dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nad antologií z díla Wilhelma Humboldta

Jan Petr

[Discussion]

(pdf)

Над антологией творчества Вильгельма Гумбольдта / Thoughts over the antology of the Wilhelm Humboldt’s work

Práce W. Humboldta (1767—1835) věnované filozofii jazyka vyvolávaly již v 19. stol. značnou pozornost jazykovědců, filozofů, antropologů a etnografů, staly se podnětem k promýšlení některých dalších otázek teorie jazyka a nastolování problémů do té doby nepovšimnutých. Pokusy o výklad Humboldtova učení o jazyce vedly nejednou k živé diskusi mezi odborníky, přičemž nezřídka najdeme mezi nimi značné rozdíly, ba i rozpory. Toto úsilí se ještě prohloubilo ve 20. stol., kdy některé současné badatelské směry přímo programově navázaly na část Humboldtových názorů nebo na celé jeho učení o jazyce. Nevyhnuly se však přitom nepřesným výkladům, někdy vyvolaným nekomplexním pojímáním ideového kontextu celého jeho díla nebo podmíněným světonázorovými východisky některých jejich autorů. Podrobněji nás o tom poučují dějiny světové jazykovědy i její současný stav.

Humboldtovy myšlenky o jazyce jako sociálním jevu jsou stále živé a nepatří ani dnes jen do dějin světové jazykovědy jako dokument své doby. Proto stále vycházejí práce, které se snaží přiblížit je dnešnímu čtenáři, ať již jde o jejich výklad, nebo o komentované výbory z Humboldtových původních studií (z let 1795—1835), vydávaných v originálu nebo v překladu. Souhrnně uvádíme, že W. Humboldt je autorem 33 prací s jazykovou tematikou, z nichž některé mají ještě dnes aktuální význam, jiné jsou již jen dokumentem dobově podmíněné autorovy vzdělanosti, jíž se plným právem obdivuje ještě dnešní čtenář.

Ruská antologie Vil’gel’m fon Gumbol’dt, Izbrannyje trudy po jazykoznaniju (Progress, Moskva 1984, 398 s.) vznikla jako překlad z němčiny za redakce G. V. Ramišviliho (vedoucího katedry obecné jazykovědy na univerzitě v Tbilisi), který také napsal promyšlený úvod o W. Humboldtovi jako zakladateli teoretické jazykovědy a komentář k jeho pracím. Do knihy byly ještě zařazeny jako doslovy stati A. V. Gulygy o Humboldtově vztahu k německé klasické filozofii a V. A. Zveginceva o vědeckém dědictví W. Humboldta. Na konci knihy je připojen věcný rejstřík a soupis jazyků uváděných v přeložených statích.

Do antologie byly zařazeny ruské překlady těchto Humboldtových německých prací: Ueber die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaues und ihren Einfluss auf die geistige Entwicklung des Menschengeschlechts (1830—1835). Ueber Denken und Sprechen (1795—1796). Latium und Hellas oder Betrachtungen über das classische Altertum (1806). Ueber das vergleichende Sprachstudium in Beziehung auf die verschiedenen Epochen der Sprachentwicklung (1820). Ueber den Einfluss [48]des verschiedenen Charakters der Sprachen und Literatur und Geistesbildung (1821). Ueber das Entstehen der grammatischen Formen und ihren Einfluss auf die Ideenentwicklung (1822). Některé z těchto textů byly v ruštině uveřejněny poprvé, přestože v ruském vědeckém světě má zájem o Humboldtovo vědecké dílo dlouholetou tradici.

Z tohoto soupisu statí je patrné, že antologie umožňuje poznat jak počáteční práce W. Humboldta (za první obecně lingvistickou se považuje studie o myšlení a řeči z let 1795—1796, koncipovaná jako ohlas na Fichtovo pojednání O jazykové schopnosti a původu jazyka z r. 1795), tak také jeho práce vyspělého období, vrcholícího syntetizující rozpravou o rozdílnosti stavby lidských jazyků a jejím vlivu na duchovní rozvoj lidstva (původně ji autor napsal jako úvod ke své práci o jazyce kavi na ostrově Jáva). Cestu k ní ukazují práce z 20. let, v nichž je již zachycena část jeho vyzrálé filozofie jazyka i takové poznatky, jako např. přesvědčení o rovnocennosti jazyků, učení o aktivní úloze jazyka při fixování našeho poznání a jeho zprostředkování generacím následujícím, úvahy o aktivní úloze jazyka v procesu poznání nebo přesvědčení, že prostřednictvím jazyka je možné poznat nejvyšší a nejhlubší sféry člověka a celou mnohotvárnost světa apod.

G. V. Ramišvili v zmíněné úvodní stati podal svůj výklad hlavních Humboldtových filozofických názorů na jazyk. Na tuto stať navazují příspěvky A. V. Gulygy a V. A. Zveginceva a tvoří s Ramišviliho úvodem jeden tematický celek. Zdůrazňuje se v nich, že je třeba Humboldtovo pojetí jazyka chápat v souvislosti s celým jeho výkladem o přírodě a lidské společnosti (W. Humboldt zdůrazňoval jednotu přírody a člověka, materiálního a duchovního světa, I, 314), o jejích dějinách a o aktivní účasti jazyka na vývoji společnosti. Autoři poukazují dále na to, že je třeba vidět Humboldtovo učení v souvislosti s německou klasickou filozofií, tzn. stavět W. Humboldta vedle jeho současníků J. G. Fichta, bratří A. W. a Fr. Schlegelů, J. Chr. Fr. Schillera, J. W. Goetha, Fr. D. E. Schleiermachera a G. W. Fr. Hegela a nesnažit se vyvozovat jej pouze z filozofie I. Kanta nebo J. G. Herdera, s nimiž ovšem má některé rysy společné, avšak také zcela odlišné.

Je nesporné, že se W. Humboldt inspiroval Kantovou gnozeologií, že však především dokázal dále domýšlet ducha jeho filozofie, odmítnout v teorii jazyka předchozí naivní realismus a přenést svůj zájem od vnějších jevů k lidskému vědomí, zkoumat, za jakých podmínek probíhá přeměna vnějších předmětů v předměty vědomí. Podle W. Humboldta „jazyk je svět ležící mezi světem vnějších jevů a vnitřním světem člověka“ (III, 168), bez jazyka se představa nemůže stát pojmem. Tuto myšlenku dokázal dosti důsledně domyslet v návaznosti na myšlenku o aktivní povaze poznání, která prolíná od Kantovy Kritiky čistého rozumu (1781, 2. vyd. 1787) celou německou filozofií. V tomto klasickém díle sice není věnována zvláštní kapitola jazyku, ale jasně se v něm vymezuje oblast, v níž jazyk nachází své nezastupitelné uplatnění. Když G. W. Leibniz uvažoval o nevědomých složkách myšlení (a I. Kant lapidárně označil nevědomé za porodní bábu myšlenek), pak W. Humboldt soudil, že právě jazyk zcela závisí na nevědomé energii.

Někdy se uvádí, že W. Humboldt se má stavět vedle G. W. Fr. Hegela jako jeho pokračovatel. Prý jeho filozofie jazyka byla určena k dovršení systému Hegelovy filozofie. K tomu je však třeba dodat, že Humboldtova a Hegelova filozofie jazyka nejsou na stejné úrovni, mj. proto, že u W. Humboldta netvoří doplněk filozofie dějin, práva, umění atd., ale ústřední otázku filozofie ducha, která realizuje v jazyce všechny ostatní problémy filozofie. Podle W. Humboldta jazyk se vztahuje k světu jako celku, nejenom k některým jeho částem. Proto také vztah vědy o jazyce k filozofii má kvalitativně jinou povahu než vztah speciálních věd, zkoumajících jen jednotlivé části skutečnosti, k filozofii. To je ovšem také Humboldtova reakce na omezenost filozofie dějin, práva nebo umění v tehdejším pojetí; proti nim stavěl [49]komplexně chápaný filozofický pohled na jazyk a jeho úlohu v životě lidské společnosti.

Obdobně se nezdá výstižné tvrzení některých vědců, že Herderovy názory na jazyk měly významnější vliv na Humboldtovo pojetí jazyka, a to proto, že mezi oběma mysliteli jsou patrné značné rozdíly v této otázce. Proti Herderovu atomistickému pojetí vzniku a počátečního fungování jazyka W. Humboldt stavěl komplexní koncepci (prvotní jazyk nemohl být podle něho chudý a mít jen omezený počet slov), podle níž pračlověk mohl porozumět byť jedinému členěnému zvuku (řekněme slovu) označujícímu pojem jen tehdy, když v jeho vědomí existoval již celý jazyk v komplexu jeho vnitřních funkčních vazeb. Nesouhlasil totiž s Herderovým názorem, že jazyk se postupně vytvářel sestavováním jednotlivých slov a jejich forem. Pro W. Humboldta totiž v jazyce není nic izolovaného, každý jeho element se projevuje jen jako část jazykového celku. Pojetí glottogeneze nezaměřoval na vnější faktory původu jazyka, ale na jeho vnitřní činitele, a spatřoval v ní součást bytostné charakteristiky člověka. Vznik jazyka chápal především jako projev sklonu člověka k styku s lidmi sobě podobnými. Rozlišoval přitom empirický a vnitřní přístup, čímž povýšil zkoumání jazyka, resp. jeho vzniku na filozofickoantropologickou úroveň. Přijímal jak myšlenku o postupném vzniku jazyka, tak také pojetí, podle něhož jazyk je výsledkem velkého myšlenkového úsilí jeho tvůrců; pojímal jej tedy vývojově i jako výsledek kvalitativního dialektického zvratu (IV, 16). Vždyť jazyk je podle něho výtvorem přírody, ale přírody lidského rozumu (IV, 17), je to intelektuální instinkt, instinkt rozumu (Vernunftinstinkt), aktivita měnící svět v myšlenkách (VII, 41). Jazyk vychází z člověka, je do něho bezprostředně vložen, v podobě zákona podmiňuje myšlenkovou sílu člověka. Styk lidí prostřednictvím jazyka zabezpečuje člověku víru v jeho síly a podněcuje jej k činnosti (VII, 56).

W. Humboldtovi se podařilo formulovat vztah jazyka a myšlení a překonat předchozí názory (k tomu ovšem již před ním přispěli J. G. Hamann a J. G. Herder), podle nichž myšlení zaujímá rozhodující místo a jazyk je jeho vnějším vyjádřením, neúčastní se při formování myšlenek, ale pouze je doprovází. Podle Humboldtova přesvědčení je myšlení vždy spojeno s jazykem, je to orgán vytvářející myšlenky, bez něho se nemůže myšlení projevit ani formovat (VII, 53).

Na takové pojetí vztahu jazyka a myšlení navazují další Humboldtovy úvahy o tom, že myšlení je do jisté míry podmíněno každým jednotlivým jazykem (IV, 22), že různost jazyků na světě není podmíněna růzností zvukového uspořádání slov označujících týž předmět (jev), ale růzností vidění (Ansichten) jevů uživatelem jazyka. W. Humboldt mluví o jazykovém vidění světa (sprachliche Weltansicht) a dodává, že jazyky jsou tedy různé způsoby, jak se mění svět v myšlence (Verwandlung der Welt in Gedanken). Proto se pomocí mnohotvárnosti jazyků naše vědění o světě bezprostředně obohacuje a zdokonaluje, a také to, co v tomto světě poznáváme (VII, 601). V dalších Humboldtových úvahách se spojuje pojem jazykového vidění světa se vzdálenou reálností, která nás nemá informovat o tom, jak se nazývají předměty, ale spíše o tom, jak se tyto předměty jeví našemu poznání. Tyto předměty pak vyvolávají ve vědomí odpovídající, nikoli totožné smyslové představy a vnitřní pojmy (VII, 170).

Jak jsme již uvedli, jazyk je podle W. Humboldta základní vlastností člověka („člověk je člověkem jen díky jazyku“), uspokojuje nejen jeho základní potřeby, ale také jeho zájmy a cíle vyššího řádu. Jazyk svým fungováním pokrývá celou nekonečnou realitu (Welt, naproti tomu zvířecí dorozumívání se týká jen bezprostředního okolí, Umwelt), zahrnuje svět jako celek; je to výtvor lidské společnosti, nikoli jednotlivce. Jazyk má tedy nutně společenskou povahu a ve svých funkcích je sociálně podmíněn. Každý jazyk se však vztahuje k určitému národu, popisuje [50]jeho bytí a prostředí, v němž žije. Proto se také v něm podle W. Humboldta odráží duch národa, výstižněji řečeno, duchovní život národa. Pojem duch národa není ovšem v jeho pojetí metafyzické určení, ale prostředek, jak vyložit příčiny a podmínky mnohotvárnosti a rozrůzněnosti jazyků na světě. Duch národa sice podle W. Humboldta podmiňuje rozdíly a zvláštnosti jednotlivých jazyků, ale na druhé straně vyžaduje, aby byl vykládán pomocí jazyka. Jak již bylo zdůrazněno, pro W. Humboldta je jazyk spojen s utvářením duchovní síly národů, je produktem síly národního ducha, přičemž duch národa poznáváme pomocí výstavby jazyka samého, je totiž faktorem jeho vytváření. V návaznosti na tyto myšlenky W. Humboldt mluví o jazykovém vědomí národa (nationeller Sprachsinn, VII, 14) a o vzájemném vztahu mezi uspořádáním jazyka a výsledky dosaženými jinými intelektuálními činnostmi člověka (VII, 41).

Známy jsou názory o tzv. Humboldtově lingvistickém relativismu, který ve skutečnosti nemůže být pro nás ničím jiným než postižením dialektického vztahu subjektivního a objektivního v činnosti individua a společnosti. Jak jinak chápat Humboldtovy názory o tom, že subjektivnost každého individua se ruší subjektivností národa, která je subjektivností lidstva (ve vztahu k jeho neomezeným poznávacím schopnostem v prostoru a času), a že souhrn poznávaných skutečností, který je třeba jako celek zpracovat lidským myšlením, se nachází uprostřed mezi všemi jazyky a je na nich nezávislý. Člověk se může postupně přiblížit k této čistě objektivní skutečnosti jen subjektivní cestou (IV, 27—28); tato subjektivnost je proto nezbytnou podmínkou, jak se přiblížit k objektivní pravdě, tj. ke skutečnosti. V tomto procesu W. Humboldt připisuje právě jazyku významnou úlohu proto, že jej považuje za důležitý prostředek k přeměně subjektivního v objektivní (IV, 25). Vyjádřil to také v následujícím výroku, který v překladu zní: „Když slyšíme slovo, které jsme vyslovili, v ústech druhých osob, vzrůstá tím jeho objektivnost a subjektivnost přitom neutrpí žádnou újmu“ (VII, 56).

Při výkladu Humboldtova myšlenkového odkazu se věnovalo (také v české jazykovědě) mnoho pozornosti zejména jeho pojetí vnitřní formy jazyka (innere Sprachform), tj. čistě intelektuální části v jazyku. G. V. Ramišvili v úvodu právem podotýká, že někteří vědci (lingvisté, psychologové a filozofové) ji hledají za hranicemi jazyka samého a neuvědomují si, že intelektuální část jazyka nelze chápat jako mimojazykovou, čistě logickou nebo psychologickou kategorii; není to ani tzv. vnitřní řeč, tím méně tzv. hloubková struktura jazyka v pojetí Chomského. Je to imanentní jazykový jev, „je celkem vnitřní a čistě intelektuální stránka jazyka a vytváří vlastně jazyk“ (VII, 86, tzn. není to stránka univerzálně logická). I když se v samém pojmu vnitřní forma jazyka zdůrazňuje, že je to forma vnitřní, tedy nikoli vnější, není při tom pozbavena formy, je vlastní jazyku, nemá tedy mimojazykový obsah (úvod, s. 19). Považuji proto za výstižné spojovat výklad vnitřní formy jazyka s Humboldtovým dynamickým pojímáním jazyka jako činnosti (energeia, VII, 46), nikoli jen jako jejího produktu (ergon), nikoli jako mrtvého produktu (Erzeugtes), ale jako činnosti (Tätigkeit) a vytvářejícího se procesu (Erzeugung, VII, 44). Činnostní teorie jazyka W. Humboldta nejspíše tvořila lingvistický dodatek k jeho obecné teorii člověka, protože jazyk měl podle něho nejlépe přispět k odhalení tajemství člověka a charakteru národů a odpovědět — podle mínění G. V. Ramišviliho — na otázku, čeho vlastně člověk dosahuje pomocí jazyka.

Slovo forma někdy užité ve vztahu k vnitřní složce jazyka (a tu obvykle chápeme jako jeho obsahovou stránku) je třeba nepochybně vykládat z celkového pojetí Humboldtova filozofického pojmosloví. Zde se klade se vší pravděpodobností do dialektického protikladu forma a hmota (tj. zvuková stránka jazyka), přičemž v jazyce nemůže být hmota bez formy; bez ní totiž jazyk nemůže vůbec existovat, jazyk však není jen formou. Je ovšem možné soudit, že podle W. Humboldta činnost [51](energeia) jazyka vždy probíhá v individuální, vnitřní formě, podmíněné národním charakterem nositelů daného jazyka?

Uveďme zde tvrzení W. Humboldta, podle něhož forma jazyka je právě to stálé v něm, to, co má stále tutéž podobu v jazykotvorné činnosti ducha, co povyšuje členěný zvuk do úlohy prostředku k vyjadřování myšlenky, a to vše vzato v celkovém souhrnu všech vazeb a ve své systematičnosti (tj. nejspíše vnitřního uspořádání, VII, 47—48). A toto stálé (snad lépe společné) v jazyce (v jazycích), který W. Humboldt pojímá jako společenský jev, je odrazem objektivní skutečnosti ve vědomí člověka a přetváří se při myšlení a komunikaci v jazyce do složky významové, obsahové; ta je v celé lidské společnosti s ohledem na jednotu objektivní reality také v jazyce jako univerzální kategorie relativně jednotná. Naproti tomu vnější forma jazyka (jeho hmotná složka) je v lidské společnosti proměnná na ose prostoru a času, rozličná v závislosti na rozdílném duchovním, myšlenkovém životě národů, na jazykovém vidění světa a jeho jednotlivých částí.

Můžeme tedy soudit, že pojem forma znamená u Humboldta totéž co složka, součást a že její vnitřní určení vyplývá z toho, že jde o produkt myšlení, aktivní činnosti myšlení a vědomí. Protiklad vnější a vnitřní formy (tj. složky) jazyka jako výsledek aktu jejich syntézy v procesu (činnosti) vytváření jazyka odpovídá z hlediska metodologického kantovské ideji aktivnosti vědomí uskutečňované pomocí syntézy (u W. Humboldta našla výraz v činnostním pojetí jazyka). Náš výklad je v souladu s Humboldtovými výroky typu, že „jazyk je stále se obnovující práce ducha směřující k tomu, aby se artikulovaný zvuk vytvořil k tomu, aby byl schopný vyjadřovat myšlenky“ (VII, 46). Z toho totiž vyplývá, že vnitřní složka jazyka jako produkt myšlení se vyjadřuje (a také je vnímána při komunikaci) v různých konkrétních jazycích potenciálně proměnlivou vnější, zvukovou formou (složkou) jazyka. Vnitřní složka jazyka v Humboldtově pojetí zahrnuje i činnost smyslových orgánů v procesu poznávání světa a poté jeho popisování jazykovými prostředky. W. Humboldt přispěl tak k řešení filozofického problému vztahu subjektu a objektu z lingvistického hlediska.

Humboldtova vnitřní forma jazyka z hlediska jeho činnostního pojetí (energeia) naznačuje, že podstatu jazyka nelze redukovat jen na jeho vnější strukturu a proč jeho vnitřní uspořádání odráží v tomto pojetí více povahu národa (ducha národa) než jeho stránka vnější, zvuková. Tomu také slouží obrazné přirovnání vnitřní formy k duši, která žije ve své vnější formě, těle. — Za zvláštní zmínku stojí, že kategorie vnější forma je přenesena do teorie jazyka z teorie umění a že ji W. Humboldt poprvé vyslovil při rozboru Goethova idylického eposu Hermann a Dorothea. V něm totiž poznamenal, že umění odráží vnější formy světa a tím vytváří vnitřní formy pro člověka, to jest pro jeho myšlenkovou činnost.

V. A. Zvegincev, v stati publikované v antologii, zastává jiný výklad humboldtovské vnitřní formy jazyka, než je výklad náš. Správně uvádí, že v základech této kategorie je třeba hledat Humboldtovo přesvědčení o tvůrčí činnosti lidského myšlení, které se projevuje v jazyce. Vychází z názoru, že činnost jazyka (energeia) musí probíhat určitým způsobem, tj. v určité formě. A tato forma zajišťuje systematičnost a specifičnost činnosti jazyka a „ve skutečnosti představuje individuální způsob, jehož pomocí národ vyjadřuje v jazyku myšlenky a pocity“ (s. 360). Vnitřní forma jazyka má být prostředkem, aby jeho činnost probíhala náležitým způsobem. Určení vnitřní formy jazyka je však pro W. Humboldta jen vědeckou abstrakcí.

Chtěl bych zde upozornit ještě na Zvegincevův výklad Humboldtova výroku, že „jazyk národa je jeho duch a duch národa je jeho jazyk a je těžké si představit něco více totožného“ (s. 359), který byl někdy schematicky vykládán jako projev Humboldtova filozofického idealismu, aniž by se přitom přihlíželo k jeho nesporně pokrokovým, dialektickým a dialektickomaterialistickým součástem. Výstižně [52]totiž V. A. Zvegincev upozornil na to, že něm. Geist v slovníku německé klasické filozofie neznamenal jen ‚duch, duše‘, ale také ‚rozum, myšlenka, obraz myšlenek‘. Proto navrhuje překládat a interpretovat výše zmíněný Humboldtův výrok takto: „Jazyk národa nachází svůj výraz v obrazu myšlenek národa a obraz myšlenek národa se projevuje v jeho jazyku, a je těžké si představit něco více totožného.“ S tímto Zvegincevovým návrhem je třeba souhlasit, mj. také proto, že odpovídá jinému Humboldtovu výroku o tom, že duchovní vlastnosti národa a uspořádání jeho jazyka se vzájemně prolínají.

Antologie z díla W. Humboldta nás přivedla k zamyšlení nad některými složkami Humboldtovy filozofie jazyka. Nezmínili jsme se např. o jeho pojetí srovnávacího studia jazyků (které je odlišné od tehdejšího rozvíjejícího se historickosrovnávacího zkoumání jazyků geneticky příbuzných), o jeho koncepci srovnávací antropologie (ta jej vlastně přivedla k filozofii jazyka), o pojetí národa a rovnoprávnosti všech národů, o jeho nazírání na gramatiku (ta je podle něho bližší duchovní specifice národů než slovní zásoba, VI, 338) a s tím spojeném gramatickém vidění (grammatische Ansicht), o jeho výkladu vztahu jevu a jeho jazykového pojmenování (slovo není podle něho ekvivalentní předmětu, ale pouze ekvivalentní s jeho pojímáním „Auffassung“ v aktu jazykového tvoření „Spracherzeugung“, srov. také VII, 90) apod. Ani jsme neměli možnost hlouběji se zamyslet nad dosavadní bohatou vědeckou literaturou, v níž se vykládá Humboldtova filozofie jazyka. Jen okrajově jsme se zmínili o neohumboldtovském směru v západní jazykovědě, který byl již vícekráte podroben kritice z pozic marxisticko-leninské filozofie, ani jsme neuvedli údaje (pro nedostatek předběžných průpravných studií) o ohlasu Humboldtova díla v české jazykovědě. Tyto a další problémy bylo by jistě třeba zpracovat v monografii určené českému čtenáři. Nepochybně by si ji tento velký německý myslitel a humanista, vědec a organizátor vědeckého života, zkušený politik a diplomat plně zasloužil.

V našem příspěvku jsme chtěli především poukázat na vysokou odbornou, poznávací a ediční hodnotu vydané antologie, posoudit její obsah a uspořádání, vyslovit se k některým tvrzením obsaženým ve třech statích zmíněných autorů a upozornit na některé hlavní myšlenky, které charakterizují Humboldtovu filozofii jazyka. Jsem přesvědčen, že antologie přispěje k tomu, že dílo W. Humboldta se stane v širokém okruhu čtenářů lingvistického a filozofického zaměření známějším než dosud a že se zmenší počet těch, o nichž H. Arens napsal: „Každý chválí Humboldta, ale čte jej každý?“ (1955, s. 184).

 

LITERATURA

 

ARENS, H.: Sprachwissenschaft. Freiburg-München 1955.

CASSIRER, E.: Die kantischen Elemente in Wilhelm von Humboldts Sprachphilosophie. Erlangen - Greis 1923.

GAJM, R.: Vil’gel’m Gumbol’dt. Moskva 1899.

HUMBOLDT, W. von: Gesammelte Schriften. Hrsg. Alb. Leitzmann. I—XVII. Berlin 1903—1936 (fototypické vydání z r. 1968). V textu uvedené číselné údaje (díl a stránka) se vztahují k tomuto vydání.

RAMIŠVILI, G. V.: Voprosy energetičeskoj teorii jazyka. Tbilisi 1978; shrnutí Voprosy filosofii, 1978, č. 11, s. 174—177.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 1, pp. 47-52

Previous Vlasta Straková: K otázce tzv. vázaného významu (Sémantická reprezentace syntaktických pozic)

Next Jan Petr: O dějinách litevského jazyka