Časopis Slovo a slovesnost
en cz

III. plzeňská konference o slangu a argotu

Jaroslav Hubáček

[Chronicles]

(pdf)

3ья пльзеньская конференция о сленге и арготе / The 3rd conference on the slang and argot held in Plzeň

Konala se ve dnech 24.—27. ledna 1984 opět pod záštitou Pedagogické fakulty v Plzni. Ve srovnání s konferencí druhou (konanou v září 1980, viz SaS, 42, 1981, s. 347) zúčastnil se jí větší počet odborníků (celkem 45, 4 ze zahraničí) a byl přednesen větší počet referátů a sdělení. Dobrým základem úspěšného jednání bylo vydání Sborníku přednášek z II. konference (na podzim r. 1983). Přednesené příspěvky se týkaly jednak obecné problematiky slangů, jejich klasifikace a fungování v národním jazyce, jednak praktické analýzy některých jednotlivých slangů.

Vycházeje z tradičního chápání slangu jako speciální lexikální vrstvy národního jazyka, pokusil se J. Hubáček o vnitřní diferenciaci slangových názvů, a to aplikací hodnoticích kritérií: povaha prostředí a motivace, míra nespisovnosti, stáří, expresivita, forma, onomaziologický postup a tvoření. S využitím lexikálního materiálu různých slangů věnoval největší pozornost dosud otevřené a nedostatečně přesné hranici mezi názvy profesními a zájmovými (slangovými v užším smyslu). — J. Bosák se zabýval slangem jako dynamickým faktorem ovlivňujícím vývoj současné spisovné slovenštiny; značnou pozornost věnoval procesu univerbizace, jejíž hodnocení se však ve srovnání s českou tradicí jeví jako rozdílné. — J. V. Bečka sledoval slangy v souvislosti s diferenciací běžně mluveného jazyka, zejména dialogického. Za vymezující znaky slangu označil společnou práci, společné prostředí a více či méně vyhraněný okruh uživatelů. Zároveň připomněl nestejný význam pojmu slang v současné jazykovědě světové a znovu se pokusil o vymezení pojmů blízkých: mluvy, hantýrky, žargonu a argotu. — J. Nekvapil věnoval pozornost některým sociologickým aspektům výzkumu slangů. Klasifikoval dosavadní přístupy ke slangu, lexikografický, gramatický a komunikační, a pokusil se nastínit ontogenezi slangů; z tohoto hlediska rozdělil slangy na obligatorní (jež se dočasně uplatňují u každého jedince, např. slang žákovský, studentský, u mužů vojenský) a na slangy fakultativní. Zároveň poukázal na rozdíly řečového chování formálního a neformálního. — Cv. Karastojčeva (BLR) ve sdělení Bulharské sociolekty — současný stav a perspektivy uvedla údaje o zkoumání argotu (zejména u zedníků) a slangu, který je zatím zřetelný u námořníků a u mládeže; v současnosti však lze pozorovat vývoj dalších slangů. Ve svém druhém vystoupení pak charakterizovala lexikálně-sémantickou indukci jako prostředek obohacování slovní zásoby bulharského slangu mládeže; indukci, bohatě doloženou příklady, rozčlenila na paradigmatickou a syntagmatickou. — Fr. Kopečný se v krátkém sdělení zamyslel nad procesem neutralizace slangového užití některých spojek a předložek; uvedené příklady osvětlil i z hlediska historického. — O. Martincová sledovala na řadě příkladů vztah neologismů a slangových názvů v současné češtině a ukázala na některé produktivní slovotvorné typy (zejména názvů konatelských, názvů nástrojů) a na uplatnění univerbizace. — J. Zeman uvedl zajímavé výsledky ze zkoumání slovakismů ve funkci profesionalismů a slangových názvů v projevech českých studentů ve vojenském učilišti v Nitře. — H. Naumann (NDR) referoval o vlastních jménech v hovorové němčině a ukázal na podmínky i motivaci jejich tvoření a modifikování. — Vlastními jmény se ve svém referátě zabýval i P. Hauser; šlo o přezdívky a škádlivky v konkrétním pracovním prostředí. Na zajímavém materiálu ukázal na jejich onomaziologickou motivaci, způsoby tvoření, frekvenci a funkční využití v daném prostředí. — Příspěvek L. Hajzera (MLR) se týkal argotu a slangu v současné ruštině a některých těžkostí, jež působí hlavně cizím studentům. — Argotu jako prostředku umělecké stylizace věnovala pozornost M. Krčmová, a to na základě analýzy Těsnohlídkovy prózy Vrba zelená. — M. Čejka uvedl zajímavé výsledky zkoumání Hajčíkova českého překladu Ballekovy slovenské prózy Pomocník; ukázal na nediferencované využití obecné češtiny na místě žádoucí diferenciace nářeční i slangové. — E. Minářová uvedla doklady o pronikání slangu do regionální publicistiky, které vykazuje mírně vzestupnou tendenci. — Integrační tendence ve slovenském slangu, zejména v řeči [175]mládeže, nastínila V. Budovičová; zároveň si všimla i česko-slovenských vztahů v oblasti slangů a zčásti i rozdílů v přístupech a hodnocení. — O mluvě mládeže a o městské mluvě v NDR referoval H. Schönfeld (NDR). Zároveň uvedl současnou domácí klasifikaci sociolektů — Gruppensprache a Fachsprache (Berufsprache), které korespondují s naším termínem slang v širším smyslu.

Méně početná byla sdělení týkající se klasifikace jednotlivých slangů. K nim patřila komentovaná přehrávka zvukového záznamu mluvených sdělení pracovníků ČSD řídících provoz na plzeňském seřaďovacím nádraží, kterou připravil L. Klimeš. — B. Dejmek seznámil účastníky se zajímavým slangovým názvoslovím jednoho z nejmladších hudebních žánrů, rockové hudby, a charakterizoval jeho komunikační funkčnost. — M. Churavý podal výklad cirkusáckého slangu, který se jeví jako výlučně profesní; zároveň klasifikoval i některé slangové názvy užité v Bassově próze Cirkus Humberto. — Sportovní slang a jeho využití v současné publicistice sledoval V. Flegl. Svou analýzu opřel zejména o důkladný průzkum jazykového povědomí a úzu předních sportovních novinářů a reportérů a nepřímo naznačil postavení slangu v těch oblastech, kde terminologie nebyla dosud normalizována. — O některých neologismech technického slangu hovořil O. Rýdl; o počátcích výzkumu slangu sklářů a dělníků porcelánky v severozápadních Čechách referovala L. Kubů. — Důkladnou charakteristiku jihočeského vorařského slangu, doplněnou ukázkami autentických zvukových záznamů mluvených projevů starých vorařů a názornými kresbami zaniklých pracovních nástrojů a prostředků, podala J. Koldová.

K užitečnosti konference přispěla i bohatá diskuse; znovu se ukázala aktuálnost tzv. sociální dialektologie a do určité míry i její specifika v české jazykovědné tradici. Škoda jen, že chápání některých základních pojmů dosud není jednotné (např. ne zcela jednoznačné chápání slangu, sklon k nerozlišování pojmů slang a mluva aj.); bylo to patrné zejména u těch diskutujících, kteří své vývody neopírali o osobní praktické zkušenosti z jazykového výzkumu v terénu. Opět se ukázalo, že jsme mnoho dlužni jazykové analýze argotu, což ovšem má své objektivní příčiny. Tyto a jiné skutečnosti připomněl ve svém důkladném shrnutí výsledků konference její hlavní iniciátor L. Klimeš, který má též zásluhu o vzornou přípravu a řízení třídenního intenzívního jednání.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 2, pp. 174-175

Previous Jan Petr: Přehledné dějiny jazykovědné lituanistiky

Next Lumír Klimeš: Pokračování bibliografie české lingvistiky