K Lamprechtovu výkladu o praslovanštině

Jan Petr

[Discussion]

(pdf)

К концепции праславянского языка А. Лампрехта / Concerning the Lamprecht’s exposition on Primitive Slavonic

K významným a vskutku přínosným pracím z oboru srovnávací slovanské jazykovědy, kterými byla obohacena v poválečných letech jazykovědná slavistika, nepochybně patří kniha Praslovanština Arnošta Lamprechta (Brno, UJEP 1987, 197 s.). Autor se jejího vydání již nedožil, zemřel 2. května 1985 (srov. R. Večerka, 1985). Zanechal však v této podobě naší slavistické veřejnosti souhrnný výklad svého pojetí společného slovanského jazykového východiska, tradičně souhrnně nazývaného praslovanština (šlo ovšem o jazykový útvar s několika časovými vývojovými vrstvami), od indoevropského (vlastně podle něho nostratického) základu až do počátků rozrůzňování na jednotlivé slovanské jazyky. Dlužno přitom poznamenat Lamprechtův názor, že psl. jazykové podoby slov (kořenů), jak se uvádějí v rekonstruované podobě ve většině pojednání a etymologických slovníků (s hvězdičkou), jsou ve skutečnosti rekonstruované tvary psl. stavu z doby, která předcházela o půl století jazyk stsl. památek, tedy v hláskové podobě z poč. 9. stol. n. l.

Toto období A. Lamprecht nazývá klasickou praslovanštinou a datuje ji na dobu mezi 400—800 n. l. Byla charakterizována zákonem otevřených slabik a asimilacemi uvnitř slabiky. K nim dále počítal psl. palatalizační tendence a psl. přehlásky různé kvality. Změna krátkého ă > o se datuje okolo r. 800; v té době se také měla uskutečnit tzv. metateze likvid. V jihoslovan. a československé jazykové oblasti musela ovšem metateze předcházet změně ă > o, zatímco v polštině a luž. srbštině její poslední fáze se vší pravděpodobností nastala až po vzniku vokálu o (tedy vărna > vrana, vrona, pod. vorona atd.).

Klasické praslovanštině předcházelo v Lamprechtově pojetí již protobaltské (baltoslovanské) období, resp. pozdně indoevropské nebo raně praslovanské (doba prvotního rozpadu ide. jazykového společenství se klade k r. 3000 př. n. l., popř. dříve), oddělení germánských jazyků od slovanských a baltských se mělo uskutečnit po r. 2000, snad okolo r. 1500 př. n. l. A teprve tehdy mělo dojít podle A. Lamprechta v slovan. a balt. jazycích k ztrátě ide. aspirát bh dh gh > b d g (ovšem ide. prajazyk původně měl mít aspirované bh dh gh, jak se všeobecně uvádí v indoevropeistických pracích).

Teprve do baltoslovanského období A. Lamprecht klade rozštěpení sonantů na tvrdé a měkké (to je běžné v mluvnicích), disimilaci souhláskových skupin dt, tt > st a prý také zánik labiovelár k^w g^w > k g. Posun přízvuku s intonací klesavou na slabiku s intonací rostoucí se měl také uskutečnit v tomto společném období. Od balt. dia[308]lektů se měla raná praslovanština začít odlišovat v polovině 1. tisíciletí, tj. okolo r. 400—500 př. n. l. A to mělo být období, kdy se slovanština dostala do sousedství s íránskými jazyky, srov. změnu s > ch (š) po i u r k; po ní teprve měla nastat změna palatálního k’ g’ > s z ve slovech jako sъto, zъnati, která se běžně uvádí v souvislosti s rozlišením satemových a kentumových ide. jazyků. Tomuto kritériu pro dělení ide. jazyků se již nyní nepřikládá valný význam, jak tomu bylo v klasické ide. komparatistice.

Pro genezi slovan. jazykového areálu je zajímavé Lamprechtovo pojetí, že z protobaltských dialektů v období baltoslovanském (tj. raně praslovanském) se vyvinula hlavně praslovanština a jen v menší míře ostatní protobaltské dialekty. Tento názor se blíží pojetí protobaltského areálu u V. Mažiulise (srov. Petr, 1981), na jehož periférii se měl vykrystalizovat protoslovanský jazykový a etnický útvar, a to v sousedství západoprotobaltského (především staropruského) celku. A. Lamprecht mluví o vydělování slovanského dialektu z protobaltského společenství (a to, jak jsme již výše uvedli, ztotožňuje s obdobím baltoslovanské jednoty, časově trvajícím asi mezi 700—200 př. n. l.), přičemž tento dialekt, tj. raná praslovanština, měl být po stránce foneticko-fonologické stále ještě blízký dialektům baltským.

Z dosavadní odborné literatury jsme již věděli, že A. Lamprecht byl v 60. a 70. letech zastáncem nostratické teorie (srov. jeho příspěvky v SaS v letech 1975, 1977, 1978 atd.), rozpracované V. M. Illičem-Svityčem. Lamprechtovo pojetí „nostratického“ jazykového společenství jako veliké jazykové skupiny jazyků indoevropských, uralských, altajských, drávidských, jihokavkazských a semitohamitských mělo předcházet období indoevropskému. Protoindoevropská vývojová etapa následovala po rozpadu nostratického společenství a k tomu mělo dojít okolo r. 8000 př. n. l., snad v rozmezí let 9000—7000 př. n. l. Právě takové pojetí předpraslovanských fází jazykového vývoje vedlo A. Lamprechta k tomu, že musel předpokládat až značně pozdní redukci tří řad velárních okluzív (ve shodě s A. Erhartem (1982) počítal pro ide. dobu s existencí tří řad velár k’ k k^w) na dvě a změnu palatálního k’ g’ > s z až do období samostatného vývoje praslovanštiny (o něco starší je podle něho delabializace k^w g^w > k g), kdy se její nositelé dostali do styku s íránskými kmeny. A. Lamprecht nevěří ani v existenci ide. řad p-b-bh, t-d-dh, které byly od Schleicherových prací předpokládány jako neotřesitelné pravdy indoeuropeistiky, s poukazem na to, že ve skutečnosti nejsou doloženy v žádném konkrétním ide. jazyce. Uvádí však, že je z řečtiny známa triáda t-d-th, p-b-ph, k-g-x, tedy aspirovaný člen neznělý (nikoliv znělý). A. Lamprecht naproti tomu navrhuje předpokládat pro ide. jazyky (tak jako je tomu v rekonstruovaném systému altajských jazyků v postavení na začátku slova) existenci jiných konsonantických triád vybudovaných na protikladu napjatosti (p’ t’ k’) — nenapjatosti (p t k, b d g), neaspirovanosti — průvodní aspirovanosti (p - p’ …), popř. dalších příznaků. Tím se ovšem mění ve značné míře protoide. konsonantický systém, který obsahuje také tři laryngály H’ H H^w (jejich rozštěpení na tři řady se snad událo po vzoru tří velár). Laryngály měly být svou povahou velární spiranty a na konci ide. období měly přežívat jen v některých ide. jazycích.

Již pro ide. období A. Lamprecht předpokládá melodický přízvuk, intonační rozdíly v rámci slabiky, nikoliv jako J. Kuryłowicz, podle něhož melodický přízvuk, intonace, jsou výsledkem až pozdějšího vývoje několika málo ide. jazyků (indického dialektu Pandžábu, klasické řečtiny, baltských a slovanských jazyků). A. Lamprecht totiž soudí, že délky vzniklé dloužením vokálu v důsledku zániku následující laryngály měly akut, podobně také akutované byly diftongy, u nichž zanikla laryngála. Naproti tomu délky vzniklé sekundárně, kontrakcí dvou krátkých vokálů, a diftongy (ai oi ei au ou eu) měly mít cirkumflexovou intonaci. Poukazuje přitom na psl. diftongy, které po monoftongizaci zanechaly stopy své původní intonace na vokálu [309]takto vzniklém. O tomto výkladu můžeme mít jisté pochybnosti, protože takto bychom nedospěli k pochopení morfologické úlohy přízvuku (jako jednoho ze tří jevů charakterizujících slovo) a nevyložili bychom skutečné funkční rozdíly mezi balt., slovan. a řeckými intonacemi, ani příznakovost balt.-slovan. akutové intonace. Je také diskusní, zda lze působením přízvuku vysvětlit redukovaný (zde má jít o nulový nebo oslabený) a plný stupeň vokalismu v ide. kořeni slova.

Vznik ide. vokalické alternace e-o (ablaut) ovšem zůstává nadále nevysvětlen. Erhartova domněnka, že původní fonologicky podmíněná distribuce vokálů e o se později změnila na distribuci podmíněnou morfologicky, je velmi přitažlivá. Tento proces byl ovlivněn skutečností, že se dřívější varianty fonémů e o změnily na fonémy, a tím také došlo k fonologizaci těchto dřívějších alofonů. Považoval bych ovšem sémanticko-morfologické využití e o za příčinu a jejich fonologizaci až za následek jejich využívání při tvoření nových odvozených slov ze slovesného základu (srov. řec. pheró ‚nesu‘ - phóros ‚daň‘, lat. tegó - tóga).

Po výkladu o ide. fonologickém systému a období od rozpadu ide. společenství k baltoslovanské době a rané praslovanštině (sem se také řadí protetické a hiátové hlásky, např. vъv-ę-ti, vydra, jьdeši, jest) následuje v Lamprechtově knize kapitola o vývoji tzv. klasické praslovanštiny z let 400—800 n. l. Probírají se v ní palatalizace, psl. přehlásky, fungování zákona otevřených slabik, vznik l' epentetického, metateze likvid, vznik nosových samohlásek, psl. přízvuk a intonace, alternace souhlásek a fonetická struktura slova v praslovanštině po provedení těchto změn. První palatalizace velár se přitom datuje na dobu 400—475 n. l. (tj. před rokem hlavního rozchodu slovan. kmenů do nových sídel). Po ní (tedy těsně po r. 500) měla nastat přehláska psl. vokálů ’y > i, ’ъ > ь, ’o > e (podle A. Lamprechta ’ă > e), 'a > ě, a to ještě před monoftongizací diftongů (ăi > ě, ei > i, ău > u, eu > 'u). Druhá regresívní palatalizace velár nastala 100 let po ukončení první, asi v letech 575—650 n. l., a třetí progresívní nejspíše ve stejné době. Ať už ji budeme jakkoliv vykládat (hlavně její příčiny a počátek) a určovat fonetické podmínky jejího uskutečnění, jisté je, že při všech takových zevšeobecněních se vždy budeme setkávat s určitými výjimkami. Musíme totiž počítat s tím, že u třetí palatalizace (její očekávané nerealizace, náležité realizace nebo realizace mimo stanovené fonetické podmínky) docházelo k četným vyrovnáváním tvarů v rámci paradigmatu, která zastírají původní průběh. Odtud také vyplývají její nejednotné výsledky a obtíže při jejich výkladech. Máme přece grěšьnikъ - grěšьnica, golǫbica, kъnędzь - kъnęgyni, klicati, naricati - kliknǫti atd. Přitom fonetické příčiny (alespoň v tom stavu jazykového vývoje, který známe) mají jen oslabenou úlohu, zatímco do popředí se dostávají morfologická vyrovnávání různého stupně. Kromě toho se ukazuje, že třetí progresívní palatalizace velár se více uplatnila v jižních slovan. jazycích než v jazycích větve severní. A k tomu ještě přistupují dublety typu lьdza/lъga, stьdza/stьga atd. (srov. jejich výklad u F. Kopečného, že jde často o afektační slovotvorný typ, jehož kořeny sahají geneticky až k první palatalizaci), které podle našeho názoru nevylučují možnost vidět v těchto příkladech sice praslovanské, ale již místně rozlišené střídnice, v původní nepalatalizované podobě zachované v západní části slovanského jazykového území a palatalizované v její zbylé části. A. Lamprecht přitom upozorňuje ještě na to, že při třetí palatalizaci mohlo jít o náběh k nadslabičné (slovní) harmonii známé z jazyků uralských a altajských.

V rámci výkladu o metatezi se také pojednává o severopolských kašubských příkladech typu varna, Stargard. A. Lamprecht o nich soudí, že se zde zachovala podoba găr^ad mnohem déle než v ostatních západoslovanských nářečích a nakonec se vyvinula v gard (srov. kašubské a dřevanské příklady, ojedinělé také v stsl., csl. aj.). Tento výklad je však nejspíše nejistý, jestliže si uvědomíme, že jde o ojedinělé případy (jako kašubské karvinc, smarglena, mars, karv, bardóvka aj.), nemající širší oporu [310]v těchto jazycích. Spíše bych soudil, že v kašubštině jde o náležitou a systémovou střídnici ar za redukovaný stupeň slabičného sonantu r k plnému stupni ăr ve skupině tărt > trot (pod. slabičné l > al v MJ Priwalk aj.). Jinak ovšem vykládáme stsl. dublety ladii - alъdii, lakati - alъkati apod.

Zajímavou problematiku poskytují dolluž. příklady typu pšoco, tšawa, tšubiś, tzn. přechod skupin pr tr kr > pš tš kš ve srovnání se zachováním těchto souhláskových skupin, pokud se utvořily až po provedení metateze likvid v příkladech jako krowa, proch, prog atd. Je ovšem otázka (s ohledem na relativní chronologii obou jevů v dolní lužičtině), jak se mohl udržet podle A. Lamprechta redukovaný vokál před metatezovanou skupinou (tzv. k^orowa), který měl bránit změně kr > kš …

Za cenný považuji Lamprechtův výklad o fonologickém vývoji hláskového uspořádání konce slova v deklinaci a konjugaci. Víme, že tato tematika, zahrnující vlastně historický výklad formálního tvarosloví, patří k nejsložitějším částem slovanského hláskosloví a tvarosloví. A. Lamprecht předpokládá existenci ztemnělých vokálů před souhláskou n (å > zavřené o > u, odtud Apl. ide. -ons > -uns > -y přes stadium -uNs), což také spatřuje ve slovech jako Rōma > R'ymъ > R'imъ (takto vykládá podobu Řím ve slovanských jazycích). Nesnáze při výkladu koncovek Npl. -ā, -jā kmenových substantiv se snaží řešit tak, že podle něho do Npl. byly zavedeny koncovky z Apl. ženy, dušę/dušě namísto foneticky náležitých koncovek na -a, -ę/ě, a to proto, aby byla takto odstraněna homonymie tvarů koncovek v Nsg. a Npl. Podobně je tomu v Gsg. ā-kmenů na původní -ās (srov. litev. rankos), které bylo nahrazeno tvarem koncovky z Apl. Druhá možnost je ta, že tu jde podle A. Lamprechta o původní n-kmenové koncovky -y, -ę/ě, také s ohledem na jihoslovanské -ę, které by se nemohlo vyvinout z -jās.

Lamprechtovy výklady koncovek slovesných tvarů přinášejí celou řadu nových poznatků a mnohé podněty k dalšímu promýšlení této tematiky. Nové spočívá v tom, že se autor snaží dostat hláskový vývoj konce slovanského slova do vztahu s hláskovým vývojem na jeho začátku a v prostředku. Uchyluje se při tom někdy k výkladu pomocí vyrovnávání nebo rozšíření koncovky nad její původní užití. Vcelku úspěšně také pracuje s možností alternujících podob zakončení (např. 1. a 2. pl. a du. préz. ide. -me/mo > -mes/mos, potom -mъ > -mon přes stadium muN). U imperfekta, které je relativně mladší než aorist, se uvádí, že je obtížné vysvětlit jeho původ. Nejpravděpodobnější je Erhartův výklad, podle něhož imperfektivní tvary jako ved-ěa-chъ vznikly připojením k infinitivnímu kmeni imperfektivního příznaku -ā- (srov. lat. imperfektum es-ā-t > erat) přímo (děla-a-chъ) nebo prostřednictvím spojovacího vokálu ě < ē (ved-ě-a-chъ). Dále následovaly fonetickým vývojem nenáležitě zdůvodněné (vždyť po -a-) osobní koncovky (sekundární) se sufixálním elementem -x, přeneseným ze sigmatického aoristu. Ty pak podléhaly náležitému slovanskému hláskovému vývoji.

Zakončení 1. sg. préz. na nosovou samohlásku -ǫ, které je ve srovnání s ostatními ide. jazyky značně ojedinělé a nejasné (ale v sanskrtu je v 1. sg. préz. koncovka -mi, srov. bharāmi), vysvětluje A. Lamprecht ze staršího -ām, a to z raně ide. -eHm, snad zachovaného také v uvedené staroindické podobě bharām-i. Podobu zakončení 2. sg. préz. -šь vyvozuje od zakončení sloves IV. třídy (pros-i-šь), přičemž ve stsl. -ši (neseši) došlo ke kontaminaci přípony atematické -si (a to z -sь + i < ide. -si + ei) a tematické -šь. Palatalizované veláry v imperativu typu rьci, rьcěmъ, vrьdzi, vrьdzěte A. Lamprecht vykládá jako výsledek druhé palatalizace působením následujícího ě í, nikoliv jako výsledek palatalizace třetí.

A. Lamprecht právem uvádí, že pro starší období slovanských jazyků po dlouhá staletí nemůžeme předpokládat pravé pasívní formy, ale jen spojení slovesného adjektiva (participia) se sponovým slovesem nebo sponou (srov. stsl. nesenъ bychъ ‚byl jsem nesen’, nesomъ jesmъ ‚jsem nesen’). Pravé perfektum mělo rezultativní [311]význam, vyjadřovalo stav v přítomnosti vyplývající z děje minulého. Zajímavý je Lamprechtův názor (pro mne dosti překvapivý), že české opisné futurum typu budu psáti (s tvarem infinitivním, nikoliv s tvarem l-ového participia) se rozšířilo z češtiny do ostatních západoslovanských jazyků a později také do jazyků východoslovanských (srov. ukr. budu pysaty, ale pysatymu). Německé ich werde schreiben se ustálilo až koncem r. 1450, tedy o sto let později než v češtině.

Vznik složené adjektivní deklinace se v knize popisuje značně ustáleným způsobem a právem se uvádí, že její vznik ve slovan. a balt. jazycích je důsledek jejich paralelního vývoje až po ukončení období jejich předpokládané jednoty. O tom dosti názorně svědčí rozdílný vznik složených tvarů v obou jazykových větvích, v slovanských jazycích až po hláskových změnách na konci slova (-os > -ъ), tedy později než v jazycích baltských.

Do období pozdní praslovanštiny A. Lamprecht zařazuje asimilaci konsonantů a vokálů v rámci slabiky a postupný vznik měkkostní korelace, zánik nosovek ve většině slovanských jazyků, jevy kontrakce, zánik a vokalizaci jerů, náhradní dloužení, vznik novoakutové intonace a některé procesy depalatalizace. Poté následuje souhrn jevů charakterizujících konec psl. období, chronologický přehled vývoje praslovanštiny a přehled foneticko-fonologických systémů jednotlivých slovan. jazyků po rozpadu praslovanštiny. A. Lamprecht také přihlíží k některým zvláštním jevům, k spirantizaci, mazuření, znělostní asimilaci, vývoji souhlásek v l, slabikotvorných r l a k dalším změnám a vývoji soustavy souhlásek.

Upozorníme zde pouze na některé jednotlivosti. Vokalizaci jeru slabého v první slabice v polabštině (např. tå, tåkat, dånü, kåtü atd.) A. Lamprecht spojuje s obdobnou tendencí v bulh., mak. a částečně i v srch. a slin., podle níž některé liché jery v počáteční slabice slova (nikoliv vždy jen pod přízvukem) se zachovaly proto, aby se tak zamezilo vzniku nežádoucích souhláskových skupin (srov. bulh. tăma, stăblo, tăka, dăska atd.). Svou funkcí se tedy shodují s tzv. vkladnými jery. V tom případě by šlo o jev pozdější než vokalizace pravých jerů v slabice, po níž následovala slabika s původním jerem slabým. Podle A. Lamprechta jery v češtině zanikly na rozhraní 10. a 11. stol., podobně snad také v ostatních zápslov. jazycích, v slovinštině, srbocharvátštině a v záp. bulh. oblasti. Ve východní bulharštině se udržely jery ještě v 11. stol., poté zanikly ve 12. stol. Ve východních slovan. jazycích zanikají jery nejpozději, až na rozhraní 12. a 13. stol., nejspíše v důsledku silného zakotvení psl. uspořádání slova CVCV.

Rozsáhlý výklad je věnován metatonickým jevům, vzniku novoakutové intonace a domnělé (moje formulace) intonace novocirkumflexové. Vznik nového akutu A. Lamprecht ovšem vykládá v rámci metatonických jevů z původní intonace cirkumflexové (nebo tam, kde byly krátké vokály), novocirkumflexovou ze staré intonace akutové. S tímto výkladem se shodujeme pouze v tom, že nový akut byl podmíněn oslabováním a posléze zanikáním koncových jerů, které byly nositeli přízvuku, dále však, že vznikl posunutím na nejbližší móru slabiky, která předcházela, a že tuto slabiku s původním cirkumflexem dloužil. Výčet jevů, které takto vznikly v důsledku metatonie ve vývoji hláskového uspořádání slov slovan. jazyků, je značně rozsáhlý. A. Lamprecht některé tyto mluvnické útvary uvádí (a tento jejich výčet má značnou hodnotu) a snaží se je vykládat. Správně sem zařazuje subst. čes. rukáv - rukávu, hospodář - hospodáře (srov. kašub. rąkåv, rąkåva; gospodåř, gospodåřa), avšak nejspíše neprávem slova jako čes. dům - domu, vůl - vola, která vykládáme v Nsg. jako důsledek náhradního dloužení a v Gsg. jeho nepřítomnost.

A. Lamprecht stojí na stanovisku, že změna g > h je pozdní, uskutečnila se až v jednotlivých slovan. jazycích. V češtině (a ukrajinštině) proběhla asi v l. 1150—1225. Mazuření, známý jev nejen v části polských dialektů, A. Lamprecht nejspíše řadí k novějším depalatalizačním procesům, přičemž blíže neuvádí chronologii tohoto [312]jevu. Bylo by velmi zajímavé znát jeho názor na tento jev. Jak víme, právě určení doby vzniku mazuření hrálo velmi významnou úlohu v diskusi o místním (velkopolském nebo malopolském) původu polského spisovného jazyka a o době, kdy se spisovná polština vytvářela (od 14. stol., z něhož jsou první velkopolské rukopisné památky, nebo až ve 20., 30. letech 16. stol., kdy vznikají v malopolském Krakovu první tisky a utváří se v malopol. tiskárnách kodifikovaná spisovná norma).

Výběrově se ke konci právě uvádějí některé novější morfologické jevy. Jejich výčet je výstižný a užitečný. V rámci deklinace se připomíná tendence neutralizovat konsonantické alternace před pádovými koncovkami, vzájemné působení původně rozdílných koncovek podle kmene, a to v rámci fungování kategorie rodu, prohlubující se pádový synkretismus v plurálu, zánik flektivní deklinace v bulharštině (a makedonštině), vznik postpozitivního členu pro část slovan. jazyků a dialektů, omezené zachování jednoduchých minulých časů v současných slovan. jazycích, rozdílné tvoření analytického tvaru budoucího času, některé balkanismy v již. slovan. jazycích a omezené zachování duálu v slovinštině a lužické srbštině (autor to právem nazývá okrajovým archaismem).

Závěrem bych chtěl uvést, že se A. Lamprecht v práci nezabývá otázkou pravlasti Slovanů a jejich etnogenezí. V úvodu se kloní k názoru, že poslední (!) pravlast Slovanů ležela mezi územími osídlenými Balty a Germány, na sever od Karpat s neurčitými hranicemi na východě a západě. Na tomto území také měla být dovršena jejich etnogeneze. Přikláněl se k názoru Zd. Váni (1983), že se Slované zformovali jako poslední z členů ide. rodiny (to se shoduje s Lamprechtovým pojetím a datací klasické praslovanštiny), že však již v 6. stol. vystupují jako jednolitý jazykový útvar. V té době máme také poprvé zapsán název Slovanů (Sklavinoi, Sclavini, Sclaveni atd.). Na etnogenetickém procesu Slovanů mělo největší podíl pozdně ide. protobaltské (baltoslovanské) jazykové společenství, z něhož se slovanština vlivem ostatních složek, podílejících se na jejím vzniku, vyčlenila jako nový celek v rámci ide. jazykové a etnické skupiny. Po vyčlenění slovanštiny nezůstala prabaltština jako zbytek protobaltštiny, ale již pouze jednotlivé baltské jazyky (a etnika), stará pruština, litevština a lotyština. A tyto balt. jazyky klade A. Lamprecht na stejnou rovinu s praslovanštinou. K tomuto poslednímu tvrzení dodávám, že stará pruština má v rámci balt. jazyků z hlediska jejich geneze poněkud odlišný status než východobalt. jazyky, totiž litevština a lotyština. Tyto otázky však náležejí k řešení baltistům, nikoliv slavistům.

Kniha je uspořádána velmi přehledně, s imponující znalostí a promyšleností problematiky a se skutečnou vědeckou důsledností výkladu. Autor chápe vývoj jevů v jejich vzájemné souvislosti, hledá to, co určitý jev vyvolal v dalším vývoji jazyka a jak se projevila tato inovace ve vztahu k ostatním jazykovým jevům a jejich vazbám. To je významný přínos Lamprechtovy práce k dalšímu rozvoji oboru a dále to, že se v celém výkladu hláskosloví a formálního tvarosloví stále přihlíží k relativní chronologii jevů a na jejím základě určují konkrétní časová období, kdy se určitá změna uskutečnila (obvykle v rozsahu 75 let, tj. tří generací). Také tato část Lamprechtovy knihy je velmi zajímavá a může mít přímý ohlas ve vysokoškolské výuce základů slavistiky. Některé výklady ovšem budeme považovat (a jinak to ani nemůže být) ještě za hypotetické, avšak dovedně formulované a budeme prověřovat jejich odbornou průkaznost. Práce jako celek je zpracována vskutku historickosrovnávací metodou, místy překračující rámec slovanských jazyků. Je opravdu přínosná a inspirující pro další rozvoj slovanské jazykovědy. Je třeba jen litovat, že se jejího vydání autor již nedožil a že mu nemohla ještě za života přinést takový ohlas ve vědeckém světě, jaký si právem zaslouží.

 

[313]LITERATURA

 

ERHART, A.: Indoevropské jazyky. Srovnávací fonologie a morfologie. Praha 1982.

KIPARSKI, V.: Chronologie des rélations slavo-baltiques et slavo-finnoises. RES, 24, 1948, s. 24—47.

KURYŁOWICZ, J.: Problèmes de linguistique indo-européenne. Wrocław 1977.

LAMPRECHT, A.: Praslovanština a její chronologické členění. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebě. Lingvistika. Praha 1978, s. 141—150.

PETR, J.: Iš lietuviu etnogenezės. Slavia, 50, 1981, s. 211—215.

VÁŇA, Z.: Svět dávných Slovanů. Praha 1983.

VEČERKA, R.: Za profesorem Arnoštem Lamprechtem. SaS, 46, 1985, s. 340—342.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 4, pp. 307-313

Previous Igor Němec: Nová historická mluvnice češtiny

Next Jana Hoffmannová, Olga Müllerová: Jednota a diferencovanost současné jazykovědy na 14. mezinárodním lingvistickém kongresu v Berlíně