Poznámky o osobních zájmenech v oslovovací funkci

Josef Vachek

[Articles]

(pdf)

Заметки о личных местоимениях в функции обращения / Remarks on personal pronouns in the addressing function

Obecně se dnes uznává, že jazyk je především soustavou prostředků, které v daném jazykovém společenství slouží ke vzájemnému dorozumívání jeho příslušníků. I když takové dorozumívání lze provádět i prostředky nejazykovými, realizuje se nejčastěji a nejvýhodněji promluvami, většinou ve formě mluvené, někdy i psané. V průběhu takových promluv jsou členové daného společenství často postaveni před úkol navzájem se oslovovat. Takový akt oslovování se provádí prostředky volenými z různých rovin jazykového systému — hlavně z roviny morfologické, ale i z roviny syntaktické a lexikální, někdy dokonce i z roviny zvukové. Jazykové prostředky, kterých se při oslovování používá, jsou zpravidla funkčně diferencovány podle specifičnosti situace, v které se oslovování děje — jinými slovy, do aktu oslovovacího zasahují svým vlivem i okolnosti sociolingvistické.

Je přirozené, že meze této stati nedovolují podrobně vypočítávat všecky jazykové prostředky, které se v oslovovací funkci mohou uplatnit v různých sociolingvistických situacích, jež vyžadují určitou formální diferenciaci jazykových prostředků. Je tu možno zaměřit pozornost jen na několik činitelů, kteří při oslovování mají úlohu zvláště významnou. Ze situací, při nichž dochází ke vzájemné komunikaci, jsou zvláště charakteristické ty kontakty, při nichž mluvčí (pisatel) svého komunikačního partnera ve vzájemném dialogu přímo oslovuje. V takových případech máme co činit s tou jazykovou funkcí, která se v jazykové koncepci K. Bühlera (1934) označuje jako apelová. (Jakobson (1960), který Bühlerovo schéma rozvedl a doplnil o složky další, tu používá termínu conative function.)

Bühlerova koncepce byla ovšem protagonistům pražské školy dobře známa už proto, že její autor byl kolegou Trubeckého na vídeňské univerzitě (a velmi aktivně se účastnil i pražské fonologické konference pořádané na sklonku roku 1930). Jakobson také již v třicátých letech (1932, 1936) poukázal na to, že nositeli funkční kategorie apelu jsou velmi často dvě morfologické kategorie, vokativní pád ve flexi substantivní a imperativní modus v slovesné konjugaci. Bylo to pozorování nepochybně správné, ale za východisko naší analýzy se jeho výsledky dobře nehodí, a to proto, že obě uvedené kategorie je z hlediska sdělných promluv nutno charakterizovat jako systémové složky víceméně okrajové. Vokativ totiž stojí „mimo vazbu větnou“ (jak to formulovala stará školská mluvnice), a proto jej nelze pokládat za integrální prvek predikativního aktu, jejž V. Mathesius právem označuje za základního sdělného činitele. A ovšem ani imperativ není podstatnou složkou výpovědního aktu, poněvadž nesděluje skutečnou realitu, ale vyžaduje, aby se taková realita uskutečnila. Proto musíme pro svou analýzu zvolit jiné východisko, a to takovou morfologickou kategorii, která by byla zpravidla přítomna ve všech osloveních prováděných predikačním aktem a mohla tak být hodnocena jako nesporně centrální, nikoli jen jako periferní prvek dané oslovovací promluvy.

Morfologickou kategorií, která vyhovuje právě formulovanému požadavku, je zcela nepochybně osobní zájmeno spolu se slovesným finitním tvarem, jak je mluvčí užívá v dialogickém kontaktu se svým komunikačním partnerem. Jak je obecně známo, ve většině nám běžných jazykových společenství tuto oslovovací funkci zastává osobní zájmeno ve formě 2. os. sg. Zpravidla tu ovšem existují dvě varianty tohoto zájmenného oslovení, jež jsou od sebe navzájem odlišeny sociolingvisticky: jedné z variant se používá pro formálnější, „zdvořilejší“ kontakt s partnerem, kdežto druhá varianta má funkci kontaktu neformálnějšího, často důvěrnějšího. Nejznámější dvojici takových funkčně sociolingvisticky rozlišených variant máme v českém [293]a slovenském vy - ty; stejná dvojice je ovšem i v ruštině[1] a také současná francouzština má korespondující zájmenný pár vous - tu. V uvedených případech šlo všude o zájmenné prostředky stejné, ale např. už spisovná němčina k obdobné diferenciaci užívá zájmenných tvarů zčásti odlišných (Sie - du), kde funkci formálnějšího oslovení zastává tvar, který z hlediska dnešní německé gramatiky představuje plurálový tvar osoby třetí.

Uvedené ilustrační příklady z pěti různých současných jazyků ukazují, že různá jazyková společenství jdou často svými osobitými cestami, chtějí-li vyjádřit funkční rozlišení mezi oslovením formálnějším a neformálním. Specifičnost jazykových prostředků dochází někdy tak daleko, že se pro daný účel užívá i prostředek jiný než zájmenný, viz např. známé polské zdvořilé společenské klišé Jak się Pan/Pani ma? ‚Jak se máte?‘, pod. ojciec Pański, matka Pańska ‚váš otec, vaše matka‘, proszę Pana/Pani ‚prosím vás‘. Snad by tu bylo možno pro polštinu dokonce uvažovat o tom, zdali v takových případech substantivum Pan/Pani nebylo už víceméně pronominalizováno, aby se stalo formálním protějškem neformálně užívaného zájmena ty. Některá jazyková společenství však šla ještě dále než polština a v nich nelze o podobné pronominalizaci vůbec uvažovat, a to ani teoreticky. S takovou situací se setkáváme v současné angličtině, která danou funkční diferenciaci přesouvá ze složky zájmenné na oblast onomatologickou. Poněvadž v dnešní angličtině zájmeno 2. os. you je ve vztahu k protikladu formálnost vs. neformálnost neutrální, je nutno jeho použití doplnit výrazem dalším. V oslovení formálnějším se komunikační partner označuje příjmením (Mr/Mrs/Miss So-and-So), zatímco ve funkci neformální je takovou doplňující složkou zpravidla křestní jméno komunikujícího partnera. Odtud tedy protiklad: Thank you, Mr Brown: Thank you, John atp. Tato novoanglická praxe nám vysvětlí, proč angličtině chybí výraz pro pojem tykání (něm. dutzen). Tam, kde Čech (popř. Slovák) řekne My si netykáme, vyjádří Angličan týž obsah větou We not on first-name terms with each other.

Dnešní novoanglický úzus je tím pozoruhodnější, uvážíme-li, že v úzu starším (až do rané nové angličtiny, tedy zhruba do poloviny stol. 17.) měli angličtí mluvčí k dispozici explicitní zájmenné signály, jež jim umožňovaly přímo vyjádřit protiklad formálního a neformálního oslovení. Šlo o známý zájmenný protiklad you - thou (s akuzativním protikladem you - thee a posesívním your - thy).[2] Z hlediska historického vývoje je dobře si připomenout, že tento protiklad je stále ještě velmi živý ve hrách Shakespearových — jejich autor tohoto protikladu velmi obratně využívá pro charakteristiku svých postav jak co do jejich postavení sociálního, tak pro vykreslení jejich citových dispozic (k tomuto funkčnímu využití daného protikladu se najde hodně zajímavého u W. Franze, 1939).

Zajímavé jsou také vývojové cesty, jimiž se novoanglické zájmeno you ubíralo k svému dnešnímu univerzálnímu používání. Staroanglickým předkem tohoto novoanglického tvaru byl ovšem dativ pl. ēow, příslušný k nominativnímu 3ē (jež je dnes dochováno jen jako poetismus ye). Tvary ēow a 3ē se ovšem vztahovaly jen k druhé os. pl., kdežto při oslovování jediného partnera se v staroanglickém dialogu užívalo jen zájmena singulárového pū (jehož dnešním pokračováním je zmíněné už na. thou, tvar nejen archaický, ale i funkčně vysoce specializovaný). Obdobná situace ovšem existovala i ve starších stadiích vývoje němčiny a francouzštiny, kde se pro oslovování více partnerů užívalo forem ihr, popř. vous, kdežto partner jediný byl oslovován zájmeny něm. du, franc. tu. Užití „zdvořilostního“ oslovení typu vōs pro jediného hovorového partnera (tedy [294]něm. ihr, fr. vous) se v těchto jazycích objevilo až počátkem středověku a připisuje se vlivu středověkého latinského stylu římské kurie. Klasická latina, jak známo, měla pro oslovení jediného partnera k dispozici jen zájmeno tū. Bylo-li třeba odlišit oslovení formální od neformálního, užívalo se pro prvý účel pouhého vokativu jména oslovované osoby, pro účel druhý pak byl tento vokativ doprovázen buď zájmenem tū, nebo zájmenem přivlatňovacím — srov. Ave, Caesar; Catilina vs. tu Tityre; mi Fabulle; mea Lesbia atp.

I z těchto několika útržkovitých citátů je vidět, že před proniknutím středověkého kuriálního oslovování typu vōs bylo v latině pro oslovování jednotlivého partnera běžné zásadně jen nediferencované zájmenné tū (užívalo se ho i ve slavnostním kontextu — tento úzus přetrvává dodnes v latinské liturgii). Zdvořilostně motivované zájmeno typu vōs pro jednotlivého partnera pronikalo jak do středověké latiny, tak do evropských národních jazyků jen postupně, a to ve funkci dvojího druhu. Nejprve byl tento úzus motivován společenským vztahem partnerů spolu komunikujících (nadřízený oslovuje společensky podřízeného zájmenem tū, podřízený nadřízeného vōs — plurálové oslovení, jak je známe i z plurálu majestaticu, jako by rozmnožuje moc oslovované osoby a ovšem zvyšuje i strach a úctu před ní). Zájmenný typ tū měl však v protikladu k typu vōs brzo nabýt funkce oslovení neformálního, až důvěrného. Hranice mezi těmito zájmennými typy nebyly ovšem ve všech jazykových společenstvích zcela totožné.

Zmínili jsme se tu již stručně o tom, že starší anglické oslovovací zájmeno typu tū (tj. pū) bylo v dialogu s jednotlivým partnerem od rané nové angličtiny postupně vytlačováno zájmenem typu vōs, tj. dnešním you. Složitější byl vývoj oslovovacího zájmena pro jednotlivého partnera v jazykovém společenství německém, kde bylo v 16. stol. ve formální funkci, dosud vyhrazené zájmenu typu vōs, uvedeno zájmeno dnes znějící Sie (a psané z důvodů zdvořilostních s velkým S-). Velmi instruktivní výklad, jak k této změně došlo, podal německý lingvista G. Augst (1977). Ukazuje, že původ zdvořilostního Sie vzešel z kontextového odkazu na oslovení jako Eure Gnaden, Eure Fürstliche (Churfürstliche) Gnaden atp. Forma tohoto oslovení byla plurálová, ač odkazovala na jediného partnera daného konverzačního kontextu. (V starším českém úzu bývalo obdobné oslovení typu Vašim Milostem rovněž pro jediného partnera.) Pragmatická motivace tohoto typu oslovování v němčině byla podle Augsta dána mocným vlivem španělského obřadního stylu, který byl v německé oblasti zvláště silný v době vlády Karla V. Za této společenské situace oslovování zájmenem typu vōs postupně pozbývalo společenské prestiže a ustupovalo zájmenu Sie; nicméně si zájmeno Ihr mělo alespoň do jisté míry zachovat funkci důvěrnějšího oslovení. V dalších stoletích zájmeno Sie ovšem proniklo do obecného úzu a tím pozbylo ve vysoké míře svou původní funkci signalizovat vyšší postavení oslovovaného — stalo se prostě jen formálnějším, zdvořilejším protějškem neformálního oslovení du.

Další komplikace německého oslovovacího úzu byla dána tím, že se v něm objevila, a to opět v 16. stol., oslovovací zájmena ve formě 3. os. sg. er - sie (s malým s-). Jeho oslovovací funkce zaujala jakési střední místo mezi funkcemi, které se ustálily pro zájmena du a Sie (s velkým S-), která jsme tu výše charakterizovali. Funkce nového zájmena er/sie byla zase zčásti motivována společensky: užívalo se ho při oslovování partnerů, kteří společensky stáli jen o něco níže než mluvčí, který je oslovoval (tak je známo, že Marie Terezie takto „onkala“ svým ministrům — v české dramatické tvorbě toho vtipně využil Emanuel Bozděch ve své hře Zkouška státníkova). Zčásti tu však šlo i o motivaci generační: zájmenem er/sie byli oslovováni mladí partneři společenského kontaktu, kteří už nebyli dětmi (a jež se proto nehodilo oslovovat du), ale také ještě nebyli dospělými, plnoprávnými společenskými partnery (takže ještě nebyli „zralí“ pro oslovení Sie). Mimo to se „onkáním“ navzájem oslovovaly i děti z tzv. lepších rodin a toto oslovování často přetrvávalo (např. u sourozenců) i do dospělejšího věku.

[295]Poznali jsme už, že oslovovací úzus a jeho změny byly často vystaveny vlivu činitelů vnějších (viz vliv kuriálního stylu a slohu španělského obřadnictví). Sem patří ovšem i některé momenty z historie oslovování v nové češtině (přibližně mezi posledním úsekem stol. 18. a počátkem stol. 20.). V tomto období lze konstatovat zajímavou funkční diferenciaci českých oslovovacích zájmen, která se velmi podobá zmíněné už funkční diferenciaci v tehdejší konverzační praxi německé. Ve zdvořilostním styku s jednotlivým partnerem se tehdy užívalo zájmeno 3. os. pl. oni (tedy v téže funkci jako něm. Sie), ale existovalo tu také oslovovací zájmeno on/ona, jež zase odpovídalo výše komentovanému staršímu německému er/sie. Tento český úzus byl opět dán vnějším vlivem tehdejší sociální situace — šlo o vliv němčiny, která v té době měla (alespoň v sociálně nižších českých vrstvách) charakter jazyka prestižního, který se vydatně uplatňoval jak ve školách a v obchodním styku, tak i v úředním styku s rakouskými úřady apod.

Užívání oslovovacího zájmena on/ona je ovšem v dnešní češtině už prakticky mrtvé (kromě některých vzácných reliktů v nejstarší generaci českých mluvčích) a totéž lze říci také o dnešním er/sie v němčině. Zdvořilé oslovení oni, rovněž vzniklé vlivem němčiny, zaniklo v českém společenském úzu už dříve. Přitom čeští obrozenští vzdělanci tu sehráli úlohu jakési „nátlakové skupiny“, prosazujíce nahrazení tohoto zájmena tvarem vy — vzpomeňme tu výzvy Václava Tháma v okruhu vlasteneckých přátel, jak ji zaznamenal Alois Jirásek ve svém F. L. Věkovi. V této náhradě tvarem vy šlo opět o vnější vliv, patrně francouzský, protože mezi českými vzdělanci té doby měla francouzština charakter jazyka prestižního vzhledem k nedávné francouzské revoluci. Je však třeba dodat, že téměř až do poloviny 20. stol. toto „onikání“ v některých českých vrstvách ještě přežívalo — prostí příslušníci nejstarší generace v té době přijímali takové oslovení jako projev zdvořilosti, zatímco příslušníci mladších generací je už hodnotili jako substandardní (dnes se už vnímá jen jako komické). Zánik jak onikání, tak onkání v dnešním úzu jistě zčásti souvisí s velkým poklesem společenské prestiže němčiny u nás, hlavně je však třeba jej přičíst hlubokému vlivu společenských proměn od poloviny století.

Zjistili jsme tu u několika jazykových společenství dosti podstatné zjednodušení soustavy prostředků vzájemného oslovování — stalo se tak jak v běžné češtině, tak v němčině a ovšem i mnohem dříve ve vývoji angličtiny. Nejdůležitější příčinou tohoto zjednodušení bylo — aspoň v češtině a v němčině — zjednodušení společenských vztahů uvnitř jazykového společenství. Výsledkem tohoto zjednodušení bylo postupné rušení dosti výrazných hranic, které dříve uvnitř jazykového společenství existovaly. Je to proces, který bývá označován termínem demokratizace jazyka — přesněji by se mělo říci demokratizace způsobů mezitřídních jazykových kontaktů. Tento proces se zvláště zřetelně projevuje od konce druhé světové války, ale některé jeho počátky by bylo možno sledovat už ve stoletích dřívějších (v angličtině už před třemi sty lety, kdy došlo k radikálnímu zjednodušení soustavy oslovovacích zájmen). Nadto je zajímavé, že se s takovými zjednodušujícími procesy setkáváme i mimo evropskou jazykovou oblast. Známý nizozemský javanista E. M. Uhlenbeck popsal (1976) bohatou funkční diferencovanost javanštiny. Tato diferenciace se týká nejen oslovovacích zájmen, ale také lexika, v němž se mnohá substantiva, adjektiva a slovesa mohou vyskytovat v určitém počtu různých variet; z nich si javanský mluvčí musí vybrat správný výraz hodící se ke společenskému statusu partnera, s kterým právě komunikuje. To byla situace před necelým desítiletím — nedávno však, před necelými dvěma lety, týž lingvista při své nové návštěvě Jávy a v nových komunikačních kontaktech se svými javanskými přáteli shledal, že původní velmi složitý systém lexikálních variet byl značně zjednodušen (osobní sdělení prof. Uhlenbecka, zatím nepublikované).

Další zajímavý rys zjednodušujícího procesu v oslovování při komunikaci záleží v tom, že ani v Evropě není tento proces ukončen, ale zřejmě pokračuje dále, alespoň [296]v jistých situacích. Přitom nepřerušená kontinuita tohoto procesu, kterou lze často zjistit i v nejnovějším vývoji soudobých jazyků evropských, je zřejmě opět motivována sociolingvisticky, tj. obdobnými společenskými situacemi. Jedna taková paralelní tendence v řadě evropských jazykových společenství se týká postupující likvidace zájmenných signálů, které až dosud odlišovaly oslovení formálnější od neformálního. Shledáváme se s ní ve vzájemných jazykových kontaktech u příslušníků mladé generace v nejednom evropském jazykovém společenství; záleží v tom, že mladí lidé via facti zobecňují vzájemné oslovení typu tū na úkor typu vōs. Činí to ve vzájemné konverzaci, a to dokonce i tehdy, když se spolu v životě setkávají poprvé. Děje se tak např. ve vzájemném styku českých i slovenských vysokoškolských studentů, jejichž vzájemné oslovování se velmi liší od úzu, který býval běžný při vzájemných kontaktech vysokoškoláků před druhou světovou válkou. (Ve styku se svými učiteli nebo jinými příslušníky starší generace užívají ovšem nadále zájmena typu vōs.)

Zajímavé je, že obdobné zjednodušení, jaké jsme tu zaregistrovali v češtině a slovenštině, zaznamenal G. Augst (1977) také pro vzájemné kontakty vysokoškolských studentů v Německé spolkové republice. Zjistil, že vzájemné tykání proniklo v prostředí, které jako akademický učitel dobře znal, v polovině sedmdesátých let, a to způsobem, který označuje jako masový. Byly tu ovšem i některé výjimky, hlavně u studentů „starých filologických oborů“. Na druhé straně Augst vhodně připomíná, že zjištěný masový proces byl často podporován některými činiteli vnějšími, např. členskou příslušností studentů k některým organizacím jednak politickým, jednak odborovým. Tito činitelé zřejmě zapůsobili také v našich jazykových společenstvích českém a slovenském při pronikání vzájemného tykání u nás.

Naše poznámky věnované dané tematice si přirozeně nemohou činit nárok na nic víc než na zcela všeobecný vhled do problémů vzájemného oslovování v konverzačním kontaktu uvnitř jazykového společenství. Avšak i při velmi radikálním omezení materiálu, který jsme tu mohli analyzovat, snad se nám podařilo zjistit alespoň několik společných rysů, které se zřejmě projevují v řadě jazykových společenství, a mají tedy patrně platnost obecnější.

Jedním z takových rysů se jeví nepochybná skutečnost, že v každém jazykovém společenství je oslovování partnera výsledkem souhry dvou motivací: jedna z nich je určena postavením, které ve společenské struktuře zaujímá mluvčí (popř. pisatel), a to ve vztahu k postavení, které v téže struktuře zaujímá adresát, jemuž je oslovení určeno. Druhá motivace je však individuální: signalizuje osobní vztah mluvčího (popř. pisatele) k adresátovi; volba oslovovacího způsobu má ukázat stupeň vzájemné známosti nebo dokonce i důvěrnou blízkost obou partnerů. Zdá se pravděpodobné, že souhře těchto dvou motivací přísluší status jazykového univerzále; v každém případě lze však mít za jisté, že uživatelé jazyka musí být s to rozpoznávat prostředky sloužící každé z těchto dvou motivací a operativně je používat — jen tak může být dosaženo obou žádoucích cílů jazykové komunikace.

Zároveň však podrobnější průzkum situace mluvčího (popř. pisatele) ukazuje, že zde naznačené dva druhy motivace a jimi dané dva druhy sdělných potřeb nestojí v dané promluvě (a ovšem ani v jazykovém systému) prostě vedle sebe, ale že jsou spolu navzájem těsně koordinovány. Lze dokonce říci, že každá z těchto dvou motivací zároveň vymezuje operační hranice, v jejichž rámci se druhá motivace může uplatňovat, a tak určuje mez, kterou není dobře možno překročit. Operace daná motivací sociální nesmí být strnulá, aby znemožňovala uplatnění citového kontaktu mluvčího s jeho partnerem; a ovšem i naopak, uplatnění těchto citových kontaktů nesmí mít za následek znejasnění rámce společenské struktury, ke které jak mluvčí, tak jeho partner náležejí.

Dodejme ještě, že je nutno, aby byly v daném společenství uspokojeny oba druhy sdělné potřeby: stane-li se, že signál jedné z těchto sdělných potřeb se v jazykovém [297]systému v průběhu jeho vývoje ztratí, dané společenství bezpečně pověří některou jinou složku daného systému, aby daný signalizační úkol převzala. Právě k takovému převzetí došlo v období raně novoanglickém, když zájmeno thou ve své oslovovací funkci ze systému jazykových prostředků zmizelo a jeho původně protikladný partner you byl postaven před úkol zastávat obě protichůdné funkce, společenskou i individuálně citovou. Východisko ze situace se nalezlo ve vytvoření protikladu nového (výše zde uvedeného), tj. Mr/Mrs/Miss So-and-So: John atp. Funkci formálnějšího členu daného protikladu mohou v angličtině ovšem zastávat i tituly akademické, popř. profesionální (např. Dr Smith, Major Brown, Professor Jones atp.). Dodejme jen ještě, že protiklad oslovení formálnějšího proti neformálnímu je podporován také signály řádu suprasegmentálního: formálnější oslovení bude artikulováno explicitněji („pečlivěji“), s větším zvýrazněním kontur dynamických i melodických, popř. i se zdvořilejším hlasovým zabarvením.[3] Avšak nejdůležitější úkol celé signalizace spočívá nepochybně na segmentálních složkách daného oslovení (tedy zvláště na fonémech — popř. grafémech —, jimiž jsou realizovány morfémy jako nejdůležitější segmentální složky promluvy), kdežto prvkům suprasegmentálním přísluší vskutku jen úloha podpůrná. Je to zřejmé z okolnosti, že tyto podpůrné elementy je možno vynechat bez újmy na srozumitelnosti, kdežto vynechat složky segmentální by znamenalo likvidovat sám jazykový oslovovací akt.

Tím jsme dospěli ke konci svých poznámek. Jsme přesvědčeni, že další průzkum naznačeného problémového pole prováděný metodami zde nastíněnými může vést k dalším zajímavým a obecně závažným výsledkům.

 

LITERATURA

 

AUGST, G.: Sprachnorm und Sprachwandel. Wiesbaden 1977; odd. A: Zur Syntax der Höflichkeit (s. 13—60).

BÜHLER, K.: Sprachtheorie. Jena 1934.

FRANZ, W.: Die Sprache Shakespeares in Vers und Prosa. Halle 1939.

JAKOBSON, R.: Zur Struktur des russischen Verbums. In: Charisteria Guilelmo Mathesio … oblata. Pragae 1932, s. 74—84.

JAKOBSON, R.: Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. Travaux du Cercle Linguistique de Prague, 6. Praha 1936, s. 240—288.

JAKOBSON, R.: Linguistics and poetics. In: Style in language. Ed. T. A. Sebeok. New York 1960, s. 350—377.

STRANG, B. M.: Modern English structure. 2. vyd. London 1968.

UHLENBECK, E. M.: Javanese kinship and forms of respect. AO, 44, 1976, s. 253—266.

VACHEK, J.: Segmentation of the flow of speech and written language. Kwartalnik Neofilologiczny (Kraków), 24, 1977, s. 431—436.

 

R É S U M É

Remarks on personal pronouns in the addressing function

In mutual communication members of many language communities use the addressing pronoun, usually that of the 2nd person, in two varieties, one of which signals a more formal approach of the addressee (e. g., French vous, Czech and Russian vy), while the other one is used in more informal addresses (French tu, Czech and Russian ty). The two kinds of addresses are motivated both [298]sociolinguistically, i. e. by the different social status of the communicating partners, and by the degree of their mutual acquaintanceship, which may range from close intimacy to sheer formality. It appears that all language communities feel the need of expressing the formal vs. informal types of approach and have developed linguistic means signalling the difference between the two. Various language communities may use various means for the purpose (sf. Mod. German 3rd person pl. Sie, the Polish nouns Pan/Pani, Mod. English Mr/Mrs/Miss So-and-So, all of which signal the more formal approach, as opposed, respectively, to the informal varieties du, ty, John/Mary, and the like). The means of address are of course subject to changes in the course of the development of language, such changes being often due to the operation of external factors (thus, e. g., the replacement of earlier Czech formal 3rd pl. oni, modelled on German Sie, by the 2nd pl. vy, modelled on the prestigious French form vous). — It appears that the opposition of formality vs. informality has its firm functional place in the system of values of any language; if the means signalling one of the two are lost (e. g. the Early Mod. English informal thou), some other means of the language system are entrusted to function in their place. It should also be noted that the means signalling the formal vs. informal approaches mutually delimit their respective places in the said system of values inasmuch as they set the limits which, as a rule, should not be overstepped.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 4, pp. 292-298

Previous Anna Jirsová: K prefixaci sloves se zřetelem k syntaktickým funkcím

Next Iva Nebeská: K problematice subjektivního slovníku