Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O neverbálních komponentech komunikace v ruštině

Milena Rulfová

[Chronicles]

(pdf)

О невербальных компонентах коммуникации в русском языке / Non-verbal components of communication in Russian

Rozsahem nevelká knížka Neverbal’nyje komponenty kommunikacii I. N. Gorelova (Moskva 1980, 103 s.)[1] se týká především psycholingvistického vztahu jazyka (řeči) a myšlení a problematiky vnitřní řeči. Autor spojením neverbální komponenty (dále NVK) označuje jednak neslovní prostředky řečového aktu, jednak neslovní elementy účastnící se procesu verbalizace (vzniku řeči) i deverbalizace (recepce řeči). Neverbální prvek je podle autora intuitivně (díky komunikační zkušenosti) více ohraničený než znak jazykový, máme-li na mysli denotáty jakožto konstrukty abstraktního myšlení.

V kapitole první autor předkládá výsledky a názory sovětských badatelů, s některými koncepcemi nebo dílčími názory polemizuje. — V souvislosti s častým tvrzením o „agramatismu“ paralingvistických znaků Gorelov ukazuje, že mohou plnit různé jazykové funkce (sociativně kontaktovou, emotivní, voluntativní, komunikační, apelovou, reprezentativní); podstata NVK předurčuje jejich maximální výskyt v dialogické řeči. Na příkladech dialogů z umělecké literatury (představujících stylizace dialogů mluvených) Gorelov dokazuje, že NVK jazykovou informaci buď doprovázejí, nebo přímo jazykový znak nahrazují. Podle autora není výskyt NVK určován „jazykovou ekonomií“, jak tvrdí Kolšanskij (1974), ale podmínkami komunikace, v níž fungují jako polyfunkční elementy podmíněné sociálně nebo situačně. Autor postuluje tezi o biologické determinovanosti NVK jako neoddělitelné části evolučně pojaté geneze jazykových i mimojazykových prostředků zděděné po předcích. Gorelov souhlasí se závěry K. Leonharda (1968) o jejich univerzálnosti (jako prostředků emocionálního vyjádření podstaty fonické či jiné); univerzálnost a „globální charakter“ fonace či mimiky svědčí o primárnosti averbálního způsobu komunikace: gesto (ukazovací, popisující či imitující) nebo fonace (emocionální či imitující) tvořily základ komunikativní činnosti. Systém užívání neverbálních prostředků se zachoval dodnes bez zvláštních změn, předává se genetickým kódem a vytváří vnější motoriku funkčního základu řeči. K této bázi se během vývoje „připojil“ další znakový konstrukt — druhá signální soustava; změnil se ovšem i mechanismus myšlení.

Druhá kapitola (Neverbální komponenty vnitřní řeči — „preverbitum“) přináší zvl. údaje neurofyziologického charakteru — podle autora se znak vnější (zjevné, „projevené“) řeči při recepci mění v ekvivalent neurofyziologické podstaty, při vytváření řeči probíhá proces opačný. V této souvislosti tvrdí, že dvojstranná podstata jazyka je fikce, protože je pouze formální substance ve vnější řeči a její odraz v řeči vnitřní. Hypotézy o vnitřní řeči postulované jako fungování nervových [338]ekvivalentů akustických či grafických znaků jazyka ostře kritizuje — např. závěry Sokolovovy, zvl. ty z nich, které jsou protikladné[2] výsledkům Žinkinovým.[3] Tvrzení o strukturní neshodě mezi kódovými systémy myšlení a vnitřní řeči potvrdily rozsáhlé neurofyziologické výzkumy. Podle Gorelova protikladné výsledky badatelů dovolují pochybovat o odůvodněnosti interpretace údajů elektromiogramu jako o důkazu artikulační báze myšlení. Motorická aktivita, kterou přístroj registruje, mívá různé příčiny, jak ukázaly pokusy Bechterevové (1967).[4] Součástí 2. kapitoly je i výklad o neverbálních prostředcích v procesu verbalizace; autor konstatuje, že verbálnímu vyjádření předchází obecné zaměření na řečovou komunikaci. První stadium vzniku řeči lze definovat jako „potřebu něco říci“; ta se při verbalizaci zpřesňuje ve smyslovém a emocionálním plánu — žádná komunikace není emocionálně neutrální; emocionální pohnutky se projevují v obličejové motorice, v celém artikulačním komplexu a realizují se často před procesem verbalizace. Na rozdíl od Žinkinova názoru (1963), že bez jazyka vnitřní řeči by nebyl možný žádný jazyk přirozený a bez přirozeného jazyka by neměla smysl vnitřní řeč, autor tvrdí, že vnitřní řeč je myslitelná i bez vazby na jazyk, neboť v předřečové etapě odlišuje totožné od netotožného, formuje „protopojmy“, tj. „zobecnění bez nominací“, zobecňuje analogické jevy odrážené psychikou.

Budoucí vyjádření (text) se konstruuje v systému univerzálních NVK; už před vlastní verbalizací se témata hierarchizují; nejprve se anticipuje obecné téma (smyslem odpovídá nejobecnějšímu významu slovního znaku, např. radost, lhostejnost ap.), které se v procesu verbalizace kontextově specifikuje (např. jako dílčí téma radost z očekávaného setkání ap.). Konstruování formy představuje fungování hotových znaků různých jazykových rovin a jejich kombinace paměťové (srov. Leont’jev, 1976). — Gorelov dále vykládá problematiku selekce a kontroly v procesu verbalizace; selekce — výběr výrazových možností z řady přibližných sémantických ekvivalentů — se člení na stadia zahrnující různé roviny sémantického programu. Přechod obsahové jednotky předmětového kódu v řečovou jednotku je latentní, neplně uvědomovaný, podléhá vědomé auditivní kontrole, často poté, kdy je realizován artikulačně. Výběr a kontrola fungují při vyjadřování stabilně — mluvčí anticipuje obsah budoucího textu, na „bližší“ vzdálenost také řečovou formu. Procesy na sebe působí, nejsou však synchronizovány. Neverbální komponenty řečové činnosti jsou základní — zajišťují motivaci, formují komunikativní intence, hodnotí situační podmínky vyjadřovací situace.

V kapitole třetí (Neverbální komponenty textu) se konstatuje schopnost NVK plnit všechny základní funkce jazykových znaků. Nahrazují-li určitý úsek textu, deformují ho z hlediska sémantického. Autor vykládá typy těchto deformací, dokumentuje je na příkladech z umělecké literatury a konfrontuje s výsledky psycholingvistického a psychologického studia. Porušování syntaktických norem bez vnějších NVK (název podkapitoly) vykládá autor tak, že při emocionálním jednání mluvčích se více či méně ztrácí efektivnost mechanismu kontroly — fragmenty obsa[339]hu se verbalizují podle míry připravenosti slova nebo syntagmatu (nikoli na rovině syntaktické). Hojnými příklady z textů uměleckého stylu dokumentuje Gorelov jak funkci NVK, kdy doplňují verbální část (Minutu mlčel, něco si zabrumlal, pak s povzdechem řekl: No co, zmizím …), tak případy, kdy fungují autonomně, tj. nezávisle na části verbální (Tentokrát nechtěl a ani nemohl v sobě to zasténání potlačit, otočil se a tam, kde stál příchozí, vrhl polekaný a prosící pohled. Nic, všechno v pořádku). Autonomně fungující NVK jsou podle autora a) fonační, b) mimicko-gestikulační, c) smíšené. Sémantický charakter NVK je spjat s jejich fyzikální podstatou (např. ukazovací významy se realizují pomocí gest, modální významy jsou schopny vyjádřit NVK fonační, mimické či prostředky gest, významy otázky, přání, popření ap. NVK smíšené). NVK signalizující emoce se vážou v kontextu na konkrétní denotát, tj. vyjadřují nikoli např. význam ‚údivu‘, ale údivu z nějaké konkrétní skutečnosti. Fungují v takových podmínkách komunikace, v nichž obyčejně verbální sdělení není možné. Autonomní NVK často vyjadřují význam konotativní, plní funkci konkrétních pojmenování, např. Quido na mě zamžoural a zvedl nahoru čtyři prsty — označuje 400 marek.

Poslední, čtvrtá kapitola je věnována fungování NVK v procesu recepce textů. Autor připomíná teorii zaměřenosti (orientace), která spočívá na anticipaci toho významu, který recipient nejsnadněji pochopí. Aktuální záměr je diferencovaný „plán“ budoucího jednání nesoucí s sebou minulostní zkušenosti, praktická zkušenost je paměťový odraz typových situací. Opakování situací formuje jak typologické charakteristiky, tak připravenost ke konkrétní reakci. Teorie zaměřenosti popírá behavioristické schéma jednání „stimul — reakce“. Anticipace obsahu a formy řečového aktu neprobíhá synchronně, jazykové jednotky nejsou shodné s jednotkami významu. Gorelov zdůrazňuje nutnost detailního zkoumání procesu anticipace řečového sdělování, prognózy toho, co bude řečeno; shledává, že na rozdíl od prací zabývajících se prognózou formy, tj. jazykových znaků různých rovin (Frumkinová, 1970; Gorelov - Elinová, 1974), je problematika prognózy smyslu (významu) komunikace dosud zpracována velmi málo (a nejen v pracích psycholingvistických). Při recepci se paralelně vnímá forma, obsah (smysl) a situace; recepci doplňují informace neverbálního charakteru. Komunikanti vnímají jinak slovní, jinak neverbální části — podvědomě registrují informační hodnotu obou složek. Informační nedostatek jedné se obyčejně vyrovnává nadbytečností druhé — tak vznikají nejrůznější typy komunikačních elips. — Pozornost věnuje Gorelov problematice pochopení psaného textu literárního díla. V něm čtenář nachází „mezníky“, „klíčová slova“, která dovolují stanovit hypotézy o obsahu celého (budoucího) sdělení. — K problematice, kterou autor sleduje, má přímý vztah otázka podtextu, jehož podstatu vidí Gorelov v tom, že verbální informace (text) oživuje ve vědomí čtenáře především takové významové vztahy, které jsou v jeho předchozí zkušenosti.

Místo závěru předkládá Gorelov čtenářům úvahu nazvanou O principu doplnitelnosti. Tento princip formulovaný N. Bohrem (1978) se týká existence dvou navzájem protikladných, a přesto k úplnému popisu nutných přístupů k témuž jevu skutečnosti. Gorelov připomíná, že koncepce Ščerbovy (1931), Kacnel’sonovy (1972), Stepanovovy (1975) a dalších řešící základní jazykovědné otázky (vztah myšlení a jazyka, obsahu a formy, verbálních a neverbálních složek řečové činnosti aj.) vycházejí z téhož principu. Aplikovat tento princip (ve spojení s evolučním pojetím znakové činnosti) lze i na otázky ontogenetické: neverbální komponenty projevující se jako rudimenty dřívějšího způsobu komunikace svědčí podle autora o nutnosti výzkumu jak synchronního, tak diachronního aspektu řečové činnosti.

Svými rozsáhlými experimenty potvrzuje autor mnohé ze současných sovětských psycholingvistických koncepcí, dílčí výhrady opírá o vlastní výzkum. Na škodu věci je, že stručná rekapitulace současných směrů a proudů v psycholingvistice nezahrnuje i stav a výsledky světového dění. Nicméně otázky, které autor předkládá (jako otevřené nebo víceméně vyřešené), jsou inspirující pro zkoumání obecných otázek společenské komunikace.

 

[340]LITERATURA

 

BECHTEREVA, N. P.: Nejrofiziologičeskij kod prostejšich psichologičeskich processov čeloveka. In: Voprosy poroždenija reči i obučenija jazyku. Moskva 1967.

BOHR, N.: O poiskach garmonii. Moskva 1978.

FRUMKINA, R. M. - DOBROVIČ, A. B.: O vlijanii ustanovki na mechanizmy verojatnostnogo prognozirovanija pri vosprijatii reči. In: Plany i modeli buduščego v reči. Tbilisi 1970.

GORELOV, I. N.: Problema funkcional’nogo bazisa reči v ontogeneze. Čeljabinsk 1974.

GORELOV, I. N. - ELINA, N. C.: Anticipacija v processe vosprijatija soobščenija. In: Teorija i praktika lingvističeskogo opisanija razgovornoj reči. Vyp. 5. Gorkij 1974.

KACNEL’SON, S. D.: Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije. Leningrad 1972.

KOLŠANSKIJ, G. V.: Paralingvistika. Moskva 1974.

LEONHARD, K.: Der menschliche Ausdruck. Leipzig 1968.

LEONŤJEV, A. A.: Vnutrennjaja reč’ i processy grammatičeskogo poroždenija vyskazyvanija. In: Voprosy poroždenija reči i obučenija jazyku. Moskva 1976.

SOKOLOV, A. N.: Vnutrennjaja reč’ i myšlenije. Moskva 1968.

STEPANOV, Ju. S.: Metody i principy sovremennoj lingvistiki. Moskva 1975.

ŠČERBA, L. V.: O trojakom aspekte jazykovych javlenij i ob eksperimente v jazykoznanii. Moskva 1931.

ŽINKIN, N. I.: Zamysel reči. In: Myšlenije i reč’. Moskva 1963.


[1] Práce navazuje na publikaci Problema funkcional’nogo bazisa reči v ontogeneze (Gorelov, 1974).

[2] Podle názoru A. N. Sokolova (1968, s. 25) funguje vnitřní řeč v té či oné míře v pojmovém a názorném myšlení, v procesu chápání, zapomínání, při reprodukci slovního i názorného materiálu; myšlení je vždy spjato s jazykem, byť např. v jistých fázích řešení obtížných duševních úkolů může být řečová motorika brzděna, avšak ani tehdy nejde o „nejazykové“ myšlení. Elektromiogram, který snímal artikulační orgány v momentu řešení mentálně složitých úloh, zaznamenal vždy „skrytou“ artikulaci — nebylo ovšem dokázáno, že jde o artikulaci, a nikoli o motoriku jiného původu.

[3] N. I. Žinkin (1963) zastává hypotézu, že se myšlení realizuje zvláštním jazykem a že se smysl řečových symbolů dešifruje formou názorné představy.

[4] Cílem experimentů bylo identifikovat neuronové populace mozkové kůry účastnící se přestavby informace do verbálních signálů. Pokusy ukázaly, že neurofyziologický konstrukt (model) vznikající jako reakce na slovo odráží zpočátku některé akustické charakteristiky signálu. Vznik modelů akustického kódu je první fáze přestavby verbálního znaku v kůře; v další, vlastní sémantické fázi vznikají modely principiálně jiné — nemají sepětí s akustickými vlastnostmi signálů. Tento „autonomní“ model je základem přechodu od paměti a reprodukce neverbálních signálů k procesům myšlení.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 4, pp. 337-340

Previous Jiří Kraus: O jazyce přítomnosti a budoucnosti

Next Ladislav Horalík: Sovětská práce o vlivu ruštiny na vývoj české slovní zásoby