dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K procesuálnímu modelování řečové činnosti

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

К процессуальному моделированию речевой деятельности / Thoughts on the modelling of the speech activity as a process

1. Procesuální přístup ke zkoumání řečové činnosti a jejích předpokladů ve funkční i gnozeologické jednotě je založen na následujících filozoficko-metodologických východiscích:

1.1. Řečová činnost a její předpoklady (tj. potenciální kreativita a perceptibilita) je prostřednictvím komunikantů jako sociálních subjektů strukturní částí objektivní reality a je takto, tj. prostřednictvím objektivního biologického a společenského bytí člověka a společnosti, účastna „sebereflexe“ objektivní reality. Tímto tvrzením je formulováno materiálně monistické určení řečové činnosti a jejích předpokladů v rámci materiální jednoty světa, v rámci kategorie objektivní reality. Řečová činnost a její předpoklady (přirozeně, že v systémové vázanosti na myšlení a vědomí) sémioticky reaguje na úplnost materiálního světa, je zároveň součástí úplnosti tohoto materiálního světa, je součástí reflexe materiálního světa, reflexe, jejímž materiálním nositelem je společenský člověk.

1.2. Řečová činnost jako sémiotické reagování je uskutečňování znakových vztahů mezi jistými fyzikálními kvalitami zvukové/grafické povahy a substrukturami objektivní reality. Společenský člověk víceméně stabilně, prostřednictvím jistých obsahových faktorů referuje k substrukturám dynamické objektivní reality, která ho determinuje a kterou spoluvytváří. Struktura řečové sémiotické reakce zahrnuje společenského člověka jednak jako produktora, tj. subjekt, který referuje k určitým substrukturám objektivní reality se zřetelem (tj. s aktivním postojem) k subjektu percipienta, jednak jako percipienta, který přijímá a vyhodnocuje artikulovanou materiální složku znakového vztahu se zřetelem k produktorovi a referované realitě. Na téže relační struktuře sémiotické reakce probíhá tedy kreace i recepce. Materiálně monistické chápání společenského člověka a jeho sémiotického reagování je z hlediska rekonstrukčního procesu potenciální kreativity a perceptibility založeno právě na schématu základní sémiotické reakce. Jde o vztah přiřazování (a „vyhodnocování“ tohoto přiřazení) jistých akustických a grafických „artikulů“ (segmentů) jistým substrukturám objektivní reality určitými substrukturami objektivní reality jako produkující a percipující „nejvýš“ organizovanou, sémioticky reagující hmotou, lidským vědomím. Lidské vědomí je chápáno z hlediska důsledně materiálně monistického jako objektivní realitě imanentní, vnitřní, interpretátor (ve smyslu produkce, kreace i ve smyslu percepce, vyhodnocování) objektivní reality. Teprve za těchto okolností je z materiálně monistického hlediska „oprávněné“ relativní gnozeologické oddělení dvojího subjektu od objektu, tj. subjektu produktora, podavatele a subjektu příjemce, percipienta od „ostatních“ strukturních částí objektivní reality, z nichž některé jsou aktuálně referovány jako objekt komunikace. Po tomto oddělujícím, gnozeologickém kroku je možno chápat strukturu sémiotické reakce následujícím způsobem:

Produktor určuje objekty komunikace tím, že nejen obsahově, ale i výrazově, tj. přiřazením výrazových artikulů artikulům obsahovým, interpretuje jisté substruktury objektivní reality, a to v zaměření na příjemce.

Percipient provádí vyhodnocující výrazově-obsahovou segmentaci vyslané a k němu zaměřené sémiotické reakce. V zaměření na podavatele a na referovanou substrukturu objektivní reality interpretuje obsahovou, zprostředkující složku sémiotické reakce a v zaměření na podavatele a referovanou substrukturu objektivní reality takto interpretuje tuto substrukturu. Sémiotická reakce je tedy jednotou těchto procesů: (1.) procesu nazírání dané substruktury objektivní reality, její interpretace [178]cestou obsahové artikulace vyznačující se aktivní účastí tvořící subjektivity, která zahrnuje její vztah k percipující subjektivitě i k dané substruktuře objektivní reality, (2.) vyslání artikulovaného proudu materiální složky výrazové stránky sémiotické reakce ve směru daném zaměřením na příjemce, (3.) percepce přijatého proudu materiální složky výrazové stránky vyslané sémiotické reakce, (4.) výrazově-obsahové segmentace struktury sémiotické reakce se zjištěním, identifikací referované substruktury objektivní reality; tento proces je procesem jednoty i rozporu dvojí interpretace: interpretace sémiotické reakce samé a interpretace referované substruktury objektivní reality se zaujetím aktivního postoje k referované realitě i k produktorovi.

2. Pod pojmem procesuální modelování jazyka a řeči rozumíme takové teorie zabývající se podstatou, fenomény a okolnostmi přirozeně řečového sémiotického reagování, jejichž základní ideou je tvrzení, že teoreticky cílovým objektem je řečová činnost jako proces produkce textu, jenž je teoreticky cílovým objektem právě jen jako proces „svého“ vznikání; „jazykové, languové předpoklady“ řečové činnosti jsou nazírány jako integrální součást procesu řečové činnosti, jako vytvářivý a vytvářený předpoklad řečové činnosti modelovaný systémově jednotným způsobem spolu s řečovou činností. Je tedy programově rušen nejen protiklad langue — parole, ale i — při vědomí celé řady příznivých rysů z hlediska procesuálního modelování — protiklad kompetence — performance. Teoreticky cílovým objektem je globální, systémově homogenně nazíraný objekt zahrnující proces přirozeně řečového sémiotického reagování (řečové činnosti) v jednotě předpokladů a rezultátů, vytvářenosti a vytvářivosti. Jedině za těchto podmínek je možné lišit v rámci tohoto globálního objektu dílčí objekty, tj. (1.) vlastní proces řečové činnosti, (2.) text (jako rezultát tohoto procesu) a (3.) předpoklady řečové činnosti (potenciální kreativitu a perceptibilitu subjektů komunikace). V rámci globálního objektu je pak možné mezi dílčími objekty definovat jednotlivé vztahy vytvářenosti a vytvářivosti; dialektická jednota vytvářivosti a vytvářenosti je základním systémově integračním principem globální představy objektu. Proces řečové činnosti vytváří text a je vytvářen potenciálem řečové kreativity a perceptibility, která je řečovou činností v procesu vytváření textu dotvářena a rozvíjena.

Procesuální modelování řečové činnosti lze v rámci uvedených východisek uskutečnit v těchto fázích:

2.1. Procesuální modelování předpokládá zcela neklasický přístup k jazykové „empirii“, k „faktům“ řečové činnosti, tradičně řečeno k jazykovému materiálu. Materiálovým předpokladem procesuálního modelování je shromažďování reprezentativních korpusů rozsáhlých psaných textů, zejména však audiovizuální záznamy mluvené, především spontánní komunikace s možností bezprostředních audiovizuálních zpracování. Jde o výzkum obsahové stránky řečové činnosti, o výzkum univerzálních, relativně konstantních, ale zejména vysoce variabilních sémantických i pragmatických faktorů přirozeně řečového sémiotického reagování, tj. obsahových hodnot, které nejsou jednoduše identifikovatelné standardními výrazovými prostředky.

2.1.1. Výzkum jazykové, řečové, komunikativní empirie musí být orientován reprezentativní typologií řečových činností, tzv. funkčních řečí,[1] které jsou vymezeny specifikou a mírou společenské relevance pragmatických faktorů komunikace, začleňujících příslušný proces sémiotického reagování, příslušnou komunikativní aktivitu v rámci struktury společenského (politického, ekonomického, kulturního, …) života.

[179]2.1.2. Empirickou bází procesuálního modelování přirozeně řečového sémiotického reagování je tedy úhrn společensky relevantních typů komunikačních vztahů, v nichž je řečové chování zachyceno a evidováno jako součást účelových, záměrných činností společenského člověka v rámci struktury fungování společnosti. Procedury analýzy řečové činnosti musejí být adekvátní záměru vyloženému v 1. Tímto požadavkem jsou určeny předpoklady fáze teoreticko-konstrukční.

2.2. Základním krokem fáze teoreticko-konstrukční je vypracování algoritmizovaných analytických procedur interdisciplinárního charakteru bezprostředně zaměřených na proces řečové činnosti. Tyto analytické procedury obsahují uspořádanou soustavu sociologických, sociálně-psychologických a lingvistických konceptuálních prostředků, jejichž aplikace zaručuje, že řečová činnost, funkční řeč bude interdisciplinárně dešifrována a modelována jako proces; znamená to, že faktory produkce a percepce budou analyzovány, aniž by soustava těchto faktorů byla ve výsledku teoretické činnosti zbavena sociálně-psychické konkrétnosti, aktuálnosti a své procesuálně funkční uspořádanosti.[2]

2.2.1. Výsledky analýz z 2.2. jsou základem a východiskem pro zcela konkrétně a aktuálně chápanou „rekonstrukci“ konkrétně pojaté potenciální kreativity a perceptibility, konkrétních funkčních jazyků, pro jejíž označení lze z řady klasických termínů užívat nejspíše termín komunikační kompetence. 2.2. a 2.2.1. znamená tedy vytvoření systémově homogenního aparátu analýzy aktuálního procesu řečové činnosti jako aktuálního procesu sémiotického reagování a syntézy aktuálně chápané potenciální kreativity a perceptibility, komunikativní kompetence.

3. Modelová rekonstrukce komunikativní kompetence (potenciální kreativity a perceptibility) z aktuálního procesu řečové činnosti (komunikační události)[3] má tedy charakter modelové rekonstrukce aktuálních sémiotických reakcí, jejichž strukturní síť uskutečňuje příslušnou komunikační událost.

3.1. Sémiotická reakce je znakový poukaz historicky, sociálně a psychicky konkrétního produktora, podavatele k objektům komunikace zaměřený sociálně a psychicky konkrétním způsobem na percipienta, příjemce, který je rovněž historicky, sociálně a psychicky konkrétní subjektivitou. Příslušný znakový vztah je aktuálním dynamickým vztahem označujícího (výrazové prostředky), zprostředkujícího (pragmaticko-sémantické obsahové hodnoty) k označenému (struktura objektů komunikace) a/také k percipientu, příjemci. „A/také“ znamená, že:

a) z rekonstrukčního hlediska nelze apriorně oddělovat sémantickou a pragmatickou složku sémiotické reakce,

b) v některých sémiotických reakcích je určujícím faktorem složka sémantická (interpretující vztah k objektům komunikace), v jiných složka pragmatická (sociálně-komunikační) — vztah mezi podavatelem a příjemcem.

3.2. Rekonstruované strukturní sítě aktuálních sémiotických reakcí je třeba zachycovat jako aktuální sémiotické faktory komunikace a nepřistupovat k jejich předčasnému zobecňování, typizaci. Výše naznačený počet faktorů (historických, sociálně-ekonomických, psychických, obecně kognitivních, jazykově sémantických a pragmatických, …), ostatně počet a charakter těchto faktorů je patrný ze struktury analytické procedury, zakládá dynamickou specifičnost jednotlivých elementárních sémiotických reakcí, jejich strukturních sítí (svazků a průniků); předčasné zobecňování by způsobilo nedostatečnou reprezentativnost typů, vedlo by navíc k teoretické [180]petrifikaci příslušných faktorů sémiotického chování a tím k praktickému porušení zásad procesuálního modelování; vedlo by to k víceméně „jednotkovému“ a „vzorcovému“ pojetí komunikační kompetence ve smyslu tradičního pojetí jazyka.

3.3. Zobecňování, typizace aktuálně pojaté komunikativní kompetence musí být uskutečňováno jako posloupnost kroků, které směřují k rekonstrukci obecněji pojatých představ strukturních sítí uskutečňujících řečovou komunikaci v příslušných společenských kontextech. Rekonstrukční procedura musí být proto posloupností kroků vedoucích k dílčím cílům, jejichž splnění zakládá dosažení „posledního“ cíle rekonstrukce, tj. rekonstrukci potenciální kreativity a perceptibility aktuálního procesu řečové činnosti na sociologicky žádoucím stupni obecnosti.

Prvním cílem rekonstrukční procedury je rekonstrukce aktuálních sítí elementárních sémiotických reakcí utvářejících příslušnou komunikativní událost.

Druhý cíl rekonstrukčního procesu směřuje k odhalení principů vzájemné podmíněnosti jednotlivých strukturních faktorů průběhu sémiotické reakce.

Třetím cílem rekonstrukčního procesu je typizace sémiotických reakcí a typizace příslušných sítí těchto sémiotických reakcí. Předpokladem typizace je provedení reprezentativního počtu analýz a aktuálních rekonstrukcí různých typů komunikačních událostí. Typizace nesměřuje však k staticky chápané teorii vzorců odpovídajících typům komunikačních událostí; typizace je procesem rekonstrukce univerzality sémiotických vztahů, přesněji řečeno procesem stanovení míry univerzality a variability jednotlivých faktorů struktury sémiotické reakce. Takto pojatý typizační proces odhalí některé faktory jako konstantní, nepodmíněné univerzálie komunikační kompetence, jiné faktory jako vysoce variabilní proměnné se složitou soustavou vzájemné podmíněnosti v rámci struktury sémiotické reakce a příslušných sítí sémiotických reakcí.

Čtvrtým cílem je uspořádání soustavy konstant, proměnných a principů strukturní podmíněnosti proměnných v rámci rekonstrukce potenciální kreativity a potenciální perceptibility; toto uspořádání znamená formulovat soustavu konstant, proměnných a principů strukturní podmíněnosti proměnných v explicitních termínech systémového myšlení.

4. Empirickým a exemplifikačním východiskem dalších výkladů je komunikační událost nakupování v obchodě s textilní metráží. Text v základním replikovém členění viz přílohu 1.

4.1. Daná komunikační událost byla podrobena analýze na základě analytické procedury, srov. zde 2.2. Výsledky této analýzy srov. přílohu 2. V příloze 2 je provedeno členění na repliky (R), obsahově-pragmatické jednotky (OPJ) a jsou stanoveny komunikační funkce (KF) příslušných segmentů.

Pod pojmem obsahově-pragmatické jednotky rozumíme syntakticky a významově relativně ucelený úsek komunikační události s určitou komunikační funkcí. Komunikační funkce je elementární komunikační záměr mluvčího realizovaný v komunikační události obsahově-pragmatickou jednotkou. Komunikační událost (KU) je výsek reálné skutečnosti, v němž došlo ke komunikaci, průběh této komunikace v konkrétní komunikační situaci. Tyto pojmy a uskutečněné analýzy ve smyslu 2.2. srov. Kořenský - Hoffmannová - Jaklová - Müllerová (v tisku).

Na tomto základě lze provést příslušné kroky směřující k realizaci prvého cíle rekonstrukce (tj. rekonstrukce aktuálních sítí elementárních sémiotických reakcí). Lze přijmout gnozeologickou konvenci, že prvý cíl rekonstrukce komunikační kompetence je splněn tím, že se strukturace OPJ vyloží jako síť základních sémiotických reakcí.

4.2. Druhý cíl rekonstrukce spočívá v odhalení principů vzájemné podmíněnosti jednotlivých strukturních faktorů základních sémiotických reakcí. Komunikační událost lze v této fázi zapsat následujícím způsobem:

[181]4.2.1. Komunikantka B (kupující) jako sociálně a psychicky konkrétní subjekt vstupuje za určitých sociálně-ekonomicko-historických podmínek do prostoru, v němž se uskuteční komunikační událost. Nazvěme sociálně-ekonomicko-historické podmínky H-kontextem; prostor, v němž se uskuteční komunikační událost, K-scénou.

4.2.2. Dominujícím osobnostním faktorem komunikantky B je záměr koupit látku (textilii); tento pragmatický faktor obsahuje potenciální, neurčitý sémantický poukaz k potenciálnímu objektu komunikace v podobě druhu látky, neurčitá představa potenciálního objektu komunikace je determinována dalším pragmatickým faktorem (záměrem) vytvořit/nechat vytvořit z látky šaty (‚šaty‘ mají opět z hlediska referenčního potenciálně sémantický charakter). Tato záměrová, pragmaticko-sémantická struktura je konstrukčním schématem chování komunikantky B, je konstrukčním schématem vzniku dané komunikační události. Nazveme toto globálně-strategické konstrukční schéma S-scénářem B.[4] Bude-li komunikační událost založena i na dalších, např. i „protisměrně“ zaměřených S-scénářích, bude vzhledem k charakteru komunikační události S-scénář komunikantky B v této KU dominantní.

4.2.3. Z hlediska dané komunikační události jsou dominantními faktory K-scény komunikantka A (prodavačka) a komunikační objekty (látky, aparatura[5] potřebná při úpravě látky k prodeji, pokladní blok atd.).

4.2.4. Strukturačním principem S-scénáře je tedy záměr dosáhnout koupě látky, která jako referenční objekt bude určena procesem zpřesnění potenciální představy (jako sémantické) hodnoty. Lze říci, že v procesu S-scénáře dochází postupně k referenčnímu určení potenciální sémantické hodnoty ‚látka‘. Se zřetelem k objektové struktuře K-scény dochází takto k selektivnímu určení objektu (tj. objekt, který je v pragmatickém smyslu konstrukčním objektem scény, nabývá ústřední funkční hodnoty v rámci komunikační události). K dosažení svého cíle hodlá B využít prezentace určité sémantické hodnoty v podobě představy šatů. Cíle dosahuje dialogickou komunikací s komunikantkou A.

4.2.5. Průběh této komunikace má sémioticky následující strukturu:

Komunikantka B (kupující) vstupuje na K-scénu, dochází k rituální reakci čistě pragmatického charakteru (pozdrav). Pozdravový rituál je charakteristický tím, že prvý pozdravový signál vysílá komunikantka A, čímž signalizuje svou připravenost k interakci. Vstupem komunikantky B je vzhledem k charakteru scény (obchodní provozovna) pro obě komunikantky předem dáno sémiotické schéma komunikační události; zároveň je determinován i S-scénář komunikantky A; z celkového průběhu komunikační události je zřejmé, že základní charakteristikou S-scénáře komunikantky A je napomáhat při realizaci scénáře komunikantky B. Komunikantka A v souladu se svou sociální rolí určenou H-kontextem a charakterem K-scény tedy plně přijímá roli, kterou vzhledem k ní předpokládá S-scénář komunikantky B. Určujícím faktorem zůstane však S-scénář komunikantky A.

Kupující zahajuje realizaci svého S-scénáře tím, že s úsilím o maximální sdělnost (s předznamenáním signálem zdvořilé žádosti) uplatňuje sémantickou hodnotu představy šatů, která má určit výběr látky (sémantický potenciál (‚šaty‘) je určen rysy ‚pro koho‘, ‚módnost‘).

Sémantický potenciál chápeme zcela ve smyslu teorie sémantické báze, to znamená, že komunikant aktivuje jistý bázový význam relační povahy, uskutečňuje jeho [182]realizaci a vyjádření potenciálně použitelnými lexikálními, syntagmatickými a větnými prostředky. V našem případě je sémantický potenciál realizován a vyjádřen takto:

‚látka‘ (vyjádřeno „něco“)

‚pro vnučku‘

relační kvalifikace vyjádřená pádovým tvarem

 

‚na šaty‘

relační kvalifikace vyjádřená pádovým tvarem

 

‚co se teďko nosí‘

kvalifikace vyjádřená větnou konstrukcí

(Pro kvalifikační faktory zde užijeme termín sémantické rysy.) Komunikantka A vyžaduje uvedení dalších sémantických rysů. Komunikantka B udává další (‚roční doba, pro niž jsou šaty určeny‘, ‚pohodlnost‘, ‚příjemnost‘) určující sémantické rysy, specifikující představu šatů, která determinuje proces určení dominantního referenčního objektu komunikační události (látka). Komunikantka B doprovází upřesnění specifikujících rysů zdvořilostní pragmatickou reakcí fakultativně rituálního charakteru, která má zvýšit zainteresovanost komunikantky A na účasti při realizaci S-scénáře B.

Komunikantka A považuje specifikaci sémantické představy šatů jako determinátoru výběru látky za dostatečnou. Zahajuje referenční specifikaci látky poukazem na podmnožinu látek nalézajících se v K-scéně (bavlny), v rámci této podmnožiny pak uplatňuje specifikaci (modrotisky): celý proces má charakter ostenzívní definice; orientaci selekce motivuje odkazem na rys módnosti (tedy jeden z rysů, který specifikačně uplatnila komunikantka B).

Komunikantka B nepřijímá plně sémiotickou orientaci komunikantky A (nebo ji ne plně zpracovala) a referenčně se zaměřuje na celou množinu (nebo podmnožinu) látek, přičemž tuto orientaci doprovází signálem nejistoty orientace výběru. Vzápětí přijímá sémiotickou orientaci komunikantky A a žádá další odůvodnění jejího výběru zavedením dalšího rysu, který by odůvodňoval správnost volby materiálu vzhledem k sémantické představě šatů. Tázací forma vyžaduje od komunikantky stvrzení (nebo popření, to je však vzhledem k dosavadnímu průběhu komunikace nepravděpodobné) rysu ‚globální estetická hodnota‘.

Komunikantka A stvrzuje platnost nově zavedeného rysu ‚globální estetická hodnota‘ tím, že mu přiřazuje rys ‚poptávka‘; tento rys je realizován a vyjádřen výrazně dynamicky a má řadu zajímavých vlastností: jde o sémantickou veličinu, která je formulována „pragmaticky“, formou potenciální „stylizované“ akce samostatné nákupní aktivity s obsahovou hodnotou ‚uskutečněte svou nákupní akci o hodinu později a přesvědčíte se, že zde již modrotisk nebude‘.

Komunikantka B se na základě tohoto rysu rozhoduje uskutečnit koupi modrotisku. Identifikace modrotisku jako objektu směny byla ukončena; zákonitě následuje stanovení množství materiálu: Komunikační iniciativu si ponechává komunikantka B, žádá informaci od komunikantky A, pokud jde o množství materiálu.

Komunikantka A žádá dodatečné zpřesnění sémantické charakteristiky zamýšlených šatů, charakteristika se týká střihu šatů. Požadavek informace uskutečňuje návrhem dvou střihových variant (jako sémantických kvalit), přičemž žádá volbu ze strany komunikantky B. Komunikantka prezentuje svou střihovou představu (jde o variantu mimo navržené varianty). Komunikantka A tuto představu převádí v kvantitativní údaj.

Komunikantka B přijímá kvantitativní údaj. Konvenčním způsobem uzavírá komunikaci. Tato sémiotická akce je zároveň definitivním přijetím vybrané, tedy referenčně určené látky.

[183]Komunikantka A zahajuje proces aktu vlastní směny (měření, stříhání, výpis blokového účtu); akce je uzavřena verbálním rituálem obsahujícím interakční účast komunikantky B.

Z postupného popisu souvztažností v rámci sémiotické sítě zakládající danou komunikační událost lze odvodit sémiotickou strukturu jednotlivých základních sémiotických reakcí, které jsme identifikovali s jednotlivými OPJ. Interpretace byla zaměřena na zprostředkující obsahovou složku znakových vztahů a na identifikaci struktury objektů skutečnosti, k nimž znakové vztahy referují.

4.3. Třetí cíl rekonstrukčního procesu (typizace) je přirozeně závislý na provedení reprezentativního počtu analýz, v našem případě aktů nakupování. Nemůže být tedy proveden na základě jedné komunikační události. Lze však naznačit, jakým způsobem bychom postupovali: Je třeba znovu připomenout, že jde o typizaci (typizační diferenciaci) sémiotických reakcí, jejich sítí a svazků. V tomto kontextu bude proto stanovena univerzalita (konstantnost) a variabilita jednotlivých sémiotických reakcí.

Zcela nejvyšší stupeň univerzality, obecné platnosti přísluší přirozeně sociálně-ekonomickým „pravidlům“ maloobchodní směny, tento ústřední rámec aktuální komunikační události determinuje svou vysokou mírou konstantnosti, obecné platnosti a globální závaznosti další faktory dané komunikační události. Jde vlastně o jistý fragment celkového H-kontextu.

Odlišný charakter má K-scéna: V základním schématu je vysoce univerzální — současně však s vysokou variabilitou jednotlivých provedení (v jakési analogii s lingvistickou opozicí type — token), za jistých okolností může být variabilita komunikačně a vůbec sémioticky relevantní (srov. např. vliv nevyhovujícího řešení prodejny na průběh nakupovací komunikační události).[6] Mimořádnou pozornost z hlediska typizace vyžadují S-scénáře: S-scénář jako pojem je absolutní obecninou sociálního a přirozeně i komunikačního jednání. Teorie S-scénářů nemůže ovšem být založena na jednoduché představě protikladu obecné — zvláštní. Rozmanitost typů a variant S-scénářů je dána H-kontextem, soustavou H-kontextových funkcí historicky konkrétních subjektů dané společensko-historické struktury. Lze ovšem na této složité struktuře provádět jisté zhrubení zobecňujícího a typizačního charakteru: lze totiž typizovat různé sociální role subjektů; v kontextu takových typizací rolí lze pak již typizovat i S-scénáře se zřetelem k opozicím obecné — zvláštní, konstantní — variabilní, typické — specifické.[7]

Právě takovou sociální rolí je role kupujícího a prodávajícího. S-scénář kupujícího je dán záměrem dosáhnout formou směny žádaného objektu, S-scénář prodávajícího je dán účastí na směně z profesionálních důvodů. Již toto zadání (které není založeno na principu symetrie nebo inverze asymetrické relace) dává možnost, že v realitě se mohou S-scénáře prodávajícího a kupujícího rozmanitě prostupovat, překrývat i míjet s různými sociálně psychologickými i komunikačními důsledky. Zatímco míra závislosti S-scénáře kupujícího na specifických rysech H-kontextu je menší, v případě S-scénáře prodávajícího v prodejní instituci je tato vazba významnější: jde o výrazné diference v charakteru a míře zainteresovanosti prodávajícího na uskutečnění S-scénáře kupujícího. V závislosti na této variabilitě se pak vytvářejí rozmanité vztahy mezi oběma typy scénáře a vytváří se tak soustava komplexnějších struktur. Důsledky této variability se projevují jako sociální a komunikační faktory variability [184]nakupovacích komunikačních událostí. Jednotlivé sémiotické reakce, jejich svazky a sítě utvářející prostřednictvím interakce S-scénářů příslušnou komunikační událost představují v základním schématu obecnou a univerzální, tj. pro různé typy komunikačních událostí univerzálně platnou, ale ve svém reálném průběhu vysoce variabilní soustavu.

4.3.1. Těžiště základního výzkumu sémiotických reakcí není ovšem v jejich typizaci, ale ve zkoumání procesuality jejich průběhu, ve výzkumu procesuálních mechanismů a dialektických vytvářivých vztahů mezi intenzionálními a extenzionálními faktory zprostředkující složky znakové reakce; typizační výzkum, výzkum z hlediska konstantnosti a variabilnosti se musí zaměřovat hlavně na intenzionální sémantickou složku, především však na složku výrazovou; zjištění příslušných vlastností intenzionálních a výrazových faktorů aktuálních sémiotických reakcí se musí dít na základě neustálého respektování relační struktury celých sémiotických reakcí. (Analyzovaná komunikační událost např. poskytuje zajímavý materiál pro výzkum procesuálních vazeb mezi referendem a intenzí čili pro výzkum referenčního určení objektu na základě intenzí v procesu sémiotické reakce.)

4.4. Splnění prvního až třetího cíle je postupnou sémiotickou interpretací výsledků analytické procedury; čtvrtý cíl představuje uskutečnění vlastního záměru rekonstrukce potenciální kreativity a perceptibility (komunikační kompetence).

4.4.1. Již třetí cíl (typizace) je vedle své závislosti na reprezentativním počtu analýz spojen s řadou teoretických problémů spjatých se „zrušením“ tradičních přístupů k modelování předpokladů řečové činnosti. Tím spíše je celá řada otevřených otázek spjata s uskutečněním čtvrtého cíle.

4.4.2. V dalším výkladu proto zformulujeme jen hlavní gnozeologické zásady vlastní rekonstrukce:

4.4.2.1. Rekonstrukce musí respektovat koncepční východiska, viz zde 1. a 2.

4.4.2.2. Nejde tedy o apriorní gramatiku „languového typu“ jako víceméně stabilní soubor tzv. jazykových prostředků, jednotek (minimálních a komplexních), vzorců, jichž komunikanti „funkčně využívají“ v komunikaci.

4.4.2.3. Nelze apriorně a záměrně lišit „jazykovou“ a „nejazykovou“ složku komunikační kompetence.

4.4.2.4. Značné problémy jsou spjaty s typizací takových faktorů třetího cíle rekonstrukce, jako je H-kontext a S-scénář zahrnující komunikačně relevantní normy sociálně-psychologického chování v nejširším smyslu; je to otázka teoretického řešení vztahu mezi obecným a zvláštním, konstantním a variabilním, specifickým a univerzálním v procesuálním modelování, zejména pokud jde o přechod od realizace třetího cíle k realizaci čtvrtého cíle. (Těmto otázkám bude věnována pozornost v samostatné stati.)

4.4.2.5. Základními strukturačními faktory vlastní rekonstrukce komunikativní kompetence (čtvrtý cíl) je schéma sémiotické reakce, hodnotové prostory (složka sémantická a pragmatická) a výrazové limity.

4.4.2.6. Základní strukturní schéma sémiotické reakce je dáno v 1.2. a 3.1.

4.4.2.7. Veškeré obsahové hodnoty sémantické i pragmatické povahy je třeba chápat jako hodnotové prostory, které vznikají a rozvíjejí se v procesu vzniku, vývoje a rozvoje řečové komunikace. Tyto hodnotové prostory představují celé spektrum obsahů vědomí komunikantů zahrnující faktory sociálních, psychologických a komunikativních norem (jako faktorů pragmatických) i faktory „souboru vědomostí a znalostí o stavu světa“, jejichž prostřednictvím komunikanti reflektují a projektují referovanou objektivní realitu (faktory sémantické).

4.4.2.8. Aktuální sémiotická reakce je proces průchodu poukazu výrazových prostředků (zvukových a grafických artikulů) k referovaným objektům jako substrukturám objektivní reality, a to právě těmito hodnotovými prostory. Platí přitom princip vytvářejícího charakteru sémiotických reakcí vzhledem k hodnotovým prostorům obsahové[185]ho charakteru. Aktuální sémiotické reakce vytvářejí, dotvářejí, modifikují tyto hodnotové prostory, a to jednak tím, že „posouvají“ jejich dynamické hranice, ale také tím, že upevňují jejich jádro vysokým počtem průchodů danou oblastí hodnotového prostoru nebo naopak určité části prostorů destabilizují, restrukturují. V teorii hodnotových prostorů je možné s úspěchem využít klasického pojmu pružné stability a dialektiku centra a periférie systému.[8]

4.4.2.9. Výrazové faktory[9] řečového sémiotického reagování se chovají jako limity směřování sémiotických reakcí obsahovými hodnotovými prostory; jejich teorie musí být v souladu s postupem rekonstrukce organizována směrem od globálních syntakticko-textových výrazových faktorů k elementárním, nikoli jak je tomu tradičně, tedy naopak. Také výrazové prostředky jako limity průchodu aktuálních sémiotických reakcí obsahovými hodnotovými prostory jsou procesem aktuálního sémiotického reagování dynamizovány, jsou vytvářeny, dotvářeny a rozvíjeny v procesu vzniku a rozvoje komunikační kompetence. Vzájemný vztah dynamiky limitativního účinku výrazových faktorů a dynamiky obsahových hodnotových prostorů je možné modelovat v návaznosti na princip asymetrie výrazu a významu (princip asymetrického dualismu jazykového znaku).

4.4.2.10. Adekvátní konstrukční systémové principy výrazových limit a obsahových hodnotových prostorů mohou být nalezeny v návaznosti na dostatečný počet reprezentativních analýz komunikačních událostí; jejich základním konceptuálním paradigmatem je obecná teorie systémů (celá soustava aktuálního sémiotického reagování je modelovatelná prostřednictvím systémů nejvyšší složitosti); je třeba zkoumat možnosti využití teorie grafů, matematických principů teorie neurčitosti atd.

4.4.2.11. Těžiště problémů formulace procesu sémiotického reagování ve výše uvedeném smyslu nebude pravděpodobně v oblasti teorií obsahových hodnotových prostorů (zde vytvářejí četné nelingvistické vědy, ale i poznatky nejnovější sémantiky, pragmalingvistiky, textové lingvistiky atd. dobré předpoklady), ale spíše v oblasti teorie výrazové složky, která je stále zatížena tradičními přístupy. Především je třeba rozlišovat silné, stabilní výrazové limitační faktory (tj. výrazy těsně svázané s jistými, zpravidla konstantními obsahovými prostory vysoké obecnosti — tradiční gramatické významy) a slabé, variabilní výrazové limitační faktory; je třeba počítat s tím, že výrazově silně limitované faktory se chovají vůči slabým, variabilním, obsahovým hodnotovým prostorům jako výrazové prostředky (dialektika výrazu a obsahu uplatňovaná i ve stratifikačních modelech jazyka).

4.5. Na závěr naznačíme formulaci procesu sémiotického reagování konstituujícího výše analyzovanou komunikační událost v termínech naposledy vyložených; upustíme od formulace sociálně psychologických presupozicí vzniku dané komunikativní události, jako je schopnost komunikantů projektovat svoji intencionalitu v sociálním smyslu, standardní schopnost sémioticky reagovat, konstruovat aktuální K-scénáře atp. Omezíme se na formulaci sémiotické reakce z hlediska jejího pohybu v sémantických hodnotových prostorech, tedy na proces identifikace referenčního objektu (předmětu směny).

Vědomí (chceme-li soubor vědomostí a znalostí) komunikantky B obsahuje [186]v kontextu jejího S-scénáře dvě v daném scénáři aktuálně přiřazené obsahové hodnoty: referenčně určenou hodnotu ‚vnučka‘ a ryze intenzionálně sémantickou hodnotu ‚šaty určené vnučce‘. Scénář se rozvíjí na základě tohoto přiřazení tím, že komunikantka B potřebuje disponovat látkou, z níž budou na základě intenzionální sémantické představy mutačního procesu ‚šití‘ (jeho strukturu, především jeho realizátora nemůže komunikantka A ani teoretický interpretátor komunikační události identifikovat) vytvořeny šaty určené vnučce. Předpokladem pro tuto míněnou mutační procesuální sémantickou relaci je mutační proces obstarávání látky směnou. Aby mohl být realizován zmíněný mutační proces šití šatů, musí být realizován, „materializován“ mutační proces obstarání látky směnou. Aby mohl být realizován mutační proces směny, musí být referenčně určena výchozí sémantická kvalita (‚šaty pro vnučku‘). Toto vše, zejména pak postupný proces „materializace“ referenčního určení této sémantické hodnoty, je podstatou K-scénáře komunikantky B, a tedy i celé sítě sémiotických reakcí dané komunikační události.

Komunikantka B aktivizuje intenzionální představu ‚šatů‘ kvalifikovaných ‚pro vnučku‘ a ‚módní‘, zakládá sémiotickou reakci přiřazením příslušných výrazů a zaměřením se na komunikantku A. Tato sémiotická reakce procházející (aktivizující) daný intenzionálně sémantický prostor směřuje ve smyslu scénáře, přesněji ve smyslu příslušných mutačních procesů ‚látka‘ — ‚ušít‘ — ‚šaty‘ do prostoru ‚látky‘ v této chvíli u komunikantky B zhruba, mlhavě zkušenostně členěného, ale z hlediska dané komunikační události dosud nestrukturovaného.

Komunikantka A přebírá (internalizuje) tento sémiotický proces, tj. „vpouští“ převzatý směr sémiotické reakce do vlastního hodnotového intenzionálně sémantického prostoru ‚látky‘, bezpochyby zcela jinak (patrně „dokonaleji“, kvalifikovaněji) strukturovaného; přebírá úkol (daný příslušnou sociální rolí) restrukturovat tento svůj prostor ve smyslu dané sémiotické reakce, tj. se zaměřením na B a její intence, jejichž internalizací ze strany A má dojít k žádoucímu průniku příslušných sémantických hodnotových prostorů obou komunikantek. A toho není schopna a žádá proto další sémantické rysové určení intenze ‚šaty‘ (‚pro vnučku‘, ‚módní‘). Dostává se jí určení ‚na léto‘, ‚pohodlné‘, ‚příjemné‘.

„Zapouští“ tyto informace znovu do svého intenzionálně sémantického prostoru ‚látky‘ a aktuálně jej referenčně identifikuje s množinou látek „na pultě“. Tímto aktem aktuálně pragmaticky, referenčně zcela sbližuje (ve smyslu určité ekvivalence) příslušné hodnotové prostory obou komunikantek, prostřednictvím referenčně konkrétně určeného souboru látek na pultě strukturuje aktuální společný intenzionálně sémantický prostor a provádí selekci příslušného typu látky ostenzívní definicí; je třeba zdůraznit směry pohybu sémiotické reakce mezi intenzemi a extenzemi: na základě dostatečné explikace představy šatů ze strany B je u A konstituována představa určité látky, na základě vytvoření aktuální ekvivalence intenzí obou komunikantek a na základě přiřazení souboru extenzí je určen reálný objekt „ležící na pultě“ a tímto referenčně konkrétním objektem je zpětnovazebně určena intenze ‚látka na (příslušné) šaty‘.

Komunikantka B internalizovala aktuální ekvivalenci intenzí obou individuálních hodnotových prostorů, přijala i identifikaci tohoto prostoru s ostenzívně určenou extenzí určitého zboží na pultě, v pragmatickém smyslu realizuje určitou gestiku „svobodné volby“, přijímá však v zásadě volbu A, ale žádá další odůvodnění volby. A volí odůvodnění velmi komplexním, pragmaticko-sémanticky utvářeným rysem ‚poptávka‘, jehož specifika byla již výše charakterizována.

Obdobně by bylo možno analyzovat sémiotické reakce určující (opět pomocí intenzionální hodnoty střihu šatů) množství látky, tedy opět faktor referenčně konkrétní.

[187]5. Rekonstrukce sémantických hodnotových prostorů zakládajících v sémantickém smyslu segment jednoduché komunikační události dobře ukazuje několik skutečností:

5.1. V procesu aktuálního sémiotického reagování dochází k velmi intenzívním proměnám sémantických hodnotových prostorů jednotlivých komunikantů; proto je tak důležité respektovat teorém, že aktuální sémiotická reakce vnáší do těchto prostorů informace (srov. 4.4.2.8.), které se ukládají do paměti těchto prostorů a s různou mírou trvalé platnosti tyto prostory modifikují.

5.2. V procesu komunikace dochází k jednostrannému nebo vzájemnému aktuálnímu modifikování sémantických hodnotových prostorů komunikantů, dochází k procesům aktuální identifikace jejich hodnotových prostorů, k různým typům ekvivalencí hodnotových prostorů komunikantů. Tyto procesy jsou spjaty s 5.3.

5.3. Aktuální sémiotická reakce jsou procesy referenční materializace intenzionálně sémantických hodnot, mající aktuální charakter a podílející se spolu s faktory 5.1. a 5.2. zpětněvazebně na modifikacích sémantických hodnotových prostorů.

5.4. Lze předpokládat, že na srovnatelných principech probíhají procesy vztahů mezi aktuální sémiotickou reakcí, pragmatickými hodnotovými prostory a výrazovými limitami. Půjde však o výrazné diference, z hlediska aktuální dynamizace příslušných pragmatických obsahových hodnotových prostorů a výrazových limit průběhem aktuálních sémiotických reakcí, jinými slovy řečeno, půjde o odlišný charakter těchto faktorů komunikativní kompetence z hlediska stability, konstantnosti a variability. Těmto složkám komunikativní kompetence bude věnována samostatná analytická a experimentální pozornost.

 

Příloha 1

 

1A

dobrý den

 

2B

dobrý den prosim vás já bych potřebovala pro vnučku na šaty něco co se teďko nosí

 

3A

a na jaké by to mělo být?

 

4B

no na takový letní no na léto to víte no aby se to dobře nosilo prostě můžete mohla byste mi poradit slečno?

 

5A

podívejte se tady na ty bavlny tady máme teď i modrotisk ten je teďko moderní ten by se určitě líbil

 

6B

tak já nevim co vzít (ukazuje na modrotisk) a je to vopravdu hezký na šaty?

 

7A

teď sme ho dostali přiďte za hodinu a už tady nebude

 

8B

tak jo a kolik bych asi tak toho měla vzít?

 

9A

chcete s rukávama nebo bez?

 

10B

jen tak na ramínka

 

11A

tak to stačí metr a půl

 

12B

tak jo ste hodná že ste mi poradila

 

 

(měření, stříhání, psaní bloku)

 

13A

tak tady je to prosím

 

14B

děkuju vám

 

 

(zákaznice jde k pokladně)

 

Příloha 2

 

R

OPJ

KF

 

 

1A

1

dobrý den

pozdrav

zahájení rituálu

 

2B

2

dobrý den

pozdrav

rituál

 

 

3

prosim vás já bych potřebovala pro vnučku na šaty/

žádost —

nakupovací zahajovací stereotyp

 

[188]

něco co se teďka nosí

 

 

3A

4

a na jaké by to mělo být?

potřeba informace

 

4B

5

no na takový letní no na léto to víte / no / aby se to dobře nosilo prostě

sdělení informace

 

 

6

můžete mohla byste mi poradit slečno?

prosba o radu

 

5A

7

podívejte se tady na ty bavlny tady máme teď i modrotisk ten je teďko moderní ten by se určitě líbil

rada

 

6B

8

tak já nevim co vzít

vyjádření nerozhodnosti

 

 

 

(ukazuje na modrotisk)

 

 

 

9

a je to vopravdu hezký na šaty?

potřeba utvrzení

 

7A

10

teď sme ho dostali přiďte za hodinu a už tady nebude

utvrzení o kvalitě

 

8B

11

tak jo/

rozhodnutí

 

 

12

a kolik bych asi tak toho měla vzít?

potřeba informace a rady

 

9A

13

chcete s rukávama nebo bez?

potřeba doplňující informace

 

10B

14

jen tak na ramínka

doplňující informace

 

11A

15

tak to stačí metr a půl

informace + nabídka množství

 

12B

16

tak jo/

přijetí nabídky

 

 

17

ste hodná že ste mi poradila

vyjádření vděčnosti

 

 

 

(měření, stříhání, psaní do bloku)

 

 

13A

18

tak tady je to prosím

ukončení

ukončovací rituál

14B

19

děkuji vám

poděkování

 

 

 

(zákaznice jde k pokladně)

 

 

                 

 

LITERATURA

 

FILLMORE, Ch. J.: Pragmatics and the descriptions of discourse. In: Pragmatics 2. Ed. S. J. Schmidt. München 1976, s. 83—104.

JANOUŠEK, J.: Společná činnost a komunikace. Praha 1984.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - JAKLOVÁ, A. - MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní analýza komunikativního procesu a textu (v tisku).

U ZÁKLADŮ PRAŽSKÉ JAZYKOVĚDNÉ ŠKOLY. TEZE předložené prvnímu sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. Ed. J. Vachek. Praha 1970.

 

[189]R É S U M É

Zum prozessuelen Modellieren der Sprechtätigkeit

Im Artikel wird eine Art des prozessuelen Modellierens der Sprechtätigkeit vorgeschlagen, die auf folgenden Ausgangspunkten und Verfahren beruht:

1. Methodologisch wird von der materiell-monistischen Auffassung der Sprache ausgegangen.

2. Die Auffassung der Sprechtätigkeit ist so formuliert, dass sie die Überwindung der Dualität von langue und parole darstellt; die Sprechtätigkeit wird in der Einheit des eigentlichen Prozesses der Sprechtätigkeit, der Voraussetzungen der aktuellen Sprechtätigkeit (kommunikative Kompetenz) und der Resultate des Prozesses der Sprechtätigkeit (Text) modelliert.

3. Den eigentlichen Gegenstand des Artikels bildet die Rekonstruktion der Voraussetzungen eines konkreten Kommunikationsereignisses unter Verwendung der Termini semiotische Reaktion, Inhaltswerträume und Ausdrucksgrenzwerte; sie wird in vier Phasen verwirklicht, die die Realisierung der Teilziele darstellen, gerichtet auf die Rekonstruktion der Voraussetzungen, die ein gegebenes Kommunikationsereignis gründen. Besondere Aufmerksamkeit wird den aktuellen Prozessen der Referenzbestimmung von Intensionalobjekten der kommunikativen Kompetenz gewidmet.


[1] Koncepty funkční řeč, funkční jazyk srov. U základů pražské jazykovědné školy. Teze předložené prvnímu sjezdu slovanských filologů v Praze 1929.

[2] Návrh takových analytických procedur srov. Kořenský - Hoffmannová - Jaklová - Müllerová (v tisku).

[3] Komunikační událost je průběh komunikace v konkrétní komunikační situaci v její úplnosti (srov. dále).

[4] Termíny H-kontext, K-scéna, S-scénář připomínají některé koncepty z klasických prací procedurální sémantiky, srov. již Fillmore (1977); užíváme je pouze při uskutečnění 2. fáze (při realizaci 2. cíle) rekonstrukce, jejich výklad ve smyslu uskutečnění záměrů 4. cíle musí být řešen samostatnou studií.

[5] Pod pojmem aparatura rozumíme předměty, jejichž prostřednictvím se realizuje působení účastníků společné činnosti na cílový předmětný objekt (cílový předmětný objekt je předmět, na jehož přetváření je zaměřena společná činnost jedinců v určité společenské situaci). Pojem společné činnosti srov. Janoušek (1984).

[6] Stejně tak může dojít k tomu, že prodávající není dostatečně zainteresován na konstruktivní účasti při realizaci S-scénáře kupující a konstruuje tedy svůj S-scénář jako „protiakci“, tj. usiluje, aby kupující co nejrychleji nákupní prostor opustila, bez zřetele k úspěšné realizaci jejího S-scénáře.

[7] Jinými slovy řečeno, je třeba nejprve „shromažďovat“ variabilitu S-scénářů a z nich teprve odvozovat typologie rolí, nikoli naopak. O důsledný empirismus tohoto typu je třeba také opírat deduktivní teorii obecnosti, konstantnosti a typičnosti.

[8] Chápání „systému jazykových prostředků“ jako systému dynamického a otevřeného je právě v těchto klasických teorémech implicitně přítomno. Jde však o to, aby se naprosto důsledně respektovala dialektická jednota řečové činnosti a jejích předpokladů v konstrukčních principech lingvistické teorie.

[9] U minimálních výrazových prostředků má limitativní charakter vlastně forma, která z celkového potenciálu („materie“) zvukových a grafických možností člověka vybírá příslušné zvukové nebo grafické artikuly, od nichž směřuje poukaz k referovaným objektům v rámci aktuální sémiotické reakce. U komplexnějších a velmi komplexních výrazových limit je tato vlastnost složitě komplikována dialektikou výrazu a významu.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 3, pp. 177-189

Previous Božena Bednaříková, Zdeněk Starý: 19. výroční zasedání Societatis Linguisticae Europaeae (SLE)

Next Ladislav Nebeský: O dvou formálních zdrojích strukturace vět