou stavbou souvětnou, nemá, jak ukázal Fr. Daneš (1977), v sémanticky orientované gramatice tak centrální postavení, jako má v gramatikách vycházejících v podstatě od gramatické formy. Budeme-li i nadále v gramatice postupující důsledně „od významu k výrazu“ termín souvětí rezervovat pro označení gramatické souvětné formy (parataktické a/nebo hypotaktické), jeví se i z hlediska cílů našeho příspěvku účelné klást si otázku, jakou funkci může tento složitý výrazový prostředek plnit.

Budeme-li vycházet ze zjištění,[2] co odpovídá větám jakožto jednotkám (formálně) syntaktické roviny na rovině sémantické (propoziční), čeho jsou povrchovými realizacemi, můžeme rozlišovat v zásadě dvě funkce gramatické souvětné formy: (1.) funkci, kterou plní gramatická souvětná forma v rámci sémantiky „propoziční“ (přitom buď věty v souvětí představují povrchovou realizaci dvou více nebo méně autonomních propozic — „struktury polypredikativní“, anebo jedna věta souvětí reprezentuje povrchovou realizaci nějakého participantu jiné věty — „struktury [95]participantní“); (2.) funkci, kterou plní gramatické souvětné formy v rámci pragmatické dimenze významu věty. Právě tento „úkon“ souvětných forem nás bude zajímat. Pozornost ovšem nemůžeme věnovat všem funkcím souvětných forem v rámci pragmatické dimenze věty (nebudeme si tedy všímat např. vedlejších vět místních a časových, které lze považovat za výrazový prostředek tzv. externě pragmatických kategorií). Předmětem našeho zájmu budou pouze ty funkce, které gramatické souvětné formy plní jako formální exponent různých postojů mluvčího; dalo by se také říci, že gramatická souvětná forma je v takovém případě buď tzv. implicitním prostředkem signalizace určité postojové hodnoty, anebo naopak prostředkem explicitním.[3]

Jelikož užití určité gramatické formy souvětné jako indikátoru postojových hodnot není jedinou (a často ani ne hlavní) funkcí této formy, je nutno: (1.) stanovit a charakterizovat ty faktory, které jsou v jednotlivých typech signálem toho, že dané gramatické souvětné formy není užito jako prostředku realizace sémantiky propoziční, (2.) nalézt a popsat takové formální exponenty, takové rysy v „syntaktickém chování“ (Grepl - Karlík, 1982) větných struktur, kterými se gramatické souvětné formy užité ve funkci exponenta hodnot postojových odlišují od gramatických souvětných forem užitých jako výrazový prostředek sémantiky propoziční, čímž se současně postulovaný rozdíl dílčím způsobem objektivizuje. Jako takové exponenty můžeme chápat různé druhy transformací, substitucí, nominalizací, možnost měnit větosled v souvětí apod.

Jeden z nejrozšířenějších typů představují takové gramatické souvětné formy, které v základní své funkci reprezentují prostředky signalizace struktur sémanticky polypredikativních, přesněji řečeno toho jejich typu, který Fr. Daneš (1977, s. 248) řadí mezi tzv. mezipropoziční sémantickou závislost. Souvětná forma v těchto případech explicitně vyjadřuje různé typy kauzálních vztahů mezi relativně autonomními propozicemi.

Např. věta

(1) Jestliže mu to nepřipomeneš, nevrátí ti to

má gramatickou souvětnou formu, která ve své základní funkci signalizuje podmínkový vztah (s podmínkou možnou) mezi dvěma propozičními obsahy. Ve své sekundární funkci ovšem tatáž syntaktická forma může sloužit jako prostředek vyjadřování jistotně modalitního postoje mluvčího

(2) Jestliže se nemýlím, jste profesor Novák,

a to patrně hodnoty „domněnka“. Upozornil na to již Vl. Šmilauer (1947, s. 299n.) a K. Svoboda (1972, s. 197), který uvedený typ podmínkového souvětí nazývá větami pravdivostně podmínkovými.

Na užití gramatické souvětné formy (2) v nepodmínkové funkci ukazuje několik výrazných rysů, manifestací: Ukazuje se např., že (2) nelze transformovat na souvětí s větou příčinnou (2a), ani na souvětí s podmínkovou větou vyjadřující podmínku neskutečnou (2b), zatímco tytéž gramatické souvětné formy ve funkci výrazového prostředku podmínkové relace takové transformace v zásadě připouštějí (1a), (1b).

(2a) *Protože se nemýlím, jste profesor Novák.

(1a) Protože mu to nepřipomeneš, nevrátí ti to.

(2b) *Kdybych se byl nemýlil, byl byste profesor Novák.

(1b) Kdybych mu to byl nepřipomněl, nevrátil by ti to.

Syntaktické formy (1) a (2) se také liší, pokud jde o možnost nominalizace vedlejší věty infinitivem: struktury (1), jsou-li ovšem „akcidenční“, takové nominalizace [96]umožňují (1c), kdežto v rámci struktur (2) se zdá uvedený typ nominalizace zcela vyloučen (2c):

(1c) Nepřipomnět mu to, nevrátil by ti to.

(2c) *Nemýlit se, jste profesor Novák.

Výrazné rozdíly v syntaktickém chování gramatických souvětných forem (1) a (2), na některé z nichž jsme se pokusili upozornit, ukazují na rozdíly sémantické, jsou jejich formálními manifestacemi: věta (1) je povrchovou reprezentací podmínkové relace mezi dvěma propozičními obsahy, zatímco obě části souvětné formy (2) patří do různých obsahových rovin (intuitivně cítíme, že je-li někdo profesor Novák, to nezáleží na tom, zda se mluvčí mýlí).

Důsledkem toho je pak skutečnost, že věta (2) je ekvivalentní s větami

(2d) Vy jste patrně profesor Novák,

(2e) Vy budete profesor Novák,

v nichž je stejný jistotně modalitní postoj „domněnky“ vyjadřován lexikálně, resp. morfologicky; význam věty (1) naproti tomu analogickými ekvivalentními formami vyjádřit nelze.

Gramatické souvětné formy typu (2), tedy formální prostředky subjektivních postojů mluvčího, jsou charakterizovány specifickými vlastnostmi, které danou, v jistém smyslu polyfunkční formu v dané funkci dostatečně „prozrazují“: predikát vedlejší věty je realizován třídou predikátorů (mentálních sloves) s významem ‚domnívat se‘, užitých vždy ve formě 1. os. ind. préz.

Jiným příkladem toho, kdy gramatická souvětná forma vyjadřuje subjektivní (tj. jistotně modalitní) postoj mluvčího, jsou věty typu

(3) Jestliže mi Petr půjčí stokorunu, jsem papež.

Také (3) je ztvárněna syntaktickou formou ve své základní funkci představující prostředek signalizace podmínkového typu mezipropoziční sémantické závislosti, užita ovšem jako exponent subjektivního postoje mluvčího, vyjadřuje ‚přesvědčení‘, že propoziční obsah věty platí. I když věty (2) a (3) mají v zásadě stejnou funkci (i gramatickou souvětnou formu) a liší se pouze stupněm (mírou) přesvědčení o platnosti propozičního obsahu, je mezi nimi poměrně výrazný rozdíl. Zatímco v (2) věta hlavní reprezentuje formální ztvárnění propozičního obsahu a věta vedlejší složku postojovou, ve větě (3) je tomu právě naopak: větou vedlejší se realizuje propoziční obsah výpovědi a věta hlavní je vlastně vyjádřením postojového predikátu.

Věta (3) se vyznačuje stejnými formálními rysy jako (2), pokud se týká možností již uvedených transformací a nominalizací. Navíc je možno upozornit na další výrazný rozdíl v syntaktickém chování, který tento typ odlišuje od vět podmínkových, a to na možnost vyjádřit celé souvětí jako větu tázací: skutečná podmínková souvětí to bez obtíží připouštějí, zatímco věta (3) to v zásadě vylučuje:

(3a) *Jestliže mi Petr půjčí stokorunu, jsem papež?

Tím se i na výrazové rovině objektivizuje předpoklad, že gramatické souvětné formy ve větě (3) není užito v její funkci základní. Proto také je věta (3) ekvivalentní např. s větou

(3b) Petr mi určitě nepůjčí stokorunu,

zatímco stejná syntaktická forma jako reprezentace podmínkové relace mezi propozičními obsahy analogické ekvivalenty pochopitelně nemá.

Význam ‚přesvědčení‘, který daná gramatická souvětná forma signalizuje, je ve větách typu (3) „naznačován“ sémanticky, zejména potom obsahem věty hlavní. [97]Ukazuje se, že jde vždy o takové události, u nichž se všeobecně očekává, že v aktuálním (reálném) světě za normálních okolností zpravidla neplatí (srov. např.: Jestliže mi Petr půjčí stokorunu, nechám si provrtat koleno //sním klobouk// jsem panna orleánská//ať se propadnu).

Je tomu tak proto, že tvrdí-li se platnost (materiální) implikace, jejíž konsekvent je očividně nepravdivý, tvrdí se současně i nepravdivost antecedentu (tj. věty vedlejší).

Domníváme se, že také gramatická souvětná forma

(4) Jestliže Pavel nepřišel, pak je nemocný[4]

nepředstavuje realizaci podmínkové relace mezi dvěma propozičními obsahy, není tedy výrazovým prostředkem mezipropoziční sémantické závislosti podmínkového typu, nýbrž speciální výrazový prostředek jistotně modalitního postoje, a to patrně hodnoty ‚přesvědčení‘. Ukazuje na to i skutečnost, že (4) je funkčně ekvivalentní s

(4a) Pavel je určitě nemocný,

(4b) Pavel musí být nemocný.

Zdá se, že funkce dané gramatické souvětné formy v rámci vyjadřování hodnot postojových je vázána na důležitou podmínku pragmatického charakteru: mluvčímu i adresátovi musí být platnost propozičního obsahu vyjadřovaného antecedentem známa. Vyjádří-li mluvčí přesto antecedens formou typickou pro podmínku možnou (která předpokládá, že mluvčí neví, zda propoziční obsah antecedentu platí), signalizuje tím velkou míru přesvědčení (avšak nikoli ‚vědění‘), že propoziční obsah konsekventu platí.

Z hlediska popisu a interpretace takových struktur by proto bylo žádoucí, aby se — právě z uvedených důvodů — daná gramatická souvětná forma chápala jako implicitní prostředek vyjadřující jistotně modalitní postoj.

Větě (4) jsou blízké struktury

(5) Pršelo, protože chodníky jsou mokré.

Na tento vcelku řídký typ upozornil před časem K. Svoboda (1972, s. 53); současně ukázal vcelku přesvědčivě i na transformační možnosti, jimiž se souvětí důvodové (5) liší od příčinných souvětí

(6) Chodníky jsou mokré, protože pršelo.

Z našeho hlediska se však jeví podstatné, že (5) představuje syntaktickou formu sloužící jako jeden z teoreticky možných výrazových prostředků jistotně modalitního postoje, nejspíš hodnoty ‚pravděpodobnost‘. Svědčí o tom i možné ekvivalentní struktury

(5a) Asi pršelo (protože chodníky jsou mokré),

(5b) Muselo pršet (protože chodníky jsou mokré),

zatímco (6) takové ekvivalenty vůbec nemá, neboť reprezentuje gramatickou souvětnou formu v základní funkci výrazového prostředku příčinného vztahu mezi dvěma relativně autonomními propozičními obsahy.

Tyto systémové rozdíly se výrazně projevují různými transformačními možnostmi. Jestliže je v (6) pořadí vět v souvětí v zásadě volné

(6a) Protože pršelo, chodníky jsou mokré,

v (5) je antepozice vedlejší věty velmi řídká, možná snad jen jako konstrukt

[98](5c) *Protože chodníky jsou mokré, pršelo.

Souvětí (6) lze dále bez obtíží transformovat na tázací, ne však souvětí (5)

(6b) Chodníky jsou mokré, protože pršelo?

(5d) *Pršelo, protože chodníky jsou mokré?

Ukazuje se dokonce, že obě transformace jsou v rámci souvětí (5) možné pouze za předpokladu, že se explicitně (tj. lexikálně) vyjádří právě postojový predikát, např. ve formě věty hlavní

(5c’) Protože chodníky jsou mokré, myslím si, že pršelo.

(5d’) Jste přesvědčen, že pršelo, protože chodníky jsou mokré?

Výše charakterizovaná funkce dané gramatické souvětné formy je formálně signalizována tím, že propoziční obsah mající charakter ‚následku‘ (vyvolaného nějakou příčinou), o němž víme, že za normálních okolností nastává, je ztvárněn formou typickou právě pro příčinu, tj. formou, jíž se dá připsat sémantický rys ‚vím, že PROP‘.

Užití uvedené formy ve funkci exponenta jistotně modalitního postoje je ovšem limitováno celou řadou zatím neznámých faktorů sémantické, ale i pragmatické povahy, které vedou k tomu, že systémových předpokladů se v uvedeném případě využívá jen velmi omezeně.

Jistě by bylo možno příklady na užití gramatické souvětné formy jako implicitního prostředku signalizace postojových hodnot dále rozhojnit (např. o typ Helena to včas vrátí, jako že jsem Karlík (= Helena to určitě vrátí), ale i o typy jiné), leč chceme ještě upozornit na jiný velmi frekventovaný a z našeho hlediska zajímavý typ, který představují souvětí

(7) Poroučím ti, abys ihned odešel.

Uvedené gramatické souvětné formy se většinou interpretují (v sémanticky orientovaných popisech) jako struktury s propozičním participantem (Grepl, 1977; Karlík, 1979a), tedy vlastně jako jeden z prostředků realizace jedné predikátoparticipantní struktury; v tradičních syntaxích se naproti tomu mluví o větách obsahových. Ukazuje se ovšem, že takové syntaktické formy je vhodnější chápat jako tzv. explicitní způsob signalizace jednotlivých postojových hodnot, v našem případě postoje výzvového, imperativního (jako jedné ze základních hodnot komunikativně intenčního postoje). Od stejných forem, které lze bez výhrad považovat za realizaci struktur s propozičním participantem (8), se totiž liší nejen co do funkce, ale také výrazně různým syntaktickým chováním:

(8) Poručil jsem ti, abys ihned odešel.

Funkční specifičnosti syntaktické formy (7) jsou si badatelé již delší dobu dobře vědomi; často se v této souvislosti hovoří o performativech (Austin, 1962), nověji a přesněji o explicitním způsobu signalizace určitého postojového predikátu (Grepl, 1979, s. 22). V gramatické souvětné formě (7) tedy sloveso poroučet není součástí propozičního obsahu výpovědi, ale právě komponentu postojového, jak o tom svědčí i formy ekvivalentní

(7a) Odejdi!

(7b) Musíš odejít!,

v nichž je tentýž postojový predikát vyjadřován tzv. implicitními prostředky. Naproti tomu věta (8) představuje vlastně referování o postoji mluvčího (v jiných případech i někoho jiného) k propozičnímu obsahu výpovědi: sloveso poručit tedy není výrazovým prostředkem predikátu postojového, nýbrž — jako složka sémantiky [99]propoziční — predikátu s propoziční orientací (Arutjunová, 1976, s. 56-80). Proto také nejsou formy (7a) a (7b) ekvivalentní s (8), nýbrž pouze se (7).

Intuitivně registrovaný rozdíl mezi syntaktickými formami (7) a (8) je objektivizován rozdíly v syntaktickém chování obou gramatických souvětných forem; na nejdůležitější z nich chceme upozornit. Jde-li o postoj mluvčího k propozičnímu obsahu, není možno v našem případě větu vedlejší ztvárnit formou že + modální sloveso (7c), avšak v rámci struktur s propozičním participantem tato možnost (při splnění určitých podmínek) v zásadě vždy existuje, srov. (8a):

(7c) *Poroučím ti, že máš ihned odejít.

(8a) Poručil jsem ti, že máš ihned odejít.

Stejné rozdíly můžeme zjistit, vyjádříme-li propoziční obsah vedlejší věty jako tzv. explicitní informaci neúplnou, tedy formou relativum + modální sloveso:

(7d) *Poroučím ti, kam máš ihned odejít.

(8b) Poručil jsem ti, kam máš ihned odejít.

Právě tento „test“ může být přesvědčivým důkazem rozdílů mezi formami (7) a (8), uvědomíme-li si, že pouze vedlejší větu reprezentující participant (propoziční) lze alternativně vyjádřit jako informaci neúplnou (Daneš - Hlavsa a kol., 1981). Není-li vedlejší věta povrchovou realizací nějakého participantu sémantické struktury věty, vyjadřuje-li tedy celý propoziční obsah výpovědi, není možné ji jako neúplnou informaci ztvárnit.

Pokud jde o formální signály toho, že daná gramatická souvětná forma plní funkci prostředku vyjadřování postoje mluvčího, nejvýraznější je morfologická forma slovesa věty hlavní — 1. os. sg./pl. ind. préz. akt. Navíc nemůže být toto sloveso v daném případě negováno (7e), aplikací negace by se totiž z postojového predikátu stal predikát s propoziční orientací.

(7e) *Neporoučím ti, abys ihned odešel (≠ neodcházej, nýbrž = konstatuji, že ti neporoučím, abys odešel).

Rovněž není možné v rámci gramatických souvětných forem ve funkci signalizace určité postojové hodnoty sloveso (celý obsah) věty hlavní „znejistotnit“:

(7f) *Patrně ti poroučím, abys ihned odešel.

(8f) Patrně jsem ti poručil, abys ihned odešel.

Jsou-li tyto naše předpoklady správné, bude patrně nutno také gramatické souvětné formy typu

(9) Říkám ti, že jsme se s ním už domluvili,

(10) Ptám se tě, zda jsi už ten film viděl,

(11) Varuji tě, abys tam nechodil,

(12) Radím ti, abys to raději ještě jednou přečetl

chápat za prostředky signalizace jednotlivých hodnot (event. subhodnot) komunikativně intenčního postoje, nikoli tedy za struktury s propozičním participantem. Bude třeba však počítat s tím, že formální projevy odlišující obě funkce dané formy mohou být (a také jsou) případ od případu různé; bude nutné je ještě detailně zjišťovat.

Je třeba ještě poznamenat, že podobná interpretace se nabízí i pro gramatické souvětné formy typu

(13) Jsem přesvědčen, že zítra bude pršet,

(14) Mrzí mě, že ses nepřiznal,

[100](15) Divím se, proč ses mu neomluvil,

(16) Bojím se, aby ses nenachladil,

i když — na rozdíl od (7) a (9)—(12) — sloveso věty hlavní není performativum. V případech (13)—(16) jde o explicitní způsob signalizace subjektivních postojů: jistotně modalitního (13) a emocionálně hodnotícího (14)—(16). Tyto výpovědi jako součást komplexní smyslové struktury jednotlivých ilokucí mohou tzv. indirektním způsobem potom daný ilokuční záměr signalizovat, podobně jako s nimi ekvivalentní prostředky (13a)—(16a): (13) a (13a) sázku, (14) a (14a), (14b) a (15) a (15a), (15b) výčitku, (16) a (16a) přání:

(13a) Že zítra bude pršet.

(14a) Že ses nepřiznal.

(14b) Měl ses přiznat.

(15a) Pročpak ses mu neomluvil.

(15b) Mohl ses mu omluvit.

(16a) Jen aby ses nenachladil.

Právě tímto rysem se výpovědi (13)—(16) liší od stejných gramatických souvětných forem s funkcí exponenta struktury predikátoparticipantní (17)—(20), které tuto schopnost nemají, tj. věty (13a)—(16a) nejsou ekvivalentní s větami (17)—(20):

(17) Je přesvědčen, že zítra bude pršet.

(18) Mrzelo mě, že ses nepřiznal.

(19) Divíš se, proč se neomluvil?

(20) Bál jsem se, aby se nenachladil.

V závěru chceme ještě upozornit na typ

(21) Řekni mi, kdo tam s tebou byl.

Takové gramatické souvětné formy by bylo možno patrně nejvhodněji interpretovat nikoli jako struktury s propozičním participantem, nýbrž jako syntaktickou formu pro vyjádření otázkového postoje. V takovém případě by potom sloveso věty hlavní (třída sloves dicendi) v imperativní formě sloužilo jako prostředek pro vyjádření instrukce, jakým způsobem má adresát odstranění neznalosti mluvčího zajistit (pošeptej mi, napiš mi, zatelefonuj mi apod.).

 

I když jsme v tomto příspěvku mohli poukázat pouze na několik typů užití souvětí ve funkci exponenta hodnot postojových, domníváme se, že „způsob vidění“ souvětí jako gramatické souvětné formy, která má při ztvárnění celkového významu věty různé funkce, je v sémanticky zaměřeném popisu syntaxe nejen možný, ale snad i vhodný. Platí to jak pro komplexní popis výrazové stránky jednotlivých postojů (to současně vytváří předpoklady pro studia konfrontační i pro zjišťování stylistických rozdílů mezi formami funkčně ekvivalentními), tak ovšem i z hlediska poznávání povahy vztahu mezi formou a významem jazykového znaku.

 

LITERATURA

 

ALISOVA, T. B.: Očerki sintaksisa sovremennogo itaľjanskogo jazyka. Moskva 1971.

ARUTJUNOVA, N. D.: Predloženije i jego smysl. Moskva 1976.

AUSTIN, J. L.: How to do things with words. London - Oxford - New York 1962.

BALLY, Ch.: Syntaxe de la modalité explicite. CFS, 1942, č. 2.

DANEŠ, F.: Zpracování souvětí v nové mluvnici češtiny (Námět k dalšímu promýšlení a rozpracování). SlavSlov, 12, 1977, s. 244—251.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

[101]DAVISON, A.: Indirect speech acts and what to do with them. In: Syntax and semantics, vol. 3. Ed. Cole and Morgan. New York 1975.

GREPL, M.: Souvětí v sémanticky orientovaném popisu syntaxe. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity A 25/26. Brno 1977/1978, s. 7—29.

GREPL, M.: Věty s tzv. propozičním argumentem. SlavSlov, 12, 1977, s. 253—260.

GREPL, M.: Komunikativně pragmatické aspekty výpovědi. In: Otázky slovanské syntaxe IV/1. Brno 1979, s. 15—37.

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty. Brno 1982 (v tisku).

CHLOUPEK, J.; Modalita v živém komunikativním aktu. In: Otázky slovanské syntaxe III. Brno 1973, s. 329—333.

KARLÍK, P.: Tzv. že-výpovědi a jejich funkce. SaS, 45, 1979, s. 5—10.

KARLÍK, P.: K otázce klasifikace struktur s propozičním participantem. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity A 27. Brno 1979 a, s. 175—184.

KARLÍK, P.: Morfologický a syntaktický modus. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity A 29. Brno 1981, s. 59—71.

MORGAN, J. L.: Two types of convention in indirect speech acts. In: Syntax and semantics, vol. 9. Ed. Cole. New York 1978.

ROSS, J. R.: On declarative sentences. In: Readings in English transformational grammar. Ed. R. A. Jacobs - P. S. Rosenbaum. Mass. 1970, s. 222—272.

SEARLE, J. R.: Speech acts. An essay in the philosophy of language. Cambridge 1970.

SEARLE, J. R.: Indirect speech acts. In: Syntax and semantics, vol. 3. Ed. Cole and Morgan. New York 1975.

SEARLE, J. R.: A classification of illocutionary acts. Language in society, 5, 1976, s. 1—23.

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. Praha 1972.

ŠMILAUER, Vl.: Novočeská skladba. Praha 1947.

 

R É S U M É

Speaker’s attitudes expressed by a complex-sentence form

One of central aspects of the communicatively pragmatic dimension dealing with the meaning of sentence is represented by a range of problems concerning the speaker’s attitudes to the propositional content, i. e. the communicatively intentional attitude (illocutionary point) and the subjective attitudes (probability, emotional evaluation, volition, etc.). In order to reach the most complete description of the attitudinal indicators, it is necessary to take into account forms of complex-sentence structure, e. g. a connection of two or more clauses which represent a whole of a higher order with the grammatical build-up of a complex-sentence. The author makes an attempt to describe the factors which signal that the given complex-sentence forms are not used as means of propositional semantics. The author further describes formal exponents which make the distinction between the two different employments of the complex-sentence grammatical form (various transformations, substitutions, nominalizations, clause order, etc.). Basically, there are two types to distinguish: a) the complex-sentence grammatical form representing the implicit way of signalling attitudes, b) the complex-sentence grammatical form representing the explicit way of signalling attitudes.


[1] Dosud nepublikovaná stať pro připravovanou akademickou mluvnici češtiny.

[2] Tento postup odpovídá názorům Fr. Daneše (1977) a M. Grepla (1977/1978), kteří se nezávisle na sobě otázkou souvětí v poslední době zabývali v souvislosti s možnostmi zpracování příslušné kapitoly v připravované mluvnici češtiny a dospěli v zásadě ke stejným nebo velmi blízkým závěrům.

[3] Termíny explicitní a implicitní se užívají ve smyslu blízkém Ch. Ballymu (1942).

[4] Na tento typ mě upozornil M. Grepl.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 2, pp. 93-101

Previous Ladislav Nebeský: O jazyce matematického textu

Next Josef Štěpán: K zapojení lexikálně vyjádřených základních prostorových obsahů do věty