Sovětský sborník o aktuálním členění

Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

Советский сборник об актуальном членении / A Soviet volume focussed on the functional sentence perspective

Sovětský sborník Vostočnoje jazykoznanije: Grammatičeskoje i aktual’noje členenije predloženija (red. S. B. Jankiver, Moskva 1984, 184 s.) je přísně monotematický. Všech jeho osmnáct statí je věnováno analýze vztahu mezi aktuálním členěním věty a členěním formálně gramatickým. Jde v něm tedy o vztah, na který upozornil již V. Mathesius jako na jednu z nejcharakterističtějších věcí v každém jazyku a k němuž se s postupným vývojem teorie aktu[174]álního členění mnohokrát vyslovili z různých teoretických pozic a s využitím rozmanité metodologie četní autoři naši i zahraniční. Unikátnost sovětského sborníku spočívá v tom, že vztah mezi aktuálním a mluvnickým členěním věty je studován vesměs na materiále z jazyků jiných než evropských, včetně takových, jejichž syntax byla zatím málo poznána a popsána. Právě typologicky různý materiál z řady asijských, afrických i australských jazyků a celých jazykových skupin představuje významné rozšíření empirické základny pro studium jevů aktuálního členění. Aktuální členění některých jazyků je ve sborníku zkoumáno zřejmě vůbec poprvé. Nadto se tu nabízí možnost verifikovat, popř. zobecnit platnost dosavadních hypotéz a poznatků teorie aktuálního členění, k nimž dospěli lingvisté hlavně rozborem jazyků evropských, což má značnou relevanci i z hlediska obecně lingvistického.

Hlavní myšlenka, kterou najdeme s většími či menšími formulačními diferencemi v podstatě ve všech statích sborníku, se týká pojetí aktuálního a mluvnického členění jako dvou členění v principu „vzájemně nezávislých“, „funkčně rozdílných“, „autonomních“, „nefixně spjatých“, jako „dvou zvláštních organizací s vlastními hierarchickými strukturami“, členění, která „nelze směšovat“ apod. Přitom ovšem mezi oběma členěními, jak autoři zdůrazňují, existuje těsná korelace, prokazatelná v plánu synchronním i diachronním (V. M. Solncev) v nejrůznějších jazycích světa. Jedna a táž věta jakožto jednotka syntaktická může mít, jak známo, různé aktuální členění (různé komunikační funkce), avšak některé strukturní typy vět jsou těsně vázány jen na určitý typ aktuálního členění. Za nejtěsnější je obecně považován vztah mezi podmětem a tématem. Skutečnost, že totožnost tématu s podmětem věty je podstatně častější než rozdílnost obou, se řadí mezi lingvistická empirická univerzália, platná — např. podle I. Š. Kozinského a N. K. Sokolovské — pro všechny jazyky bez výjimky (s. 63). Důležité je, jak uvádějí autoři, že toto univerzále platí nezávisle na tom, jak definujeme téma a réma (tj. platí i pro opozici dané — nové, známé — neznámé, „logický podmět — logický predikát“ atd.) a projevuje se nejvýrazněji v nejčastějších, strukturně jednoduchých a systémově centrálních typech vět. Tuto tezi autoři demonstrují na materiále z jazyků indoíránských, románských, austronéských, australských a dalších. Ukazují, že ve všech těchto jazycích právě ten aktant, který se v příslušném strukturním větném typu tematizuje nejčastěji (tj. nejčastěji je koreferenčně spjat s aktanty ostatních vět daného textu), má tendenci zaujímat strukturní pozici podmětu; pokud se z nějakých důvodů stává nekontrastním tématem některý rozvíjející větný člen, bere na sebe zpravidla alespoň některé dílčí strukturní rysy typické jinak pro podmět (jeví se to např. ve způsobech vyjadřování posesivity i v dalších vlastnostech). K podobným závěrům dospěla také A. Ju. Ajchenval’dová na materiále z berberských jazyků — základní („maximálně bázové“) jsou tu takové věty, jejichž tématem je jméno koreferenční s podmětem. Procedura tematizace (topikalizace v autorčině terminologii), ať už jde o tematizaci příznakovou nebo bezpříznakovou, je v berberských jazycích částečně gramatikalizována.

Poměr mezi aktuálním a gramatickým členěním věty vyplyne názorně z rozboru inventáře prostředků aktuálního členění v příslušném konkrétním jazyce. Např. v psané arabštině (A. G. Belovová) je nejdůležitější funkcí slovosledu vyjadřovat aktuální členění, zatímco v dialektech vystupuje výrazně do popředí i jeho funkce gramatikalizační; slovosled tu ve větší míře než v psaném standardu slouží k vyjádření formálně syntaktické platnosti slov ve větě (E. N. Miškurov).

Řada autorů věnovala pozornost podrobnější klasifikaci tematických prvků. Např. E. M. Bykovová na bengálském materiále rozlišila témata „situační“ (v podstatě jde o různé typy kulis, jak je známe z Firbasovy koncepce funkční perspektivy větné; autorka však postupuje nezávisle a práce J. Firbase bohužel nezná) a témata „subjektová“ (to jsou témata ve vlastním slova smyslu). — N. V. Omel’janovičová na materiále barmštiny analyzuje funkci aktualizačních částic při signalizaci bezpříznakových a příznakových témat (zdá se, že v barmštině je signalizace tématu částicí obligatorní). — P. B. Paršin konfrontuje funkce lexémů s významem ‚také‘ v ruštině, mongolštině, japonštině a dalších jazycích. Aktualizačním částicím v mongolštině věnují pozornost také M. N. Orlovská a Z. V. Ševerninová.

[175]Příklad toho, že pro adekvátní výklad některých gramatických jevů jsou nezbytné právě zřetele nadsyntaktické, podal Ju. A. Smirnov na materiále novoindických jazyků. Vedle slovesného rodu aktivního a pasívního postuloval ještě tzv. rod polopasívní a ukázal, že jedním z jeho distinktivních příznaků je právě funkce v aktuálním členění. Polopasíva užije mluvčí tehdy, zamýšlí-li „více odstínit“ téma, tj. postavit ho do kontrastu vůči rématu, a réma tím — jakožto nejdůležitější složku sdělení — ještě více sdělně zvýraznit. Zajímavý materiál z novoindických jazyků uvádí ve své stati také V. A. Černyšev.

Není cílem této zprávy vyjmenovat všechny autory, kteří do sborníku přispěli, spíše upozornit na to, že seznámení se sborníkem by mohlo být užitečné nejen pro orientalisty, ale pro všechny, kdo se zabývají problematikou aktuálního členění. Českého čtenáře pak zvláště potěší důsledné opření o základy teorie aktuálního členění, jak je vytvořil V. Mathesius, i poměrně rozsáhlá znalost další naší literatury o aktuálním členění.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 2, pp. 173-175

Previous Vlasta Straková: Sovětská práce o hodnocení jako sémantické kategorii

Next Jan Petr: Nové samarkandské lingvistické bibliografie