Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Typy norem jazykové komunikace

Alois Jedlička

[Articles]

(pdf)

Типы норм языковой коммуникации / Types of norms in linguistic communication

[*]Když v r. 1936 vnesl B. Havránek problematiku normy a jazykové kultury v referátě na IV. lingvistickém kongresu v Kodani na vrcholné lingvistické fórum (Havránek, 1938, s. 151) a formou řečnické otázky zdůraznil oprávněnost tohoto kroku, jistě netušil, že se řešení této tematiky postupem doby rozvine v takové šíři a s takovou závažností, jak jsme toho svědky dnes. Problematika normy v jazyce a v jazykové komunikaci se stala předmětem zpracování v knižních monografiích, v sborníkových souborech studií i v speciálních statích. Její řešení zaujímá centrální postavení v teorii jazykové kultury (srov. Ickovič (1970, s. 9), i jeho monografii (Ickovič, 1968) a autoreferát k doktorské disertaci (Ickovič, 1981)), v teorii spisovného jazyka (Jedlička, 1974) a významně se uplatňuje i v teorii komunikace. I na řešení problematiky normy můžeme zjišťovat rozvoj lingvistického myšlení a bádání podporovaný širokou mezinárodní spoluprací, která se stala nutností.

Mnohoaspektnost problematiky normy v jazyce a v jazykové komunikaci se projevuje i v rozdílných přístupech k jejímu řešení v různých obdobích a v různých lingvistických centrech. Už spojení problematiky normy se současnou jazykovou kulturou ve výchozím referátu B. Havránka na kongresu v Kodani i další propracovávání této tematiky v české lingvistice ukazovalo na využití teoretické základny dané konstituováním a vymezením pojmu norma při řešení aktuálních problémů vyjadřovací a dorozumívací praxe. Toto zaměření bylo v české koncepci zvýrazněno i tím, že se zde od počátku kladl důraz na diferenciaci souvztažných pojmů-termínů norma a kodifikace; tato diferenciace je pro většinu českých prací o normě příznačná. Vztah kodifikace a normy nebyl však chápán jednostranně jen jako závislost, popř. odvozenost kodifikace, nýbrž zdůrazňovala se i aktivní úloha kodifikace při vytváření normy a jejím ustalování. Postupně se právě v české lingvistice věnovala samostatná pozornost kodifikaci, kodifikační činnosti a kodifikačnímu procesu, přičemž do popředí se stavěla funkce regulační spolu s pozorností věnovanou složce strategie a taktiky (Aktuální otázky, 1979). Připomeňme i skutečnost, že vliv české teorie spisovného jazyka se v mezinárodní spolupráci slavistické projevil v tom, že problémy normy a kodifikace byly projednávány na zasedáních mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky a jejich výsledky jsou obsaženy v monotematických sbornících (Problemy normy, 1976; Wariancja normy, 1977; Nadawki a hranicy, 1979).

Zaměření na jazykovou kulturu a na aktuální komunikační potřeby dnešní společnosti je zřejmé i z charakteru bádání o normě v současné sovětské jazykovědě (především v rusistice). Jasné svědectví o tom podává série nových sborníků pojednávajících o normě ve vztahu k různým okruhům jazykových jevů (k rovinám jazykové stavby, k útvarům národního jazyka, k charakteristickým rysům normy ap.), srov. Sintaksis i norma, 1974; Grammatika i norma, 1977; Literaturnaja norma i prostorečije, 1977; Jazykovaja norma i statistika, 1977; Literaturnaja norma i variantnosť, 1981. Tyto sborníky obsahují jak řešení obecně teoretických otázek normy, tak řešení normativního (tj. kodifikačního) hodnocení různých jevů, zvláště těch, které dosud nebyly uspokojivě popsány a vyloženy nebo které jsou projevem synchronní dynamiky a nově se rozvíjejí. I když se v sovětské jazykovědě dosud plně nevžilo rozlišování normy a kodifikace — v našem pojetí — i důsledná aplikace [273]pojmu kodifikace — s výjimkou prací V. A. Ickoviče, který se nově pokouší vymezit ostřejší hranice mezi kodifikací a normalizací, — je z mnoha sborníkových statí jejich zaměření na potřeby jazykové kultury zřejmé.

Vyhraněný teoretický aspekt charakterizuje — jak víme — linii bádání o normě spjatého s činností a působením E. Coseria (1952, 1970). Jeho pojetí normy jako realizace možností daných jazykovým systémem s vyzdvižením rysu společenské závaznosti našlo široké přijetí i velký ohlas (srov. např. opření o jeho pojetí při řešení problematiky inovací v současné spisovné polštině, Kurkowská - Buttlerová - Satkiewiczová, 1970), bylo však i podnětem k některým kritickým připomínkám (Aktuaľnyje problemy, 1970, s. 43n.; Horálek, 1972).

Obecně teoretický aspekt byl a je ovšem vždy přítomen v zásadních pracích o normě. Dnes je tento přístup zesílen a podporován rozvíjením a využíváním interdisciplinární spolupráce s obecně přijímaným důrazem na metodologickou stránku jazykovědného bádání.

Do vývoje bádání o normě zasáhl v poslední době podstatnou měrou rozvoj teorie komunikace a sociální psychologie a využívání jejich výtěžků v lingvistice (resp. v sociolingvistice). Do popředí se dostalo zdůraznění dvojstrannosti normy jako kategorie jazykové a sociální a pak zvláště širší pojímání normy, resp. norem zabírajících celou rozlohu jevů spjatých s jazykovou komunikací. Odraz této skutečnosti se projevuje i v terminologickém označení: za starší základní termín jazyková norma (něm. Sprachnorm) se pro toto širší pojetí volí adekvátnější označení něm. sprachlich-kommunikative Normen.

Rozšíření předmětného pole zkoumání na normy jazykové komunikace pak nutně vede i k propracovávání vnitřní diferenciace normy v tomto širším pojetí. Svědectví o tom podávají především nové práce jazykovědců v NDR, kteří se dnes soustředěně zabývají teorií normy v jazykové komunikaci (Hartung, 1977) a činí toto zaměření východiskem i pro zkoumání aplikovaná (srov. některé stati sb. Normen, 1977). V teoretických východiscích je charakteristické i opření o obecné pojetí normy ve filozofii (srov. i Schmidt, 1980). Obecně teoretický charakter vystupuje do popředí i v pracích západoněmeckého lingvisty K. Gloye na tomto úseku (Gloy, 1975 a 1980).

Různým aspektům vnitřní diferenciace norem a jejich roztřídění věnovali v poslední době značnou pozornost i lingvisté v NDR (Hartung, 1977; Nerius, 1973, 1980; Schmidt, 1980). Také česká sociolingvisticky orientovaná teorie spisovného jazyka upřela na tuto problematiku pozornost v souvislosti s řešením zásadních otázek spisovného jazyka (Barnet, 1976, 1979). Sám jsem se dotkl diferenciace typů norem v ref. na zasedání mezin. komise pro spisovné jazyky slovanské v Bratislavě 1980, kde jsem naznačil možnost využít této diferenciace jako teoretické základny pro prohloubenější výklad synchronní dynamiky současné jazykové situace (Jedlička, 1981).

D. Nerius rozlišil jazykové normy v podrobném výčtovém přehledu především podle vztahu k jednotlivým jazykovým útvarům a podle vztahu k jednotlivým rovinám jazykové stavby i s přihlédnutím k rozlišení mluvené a psané formy jazyka. První aspekt vychází ze známého zdůraznění Havránkova, že norma není nikterak omezena na jazyk spisovný, nýbrž je vlastností všech jazykových útvarů. Vydělování dílčích norem podle jednotlivých rovin jazykového systému je určováno především také skutečností, že jejich povaha je specifická. Jejich specifičnost byla ovšem připomínána už dříve (Jedlička, 1974, s. 121n.); proto se také mluvilo o systému jazykových norem. Odraz specifičnosti dílčích norem se projevuje i v kodifikaci s rozdíly v jejich kodifikovanosti a v kodifikovatelnosti jejich prostředků. Specifické problémy jsou spojeny zvláště také s charakterem normy lexikálněsémantické. Nejnověji o tom podává svědectví příspěvek D. Brozoviće (1981); v Brozovićově [274]řešení se příznačně obráží i specifická problematika srbochorvatské jazykové situace. Také problematika dvou dílčích norem vázáných na mluvenou a psanou formu s omezením na spisovný jazyk, tj. normy ortoepické a ortografické (pravopisné), zvláště také ve vztahu k ortoepické a pravopisné kodifikaci, dostává se stále více do popředí i teoretického zájmu.

Pro naše další úvahy o typech normy má však význam teprve zásadní rozlišení dvou typů norem, pro které volí D. Nerius označení normy systémové a normy užívání jazyka neboli normy komunikační (něm. Sprachsystemnormen Sprachverwendungsnormen, kommunikative Normen). Právě toto rozlišení norem systémových a komunikačních znamená podstatný přínos pro propracování základních norem jazykové komunikace i pro využití výtěžků zkoumání spojených s tímto rozlišením pro společenskou dorozumívací praxi. Při lišení dílčích norem podle prvních dvou předmětných okruhů (jazykový útvar, rovina jazykové stavby) se vlastně jen rezumují a v úplnosti roztřiďují jevy, které byly od samého počátku předmětem zkoumání v oblasti jazykových norem.

Spolu s diferenciací pojmovou se při rozlišení a vymezování uvedených dvou základních typů norem objevily — při v základě shodném nebo podobném pojímání typů — četné diference terminologické. (Tak je tomu ostatně vždy při propracovávání problematiky, při vypracovávání nové klasifikace a při zpřesňování a vymezování pojmů.) Budeme proto věnovat pozornost i jim, protože jejich výklad může podstatnou měrou přispět k osvětlení podstaty i vzájemného vztahu základních typů norem. Můžeme přitom s prospěchem využít srovnávacího pohledu na jejich terminologické označení v připomenutých pracích D. Neria (1980), W. Hartunga (1977) a v některých pracích dalších (zvl. v pracích Barnetových, 1976, 1979).

W. Hartung považuje za základní skupinu norem ty, které označuje popisným názvem normy gramaticko-sémantické (ty se kryjí s normami systémovými); jejich určující rys vidí v korespondenci s pojmem správnosti, u něhož je zvláštní zřetel obrácen k adekvátnosti k obsahu. Od tohoto typu odlišuje tzv. situační normy (ty se kryjí s normami komunikačními). Situační normy jsou určovány takovými složkami komunikační situace, jako jsou sociální role mluvčích, vzájemný vztah účastníků komunikace (z hlediska sociální rovnocennosti nebo sociálních rozdílů), dále předmět (téma) komunikace a specifické cíle, zaměření komunikace. Společným rysem těchto dílčích aspektů v souboru komunikačních norem je moment očekávání (expektace). Do rámce situačních norem zařazuje Hartung jako speciální podtyp normy kvality vyjádření a zvláště také normy způsobu realizace projevu (podle formy písemné nebo ústní).

Jiné terminologické řešení, odrážející zčásti i modifikovaný přístup k rozlišení dvou typů norem kryjících se v zásadě s dělením Neriovým a Hartungovým, nacházíme u Vl. Barneta. Barnet volí v novější verzi svého třídění (Nadawki a hranicy, 1979, s. 28) popisná označení: normy jazykových rovin (pro normy systémové, gramaticko-sémantické) a normy verbálního a neverbálního chování (pro normy komunikační, resp. situační). Ve zvolených označeních se odráží na jedné straně hledisko lingvistické s aktuálním zájmem o rozlišení a zkoumání jednotlivých rovin jazykové stavby — u norem systémových, na straně druhé pak přímý vliv teorie komunikace — u norem komunikačních. Přitom volba rozvedeného terminologického označení u druhého typu prozrazuje i autorův důraz — můžeme říci přímo polemicky motivovaný ve vztahu k tradičnímu přístupu — kladený právě na neverbální složky komunikace. Zdůraznění priority neverbálních norem v komunikačním aspektu je v podání autorově ještě zesíleno konkrétní formulací (s. 29): „Třetím druhem dílčích norem (tj. vedle norem jazykových rovin a norem stylových, A. J.) jsou neverbální normy, především z hlediska jejich vztahu k normám verbálním.“

I naše stručná ilustrace terminologických rozdílů projevujících se při propracová[275]vání problematiky diferenciace norem a odrážejících v jisté míře i jemné pojmové diference a modifikace i diference ve výchozích metodologických přístupech dosvědčuje, že rozlišení uvedených dvou základních typů norem opřené o výtěžky teorie komunikace přispívá podstatnou měrou k prohloubení teorie normy v jazyce a v jazykové komunikaci a k rozšíření okruhu jevů, na něž se pojem normy vztahuje.

Není sporu o tom, že se starší teoretické i aplikované práce o normě týkaly normy jazykové v užším smyslu, tedy normy označované dnes také diferencovaným termínem norma systémová (popř. termíny dalšími). V české koncepci založené na souvztažnosti pojmů norma a kodifikace to dosvědčovalo i lišení kodifikace (ve vztahu k normě) podle jednotlivých rovin jazykové stavby (kodifikace gramatická — morfologická a syntaktická, lexikálněsémantická). I sama tato souvztažnost poukazovala jen na tento typ normy. V české teorii normy se od samých počátků jednoznačně zdůrazňovalo (a dnes to shodně konstatují i výše uvedené práce o normě), že jsou tyto normy jazykové, systémové vázány na jednotlivé jazykové útvary, že se ovšem charakter normy jednotlivých útvarů liší. Rozdílný charakter normy spisovného jazyka ve vztahu k normě útvarů nespisovných byl takto vytčen už B. Havránkem (1938). Specifičnost norem spisovného jazyka je podtržena i skutečností, že se jen tyto normy kodifikují, a dále i tím, že normy ortoepické a ortografické, které se k tomuto typu norem někdy přiřazují — i když je s nimi spojena specifická problematika — se vztahují jen na spisovný jazyk.

Obsah jazykových, systémových norem tvoří soubor jazykových prostředků i zákonitostí jejich užívání vlastních danému útvaru, které jsou mu komunikačním společenstvím přisuzovány a kterých ve shodě s tím příslušné komunikační společenství jako závazných užívá. Vázanost tohoto typu normy na jazykové útvary nás vede k tomu, že volíme pro něj označení norma útvarová (resp. normy útvarové), na základě terminologické transpozice popisného spojení norma jazykového útvaru. Toto označení oslabuje zčásti námitku, kterou vyslovil W. Hartung (1977) ve vztahu k motivaci dvojice termínů systémová norma norma užívání jazyka; soudí, že na typologii norem nelze přenášet rozlišení orientované na diskutovanou dichotomii langue — parole.

Jiný charakter má druhý základní typ normy, který je rovněž v podstatě shodně vyčleňován, ale přitom rozdílně označován. Tomu chceme nyní věnovat poněkud více pozornosti, i proto, že do povědomí širšího okruhu jazykových odborníků dosud plně nepronikl. Přijímáme pro něj (ve shodě s D. Neriem) označení norma komunikační. Zatímco typ normy systémové, útvarové poukazuje k systému, tento druhý typ normy poukazuje ke komunikaci, ke komunikování. Označení komunikační norma volil původně i Vl. Barnet (Problemy normy, 1976, s. 54); ze schématu, v kterém zobrazil postavení komunikačních norem ve vztahu k jiným normám, ovšem jednoznačně nevyplývá shoda s chápáním komunikačních norem, kterého se přidržujeme a které dále rozvedeme. Systém komunikačních norem je v Barnetově schématu nadřazen jako souhrnný pojem-termín normám sociálním a jazykovým, a to by mluvilo spíše pro shodu se souhrnným termínem něm. sprachlich-kommunikative Normen.

Důležitým rysem komunikačních norem je jejich podmíněnost situační, jejich závislost na situačních faktorech a podmínkách (o tuto skutečnost se opírá právě motivace termínu Hartungova: situační norma). Ve srovnání s útvarovými, jazykovými normami je konstitutivním rysem i přítomnost složky neverbální, neverbálního chování. Tato skutečnost ovšem nemůže odvádět naši pozornost od řečové složky komunikačních norem. Proto chceme právě o této složce pojednat podrobněji.

Dříve však než přistoupíme k vlastnímu výkladu o řečové složce komunikačních norem, je třeba dotknout se problematiky, která souvisí s pojetím tzv. komunikačních sfér. Pojem komunikační sféra, který je důležitý právě také z hlediska vymezení komunikačních norem, není v současných sociolingvistických pracích chápán [276]jednotně. Zahrnují se do něho v podstatě rozdílné jevy dvojího druhu (Jedlička, 1981): Na jedné straně se komunikační sféry ztotožňují se sférami společenské činnosti, jde tedy o takové sféry jako sféra vědy a vzdělání, sféra veřejné správy a řízení, společenskopolitické činnosti, hromadného sdělování a sféra umělecká; jejich klasifikace není ovšem v sociolingvistických pracích jednotná, není dosud ani plně propracována, jednotné není ani jejich označování. Poněvadž se takto vymezené komunikační sféry chápou jako sociální korelát funkčních stylů (Švejcer, 1976), lze je pro odlišení od jiného pojetí, které dále vyložíme, nazývat funkčními komunikačními sférami. Na druhé straně se termínem komunikační sféry označují rozdíly v komunikaci vázané na jednotlivá prostředí, v nichž komunikace probíhá, resp. na situaci komunikace; zpravidla se takto vytýkají rozdíly v komunikaci celostátního charakteru, v komunikaci regionální, dále místní (zahrnující protiklad města a venkova), skupinové (v menších skupinách, především diferencovaných profesionálně). Vl. Barnet (1977), který vychází z tohoto druhého pojetí komunikačních sfér, kombinuje ještě takto vydělené a charakterizované sféry s doplňující charakteristikou přídatných opozičních rysů veřejnost/neveřejnost, oficiálnost/neoficiálnost. Pokud bychom chtěli zachovat i pro souhrnné označení těchto rozdílů nadřazený opěrný termín komunikační sféra, bylo by možno zvolit diferenční pojmenování situační komunikační sféra (má to podporu i v tradičním u nás spojení stylotvorného faktoru prostředí a situace projevu).

Oba vymezené okruhy jevů exemplifikované výčtem konkrétních okruhů (funkční a situační komunikační sféry) tvoří komunikační složku komplexního pojmu jazyková situace, s nímž se dnes pracuje také v české sociolingvisticky orientované teorii spisovného jazyka (Jedlička, 1978; Barnet, 1977). Kromě komunikační složky se v jazykové situaci vyděluje ještě složka jazyková (členění jazykového celku na jednotlivé jazykové útvary) a složka sociální, zahrnující stratifikaci jazykového a komunikativního společenství tvořeného uživateli daného jazyka (resp. jazyků). Z toho, co jsme uvedli, vyplývá, že se při propracovávání problematiky typů norem můžeme opřít i o výtěžky, k nimž dospělo v obecné rovině řešení problematiky jazykové situace.

Jak jsme již uvedli, je charakteristickým diferenčním rysem komunikačních norem ve srovnání s normami útvarovými zahrnutí složky neverbální do jejich obsahu. Zároveň je však zřejmé, že se zvláště z hlediska potřeb a požadavků jazykové kultury jeví jako důležité blíže charakterizovat právě obsah a charakter jazykové a řečové složky komunikačních norem. Po této stránce se komunikační normy manifestují především dvěma základními rysy:

a) Obsahem jazykové složky komunikačních norem je distribuce útvarů národního jazyka, které jsou charakterizovány specifickými útvarovými normami, v jednotlivých situačních komunikačních sférách, tyto útvary se pociťují pro komunikování v daných sférách jako typické, dominantní. Na rozdíl od výsledků, k nimž dospělo v rovině obecně teoretické i v rovině konkrétního zkoumání vymezení a zjišťování útvarové normy spisovného jazyka (popř. jiných útvarů), — je to zřejmé z toho, že byly pro jednotlivé jazyky vypracovány popisy a charakteristiky dílčích norem jednotlivých rovin stavby spisovného jazyka — zůstává zatím bádání o komunikačních normách především v rovině značně obecné; jeho výsledkem je právě konstituování pojmu komunikační normy jako samostatného typu normy. Aplikovaný výzkum opřený o teoretické vymezení typů norem zjišťujeme zatím především v lingvistice v NDR. Bez opření o teoretickou základnu vnitřní diferenciace norem se ovšem zkoumají jevy, které z našeho hlediska do komunikačních norem zahrnujeme, i v jiných zemích, jak se o tom dále zmíníme. Je však jisté, že by bylo žádoucí a užitečné soustavné a podrobné zkoumání komunikačních norem charakteristických pro jednotlivé jazyky a jejich jazykové situace. Zároveň by bylo vhodné [277]rozšířit takovéto zkoumání i na rovinu konfrontačního studia, a to z hlediska jak synchronního, tak diachronního. Počátky toho lze vidět v konfrontačním zkoumání jazykové situace v skupinách jazyků (klade si je jako úkol i Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky). Vhodné metodologické východisko naznačila a cenná zjištění přinesla konfrontační zkoumání jazykové situace v současných slovanských jazycích (Barnet, 1977); bylo by jich možno využít i při charakteristice komunikačních norem.

b) Komunikační normy se ve složce jazykové a řečové dále manifestují smíšeným jazykovým charakterem komunikování (komunikačních aktů) v určitých situačních sférách. Smíšený charakter se projevuje v tom, že v projevech interferují prvky různých útvarových norem. Lze to demonstrovat např. na tzv. městské mluvě, která se stala v nedávné době předmětem materiálového zkoumání v mnoha zemích (připomeňme zde alespoň české práce za vedení J. Běliče (1975), práce polské vznikající v různých centrech, srov. Lubaś (1979) aj.). Tzv. městská mluva je vázána na prostředí měst a průmyslových center a na projevy mluvené tam realizované za přítomnosti určujícího faktoru neoficiálnosti. Je charakterizována právě smíšeností prvků různých norem.

Od smíšeného jazykového charakteru komunikačních aktů, který je projevem komunikační normy v některých situačních sférách, je třeba lišit variantnost jako konstitutivní rys normy útvarové. Právě konstituování pojmu komunikační norma v rozlišení od normy útvarové umožňuje vyslovit v obecné rovině závěr, že existence jinonoremních prvků v jazykových projevech realizovaných na bázi spisovného jazyka není vždy odrazem variantnosti útvarové normy spisovné. Jejich výskyt je za určitých situačních podmínek charakterizujících komunikování manifestací normy komunikační.

S pomocí pojmu komunikační normy je možno adekvátněji vyložit některé jevy, které byly jako výsledek zkoumání současné jazykové situace interpretovány odlišně, někdy i s pomocí nově vypracované teoretické základny. Např. označení útvarů, které zvolil při charakteristice současné komunikace na dolnoněmeckém území H. Schönfeld (Normen, 1977, s. 170), jako „literatursprachenahe Umgangssprache, mundartnahe Umgangssprache”, popř. široce popisné spojení „stärker umgangssprachlich beeinflußte niederdeutsche Mundart“, ukazují na adekvátnější způsob výkladu s pomocí charakteristického rysu smíšenosti jako vlastnosti příslušné komunikační normy. Podobně je tomu, když A. Wilkoń (1979) postuluje — vedle tradičního protikladu spisovný jazyk — nářečí — na rovině langue i typ jazyků smíšených, a ty rozlišuje podle vázanosti na prostředí, a to na smíšené jazyky městské a vesnické. Uvědomuje si ovšem těžkosti, které jsou s tím spojeny, a připomíná i rozdíly v interpretaci empiricky zjištěných faktů. Sám rovněž konstatuje, že vydělené „formy“ jsou charakterizovány značnou variantností prvků ve všech jazykových rovinách. Vzniká proto otázka, zda lze v daných případech uvažovat o ustálených normách útvarových, či jen o normách komunikačních projevujících se smíšeností prvků v komunikačních aktech vyznačujících se společnými situačními faktory.

Na charakter komunikační normy (nikoli normy útvarové) ukazují i rysy, s pomocí nichž vymezil J. Horecký (1979) ve své nově vypracované diferenciaci národního jazyka, při níž činí východiskem výtěžky teorie komunikace, tzv. standardní formu národního jazyka. Obecně vymezuje tuto formu jako „velmi běžnou, charakterizovanou značným stupněm normovanosti”. Důležité pro nás je vytčení, že je přístupná kodifikování v menší míře, a rovněž konstatování, že do standardní formy snáze pronikají nekodifikované a nekodifikovatelné prvky ze substandardní formy národního jazyka i rozličné formy z cizích jazyků. V konkretizaci se pak ještě uvádějí tyto charakteristické znaky standardní formy (Horecký, 1979, s. 226): gramatická forma je shodná se spisovnou formou, nezachovávají se zásady vzorné [278]výslovnosti, odchylně se užívají některé vazby, na lexikální rovině se uplatňují slova přejatá z češtiny, neologismy, vůbec kontaktové jevy i slova slangová. Myslím, že tato obšírnější charakteristika dostatečně potvrzuje možnost interpretace faktů s pomocí pojmu komunikační normy, která se projevuje smíšeností prvků v projevech; tato smíšenost je u Horeckého charakterizována ve srovnání s relativně jednotnou útvarovou normou spisovného jazyka.

Za zmínku stojí ještě jedna skutečnost, kterou můžeme vyvodit z Horeckého charakteristiky standardní formy v protikladu k formě spisovné. Horecký (1979a) váže spisovný jazyk zcela jednoznačně na určité funkční komunikační sféry: spisovná forma je základním prostředkem v hromadných sdělovacích prostředcích, výhradním prostředkem ve sféře (subsféře) učební (organizovaného vzdělávání), má takřka výhradní postavení v umělecké literatuře (dodejme slovenské, A. J.) a v odborné literatuře; podtrhuje se přitom, jak je to dnes obvyklé při charakteristice spisovné komunikace, i rys oficiálnosti a explicitnosti vyjádření. Naproti tomu u standardní formy se jako charakteristický rys připomíná její realizace především v mluvené formě (i když na ni není omezena) a v běžné komunikaci, kterou jsme výše zahrnuli do zvláštní situační komunikační sféry.

Na závěr zbývá nám dotknout se alespoň stručně posledního ze základních typů norem, a to norem stylových. Tento typ norem byl už dříve vydělován, běžně se s ním pracuje, ale jeho vymezení v systému norem není dosud ani uspokojivě ani dostatečně propracováno. S pojmem stylové normy (resp. stylových norem) setkáváme se ve všech nových soustavných pracích stylistických, v stylistických studiích i v statích řešících obecně problematiku norem v jazyce a v komunikaci (Jedlička a kol., 1970; Hausenblas, 1971; Mistrík, 1977; Barnet, 1979; Michel, 1980). Pokud jde o obecný charakter, o platnost a závaznost, stavějí se stylové normy zpravidla do protikladu k normám jazykovým, útvarovým. Přitom se v dosavadních pracích převahou omezují na charakteristiku jazykové složky stylových norem, na výběr a užívání jazykových prostředků v textech. Toto omezení je projevem užšího chápání stylu jako stylu jazykového, které bylo vypracováno a rozvíjeno v lingvisticky orientované stylistice od třicátých let. S postupným rozšířením pojmu styl na všechny složky výstavby jazykového projevu, komunikátu, jeví se jako nutné pojímat stylovou normu (stylové normy) šíře: stylové normy zahrnují nejen složku jazykovou, nýbrž i tematickou, vlastní složku textologickou a v pojetí K. Hausenblase (1971) i tzv. složku tektonickou. Z tohoto pojetí vyplývá i pro charakteristiku stylových norem nutný zřetel k vzájemnému sepětí jednotlivých složek a dílčích norem v nich se projevujících, při analýze pak komplexní přístup k jejich charakteristice. Základní a určující vázanost stylových norem na komunikáty se projevuje v tom, že se vnitřní členění stylových norem může opřít o vypracovávané klasifikace druhů textů. Závažné místo při tom zaujímá i klasifikace funkčně stylová; vyjdeme-li z ní, dospějeme k vytčení dílčí normy funkčně stylové jako normy určující výstavbu komunikátů v jednotlivých funkčních komunikačních sférách. V rámci funkčních stylových sfér se propracovávají zvláště také rozdíly žánrové, projevující se v existenci různých žánrových forem. Jejich výstavba je určována dílčími žánrovými stylovými normami. Připomenutím těchto dvou podtypů stylových norem nejsou ovšem nikterak vyčerpány možnosti dalšího vnitřního členění stylových norem. Podíváme-li se na postavení stylových norem z hlediska vzájemných vztahů a hierarchického uspořádání v systému základních norem, jeví se nám stylové normy jako nejsložitější, mnohovrstevné a mnohoaspektové.

 

Z našich výkladů vyplývá toto závěrečné shrnutí:

K základním typům norem jazykové komunikace se počítají tři typy: normy útvarové, komunikační a stylové.

[279]1. Norma útvarová (systémová) je omezena na složku jazykovou. Je v těsném vztahu k systému. Její vztah ke komunikaci je charakterizován tím, že k jejím konstitutivním rysům patří společenské přijetí a společenská závaznost ze strany jazykového, komunikativního společenství. Tento vztah je zřejmý i z toho, že pramenem zjišťování útvarové normy je její realizace v konkrétních jazykových projevech. Společenská závaznost je u útvarové normy spisovné podtržena kodifikací.

2. Pro komunikační normu (nazývanou také situační) je určující vztah ke komunikování. Manifestuje se nejen v složce jazykové (verbální), ale také v složkách nejazykových (neverbálních). Je podmíněna především faktory a podmínkami situačními. Její vztah k normě útvarové je určován tím, že jedním z projevů komunikační normy je způsob distribuce jazykových útvarů v situačních komunikačních sférách. Komunikační normy nejsou kodifikovány, jako je tomu u útvarové normy spisovné.

3. Nejširší rozsah mají normy stylové; zabírají nejen složku jazykovou, ale projevují se i v složce tematické, vlastní textové a tektonické. Jsou ve vztahu k normám jak útvarovým, tak komunikačním. Přechodnost některých stylových jevů jazykových se projevuje v tom, že jsou zahrnovány do kodifikace. Týká se to charakteristik hovorovosti a knižnosti prvků a speciálních charakteristik funkčně stylových. Vztah všech tří typů norem v jejich složce jazykové je zřejmý právě v oblasti jevů funkčně stylových. Funkčně stylová klasifikace byla vypracována na základě projevů realizovaných spisovným jazykem, není však na ně omezena. Známou skutečnost, že se ve funkčních stylových sférách realizují projevy i jinými útvary národního jazyka než jazykem spisovným, je možno adekvátně vyložit na základě vyloženého pojetí komunikačních norem situačně motivovaných jako fakt distribuce útvarů v situačních sférách křížících se se sférami funkčními.

 

LITERATURA

 

AKTUÁLNÍ OTÁZKY JAZYKOVÉ KULTURY V SOCIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI. Red. J. Kuchař. Praha 1979.

AKTUAĽNYJE PROBLEMY KUĽTURY REČI. Red. V. G. Kostomarov - L. I. Skvorcov. Moskva 1970. (Dále Aktuaľnyje problemy.)

BARNET, V.: Jazykovaja norma v sociaľnoj kommunikacii. In: Problemy normy v slavjanskich literaturnych jazykach v sinchronnom i diachronnom aspektach. Moskva 1976.

BARNET, V.: Vztah komunikativní sféry a různotvaru jazyka v slovanských jazycích. Slavia, 46, 1977, s. 337—347.

BARNET, V.: Sociolingvistické zřetele jazykové kodifikace. In: Nadawki i hranicy rěčneje kodifikacije. Budyšin 1979.

BĚLIČ, J.: Einige Ergebnisse der Erforschung der Stadtsprache im tschechischen Sprachbereich. Wiener slavistisches Jahrbuch, 21, 1975, s. 28n.

BROZOVIĆ, D.: O sadržaju pojma norma u leksikologiji. Jezik, 28, 1981, s. 138—145.

COSERIU, E.: Sistema, norma y habla. Montevideo 1952.

COSERIU, E.: System, Norm und ‚Rede‘. In: Sprache, Strukturen und Funktionen. Tübingen 1970.

GLOY, K.: Sprachnormen I. Stuttgart 1975.

GLOY, K.: Sprachnorm. In: Lexikon der germanistischen Linguistik II. 2. vyd. Tübingen 1980.

GRAMMATIKA I NORMA. Red. L. I. Skvorcov. Moskva 1977.

HARTUNG, W.: Zum Inhalt des Normbegriffs in der Linguistik. In: Normen in der sprachlichen Kommunikation. Berlin 1977.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1971.

HAVRÁNEK, B.: Zum Problem der Norm in der heutigen Sprachwissenschaft und Sprachkultur. In: Actes du IVe Congrès des linguistes. Copenhague 1938.

[280]HORÁLEK, K.: Jazyk jako systém a norma. NŘ, 55, 1972, s. 65—68.

HORECKÝ, J.: Východiská k teórii spisovného jazyka. In: Z teórie spisovného jazyka. Bratislava 1979.

HORECKÝ, J.: Vymedzenie štandardnej formy slovenčiny. SlR, 44, 1979a, s. 221—227.

ICKOVIČ, V. A.: Jazykovaja norma. Moskva 1968.

ICKOVIČ, V. A.: Norma i kodifikacija. In: Aktuaľnyje problemy kuľtury reči. Red. V. G. Kostomarov - L. I. Skvorcov. Moskva 1970.

ICKOVIČ, V. A.: Jazykovaja norma i problemy kodifikacii sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka (avtoreferat). Moskva 1981.

JAZYKOVAJA NORMA I STATISTIKA. Red. R. G. Piotrovskij - L. K. Graudina - V. A. Ickovič. Moskva 1977.

JEDLIČKA, A. a kol.: Základy české stylistiky. Praha 1970.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1974.

JEDLIČKA, A.: K problematice jazykové situace. SaS, 39, 1978, s. 300—303.

JEDLIČKA, A.: Probleme der Sprachsituation aus vergleichender Sicht. Zeitschrift für Slawistik, 26, 1981, s. 108—116.

JEDLIČKA, A.: Vývojové procesy a synchronní dynamika jazyka v konfrontačním osvětlení. JČ, 32, 1981, s. 107—116.

KURKOWSKA, H. - BUTTLER, D. - SATKIEWICZ, H.: Kultura języka polskiego. Warszawa 1970.

LITERATURNAJA NORMA I PROSTOREČIJE. Red. L. I. Skvorcov. Moskva 1977.

LITERATURNAJA NORMA I VARIANTNOSŤ. Red. L. I. Skvorcov. Moskva 1981. LUBAŚ, W.: Społeczne uwarunkowania współczesnej polszczyzny. Kraków 1979.

MICHEL, G.: Jednotky a příznaky stylu. In: Jazykověda a příprava učitelů jazyků II. Praha 1980, s. 17—23.

MISTRÍK, J.: Štylistika slovenského jazyka. Bratislava 1977.

NADAWKI A HRANICY RĚČNEJE KODIFIKACIJE. Red. H. Fasske. Budyšin 1979. (Dále Nadawki a hranicy.)

NERIUS, D.: Zur Sprachnorm im gegenwärtigen Deutschen. In: Linguistische Studien des ZISW, R. A, H. 3. Berlin 1973.

NERIUS, D.: Zur Bestimmung der sprachlichen Norm. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 33, 1980, s. 365—370.

NORMEN IN DER SPRACHLICHEN KOMMUNIKATION. Red. W. Hartung. Berlin 1977. (Dále Normen.)

PROBLEMY NORMY V SLAVJANSKICH LITERATURNYCH JAZYKACH V SINCHRONNOM I DIACHRONNOM ASPEKTACH. Red. F. P. Filin - A. I. Gorškov. Moskva 1976. (Dále Problemy normy.)

SCHMIDT, W.: Zum Problem der Sprachnorm. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 33, 1980, s. 119—127.

SCHÖNFELD, H.: Zur Rolle der sprachlichen Existenzformen in der sprachlichen Kommunikation. In: Normen in der sprachlichen Kommunikation. Red. W. Hartung. Berlin 1977, s. 163—208.

SINTAKSIS I NORMA. Red. G. A. Zolotova. Moskva 1974.

STICH, A.: Sprachnorm und Kodifizierung der Sprache in der sozialistischen Gesellschaft. In: Linguistische Studien des ZISW, R. A, H. 9. Berlin 1974.

ŠVEJCER, A. D.: Sovremennaja sociolingvistika. Moskva 1976.

WARIANCJA NORMY WE WSPÓŁCZESNYCH SŁOWIAŃSKICH JĘZYKACH LITERACKICH. Red. St. Urbańczyk. Kraków 1977.

WILKOŃ, A.: O odmianach współczesnej polszczyzny mówionej. In: Opuscula Polono-Slavica. Kraków 1979, s. 405—414.

 

[281]R É S U M É

Die Typen der sprachlich-kommunikativen Normen

Die Klärung der Problematik der sprachlich-kommunikativen Normen ist eine der zentralen Aufgaben der gegenwärtigen linguistischen Forschung im Bereich der Theorie der Schriftsprache und der Sprachkultur geworden. In der letzten Zeit wird besonders der engeren Problematik der Normtypen große Aufmerksamkeit gewidmet. Es widerspiegelt sich darin auch der verstärkte Einfluß der Kommunikationsforschung.

Die sprachlich-kommunikativen Normen werden in drei Grundtypen differenziert. Wir haben versucht diese Grundtypen nach den bestimmenden Merkmalen, auch in Anlehnung an die komplexe Auffassung der Sprachsituation zu charakterisieren. Aus unserer begrifflich-terminologischen Analyse der Normtypen läßt sich folgende Übersicht schlußfolgern:

 

Zu den Grundtypen der sprachlich-kommunikativen Normen werden folgende gerechnet: die existenzformspezifischen Normen, die kommunikativen Normen und die Stilnormen.

 

1. Die existenzformspezifischen Normen (die auch Systemnormen genannt werden) sind an einzelne Existenzformen der Sprache gebunden. Sie sind auf die sprachliche Komponente beschränkt. Als deren bestimmendes Merkmal gilt die dominierende Beziehung zum Sprachsystem; dies beweist auch ihre innere Gliederung nach einzelnen Teilebenen des Sprachsystems (dies widerspiegelt sich auch in der Motivierung einiger Bezeichnungen, die einen beschreibenden Charakter tragen). Für die Systemnorm der Schriftsprache ist ihre korrelative Beziehung zur Kodifizierung charakteristisch.

2. Die kommunikativen Normen (auch situative Normen genannt) beziehen sich auf das Kommunizieren und manifestieren sich nicht nur in der sprachlichen, sondern auch in der nichtsprachlichen Komponente. Sie sind von den Situationsfaktoren und Situationsbedingungen abhängig. Die sprachliche Komponente dieser Normen manifestiert sich in der Distribution der Existenzformen, durch die das Kommunizieren als durch typische, dominierende in einzelnen situationskommunikativen Sphären realisiert wird. Die kommunikativen Normen werden nicht kodifiziert.

3. Die Stilnormen manifestieren sich in dem Aufbau der Kommunikate (in der Textgestaltung) und zwar auf der thematischen, sprachlichen, textologischen und tektonischen Ebene. Sie werden auch nach der Zugehörigkeit der Kommunikate zu einzelnen funktionalen Stilsphären unterschieden; als weiteres inneres Gliederungsprinzip treten die Genreunterschiede in den Vordergrund.


[*] Předneseno na slavnostním zasedání Jazykovědného sdružení při ČSAV dne 17. června 1982 k poctě sedmdesátých narozenin autorových. Tam přednesen i příspěvek J. Chloupka, srov. zde s. 344—347.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 4, pp. 272-281

Previous Miloš Dokulil: K otázce slovnědruhových převodů a přechodů, zvl. transpozice

Next Redakce: Sté výročí narození prof. V. Mathesia