Nad dílem profesora Vladimíra Šmilauera

Marie Těšitelová

[Chronicles]

(pdf)

Над творчеством профессора Владимира Шмилауэра / Thought of the work of Vladimír Šmilauer

Dne 13. října 1983 zemřel v necelých 88 letech univ. prof. dr. Vladimír Šmilauer, doktor filologických věd (narodil se 5. prosince 1895); po dlouhá léta (od r. 1938 — s přerušením v době [66]druhé světové války — do r. 1975) působil jako profesor českého jazyka na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dílo prof. Vl. Šmilauera v oblasti studia českého jazyka se vyznačuje tak charakteristickými rysy, že můžeme vpravdě mluvit — o Šmilauerově přístupu ke studiu českého jazyka, resp. o šmilauerovském přístupu ke studiu českého jazyka.

Vědeckou a pedagogickou činnost prof. Vl. Šmilauera poznamenalo na celý život zejména to, že za studií na filozofické fakultě Univerzity Karlovy (studoval češtinu a němčinu) byl žákem prof. E. Smetánky. Je to zvl. zájem o terminologii, o slovo a jeho význam. Také studium germanistiky zanechalo na díle prof. Vl. Šmilauera výrazné stopy.

Po skončení vysokoškolského studia (r. 1920) působil prof. Vl. Šmilauer krátce na dívčím reálném gymnáziu E. Krásnohorské v Praze, potom v l. 1922—1938 na reálném gymnáziu v Žilině a v Bratislavě. V r. 1933 se habilitoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a r. 1938 byl tu jmenován mimořádným profesorem. Zde je třeba hledat vztah prof. Šmilauera k praxi, zvl. učitelské; vědecká činnost byla u něho vždy neoddělitelná od jeho činnosti pedagogické, ve škole, hlavně vysoké, ale i od péče o kulturu českého jazyka v co nejširší oblasti jeho uživatelů, zejména v Kruhu přátel českého jazyka, který byl ustaven v únoru 1938. Přednáškové činnosti se tu věnoval do posledních dnů svého života.

Než prof. Vl. Šmilauer začal studovat český jazyk a publikovat v českých odborných časopisech (NŘ, ČMF aj.) — první jeho článek (o studentských přezdívkách v Bratislavě) vyšel r. 1933 v NŘ —, měl za sebou několikaleté studium slovenského jazyka a publikační činnost na Slovensku. I to se po celý život projevovalo v díle prof. Vl. Šmilauera.

Jako východisko pro studium jazyka zvolil prof. Vl. Šmilauer slovo, které vykládá po stránce významové, slovotvorné a později i etymologické. Studium významu slova spojuje se studiem terminologie nejrůznějších oborů (vojenství, zoologie, botaniky, polygrafie, elektroniky, ale i jazykovědy, zejména pro potřeby jazykového vyučování). Jednotlivé termíny hodnotí v širších souvislostech českého jazykového systému. — Slovo zajímá prof. Vl. Šmilauera i z hlediska slovotvorného. Studuje jednotlivé přípony v češtině relativně frekventované, jejich vztahy i konkurenci, ale i řídké typy tvoření slov, jako je předponově příponové a předponové tvoření substantiv apod. — Slovo zajímá prof. Vl. Šmilauera i z hlediska etymologického. Vykládá nejrůznější slova, domácí i cizí, jména obecná a vlastní, osobní i zeměpisná. Jeho výklady se řídí zejména zásadou, že dějiny slov nelze odtrhávat od dějin věcí.

Zájem o slovo přivedl prof. Vl. Šmilauera i k práci lexikologické a lexikografické: Prof. Šmilauer se podílí jako redaktor na devítisvazkovém Příručním slovníku jazyka českého (od 1. části IV. dílu), dále pak jako recenzent na čtyřsvazkovém Slovníku spisovného jazyka českého, na Staročeském slovníku ÚJČ ČSAV a jiných dílech.

Slovo zajímá prof. Vl. Šmilauera i z hlediska kvantitativního, a tak prof. Vl. Šmilauer stojí u zrodu frekvenčního slovníku češtiny, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (Praha 1961).

Již v habilitační práci prof. Vl. Šmilauera (Vodopis starého Slovenska, Praha a Bratislava 1932) mají zvláštní postavení vlastní jména, zejména zeměpisná; onomastika zůstala láskou prof. Vl. Šmilauera do posledních chvil jeho života (srov. o tom zejm. ve Zprávách místopisné komise, časopisu, jehož zakladatelem a vedoucím redaktorem byl prof. Vl. Šmilauer od r. 1960 až do své smrti).

Studium slovesa a jeho kategorií znamenalo u prof. Vl. Šmilauera krok ke studiu věty; jako její základní prvky chápe skladební prostředky a větné vztahy.

Od řešení dílčích problémů týkajících se slova a věty dospívá prof. Vl. Šmilauer k velkým syntetickým dílům, která jeho dosavadní studia v této oblasti shrnují, doplňují a rozšiřují:

Na prvém místě je to Novočeská skladba, která vyšla v 1. vydání r. 1947, v přepracovaném 2. vydání r. 1966. Prof. Vl. Šmilauer tu klade důraz na základní vztahy mezi větnými členy, jako jsou: predikace, determinace, apozice, koordinace a parenteze. Vedle syntaktických vztahů a prostředků jejich vyjadřování probírá jednotlivé větné členy a v jejich rámci pak nevětné i větné způsoby jejich vyjadřování. Druhé vydání Novočeské skladby doplnil prof. Vl. Šmilauer — s velkou tolerancí k ná[67]zorům jiných odborníků — o různé pohledy na řešení základní problematiky syntaxe, která se v posledních letech dostala do středu zájmů lingvistiky nejen naší, ale i světové, lingvistiky metodologicky avantgardní.

Novočeské tvoření slov (Praha 1971) je druhým syntetickým dílem, v němž prof. Vl. Šmilauer podává ucelený obraz o tvoření slov v češtině a doplňuje některé mezery, které dosud v popisu českého tvoření slov existují. Jde zejména o zvláštní postupy při tvoření slov, např. tvoření slov zkratkových, způsobů a typů pojmenování víceslovných i posunů významových apod.

Třetím syntetickým dílem — Nauka o českém jazyku (Praha 1972) — završuje prof. Vl. Šmilauer studium českého jazyka. Sledují se tu v zásadě — jako v předcházejícím díle prof. Vl. Šmilauera — dvě základní jednotky jazykové stavby — slovo a věta. Ukazují se vztahy mezi nimi i jejich vnitřní uspořádání.

I když většina prací prof. Vl. Šmilauera, zejména práce syntetické, jsou určeny především pro vyučování jazyku mateřskému na školách vysokých, ale i nižších, mají význam pro studium češtiny vůbec. Zřetel k jazykovému vyučování vede prof. Vl. Šmilauera k tomu, že u většiny jeho prací jsou připojeny pokyny pro učitele jazyka mateřského, popř. pro každého uživatele českého jazyka. K Novočeské skladbě se dokonce váže zvláštní Učebnice větného rozboru, která vyšla poprvé roku 1955. A není jistě třeba zvlášť připomínat, že prof. Vl. Šmilauer — sám výborný učitel — dovedl výklad jazykových jevů podat jasně, přehledně a názorně. Názornost výkladů prof. Vl. Šmilauera se opírá zejména o jazykový materiál; platí to nejen o syntaxi. Jde o bohatý a živý materiál, vzatý z literatury umělecké i věcné, z projevů psaných i mluvených.

Zvláštní položku v díle prof. Vl. Šmilauera zaujímá jeho činnost recenzní a oponentská, činnost v různých odborných komisích apod. Velmi štědře a nezištně tu vždy rozdával ze svých bohatých vědomostí a zkušeností.

Naznačené základní rysy díla prof. Vl. Šmilauera neodmyslitelně spojovala v jedinečný celek jeho osobnost, vyzařující moudrost a laskavost, živý zájem nejen o věc, ale i o člověka, o jeho žáky všech generací, ať je život postavil na kterékoli místo. — V práci i v srdcích těchto žáků bude prof. Vl. Šmilauer a jeho dílo žít i nadále.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 1, pp. 65-67

Previous Miroslav Komárek: Karel Hausenblas šedesátiletý

Next Jan Petr: Práce o humanistické češtině