Výbor z přednášek Jacoba Grimma

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Избранные лекции Якоба Гримма / An anthology of lectures by Jacob Grimm

U příležitosti 200. výročí narození J. Grimma (1785—1863) a v návaznosti na mezinárodní vědeckou konferenci o životě a díle bratří Grimmů (jejím pořadatelem byl v listopadu 1984 Ústřední ústav pro jazykovědu AV NDR v Berlíně, viz SaS, 46, 1985, s. 151—155) vydalo akademické nakladatelství NDR ve vzorné grafické úpravě výbor z přednášek J. Grimma v Pruské akademii věd pod názvem J. Grimm, Reden in der Akademie (Akademie-Verlag, Berlin 1984, 364 s. + 16 s. faksimile dokumentů a Grimmových rukopisů). Publikaci připravili W. Neumann a H. Schmidt ve spolupráci s J. Regenerovou, G. Schmidtem, H. Schmidtovou a J. Storostem. Předmluvu o historickém pozadí vybraných přednášek J. Grimma napsal W. Neumann (7—36). Vydání doplňují ediční poznámky a komentář (37—39, 325—344), úplný přehled přednášek J. Grimma v Akademii (345—352) s údaji o jejich dosavadních vydáních, poznámky k reprodukovaným dokumentům (353—356) a jmenný rejstřík (357—364).

Výbor zahrnuje tyto přednášky: O pedanterii v německém jazyce. O původu jazyka. O etymologii a srovnání jazyků. O změně mluvnické osoby v řeči. O některých případech atrakce. O škole, univerzitě, Akademii. Přednáška o Lachmannovi. Přednáška o Schillerovi. Přednáška o W. Grimmovi. Přednáška o stáří. Přednášky pocházejí z l. 1847—1860 tedy z doby rozmachu tvůrčí činnosti J. Grimma v Akademii poté, co již vydal své nejvýznamnější mluvnické práce o německém jazyce a zaměřoval se stále více na vybrané otázky obecnější povahy.

Výboru je předeslán rozsáhlý úvod W. Neumanna. Autor v něm nepojednává pouze o historických souvislostech Grimmových přednášek v Akademii (jak se uvádí v jeho názvu), ale přináší celkový obraz jeho vědeckého odkazu, zpracovaný z pozic marxistického pojímání pokrokových tradic německé vědy a kultury. Poukazuje se v něm na protifeudální postoje bratří Grimmů na göttingenské univezitě a na objektivní působení jejich prací při vytváření [252]společenského vědomí v době upevňování postavení konstituujícího se buržoazního německého národa. Úvodní stať také analyzuje rozsáhlou jazykovědnou činnost J. a W. Grimma, význam německé mluvnice a dějin německého jazyka pro rozvoj mluvnictví v Německu a dalších zemích. Na tyto poznatky navazovaly některé přednášky na výše uvedené vědecké konferenci v Berlíně, které se zaměřily na sledování ohlasu Grimmových prací ve slovanském, románském a skandinávském světě. Autor také přesně charakterizuje novátorství vědecké metody J. Grimma jako kritický empirismus spojený s historismem, opřený o filologicky průkazný materiál a interpretovaný v širších germanistických a ide. souvislostech. Proto také Grimmovy práce se odlišují svým zaměřením a obsahem od prací zakladatelů historickosrovnávací metody v ide. jazykovědě R. K. Raska nebo Fr. Boppa, které byly zaměřeny na shledávání výchozího jazykového stavu, společného té či oné jazykové větvi a skupině. Příznačný je v tomto ohledu jeho vztah k A. F. Pottovi.

J. Grimmovi patří velké zásluhy o osvětlení germánsko-slovansko-baltské jazykové příbuznosti. Navázal na starší poznatky např. Fr. Schlegela a studium sanskrtu jeho současníků a zasadil slovanské a baltské jazykové jevy do širších ide. souvislostí. Vztahy germánsko-slovanské zkoumal na základě mluvnických a lexikálních jevů a často využíval slovanského jazykového materiálu pro hlubší osvětlení některých starých germánských jevů ve srovnávacím měřítku. Výsledky těchto zkoumání promítal do výkladu s širší historickou platností, a to v souladu se svým přesvědčením, že jazyk je ztělesněním ducha národa a stává se symbolem národní velikosti v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Duch národa, který se uvádí v pracích Ch. de Montesquieua, E. Bonnot de Condillaca a J. G. Herdera, ztotožnil s duchem jazyka. Bylo to stanovisko realistické, empiricky podložené, které plodně ovlivnilo další vývoj jeho sociálního chápání.

Bratří Grimmové byli povoláni do Berlína Friedrichem Wilhelmem IV., který budil naděje na liberálnější vnitrostátní politiku. Poskytl jim sice členství v Akademii věd a dále finanční prostředky k zpracování velkého slovníku německého jazyka, avšak nevrátil jim univerzitní profesuru, které byli zbaveni v Göttingen r. 1837. Proto někteří historikové germanistiky hodnotí toto jejich existenční řešení jako polovičaté a zároveň poukazují na to, že současně s nimi byl do Akademie povolán filozof Fr. W. J. Schelling, který měl být protiváhou silného vlivu myšlenek G. W. F. Hegela a ideového proudění mladohegelovců.

J. a W. Grimmové se stali řádnými členy berlínské Akademie věd r. 1841. Jejich hlavní činnost v této vědecké instituci spočívala v tom, že se účastnili jejích zasedání a často na nich přednášeli. V době od r. 1841—1863 proslovil J. Grimm více než 60 přednášek, některé z nich obsahovaly poznatky širšího společenského významu. Dotýkaly se např. tehdejšího školství, univerzitního života a poslání Akademie, významu vědy pro rozvoj společnosti, osobnosti vědeckého pracovníka apod. Některé z nich byly ostře zaměřeny proti přežívajícím středověkým mýtům, náboženským předsudkům, romantismu ve vědě, tedy proti všemu předpokládanému, iracionálnímu a ahistorickému. V této souvislosti je však třeba si uvědomit, že se tyto metodické přístupy uplatnily především v Grimmových jazykovědných studiích, naproti tomu v jeho pracích mytologických přežívaly některé tradiční spekulativní postoje.

Není třeba zde podávat podrobnější charakteristiku těch prací, které jsou zařazeny do recenzovaného výboru. Odborníci je dobře znají a také si uvědomují jejich význam v dobovém vědeckém a společenském kontextu. Těmto otázkám je také věnován připojený komentář vydavatelů. Správnost a oprávněnost výběru přednášek pro publikaci vyplývá z úplného soupisu všech akademických přednášek J. Grimma.

Uveďme zde několik poznámek k přednášce O původu jazyka. J. Grimm ji proslovil 9. ledna 1851 na plenárním zasedání Akademie za přítomnosti dvou třetin jejích členů. Podle protokolu (viz faksimile č. 14) ji vyslechli např. Fr. Bopp, K. Lachmann, klasický filolog A. Böckh, germanista F. H. Hagen aj., nepřítomni byli např. Fr. W. J. Schelling, W. Grimm a A. Humboldt. Přednáška byla odezvou na Schellingův návrh z r. 1850, aby byla na zpracování tohoto tématu vypsána cena Akademie, protože od doby Herderovy došlo k velkému rozkvětu srovnávací jazykovědy a filozofie. Návrh byl sice zamítnut, přesto však v listopadu 1850 Schelling přednesl v Akademii své [253]předběžné poznámky ke zkoumání otázky o původu jazyka (329). Byly prosyceny reakčním spekulativním mysticismem teistického zaměření. Proti nim postavil J. Grimm ve zmíněné přednášce vědecký výklad, který přispěl k pokrokovému pojímání glottogeneze a tvořil předpoklady pro další rozvíjení tématu. Svou přednáškou, která se dočkala několika vydání a francouzského překladu, také přispěl k ideologickému boji buržoazie proti náboženské ideologii feudálního řádu. J. Grimm totiž zdůraznil, že jazyk je dílem člověka, nutnou formou zvnějšnění jeho myšlení a že se neustále vyvíjí. Jazyk podle něho není ani vrozený, ani zjevený božskou bytostí. Naproti tomu zdůraznil vztah přírodních a společenských faktorů pro vznik jazyka. Nedokázal se však plně oprostit od teistické a spekulativně idealistické argumentace, kterou vykládal některá počáteční stadia existence člověka. Přednáška vzbudila nesouhlas ortodoxních evangelíků a ti na něho ostře zaútočili. Výsledků historickosrovnávací jazykovědy J. Grimm využil k tomu, aby podal detailní obraz raného stadia jazykového vývoje. V nástinu předpokládané flexe se opíral o poznání Fr. Boppa, jaká byla východiska nejstaršího ide. skloňování a časování. Výklady obecně filozofické povahy, obsažené v pojednání o původu jazyka, se obvykle dávají do souvislosti s učením G. W. F. Hegela a W. Humboldta (podobně také soudí W. Neumann).

Publikace pracovníků Ústředního ústavu pro jazykovědu AV NDR důstojným způsobem přispěje k přiblížení díla J. Grimma dnešní generaci a k pochopení jeho významu pro současnost. Širokému okruhu zájemců poskytne možnost získat tyto texty pro vlastní potřebu a častěji využívat myšlenkové bohatství v nich obsažené při vlastní práci.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 3, pp. 251-253

Previous Sáva Hlaváč, Jiřina Hůrková: Maďarský atlas ruských hlásek

Next Petr Piťha: Holandské práce o funkční gramatice