Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová kniha o pragmalingvistice

Stanislav Kavka

[Discussion]

(pdf)

Новая книга о прагмалингвистике / A new monograph on pragmalinguistics

V sérii Pragmatics & beyond nakladatelství Benjamins vyšla v roce 1983 publikace Jana Průchy s názvem Pragmalinguistics: East European approaches (103 s.). Západním jazykovědcům se tak dává příležitost seznámit se s pracemi jejich kolegů v socialistických zemích, neboť výsledky bádání publikované povětšině ve slovanských jazycích jim jsou z jazykových důvodů těžko dostupné.

Jak autor sám v Úvodu říká, kniha byla napsána proto, že je třeba vyměnit si informace o výsledcích pragmalingvistických bádání; nikoliv proto, že by se snad ony výsledky staly pro jejich množství už těžko sledovatelné, ale právě proto, že jich je naopak málo — jak to konečně odpovídá poměrně krátké historii samé pragmalingvistiky. Stojí tedy za to uspořádat jakýsi přehled a provést alespoň částečné zhodnocení. Rádi konstatujeme, že přehled v knize učiněn byl — tím máme na mysli jak fakt jednotícího přístupu, totiž přístupu marxistického (což i sám autor podtrhuje), tak i uspořádání často různorodých (a to jak geograficky, tak z hlediska orientace na „základní“ vědní disciplínu) postupů do čtyř skupin. Tato originální klasifikace spolu s vyslovováním vlastních mínění autorových na citované názory vytváří předpoklad pro možnost hodnotit, ale především splňuje podmínku pro podání skutečně přehledné informace. Je třeba poznamenat, že podle autora představuje pragmalingvistika oblast vědeckého výzkumu, přičemž je lhostejno, jde-li o součást lingvistiky, nebo o autonomní disciplínu v rámci psychologie. (Nicméně u různých autorů je orientace na lingvistiku či spíše na psychologii nebo sémantiku patrná, ba dokonce je východiskem jejich přístupů.) Důležité je, že pragmalingvistikou autor rozumí studium různých lingvistických a extralingvistických jevů (podmínek a účinků), které jsou zahrnuty v každém komunikativním aktu — a v tomto aktu každé verbální sdělení musí mít jisté specifické funkce.

[60]O pragmalingvistice a jejím opodstatnění mluví autor v prvé kapitole nazvané Pragmalinguistics: the state of the art. Pragmalingvistika si musela své místo dlouho probojovávat a zdá se, že dosud není za autonomní disciplínu uznávána všeobecně. Pojednává-li totiž o fungování jazyka jako nejdůležitějšího nástroje lidské komunikace, v různých situacích a pro různé účely, pak je pouze aspektem lingvistiky v širším slova smyslu. Můžeme se však domnívat, a jistě právem, že mnohá nedorozumění pramení z termínu samého — totiž z toho, že někteří odborníci spojují pragmalingvistiku s filozofií pragmatismu jakožto filozofií marxismu nepřátelskou. Tu pak patří zásluha např. německému badateli Klausovi (1972), který vykládá pragmalingvistiku z marxistického hlediska jako část sémiotiky (např. základní kategorie pragmatismu „užitečnost“ může být přirovnána, jak tvrdí Klaus, ke kategoriím cíle a účelu). Přes všechny obtíže s uznáním opodstatněnosti pragmalingvistiky objevují se teorie a empirická bádání pragmatického základu nejdříve v psycholingvistice. To, co se nazývá teorií jazykového ovlivňování (v SSSR) či funkční stylistikou (v ČSSR), obsahuje rovněž mnohé pragmatické komponenty. Zde však už autor, tj. v závěru prvé kapitoly, předjímá z hlediska metodického opodstatněně přehledné členění pragmalingvistických teoretických přístupů.

Kapitola druhá s názvem Pragmalinguistic theory: four different approaches tvoří zřejmě hlavní, nejpodstatnější část knihy. Každému z přístupů není věnována stejná pozornost, soudě podle rozsahu a hloubky analýz. I když se nelze ubránit dojmu, že se autor spíše zabývá oblastmi hraničícími s psychologií a sociologií, je faktem, že rozdílnost hloubky a přehlednosti zpracování každého ze čtyř přístupů pramení (jak autor sám poznamenává) především z objektivní rozdílnosti stupně všeobecného uznávání, rozšířenosti a dokonce počtu badatelů, resp. zastánců určitého přístupu. Takto lze mít za velmi specifický takový přístup, který pojímá pragmalingvistiku jako teorii funkčních stylů, zatímco přístup vypracovávající teorii řečové aktivity je zjevně nejrozšířenější. Zde možná hraje svou úlohu i to, že některé přístupy jsou orientovány lingvisticky (např. prvé dva v pořadí dále uváděném), jiné se opírají o základy psychologie komunikace.

(1.) Koncepci funkčních stylů vytvořila pražská lingvistická škola: podstatou je, že výběr jazykových prostředků, který mluvčí provádí při vytváření verbálních sdělení, je determinován extralingvistickými funkcemi (cíli) komunikativního aktu. Skupiny či třídy textů sloužící určitým funkcím komunikace mají jisté shodné rysy stylu, takže je možno i tyto styly pojmenovat a utřídit. V této souvislosti je třeba poukázat na fakt, že se uznává i tzv. učební styl (např. u Hausenblase, 1972): totiž právě teorii funkčního stylu užívaného při vyučování ztotožňují někteří odborníci s pragmalingvistikou. Autor sám správně poukazuje na to, že by nebylo vhodné redukovat pragmatiku na sféru učení se a vyučování jazykům, považovat ji takto za jakousi směs aplikované lingvistiky a funkční stylistiky.

(2.) V rámci funkční gramatiky byl rovněž rozvíjen důležitý proud pragmalingvistického myšlení, zvláště zásluhou pražské školy a také mnohých dalších badatelů, zejména v SSSR. Z hlediska pragmalingvistického představuje funkční gramatika (nazývaná rovněž komunikativní gramatika či komunikativní lingvistika) lingvistickou teorii, která popisuje a především vysvětluje účelnost gramatických forem jazyka; zabývá se fungováním těchto forem ve vztahu k řečové situaci, struktuře mluvního aktu a záměrům mluvčího. Takto pojatá teorie je integrací komponentů syntaktických, sémantických a pragmatických. Považuje řečovou činnost za součást lidského chování a jazyk pak za nástroj uskutečňování jistých cílů a záměrů motivujících lidské chování. Teoretické úvahy o pragmalingvistické povaze funkční gramatiky se zabývají otázkou výpovědi, zejména její kontextovou a situační úrovní. Této problematice věnuje autor značnou pozornost. V duchu svých snah o přehlednost a klasifikovatelnost mluví o dvou hlavních koncepcích definice výpovědi, totiž [61]té, která staví na nutnosti „aktualizace“, a té, kterou je možno nazvat „generativní“. Důležité však je, že tu existuje shoda v pojetí všeobecných pragmatických rysů výpovědi — především je výpověď jednotka funkční, jedinečná komunikativní jednotka řeči, která se formálně shoduje s větou, ovšem její analýza nesměřuje k popisu syntaktické organizovanosti, nýbrž vysvětluje spojitosti se situací. Zde autor správně upozorňuje na obtížnost definování situace; skutečně se neví přesně, jak pojem situace výpovědi vymezit. Jen se má všeobecně za to, že sem patří charakteristiky mluvčího, adresáta, času a místa, lingvistického kontextu, denotátů, o nichž se něco vypovídá, apod.

Se zájmem si čtenář patrně přečte autorovy přehledy o výsledcích bádání o interní a externí pragmatice výpovědi, o vztazích mezi funkční větnou perspektivou a pragmatikou a o vztahu mezi pragmatikou a spojitými texty. Škoda, že se na tomto místě nevěnoval více algebraické lingvistice, neboť i zde je možno o pragmatických funkcích uvažovat. Nelze však autorovi upírat právo na to, aby za užitečná považoval zejména teoretická a empirická studia směřující k výkladu otázky, jaké lingvistické prostředky ve výpovědi slouží pragmatické funkci. To je velice široké a plodné pole bádání o vztahu mluvčího k propozičnímu obsahu, o jistotní modalitě, emoční modalitě, o metalingvistickém pojetí komentáře mluvčího samého, o referencích výpovědních elementů k extralingvistické situaci, reprezentaci komunikativních podmínek výpovědi atd. Význam všech těchto výzkumů je velký, i když se shodně s autorem můžeme ptát, zda pragmatický komponent není jen něco, co se až dodatečně přidává do propozičního obsahu již existujícího; jinými slovy, zda pragmatický komponent není přímo aktualizací výpovědi. Vždyť je možno si spíše představit, že sémantické a pragmatické komponenty jsou spojeny už ve stadiu, kdy se koncipuje motiv sdělení.

(3.) Z myšlenek A. A. Leont’jeva vzniká široce rozvinutý výzkum směřující k vypracování teorie verbálního ovlivňování. Slovní sdělení (texty) mohou ovlivňovat počínání lidí, kteří tato sdělení přijímají a interpretují. Psycholingvistický výklad masové komunikace a masové propagandy je do hloubky rozpracován v SSSR a NDR. Autor staví na výsledcích bádání především několika sovětských autorů a dochází k závěru, že existují dvě hlavní tendence, které jsou protichůdné ve svém vysvětlování vzniku pragmalingvistických účinků. Jedna vychází z přesvědčení, že text sám o sobě nemá žádné pragmatické rysy, druhá naopak tvrdí, že ony pragmatické rysy jsou už přímo v textu vyjádřeny speciálními lingvistickými prostředky. Podle prvé koncepce má tedy smysl mluvit o informaci jedině tehdy, známe-li charakteristiku uživatelů takové informace. Jinými slovy, informace teprve nabývá určitou hodnotu (podle některých je možno ji i měřit pomocí jednotky zvané pragma), a to v procesu, v němž se pomocí této informace řeší určitý problém. Stojí za uvedení, že dnešní (zvláště sovětská) psycholingvistika, uznávající rozdíl mezi významem a smyslem (podle Fregeho), se snaží objasnit právě proces smyslového vnímání textu. To je proces zahrnující jak interpretaci významu, tak i hodnocení tohoto sdělení příjemcem. Právem považujeme toto smyslové vnímání textu za pragmatický jev. — Na koncepci druhé je založena zajímavá teorie jazykové politiky a ideologie (zejména v NDR); zkoumá se především pragmatický aspekt lexika politiky pro novinářskou praxi. Nutno však přiznat, že tato koncepce pragmalingvistiky je rozpracována spíše jen v rovině teoretické a chybí bohatší empirický materiál.

(4.) Nejrozšířenějším pragmalingvistickým přístupem je psychologicky orientovaná teorie verbální aktivity v sociální komunikaci; je známa též jako psychologie sociální komunikace či sociopsycholingvistika. K ní má nejblíže i západní koncepce pragmalingvistiky, pochopitelně jsou tu však rozdílná filozofická východiska. Autor zde zdůrazňuje význam sovětského badatele Vološinova (1929), který už dávno aplikoval na jazykové chování Marxovu koncepci, že fungování lidské společnosti [62]závisí zcela na vzájemných činnostech individuí. Zmíněná práce byla vlastně prvou marxistickou teorií, která vysvětlovala závislosti verbálních sdělení na komunikativní situaci: jazyk není pouze abstraktní systém jazykových znaků nebo jen izolovaná monologická výpověď či psychofyziologický akt, ale je to jev sociální. Existuje tedy jedině ve verbální interakci. A jeho produkt, totiž výpověď, je rovněž jevem sociálním. Plyne tedy z toho, že verbální komunikace je vzájemně spojena se situací, také struktura textů je sociálně determinována. Pokud jde o porozumění textu, je to proces pragmatický: význam nenáleží slovům jako takovým, ale slovům, která zprostředkovávají spojení mezi mluvčími — je vlastně výsledkem interakce mezi mluvčím a posluchačem.

Za pozornost stojí i autorův rozbor myšlenek dalších zastánců teorie řečové aktivity. I v jejich pojetí je tato teorie komplexnější, na rozdíl od pohledů psycholingvistických všímajících si jen individuí, a to v tom, že studuje externí, psychosociální podmínky produkce a percepce verbálních sdělení. Autor se v této kapitole musí pochopitelně zabývat širšími souvislostmi, především stavem dnešní marxisticky orientované sociální psychologie, která vykládá právě verbální komunikaci jako specifický druh lidského chování směřující ke kooperativní činnosti, jako nástroj sociální komunikace.

Třetí kapitola Průchovy publikace s názvem Empirical studies in pragmalinguistics and related fields podává přehled studií, které byly zpracovány v některých socialistických zemích. Je kladem této části knihy, že — podobně jako v kapitolách předchozích — jsou uváděné práce uspořádány tematicky:

(1.) Pragmatické aspekty získávání komunikativní schopnosti.

(2.) Pragmatické determinanty řečové komunikace.

(3.) Pragmatický vliv textů.

(4.) Pragmatické determinanty porozumění textu.

(5.) Účinky řečové komunikace na jiné činnosti.

Autor se sice nevěnuje všem tematickým oblastem stejnou měrou (nevíme, zda byl ovlivněn dostupností literatury nebo vlastním úsudkem o důležitosti jen některých prací), nicméně čtenář získá i přesto dostatečnou a přehlednou informaci, obsahovou i bibliografickou.

V poznámkách autor upozorňuje na možné nejasnosti při výkladech termínů, jež mohou vzniknout při jejich překládání do jiných jazyků. Dále považoval zde za nutné, jistě správně s ohledem na poslání celé knihy, podat vysvětlení pojmu marxistická jazykověda.

Zbývá dodat, že publikace je doplněna bibliografií, dávající už jen svým počtem tušit badatelskou sílu pracovišť v socialistických zemích v této oblasti zkoumání, a dále seznamem monografií, které v sérii Pragmatics & beyond dosud vyšly.

 

LITERATURA

 

HAUSENBLAS, K.: Učební styl v soustavě stylů funkčních. NŘ, 55, 1972, s. 150—158.

KLAUS, G.: Die Macht des Wortes. Berlin 1972.

LEONŤJEV, A. A.: Osnovy teorii rečevoj dejatel’nosti. Moskva 1974.

VOLOŠINOV, V. N.: Marksizm i filosofija jazyka. Leningrad 1929.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 1, pp. 59-62

Previous Jan Petr: O dějinách litevského jazyka

Next Jan Petr: Německá publikace o J. Baudouinovi de Courtenay