Česká knížka o technice slohu

Vilém Mathesius

[Discussion]

(pdf)

-

Když byla oznámena kniha J. V. BEČKY: „Technika slohu“ (Rukověť praktické stylistiky. Praha, Bursík & Kohout, 1938. Stran 180. Sešitý výtisk za 25 K), uvítal jsem to s radostí, ale teď, když mám po jejím přečtení shrnout svůj úsudek o ní, jsem trochu v rozpacích. Je to jistě knížka, která podává velmi mnoho dobrého poučení a které je třeba [155]upřímně přát, aby vyšla brzo v novém vydání, ale není to knížka, kterou jsem očekával a na kterou jsem se těšil. Jsem dávno již přesvědčen, že nedostatky, které se právem vytýkají především tištěným projevům jazykovým u nás, nemají své kořeny v nepostačujícím výcviku mluvnickém, nýbrž především v nedostatku přiměřeného výcviku slohového. Zejména naše střední školy zanedbávají tento důležitý úkol vyučovací napořád, a proto není divu, že je mezi vysokoškolskými posluchači, ba i mezi vysokoškolskými profesory tolik těch, kteří nedovedou napsat pojednání, jehož slohová stránka by měla úroveň, jakou třeba žádat od intelektuálů kulturního národa. Východiště z těchto nesnází nelze hledat jinak než přípravou dobrého výcviku slohového na našich středních školách. A tu právě selhává knížka Bečkova. Není to příručka pro ty, kdo se chtějí naučit dobře psát, nýbrž příručka učící, jak rozbírat a vychutnávat hotové slohové výtvory jiných, především vynikajících našich prozaiků a básníků. Nikoli tedy návod k aktivnímu zkoušení vlastních sil, nýbrž výklad, jak se zařídit při pasivním pozorování toho, co dokázali jiní. Důvod, proč takto postupoval, nám vyložil upřímně autor sám. Hned na začátku, na str. 9, prohlašuje, že se slohu nelze naučit, a později v průběhu svých výkladů toto tvrzení ještě několikrát opakuje. Setkal jsem se s touto pověrou již několikrát u středoškolských kolegů a tvrdošíjnost, s kterou toto mínění zastávali, nedovedu si vyložit jinak nežli základním nedorozuměním o tom, co sloh je. Myslíme-li slovem sloh osobitý způsob vyjadřování, který je výrazem svérázné individuality, pak ovšem musíme dát za pravdu těm, kteří tvrdí, že se slohu nelze naučit. K osobitému, individuálně výraznému slohu se opravdu musí každý propracovat sám. Ale slovo sloh nemá jen tento jediný význam, neboť pak by nemohlo být na našich národních školách slohových cvičení a nebylo by ani bohaté literatury o didaktice slohu, kterou ku podivu sám Bečka uvádí ve zvláštním oddíle své bibliografie. V této souvislosti nemůže slovo sloh znamenat nic jiného než způsob, vhodný pro jednoduchý výklad nebo pro prosté vyprávění, a tomu, jak užívat mateřského jazyka pro takové prosté účely, je možno naučit každého průměrného žáka našich středních škol jistě do té míry, aby se už nikdy v budoucnu nedopouštěl křiklavých slohových negramotností. O střední škole, která tento úkol nedovede řádně splnit, nemůžeme říci, že vyhověla svému kulturnímu poslání. Jakých výsledků lze soustavným cvičením slohovým dosáhnout, ukazují nejlépe školy v zemích anglosaských, především školy americké, na nichž praktické cvičení ve slohu sahá až na počátek studia universitního.

Třebaže se Bečka ve své knížce téměř napořád dívá na sloh se stanoviska čtenáře a nikoli pisatele, odpovídá postup jeho výkladu v hlavním rozvržení činnosti pisatele. Potřebami pisatelovými a nikoli čtenářovými je přece dáno, že autor nejdříve pojednává o slově jako o nejjednodušším prostředku výrazovém a že teprve odtud postupuje k spojení slov а k větě a souvětí. Tam se ovšem neměl ještě zastavovat, neboť odstavec je stejně důležité stadium na pisatelově cestě k hotovému výtvoru slovesnému a mnoho důležitých otázek se jasně objeví teprve v rámci této vyšší skladebné jednotky. I uvnitř jednotlivých oddílů by bylo přihlédnutí k postupu při vznikání slovesného výtvoru přivedlo autora k jinému seřadění látky i k jinému hodnocení jednotlivých problémů. Tak obecné výklady o významu slova, kterými se začíná kapitola o slově, měly být mnohem podrobnější a hned na tom místě mělo být pojednáno o synonymii a antonymii jako nejlepších prostředcích k správnému určení slovního významu. Správný výběr slov k označení toho, co chceme vyjádřit, je věc velice důležitá a přes to na našich školách alespoň v hodinách češtiny soustavně zanedbávaná. Vadí přitom ovšem také to, že jsme se dosud nezmohli na dobrý а k tomu opravdu levný český slovník, kterého by se žáci hned na škole naučili užívat. „Pravidla českého pravopisu“ takový slovník nemohou nahradit právě proto, že nejsou slovníkem. Angličané a Američané mají slovníky své mateřštiny v plátěné vazbě již od pěti korun a za 30 K lze již dostat výborný slovník o jednom tisíci stránek. Pak se ovšem [156]nedivíme, že u nich užívání slovníků mateřštiny není výsadou jen profesorů a učitelů. Dokud také u nás nebude po té stránce lépe, nelze čekat nějaké pronikavé zvýšení jazykové kultury. V kapitole o větě se zase mělo začít výkladem o pořádku slov a ten ovšem založit zcela jinak, než jak to autor učinil, když se k pořádku slov konečně dostal. Byl jsem jistě z těch, kteří vždycky ukazovali na vysokou hodnotu Ertlova zpracování Gebauerovy Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské a několikrát jsem veřejně vytkl křivdu, která se Ertlovi stala tím, že naše odborná kritika jeho práci vůbec nevzala na vědomí. Ale i dílo Ertlovo je jen stupeň k dalšímu ještě jemnějšímu a ještě správnějšímu rozboru našeho jazyka a pracovníkům dalším nezbývá než výsledky Ertlovy přezkoumávat, a jestliže je toho potřeba, opravovat. Bečka se při výkladech o pořádku slov v češtině opřel o příslušné partie Ertlovy a tím ovšem chybil, neboť právě Ertlovo pojetí českého slovosledu není šťastné a nevystihuje jeho pravou podstatu. Již před desíti lety jsem na prvním sjezdu českých profesorů filosofie, historie a filologie ukázal, že typickou zvláštností českého pořadu slov ve větě je snadnost, s níž se poddává aktuálnímu členění výpovědi její základ a vlastní jádro, a doufám, že brzo budu moci toto své mínění odůvodnit podrobněji i v Slovu a slovesnosti. Právě pro větu jako jednotku stylistickou má aktuální členění a jeho větné vyjádření význam základní a žádná slohová příručka chápající sloh jako záměrný způsob vyjadřování není bez výkladu o něm úplná. Největší část korektur, které jsem musel jako profesor nebo redaktor provést v pojednáních procházejících mýma rukama, týkala se právě chyb proti správnému vyjádření aktuálního členění výpovědi. Souvisí s tím i otázka, kdy je v češtině třeba a kdy netřeba opakovat podmět. O této důležité otázce Bečka vůbec nemluví, snad proto, že vlastně patří už do oddílu o odstavci, který nenapsal.

Po těchto zásadních výhradách a výtkách znovu opakuji, že knížka Bečkova obsahuje mnoho dobrého poučení a že jí upřímně přeji úspěchu. Její hlavní význam vidím v tom, že snesla a shrnula, co nového bylo v posledních dvaceti letech vyloženo o jednotlivých stránkách našeho jazyka jako prostředku vyjadřovacího a našich slovesných výtvorů prozaických i básnických. Leckdy se tu mohl autor opřít i o práce vlastní, z nichž na některé jsem v Slovu a slovesnosti upozornil již v prvním ročníku (str. 135). Dobře je, že se hned v tekstu často upozorňuje na příslušná pojednání, v nichž je možno najít poučení podrobnější. Bylo by si přát, aby počet takových odkazů byl v příštím vydání rozumně rozmnožen. Ani mne ovšem nenapadá požadovat, aby knížka byla změněna v repetitorium příslušné odborné literatury.[1] Na konec ještě několik poznámek o jednotlivostech. Nesprávnost tvrzení uvedeného na str. 9, že přípravou k dobrému slohu je především dobrá znalost mluvnice, netřeba snad ani dokazovat. Znalost mluvnice a slohová pohotovost jsou dvě různé věci a každý, kdo se o věc stará, se jistě již přesvědčil, že jedno může existovat bez druhého. K dobrému slohu je ovšem také zapotřebí bezpečné znalosti mluvnice. Větu na straně 29, že se za cizí slova jazyk stydí a hledí jejich množství všelijak omezovat, nelze v její obecnosti hájit. Každý jazyk si řeší poměr k cizím slovům podle svého. K cizím slovům je indiferentní nejen angličtina, nýbrž i blízká nám polština a ruština, a kdyby se byla spisovná čeština nerušeně vyvíjela od časů Komenského až do dnešní doby, byla by po té stránce jistě bývala bližší dnešní polštině a ruštině nežli dnešní puristické češtině. Výklad o synonymech, počínající se na str. 34, vzbudí v neinformovaném čtenáři spíše zmatek nežli jasnou představu o tom, co to synonyma jsou. Vinna tím je autorova definice, že synonyma jsou slova, která svým významem jsou si blízká, málokdy však totožná, a její velmi liberální výklad. V definici chybí velmi důležité kriterium, že synonyma lze pro jejich významovou blízkost v určitých případech zaměňovat. Proto jsou synonymy třeba slova hlína — prsť, země — půda, ale nejsou jimi dvojice důtka — [157]výstraha a poslouchat — slyšet, které autor jako synonyma uvádí. O svém třetím typu synonym Bečka sám prohlašuje, že jsou synonyma jen pro toho, kdo jejich obsahu přesně nerozumí. V kapitole o souměrnosti věty (str. 125 n.) chce autor ukázat, jak vypadá dobře stavená česká věta. Na tu ovšem máme požadavků víc než vhodné rozložení důrazu. Ukázal to autor sám, když hned na počátku oddílu o větě mluvil o požadavku srozumitelnosti věty a o jejím ladném a citově vhodném uspořádání. Také výklady o pořádku slov se týkají přece stavby vět. Zejména je však vytknout, že se autor nikde nezmiňuje o tom, že pro dobrou českou větu je nutný jiný poměr mezi výrazy slovesnými a jmennými než na příklad pro dobrou větu německou. Dalo by se přímo říci, že český sloh je tím jasnější a srozumitelnější, čím častěji se v něm objevuje určité sloveso. K zajímavé kapitole o poměru myšlenky a věty (str. 142 n.) připomínám, že se u našich autorů úvahových často objevují věty obsahující dvě i tři myšlenky najednou. Toto přetěžování vět myšlenkami je ovšem stylistická chyba, které by se autor francouzský nebo anglický nedopustil. Proto je také zapotřebí při překládání takových vět do francouzštiny nebo do angličtiny rozbíjet je na několik částí a každou část překládat zvlášť samostatnou větou. Po té stránce je Bečkou konstatovaná tendence k tvoření vět kratších zjevem jistě zdravým. Při výkladu o poměru mezi myšlenkou a větou neměl však autor zapomenout na poučení o užívání dvojtečky, středníku a tečky k oddělování větných celků. Tendence tvoření kratších vět nebude mít žádoucího dobrého účinku, jestliže bude vyvažována, jak to u některých autorů úvahových pozorujeme, nemírným užíváním středníku. V posledním oddílu, stručně nadepsaném „O slohu“, vadí stejně jako v kapitole úvodní upřílišená snaha o logickou klasifikaci zaznamenávaných slohových aspektů. Výklad o slohu humoristickém, ironickém, satirickém a lascivním není provázen příklady a proto dost jasně nepoučuje. Na konec ještě poznámku. Autor se se svou knížkou jistě neobrací pouze na odborníky. Proto neměly zůstat bez výkladu výrazy jako expressivní, automatisovaný, paralelismus, juxtaposice, chiastický atd. Také korektura mohla být leckde provedena pečlivěji.

Slovo a slovesnost, volume 5 (1939), number 3, pp. 154-157

Previous Jaromír Bělič: Karel Havlíček a Fany Weidenhoffrová (Dva dosud neznámé dopisy)

Next BHk (= Bohuslav Havránek): Staronový Erben