Sovětský sborník o otázkách sociolingvistiky

Kateřina Pösingerová

[Chronicles]

(pdf)

Советский сборник о вопросах социолингвистики / A Soviet collection of papers on socio-linguistics

Ve dnech 26.—28. srpna 1982 se konal v Mexiku X. světový sociologický kongres. Ústav jazykovědy Akademie věd SSSR spolu s některými jinými organizacemi vydal při této příležitosti sborník Voprosy sociolingvistiki (Moskva 1962, 69 s.), který obsahuje referáty přednesené na tomto kongresu sovětskými sociolingvisty.

Úkolem sovětských zástupců bylo zabývat se některými problémy sociolingvistiky, její teorií a praktickými aplikacemi. Období vědeckotechnické revoluce přináší velké změny v životě lidí a má vliv i na rozvoj a fungování jazyků na naší planetě, na jejich vzájemné ovlivňování apod. Proto se konstituovala sociolingvistika, která spolu se strukturní lingvistikou vytváří celek vědy o jazyce.

Ju. D. Dešerijev ve svém příspěvku (s. 5—18) mimo jiné zdůrazňuje hlavní problémy sociologického výzkumu. Zabývá se jazyky mezinárodního dorozumívání a spolupráce národů světa, vědou a technikou, hromadnými sdělovacími prostředky. Sleduje světový lingvistický proces, světovou kulturu, ekonomické a sociolingvistické problémy optimálního materiálního zabezpečení fungování a rozvoje spisovných jazyků, sociolingvistické problémy středního a vysokoškolského vzdělání. Důraz tu klade na jasný metodologický přístup.

Z ostatních referátů zaslouží zmínky např. referát A. T. Pačeva (s. 43—49), který porovnává pojetí „jazyka ve společnosti“ a „jazyka a kultury“ u sovětských a amerických sociologů a sociolingvistů. Američtí vědci vycházejí nejčastěji z filozofie pozitivismu a to je přivádí k přecenění úlohy, jakou mají mimojazykové faktory při komunikaci; odmítají historickosociální přístup. Sovětští sociolingvisté vycházejí z marxistické metodologie, na jejímž základě je vytvářena politika jazykového plánování v SSSR.

V. J. Michal’čenko (s. 39—42) připomíná, že při plánování rozvoje jazyků jde o maximální využití kulturních hodnot národa. Výsledky jazykového plánování se projevují v praxi tím, že se využívá národních jazyků v různých oblastech života. S tím souvisí i rozvoj vysokoškolského vzdělání v některých národních jazycích, jak dokládá ve svém referátě A. N. Baskakov (s. 19—22) na příkladu některých národností v Sovětském svazu. Ukazuje však, že je třeba ovládnout jazyk, který umožní širší rozhled a spojení se světem. Autor zde předkládá národně ruský bilingvismus. Problémům bilingvismu věnují pozornost ve svých referátech B. Ch. Chasanov (s. 68—69), T. B. Krjučkovová s. 36—38) a T. U. Kaganovová (s. 33—35). Ukazují na vliv ruštiny na ostatní jazyky v SSSR, neboť k vyjádření nového socialistického způsobu života vytvářejí se vlivem ruštiny nová slova a slovní vazby. Ruština se zároveň stala zprostředkujícím jazykem mezi národy v SSSR a národně ruský bilingvismus společenskou nutností.

Charakterem ruštiny jako mezinárodního jazyka se zabývá ve svém referátu J. V. Roždestvenskij (s. 50—55). Na protikladu mezinárodnostního a mezinárodního jazyka se vrací i k problému jazykové politiky dvou protikladných světových soustav. S tím souvisí i problém funkčního využití územních a sociálních dialektů jednotlivých národních jazyků, které se mění od jedné společensko-ekonomické formace k druhé, jak ukazuje E. G. Tumanjan (s. 61—63).

V současné epoše vědeckotechnické revoluce se do popředí zájmu sociolingvistů dostává jazyk vědecké, naučné a populárně vědecké literatury, který spolu s jazykem hromadných sdělovacích prostředků podléhá nejvíce internacionalismům. Těmito problémy se na X. světovém kongresu zabývali V. K. Žuravlev (s. 30—32) a S. I. Treskovová (s. 58—60), která se ve svém referátu věnuje podrobně jazyku hromadných sdělovacích prostředků.

Teoretickými a metodologickými předpoklady analýzy osobních jmen z hlediska sociolingvistického se zabývá referát K. V. Bachnjana (s. 23—26).

Několik referátů se týkalo širšího sociolingvistického problému — jazykové komunikace. B. Ch. Bgažnokov (s. 27—29) se zaměřil na vztah kultury a jazykové komunikace při respektování sociálních a historických vztahů. E. F. Tarasov (s. 56—57) studuje problém vzájemného ovlivňování jazykové komunikace a sociálních vztahů.

Na uvedené problémy navazuje N. V. Ufimcevová (s. 65—67) svým referátem, který opírá o ontogenezi dítěte a pochopení a osvo[349]jení si významu lexikální jednotky. Tento proces sleduje jako výsledek společenské zkušenosti a zároveň fixace významu.

Sborník Voprosy sociolingvistiki můžeme považovat za malou ukázku výsledků sovětské sociolingvistiky, ale i leninské jazykové politiky uplatňované v SSSR. Autoři se ve většině referátů snažili nastínit hlavní úkoly a marxistické metodologické principy, které se uplatňují v sociolingvistice jako celku i při řešení některých dílčích problémů; to je přínosem pro sociolingvisty nejen v Sovětském svazu.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 4, pp. 348-349

Previous Iva Nebeská: Psychologický pohled na řečovou činnost

Next Jiří Černý: Nová příručka o strojové lingvistice