Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (písař)

Alena Fiedlerová

[Discussion]

(pdf)

Из древнечешской терминологии социальных отношений (писец) / On the Old Czech terminology of social relations (scribe)

Slovo písař patří do početně nevelké, dodnes živé, ale velmi omezeně produktivní skupiny starých deverbativních činitelských substantiv na -ař/-ář. Ani ve staré češtině nebyl tento typ příliš častý, kromě dosud živých výrazů jako lékař, kovář, kuchař, pekař, písař, tesař, vladař, lhář setkáváme se zde ještě s některými dalšími, mnohdy jen ojediněle doloženými případy, např. měnař (k měniti), těžař (k těžiti), stavař (k stavěti), opichař (k opichati ‚drtiti, tlučením zpracovávat‘), klepař (ke klepati), běhař (k běhati), stihař (ke stíhati), klamař (ke klamati), ludař (k lúditi ‚klamati‘).[1]

Jako činitelská deverbativní podstatná jména označovala tato slova i ve staré češtině obecně osobu podle vykonávané činnosti, zvláště podle činnosti pro ni charakteristické (popř. i výdělečné).

Činitelská jména patří k těm slovotvorným typům, u nichž se slovotvorný význam daných konkrétních derivátů často kryje s jejich základním významem lexikálním, popř. se od něho jen velmi málo liší (Dokulil, 1967, s. 14). Odlišnost lexikálního významu je dána obvykle jeho větší nebo menší specifikací. Ta záleží hlavně na povaze vykonávané činnosti, např. na tom, jde-li o funkci (vladař), činnost výdělečnou založenou na řemeslné dovednosti (kovář, kuchař), charakteristické jednání (lhář, stč. ludař, klamař) ap. Je to však právě slovotvorný význam, který v sobě všechny tyto specifikace potenciálně zahrnuje a dává tak uživatelům jazyka ve formě slovotvorného typu činitelských (a jim podobných) jmen na jedné straně širší možnosti aktuálního použití těchto slov při pojmenovávání, na druhé straně překlenuje do jisté míry i rozdíly, které v důsledku změn v mimojazykové skutečnosti vznikají v rovině jazyka jako významové posuny specializovaných lexikálních významů. [290]Jinak řečeno, umožňuje specializovanější použitelnost existujících výrazů podle potřeb dané vývojové etapy skutečnosti a zároveň zaručuje alespoň jejich nejnutnější historickou sémantickou kontinuitu a obecnou srozumitelnost.

Vývoj polysémie slova písař, v jejímž rámci se od trvale platného a stále srozumitelného významu slovotvorného odštěpují dobově podmíněné a jen časově omezeně platné významy speciální, může vhodně posloužit jako příklad a ukázka „osudu“ motivovaného pojmenování v jazyce. Tento vývoj nám dovoluje dobře sledovat na jedné straně uplatňování diferenčních (specifikačních) příznaků ve významech někdy už značně vzdálených od původního a vyplývajících z jiných mimojazykových skutečností (srov. dále např. najvyšší písař) a na druhé straně těmito skutečnostmi už ne plně zdůvodněné přežívání původního slovotvorného významu.

Vyjdeme-li totiž při zkoumání slova písař ze současnosti, zjišťujeme, že jde o slovo sice zcela srozumitelné (‚mužská osoba, která profesionálně vykonává psaní‘), ale s relativně omezenou frekvencí užití a z hlediska pojmenovávacích potřeb současné reality téměř v maskulinové formě nepotřebné. V struktuře dnešní společnosti neexistuje už mužská osoba vykonávající psaní jako svou výdělečnou činnost. Písařství jako mužské povolání vzalo dávno za své a přešlo výhradně na ženy.[2] Maskulinovou formou slova písař bychom dnes ještě nejvýše označili osobu, jejíž psaní je nějak charakteristické, konané nějakým charakteristickým způsobem (např. o žákovi, že je dobrý n. špatný písař). Pak je ovšem třeba užít i hodnotícího přívlastku nebo patřičné intonace, ale takto použitý výraz přestává mít čistě nocionální povahu. Ostatní významy uváděné ve slovnících současného jazyka se týkají již jen skutečností historických, u nás zaniklých nebo popř. existujících mimo moderní civilizační oblasti.

Slovo písař, kdysi mnohovýznamové a poměrně frekventované, jak ukážeme dále, dostalo se tak z původního centra slovní zásoby na její periférii. I přes tento vývoj nelze je však ani dnes označit za neživé nebo významově nejasné. Příčinou toho je právě jeho průhlednost slovotvorná,[3] daná příslušností k produktivnímu slovotvornému typu činitelských jmen a navíc podpořená zachováním původního významu základového slovesa,[4] dále slovotvorně paradigmatická vázanost na dnes daleko frekventovanější ženskou formu písařka a konečně ovšem také dosud ne zcela zaniklé povědomí historických souvislostí a znalostí minulosti. V lexikálním a slovotvorném systému češtiny zůstává proto slovo písař i přes malou potřebu praktického použití pevně zakotveno především zásluhou své slovotvorné formy a z ní vyplývajícího slovotvorného významu.

V minulosti to však byla velmi frekventovaná polysémní lexikální jednotka označující několik diferencovaných jevů mimojazykové skutečnosti. Ta byla ovšem značně odlišná od dnešní. Jejími hlavními znaky byla jednak menší potřeba dovednosti psát a omezený okruh lidí ovládajících tuto dovednost, což souviselo s celkovým stupněm vzdělanosti a kultury, jednak stav technických prostředků k provozování psaní, který byl dlouho zcela primitivní. Je třeba si uvědomit, že pořizování písemných záznamů spolu s institucí písařů patřilo sice ke kulturně vyspělým společnostem, ale při tom zůstávalo v průběhu historicky a společensky se měnící situace [291]vlastně po celá tisíciletí přibližně na stejné úrovni. Změnu přinesl až vynález knihtisku v 15. stol. n. l. a v moderní době (v 2. pol. 19. stol.) psací stroj. Těmito okolnostmi byla především určena úloha písařů jakožto provozovatelů činnosti zvané psát.

Sama činnost psaní byla zvláštní povahy a měla různé formy z hlediska výkonu a společenské potřeby. Tyto aspekty se promítaly potom i do činnosti jejích vykonavatelů a měly svůj odraz i v polysémii slova písař. Jednu stránku psaní tvořila jistá specifická manuální dovednost, která přecházela mnohdy — jak ostatně tomu bylo ve starověku i středověku u řady vyspělých řemeslných oborů — až k činnosti umělecké (dnešní kaligrafie, popř. i grafika). Druhá stránka psaní souvisela s další znalostí, totiž s čtením (a tedy s možností dovídat se a vědět), popř. se znalostmi ještě dalšími, jako byla gramatika, schopnost koncipovat, ovládat více jazyků ap., a představovala tedy jistý stupeň činnosti duševní, intelektuální. Nešlo ovšem o činnost tvůrčí (umělecké psaní), ale jen reprodukční (opisování, psaní podle diktátu, event. koncipování podle formulářů ap.). Proto jako řada jiných dovedností a duševních činností byla dovednost psaní omezena jen na určitý okruh lidí, z nichž většina ji pak používala profesionálně jako prostředek své obživy. U ostatních, mnohdy i vysoce postavených osob, byla zvláště v nejstarších dobách spíše výjimkou.

Z hlediska společenské potřeby šlo však o činnost velmi závažnou, a to zvláště pro dvě oblasti společenského života. V prvé řadě to byla oblast spíše praktická, důležitá pro fungování administrativních celků na různých stupních tak, jak vznikaly a vyvíjely se v souvislosti se vznikem a vývojem organizace společnosti, zvl státu. V administrativní a administrativně právní sféře těchto celků plnilo písařství potřebné úkoly komunikační a dokumentační, pomáhalo zajišťovat jejich vnitřní organizační a právní stabilitu i vnější kontakty. Na druhém místě neméně závažná, i když tehdy jen pro určitý okruh vzdělanců cenná, byla i úloha písařů v oblasti kulturní. Až do vynálezu knihtisku bylo ruční opisování a přepisování významných literárních děl nebo prací filozofického a vůbec vědeckého obsahu jakožto výsledků lidského myšlení a bádání jediným prostředkem k jejich zachování, dalšímu šíření a předání příštím generacím (Spunar, 1972, s. 54 a 57).

Je ovšem samozřejmé, že různost vývoje v jeho historických formách a etapách v jednotlivých zeměpisných a kulturněhistorických oblastech měla jistě svá specifika i pokud jde o písařství a jeho vykonavatele, ale v zásadě v obecných rysech se povaha této činnosti a její zaměření navzájem příliš nelišily.

Ani oblast evropská a středoevropská, do které patří naše země, nebyla v tomto směru výjimkou. Specifikem raně středověkých křesťanských zemí bylo pouze to, že se zde znalost písma a výuka psaní původně soustřeďovala do klášterů či méně často ke kostelům kapitulním. Zde existovaly dílny (scriptoria), kde se opisovaly spisy, popř. vyhotovovaly dokumenty (Spunar, 1972, s. 57). Z lidí prošlých církevním, především klášterním vzděláním rekrutovali se ovšem i první písaři pro zmíněnou administrativní a administrativně právní oblast světskou, jak už pro osobu panovníka (v Čechách knížete, později krále), tak i pro postupně vznikající světské úřady (Tadra, 1892, s. 1n.). Náročnost a závažnost takové služby, která vedle základních už zmíněných znalostí vyžadovala zřejmě, zvláště šlo-li o bezprostřední služby panovníkovi, i určité vlastnosti osobní (diskrétnost, oddanost, schopnost diplomatického jednání ap.), byly příčinou toho, že s písařskou funkcí úzce souvisely i nejvyšší funkce královské, později dvorské a zemské administrativy. Osoba, většinou urozeného původu a duchovního stavu, která byla svou písařskou funkcí postavena do blízkosti panovníka, byla ovšem záhy v souvislosti se vzrůstem osobní a státní agendy panovníka pověřována i jinými úkoly (povinnost doprovázet krále na cestách, diplomatická jednání ap.) a množící se písařské práce byly svěřovány osobám dalším. Vznikaly tak administrativní jednotky zvané kanceláře s více pracov[292]níky, jejichž úkoly se zřejmě specializovaly a postavení různě hierarchizovalo (Hlaváček, 1984, s. 50 a 109—114; Šebánek - Dušková, 1984, s. 94—96). Náplň písařské práce, a tedy i pojmu písař se diferencovaly a měnily.

Poněkud jinak tomu bylo s písaři z oboru písařství knižního. Náplní jejich práce zůstávalo skutečně jen psaní, které bylo zaměřeno ponejvíce na estetickou stránku, na dokonalé řemeslné provedení. I tento obor písařství se zpočátku soustřeďoval v klášterech, později vznikaly písařské dílny při univerzitách a dokonce i dílny soukromé (OSN, 1902, sv. 19, s. 776; Spunar, 1972, s. 63; Hlaváček, 1978, s. 48—59). Hlavní diferencující moment byla zde zřejmě specializace na druh písma a vykonávané činnosti.

V další části svého příspěvku bychom rádi ukázali, jak se výše zmíněná fakta odrazila v jazykovém ztvárnění pojmenování písař, v jeho lexikálním významu, resp. významech.

Slovo písař jako označení osoby, která ovládala umění psát a tuto činnost vykonávala jako zdroj své obživy, popř. z pověření jiné osoby, máme v češtině doloženo už v nejstarších památkách (legendy, pasionál aj.). Šlo, jak jsme se už zmínili, o ústrojně tvořené deverbativní činitelské substantivum. Proto jeho základní (výchozí, obecný) význam byl konstituován jen konkretizovanými sémantickými komponenty významu slovotvorného: a) činností ‚psát‘, b) určeností označované osoby vztahem k této činnosti a c) charakterističností, příznačností, obvyklostí vykonávané činnosti pro jejího vykonavatele (‚osoba, která (profesionálně) píše‘).

Další závažný sémantický příznak existující i u základového slovesa psát je nepůvodnost, nespontánnost vykonávané činnosti (‚kdo píše podle diktátu n. opisuje‘). Jeho vytčení zpřesňuje výchozí význam probíraného lexému a jasněji diferencuje v rámci polysémie mezi významy písař ‚opisovač‘ a písař ‚spisovatel, autor‘. Jiné sémantické příznaky se v tomto významu neuplatňují, zcela irelevantní zůstávají právě okolnosti písařského výkonu jakožto administrativního nebo knižního. Ukazují to např. doklady: jazyk mój trest písařě rúčě píšúcieho ŽaltKlem 44,2; písaři česky nerádi píší HusProv A3a; písař, nevie li jeho [pisatele] úmysla, kterak muože psáti právě ProkArs 187b.

Uvnitř takto široce pojatého lexikálního významu (definovaného jen konkretizovaným významem slovotvorným) projevuje se však při uvádění většího počtu delších citátových dokladů nápadněji ještě jeden rozdíl, který souvisí s povahou činitelských jmen jako deverbativních odvozenin. Z deverbativnosti přinášejí si tyto výrazy totiž do své sémantické struktury i možnost vyjadřovat některé čistě slovesné kategorie, v daném případě protiklad aktuálnosti a neaktuálnosti. Zatímco doklady jako (ŽídSpráv 38) písař, krumpéř, holič nehodie se do boje pro měkkost rukú jsou případy neaktuálního užití, reprezentují další citáty typické užití aktuální: Matěj jest nezmátl, ale písař ComestC 333b (tj. vykonatel daného konkrétního aktu) n. toho textu … nemají židé, … ale od některého doktora byl jest přiložen jako glosa a potom vpleten v text skrize hlúpost písařóv BiblKladr 102a ap.[5]

K specializaci tohoto širokého základního lexikálního významu slova písař došlo tam, kde probíraný výraz označoval osoby působící v oblasti právní a právně administrativní. Určující významový posun společný všem takovým případům užití je možno obecně charakterizovat jako ‚osoba jako vykonavatel pro sebe charakteristické (profesionální) činnosti‘ → ‚osoba v podřízeném postavení jako vykonavatel pro sebe charakteristické profesionální činnosti a činností s ní souvisících‘, tedy písař ‚osoba, která profesionálně píše‘ a písař (čí n. čeho) ‚úředník, který vykonává a obstarává písemnou agendu (nějaké osoby n. úřadu)‘.

Nezanedbatelným syntaktickým výrazem uvedeného posunu je vznik sice fakultativní, ale většinové vázanosti slova písař na přívlastkové určení (genitivní, při[293]vlastňovací adjektivní n. zájmenné), sémanticky vymezené okruhem výrazů označujících nadřízené výše postavené osoby, správní celky n. právní instituce (král, země, dsky ap.). Realizuje se tedy převážně ve spojeních dal [papež lístek] písařovi svému LegAl 1; Jan Taušek, … kterýž té chvíle byl jest písařem CM^ti ListářRožmb 13,9; najvyšší písař stolice apoštolské ArchČ 4,461 (1473); najvyšší písař královstvie Českého ZřízVlad a4a; najvyšší písař zemský Desky MorOl 27 (1481); písař od desk TabOff 280; písaře úřadu šestipánouv ArchČ 28, 340 (1477) atd.

Uvedené valence signalizují přítomnost sémantického příznaku podřízenosti jako relevantní složky právních a administrativních významů vyskytujících se v polysémní struktuře lexému písař. Další diferenciace mezi nimi je dána opět ještě užším vymezením sémantického okruhu valenčních určení.

Výchozí je valenční sémantický okruh významných osob (bohatec, král, papež). Ve spojení s ním nabývá slovo písař významu ‚sekretář‘, ‚úředník pověřený vyhotovováním (osobních) listin a vedením písemné agendy‘. Patří sem tyto případy: vzě z ruky lístek jemu [papež Alexiovi] i dal písařovi svému LegAl 1 chartulario; pozvav k sobě [bohatec] písařě svého PasMuz A122 accersito notario; Jan Taušek, … kterýž té chvíle byl jest písařem CM^ti ListářRožmb 3,9 (1445). Dále sem přiřadíme i závažný doklad z dopisu Matyáše Korvína Mikuláši Španiovskému posíláme k Tobě Johanesa, písaře našeho věrného milého, jemuž sme některé pilné věci s Tebú rozmluviti poručili ArchČ 6, 67 (1485). Je důležitým svědectvím o využívání písařů ‚sekretářů‘ k úkolům diplomatickým, podobně jako starší doklad z Pulkavovy kroniky král Martina …, písaře múdrého a šlechetného s radú poslal k řečskému císaři PulkR 136.

Ve staročeských památkách překladových objevuje se slovo písař ve starší vrstvě biblických překladů ve spojení s přívlastky sémantického okruhu nejvyšších právních institucí a administrativních celků jako dvór a země (dvorský, zemský). Např. Johe, syn Asafuov, dvorský písař Pror Is 36,3 a commentariis a podobně Jozafat, syn Abiud, byl jeho [Davida] zemským písařem Bibl101 2 Rg 8,16. Mladší redakce mají na těchto místech výrazy jiné, např. kancléř, komorník n. opis byl jest nad písaři zemskými. Nejvhodnějším ekvivalentem takto užitého slova písař je nejspíše ‚kancléř, státní tajemník‘. K volbě výrazu písař byl staročeský překladatel (vedle snahy co nejadekvátněji vystihnout latinské a commentariis) veden zřejmě i dokonalou znalostí faktu domácího prostředí. Zde totiž funkce jednoho z nejvyšších královských a dvorských úředníků skutečně mimo jiné úzce souvisela též s panovníkovou písemnou agendou (Šebánek - Dušková, 1984, s. 90). Vlivem latinského cancellarius, jak byla tato osoba nazývána u dvorů, které sloužily českému jako vzor, ustálil se pro ni však v domácím prostředí název kancléř.

Doklady staročeských názvů nejvyšších osob z oboru péče o písemnosti vysokých feudálů (zvl. krále) jsou ovšem relativně velmi kusé. V čele královské kanceláře stál tzv. cancellarius regni Bohemiae nazývaný česky kancléř země České (probošta Vyšehradského kancléřem všie České země učinil jest [Vratislav] PulkR 64b). Protože pro mnohé byla tato funkce brána pouze jako titulární, bylo potřeba ještě určit skutečného správce královské kanceláře. Ten se latinsky nazýval cancellarius regis n. aulae regiae, česky kancléř královský n. dvorský: Václav [tj. Králík z Buřenic], patriarcha Antiochenský a královský kancléř ArchČ 3, 475 (1405). Titulatura však nebyla plně ustálena ani v latině. Někdy byl úřadující kancléř označen i jako protonotarius, jindy protonotarius je uváděn mezi nižšími z vyšších úředníků-písařů, jako byli i notarii, secretarii aj. Ojediněle byl latinský protonotarius přeložen jako předpísař (kněze Mikuláše z Lucenburka, svého ta doby rádci a kněze Henricha z Nymburka, svého předpísaře, posla k Ludvíkovi [Jan Lucemburský] KarŽivA 397, najvyššího písaře KarŽivB). Kancléře ovšem měli později i někteří vyšší šlechtici n. města (Václav z Rovného, kancléř páně z Rozmberka ArchČ 21, 434; 1496).

Přesněji je možno sémanticky určit některé významné písařské funkce z oblasti právní administrativy. Šlo už o výrazy terminologizované, začleněné do soustavy [294]ostatních názvů a často definované v soudobé právní literatuře. Ovšem i zde je třeba při diachronním zkoumání zabírajícím delší časový úsek stále počítat s určitou neustáleností významu a také i formy.

Vedle už zmíněné fakultativní, ale většinové přívlastkové valence zahrnující v tomto případě sémantické pole právní instituce (desky) n. administrativně právní celek (země, království) vyskytuje se zde ještě často další (opět jen fakultativní) přívlastek hodnotící: najvyšší, větší, menší ap.). Takto utvořený víceslovný lexém definujeme potom jako ‚vysoký zemský úředník pověřený vedením agendy zemského soudu a zemských desk‘.

Další rozlišení je dáno výběrem adjektiva: najvyšší písař (desk, království ap.) byl ‚nejvyšší zemský písař‘ (supremus notarius), tj. jeden ze čtyř nejvyšších úředníků zemského soudu (purkrabí, najvyšší komorník, najvyšší sudí a najvyšší písař) a větší n. menší písař (desk, zemský ap.) byl ‚výkonný zástupce nejvyššího zemského písaře, místopísař‘ (protonotarius).

Charakteristiku jejich postavení a rozsahu funkce podává nám — byť i neoficiální — právní památka ze staršího období (14. stol.) Práva zemská česká Ondřeje z Dubé: písař zemský má pod sebú dva písařě k větším i menším dskám … má býti učený a má od desk ohledánie nebo vyznánie kopu bráti a jeho písař čtyři groše (—B 325b). Podrobněji už upřesňuje hierarchii funkcí památka o více než sto let mladší O práviech, súdiech a dskách země české knihy devatery Viktorina Kornela ze Všehrd: najvyšší písař má na miestě svém písaře větčieho, kterýž dsky většie i písaře menšie spravuje a jiného písaře menšieho, kterýž dsky menšie píše (—K 18a).

Formální stránka pojmenování byla však ještě značně neustálená. Celkově se vyskytují ve staročeském materiále tyto jazykové formy pro označení ‚nejvyššího zemského písaře‘ (českého i moravského): najvyšší písař (RožmbB 28b), písař zemský (DubB 325b), písař desk dvora královského (ArchČ 9, 247; 1417), najvyšší písař desk zemských královstvie Českého (ArchČ 4, 288; 1424), najvyšší písař zemský (DeskyMor 01 27; 1481), najvyšší písař desk a práv markrabství Moravského (DeskyMorBrn 31; 1490), najvyšší písař královstvie Českého (ZřízVlad a4a). Vývoj ovšem, jak ukazují uvedené příklady, směřoval k větší ustálenosti alespoň v tom směru, že obojí valenční určení se stává obligatorním a zcela obligatorní se stává přítomnost adjektiva najvyšší.

Proti tomuto většinovému označení ‚nejvyššího zemského písaře‘ výrazem písař objevuje se okrajově v moravském prostředí i název kancléř (srov. Ješka, sudího a kancléře súdu brněnského a menšího Půh 2, 290; 1413), a to paralelně s názvem písař (Ješek, sudí a písař súdu brněnského menšího).

Velká formální neustálenost a vágnost je příznačná pro pojmenování, kterým je označován výkonný zástupce nejvyššího písaře, místopísař. Název miestopísař, který z hlediska požadavků kladených na slovo v terminologické platnosti by byl jistě nejlepší, objevuje se v českých památkách až u Všehrda (v tom súdu menším sedají … miestokomorník, vedlé toho místosudí, při tom miestopísař VšehB 15b) a v listině krále Vladislava (tedy koncem 15. stol.) a pro nedostatek materiálu nemůžeme určit, do jaké míry se vžil (Jungmann ve Slovníku ho sice uvádí, ale bez dokladů). Jako víceslovné pojmenování objevuje se v právní literatuře pro tuto funkci jednak označení větší písař (srov. Všehrd: najvyšší písař má na místě svém písaře větčieho), jednak k němu zdánlivě opoziční spojení písař menší (menší písař nemá viece bráti … než v každém skutku od persony groš DubB 226b). Poměrně jasně podává hierarchizaci vysokých soudních úředníků např. doklad v Moravských deskách olomouckých: byl jest na místě pana komorníka urozený pan Vaněk z Boskovic, pan sudí najvyšší urozený pan Jan Pňovský z Sovince, Johannes z Opavy najvyší písař zemský, Záviše z Slavníkovic komorník menší, Havel z Bořic sudí, Jakub z Vilhartic písař menší (DeskyMorOl 134; 1500). Z něho jasně vyplývá, že vedle komorníka (tj. nejvyššího), nejvyššího [295]sudího a nejvyššího písaře úřadovali při zemském soudě jejich zástupci ‚komorník menší‘, ‚sudí‘ a ‚písař menší‘. Užití přívlastku menší přiřazovalo pojmenování menší písař paralelně k souboru názvů ostatních soudních úředníků téhož stupně. Vzhledem k potřebám větší hierarchizace vlastních písařských funkcí souvisících s existencí tzv. menších desk vytvářela se zde nežádoucí polysémie. Všehrdův termín větší písař byl proto z hlediska vnitřní hierarchizace vlastního písařského úřadu vhodnější. Ale ani určení přívlastkem větší n. menší nebyla pro označení zástupce nejvyššího písaře zřejmě závazná. Např. v památce Officium circa tabulas terrae je latinský protonotarius tabularum překládán jako písař od desk. Jen z kontextu a z latiny se dá soudit, že šlo o místopísaře (jednalo se o majetkové převody, které měl na starosti právě místopísař). Jinde se prostě říká: já, Jan z Plané, na miestě najvyššieho písaře ap.

Tato formální neustálenost, pro starší jazyková stadia typická, působí samozřejmě často velké potíže interpretační. Zmíněné menší písař, s možnými variantami písař desk zemských menších n. práv menších, měl totiž, jak právě ukazují variační případy, i význam ‚nižší zemský úředník pověřený vedením menších desk‘. Je to zřejmé zvláště z citovaného dokladu z Všehrda najvyšší písař také má … jiného písaře menšieho, kterýž dsky menšie píše. Sám Všehrd na jiném místě užívá spojení písař desk menších (—K 87a). V moravských půhonných knihách zase čteme: Jakuba, písaře menšího práva (Půh 6,3; 1480) ap.

Kromě tohoto užití může se vyskytnout zcela volné spojení menší písař, často v plurále menší písaři, jako označení kteréhokoli nižšího úředníka obstarávajícího písemnou agendu (menší písař, jakožto berničí, … i také jiní písaři městští PrávPražA 250).

Vedle výše uvedených případů, kdy totiž patřičným přívlastkem určený výraz označoval úřední osoby v rámci své instituce nebo vrcholového administrativního celku jedinečné (najvyšší písař, zemský písař, větší písař ap.), mohlo slovo písař na nižších stupních administrativy (město, panská kancelář) nebo tam, kde plnilo pouze pomocné úkoly, fungovat ve svém vůbec nejfrekventovanějším významu jako ‚úředník určený pro výkon běžné písemné agendy‘. Bližší určení této agendy bylo pak vyjádřeno přívlastky sémantických okruhů: úřad, nadřízená osoba, místo, místní n. věcná kompetence ap. Např. písař v radě, písař úřadu šestipánouv, písař na Rábí, písař viničný, písař lesní, písař vojenský, písař obročný, písař krevný atd.

Pro označení nižších písařů v královské kanceláři nebo i jinde existovala řada pojmenování latinských např. subnotarii, ingrossatores, registratores, correctores ap. V češtině nemáme pro ně vlastní ekvivalentní pojmenování, ojediněle se setkáváme s počeštěnou formou latinskou registrátor. Závažná úloha v kancelářích feudálů i měst připadala osobám zvaným notarii (Hlaváček, 1984, s. 112 a 187). Ve staré češtině počeštěná podoba notář doložena není, notarius bývá nejčastěji překládán pouze jako písař (ačkoli šlo o funkci závažnou, která by byla vyžadovala speciálního termínu). Pro důležitou notářskou funkci městskou jako byl notarius publicus měla čeština dvouslovné pojmenování písař obecní n. obecný (provodí se dvěma písaři obecními, … jiným písařem AktaKost 41a per duos notarios publicos … per unum alium notarium) a počeštěný výraz publik (jide císař s biskupem z Mohuče … neb žádného publika neb obecného písaře tu nebylo [tj. k zaznamenání důležitého nálezu] KronMart 152a). Staročeský slovník Vodňanského Lactifer uvádí následující definici: notarius, qui notas facit ut in cartis publicis, písař (07b).

V oboru knižního písařství existovala zřejmě určitá specializace, a to zvláště v pozdějším období středověku, kdy v organizovaných dílnách docházelo k dělbě práce. Její stopy nacházíme v latinských názvech písařů jako orthographus, antiquiarius, librarius ap. V češtině, jak alespoň ukazuje staročeský materiál uložený v ÚJČ, k vytvoření přesných ustálených názvů pro specializované knižní písaře nemáme. Nacházíme jen nahodilé slovníkové překlady uvedených výrazů latinských [296]jako orthographus pravý písař (SlovOstřS 98) nebo upřesňující výklady např. librarii písaři, qui antiqua nove scribunt (SlovKlem 60a). Zvláštní skupinou písařů knižních byli tzv. scriptores (notarii) cathedratici n. cathedrales, popř. prostě cathedrales. Zdá se, že právě v Praze tvořili tito dovední opisovači knih dost početnou skupinu, která se významně podílela na knižní produkci doby Karlovy a Václavovy (Hlaváček, 1978, s. 48—59). Na počeštěný výraz katedrál našli jsme však ve staročeském materiále ÚJČ pouze jediný doklad mezi registry zápisů z let 1454: list s majestátem krále Václava, kterýž svědčí Valentinovi, dvoru královského katedrálovi a dědicuom jeho s jeho spolu těžieři neb kverky, na hory zlata i střiebra a znamenitě alúnu u vsi řečené Přílep …, aby mohli dělati a hledati podlé obyčeje královstvie Českého … jakož list šíře svědčí, jehož datum Pragae l. 1407 ArchČ 2,474 (1454). Je to mimo jiné i zajímavé svědectví o sociálním postavení těchto písařů — knižních opisovačů, kteří zřejmě ve své většině patřili k lépe situované sociální vrstvě obyvatelstva města.

Slova písař se však užívalo ve staré češtině i pro označení osob zabývajících se tvůrčím psaním, spisováním knih, tedy mělo význam také ‚pisatel, autor‘ (literárního díla), ‚spisovatel‘. Zde bylo ovšem slovo písař utvořeno jako činitelské jméno ke slovesu psáti ve významu ‚spisovat, psát (knihu, spis)‘. Např. svatý Matěj píše Čtenije toto (EvZimn 1a); tuto Alexander píše list Dariovi (AlexPovB 246a); lidé ti v Efezu, jimžto jest psal [Pavel] tuto řeč (ChelčBoj 122) ap. Rovněž substantivum písař ‚autor‘ objevuje se už v nejstarších památkách: písaři [kroniky] nevelmi sú snažni byli (DalC předml.; die schreyber); písař vidopisóv, točíš istoří (ComestC 20b). Z mladších můžeme uvést Poggius Florenský, šlechetný písař našeho věku (SilvKron 44a; scriptor). Relevantní sémantický příznak intelektuální tvůrčí činnosti bývá nejčastěji signalizován valencí doplnění sémanticky vymezeného okruhem literárního druhu (kronika) n. druhu písemného projevu (list), popř. valenční pozicí subjektu n. přístavku označujícího zcela určitou (jedinečnou) osobu (Alexander, Pavel, Poggius Florentský ap.). V pozdější době byl výraz písař ‚autor‘ plně nahrazen slovem spisovatel (ke spisovati), a tím byla odlehčena polysémie vznikající zde vlastně už v rovině významu slovotvorného. Překlady specializovaných jednoslovných řeckolatinských výrazů mají charakter opisů (výkladů), jako agyographus ‚hagiograf‘ n. psalmigraphus ‚žalmista‘, a nacházíme je opět jen ve staročeských slovnících: agyographus písař s. Písma SlovOstřS 59 a psalmigraphus žaltářný písař SlovKlem 70b n. žalmopísař SlovOstřS 99. Obecně se zřejmě nevžila.

Konečně jako poslední v řadě významů slova písař je třeba uvést překladový (biblický) význam ‚zákoník, starožidovský znalec opisující a vykládající boží zákon‘. Užití výrazu písař — a ostatně i latinského scriba — pro označení mužů, v jejichž činnosti psaní představovalo jen jednu složku vedle vlastní znalosti a výkladu božího zákona, je samo o sobě už svědectvím závažným pro pochopení toho, co znamenala znalost psaní ve středověku i v celé éře jemu předcházející. Umění psát bylo základním viditelným znakem vzdělání a prestiž vzdělance mohla být za jistých okolností i předpokladem k získání postavení na úrovni rodové urozenosti u člověka původem neurozeného. Proto mohl v některých případech písař existovat jako varianta výrazů múdrý zákonník, mudrc a mudrák, múdrý a učený, mudrc a mistr zákona. Stejně tak mohl být latinský výraz scriba v středohornoněmeckém Diefenbachově glosáři přeložen jako Gelartir.

Technický pokrok a šíření vzdělanosti nepříznivě zasáhly oba obory písařské práce. Vynález knihtisku na počátku novověké éry způsobil značný pokles zájmu o knižní písařství a oborů s ním spojených (kaligrafie, iluminátorství). Šíření vzdělanosti a zvýšení počtu osob znalých psaní pak nadále způsobily i postupný úpadek prestiže písařů. Větší nabídka měla za následek snižování hmotné úrovně vykonavatelů písařských profesí a nepříznivé důsledky morální — pocity závislosti, služebnosti, poníženosti.

[297]Vynález psacího stroje v 2. pol. 19. stol. přináší zásadní změnu i do písařství administrativního. Poměrná fyzická nenáročnost psaní na psacím stroji, předpoklad jistého druhu manuální dovednosti, nepříliš vysoká hmotná odměna za tuto práci, ale i společenské změny činí z písařství v moderní době poměrně záhy povolání výhradně ženské. V rovině jazyka odráží se tato skutečnost zcela logickým vytvořením ženské podoby písařka, zatímco maskulinová forma písař se pro skutečnosti současné reality stává téměř nepotřebnou.

Bude-li tomu tak i nadále, ukáže ovšem čas. Nová technika potřebuje přirozeně pojmenování pro své přístroje, automaty a roboty a staré typy původních činitelských jmen nacházejí už dávno v této oblasti nové uplatnění, ať už jako modely tvoření (hlídač, střihač : vysavač, počítač), nebo jako konkrétní pojmenování (sběrač ‚kdo něco sbírá‘: sběrač ‚zařízení, které něco sbírá‘). Možnost případného nového využití slova písař pro automatické zařízení sloužící psaní není proto vyloučena.

 

LITERATURA

 

DOKULIL, M.: Jména činitelská. Jména konatelská. In: Tvoření slov v češtině, 2. Praha 1967, s. 13—170.

HLAVÁČEK, I.: Z knižní kultury doby Karla IV. a Václava IV. AUC. HUCPr XVIII, 1. Praha 1978, s. 7—60.

HLAVÁČEK, I.: Několik dat z vývoje úředních písemností v Evropě. Česká panovnická kancelář a listina v letech 1310—1526. Veřejný notariát. In: Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984, s. 40—51; 109—127; 187—189.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ XIX (OSN). Praha 1902.

SCHEUFLER, P.: Praha 1848—1914. Praha 1984.

SPUNAR, P.: Středověké školství a knihovny. In: Kultura středověku. Praha 1972, s. 36—64.

ŠEBÁNEK, J. - DUŠKOVÁ, S.: Česká listina v době přemyslovské. In: Česká diplomatika do r. 1848. Praha 1984, s. 83—105.

TADRA, F.: Kanceláře a písaři v zemích českých za králů rodu Lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. Praha 1892.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 4, pp. 289-297

Previous Josef Hrbáček: Promluva a promluvové komplexy a soubory

Next Zdena Skoumalová: Významný slovenský dvojtitul z oboru morfémové a slovotvorné analýzy