Zahraniční příspěvek ke studiu jazyka J. A. Komenského

Věra Petráčková

[Discussion]

(pdf)

Заграничный вклад в исследование языка Я. А. Коменского / A foreign contribution to the study of language of J. A. Comenius

Na mnoha komeniologických akcích, které se konaly v poslední době (např. na konferencích v Olomouci 1967 a v Praze 1970, na pravidelných kolokviích v Uherském Brodě ap.), a také v souvislosti se započatou realizací rozsáhlého projektu, jímž je péčí ČSAV připravované kritické vydání všech prací Komenského (J. A. Comenii Opera omnia — Dílo J. A. Komenského, dále DJAK), byla znovu nastolena potřeba zpracovat český a latinský slovník k jeho dílům. Tato myšlenka je zdůvodněna i tou skutečností, že Komenský je osobností vpravdě ojedinělou v dějinách naší národní kultury. Snad neexistuje oblast, jíž by se ve svých spisech nedotkl. I když většinu svých prací napsal latinsky, „zůstává jeho česky psané dílo nejrozsáhlejším souborem česky psaných spisů jednoho autora v naší starší literatuře“ (Kučera, 1980, s. 9). Navíc čeština Komenského[1] reprezentuje její dobu střední, tj. období, jemuž naše jazykovědná bohemistika stále mnoho dluží. K bližšímu poznání češtiny 16. a 17. stol., zejména její slovní zásoby,[2] by mohly přispět právě spisy Komenského (pro svou tematickou šíři i zvládnutí nároků na dokonalé vyjadřování kladených tady na češtinu) jako jeden z hlavních pramenů.

Pokusu o zachycení slovní zásoby českých spisů Komenského v relativní úplnosti se ujala skupina münsterských lingvistů (převážně bohemistů) v čele s Hubertem Röselem, profesorem filozofické fakulty Wilhemovy univerzity v Münsteru. Výsledkem jejich úsilí je nedávno vydaný Wörterbuch zu den tschechischen Schriften des J. A. Comenius (Aschendorff, Münster Westfalen 1983, 885 s. — v řadě Studia slavica et baltica, Supplementband 1).

H. Rösel nejprve uvažoval o přípravě diferenčního slovníku, v němž by byly zachyceny jen rozdíly mezi češtinou Komenského a češtinou dnešní[3] (to by však bylo vyžadovalo mj. pracovat především s rukopisnými prameny a s autentickými tisky, které jsou často nedostupné i editorům již zmíněné edice DJAK). Z technických důvodů, také pro mimořádné nároky na shromažďování a výběr oboustranně úplného dokumentačního materiálu, se nakonec spolu se svými spolupracovníky rozhodl pro schůdnější řešení — opřít se pouze o materiál excerpovaný z dosud vydaných českých spisů. Základnu tedy tvoří zhruba 50 spisů (česky psaných projevů se u Komenského najde asi 70, z toho vyplývá, že v tomto slovníku nejsou obsažena všechna slova užívaná Komenským) vydaných od 17. stol. do dneška, tzn. spisů editorsky značně rozdílně pojatých a upravených. Jsou to jednak dobové edice, na něž Komenský měl, mohl, ale také nemusel mít přímý vliv, jednak knižní a časopisecká vydání (většinou [226]určená širší veřejnosti) z 19. stol. Z vydání realizovaných ve 20. stol. jsou to na jedné straně významnější čtenářské edice, na drahé straně nedokončená řada Veškeré spisy J. A. Komenského z počátku tohoto století (řízená J. V. Novákem); vzhledem k poměrně malému počtu dosud vyšlých svazků je tu nejméně zastoupena kritická edice DJAK. Tato různorodost použitých pramenů se pochopitelně odrazila hlavně v podobě heslových slov recenzovaného slovníku.

V projektu slovníku se rovněž upustilo od dalšího záměru: místo diferenčního středočesko-novočeského slovníku vznikl dvojjazyčný (ne však zcela tradičně koncipovaný) středočesko-novoněmecký slovník s abecedním uspořádáním hesel (v celkovém počtu 22 300 slov, tzn. že tu není v plné šíři představena ani slovní zásoba z excerpovaných 50 spisů), určený uživatelům z různých společenskovědních oborů, jejichž mateřským jazykem je němčina, popř. těm, jimž může sloužit jako jazyk zprostředkující. U české složky jde tedy spíše o soupis slov mající dokumentovat základní lexikální potenciál psaných projevů jednoho autora. Jistou zvláštností je ta okolnost, že české složce, reprezentující vlastně slovní zásobu vyspělé češtiny 16. a 17. stol., tvoří protějšek převážně současná němčina. Zásady, které si kolektiv pro zpracování slovníku vytkl, nejsou zvlášť složité a lze říci, že se celkem podařilo je dodržet, budeme-li soudit podle náhledu do úseku zahrnujícího písmena A—D.

Heslová stať v Röselově slovníku má tři části: záhlaví, výklad významu (protože jde o slovník dvojjazyčný, je význam vykládán německými ekvivalenty, jen výjimečně explikací) a exemplifikaci (doklady s citacemi). Heslová slova ohebných slovních druhů se uvádějí v reprezentativním základním tvaru, i když je v takové podobě nelze doložit nebo se tak neužívala (na tuto okolnost však není uživatel ani graficky, ani jinak upozorněn).

Pravopis heslových slov, největší problém při práci s jakýmkoli starším českým textem a s jeho úpravami pro potřeby běžného současného uživatele, se neodchyluje od pravopisu excerpovaných pramenů (pouze s tím rozdílem, že se tu nezachovávají např. dobově užívané grafémy g, y pro j, j nebo ij pro í, w pro v, au pro ou ap.). Na mnoha místech se setkáváme s pravopisnými dubletami nebo tvarovými variantami.

Některé z dublet nebo variant jsou autentické, tj. vyskytují se v dobových rukopisech a tiscích, i když ani tady není možné dokázat, zda jde o podoby užívané Komenským nebo o prvky vnesené do rukopisů opisovači, o zásahy tiskárenských korektorů, popř. — hlavně u tisků vydaných v zahraničí — o nedostatečné vybavení tiskáren některými typy, např. pro vokály s kvantitou. Druhou skupinu tvoří dublety (i varianty) způsobené zásahy editorů do — už i tak velmi nejednotných — textů předloh k některým vydáním z 19. a 20. stol. Pozdějšími editorskými zásahy se situace jen zkomplikovala, počet dublet se rozrostl. Röselův slovník, založený na totální excerpci převážně pozdějších edic, uvádí tak na jedné straně i dublety mnohdy hypotetické, na druhé straně nezachycuje dublety v dobových záznamech děl Komenského existující, doložené. Této nepříjemné situaci se mohlo v některých případech předejít, kdyby byli autoři při excerpci více využili kritické edice DJAK (v l. 1970—1983 vyšly svazky 1, 2, 3, 4 a 11, obsahující téměř 40 česky psaných projevů, srov. Otázky, 1981, s. 45—67). Spisy v DJAK jsou pochopitelně rovněž editorsky upravené, avšak podle jednotných pravidel; kromě toho mají rozsáhlé poznámkové aparáty, z nichž lze vycházet. — Největší počet pravopisných dublet ve spisech Komenského je dán rozkolísaností grafiky v označování vokalické kvantity, charakteristickou pro záznamy ze 16. a 17. stol. vůbec. Jestliže přijmeme důvody uvedené výše a vezmeme v úvahu např. soudobé mínění o irelevantnosti vyznačování kvantity, jak je vyjádřil ve své mluvnické příručce V. M. Šteyer (Žáček, 1668, s. 85), dojdeme k názoru, že by tato otázka vyžadovala zcela samostatného a zevrubného řešení. O částečný vhled do poblematiky se už pokusili K. Hádek (1970) a N. Lupínková (1971) na základě důkladného statistického vyhodnocení materiálu ze spisů Komenského vzniklých v různých etapách jeho tvorby a zachycených pravděpodobně za jeho přímého vlivu. Závěry K. Hádka a N. Lupínkové lze proto považovat za přijatelné a relativně směrodatné.

[227]Pravopisné, ev. tvarové dublety se v slovníku naznačují buď lomenou čarou (u případů jasných, doložených, např. břich/břích, s. 25, Belzebub/Belzebul, s. 12), anebo závorkami (u případů předpokládaných, nedoložených v reprezentativních tvarech — jde většinou o ne zcela zdomácnělá feminina cizího původu, např. akademia (-e), s. 2, allegorie (-í), s. 3, analysa (-sis), s. 4, calumnie (-í), s. 29, communie (-í) a cohaerence (-í), s. 33, dedicatorie (-í), s. 46 atd.).

Záhlaví heslových statí podržuje obvyklé (základní) schéma: Heslové slovo doprovázejí slovnědruhové údaje.[4] U substantiv to bývá rodová příslušnost, ev. číslo, hromadnost a podle potřeby zkratka ON (Ortsname), protože do slovníku jsou zahrnuta i toponyma. U adjektiv je heslové slovo v reprezentativním tvaru rozšířeno vždy o koncovky pro ženský a střední rod sg. (např. andělský, -á, -é, s. 4, bicí, -í, -í, s. 16, bos, -a, -o, s. 21, papežův, -ova, -ovo, s. 350 ap.). Na záhlaví — bez jakékoli interpunkce — navazuje hlavní část stati, výklad významu českých slov, a to ekvivalentem, popř. ekvivalenty ze současné spisovné němčiny, někdy však i synonymy z nespisovných útvarů; vedle těchto ekvivalentů se tu objevují archaismy a historismy. Nenašel-li se vhodný německý ekvivalent, sáhli autoři po explikaci. Slova jsou vyložena ponejvíce izolovaně, bez ohledu na jejich valenci (jistými výjimkami jsou např. hesla polysémních sloves dávati se, s. 45, nebo dojíti, s. 58). Ojediněle se tu setkáváme s uvedením ustálených spojení, frazeologismů ap. Autoři zřejmě spoléhali na to, že třetí část stati (exemplifikační, doklady s citacemi) je dostatečně ilustrující. Poměrně často, nikoli pravidelně, předchází německé výkladové části novočeská podoba slova (vysázená typy, kterých se užívá pro výklad), např. divý … divoký wild, s. 52, dýle f délka Länge, s. 77, event. novočeské synonymum, srov. bujnost/bůjnost f nestydatost Frechheit, Dreistigkeit …, s. 26, nebo dokonce (u přejatých slov) původní podoba, např. concertací f concertatio, Zusammenspiel, s. 33.

V dokladové části slov nepolysémních i polysémních jsou citáty z děl Komenského (s citacemi[5]) uspořádány chronologicky podle data jejich vzniku. Tato zásada se ve slovníku — až na mizivý (někdy zdůvodnitelný) počet případů — dodržuje. Ze shromážděného množství dokladů, jak se praví v úvodu, se sem z technických důvodů nemohly dostat všechny; v této souvislosti vyvstává otázka, zda se podařilo autorům vybrat, třeba s ohledem na valenci heslového slova, zejména u polysémních slov, právě ty nejvhodnější. Při uvádění dokladů k polysémním slovům se autoři snažili zachovávat pořadí významů předkládané ve výkladové části. Dodejme ještě, že v typograficky dobře zvolené sazbě celých hesel (jsou přehledná) se mělo více pamatovat na jednotné typy pro odkazy, které jsou nadto umísťovány dvojím způsobem, jednak za výkladem, jednak za exemplifikací; na obou místech splývají s předchozím textem a mohou uniknout pozornosti uživatele.[6]

Nakonec si v omezeném výběru všimneme několika drobných formálních a obsahových nedopatření v sledované části slovníku (stranou necháme tiskové chyby a pravopis heslových slov).

[228]V pracích Komenského jsou velmi frekventovaná adjektiva derivovaná od cizích vlastních jmen zeměpisných. Tyto deriváty mívají zpravidla vícerou podobu, tzn. jsou derivovány víceméně pravidelně, ale i nepravidelně (tak se objevují i v současné češtině, srov. Hauser, 1980, s. 135—136). Tvarová variantnost je u Komenského běžná a obvykle nesignalizuje rozdílnost sémantickou, jak ji prezentuje ve výkladu Röselův slovník. Např. od substantiva Antiochia jsou zaznamenána dvě derivovaná adjektiva, antiochenský a antiochský; první z uvedených variant je vyložena ‚von Antiochia, antiochenisch‘ a doložena Židé v Antiochenském protivenství utíkali na poušť, druhá pak ‚aus Antiochien‘ s dokladem antiochská … protivenství. Pravopisně rozlišená hesla babilonský a babylonský, doložená citáty sémanticky shodnými, mají jen v prvním případě úplný výklad: babilonský — ‚babylonisch, von Babylon‘ (nevěstka babilonská trápí tebe) a babylonský — ‚babylonisch‘ (viděli jsme tu babylonskou nevěstku). Určitě nebylo nutné (ani funkční) podřizovat chronologii výskytů např. výklad polysémního bába/baba (k tomu srov. SSJČ), jestliže se nepodařilo zmíněnou chronologii dodržet. Významy tu mají pořadí: 1. ‚Pfannkuchen, Semmelbabe‘ (v SSJČ na posledním místě) 2. ‚altes Weib, Vettel‘ 3. ‚Grossmutter, Oma‘ 4. ‚Hebamme‘ 5. ‚baba čarodějná, Hexe‘ 6. ‚Memme, Feigling‘ (s. 9). Např. u dokladové části slova balík měl být vzat v úvahu širší kontext (zvlášť existuje-li pouze jeden doklad v shromážděném materiálu), aby z něj byla rodová příslušnost zřejmá (srov. balík m. … čím oni těch svých balík zastávají, s. 9). Barviti, sloveso běžné i v současné spisovné češtině, doplňují synonyma malovati, líčiti a vykládají německé ekvivalenty ‚verfarben, vormalen, farben‘. Řadu synonym by zřejmě dobře doplnila jasnější explikace přeneseného významu, který s sebou nese ekvivalent ‚vormalen‘ a který je patrný z několika dokladů, totiž předstírat, ukazovat v lepší podobě atd. (srov. s. 10). Uživatel, pro nějž není čeština mateřským jazykem, bude nejspíše považovat gen. sg. cihelni (v jediném dokladu k heslovému cihelna, s. 30) za tiskovou chybu; neuvědomí si, že je to jeden z projevů Komenského vztahu k rodné Moravě, totiž varianta slovotvorného původu charakterizující některé oblasti Moravy a naznačující tendenci k měkké deklinaci u slov zakončených na -na (srov. Bělič, 1972, s. 149). Uvození hesla coryphe není odůvodněné — tato podoba neodpovídá ani dokladu (gen. pl. corypheů, s. 34), ani způsobu začleňování slov cizího původu do českého jazykového systému u Komenského. Výjimkou v uvozování hesel je sousloví cti odjímání a cti zbavení (s vyznačením rodové příslušnosti n., s. 34), kde se upustilo od zásady uvádět heslové slovo ohebného slovního druhu v reprezentativní podobě. Uvážíme-li, že se při tvorbě slovníku myslelo hlavně na uživatele-Nečecha, pak v tomto případě měl být odkaz na slovo čest, třebaže toto slovo není u Komenského v nom. sg. doloženo. Zatímco německý ekvivalent auf etw. (j - m) zukommend podtrhuje valenci slovesa zukommen ve významu ‚přijít, přicházet ke komu‘, výchozí české složce dokračující … naznačení valence chybí (s. 58).

Výhrady a pochybnosti k formální a obsahové stránce slovníku, ilustrované na omezeném počtu příkladů, však nesnižují hodnotu záslužné práce münsterského kolektivu. Slovník k českým spisům J. A. Komenského je dílem užitečným. Komeniologům v širším smyslu se stane vítanou pomůckou, lingvistům-bohemistům, zabývajícím se zejména češtinou doby střední, může sloužit jako jedno z pomocných východisek ke studiu lexikální složky jazyka tohoto období.

 

LITERATURA

 

BĚLIČ, J.: Nástin české dialektologie, Praha 1972.

HÁDEK, K.: Ke kvantitě samohlásek v češtině 17. století. LF, 93, 1970, s. 44n.

HÁDEK, K.: Budeme vydávat češtinu 17. století, nebo idealizaci Komenského. SCeth, 6, 1976, č. 15, s. 53—56.

HAUSER, P.: Nauka o slovní zásobě. Praha 1980.

JÍLEK-OBERPFALCER, F.: J. A. Komenského milý a milostný jazyk otcovský. Praha 1921.

[229]KUČERA, K.: Jazyk českých spisů J. A. Komenského. AUC. Praha 1980.

LUPÍNKOVÁ, N.: Obraz kvantity kořenných slabik v raném díle J. A. Komenského. LF, 40, 1971, s. 41n.

NOVÁK, K.: Slovník k českým spisům Husovým. Praha 1934.

OTÁZKY SOUČASNÉ KOMENIOLOGIE. Praha 1981. Dále Otázky.

PORÁK, J.: Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis. AUC. Praha 1979 (1983).

SLOVNÍK SPISOVNÉ ČEŠTINY. Praha 1978. Zkratka SSČ.

SLOVNÍK SPISOVNÉHO JAZYKA ČESKÉHO I — IV. Praha 1960—1971. Zkratka SSJČ.

ŠTEYER, V. M.: Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti (zv. Žáček). Praha 1668. Dále Žáček.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 3, pp. 225-229

Previous Eva Macháčková: K sémanticko-syntaktické výstavbě novinových titulků

Next Otakar Šoltys: Nad knihou Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech