dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slovanské jazyky v díle Jacoba Grimma. K 200. výročí jeho narození

Jan Petr

[Articles]

(pdf)

Славянские языки в творчестве Якоба Гримма. К 200-летию со дня рождения / Slavic languages in the work of Jacob Grimm. On the occasion of the 200th anniversary of his birth

Historickosrovnávací ide. jazykověda[1] exaktně stanovila vzájemný vztah jazykových skupin a popsala jejich společné a specifické rysy ve vývoji, podala mluvnický popis jednotlivých jazyků a odhalila některé vývojové tendence celé ide. jazykové větve. Srovnávací metoda, přenesená do jazykovědy z anatomie a přírodních věd, umožnila empiricky popsat dialektiku jazykového vývoje v hláskosloví a mluvnici. Také etymologie byla postavena na nové vědeckovýzkumné základy, při výkladu původu slov (jejich formy a významu ve vztahu k pojmenovaným jevům) se využívalo poznatků ze srovnávacího hláskosloví a mluvnice, odmítaly se starší pokusy hledat příbuznost jazyků jen na základě domnělé nebo předpokládané blízkosti zvukového uspořádání lexikálních jednotek v různých jazycích. S konečnou platností se upustilo od tradičních snah hledat vztah slovní zásoby hebrejštiny a novodobých ide. jazyků (u nás J. Dobrovský), které byly v dřívějších obdobích studia národních jazyků motivovány ideologicky a v některých případech ušlechtilými snahami jednotlivců oslavit nebo podpořit sociální prestiž jazyků politicky utlačovaných národů (národností). Základ této koncepce tvořila biblická představa o rozrůznění jazyků u babylónské věže a o hebrejštině jako domněle nejstarším jazyku lidstva, z níž se postupně vyvinuly všechny jazyky světa. J. Grimm k této legendě uvedl, že teprve po prozkoumání sanskrtu se došlo k přesvědčení, že mezi ním, starou perštinou a indoevropskými jazyky je těsná genetická souvislost a že tyto jazyky nejsou příbuzné s jazyky semitskými (1848, s. 6; 1864, s. 306—307).

Exaktní stanovení jazykových větví a skupin učinilo konec těmto legendám, příbuznost jazyků se studovala na základě jejího pojetí u Fr. Schlegela a W. Humboldta. Důležitou úlohu přitom sehrál sanskrt, který indoeuropeisté (a také J. Grimm, 1864, s. 308) považovali za nejdokonalejší a nejčistší jazyk, měřítko dokonalosti všech ide. jazyků, kromě toho za nejbližší předpokládanému ide. prajazyku. Podle něho se také uváděla míra starobylosti a stupeň rozvinutosti jednotlivých jazyků. V počátcích ide. komparatistiky se studovaly především jazyky větve indoíránské, řecké, italické (zvláště latina) a germánské, později k nim přistoupily další, především baltské a slovanské. U nich se záhy shledalo, že jsou značně archaické a že mohou poskytnout cenné poznatky pro historicky zaměřenou ide. jazykovědu.

Fr. Schlegel (1808) uvedl slovanské jazyky jen všeobecně a bez citování jediného jazykového příkladu. Soudil, že jejich příbuznost se sanskrtem (podobně jako jazyky větve arménské a keltské) je omezená, že je mnohem menší než jeho vazby s latinou, řečtinou, germánštinou a perštinou (s. 3—4). Podle něho je patrná ve vnitřní struktuře těchto jazyků, právě pro jejich rozvinutou flektivnost, např. v 1. a 2. sg. pl. préz. slovesa (s. 80). Schlegel tvrdil, že ve slovanských jazycích se zachovaly četné starobylé kořeny, a to i takové, které se nedochovaly v jiných ide. jazycích. S arménštinou mají slovan. jazyky společná participia na -al (s. 78), v nich jsou také početná zvukomalebná slova, zastoupená ve větším počtu než v němčině (s. 60). Studium slovan. jazyků považoval Fr. Schlegel za užitečné pro poznání perštiny, srovnání obou jazyků může podle [178]něho osvětlit některé zprávy starověkých historiků o bojích Peršanů a Skytů (s. 32). Doporučil, aby se vzájemný poměr jednotlivých slovan. jazyků ukázal na základě srovnávacího slovníku a studia vnitřní struktury a určilo se, který z nich je nejarchaičtější a nejčistší, aby se mohl vzít jako základ pro srovnávací ide. studium (s. 81).

R. K. Rask v staroislandské mluvnici z r. 1811 a poté v jejím rozšířeném zpracování (1818) empiricky a induktivně prokázal genetickou příbuznost germánských jazyků a jejich vztah k hlavním ide. jazykům. Nechtěl přitom zpracovat ide. historickosrovnávací mluvnici, jeho cílem bylo systematicky uspořádat všechny jazyky světa tak, jak to učinil pro zoologii a botaniku Švéd C. Linné. Uvědomil si přitom právě pro jejich již poznanou archaičnost (s. X) význam slovan. jazyků pro ide. jazykovědu a využíval jich v omezené míře také v srovnávacím měřítku, při uvádění hláskoslovných, tvaroslovných a lexikálních paralel k ostatním ide. jazykům (např. s. 39, 52, 53 aj.). Potvrdil přitom první část Leibnitzova výroku v dopise Wottonovi, že „in Slavonica lingua multa sunt communis originis cum germanicis, nonnulla et cum graecis“ (s. 143). Byl přesvědčen o blízkosti slovní zásoby slovan. jazyků a litevštiny (s. 143). R. K. Rask věnoval slovan. jazykům zvláštní kapitolu (s. 118—143), v níž výstižně popsal nejdůležitější rysy jejich severní větve (na základě ruštiny a polštiny) s přihlédnutím k druhým ide. jazykům. Poukázal např. na zánik blíže nejmenované střídnice za ide. i v počátečních slabikách slov (tj. jeru v poloze slabé, např. mgla - lit. migla, vdova- lat. vidua, s. 142), na slovan. střídnici za krátké ide. vokály a o (s. 139, 141), na rus. plnohlasí ve srovnání s pol. střídnicemi za skupiny er, el, or, ol mezi souhláskami (např. rus. boroda - pol. broda, rus. moloko - pol. mleko, rus. serebro - pol. srebro aj., s. 142), na rus. střídnici č za psl. *kti (s. 141), na rozdělení substantiv podle rodu a zakončení v nom. sg. (s. 119) a na zánik ide. koncových souhlásek ve slovan. jazycích. U sloves ukázal na významový rozdíl tvarů typu rus. pišu - pisal, napišu - napisal (předponové tvary podle něho označují průběh děje „til Ende”, s. 124) apod. Při rozdělení slovan. jazyků vycházel z Adelungova Mithridata a uvedl Slavonce, Rusy, Kozáky, Poláky, Čechy a Vendy (s. 118). Vendský národ podle něho sídlil v Pomořanech, Braniborsku, Lužici, Mecklenbursku a v části Holštýnska (s. 144). Slovan. jazykový materiál uváděl podle Vaterových mluvnic ruštiny a polštiny, podle Adamowiczovy učebnice polštiny pro Němce, Adelungova Mithridata, Deninovy rozpravy o společném původu němčiny, polštiny a latiny a přihlížel také k Obecným nordickým dějinám A. L. Schlözera. Pro ide. jazykovědu (a také slavistiku) přínosným způsobem ukázal, že jazykový vývoj probíhá pravidelně a že příbuznost jazyků je patrná především v hláskosloví a tvarosloví a jen v omezené míře v základním slovním fondu.

Fr. Bopp uváděl slovan. jazyky až od 2. dílu (1835) své ide. mluvnice, v 1. dílu se o nich zmínil jen všeobecně (1833, s. IV). Příklady citoval nesystematicky, někdy je vykládal jen s ohledem na jejich grafickou, nikoli zvukovou podobu. Ani nevyužil poznatků, které se uváděly v tehdejších mluvnicích. Fr. Bopp sice zdůraznil starobylost slovan. jazyků (zvl. slovan. slovesa) a jejich mnohostrannou příbuznost se sanskrtem, avšak tento správný poznatek nedovedl dokumentovat na rozsáhlejším slovan. jazykovém materiálu. Proto také jeho výklady o slovan. jazycích vyvolaly kritickou odezvu Fr. Miklošiče v rozpravě (recenzi) Sanskrit und Slavisch (1844), v níž všestranně prohloubil indoeuropeistický pohled na slovan. jazyky s ohledem na potřeby tehdejší slavistiky a indoeuropeistiky. Fr. Bopp správně poznal, že důležitým principem psl. hláskosloví je zánik koncových ide. souhlásek u víceslabičných slov, který přestal fungovat poté, co zanikla původní vokalická koncovka (tj. jer). Důsledky této zákonitosti hledal v morfologii (uvedl některé příklady). Ve svých slavistických výkladech se opíral o Dobrovského čes. mluvnici a Institutiones, stsl. také citoval podle mluvnice Fr. Miklošiče a A. Schleichera, slovinštinu uváděl podle Kopitarovy mluvnice, srbštinu podle Grimmova překladu Karadžićovy Malé srbské gramatiky a ruštinu podle mluvnice N. I. Greče a rusko-francouzsko-německo-anglického slovníku K. Ph. Reiffa.

V rámci této generace tvůrců novodobé ide. jazykovědy se nám jeví J. Grimm (1785—1863) ze slavistického hlediska jako výjimečná osobnost, protože ze všech svých vrstevníků v neslovanských zemích dokázal v největším rozsahu poznat slovan. jazyky, začlenit je do svých prací a jejich jednotlivé jevy vcelku správně vykládat v širších ide. (zvl. germanistických) souvislostech. Ukazoval tak empiricky [179]a na základě konkrétního materiálu jejich postavení v rámci ide. jazykové větve a došel k některým závěrům, které mají také pro slovan. jazykovědu trvalou hodnotu. J. Grimm ve své době přesvědčivě prokázal bližší příbuznost němčiny se slovanštinou, řečtinou a latinou než s jazyky indické a íránské větve, těsné genetické svazky jazyků germánských, slovanských a baltských, výjimečnou archaičnost slovanštiny a litevštiny a z toho vyplývající jejich význam pro další rozvoj srovnávací ide. jazykovědy. Germánsko-slovanskou blízkost, kterou prokázal na rozsáhlém jazykovém materiálu, také přenášel na společenské vztahy těchto etnik. Ve smyslu Herderova spojování jazyka a národa vyslovil J. Grimm své niterné přesvědčení, že právě slovanské, germánské a románské národy (podobně jako J. G. Herder přitom ještě přesně nerozlišoval pojmy Volk a Nation) budou v nedaleké budoucnosti určovat dějiny Evropy (1848, s. VI). V r. 1848 v úvodu k Dějinám německého jazyka ovšem uvedl své obavy, že „kann uns heute ein übermütiger Slavismus bedrohen” (s. V) a spojoval je se svým poznatkem, že Slované lpějí na svých mateřských jazycích mnohem více než Němci.

J. Grimm se stal horlivým propagátorem slovan. jazyků mezi západoevropskými jazykovědci a po celý život zdůrazňoval jejich význam. Zvláštní vztah měl k srbštině, kterou znal dobře pasívně a částečně také aktivně. Vícekráte vyslovil své přesvědčení, že studium slovan. flexe a slovních kořenů může významným způsobem přispět také k hlubšímu poznání němčiny (1869, s. 106). Celé jeho rozsáhlé dílo přináší o tom nesporné svědectví.

J. Grimm se seznámil s Boppovou ide. studií z r. 1816, v níž se ještě nepřihlíželo k slovan. jazykům, tedy tři roky před uveřejněním I. dílu Německé mluvnice. Plně docenil výsledky, jichž autor dosáhl pomocí historickosrovnávací metody a při popisu sanskrtu (1819, s. XIX, na jeho význam již poukázali bratři Schlegelovi), obdobně se pochvalně vyjádřil již r. 1812 o Raskově práci o islandštině (1869, s. 65—73). Na tyto a další výsledky soudobé indoeuropeistiky J. Grimm navázal a zdůraznil především nutnost historicky přistupovat ke zkoumání jevů a sledovat zákonitosti vývoje jazyků především v hláskosloví a tvarosloví. Od obou jazykovědců se však odlišoval tím, že popisoval historické období jazyků tak, aby mohl shledávat jejich vzájemné vztahy, to, co je jim společné (při národopisných studiích jej naopak více zajímala doba prehistorická než historická). Fr. Bopp naproti tomu po zjištění mnohosti střídnic téhož jevu v jednotlivých geneticky příbuzných jazycích hledal a rekonstruoval jejich společné východisko v předhistorickém období. Proto se někdy uvádí, že J. Grimm stál stranou hlavního směru rozvoje historickosrovnávací ide. jazykovědy v 1. pol. 19. stol., která byla zaměřena, stručně řečeno, na rekonstrukci prajazyka, všestranné vymezení rozsahu ide. jazykové větve a na zkoumání vztahu jejích jednotlivých jazyků. Toto tvrzení o J. Grimmovi je oprávněné jen s ohledem na cíl výzkumů jazyků a na zaměření jeho odborného zájmu. Pro něho to bylo zkoumání německého národního jazyka,[2] jeho jednotlivých útvarů, postavení mezi germánskými jazyky a genetické návaznosti jednotlivých jeho jevů na další ide. jazyky, zvláště na slovanské a baltské (srov. např. 1819, s. XIX). Při výzkumech takto zaměřených a důkladně jazykovým materiálem podložených se mu také podařilo odhalit četné specifické rysy těchto jazy[180]kových skupin, a to právě v době, kdy se na nových vědeckých principech utvářely národní filologie a jazykovědy, mj. také novodobá jazykověda slovanská.

Zájem J. Grimma o slovanské národy (národnosti) a jejich kultury a jazyky byl vyvoláván evropskými událostmi na přelomu 18./19. stol. a v prvním desetiletí 19. stol. (uvědomil si totiž do té doby často vědomě zlehčovaný světodějný význam Slovanů, především Rusů), studiem pohádkových motivů v evropském měřítku (v době, kdy připravoval společně s bratrem Wilhelmem známou třídílnou sbírku pohádek Die Kinder- und Hausmärchen, 1812—1814) a záměrem využít ve svých germanistických pracích také slovan. jazyky. Ty podle jeho přesvědčení měly významnou měrou přispět k osvětlení germánského starověku (včetně germánské mytologie) a při etymologických studiích pomoci odhalit původní význam starých, ponejvíce terminologizovaných germánských slov (při uplatnění grimmovské zásady studovat slovní pojmenování ve vztahu k pojmenovaným jevům).

Příznačná pro to jsou Grimmova slova z r. 1823 o „die Unentbehrlichkeit der slavischen Wurzel- und Wortbildungslehre für die deutsche Etymologie“, které se dosud málo využívá (1869, s. 193) nebo „den hohen Wert aller slavischen Mundarten an sich für den Sprachforscher darf niemand verkennen“ (1869, s. 419). Tento názor také opakoval r. 1834 slovy „für die allgemeine Philologie sind die slavischen Sprachen eine der wichtigsten und ergiebigsten“ (1871, s. 169).

J. Grimm byl významným znalcem slovan. jazyků, některé ovládal také prakticky, což dokázal v případě srbštiny svými překlady lidové poezie. V tomto ohledu záhy vzbudil Karadžićův obdiv jeho překlad písně Dijoba Jakšića (Vukova prepiska, s. 236). Dovedl samostatně řešit otázky, které byly aktuální v počátcích slavistiky v 1. pol. 19. stol. Často referoval v německých odborných časopisech o slavistických publikacích (např. v periodikách Göttingische gelehrte Anzeigen, Wiener allgemeine Literaturzeitung apod.) a tím s nimi seznamoval západoevropskou kulturní veřejnost. Měl rozsáhlé písemné a osobní styky se slovan. vědci (Peukert, 1964a; Sauer, 1908; Vasmer, 1939) a sledoval slavistickou literaturu. Společně s B. J. Docenem dal r. 1811 podnět k zkoumání nově nalezených Frízinských památek (Jagić, 1877, s. 180) a v Göttingen objevil na deskách Helmstedtského kodexu staropolskou píseň o Wiklefovi Jędrzeje Gałky z Dobczyna. Prozkoumal slovan. slova v hanzovních listinách a u střhorněm. básníků, např. Ulricha von Lichtensteina. Tato jeho slavistická činnost byla doprovázena věcným a přátelským vztahem k Slovanům.

Proto také J. Kollár o něm v r. 1843 napsal, že vedle J. W. Goetha, J. G. Herdera a J. Ch. Adelunga patřil mezi první Němce, kteří překonali protislovanské předsudky a razili cestu k vzájemnému porozumění a úctě obou etnik (1843, I, s. 267). Toto přesvědčení opakoval o 90 let později J. Horák a označil J. Grimma vedle J. G. Herdera za nejušlechtilejšího přítele Slovanů v té době (1933, s. 335). Poukázal přitom na událost téměř symbolickou, která se stala na zasedání Císařské akademie věd ve Vídni dne 2. 2. 1848. Tehdy totiž P. J. Šafařík vystoupil proti některým jejím německým členům, kteří neprávem kritizovali a znevažovali vědecké dílo J. Grimma. Proti nim poukázal na objevitelský význam jeho díla pro jazykovědu a zdůraznil jeho nesporné vědecké hodnoty. O nich také byli přesvědčeni Šafaříkovi následovníci, a proto J. Grimma v r. 1862 zvolili čestným členem Českého muzea v Praze.

J. Grimm osobně i slovy podporoval rozvoj slovan. jazykovědy. Zdůrazňoval význam slovan. jazyků pro ide. jazykovědu a germanistiku. Známá je jeho podpora úsilí Vuka St. Karadžiće kodifikovat novodobou spisovnou srbštinu (srbocharvátštinu) na základě živého, mluveného jazyka a hodnotící soudy o soudobém slovan. mluvnictví. V souladu se svou obecně lingvistickou koncepcí o vnitřním jazykovém systému označil za hlavní nedostatek slovan. gramatik to, že většina z nich vnáší do popisu jazyka příliš mnoho cizího systému „statt alle grammatische Regel allein aus der Sprache selbst zu ziehen” (1871, s. 169). Měl tím na mysli především mluvnice, [181]které se opíraly o schémata vypracovaná pro jiné jazyky a jejich doplňování jevy z druhých jazyků (církevní slovanštiny nebo latiny) a posléze také logizující schematické popisy mluvnické stavby, které se vyvozovaly z antických gramatik.

Ze slovan. mluvnic nejvýše hodnotil gramatiku staroslověnštiny a češtiny J. Dobrovského a podle ní zpracovanou mluvnici ruštiny J. Puchmajera. Tyto tři mluvnice umožňovaly podle něho v dostatečné míře poznat ducha a rozdílnost tří skupin slovan. jazyků. Proto již v r. 1823 vyslovil přání — v souladu se svým přesvědčením o vysoké odborné úrovni mluvnic J. Dobrovského —, aby se podle jejich vzoru („nach demselben Plane“) zpracovaly ještě gramatiky polštiny, slovinštiny, srbštiny a bulharštiny (1869, s. 187). Tento Grimmův názor je třeba chápat tak, že pouze mluvnice J. Dobrovského odpovídaly tehdejšímu stavu světové jazykovědy, ostatní slovanské gramatiky, v nichž se analyzovaly slovan. jazyky podle starší Adelungovy metody, byly metodicky částečně zastaralé, kromě toho kvůli nestejnorodému zpracování neumožňovaly srovnávat podle jednotného hlediska jevy slovan. jazyků.

V první fázi Grimmových zájmů o slavistiku sehrály důležitou úlohu vědecké styky (písemné a poté také osobní) s J. Dobrovským, jejichž počátky se datují na základě jejich vzájemné korespondence na r. 1811 (Jagić, 1876, 1877). Zprostředkovali je A. Arnim a C. Brentano, když se r. 1810 seznámili na Moravě s českým jazykovým a kulturním prostředím (Vasmer, 1938, s. VIII). Na jejich podnět J. Dobrovský zaslal r. 1810 J. Grimmovi šest sešitů Slavínu z let 1806—1808 a v r. 1811 první dopisy věnované lidovým tiskům a folklóru Slovanů. J. Dobrovský poté v dopisech sděloval J. Grimmovi některé údaje o starší české literatuře (ve vztahu k střhorněmecké), o polských a srbských pohádkách, příslovích a bajkách, o staroruském eposu Slovo o výpravě Igorově (srov. Dobrovského Slovanka, s. 173; J. S. Vater, Geschichte der russ. Sprache, 1808, s. 30—38; — německý překlad vydal J. Müller v Praze 1811). Pochválil jej, že se rozhodl psát o lidových knihách. V dopisech se objevují Dobrovského výklady o slovan. jazycích (např. o pasívu, které v obměněné podobě najdeme v Grimmově recenzi Raskovy práce o staré islandštině) a starých rukopisech. Podle Grimmových údajů se J. Dobrovský seznámil v mnichovské knihovně s Frízinskými památkami a část z nich si opsal pro své studijní potřeby. Na slovan. jazykový materiál se J. Grimm odvolával již v r. 1812 v recenzi Raskovy práce o staré islandštině z r. 1811 (1884, s. 527) v souvislosti s výkladem reflexívních sloves (uvedl ruské příklady podle Vaterovy mluvnice ruštiny z r. 1808, s. 120—125). Již tehdy vyslovil své přesvědčení, v budoucnosti mnohokráte opakované, že „hier werfen aber die slavischen Sprachen ein grosses Licht, und könnten dem ganzen Tadel einen Stoss geben“ (s. 527).

Druhá fáze Grimmových slavistických zájmů začíná léty 1814—1815, kdy byl ve Vídni v diplomatických službách hessenského vyslance. Tehdy pod vedením B. Kopitara studoval slovan. jazyky (pod Kopitarovým vedením se také s nimi seznámil, zvláště s češtinou, slovinštinou a staroslověnštinou, W. Humboldt, když v r. 1812 pobýval ve Vídni jako pruský vyslanec, srov. Jagić, 1885, s. 194; Vasmer, 1938, s. XXII), seznámil se s Vukem St. Karadžićem a J. Dobrovským (ten mu zprostředkoval také spojení s P. J. Šafaříkem). Toto období, trvající až do vydání Dějin německého jazyka r. 1848, je charakterizováno Grimmovým všestranným studiem slavistické problematiky, zkoumáním slovan. jazyků v širších ide. souvislostech a hledáním shod germánské a slovanské mytologie, podmíněných podle jeho přesvědčení jazykovou a etnickou příbuzností starých Slovanů a Germánů.

Třetí fáze Grimmových slavistických zájmů připadá na léta 1848—1863 a znamená pokles Grimmova tvůrčího zájmu o slovan. jazyky. Nadále však využívá slovan. materiál ve svých pracích, zvláště jako pomocný materiál k výkladu jevů z germánských jazyků. Je přitom patrné, že J. Grimm ztratil své nejvýznamnější spolupracovníky, J. Dobrovského a B. Kopitara, kteří mu v dřívějších dobách poskytovali četné cenné rady, jak chápat a vykládat některé jevy ze slovan. jazyků.

[182]J. Grimm ve svém životopise (Selbstbiographie, 1864, s. 13) o svém pobytu ve Vídni v l. 1814—1815 napsal toto: „von besonderm Vorteil für meine Studien war, dass ich mich damals auch mit der slavischen Sprache anfing bekanntzumachen“. Nejspíše tento údaj není zcela přesný, protože již předtím se začal se vší pravděpodobností zabývat češtinou na základě Dobrovského mluvnice (1809, 2. vyd. 1819) a německo-českého slovníku (I. 1802) a ruštinou podle Vaterovy mluvnice (1808). Ve Vídni navázal styky s B. Kopitarem, který jej seznámil s odbornou slavistickou literaturou a vzdělával jej ve slovan. jazycích.

J. Grimm využíval ve svých pracích především tato slavica: kromě výše uvedených prací o češtině J. Dobrovského byla to jeho mluvnice staroslověnštiny Institutiones (1822), mluvnice ruštiny (1808) a polštiny (1807) J. S. Vatera, Karadžićova Pismenica (mluvnice srbštiny, 1814), srbský slovník (1819) a Malá srbská mluvnice (1824), ruská mluvnice N. I. Greče ve francouzském překladu (1827), mluvnice polštiny J. S. Bandtkeho (1808), mluvnice slovinštiny B. Kopitara (1808), mluvnice ruštiny J. Puchmajera (1820), Dějiny slovan. jazyka a literatury (1826) a Slovanské starožitnosti (1837) P. J. Šafaříka a Jmenoslov čili slovník osobních jmen J. Kollára (1828). V 40. a 50. letech k těmto pramenům přistoupily slavistické práce F. Miklošiče, jeho stsl. etymologický slovník (1845) a stsl. mluvnice (1848, 1850), postupně vydávané díly srovnávací mluvnice slovan. jazyků (I. 1852, II. 1856 a dále) a novobulharské hláskosloví (I. 1851, II. 1858) a novobulharská gramatika A. a D. K. Cankovovů (1852). Prostřednictvím P. Köppena se seznámil s ruskou jazykovědou a s průkopnickými pracemi A. Chr. Vostokova. Četné slavistické publikace J. Grimm získal od svých českých, polských, ruských a srbských dopisovatelů.[3]

J. Grimm se také vyslovil k některým základním otázkám, které nastolila slavistika v počátcích svého novodobého rozvoje. Jeho soudy byly většinou správné a pro obor přínosné.

V polemické diskusi o nářečním původu jazyka biblických překladů Konstantina a Metoděje, v níž J. Dobrovský a B. Kopitar zastávali rozdílné názory, J. Grimm se v počátcích svých slavistických zájmů vyslovoval ve prospěch Kopitarovy panonské teorie. V recenzi Dobrovského Institutiones z r. 1823 uvedl, že staroslověnština se vyvozuje „eher aus dem pannonischen, als aus dem serbischen Slavenland“ (1869, s. 190). V předmluvě k německému zpracování Karadžićovy Malé srbské mluvnice z r. 1824 tento svůj názor podrobně rozpracoval, ovšem hned úvodem poznamenal, že celá otázka není zcela jasná a že tehdy nejstarší tři známé stsl. rukopisy pocházejí až z 2. pol. 11. stol. Soudil však a považoval to za nejpřirozenější předpoklad, že Konstantin a Metoděj (podle J. Grimma to byli pravděpodobně Řekové, 1890, s. 99) neužívali v překladatelské činnosti jihovýchodního slovan. dialektu (o něm soudil, že stojí nejblíže dnešní bulharštině), ale spíše panonského, kterému se mohli snáze naučit od rodilých duchovních v Panonii (1890, s. 101). Tehdy ještě polemizoval s názorem J. Dobrovského, že by první překlady biblických textů měly vzniknout [183]na jihu a odtud měly být přineseny na Moravu a do Panonie. Kladl si přitom polemickou otázku, proč právě Konstantin a Metoděj, kteří byli posláni do Panonie, a nikoli jiní duchovní v Bulharsku přeložili první ukázky bible do staroslověnštiny (1890, s. 102).

J. Grimm soudil, že alespoň Metoděj musel dokonale znát panonský dialekt z doby svého několikaletého pobytu v Panonii a že jeho blíže neznámí spolupracovníci a pokračovatelé dokončili jeho literární činnost. Když uherské kmeny obsadily Panonii, rozptýlily stsl. rukopisy do sousedních zemí a to mělo podle J. Grimma přispět k jejich velkému rozšíření ve východní a jihovýchodní Evropě. Opisovali je duchovní srbští, polští, litevští (o tom vyjádřil pochybnosti B. Kopitar; Vasmer, 1938, s. 79) a posléze také ruští a vnášeli do jejich jazyka drobné změny podle svého domácího nářečí. Staroslověnština podle J. Grimma vyrostla z panonského dialektu (1890, s. 102), který se dodnes měl zachovat jen v omezené míře v několika komitátech v západním Uhersku. Měl se také dochovat ve Frízinských památkách z 10.—11. stol., které pocházejí ze starší doby než tehdy známé bulh. a srb. rukopisy (1871, s. 235).

Názor na nářeční základ staroslověnštiny J. Grimm změnil v r. 1836, když se seznámil s Kopitarovou edicí hlaholského rukopisu Glagolita Clozianus a jeho předmluvou, v níž se obhajoval panonský původ staroslověnštiny (Vasmer, 1838, s. 125). V recenzi chválil vydavatelovu akribii (B. Kopitara nazval vědcem, který „der allen heutigen Slavisten vorangeht“, 1871, s. 231) a vrátil se k otázce stáří hlaholice a cyrilice a nářečního základu staroslověnštiny (1871, s. 234—235). Opakoval názor J. Dobrovského (stsl. je ještě nesmíšený srbsko-bulharsko-makedonský dialekt) a B. Kopitara (stsl. je panonsko-korutanský dialekt), s nímž měl záměr polemizovat. B. Kopitar se podle něho snažil obhajovat panonskou teorii poukazem na to, že se ve staroslověnštině vyskytují slova latinského a německého původu, která měla být jihových. Slovanům, žijícím v byzantské kulturní sféře, neznámá (např. crьky, olъtarь, popъ, pъklь, pěnędzь …). J. Grimm však uvedl, že tato slova nejsou německého původu, ale přešla do germánštiny (gótštiny) z latiny nebo řečtiny. Některá z nich mohla stejně dobře přejít podle jeho názoru ze slovanštiny do germánštiny nebo naopak.

Poté probral původ jednotlivých uváděných výpůjček. Slovo luna považoval za psl. slovo, nikoli panonské, původ slova pfenning považoval za nejasný, kъnędzь je podle něho známé všem Slovanům. Slovan. středa je snad hornoněm. slovo (Slované začínají týden od pondělí, Germáni od neděle), ale není nutné je považovat za něm. výpůjčku, ani předpokládat, že by ho nejprve užívali panonští Slované. Původ většiny slov uváděných Kopitarem nepovažoval J. Grimm za průkaznou podporu jeho panonské teorie.

Po vydání zmíněné recenze došlo k ochlazení dlouholetých přátelských vztahů B. Kopitara a J. Grimma (srov. výčet dopisů, v nichž se k této otázce B. Kopitar emotivně vyjadřoval; Vasmer, 1938, s. XXXIII). B. Kopitar se pokusil polemizovat s Grimmovými názory v dopise z 20. 4. 1836 (Vasmer, 1938, s. 150—152), avšak jeho obrana panonské teorie vyzněla nepřesvědčivě.

Mezi slavisty se v té době živě diskutovalo o tom, zda nejstarším slovan. písmem je hlaholice nebo cyrilice. J. Dobrovský přisuzoval prioritu cyrilici a mladší původ hlaholici. B. Kopitar stál na protichůdném stanovisku a otázku nejstaršího slovan. písma spojoval s panonským původem nejstarších překladů do staroslověnštiny (tj. měly být napsány hlaholským písmem). J. Grimm v předmluvě k něm. zpracování Karadžićovy Malé srbské mluvnice z r. 1824 soudil, že Konstantin při sestavení slovan. písma vycházel z řecké abecedy a k ní dodal některá písmena koptského a arménského původu, která graficky vyjadřovala zvukové vlastnosti staroslověnštiny. Takto vznikla podle něho cyrilská abeceda, která se rozšířila do všech slovan. zemí, které přijaly církevní slovanštinu, a teprve později byla latinskými Slovany v Dalmácii [184]zaměněna hlaholicí (1890, s. 102—103). Tuto historickou skutečnost považoval J. Grimm za kladnou a pro Slovany přínosnou. Kdyby se totiž všichni Slované dostali do byzantské řecké sféry, byl by u nich zaveden týž slovanský církevní jazyk a cyrilice by byla všemi bez obměny přijata. Tím by podle J. Grimma utrpěla časem mnohost a specifičnost slovan. jazyků.

Nejpodrobněji se k této otázce vyslovil r. 1836 v recenzi Kopitarova vydání rukopisu Glagolita Clozianus (1871, s. 231—234). Nejprve opakoval Dobrovského názor, že hlaholice vznikla na základě cyrilice ne dříve než na zač. 13. stol. pro potřeby latinskoslovanské liturgie v Dalmácii. J. Grimm souhlasil s tím, že hranatá hlaholice je mladší než cyrilice, avšak upozornil na to, že nabudeme zcela jiný dojem, když prostudujeme původní kulatou hlaholici, doloženou např. v rukopise Glagolita Clozianus. Ukázal, že v jednom pařížském kodexu z 12. stol. se text psaný hlaholským písmem vykládá latinsky psanými slovy, dále, že v cyrilských rukopisech jsou hlaholské iniciály, a že tedy hlaholské litery se mají k cyrilským téměř v témže poměru jako unciály k minuskulím a že minuskule vůbec nejsou nic jiného než zmenšené majuskule. K tomu ještě dodal, že vztah obou písem se projevuje ve stejném pojmenování a uspořádání liter. O velkém stáří hlaholice podle J. Grimma také svědčí to, že tvoří nepřerušenou číselnou řadu číselných hodnot, zatímco cyrilská a ulfilovská abeceda převzala číselnou hodnotu řecké abecedy. Povšiml si také stejné grafické podoby hlaholských a cyrilských liter Ž L M F Š ŠT a některých dalších (1871, s. 232), podoby liter V D I L M a jejich okrouhlých tahů, směru jejich psaní a otevřenosti směrem doleva (cyrilské, gótské a latinské litery se natáčejí doprava), což považoval za fénický nebo starořecký způsob psaní.

Z toho vyvodil, že „so möchte eher die Glagoliza den Schein höheres Alters für sich haben, die Cyrilliza eben aus ihr und dem griechischen Alphabet hervorgegangen betrachtet werden müssen“ (1871, s. 232). Hlaholice je podle J. Grimma dílem Konstantina z 9. stol. a vyvozuje se z řecké abecedy. Glagolitu Clozianovu považoval za stejně starou památku jako cyrilské Ostromirovo evangelium (1057). K těmto výstižným poznatkům však připojil nezdůvodněné tvrzení, že staré germánské runy jsou příbuzné s hlaholským písmem (srovnával přitom některé litery) a tato příbuznost měla pocházet z ide. období a zachovat se u jednotlivých ide. kmenů. Sponholzovy bůžky z Prilwitz,[4] padělky z 18. stol., považoval za pravé (1884, s. 8) a nápisy na nich za autentické slovanské. Viděl v nich spojení hlaholského písma s germánskými runami. Podle něho měli pohanští Slované znát písmo, z něhož se zachovaly zbytky jen v hlaholské abecedě. Na závěr těchto úvah zdůraznil blízkou příbuznost slovan. a germánských jazyků, mýtů, písma a názvů liter. Názvy hlahol. liter jus a fert nevyvozoval jako B. Kopitar z latiny, ale z anglosaštiny, název pro jer dával do souvislosti s indickým názvem ri.

Slované podle J. Grimma (1848, s. 162) přišli z Asie a jejich příchod do Evropy spojoval se stěhováním germánských kmenů na jih a západ. Za nimi měli táhnout Slované (1890, s. 97) a obsadili širokou oblast mezi Jaderským, Černým a Baltským mořem a území, které se v římských dokumentech nazývá Sarmacie, Dacie, Moesie, Panonie, Ilyrie a Noricum. Slovany uvedli v Evropě až Iordanes a Procopius (1848, s. 171) a na svá historická území přišli přibližně ve stejné době jako Němci a Litevci. [185]Soudil, že je třeba prokázat slovan. původ Sarmatů (1848, s. 173). Kriticky se přitom vyjádřil k Šafaříkovu (1837, s. 239 a násl.) pokusu spojovat řec. Skythy se jménem Čud (čudského kmene), jímž měli severní Slované pojmenovávat Finy. Původní význam označil za nejasný a klonil se k názoru, že je asi odvozen z něm. kořenu skiutan ‚iaculari‘ (1848, s. 220).

J. Grimm předpokládal, že na uvedených územích mohly slovanské kmeny pokojně a nerušeně žít vedle germánských Gótů, Vandalů, Gepidů, Longobardů a Markomanů (z té doby také měly podle něho pocházet četné slovan.-germánské lexikální výpůjčky) až do vpádu Avarů v 6.—7. stol. a poté bojovných Maďarů v 10. stol. Tím byla podle J. Grimma zlomena moc slovan. kmenů na dlouhou dobu. Původně měly být slovan. dialekty samostatnější než později a bylo jich více, jejich počet se postupně zmenšoval. V nejstarších dobách si byly slovan. dialekty až na některé menší rozdíly blízké, měly více čistých slovan. kořenů než později. Tento stav ovšem J. Grimm (1890, s. 102) nedoporučoval srovnávat s němčinou, u níž měly nářeční rozdíly v hláskosloví a tvarosloví vystupovat výrazněji dříve než v současnosti. Staroslověnština při nedostatku světské literatury měla vykonat významný vliv na slovan. nářečí a tím je měla sbližovat. Nejsilněji se projevil její vliv u ruštiny, která se podle jeho názoru stala proti své povaze jižním slovan. jazykem; malý vliv měla stsl. na polštinu, u níž záhy převládl vliv latinský.

Z původní jazykové jednoty se vyvinuly jednotlivé slovan. jazyky, které mají podle J. Grimma své specifické vlastnosti a také společné rysy (1869, s. 105). Rozlišoval 6—7 jazyků a uvedl, že některé z nich dosud nejsou prozkoumány. Upozornil na Slováky žijící v Uhersku, kteří jsou jazykově blízcí česko-moravské větvi (1869, s. 186) a na Charváty v tehdejších uherských komitátech Szala, Sümegh a Eisenburg. Teritoriálně rozlišoval větší počet místních skupin (také Dalmatince, Bosence, Slezany apod.), jazykově se v r. 1824 (1890, s. 98) držel dělení na dva hlavní slovan. dialekty, na jižní (k nim počítal slovinštinu, srbštinu a bulharštinu) a severní (k nim přiřazoval češtinu, polštinu a ruštinu). Severní větev Slovanů se podle něho značně územně rozšířila, jižní byla ve svém rozsahu omezena Středozemním a Jaderským mořem, Uhry a Turky. Slovinsky podle něho mluvilo 1 1/2 miliónu obyvatel v 6—7 střediscích Uherska, Charvátska, Štýrska, Korutan, Krajny a Přímoří. Bulharštinu užívalo v Bulharsku a Makedonii 1/2 miliónu obyvatel a byla silně ovlivněna novořečtinou, albánštinou a turečtinou. Soudil, že ze všech slovan. jazyků byla nejvíce vnitřně napadena („unter allen slavischen Sprachen innerst am meisten angegriffen“, 1890, s. 99). J. Grimm měl tím nepochybně na mysli omezení flektivnosti jména a některé balkanismy v bulharštině, o nichž se mohl dovědět z Šafaříkova spisu Serbische Lesekörner z r. 1833 (Petr, 1982). Srbštinu (takto ji raději nazýval než ilyrštinou) považoval ze všech jižních slovan. jazyků za nejrozšířenější, užívanou asi 5 milióny obyvatel na území mezi řekami Kupou na severu a Timokem na jihu (o rozloze srb. jazykového území srov. také 1869, s. 439—440). Podle J. Grimma (1869, s. 196) ve sféře západní latinské církve žijí Češi, Poláci a Slovinci, v řecké východní ostatní Slované. Církevní slovanština na rozdíl od latiny potlačuje užívání národních jazyků přesto, že již nemůže stačit veřejnému životu a rozvíjejícímu se vzdělání. Ukázal to na obtížích, s nimiž se mluvený ruský a srbský jazyk dostával do písemnictví a oficiálního veřejného života (1890, s. 103).

J. Grimm také uváděl slovenštinu (1890, s. 119), lužickou srbštinu (1835, s. 514, 688, 696, 698, 699; 1848, s. 96, 997; 1890, s. 111) a polabštinu (1835, s. 686; 1848, s. 96, 997) a citoval z nich jazykový materiál (např. 1848, s. 96). O polabštině se také zmínil v dopise B. Kopitarovi z 24. 10. 1824, když mu sděloval údaje o rukopise polabského slovníku J. H. Juglera z r. 1809, který našel v rukopisném oddělení univerzitní knihovny v Göttingen (Vasmer, 1938, s. 22—23). Příznivě se vyjádřil o domněnce, že lüneburští Polabané pocházejí z Korutan, a to proto, že je více lexikálních shod polabsko-slovinských než polabsko-polských (1871, s. 237). Zároveň [186]se však ptal, zda není možné hledat příbuznost také mezi Slovinci a dalšími severními Slovany, zvláště Obodrity.

Novobulharštinu považoval J. Grimm za samostatný jižní slovan. jazyk; tím se lišil od tehdejšího názoru J. Dobrovského, který ji po většinu života označoval za dialekt ilyrštiny (srbštiny). J. Grimm v recenzi 2. sv. sbírky srbských lidových písní z r. 1815 uvedl, že Vuk Karadžić chce uveřejnit některé bulharské lidové písně v 3. svazku této sbírky, podle jeho sdělení má jich mít zapsaných více než dvacet (1869, s. 439). Tento folklórní materiál nejlépe ukáže pravou povahu novodobé bulharštiny, pokračovatelky (podle Grimmova názoru) staroslověnštiny v díle Konstantina a Metoděje. J. Grimm např. v r. 1824 uvedl, že k jižnímu slovan. dialektu patří Slovinci, Srbové a Bulhaři (1890, s. 198) nebo že se srbský dialekt liší od slovinského, albánského a bulharského (1890, s. 111). Tento jeho správný názor mohl ještě ovlivnit kromě B. Kopitara (1822, s. 70—71) Vuk Karadžić, který mu r. 1824 poslal několik bulharských lidových písní s překladem jako podklad pro zpracování třídění jižních slovan. jazyků.

V souladu s koncepcí o jižním původu staroslověnštiny J. Dobrovského a jeho chápáním bulharštiny jako srbského (ilyrského) dialektu J. Grimm uvedl, že „der serbische Dialect liesse sich wirklich aus dem Altslavischen unmittelbar ableiten und dieser wäre in Serbien entsprungen“ (1890, s. 104). Tento názor, opakovaný ještě několikrát v jeho pracích, se dostával do rozporu s panonskou teorií o původu staroslověnštiny, kterou po řadu let zastával.[5]

Srbštinu považoval za nejčistší slovan. jazyk, bohatý na slovotvorné derivační možnosti, a značně archaický, zachovávající staré slovan. jevy. Srbské lidové písně byly pro J. Grimma také významné proto, že se v nich zachoval skutečný duch slovan. jazyka ve větší míře než v druhých slovan. jazycích.[6] Když hodnotil Karadžićův srbský slovník, zdůraznil, že vychází z čistého lidového jazyka. Poukázal sice na některé turcismy (efendija, mula, deva …) a grecismy (aratos, temelj …) v slovníku, avšak ty nikterak neměnily jeho charakteristiku Vukovy srbštiny. O ní uvedl, že jsou v ní zachovány pravé slovan. kořeny, které marně hledáme v ostatních slovan. jazycích, v češtině, polštině a dokonce také v ruštině, nebo které ztratily svůj původní význam (1869, s. 102). Tento pojem, resp. takové pojetí vyplývalo z Grimmova názoru, že na počátku musela mít všechna slova bez výjimky význam a že postupně ztrácela jak svou původní podobu, tak také svůj význam (1864, s. 300).

J. Grimm také zaujal lingvistické stanovisko k třídění slovan. jazyků. Vyšel sice z dichotomie slovan. jazyků nejednotně co do rozsahu pojímané u J. Dobrovského, A. Kucharského a B. Kopitara, avšak na základě analýzy nejstarších hláskoslovných, tvaroslovných a několika lexikálních jevů došel r. 1823 k závěru (1869, s. 187, 190), že ruština má nejen společné rysy s jižními jazyky, ale také se západními. Proto soudil, že je nejvhodnější rozlišovat nejen severní a jižní skupinu slovan. jazyků, ale ještě v rámci severní části oddělit jako samostatnou skupinu západní a východní. [187]Východní skupina, reprezentovaná u něho ruštinou, stojí uprostřed mezi oběma skupinami a byla původně bližší západním jazykům, později se sblížila s jižními slovan. jazyky. K dělení slovan. jazyků do tří skupin dospěl J. Grimm v recenzi Dobrovského Institutiones (1869, s. 186—196) samostatně a nezávisle na A. Ch. Vostokovovi (Lötzsch, 1984), který k témuž závěru došel tři roky před ním v klasické rozpravě Rassuždenije o slavjanskom jazyke. Nezávisle na tomto tříčlenném dělení však J. Grimm někdy uváděl severní a jižní větev slovan. jazyků, přičemž k severní počítal češtinu, polštinu a ruštinu, k jižní slovinštinu, srbštinu a bulharštinu (1824, srov. 1869, s. 98).

J. Grimm sice označil Dobrovského klasifikaci za výstižnou, avšak za neúplnou a nedostačující. Podrobně zkoumal deset jevů jím uváděných a za nejvýznamnější považoval l epentetické a zachování nebo zjednodušení souhláskové skupiny dl. Uvedl také některé lexikální rozdíly (pepel - popel, ptica - ptak, studenec - studnica, desnica - pravica, vina - dolg) a slova společná stsl. a jazykům již. slovan., neznámá jazykům záp. a východním. Upozornil také na východoslovan. plnohlasí (odlišil je jako původní ruské od stsl. ra, la) proti záp. a jihoslovan. střídnicím za skupiny *TorT, TolT, na střídnice za *r’, rj, na zakončení 1. sg. préz. -u, -e, -m a na tvoření futura (byti + inf. nebo l-part.). K tomu později (1837, s. 188) ještě dodal podle J. Dobrovského (1822, s. 579) tvoření futura v již. jazycích pomocí sloves imamь, choštǫ.

Zajímavý je také empirický Grimmův názor na vzájemnou srozumitelnost slovan. jazyků. Podle něho srbským lidovým písním snadno porozumí Rus, nejsnáze Slovinec a obtížně Čech a Polák (1869, s. 204, 438). Jsou však podle něho nepřeložitelné („die glücklichste Übertragung wird immer noch stark zu dem Original hinweisen“, 1869, s. 420).

J. Grimm soudil, že slovan. jazyky mají bližší vztah k sousední horní němčině než k vzdálenější dolní němčině a nordičtině (1890, s. 120). To se projevuje v horněm. konsonantismu, slovní zásobě, ve flexi a tvoření slov. Stará a střední horní němčina rozlišuje nom. a akuz. sg. životných a neživotných maskulin (podobně litevština s odvoláním na mluvnici Ch. G. Mielckeho, s. 40), tento rozdíl se udržel v nové horní němčině jen u vlastních jmen, např. nom. Petrus - akuz. Petrusan). Paralelu spatřuje J. Grimm ve slovan. rozlišování tvarů v akuz. sg. životných subst. maskulin (-a, shodných s gen. sg., např. Petr - Petra). Podle J. Dobrovského (1822, s. 462—463) uvedl, že původně tento rozdíl stsl. neznala a že se utvořil až ve vývoji jazyka. Položil si otázku, zda koncovka -a nebyla „eine abgestumpfte, organisch vom Genitiv unterschiedene Form“ (1890, s. 120) a uvedl několik příkladů z csl. rukopisů. Původní morfologickou totožnost nom. sg. - akuz. sg. životných maskulin ve slovanštině srovnával s totožným stavem v gótštině.

J. Grimm ve svých pracích zdůrazňoval velkou příbuznost slovan. a germánských jazyků, větší, než se do jeho doby předpokládalo. Proto se také zabýval lexikálními slovan.-germánskými shodami (např. 1819, s. XXXIII; 1869, s. 228; 1871, s. 238; 1890, s. 97), které jsou podle něho zděděné z období před oddělením obou jazykových skupin (např. slovan. bog - stnord. pûki, angl. puck; slovan. drevo - gót. triu), přímé vzájemné výpůjčky nebo výpůjčky do obou jazyků z třetího jazyka (např. plug - Pflug místo gót. hôha, slovan. ralo; slovan. kotel - gót. katils, něm. Kessel). V rámci germán. jazyků odlišoval výpůjčky z gótštiny a němčiny i do těchto jazyků.

Těmito otázkami se nejpodrobněji zabýval v recenzi Kopitarovy edice rukopisu Glagolita Clozianus z r. 1836 (1871, s. 238). Rozsáhlý Grimmův výčet společných (včetně vzájemně vypůjčených) slov není zcela spolehlivý, podává však dobrý obraz jazykových vztahů germánsko-slovanských. Uveďme zde některé — podle jeho názoru — vypůjčené výrazy z jazyků slovan. do germánských. Jsou to dulg ‚debitum‘, plinsjan ‚saltare‘, smerza ‚mors‘, môta ‚vectigal‘, smakka ‚smoky‘, sipôneis ‚župan‘, z pozdější doby stieglitz ‚stehlík‘, peitsche ‚bič‘, petschaft ‚pečeť‘, dol[188]metsch (1869, s. 193), kemnate, posse, caminata, schlim (1819, s. XXXIII), kren, irch, irhin, mesz, messer aj.

Bez bližšího určení jako stejně znějící uvedl slova jako gót.-slovan. triu - drěvo, dails - děl, mimz, minz - męso, valdan - vladiti aj. Příbuznost také shledával u sthorněm. vedara - slovan. pero („durch ausgefallene Buchstaben“). Upozornil na mimořádnou podobnost některých něm. a slovan. slov (pod. 1822, s. 1075) a vyvozoval z nich prastaré vztahy mezi nositeli těchto jazyků (1848, s. 1024—1025). K nim řadil slova jako apfal - jablъko, halm - slama, niujis - novъ, mag - mogu, munan - mьněti, viljan - velěti, bairan - bьrati, kiusan - kusiti aj. Dnes tyto jazykové vztahy hodnotíme jinak než J. Grimm. Zůstává však jeho zásluhou, že na tyto jazykové styky upozornil a vyvodil z nich také závěry s širší společenskou platností.

Jako znalec slovan.-germánských jazykových vztahů se J. Grimm také projevil v recenzi rozpravy Ch. S. Th. Bernda Die Verwandtschaft der germanischen und slavischen Sprachen z r. 1822 (Grimm, 1869, s. 169—171), kterou označil jako nezdařilou (omezenou jen na čtyři předložky) a diletantskou, přinášející také mylné etymologie a výklady slovan. příkladů. Zdůraznil však význam studia této tematiky, která jako taková již byla dlouho známá, avšak šlo o to prozkoumat, jak se slovan.-germánské jazykové vztahy vyvíjely. J. Grimm vícekrát poukázal na nutnost studovat slovan. kořeny a tvoření slov a význam těchto studií pro německou etymologii (1869, s. 193), uplatnit při výkladu panonské teorie o původu stsl. ještě hlubší germanistický pohled na germánské výpůjčky do stsl. (1871, s. 235). V souladu se svým přesvědčením o slovan.-germánských vztazích v mytologii hledal věcné a jazykové vztahy mezi názvy slovan. a germánských bohů a týdnů (1884, s. 1n.).

J. Grimm také důkladně studoval něm.-slovan. analogie, jevy shodné i ty, které nemusely být prajazykovým dědictvím. Přenášel přitom germanistické hledisko na pojímání slovan. jevů a naopak. Jako příklad zde uvedeme jeho chápání jmenné a složené adjektivní deklinace ve slovan. jazycích (a litevštině), jevu, který označil pro dějiny evropských jazyků za významný (1837, s. 584), ukazující také na původ germán. rozdílu mezi silnou a slabou flexí. Již v r. 1824 doložil, že analogii k slovan. složeným adj. tvarům je třeba spatřovat v slabé něm. deklinaci a k slovan. jmenným tvarům v silné deklinaci (1890, s. 120—122). Zastával tedy jiné jejich hodnocení než Fr. Bopp, který hledal paralelu slovan. a litev. krátkých adjektiv v slabé něm. deklinaci a tvarů dlouhých ve flexi silné. Odmítal totiž názor, že základ něm. silných forem tvoří připojování zájmena (1837, s. 583). Podle J. Grimma všechny slovan. komparativy mají tvary složené, tedy slabé, nikoli silné flektivní tvary, řadové číslovky jen složené, tzn. slabé tvary, vokativy jen složené tvary a posesívní adjektiva jen jmenné, tj. silné, nikoli slabé tvary. K tomu dodal, že J. Dobrovský označil flexi komparativu a řadových číslovek jako určitou. Pochyboval však o tom (1890, s. 123), že by složené tvary blagago, blagomu vznikly z blaga-jego, blagu-jemu a nebyl mu jasný původ gen. zakončení -go. Tuto charakteristiku jmenné flexe v pozdějších letech prohloubil poznatkem, že v germ. jazycích slabá flexe se realizuje zcela paralelně u adj. a subst., ve slovan. jazycích složená flexe jen u adjektiv.

Dvojí adjektivní skloňování v něm. a slovan. jazycích srovnával s jedním jmenným v latině a řečtině. Nesouhlasil přitom s názorem V. Karadžiće, že by dlouhé tvary měly v srbštině vzniknout z krátkých (1890, s. 121). Obě formy již v té době splynuly, vedle gen. na -a a dat. na -u vystupují tvary na -oga, -omu/e s rozdílným přízvukem (žútôga, žútôme - žûtôga, žûtôme). Soudil, že není správné v mluvnici sestavovat paradigma žut, žutoga, žutome … - žuti, žuta, žutu … Odvolával se na svůj výklad v německé mluvnici o silné a slabé adjektivní deklinaci a silnou srovnával (sthorněm. plint, plintis, plintemu …) se slovan. jmennou deklinací (srb. slepi, slepa, slepu …) a slabou (plinto, plintin, plintin) se složenými adj. tvary (slepi, slepoga, slepome …). Shodné jsou podle něho jen nom. sg., nikoli ostatní pády. Došel však k závěru, že pojmenování jsou správná a odpovídající (1890, s. 121). O složené adj. deklinaci [189]podle J. Dobrovského uvedl, že vznikla dodáním afixu -jь k jmenným tvarům. J. Grimm také ukázal na omezený rozsah jmenných tvarů v češtině, polštině, slovinštině a srbštině, na jejich životnost především v nom. sg. a u přivlastňovacích adjektiv. Soudil, že v něm. odpovídá slabá forma často řec. spojení členu a adj. + subst., avšak často také nikoliv, podobně krátké slovan. adj. rovná se řec. adj. + subst. bez členu, složené se členem (takto J. Dobrovský, 1822, s. 595), jindy nikoliv. Proto je možné užití adj. podle syntaktické funkce, srov. slovinské vol je slep - slepi vol, rus. deň korotok - korotkij deň, srb. vo je slijep - slijepi vo, pol. wół jest ślepy - ślepy wół (podobně čeština) (1890, s. 124).

Grimmovo dílo také významným způsobem přispělo k osvětlení germánsko-baltských, germánsko-balto-slovanských a balto-slovanských jazykových vztahů. Byl přesvědčen, že balt. jazyky jsou ze všech evropských jazyků nejbližší sanskrtu a velmi blízké germán. a slovan. jazykům. Dokonce soudil, že tyto jazyky získaly prapříbuzné jevy z litevštiny (1848, s. 170) a že getský jazyk měl genetické vazby na litevštinu. (J. Grimm v celém svém díle ztotožňoval Gety a Góty.) Jindy uváděl, že litevština a slovan. jazyky mají bližší vzájemné vztahy než jazyky germánské a baltské (1848, s. 1025). Lotyština tvoří podle něho významný spojovací článek mezi němčinou a slovan. jazyky (1869, s. 194). Tento poznatek podrobněji osvětlil takto: Nejprve musely germán., slovan. a baltské jazyky tvořit blízké společenství, potom se jazyky baltské (zvl. litevština) přiblížily latině, která je němčině bližší než řečtina, avšak slovan. jazyky se zdají v některých případech blízké řečtině (1848, s. 14). Litoval, že litevština není důkladněji prostudována a že nemá tak staré památky jako slovan. jazyky. Dokonce soudil, že pozvolna sestupuje do postavení lidového nářečí (1848, s. 1025).

J. Grimm znal dosti dobře popisy litevštiny v soudobých ide. mluvnicích, sbírku litevských dain L. J. Rhézy (1825), litevské mluvnice Ph. Ruhiga (1747) a Ch. G. Mielckého (1800), Ruhigův litev.-něm. a něm.-lit. slovník (1747), lotyšskou mluvnici G. F. Stendera (1783) a popis staré pruštiny v knize J. S. Vatera (1821, srov. recenzi J. Grimma 1869, s. 160—164). Kromě toho znal Donelaitisovy básně, soudobou literaturu o Litvě a historické práce s baltistickým zaměřením. Od 50. let také čerpal z litev. mluvnice A. Schleichera (I. 1856), z velkého litev. slovníku (1851) a sbírky lidových písní G. H. F. Nesselmanna (1853).

J. Grimm soudil, že existuje mnoho společných baltsko-slovan. slov a uváděl příklady jako litev. geležis, lot. dzelzs - čes. železo, pol. żelazo; litev. gyvas, lot. dzīvs - čes. živý; litev. galva - srb. glava; litev. draugas - pol. drugi; litev. varnas - srb. vrana atd. Poukázal na shody litev.-germánské a uváděl příklady jako litev. gruntas - gót. grundus; litev. girnas - gót. qvairnus; litev. lapas - gót. laufs. Vztahy balto-slovanské také sledoval v mytologické oblasti, jména slovan. a balt. bohů srovnával se jmény římských bohů, podobně si všímal lidového pojímání přírody, např. v pojednání o názvech hromu (1865, s. 402—438). V recenzi Rhézovy sbírky litevských dain z r. 1826 (1869, s. 395—400) uvedl řadu lexikálních shod, ne vždy bezpečné hodnoty. Upozornil na litevské folklórní frazeologismy a slovní spojení, na stupňování významu postupným řazením slov ze stejného základu, ale patřících k různým slovním druhům (dumosiva dumate ‚chceme myslet myšlenku‘, kalbesiva kalbate ‚mluvit řeč‘) a na tvoření deminutiv. Kromě toho litev. jazykový materiál uváděl ve všech svých srovnávacích studiích a rozsáhlejších mluvnicích němčiny.

Zvláštní tematiku tvoří Grimmovo využívání slovan. (a litev.) jazykového materiálu při výkladu německé (germánské) mytologie. Byl totiž přesvědčen — a nejednou to ve svých pracích zdůraznil —, že mytologické představy starých Germánů, Slovanů, Litevců a Finů byly značně blízké, že měly návaznost na antickou řeckou a římskou mytologii (1835, s. 9). Pohled do Grimmovy Deutsche Mythologie (1835) názorně ukazuje, v jakém rozsahu využil materiálu ze slovan. jazyků pro bližší osvětlení starých germán. pověr a zvyklostí. Jako v jiných případech přitom zdůrazňoval [190]blízký vztah a shody něm.-slovanské v pověrách (s. XV). V knize se J. Grimm znovu vrátil k výkladu jmen slovan. bohů (s. 98), k lidovým etymologiím (někdy přitom cituje Popovovu romantickou slovan. mytologii), hojně uvádí mytické bytosti vystupující v lidových pověrách Lužických Srbů (podle článku S. T. Pannacha-Ponicha v Lausitzische Monatsschrift 1797). Práce jako celek nemá dnes již větší význam odborný, má však nespornou hodnotu dokumentární a historickou, je výrazem Grimmova úsilí ukázat slovan.-germánskou výměnu materiálních a duchovních hodnot v dávné minulosti.

Grimmova znalost slovan. jazyků byla závislá na tehdejší odborné slavistické literatuře, v některých případech se mohl opírat o samostatně excerpovaný materiál z vydaných lidových písní a o ústní informace rodilých Slovanů. Nejstarší období ponejvíce ztotožňoval se staroslověnštinou, resp. církevní slovanštinou, mluvnicky popsanou J. Dobrovským (1822) a dalšími slavisty. Znal slovan. hláskoslovné a tvaroslovné jevy, což projevil v kritické recenzi Institutiones (1869, s. 186—196) a ve vlastním pojetí třídění slovan. jazyků do tří skupin. Výstižně zhodnotil východoslovan. plnohlasí a jeho vztah k střídnicím TraT, TlaT, TrěT, TlěT v některých rus. slovech (označil je za cerkevismy jihoslovan. původu). Povšiml si také toho, že l epentetické není v nové bulharštině a v záp. slovan. jazycích atd., že k slovan. diferenčním hláskoslovným jevům patří střídnice št-č-c-ć (< *tj), rozdílně se reflektující skupina *dl, rozvoj skupin *kv, gv v postavení před ě, i atd. Tyto jevy srovnával ve slovan. jazycích a nehledal jejich předpokládané psl. východisko.

J. Dobrovský (1822) nepředpokládal pro stsl. a staré slovan. jazyky existenci nosových samohlásek. Avšak J. Grimm již r. 1824 na základě Vostokovova pojednání Rassuždenije o slavjanskom jazyke z r. 1820 došel k závěru, že pro stsl. období musíme předpokládat nosovky ę, ǫ (1890, s. 115), a pokud běží o Ostromirovo evangelium, nejde v této památce o vliv polského jazykového prostředí. V názoru na existenci nosovek jej také v pozdějších letech utvrdil B. Kopitar v dopise z 19. 12. 1830, který v něm podrobně popsal střídnice za psl. nosovky v jednotlivých slovan. jazycích, nepřítomnost rinesmu ve většině historických slovan. jazyků a uvedl výpůjčky ze slovan. jazyků do cizích, které dokládají nosovky v předhistorickém období slovan. jazyků, např. plinsjan < plęsati, Venceslaus < Vęceslavъ aj. (Vasmer, 1938, s. 79—80).

Velkou pozornost věnoval J. Grimm popisu slovan. jerů. Vyvozoval je z krátkého i > ь a u > ъ a srovnával jejich funkci a další vývoj (1890, s. 119) s poměry v němčině (i > ë, u > o, gót. , ). Rozlišoval jejich povahu v postavení uprostřed slova (měly mít podle něho plnou vokalickou hodnotu) a na jeho konci (zde měly být polosamohláskami). Podle něho také mohly určovat fonetickou povahu předcházející souhlásky (perstъ ‚digitus‘ - perstь ‚humus‘, 1869, s. 191). Na konci slov však docházelo k oslabování vokálů a z nich vznikajících jerů a posléze k jejich zániku. Tento proces probíhal paralelně v slovan. a germán. jazycích, srov. medu > medъ > med, koni > konь > kon - germ. mëtu > mëte > mët, hirti > hirte > hirt. Podobnost obou jazykových skupin také spatřoval v tom, že v germánštině zaniklo -u dříve než -i a v slovanštině dříve než . J. Grimm napsal, že v germ. zánik koncového vokálu nevyvolává žádnou změnu předchozí souhlásky, ovlivňuje však ve formě přehlásky barvu vokálu v kořeni, pokud je tato změna možná. O slovan. uvedl, že podobně jako horněm. -u nevyvolává žádné změny předchozí souhlásky. Nejspíše si uvědomil velký rozsah měkkostní souhláskové korelace v severních slovan. jazycích, a proto uvedl, že jery ovlivňují (měkčí) předcházející souhlásky. Věděl o tom, že v csl. a ruš. se v rukopisech záměnně užívá ь-e, ъ-o (např. dьnь - denь ‚dies‘, sъtъ - sotъ ‚favus‘), avšak nikoli ve všech případech (1869, s. 192), že jerům — podle jeho určení — uprostřed slova mezi souhláskami odpovídá pozdější rus. e, o, srb. a a čes. e (1890, s. 117). Tento správný poznatek jej však nepřivedl k formulaci principů vokalizace jerů. Doporučil však, aby se tento jev zkoumal na rozsáhlém filologickém materiále. [191]Sledoval také proces zanikání jerů na konci slov a jejich stopy v měkkosti souhlásek v polštině, které ovšem nenašel v čes. hláskosloví (ve starším období měla být podle něho v tomto ohledu čeština bližší polštině než v současnosti). Zachovávání psaných jerů v ruštině jednoznačně připisoval vlivu církevní slovanštiny. Měkčení koncových l, n vlivem zaniklého shledal v srch. a slovinštině. V tvarosloví srovnával koncové slovan. jery s koncovým gót. -s (-as, -is, 1848, s. 926), litev. -s (1890, s. 116), řec. -s a lat. -s a poukázal na to, že tvrdý jer je charakteristický pro zakončení nom. sg. mask. a dat. pl. mask. a neutra a měkký pro zakončení nom. sg. mask. a fem. a že určují podobu kořene slova, tak jako přehláska i > u (1826, s. 388) v němčině.

V rámci výkladu o jerech (1890, s. 119) si J. Grimm povšiml zakončení infinitivu ve slovan. jazycích. Pro stsl. uvedl koncovku -ti která se měla zachovat ve všech již. jazycích a v češtině (dodal však „den … die Böhmen wenigstens schreiben“), pro ruštinu -tь a pro polštinu -ć.

J. Grimm označil rozlišování dokonavých a nedokonavých sloves za specifikum slovan. jazyků a popsal je v několika svých pracích, také ve vztahu k řeckému časovému systému (préz. - aorist). Vycházel z prací J. Dobrovského (Institutiones a Lehrgebäude) a dalších slovan. mluvnic. Uvědomil si některé rozdíly ve významu prézentních tvarů s ohledem na vid mezi slovan. jazyky severní a jižní skupiny. Funkci protikladu dokonavého a nedokonavého slovesa označil jako určování trvání děje a jeho odstupňování (dokonavý vid jako „der Sinn des Worts auf einmaligen, fertigen Druck geht“, 1890, s. 127, nebo „Dauer und ihre Abstufung anzuzeigen“, 1890, s. 123). Rozdíl mezi nimi nehledal ve flexi, ale v syntaxi (1865, s. 453; 1890, s. 127), nepovažoval flexi dokonavých sloves, tvořených většinou pomocí předpon, za odlišnou od flexe jejich dokonavých protějšků. Perfektiva označil jako defektiva, u nichž nejsou tvary imperfekta, part. préz. a substantivum verbale (podle Karadžićovy mluvnice) a kladl otázku, zda jejich význam nepřechází do budoucnosti, alespoň tak soudil podle polštiny, zatímco ve slovinštině mají podle něho význam přítomný („doch nicht durchgängig“, 1890, s. 127).

J. Grimm poznal, že dokonavá slovesa jsou obvykle prefigovaná a že jejich prézentní tvary mají (alespoň ve vých. a záp. slovan. jazycích) význam futurální. Proto uvedl, že nemají prézens (jeho tvary hodnotil jako futurum), ani imperfektum (1865, s. 454). Odvolával se na J. Dobrovského, který nazýval dokonavá slovesa praesentia: futura unitatis. Naproti tomu slovesa nedokonavá nejsou podle J. Grimma defektiva, tvoří jednoduché i složené minulé časy (uvedl podle srbštiny). Z toho udělal závěr, že u sloves, která mají tvary dokonavé a nedokonavé, tvoří se v minulém čase dvojí tvary, a to se stejným (!) základním lexikálním významem. Dokládal to dvojicí srb. digo (< dići) a dignu (< dignuti) s významem ‚levavi‘, rus. ja dvigal - ja dvignul ‚commovi‘ a pol. czytałem ‚legi‘ - przeczytałem ‚perlegi‘.

J. Grimm soudil, že dokonavá slovesa v slovan. jazycích odpovídají řeckým aoristům (uvedl příklady echein ‚halten‘ - schein ‚erhalten‘, pauein ‚ruhen‘ - pausai ‚aufhören‘, grafein ‚schreiben‘ - grapsai ‚niederschreiben‘, 1865 s. 453—454), a dodal, že také v něm. byly takové prefixy jako v slovan. jazycích (mluvil o prefixálních partikulích), které způsobovaly dokonavost slovesa, ale že se zachovaly v něm. jen v omezené míře.

Slovan. jazykový materiál je uváděn ve většině Grimmových prací. Již v I. dílu Německé mluvnice (1819) uvedl příklady z češtiny, polštiny, ruštiny, slovinštiny a srbštiny. Zdůraznil mnohostranný vztah mezi němčinou a řečtinou, latinou, baltskými a slovan. jazyky (s. XVIII) a poukázal na něj při výkladu infinitivních tvarů (s. 647), duálu s uvedením příkladů ze slovinštiny, staré polštiny a nářečí okolí Krakova (s. 606), rodového rozlišování tvarů minulého času podle příkladů z polštiny (byłem, byłam, byłom …, s. 619) a slovan. zvratných sloves (s. 616). Při rozboru duálu správně poukázal na slovan. paralely jako čes. dvě - stě, pol. dwie - ście a staropolské [192]a slovinské formy v deklinaci jména a konjugaci slovesa (s. 338). Zvláštní pozornost věnoval recipročnímu užití slovan. přivlastňovacích zájmen typu čes. jedu na svém koni (přeložil: ich reite sein, d. h. mein Pferd, s. 360), protože soudil, že může jít o starobylý jev ve slovan. jazycích (nevylučoval však ani možnost, že jde o mladší jev), který by mohl mít širší ide. platnost.

V 2. vydání I. dílu Německé mluvnice (1822) již mohl J. Grimm čerpat z Dobrovského Institutiones (1822), které se mu staly základním pramenem pro poznání historie slovan. jazyků. Uvedl některé ide. hláskoslovné střídnice jako řec. k, ch - lat. k, h - litev. š, ž - slovan. s, z (s. 587, na příkladu slov deset, zima) a poukázal na nepřítomnost ablautu, geminát a aspirát ve slovan. jazycích a ve srovnání s gótštinou na některé v nich zachované souhláskové skupiny. Povšiml si také rozdílů v zachování nebo neutralizaci protikladu slovan. i-y, rozvoje g nebo jeho zachování a palatalizace velár (jmenuje ji přehláskou souhlásek). Intonaci a vokalickou kvantitu znal jen v balt. jazycích. V rámci rozsáhlého výkladu o tvarosloví probral ve srovnání s germán., balt. a dalšími jazyky také slovan. pádové koncovky (s. 824—826), tvoření duálu (s. 831) a slovan. časování tematických a atematických sloves. O opisném tvoření futura pomocí slovesa byti + inf. s ohledem na germán. jazyky soudil, že je starobylé (s. 1051). Podle J. Dobrovského (1822, s. 383) pojednal dosti podrobně o slovan. (mladším sigmatickém) aoristu, který se měl podle jeho soudu zachovat jen v srbštině (s. 1059).

V rámci tvoření slov zkoumal povahu koncové samohlásky prvního členu ve dvojčlenných vlastních jménech typu Vladimir. Podle něho první člen na -i nemusí být imperativ (1826, s. 963), jak se domníval J. Dobrovský (Jagić, 1877, s. 189), a druhý člen srovnával se subst. mir ‚pax‘ a gót. -mêr, -mir. Podle toho by Jezdi-mir znamenal původně ‚Friede unschicklich‘. Nesouhlasil ani s Dobrovského (1822, s. 456) výkladem o tom, že spojovací vokál -o- u substantiv typu čes. hromosvod, stsl. bogorodica, srb. mirodar, rus. muchomor měl spojitost s koncovkou nom. sg. neutra -o. Jde o náhodnou shodu samohlásky, pod. jako v něm. spojovací vokál -a- s gót. dat. sg. mask. a neutr. substantiv (1826, s. 971). Obdobně vykládal složená dvojčlenná substantiva typu čes. koniklec a medvěd (se zánikem jeru na konci prvního členu). Složená slovesa typu stsl. blagověstiti, rus. bogomoľstvovať nebo srb. bogoraditi vykládal J. Grimm jako denominální deriváty. Závěrem uvedl, že slovan. jazyky jsou mnohem chudší na vlastní kompozita než němčina, ale bohatší na nesložená slova a derivační prostředky pro četné pojmy, které se v němčině vyjadřují pomocí složených jmen. Tuto myšlenku dokumentoval rozsáhlým srovnávacím materiálem z něm. a slovan. jazyků (1826, s. 974).

Hojný slovan. jazykový materiál obsahují výklady o něm. tvarosloví (1831). Uveďme zde Grimmovy výklady o rodu substantiv (s. 311), v nichž se snažil také najít jeho významovou motivaci ve srovnávacím měřítku (den, der Tag - muž. jev; noc, die Nacht - žen. jev; pojmenování mrtvé látky - většinou neutra atd.). Rozsáhlý výklad věnoval zdrobnělinám ve slovan. jazycích (s. 664, 700), rozsahu užití elementu -k- při jejich tvoření (např. čes. jelen - jelínek), přičemž v deminutivních derivátech typu čes. prase - prasátko srovnával -t- s epentetickým -r- v něm. tvarech typu Kinderchen. Zvláště si všímal četných zdrobnělých adjektiv typu čes. malý - maličký, malinký, malounký, maloučký …, užívaných především v lidových písních (pod. v litev. dainách), o nichž uvedl, že to jsou „lauter in unserer Sprache unerreichbare Formen“. Shledal také, že zdrobnělé tvary jsou ve slovan. jazycích mnohem častější než v němčině (s. 700). Zakončení 1. pl. v srb. a slovin. jazyce -mo považoval za náležitější než stsl. -mъ (lat. -mus). Pokud ovšem staré rukopisy uvádějí -my (J. Dobrovský, 1822, s. 398), svědčí to podle něho spíše o -mь. Oporu pro svůj názor shledal v csl. jesmь, pol. -my a čes. -me, které porovnával se sthorněm. -mês (Grimm, 1890, s. 119). Tematicky do tvarosloví také patří Grimmovo pojednání o slovan. propriích a apelativech muž. rodu zakončených na -a, v němž sledoval působení přirozeného rodu na flexi takových [193]substantiv (např. čes. Hanka, pantáta, neposeda; 1866, s. 407—409). O morfologii ide. a slovan. číslovek psal v stati o složených číslovkách z r. 1856 (1884, s. 374—396).

V nedokončeném zpracování německé skladby (IV. dílu mluvnice z r. 1837, obsahujícím jen syntax jednoduché věty) podrobně probral slovan. aktivní a pasívní tvary (typu čes. volám jsem volán), reflexívní slovesa (typu čes. divím se) a uvedl, že ve slovan. jazycích a litevštině je pasívum málo oblíbené (s. 20—21). V návaznosti na výklady o dokonavosti a nedokonavosti slovan. slovesa poukázal na futurální význam prézentních dokonavých sloves (s. 188, podle Dobrovského, 1822, s. 375) a zpracoval značně podrobně tvarosloví tvoření budoucího času v již. slovan. jazycích (včetně užívaných pomocných sloves) a v jazycích severní větve. Jeho pozornosti ani neušly tvary pasívní typu dano budet ‚dabitur‘ a tzv. futurum exactum typu budet stvoril ‚fecerit‘. Znovu se vrátil k slovan. a litev. analogii něm. silné a slabé flexe adjektiv (s. 584), o níž jsme se již výše zmínili. U absolutních vazeb poukázal na slovan. dativ absolutní (podle Dobrovského, 1822, s. 636—637), doložený také v litevštině, který však není podle jeho údajů užíván v současných slovan. jazycích (s. 919). Srovnal jej s řec. vazbou genitivu absolutního a latinským ablativem absolutním. Při jiné příležitosti poukázal na skladbu spojení základní číslovky 2, 3 a dále s počítaným předmětem v srbštině (např. grad gradila tri brata rodjena) a doporučil tento jev zkoumat ve všech slovan. jazycích a dalších indoevropských (1869, s. 227). Koncové -a vykládal buď jako nominativ, nebo jako starou zachovanou duálovou koncovku, nebo jako formu neutra pl., která se zde užívá analogicky jako v staré němčině. Provedl také zajímavé srovnání instrumentální vazby typu čes. umřít hladem, rus. umereť s golodu, srb. umirem od gladi (1869, s. 238). Na prostý instrumentál v češtině (nožem krájet, kosou sekat) poukázal již v I. díle Německé mluvnice (1819, s. 661).

Znalost slovan. jazyků prokázal J. Grimm v rozsáhlé recenzi knihy E. G. Graffa z r. 1824 Die altdeutschen Präpositionen (1869, s. 229—270). Toto jeho kritické posouzení vzbudilo pochvalné uznání J. Dobrovského, vyslovené v jeho dopise J. Grimmovi z 26. 4. 1825 (Jagić, 1877, s. 185). Slovan. předložky se sice v recenzi uvádějí jako srovnávací materiál k něm., řec. a latin. prepozicím, avšak svým detailním zpracováním recenze je téměř samostatné monografické zpracování tématu. Zkoumá jejich prostorová, časová a kauzální určení, jejich formu v některých slovan. jazycích, a to vše v širších ide. souvislostech. Autor si také všímal fonetické podmíněnosti jejich koncové souhlásky s - z v ruštině, fonetické homonymie - u v srbštině atd. Neopomenul také pojednat o bezpředložkovém instrumentálu a uvést, že není doložen v slovinštině (s. 236), a o dvou postponovaných prepozicích radi, delja + gen. (s. 232).

V Dějinách německého jazyka (1848) poukázal na slovan. jména utvořená od názvů květin, lesních rostlin a divokých zvířat (s. 19: Kalina, Malina, Sokolica apod.), podal názvy stelných samic (s. 25. čes. stelná, skotná apod.), názvy kovů, starých zemědělských nářadí, názvy měsíců, bůžků, příbuzenských vztahů, mléka a mléčných výrobků, masa atd. Snažil se také prokázat na základě společných slovních kořenů staré jazykové a etnické svazky Germánů se sousedními ide. kmeny, zvláště se Slovany a Balty. K tomu dodal, že se těžko může projevovat příbuznost ve stejné míře ve všech jazycích, že někdy je v jazycích doložena přerušená vývojová linie (1848, s. 239). Tyto mezery může zaplnit srovnávací jazykověda, avšak všechny v ní uplatňované metody nemají stejnou efektivnost a jejich výsledky stejnou průkaznost (1866, s. 170). K prohloubení příbuznosti ide. jazyků ještě pojednal o číslovkách, osobních zájmenech a jednotlivých formách slovesných substantiv.

Zvláštní tematický okruh tvoří Grimmovy výklady slovan. slov označujících specifické slovan. reálie, s nimiž podrobně seznamoval čtenáře. Tak např. popsal starý slovan. zvyk při vymezování hranic nově založené vesnice (srov. čes. záhon ‚Ackerbret‘, 1865, s. 52), význam slova újezd ‚Grenzbegang‘ (1865, s. 61), čes. a pol. způsob vázání květin (1865, s. 195), slovan. způsob spalování mrtvých a jejich pohřbívání [194](1865, s. 286) apod. V několika pracích analyzoval jména slovan. pohanských bohů ve vztahu k balt., germán., římským a finským. Pochyboval přitom, zda jméno Perun ‚Jupiter tonans‘ je slovan. původu, odvozené od slovesa peru ‚ferio‘ (1869, s. 194). Došel přitom k závěru (1865, s. 418) o prastarých svazcích ide. a neide. kmenů v Evropě.

J. Grimm projevoval velký zájem o srbštinu, o její mluvenou folklórní podobu i o kodifikaci její spisovné podoby, jak ji zpracoval Vuk St. Karadžić. S ním jej vázaly dlouholeté osobní styky zprostředkované ve svých počátcích B. Kopitarem ve Vídni (jejich spolupráce se stala předmětem několika studií, např. Peukert, 1964a, 1964c; Bošković-Stulli, 1963). J. Grimm všestranně podporoval vydávání jeho prací, šířil jeho věhlas a znalost srb. lidových písní v západní Evropě. V rozsáhlých recenzích komentoval jeho úsilí o zavedení nového spisovného jazyka a hájil jej veřejně proti jeho odpůrcům (srov. Mahnkenová, 1966). Od B. Kopitara dostal podnět k napsání úvodu ke Karadžićově Malé srbské mluvnici, recenze o jeho slovníku a sbírkách lidových písní. M. Vasmer (1938, s. XIX) vyslovil domněnku, že J. Grimm některé své recenze nepodepsal jménem proto, že považoval za jejich spoluautora a duchovního tvůrce B. Kopitara. Ten se také zasloužil o to, že J. Grimm uvedl ve velkém rozsahu podle Karadžićova slovníku srbské jazykové paralely v spise Deutsche Rechtsaltertümer (1828).

V úvodu k něm. zpracování Karadžićovy Malé srbské mluvnice z r. 1824 (1890, s. 96—129) prokázal J. Grimm mimořádnou znalost srbštiny a slovan. jazyků. Předcházela mu zasvěcená recenze Vukova srb. slovníku z r. 1819 (1869, s. 100—106), v níž se zaměřil na shrnutí dosavadních výsledků srb. a charv. lexikografie (s využitím údajů v Dobrovského Slovance z r. 1814) a zdůraznění významu slovan. jazyků (flexe a slovních kořenů) pro ide. historickosrovnávací studium. Zdůraznil, že církevní slovanština není způsobilá plnit v Srbsku funkci celonárodního spisovného jazyka ve všech společenských funkcích (1869, s. 105) a ptal se „warum soll denn der Serbe sich nach der ausgestorbenen slowenischen Grammatik richten und der Russe nicht? Oder wer mutet Italiänern die Regel der Lateinischen zu?“ (ibid.) Poté následoval popis srbštiny ve srovnávacím měřítku se zdůrazněním jejích charakteristických rysů. Pojednal také o některých paleoslovenistických otázkách (viz výše). Vědecky potvrdil správnost Karadžićovy kodifikace spisovného jazyka. Ukázal na nářeční rozrůzněnost srb. jazykového území a doporučil srb. dialekty jinak než V. Karadžić dělit jen do dvou skupin (1890, s. 113), na ijekavská a ikavská jihozápadní (bosensko-hercegovská) a ekavská severovýchodní (sremská a resavská). K tomu připojil výčet jihoslovan. nářečních jevů a svou vlastní charakteristiku srbštiny a již. slovan. jazyků (srov. podrobnou analýzu Grimmova úvodu u Peukerta, 1964b a Mojaševiće, 1965).

Vuk St. Karadžić se několikrát zabýval tříděním srbocharvátských dialektů a v jejich rámci především štokavských nářečí. Podle B. Kopitara dělil jižní Slovany (kromě Bulharů, které považoval etnicky a jazykově za samostatné) na Srby (štokavce), Charváty (čakavce) a Slovince (kajkavce, k nim také počítal charvátské kajkavce). V první sbírce lidových písní (1814) rozlišoval mezi štokavskými dialekty jen hercegovinské (ijekavské) a sremské (ekavské), v Malé srbské mluvnici (1814) k nim ještě dodal ikavské slavonské nářečí. Nové třídění podal v recenzi románu M. Vidakoviće Ljubomirъ u Elisiumu (I. 1814, II. 1817) a v úvodu k srb. slovníku (1818). Zde rozlišil na straně jedné hercegovinské nářečí (se střídnicemi e, i, (i) je za psl. ) a na druhé sremské (se střídnicemi e, i < ) a resavské (se střídnicí e < , alternací k-c, g-z, ch-s u subst. akuz. pl. a zakončením -e v dat. a lok. sg. fem. na -a), přičemž neuvedl jako zvláštní skupinu slavonské nářečí. V r. 1839, nejspíše pod vlivem klasifikace srb. nářečí J. Grimma, mluvil o třech štokavských nářečích, východním, západním a jižním, a nazval je podle světových stran, nikoli podle zeměpisných názvů (srov. k tomu Dmitrijev - Safronov, 1984, s. 50—52). Tyto nářeční skupiny charakterizoval a vyčlenil pouze na základě střídnic za psl. , přestože znal velmi [195]důkladně srb. nářečí z autopsie a vícekráte ve svých pracích poukazoval na jejich charakteristické rysy (srov. Belić, 1948, s. 179).

V této souvislosti zaslouží pozornost Grimmova recenze Karadžićovy Danice za r. 1826 (1869, s. 416—419), v níž podrobně rozebral jeho pokusy nahradit církevněslovanské názvy svátků v kalendáři domácími srb. termíny (božić-roždestvo, Spasov dan - voznesenije, vaskresenje - pascha aj.). Tyto Karadžićovy návrhy poskytly J. Grimmovi podnět k obecnějším úvahám o srb. slovní zásobě ve vztahu k tradičním csl. termínům.

J. Grimm projevoval po celý život hluboký zájem o etymologická studia, o výklad původu slov, jejich významu a vývoje. Etymologie měla podle jeho soudu pomoci objasnit rozšíření jazyků na světě (tj. proces jejich diferenciace na různých stupních jejich vývoje) a osvětlit to období, z něhož se nedochovaly nebo v němž neexistovaly žádné písemné památky (1864, s. 302). Nezabýval se etymologií soustavně, ale podle aktuální potřeby, v kontextu řešení jiných jazykovědných, mytologických nebo historickoprávních otázek. V počátcích své vědecké práce očekával, že slovan. jazyky přispějí k osvětlení germánského starověku. Neopíral se přitom o dějiny slov prozkoumaných na základě filologického materiálu, ale odvozoval čistě podle úvahy jeden význam z druhého, aniž by zkoumal, jak ve skutečnosti vznikl (Ginschel, 1967, s. 368). V tzv. předgramatickém období, tj. před r. 1816, docházel při etymologii slov (poprvé snad r. 1809, srov. tamtéž, s. 326) k mylným poznatkům a tak tomu často bylo až do doby, než poznal, že objektivně existují zákonitosti jazykového vývoje a že podle nich se vyvíjejí slova, jejich forma a význam.

K tomu jej přivedl především A. W. Schlegel v recenzi časopisu Altdeutsche Wälder (I. 1813, II. 1815, III. 1816, rec. vyšla v čas. Heidelberger Jahrbücher 1815, s. 721—766) tím, že vedle adresné kritiky Grimmových chybných etymologií ukázal, jak se hlásky mění tím, že jedna přechází ve svém vývoji v druhou podle určitých vnitřních jazykových zákonitostí. Doporučil mu tehdy zpracovat takto pojatou mluvnici němčiny.

Na základě těchto promyšlených poznatků se J. Grimmovi podařilo postavit etymologické výzkumy na vědecký základ, vycházet z poznaných hláskoslovných zákonitostí a sémantických shod.[7] Předpokladem všech Grimmových etymologií bylo jeho přesvědčení o existenci jednoho prajazyka, který přežívá v jednotlivých jazycích dodnes. Odtud vyplývalo jeho přesvědčení, že slova jednoho jazyka mohou být vykládána pomocí slov jazyka druhého. K tomuto účelu se mimořádně dobře hodily slovan. a baltské jazyky, právě pro jejich starobylost ve flexi a slovní zásobě a pro jejich nespornou blízkost ke germánským jazykům. Tuto skutečnost J. Grimm několikrát zdůraznil, když mluvil o prospěšnosti zkoumání slovan. tvoření slov a slovní zásoby pro německou etymologii. Své názory na tyto otázky shrnul ve známé přednášce Über Etymologie und Sprachvergleichung, kterou proslovil v Pruské akademii věd 10. 8. 1854 (srov. text a komentář k ní, Grimm, 1984, s. 101—126, 331—332).

J. Grimm využíval při etymologii německých slov slovan. jazykový materiál, který jako blízký germánskému měl doplnit nejasné nebo nedoložené články vývoje slov. Jindy uváděl vlastní etymologie slovan. slov, při nichž využíval materiálu z germánských jazyků. Např. slovan. slovo strom ‚arbor‘ navrhoval odvozovat nikoli od [196]strmiti, strměti (jako J. Jungmann), ale z strojiti ‚struere‘ (1866, s. 115) a v tomto vývoji významů hledal podporu pro výklad gót. bagms ‚Baum‘ z gót. slovesa bauan ‚bauen‘. Slovan. klada odvozoval do slovesa klasť (1865, s. 289).

Jindy spojoval řec. nemo (lat. nemus) se slovan. imu ‚capio‘ se zaniklým n- na začátku slova, srov. pol. mieć, čes. mít, dále rus. imja, pol. imię, čes. jméno, což mělo odpovídat gót. namô, sthorněm. namo, což vychází z pojetí vlastnictví něčeho (1864, s. 133). Podle J. Grimma gót. valda má odpovídat slovan. vladu ‚impero‘, vlasti ‚imperare‘, vlast ‚imperium‘ … (1864, s. 134), slovan. drъžati ‚halten, besitzen‘, skr. dhri ‚terere, ferre‘ (1864, s. 137). Horněm. rain ‚innere Begrenzung der Äcker‘ spojoval se slovan. gran, čes. hrana ‚Ecke, Mahlstein‘ a hranice ‚Grenze‘ a kraj ‚Ende, Ort, Rand‘ (1866, s. 34—36). V horněm. houc, stněm. haugr ‚Hügel‘ hledal formální a obsahovou spojitost se slovem kapas ‚Todtenhügel‘ v litevštině. Ze slovan. kupa, kupice ‚Haufe‘ se mělo utvořit sthorněm. kuffihoug, kuffiso ‚Grenzhügel‘ (1865, s. 42—43). Subst. pedica odvozoval od pes a to srovnával s čes. pouto, pol. pęto (1866, s. 109). Naproti tomu zdůraznil, že slovan. spati (sopati, svapati) není prapříbuzné s gót. slêpan, protože není v něm patrné stupňování retnice a změna sv > sl není doložena (1866, s. 157). Slovan. číslovka drugi, rus. vtoroj, pol. wtory je podle něho pokrevná podle kořenu a tvoření s řec. heteros (1869, s. 103). Slovo stklo ‚vitrum‘ navrhoval odvozovat z něm. stikan, stëchan (1869, s. 1093), přičemž -l- ve slovan. slovu považoval jen za formativní element. Gót. mundrs, sthorněm. muntar spojoval se slovan. mudr ‚prudens‘, litev. mudrus ‚prudens‘ (1884, s. 244—245). Ve výkladech jmen germánských bohů uvedl, že jména bohyně lásky Freyja a matky bohů Frigg jsou pokrevná s gót. frijôn ‚amare‘ a dále se skr. prî a slovan. prijati (1865, s. 320). Jméno bohyně Ratî // Rati ‚voluptas‘, manželky Kâmovy, spojoval se slovan. rad ‚lubens‘ a radost ‚laetitia‘ (1865, s. 325).

Výčet Grimmových etymologických výkladů, při nichž užíval slovan. jazykového materiálu, je značně rozsáhlý. Zde jsme se omezili jen na takové příklady, které názorně ukazují jeho metodu a odborný záměr. Jak jsme již uvedli, opíral se tu o přesvědčení, že existovaly staré etnické, kulturní a jazykové germánsko-slovanské vztahy.

Závěr. J. Grimm byl v 1. pol. 19. stol. nejvýznamnějším znalcem slovanské jazykovědy a mytologie v neslovanském světě, dokázal ve velkém rozsahu začlenit slovan. jazyky do svých jazykovědných, mytologických a právně historických prací. Již v prvním desetiletí 19. stol. si uvědomil význam Slovanů pro vývoj lidstva a poté jejich jazyků pro rozvíjející se ide. historickosrovnávací jazykovědu. Tento správný poznatek dokázal uplatnit ve svých germanistických pracích a vyvozovat ze srovnávání jazyků obou skupin cenné poznatky pro další rozvoj germanistiky i slavistiky. Konfrontační metodou se mu podařilo blíže osvětlit ve slovan. jazycích dvojí adjektivní deklinaci, významový protiklad dokonavosti a nedokonavosti slovesa, povahu jerů a další jevy, které zkoumala tehdejší slavistika. V studiích o germánské mytologii využíval slovan. jazyků k bližšímu osvětlení předhistorického období. Důsledně sledoval význam slova ve vztahu k jevu, který pojmenovával.

Velký význam přisuzoval studiu baltských jazyků, zvláště litevštiny, pro ide. jazykovědu vzhledem k jejich starobylosti a blízké příbuznosti se slovan. a germánskými jazyky. Studoval společné germánsko-slovanské jevy, které byly společným ide. dědictvím, vzájemnými výpůjčkami v obou jazykových skupinách nebo výpůjčkami v nich z třetího, blíže jím neurčeného jazyka.

J. Grimm také samostatně řešil slavistické otázky, které byly předmětem vědeckých diskusí v 1. pol. 19. stol. Správně označil jižní bulharskou oblast jako nářeční základ staroslověnštiny, určil poměr hlaholice a cyrilice a zamýšlel se nad pravlastí Slovanů a jejich sídly v Evropě. Slovan. jazyky dělil do tří skupin, přičemž ruština tvořila pro něho přechod mezi západními a jižními jazyky. Novobulharštinu vždy považoval za samostatný jazyk a za její předchůdkyni staroslověnštinu. Dobře znal srbštinu a podal její zevrubný hláskoslovný, mluvnický a lexikální popis. Na [197]základě střídnic za psl. ě navrhl novou klasifikaci srbských nářečí. Vědecky podpořil Karadžićovo úsilí o kodifikaci spisovného srbského jazyka a jeho oprávněný odklon od tradiční církevní slovanštiny. Soustavně propagoval v západoevropské veřejnosti jeho sbírky lidových písní a některé z nich přeložil do němčiny.

Grimmův zájem o slovan. jazyky a kultury byl plodně ovlivňován jeho rozsáhlými osobními a písemnými styky se slavisty ve slovan. zemích. Od nich získával potřebné jazykové údaje a odbornou literaturu, kterou soustavně shromažďoval ve své osobní knihovně. Často o ní referoval v německých časopisech. Jeho recenze obsahují původní analýzu tematiky a četné nové poznatky, jimiž skutečně přispíval k rozvoji slovanské jazykovědy.

 

LITERATURA

 

BELIĆ, A.: Vukova borba za narodni književni jezik. Beograd 1948.

BOPP, Fr.: Vergleichende Grammatik des Sanskrit, Zend, Griechischen, Lateinischen, Litthauischen, Altslavischen, Gothischen und Deutschen. Berlin I. 1833, II. 1835, III. 1837, IV. 1842, V. 1849, VI. 1852. V titulu díla se Altslavischen uvádí až od II. dílu.

BOŠKOVIĆ-STULLI, M.: Die Beziehungen Jacob Grimms zur serbokroatischen Volksliteratur im Urteil südslawischer Autoren. In: Jacob Grimm zur 100. Wiederkehr seines Todestages. Berlin 1963, s. 214—228.

DENECKE, L.: Jacob Grimm und sein Bruder Wilhelm. Stuttgart 1971.

DMITRIJEV, P. A. - SAFRONOV, G. I.: Vuk S. Karadžič i jego reforma serbochorvatskogo chorvatoserbskogo literaturnogo jazyka. Leningrad 1984.

DOBROVSKÝ, J.: Institutiones linguae slavicae dialecti veteris. Vindobonae 1822.

GINSCHEL, G.: Der junge Jacob Grimm 1805—1819. Berlin 1967.

GRIMM, J.: Deutsche Grammatik. Göttingen I. 1819, II. 1826, III. 1831, IV. 1837.

GRIMM, J.: Deutsche Grammatik. Zweite Ausgabe. I. Göttingen 1822.

GRIMM, J.: Deutsche Mythologie. Göttingen 1835.

GRIMM. J.: Geschichte der deutschen Sprache. I—II. Leipzig 1848.

GRIMM, J.: Kleinere Schriften. Berlin I. 1864, II. 1865, III. 1866, IV. 1869, V. 1871, VI. 1882, VII. 1884, VIII. Gütersloh 1890.

GRIMM, J.: Reden in der Akademie. Ausgewählt und herausgegeben von W. Neumann und H. Schmidt. Berlin 1984.

HORÁK, J.: Národopis československý (Přehledný nástin). In: Československá vlastivěda II. Člověk. Praha 1933, s. 305—472.

JAGIĆ, V.: Materialien zur Geschichte der slavischen Philologie. 2. 3. Briefe von Dobrovsky an Jac. Grimm. AslPh, 1, 1876, s. 624—630; 2, 1877, s. 177—189.

JAGIĆ, V.: Briefwechsel zwischen J. Dobrovský und B. Kopitar. Berlin 1885.

KOLLÁR, J.: Cestopis obsahující cestu do horní Itálie. Pešť 1843.

KOPITAR, B.: J. Dobrovský, Institutiones … 1822 (rec.). Jahrbücher der Literatur, 17, 1822, s. 66—107.

LÖTZSCH, R.: Jacob Grimm und die Klassifizierung der slawischen Sprachen. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 37, 1984, s. 283—294.

MAHNKEN, I.: Vuk, Vuks Gegner und Göttingen. In: Vukov sbornik. Beograd 1966, s. 543—569.

MOJAŠEVIĆ, M.: Grimov prevod i primerak Karadžićeve gramatike. Anali filološkog fakulteta, 5. Beograd 1965, s. 159—171.

PETR, J.: K počátkům Šafaříkova poznávání nové bulharštiny. Slavia, 51, 1982, s. 248—259.

PETR, J.: K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka. III. Jacob Grimm a klasická německá komparatistika. SaS, 44, 1983, s. 177—198.

PEUKERT, H.: Jacob Grimm und die Slawen. Wissenschaftliche Zeitschrift der Friedrich-Schiller-Universität Jena /Thüringen, Gesellschafts- und Sprachwissenschaftliche Reihe, 13, 1964a, s. 211—220.

[198]PEUKERT, H.: Bemerkungen über Jacob Grimms „Vorrede“ zu Vuks „Kleiner serbischen Grammatik“. Anali filološkog fakulteta, 4. Beograd 1964b, s. 349—381.

PEUKERT, H.: Vuk Stefanović Karadžić. Wissenschaftliche Zeitschrift der Friedrich-Schiller-Universität … 13, 1964c, s. 201—209.

PEUKERT, H.: Beiträge zu Jacob Grimms Beziehungen zu den Slawen. ZfSl, 9, 1964d, s. 701—703.

RASK, R. K.: Undersögelse om det gamle Nordiske eller Islandske Sprogs Oprindelse. Kjöbenhavn 1818.

SAUER, A.: Aus Jacob Grimms Briefwechsel mit slavischen Gelehrten. Prager deutsche Studien, 8. Prag 1908, s. 585—629.

SCHLEGEL, Fr.: Über die Sprache und Weisheit der Indier. Heidelberg 1808.

ŠAFAŘÍK, P. J.: Slovanské starožitnosti. Praha 1837.

VASMER, M.: B. Kopitars Briefwechsel mit Jakob Grimm. Berlin 1938, Abhandlungen der Preussischen Akademie der Wissenschaften. Jahrgang 1937. Philosophisch-historische Klasse. Nr. 7.

VASMER, M.: Bausteine zur Geschichte der deutsch-slavischen Beziehungen I. Berlin 1939.

VUKOVA PREPISKA I. Beograd 1907.

 

R É S U M É

Славянские языки в творчестве Якоба Гримма

К 200-летию со дня рождения

В первой половине XIX века Якоб Гримм являлся самым выдающимся знатоком славянского языкознания и мифологии в неславянском мире. В языковедческих, мифологических и юридико-исторических трудах Я. Гримма славянские языки представлены в таком объеме, в каком они не показаны никем другим из языковедов-неславян. Уже в первом десятилетии XIX века он осознавал значение славян для развития человечества, а затем — их языков на развивающееся сравнительно-историческое языкознание. Это познание нашло отражение в его работах по германистике, в которых он часто приводил примеры из славянских языков, объяснял явления, встречающиеся в этих языках, и, пытаясь находить параллели в развитии славянских и германских языков, использовал установленные факты при разработке языков обеих групп. Таким образом, Я. Гримм вносил крупный вклад не только в развитие германистики, но и славистики. С помощью сравнительного метода ему удалось более ясно истолковать два типа склонения имен прилагательных в славянских языках, связанное со значением противопоставление совершенных и несовершенных славянских глаголов, характер согласных, приобретающих слогообразующую функцию, и другие явления, которые в то время исследовались учеными-славистами. Сравнительный германистико-славистический подход имеет место также в этимологических разработках Я. Гримма, особенно при рассмотрении параллельных деривационных процессов и развития значения тех или иных слов. Лингвистические исследования Я. Гримма основывались на эмпирическом познании закономерностей развития языка. Именно это познание легло в основу некоторых заключений методологического характера, отразившихся в его языковедческой деятельности. Изучая германскую мифологию, Я. Гримм использовал славянские языки для более ясного истолкования доисторического периода. Он последовательно прослеживал связь значения слова с явлением, наименованием которого то или иное слово являлось. Он с уверенностью заявлял о существовании общей материальной и духовной культуры европейских этнических общностей в доисторический период их развития и давних контактов и взаимоотношений, основывающихся по его мнению на языковом и этническом родстве.

[199]Учитывая древность балтийских языков (в особенности литовского языка) и их генетическое родство со славянскими языками, Я. Гримм придавал большое значение их исследованию. Ему удалось раскрыть германо-литовские и балто-славянские связи и подтвердить их конкретными примерами из области грамматики и словарного состава. Кроме того он уделял немалое внимание общим германо-славянским явлениям, являющимся общим иде. наследием, взаимозаимствованиями (он приводил также примеры германских заимствований из славянских языков), или заимствованиями в обеих языковых группах из третьего, не указанного им языка. Ссылаясь на сходство заимствований в неславянских языках, Я. Гримм доказал, что в древний период в славянских языках существовали носовые гласные, и тем самым он подтвердил открытие этих гласных в старославянском языке А. X. Востоковым.

Высокий уровень знаний о славянском языкознании позволял Я. Гримму высказывать свои собственные взгляды, касающиеся основных славистических вопросов, которые обсуждались славистами в 1-й половине XIX века. Правильно установив, что южная болгарская область является диалектной основой старославянского языка, Я. Гримм считал старославянский язык древнейшим славянским литературным языком, в дальнейшем развивавшимся у славян, находящихся под влиянием византийской культуры. Большое значение имеют взгляды Я. Гримма на взаимоотношение глаголицы и кириллицы и факты, приведенные в доказательство того, что глаголица является древнейшим славянским письмом. Однако, этот правильный и продуманный вывод, основывающийся на доказательных фактах, он связывал с необоснованным предположением о связи глаголицы с германским руническим письмом. Я. Гримм также уделял внимание поселениям славян, первоначальным и после их прихода в Европу. На основе анализа фонетического и морфологического материала он сделал вывод о том, что славянские языки распадаются на три группы, причем восточнославянский русский язык является переходным между западнославянской и южнославянской группами. В качестве самостоятельного языка (потомка старославянского языка) Я. Гримм выделял современный болгарский язык, не считая его лишь сербским диалектом. Опираясь на анализ болгарских народных песен, предоставленных ему Вуком Стефановичем Караджичем, он указывал на то, что по-болгарски говорят в Болгарии и Македонии.

К западным славянским языкам Я. Гримм относил польский, лужицкий, полабский, чешский и словацкий языки, указывая при этом на близость словацкого и чешского языков. Восточнославянскую языковую группу он не расчленял, а отождествлял ее с русским языком.

Я. Гримм хорошо знал сербский язык, который он считал наиболее чистым и сохранившимся из всех славянских языков. Он подробно описал фонетическую, грамматическую и лексическую структуру сербского языка и на основе рефлексов, заменивших гласный ě, предложил новую классификацию сербских диалектов. Он дал научную оценку стремлениям В. С. Караджича добиться кодификации сербского языка и обоснованного отклонения от традиционного церковно-славянского языка. Я. Гримм проявлял большой интерес к его собраниям народных песен. Именно Я. Гримму принадлежит большая заслуга в том, что с сербскими народными песнями познакомилась западноевропейская культурная общественность. Он также подготовил издание «Малой грамматики сербского языка» В. С. Караджича на немецком языке, дополнив его своим обширным, с точки зрения славистики совершенным, введением.

Интерес Я. Гримма к славянским языкам и культуре славян поддерживался искренним отношением к славянам и многочисленными личными и письменными контактами со славистами в славянских странах. От них он получал необходимые языковые сведения и специальную литературу, которую систематически собирал в своей личной библиотеке. Больше всего сведений он черпал из грамматики старославянского языка (1822 г.) Й. Добровского. Углублению и расширению знаний Я. Гримма о славистической проблематике способствовали многолетние контакты со словенцом Б. Копитаром в Вене [200]и с чешскими и русскими славистами, о чем свидетельствует его до сих пор в полном объеме невышедшая в свет корреспонденция.

Я. Гримм регулярно следил за славистической литературой и сообщения о ней опубликовывал в немецких специальных журналах. Его рецензии в большинстве случаев имеют характер самостоятельных специальных статей, содержащих оригинальный анализ тематики и зачастую и ее новое решение. Я. Гримм таким образом предоставлял западноевропейским научным кругам информацию и материалы служащие для более глубокого ознакомления со славянскими языками и культурой славян. Я. Гримм относился к тем демократически настроенным немцам, которые всесторонне развивали немецко-славянскую взаимность и творческое сотрудничество на основах, непотерявших общественного значения.


[1] V této studii navazuji na svou stať K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka. III. Jacob Grimm a klasická německá komparatistika, SaS, 44, 1983, s. 177—198, kde podávám jazykovědný podklad pro posouzení domněnky, že klasikové marxismu ve svých rozsáhlých slavistických zájmech také čerpali z vědeckého díla J. Grimma (s. 178). Současně přispívám k uskutečnění požadavku H. Peukerta (1964d, s. 702), který vyslovil r. 1963 u příležitosti 100. výročí smrti J. Grimma, aby se postupně zpracovala monografie „J. Grimm jako slavista“.

[2] Revolučně demokratický básník a publicista H. Heine o Grimmově Německé mluvnici napsal: „Der einzige Jacob Grimm hat für Sprachwissenschaft mehr geleistet als eure ganze französische Akademie seit Richelieu. Seine deutsche Grammatik ist ein kolossales Werk, ein gotischer Dom, worin alle germanischen Völker ihre Stimme erheben, wie Reisenchöre, jedes in seinem Dialekte. Jacob Grimm hat vielleicht dem Teufel seine Seele verschrieben, damit er ihm die Materialien lieferte und ihm als Handlanger diente bei diesem ungeheuren Sprachbauwerk. In der Tat, uns diese Quadern von Gelehrsamkeit herbeizuschleppen, um aus diesen hunderttausend Zitaten einen Mörtel zu stampfen, dazu gehört mehr als ein Menschleben und mehr als Menschengeduld“ (Elementargeister, 1837).

[3] J. Grimm se ve svých pracích odvolával na další slavistické práce a slovan. texty, např. na Schlözerovo vydání Nestorovy kroniky nebo na Mickiewiczova Konrada Wallenroda (varšavské vydání z r. 1832). Z bohemik uváděl Jungmannův česko-německý slovník, Šafaříkovy a Hanušovy práce o slovan. mytologii, Kosmovu a Dalimilovu kroniku a Kuldovu sbírku moravské lidové slovesnosti. Další údaje o Grimmových slavistických pramenech a odborné literatuře nepochybně přinese soupis jeho soukromé knihovny, který připravuje L. Denecke. Informoval o stavu jeho rozpracovanosti v přednášce, kterou přednesl na grimmovské konferenci konané v listopadu 1984 v Berlíně (srov. o ní můj referát v SaS, 46, 1985, s. 151—155). J. Grimm často ve svých pracích citoval jako staročeské doklady jazykové příklady z RKZ, Soudu Libuše a glos v Mater Verborum (např. 1835, s. 24, 35, 93; 1848, s. 95; 1864, s. 286; 1869, s. 103 aj.) a byl přesvědčen o jejich pravosti (srov. Vasmer, 1938, s. XXVIII—XXXI). Znal přitom odmítavé stanovisko B. Kopitara (a také J. Fejfalíka) k Hankovým rukopisným padělkům, dokonce výslovně uvedl, že B. Kopitar má své důvody proto, že nikde nebere na ně zřetel (1871, s. 237). J. Grimm si však výstižně povšiml shod Rukopisu královédvorského se srb. lidovými písněmi (1890, s. 107), avšak nevyvodil z tohoto poznatku potřebné závěry.

[4] O pravosti Sponholzových měděných bůžků s runovými nápisy byl přesvědčen A. L. Schlözer (srov. Göttingische Anzeigen von gelehrten Sachen, 1797, s. 1370—1375), J. Potocki (Voyage dans quelques parties de la Basse-Saxe … Hamburk 1795) a o 55 let později ještě J. Kollár, který chtěl o nich napsat obšírnou studii. Naproti tomu o jejich pravosti pochyboval Rühs a také J. Dobrovský (Slovanka, 2, 1815, s. 174—175). Definitivně prokázal jejich nepravost (vyrobil je totiž v 18. stol. Sponholzův otec) K. Levezow v spise Über die Ächtheit der sogenannten obodritischen Runendenkmäler zu Neu- Strelitz (In: Abhandlungen der hist.-philos. Klasse der Königlichen Akademie der Wissenschaften zu Berlin, aus dem Jahre 1834, Berlin 1836, s. 143—206). Srov. k tomu také J. Petr, K spočatkam zajima pólskich slawistow wo serbsku a połobsku problematiku. Lětopis A 12, Budyšin 1965, s. 173—183.

[5] J. Grimm si uvědomoval tento rozpor a snažil se jej takto vysvětlit: „Die nach Pannonien gerufenen Griechen stammten nicht aus Serbien, noch haben sie es je betreten. Die im Lande der Serben späterhin genommenen Abschriften der heiligen Bücher weichen mehr ab und liefern einen entstellteren Text, als die in Polen und Rußland gefertigten. Wer unbefangen den Wortbestand und die Grammatik der wahren serbischen Volkssprache studiert, wird wie in dem echt russischen, nur bei jedem auf eigentümliche Weise, solchen Abweichungen von der altslavischen Kirchensprache begegnen, die sich nicht durch die bloße Annahme des allmähligen Sinkens eines und desselben Dialects wegräumen lassen. Die Kirchensprache hat vielleicht auch ins Serbische Spuren ihrer Herrschaft eingedrückt, die nicht ganz zu verwischen sind. Aber die Serben sollen wieder die Eigentümlichkeit ihrer schönen Muttersprache walten“ (1890, s. 105).

[6] Ukázkově zde uvádíme tento jeho výrok: „Aus diesen verdienstlichen Sammlungen könne der wahre Geist der slawischen Sprache, Poesie und der ganzen Natur dieser Völker treuer studiert und geschöpft werden, als selbst aus den Erzeugnissen der später gebildeten polnischen, böhmischen und russischen Literatur“ (1869, s. 101).

[7] J. Grimm v přednášce Über Etymologie und Sprachvergleichung programově uvedl, že etymologie „(sie) soll uns die Verflechtung der menschlichen Sprachen entwirren und das Licht dahin werfen, wo uns keine geschriebne Geschichte leiten kann. Es hieße der Grammatik und Philologie einen engen Zweck setzen, wenn er darauf eingeschränkt sein sollte, die uns erhaltnen Denkmäler der Sprache und Geschichte zu erklären und zu erläutern; sie würden dann nur Dienerinnen und Handlanger des Alterthums sein, die ihre höhere Bestimmung viel mehr ist, selbständige Entdeckungen zu machen und in die Natur der Sprachen um der Sprache selbst willen vorzudringen“ (1864, s. 302).

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 3, pp. 177-200

Previous Lumír Klimeš: Pokračování bibliografie české lingvistiky

Next Josef Filipec: Problematika konfrontace v lexikální zásobě