O protikladu spisovnosti a nespisovnosti v češtině

Jaroslava Hlavsová

[Discussion]

(pdf)

О противоречии литературности и нeлитературности в чешском языке / Opposition of the literary and the non-literary in Czech

Sledování dialektického protikladu spisovných a nespisovných prostředků v systému národního jazyka i v jeho rozličných komunikativních funkcích jakožto základu jazykové situace patří k nejaktuálnějším otázkám lingvistiky.[1] Zevrubným rozborem otázek souvisejících s různými aspekty tohoto vztahu v češtině se zabývá nová kniha Jana Chloupka Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti (Brno 1986, vyd. UJEP, 132 s.). Autor sám knihu v předmluvě nazývá souborem statí. Mnohé okruhy otázek v nich řešených byly předmětem jeho zájmu již řadu let. Setkáváme se s nimi už ve starších pracích knižních (Chloupek, 1971, 1974), ale též v Chloupkových příspěvcích do časopisů a sborníků (např. otázky nářeční skladby, slovosledu, městské mluvy v Brně a Uherském Hradišti, vztahu dialektologie a etnografie aj.). Nyní tyto stále živé a aktuální dílčí otázky autor podřizuje novému, jednotícímu hledisku funkčního a výrazového protikladu spisovnosti a nespisovnosti a dochází k novým a potřebným řešením, charakterizuje českou jazykovou situaci na konci 20. stol.

České jazykové situaci a vztahu jednotlivých jazykových útvarů byla též ve Slově a slovesnosti věnována řada statí; připomeneme alespoň diskusi o obecné češtině počátkem šedesátých let, z novějších např. stati S. Utěšeného (1980) a A. Jedličky (1982).

Pro autora, především dialektologa a sociolingvistu, je příznačné zaměření na nespisovný člen této dichotomie, který je v knize sledován a posuzován z nejrůznějších aspektů. Tato různoaspektovost pohledu, pro J. Chloupka typická, je umožněna jeho soustavným citlivým pozorováním jazyka v různých projevech a komunikačních situacích. Zanedbatelné není ani to, že autor své teoretické postuláty sděluje formou přístupnou a svěží. Autorský text doplňují pečlivě zvolené doklady i citáty, svědčící o šíři záběru autorova pozorování jazyka (najdeme tu V. Vančuru i V. Čtvrtka, L. N. Tolstého, G. B. Shawa i J. Kempného a postřehy o jazyce od vědeckých osobností i učitelů z brněnského předměstí).

V desíti kapitolách (s úvodem, závěrem a s anglickým, ruským a německým résumé) autor stále sleduje nastíněný protiklad, v první části knihy nově vymezený vzhledem k současnosti češtiny. Je zde zastoupena jednak jeho projekce stylová [221]s podrobným rozborem soudobých problémů stylu publicistického, jednak sociálně stratifikační (pozorováním jazyka tří různých prostředí — velkoměsta, malého města a nově osídlené obce pohraniční).

Jádro přínosné Chloupkovy publikace představuje její VI. kapitola, „Mluvená řeč“. Je tomu tak nepochybně proto, že právě v mluveném projevu se opozice spisovnosti a nespisovnosti projevuje výrazněji, resp. nachází v něm hlavní uplatnění. Autor však sleduje projevy tohoto protikladu i v oblastech, jichž se opozice bezprostředně nedotýká, nebo v nichž alespoň není otázkou primární, např. v profesní mluvě a metajazykových elementech beletristického textu nebo v konfrontaci našich dvou národních jazyků — češtiny a slovenštiny. Demonstrací praktických důsledků vztahů uvnitř normy pro spisovnou kodifikaci je starší morfologický problém Chloupkův — otázka poměru dubletního zakončení 3. os. pl. sloves 4. třídy (-í, -ejí).

Naznačená dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, vytvořená historickým vývojem uvnitř jednoho národního jazyka, je v celém výkladu chápána jako protiklad, jehož funkční náplň je během tohoto vývoje proměnná. Prvotní realizace protikladného vztahu se týkala rozdílu mezi jazykem spisovným v jeho vlastním (etymologickém) slova smyslu, tedy jazykem psaným, a řečí mluvenou. S postupnou demokratizací jazyka a celkovou proměnou spoločensko-kulturních podmínek se od druhé poloviny minulého století, definitivně pak po r. 1945, u nás promítá rozdíl spisovnosti a nespisovnosti do nové opozice, na niž autor váže veškeré hodnocení současné jazykové situace. Je to protiklad realizovaný v projevech veřejných, oficiálních na straně jedné a v projevech rázu soukromého, důvěrného, familiárního na straně druhé. Nový protiklad se neprojevuje tak ostře proto, že většina mluvčích je účelově diglosních (s vývojovou perspektivou prohlubování této diglosie), podle komunikační situace je připravena „přepínat kódy“ a stylisticky příznakově využívat i prostředky pro danou komunikativní funkci nenáležité. Stylistický výběr prostředků je přitom často vázán i na téma promluvy.

Z jiného pohledu protiklad spisovnosti a nespisovnosti se jeví jako protiklad vyjadřování modelového (až automatizovaného — v některých projevech odborného a publicistického stylu) a vyjadřování nemodelového, živelného, vyplývajícího ze situačního kontextu. Takové vyjadřování, opírající se o prostředky nespisovné, bývá podle autora manifestací rovnosti mezi mluvčími.

Pro předvídání jazykového vývoje je pak třeba podrobné analýzy vzájemného vztahu jednotlivých jazykových útvarů (struktur vývojem jazyka funkčně vyhraněných) ke komunikativnímu aktu. V něm se projevuje společenská solidarita účastníků, a to volbou jazykového útvaru, funkčního stylu i jazykového prostředku.

Jednotlivé útvary národního jazyka jsou v knize definovány svou funkcí i postavením v systému jazyka. Na základě analýzy bohatého materiálu z různorodých jazykových prostředí (srov. kap. V, „Jazyk a společnost“) autor však odmítá předpoklad o jejich „ryzosti“ při komunikativním aktu. Společensky prestižním, závazným, avšak z hlediska uživatele příznakovým útvarem je jazyk spisovný, ostatní útvary představují živelné — stylisticky nepříznakové vyjadřování (zpravidla ústní).

V posuzované knize autor pracuje s pojmem tradiční (teritoriální) dialekt, definovaným jako strukturní varieta vztahem jednak k celonárodnímu jazyku, jednak k jiným teritoriálním varietám. Teze o homogennosti dialektu („musí být tvořen stejnými idiolekty“, s. 24) je v tomto strukturním chápání teoreticky jasná a zdůvodnitelná; ve funkčním pohledu ji pak dialekticky doplňuje teze o odmítání ryzosti útvarů při komunikaci. Výpůjčky z jiných stylů („nezáměrné nestylistické odchylky od … nářeční normy“, s. 20) zejména v nivelizovanějších nářečích českých (v užším smyslu) mají vysokou frekvenci a vytvářejí stylovou smíšenost projevu.

Tak jako u dialektu, platí i u útvaru s širší funkční i teritoriální působností — u interdialektu — stále ještě omezení na projevy mluvené. Autor se podrobně zabývá [222]hierarchizací útvarů národního jazyka, a tudíž i vztahem interdialektů a obecné češtiny k spisovnému jazyku i k dialektům; prognosticky je zaměřena poznámka o existenční podmíněnosti dialektu funkcí, v níž je podle Chloupka nenahraditelný, totiž funkcí být výrazem společenské solidarity. (Podle našeho soudu se tato funkce ovšem může uplatnit jen v situaci relativně pevné nářeční normy zachovalejších dialektů na Moravě, zejména východní, kde užívání rodného nářečí má pro mluvčího, zpravidla diglosního, charakter cílevědomé volby kompaktního jazykového útvaru pro neoficiální komunikaci.)

Pro specifické funkce jazyka kulturně vyspělé společnosti jsou kromě funkce dorozumívací typická nová pole působnosti, z nichž k podrobnější analýze Chloupek vybírá slovesné umění a publicistiku. Uvědomuje si podíl zvládnutí stylizačních postupů na tzv. poetizaci jazyka uměleckého díla a připomíná, že „v uměleckém díle se dnes může odrazit jakákoli jazyková situace“ (s. 21). Může se tedy uplatnit nikoli jen stylizovaná řeč psaná (veřejná); tím zároveň krásná literatura přestává být kritériem spisovnosti při kodifikaci.

Publicistickému stylu věnuje Chloupek pozornost již řadu let (srov. např. Chloupek, 1978). V knize se touto stránkou jazyka zabývá na více místech i v samostatném oddíle. Uvědomuje si, že publicistika je nejsilnějším činitelem v jazykovém vývoji, nejvíce ovlivňuje naše vyjadřování. Z hlediska dichotomie spisovnosti — nespisovnosti je zajímavé, že vzhledem k požadavku komplexního (tj. racionálního i emocionálního) působení publicistického stylu publicista občas vkládá do textu stylově aktivní jazykové prostředky v uvozovkách. V metajazykovém hodnocení těchto uvozovkových výrazů jsou významové rozdíly, podle nichž Chloupek tyto prostředky klasifikuje (např. význam „abych tak řekl“ nebo „jak XY říká“, což hodnotí jako výraz blízký citátu). V těchto uvozovkových výrazech se jako příznakové využívají prvky prakticky z celého souboru národního jazyka.

Publicistika je také krajním případem uplatňování modelového vyjadřování. Periodičnost tisku přispívá k automatizaci jeho jazyka. Aby se oslabila jeho stereotypnost a posílilo jeho působení na čtenáře, vzniká snaha po oživení, stylistické aktivizaci některých výrazových prostředků. Autor tak sleduje toto „ustalování proměnného a rozrušování ustáleného“ (s. 21) jako podstatný rys stylu publicistického.

V současnosti, kdy bohemistika doplňuje tradiční zkoumání češtiny psané o nová zjištění všestranných informací o řeči mluvené vzhledem k požadavkům komunikace, nacházíme též v Chloupkově knize takto tematicky zaměřený oddíl Jazyk a společnost. Autor tu hodnotí výsledky jazykového výzkumu, v němž spojuje metodologické zkušenosti dialektologa i sociolingvisty. Rozdíly jsou patrné vzhledem k sociálním i jazykově zeměpisným rozdílům mezi zkoumanými lokalitami. První sondou je výzkum jazyka pro oficiální dorozumívání reprezentovaného mluvenými projevy na schůzi v jihomoravské pohraniční obci Horní Věstonice. Autor sleduje zvládnutí spisovné normy při záměru mluvčího mluvit spisovně, popř. odchylky od této normy směrem k teritoriálními základu, analogické k jazykovému prostředí vnitrozemských obcí. Do moravské variety spisovné češtiny (Chloupek vychází z předpokladu určité variability i u nejvyššího útvaru, češtiny spisovné, pokud jde o její formu mluvenou, viz dále) pronikají systémové teritoriální prvky obecně rozšířené, zejména neuvědomělé (např. podoby ščasná, z ohledem, zejít se, plenárň[2]).

Rozbor jazykové situace ve východomoravském městě Uherském Brodě, které je obklopeno venkovským prostředím se zachovalým tradičním dialektem, je vzorem sociolingvistického vhledu do složité komunikačně situační souhry jazykových prostředků trojstupňové hierarchie (dialekt — interdialekt — oblastní varianta spisovné češtiny) ve všech jazykových rovinách. Z celkového autorova hodnocení vyplývá, [223]že početná vrstva původního zemědělského obyvatelstva mluví tradičním dialektem, lidé jiných povolání (původem z Uherského Brodu a okolí) užívají zpravidla interdialektu, vzdělanecké vrstvy oblastní varianty hovorového stylu spisovného jazyka. Řada hláskoslovných (nejméně uvědomělých) jevů teritoriálně podmíněných proniká až do nejvyššího útvaru (oblastní varianty mluvené spisovné češtiny), např. kvantity typu jama, bit, systémově podporovaný infinitiv mnět, občas dokonce nediftongizované ú v netradičních slovech (jako jsou např. soudruh, soustruh) a nezúžené é (zelé, taléř). Proti tomu obecně české podoby diftongizované (tejden, velikej) sem nepronikly.

V morfologii je pozoruhodný tvar místních jmen typu g Bojkovicám, v Bojkovicách pro jeho ojedinělou dokumentační hodnotu moravského oblastního interdialektického vývoje. Za hlavní interdialektický znak morfologický pokládá Chloupek změny koncovek 3. os. pl. sloves 4. třídy typu chodím (v oblastní variantě spisovné češtiny se užívá tvar chodí a též — i na rozdíl od tvaru kodifikovaného — sází; do interdialektu proniká forma tradiční, choďijá, popř. choďijú).

V syntaxi se projevují především jevy charakterizující obecněji mluvený jazyk, navíc autor shledává řadu archaismů, které však do interdialektu nepronikají, mizí a mládež je již neužívá. Charakteristický pro oblastní variantu spisovné mluvené češtiny je typ shody ti velké auta tam bili postavené. Nepochybně je to znak patřící mezi jevy, jež mohou pronikat i mimo oblastní normu.

Za pozornost stojí autorova stylová kvalifikace jednotlivých lexikálních prostředků. I do oblastní varianty češtiny spisovné zařazuje jako dubletní výrazy včil (teď) a zemáky (brambory).

Sociolingvistickým protějškem jazyka menšího města, Uherského Brodu, je pro Chloupkovo hodnocení jeho rodné velkoměsto — Brno. Na rozdíl od Prahy, jejíž jazyková situace dosud monograficky zpracována nebyla,[3] byl mluvený jazyk Brna již podroben několikeré analýze, zejména u M. Krčmové (1981). Pro srovnání se situací v sociálně odlišných aglomeracích Chloupek podává alespoň celkovou charakteristiku jazykové situace brněnské. Upozorňuje přitom na závažné momenty jejího vývoje, zejména na to, jak se Brno vypořádalo s následky bývalé česko-německé jazykové smíšenosti: „závažnějším následkem po německém osídlení patrně je úzká výslovnost samohlásek (zvláště e, i), méně nápadná u samohlásek dlouhých …“ (s. 62). Pokouší se stanovit vrstvu obyvatel typickou z hlediska sociálního i jazykového. Nejpočetnější jsou dělníci a zaměstnanci a ti mluví středomoravským interdialektem, tradičním nářečím se mluví „ve starých částech brněnských předměstí ‚venkovského‘ rázu …“ (s. 63). U vrstvy inteligence Chloupek zjišťuje, že je v běžném jazyku nejednotná, při pracovním styku s dělníky spíše inklinuje k interdialektu, při styku „s pracovníky kultury na celostátní platformě“ se blíží obecné češtině pražského typu. Autor srovnává jazykové prostředky brněnské vrstvy nářeční, interdialektické a obecně české, mezi nimiž však najdeme i dubletní formy jako choďijou, nosijou, dělajou, vijou, jijou, zavřite, chcu, dativ děckovi, psíkovi, adj. bilovskej nebo zdrobnělinu noženka. Připomíná neuvědomělé jevy, zejmény hláskoslovné, pronikající i do projevů s vyššími stylovými ambicemi, a též okolnost, že při snaze o spisovnost mluvčí volí z kodifikovaných dublet záměrně variantu odlišnější od varianty teritoriálně podmíněné.

Zajímavým místem v kapitole V, „Jazyk a společnost“, jsou shrnující poznámky, v nichž autor hodnotí jazykovou situaci Uherského Brodu jakožto typu města uprostřed tradiční nářeční oblasti. Tradiční dialekt se tu dosti zachovává, interdialekt vzniká „bez přímé podpory spisovného jazyka“ a má místo pouze v neoficiálním domácím prostředí; jinak se projevuje aktivní snaha o vyjadřování spisovné. [224]V této souvislosti je třeba si povšimnout zajímavé Chloupkovy sociolingvisticky (i psycholingvisticky) zaměřené otázky: Jaká je spisovná čeština, jíž se v hovoru na Uherskobrodsku užívá? Hodnocení vychází z autorova předpokladu, že spisovnost projevu je určována záměrem mluvčího mluvit spisovně, rozhodující je pro něj tudíž kritérium funkční. Jestliže tedy projev mluvčího k spisovnosti funkčně směřuje (a Chloupek v důsledku toho projev za spisovný pokládá), je možno takto definovaný projev zkoumat a popsat jako oblastní variantu spisovné češtiny. Na tezi o záměru mluvit spisovně jakožto rozhodujícím kritériu spisovnosti jsou založeny i rozbory jazykové situace v dalších oddílech knihy, zejména v kapitole VI, „Mluvená řeč“.[4] Je třeba ovšem uvést jisté nevýhody pro praktickou aplikaci tohoto teoreticky jasného kritéria. Předně, jak i sám autor připomíná, ne vždy můžeme spolehlivě usuzovat na záměr mluvčího. Sociálně komunikativní hlediska k postižení subjektivního postoje mluvčího nestačí. Domníváme se také, že tato teze, založená pouze na jednom z členů komunikativního vztahu mluvčí — adresát, má též komplementární požadavky ze strany člena druhého. Je třeba totiž brát v úvahu různé komunikační situace, v nichž adresát a mluvčí nejsou z téže oblasti. Je-li adresátem projevu posluchač z oblasti jiné, může míra teritoriálně podmíněných prvků pronikajících do jeho jazykového projevu (míněného jako spisovný) překračovat hranice srozumitelnosti a vytvářet tudíž jisté potíže pro komunikační proces. Srozumitelnost při komunikaci může být v takových případech omezena nejen primárními diferencemi ve všech rovinách jazyka (zejména však v rovině lexikální), ale též odlišnými vztahy konotačními, zvláště rozdílným chápáním expresivity jazykových prostředků u mluvčího a u adresáta. I tyto diference mohou být důsledkem průniku prvků původem nářečních nebo interdialektických do promluvy se zaměřením spisovným. Spisovná vrstva jazyka jako komunikační prostředek celonárodní platnosti by však neměla vytvářet potenciální bariéru, snižující její sdělnou funkci. Teoretické závěry vyplývající z širokého Chloupkova chápání oblastní varianty spisovné češtiny jsou v rozporu s přístupem Jedličkovým, formulovaným již počátkem 60. let na závěr diskuse o obecné češtině: „Jeden z dubletních prostředků je mimo rámec spisovného jazyka, kdežto synonymní prostředek, shodný zpravidla s prostředkem druhé oblasti, je součástí spisovné normy“ (Jedlička, 1963, s. 19).

Přímým důsledkem širšího chápání oblastně varietní spisovné češtiny mluvené je pak Chloupkův pojem „spisovného jazyka v užším smyslu“ (s. 76), omezeného ovšem na projevy psané (dále charakterizovaného situační nevázaností, nepřítomností adresáta projevu, monologičností a též racionálností). Opozice mluvenost — psanost je tedy protikladem dominantním, převyšujícím protiklad spisovnosti a nespisovnosti. Mluvenost projevů může mít „různou strukturní náplň“ (tradiční teritoriální dialekt, interdialekty, obecná čeština i hovorové prostředky spisovné češtiny). Zatímco psanost je na spisovný jazyk podle Chloupka vázána přímo, mluvenost je na něj vázána méně než na jiné strukturní útvary.

Závažné jsou autorovy úvahy týkající se často diskutovaného hovorového stylu. Odlišuje v přístupu „hovorový styl (též) spisovného jazyka“, charakteristický konstitutivními promluvovými faktory, a „hovorový styl (jen) spisovného jazyka“ — těžko definovatelný (jen negativně ho lze charakterizovat např. nepřítomností archaismů). Charakterizovat hovorový styl spisovné češtiny strukturními odchylkami od kodifikace nepovažuje Chloupek za prospěšné: „Pak bychom uznávali dvojí normu spisovné češtiny, pak bychom přispívali k rozpolcení kodifikace“ (s. 83). Raději volí cestu odlišování spisovného vyjadřování pro oficiální styk, nespisovného pro neoficiální.

[225]Při analýze mluvené řeči zaujímá zvláštní místo stylizace mluvenosti v literatuře a také slovosledné zvláštnosti mluvených projevů, které dokumentuje příklady z monografie B. Dejmka o městské mluvě Přelouče (1976). Shledává, že „základním rysem pořádku slov v mluvené řeči je posouvání jádra výpovědi ke středu nebo až k začátku výpovědi“ (s. 80) pomocí prostředků intonačních a dynamických. V starším hodnocení nářečního pořádku slov mluví o „principu aditivního připojování“ (Chloupek, 1971, s. 97). V této souvislosti připomíná, že Mathesiovo učení o aktuálním členění výpovědi bylo založeno na pozorování řeči psané (jakož i výzkum tradiční syntaxe vůbec). Výzkum mluveného jazyka začal u nás na dialektologické bázi. Postuláty získané z těchto syntaktických analýz dialektů mají obecnou platnost, protože dialekty mohou reprezentovat mluvenou řeč, aniž je třeba brát ohled na míru nářeční diferenciace v ostatních plánech.

Praktický dosah Chloupkova všestranného studia české jazykové situace s uváženým posuzováním oblastních norem je v knize demonstrován na řešení kodifikačního problému — stanovení spisovnosti slovesných tvarů 3. os. pl. 4. třídy, a to u vzoru sází - sázejí. Autor shledává, že zařazování sloves k tvaroslovným typům podle jejich původu činí potíže, protože původ tvaru není zjevný. Proto se též prosazují formy pociťované jako „spisovnější“. To je případ zakončení na -í, které proniká i ke vzoru sází. V Čechách se tato forma neopírá o regionální úzus většinový, protože unifikace koncovek 3. os. pl. sloves 4. tř. ve prospěch -í se týká jen části oblasti jihozápadočeské a rovněž Morava se nadnářečním tvarem moravské obecné češtiny (-ijou) řadí k typu opačnému (-ejí), dosud kodifikovanému jakožto výhradní. Chloupek navrhuje kodifikovat tvarovou dubletu sázejí - sází a dodává, že uživatel by měl možnost dál preferovat tvar původní. Předpokládáme, že v případě uvolnění kodifikace ve prospěch dublety by se ve smyslu negativním uplatnilo hledisko regionálního úzu. Podle Chloupka totiž mluvčí v těchto případech pomíjí podobu shodnou s formou nářeční a volí zpravidla onu „výrazně spisovnou“. Toto ověřené pravidlo by vedlo k postupnému zániku dublety v kodifikaci a k prosazení jednotného zakončení 3. os. pl. 4. tř. -í u všech typů v souhlase s Chloupkovou zásadou, že „… kodifikace nesmí obrážet úzus pouze regionální jen proto, že je většinový“ (s. 8).

K otázkám dichotomie spisovnosti a nespisovnosti v české jazykové situaci se přiřazují i Chloupkovy poznámky týkající se srovnání tohoto protikladu v češtině a v slovenštině. Upozorňuje na to, že český a slovenský mluvčí tuto dichotomii využívá odlišně a že v obou jazycích má dichotomie jinou funkci a náplň. K Chloupkovu zjištění můžeme dodat, že odlišné chápání spisovnosti a nespisovnosti v češtině a slovenštině můžeme sledovat nejsnáze ve slovní zásobě obou jazyků. Mnohá nářeční slova česká se ve slovenštině užívají ve funkci výrazů spisovných (hora ‚les‘, plachta ‚prostěradlo‘, pletenka ‚houska‘, kysnúť ‚kynout‘, čupieť ‚sedět na bobku‘ aj.) a naopak řada spisovných českých slov žije jen jako výraz nářeční v některé oblasti slovenské, zejména východoslovenské, např. srp (slovensky spis. kosák), kartáč (kefa), žito (rež), ručník (uterák), kopřiva (nář. též pokriva, spis. žihlava), drůbež (spisovně slovensky hydina, na východním Slovensku drobisk) aj.

Bylo by možno vyjmenovat ještě celou řadu postřehů z živého, každodenního jazykového kontaktu mluvčích v různých komunikativních situacích. Patří mezi ně poznámky o profesní mluvě, která ztrácí v současnosti stopy regionálního základu, o obecné češtině, jejíž šíření autor nevidí z pozice Moravana jako jev přirozený a připomíná v této souvislosti její teritoriální podmíněnost. Respektuje však „kulturní obecnou češtinu“, která plní funkci „standardu s vyšší komunikační funkcí“.

Shrneme-li inspirativní a pro současný výzkum jazykové mluvené komunikace užitečné Chloupkovy úvahy o jazykové situaci češtiny, je třeba připomenout ještě v závěru alespoň nejdůležitější z nich. V první řadě je to vytčení základního protikladu mezi projevy oficiálními a neoficiálními, namísto prvotního rozdílu mezi [226]jazykem psaným a mluveným, dále je to osobitá teze o záměru mluvčího jakožto rozhodujícím kritériu spisovnosti, o invariabilitě jako relevantním znaku dialektu a konečně výstižná charakteristika součinnosti jazykových prostředků, jimiž disponuje současný mluvčí v poli dynamických vztahů dichotomie spisovnosti a nespisovnosti: „Člověk z konce XX. století není už většinou příslušníkem tradičního teritoriálního dialektu, ani uživatelem „správného“ spisovného jazyka, ani důsledným propagátorem „třetího standardu“, jakkoli ambiciózního: vládne souborem vyjadřovacích prostředků, který mu umožňuje vyjadřování vytříbené, přiměřené funkci jazykového projevu, tedy kultivované. Nemalý, čestný podíl na něm má a bude ještě mít i tradiční teritoriální dialekt“ (s. 29).

 

LITERATURA

 

DEJMEK, B.: Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče. Hradec Králové 1976.

CHLOUPEK, J.: Aspekty dialektu. Brno 1971.

CHLOUPEK, J.: Knížka o češtině. Praha 1974.

CHLOUPEK, J.: Dialektika stálého a proměnného v publicistickém stylu. SaS, 36, 1978, s. 317—319.

CHLOUPEK, J.: Publicistický styl jako pole jazykového vývoje. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu. Praha 1978, s. 35—41.

JANČÁK, P.: Frekvence hlavních hláskoslovných znaků v mluvě pražské mládeže. NŘ, 57, 1974, s. 191—200.

JANČÁK, P.: Moravan Pražanem. SlavPrag, 21, 1978 (1983), s. 197—205.

JEDLIČKA, A.: K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě). SaS, 24, 1963, s. 9—20.

JEDLIČKA, A.: Typy norem jazykové komunikace. SaS, 43, 1982, s. 272—281.

KRČMOVÁ, M.: Běžně mluvený jazyk v Brně. Brno 1981.

UTĚŠENÝ, S.: K rozrůznění českého národního jazyka. SaS, 41, 1980, s. 7—16.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 3, pp. 220-226

Previous Josef Štěpán: K termínu řetězec v syntaxi

Next Jana Hoffmannová: Teatrologické inspirace pro interpretaci komunikačních procesů