Za profesorem Arnoštem Lamprechtem

Radoslav Večerka

[Kronika]

(pdf)

За профессором Арноштом Лампрехтом / In memoriam of Professor Arnošt Lamprecht

Československou jazykovědu postihla těžká ztráta. Dne 2. května 1985 zemřel dlouholetý spolupracovník a od r. 1955 člen redakce našeho časopisu, profesor brněnské filozofické fakulty a až do svých pětašedesátin v r. 1984 vedoucí její katedry českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy Arnošt Lamprecht, DrSc. Narodil se 19. října 1919 ve Štítině u Opavy jako syn zedníka; jeho otec byl umučen gestapem v r. 1943. Z rodinného prostředí si přinesl ostře vyvinutý smysl pro sociální spravedlnost a hlubokou lásku k rodnému jazyku; tyto vlastnosti mu zůstaly vlastní po celý další život. Po ukončení opavského gymnázia začal studovat ještě před druhou světovou válkou češtinu a němčinu na filozofické fakultě v Brně. Nezapomenutelným dojmem na něho zapůsobil svými přednáškami Bohuslav Havránek. Na fakultě v Brně zažil i 17. listopad a násilné uzavření českých vysokých škol. Se šestiletým odkladem se na ni vrátil ihned po osvobození v r. 1945, aby dokončil svá studia, tentokrát už čistě slavistická (češtinu a ruštinu) u profesorů F. Trávníčka, A. Kellnera, J. Kurze, V. Machka a F. Wollmana. Po absolutoriu fakulty působil několik let jako učitel na brněnských středních školách. Potřetí se vrátil na fakultu v r. 1949, tentokrát definitivně: na návrh prof. Kellnera se stal asistentem slovanského semináře a zůstal pak ve svazku fakulty natrvalo; prošel postupně funkcemi odborného asistenta, docenta, (od r. 1957) a profesora (od. r. 1962). V r. 1950 získal vědecký titul PhDr. a v r. 1955 jako jeden z prvních absolventů vědecké aspirantury na fakultě vědeckou hodnost CSc.; doktorem filologických věd se stal v r. 1970. Z vnějších ukazatelů jeho životní a vědecké dráhy je třeba ještě připomenout jeho funkce proděkana fakulty a prorektora univerzity J. E. Purkyně, jeho činnost externího vedoucího brněnské pobočky ÚJČ ČSAV, jeho členství ve vědeckém kolegiu jazykovědy ČSAV, v Čs. komitétu slavistů, dále v redakčních radách Slova a slovesnosti, jazykovědné řady Sborníku prací a Spisů fil. fakulty Brno i příležitostných sborníků. Byl nositelem stříbrné a zlaté medaile J. Dobrovského za zásluhy o rozvoj společenských věd.

Po celou dobu svého působení na fakultě byl A. Lamprecht vědecky činný a výsledky své práce publikoval průběžně v našem odborném tisku, první recenze a zprávy již od r. 1947. Jeho skutečnou originální vědeckou prvotinou byl článek Z historické dialektologie opavské, otištěný r. 1951 v 49. ročníku Slezského sborníku. Tato práce charakteristicky předznamenala celé jeho další vědecké snažení, neboť dialektologem českého jazyka zůstal A. Lamprecht až do své smrti. Vyšel z jazykové situace svého rodiště, kterou nejen důvěrně a s lingvistickým porozuměním znal jako přímý mluvčí, ale již si neváhal znovu a znovu ověřovat a prověřovat přímým terénním výzkumem, aby co nejpřesněji mohl popsat stav i širšího regionu v jeho jazykové diferencovanosti a jeho územní návaznosti na moravské dialekty sousední, respektive i v jeho zapojení do českého národního jazyka vůbec. Vznikly tak dílčí celkové popisy současného nářečního stavu v okrajových obcích na Hlučínsku (in: Hlučínský zpěvníček, Praha 1951), v lašských nářečích (SlSb 1954; SaS 1955; SlavPrag 1963), na lašsko-východomoravském pomezí (in: Rodné zemi, Brno 1958), na širším Ostravsku (in: Dějiny čes. jazyka ve Slezsku a na Ostravsku, Ostrava 1967). Problematiku lašských nářečí z hlediska jazykovězeměpisného nastínil A. Lamprecht ve sborníku A. Kellnerovi (Opava 1954) a souběžně publikoval i studii o vnitřní diferenciaci moravsko-slovenských dialektů a jejich vztahu k českému národnímu jazyku (SPFFBU, A 2, 1954). Jeho nejzevrubnějšími pracemi tohoto materiálově deskriptivního zaměření jsou knižní publikace Středoopavské nářečí (Praha 1953) a Slovník středoopavského nářečí (Ostrava 1963); v nich je nářečí rodného Lamprechtova kraje popsáno a vědecké veřejnosti představeno vskutku všestranně.

Ve všech dosud připomenutých pracích [341]A. Lamprecht popis synchronní od historického jasně rozlišoval, ale zásadně je od sebe neodtrhoval. Vedle toho se v jeho dialektologické tvorbě dá dobře vyčlenit i linie prací orientovaných čistě historicky. Kromě citované už první publikované práce Lamprechtovy následovaly po náčrtu vývoje českého hláskového systému se zvláštním zřetelem k nářečím na Moravě a ve Slezsku (SaS 1956), diachronně orientované nářeční sondy v statích o vývoji měkkostní korelace souhláskové do českých nářečí (NŘ 1962), o chronologii některých hláskových změn v lašských nářečích (in: Miscellanea linguistica, Ostrava 1971) a o historické fonologii nářečí města Bavorova ve Slezsku (SPFFBU, A 22/23, 1974/75). Lamprecht také provedl potřebné průpravné práce k hutnému syntetickému nástinu vývoje českých nářečí v úvodu k čítance České nářeční texty (Praha 1976), kterou redigoval.

Historická orientace Lamprechtova vědeckého úsilí se neomezila pouze na oblast dialektů, nýbrž obracela se na český jazyk jako celek. Jako historik českého jazyka se Lamprecht uplatnil především na poli historické fonologie, jíž po sérii studií dílčích (SPFFBU, A 12, 1964, A 13, 1965; TLP 1964; SaS 1972) věnoval knižní monografii Vývoj fonologického systému českého jazyka (Brno 1966, 1968). Ale jeho bohemistický záběr byl širší, jak dokládá jeho úvaha o předpokladech vzniku našich národních jazyků (Slavia 1953) nebo o některých vývojových perspektivách českého jazyka a o vztahu jazyka spisovného k útvarům nespisovným (Jazykovedné štúdie 1963).

Komparatistické školení slavistické a indoevropeistické obracelo trvale Lamprechtův zřetel na širší prostorové i časové souvislosti zkoumaných jevů. Jako dialektolog slavistického vzdělání uvažoval Lamprecht v teoretické rovině a přitom se suverénní znalostí jazykového materiálu o přechodných dialektech a jejich významu pro poznání vzájemných vztahů slovanských jazyků (in: Čs. předn. pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze, Praha 1968), šíře pak o vlivu jazyka na jazyk (Slavia 1953; SPFFBU, A 6, 1958) a o česko-německých jazykových konvergencích (in: Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur, Berlin 1965). Jako bohemistu ho ze speciálních slavistických otázek znovu a znovu přitahovala zejména problematika geneze slovenštiny (Jazykovedné štúdie 1977; SPFFBU, A 25/26, 1978; SaS 1980; in: Čs slavistika, Praha 1983). Jeho lingvisticky precizní závěry měly — jako hlas z prostředí mimoslovenského — význam nejen vědecký, ale v naší situaci i kulturně společenský, ba přímo politický.

Při výzkumu slovanské fonologie se A. Lamprecht dále obrátil do oblasti polské (SPFFBU, A 5, 1957) a západoslovanské vůbec (in: Čs. předn. pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958), pak do oblasti východoslovanské v její nejstarší vývojové fázi (SPFFBU, A 16, 1968; in: Čs. předn. pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě, Lingvistika, Praha 1973) a do období obecně slovanského v jeho celku (SPFFBU, A 4, 1956); na základě přísně a lingvisticky korektně provedené relativní chronologie psl. hláskových procesů načrtl i řešení jejich chronologie absolutní (SaS 1973; in: Čs. předn. pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Zagrebu, Lingvistika, Praha 1978). Zamýšlel se též nad dílčími problémy psl. morfologie (SPFFBU, A 20, 1972) a uvažoval o vzniku a diferenciaci slovanských jazyků (SPFFBU, A 11, 1963) a o slovanské jazykové jednotě v oddobí příchodu Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu (in: Magna Moravia, Praha 1965). Důvěrná znalost nářeční dynamiky slovanské umožnila Lamprechtovi vypracovat návrh hláskoslovného dotazníku pro slovanský jazykový atlas (Slavia 1959), vyjádřit se k tomuto projektu i dalšími kvalifikovanými náměty a připomínkami k některým dílčím jevům (VJaz 1961, č. 2, č. 3, č. 4, č. 5, 1962, č. 1) a formulovat i v obecné a teoretické rovině úkoly jazykovědy na poli slovanské dialektologie (in: O marxistickú jazykovedu v ČSSR, Bratislava 1974).

Na sklonku života dovedl své bádání o praslovanštině k hutné syntéze, kterou ještě stačil v rukopisné podobě zcela dokončit a odevzdat do tisku s prostým názvem Praslovanština. Z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, s jakou gnozeologickou radostí diskutoval na katedře o problémech, které při zpracování svého díla řešil. Jádrem této práce je ovšem psl. fonologie, ale je v ní obsažena v úplnosti také „formální“ morfologie, tj. výklady o původu slovanských flexívních koncovek, a výhledy do raně historického vývoje slovanských jazyků jednotlivých. Kniha má rovněž zvláštní půvab stylový; je nejen psána prostě a jasně, [342]jako ostatně všechny Lamprechtovy práce, nýbrž je i jistým způsobem „ozvláštněna“, neboť její autor využívá — pro práce tohoto druhu poněkud neobvykle, ale z hlediska komunikativního účinku velmi ústrojně — některých prostředků a postupů charakteristických pro živý mluvní přednes před publikem. Arnoštu Lamprechtovi nebylo žel dopřáno spatřit své dílo vytištěné; jako hotová kniha bude nepochybně znamenat podstatný přínos české vědy do slavistiky světové.

Při průzkumu prehistorie češtiny překročil A. Lamprecht daleko hranice slovanské jazykovědy a zabral se — spolu s A. Erhartem — do úvah o vztahu indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám (SaS 1967); zahájil je vlastně již v období své vědecké mladosti poukazem na některé pozoruhodné souvislosti indoevropsko-ugrofinské (SPFFBU, A 3, 1955), vrátil se k nim však od poloviny sedmdesátých let několikrát znovu, podnícen hypotézou V. Illiče-Svityče o archaickém „nostratickém“ společenství jazyků indoevropských s drávidskými, altajskými, uralskými, kartvelskými a semito-hamitskými. Spolu s M. Čejkou posoudil Illičův-Svityčův etymologický slovník nostratických jazyků a seznámil širší vědeckou veřejnost s jeho teorií, kterou jasně vyložil a k níž přispěl i některými novými argumenty (SaS 1975, 1977; SPFFBU, A 29, 1981; Săpostavitelno ezikoznanie 1984); objevně pak ukázal, jak by bylo možno s její pomocí řešit nově některé problémy indoevropské fonologie (SPFFBU, A 24, 1976; SaS 1978).

V zamyšlení nad nostratickým jazykovým společenstvím dospěl A. Lamprecht až na sám práh značně obecných jazykovědných úvah glottogonických. Není proto divu, že si konečně položil i otázky, které ve vztahu k jazyku jsou vůbec nejobecnější, a nabídl na ně odpovědi ve studii s příznačným názvem Realita, odraz, znak (SaS 1981 a dodatky SPFFBU, A 30, 1982). Teoretické a metodologické problematice na bázi filozofie jazyka věnoval A. Lamprecht konečně pojednání Marxistická jazykověda a historické studium jazyka (in: K marxistické metodologii v jazykovědě, Praha 1979).

Co se týče speciálních a konkrétních lingvistických metod a pracovních postupů, navazoval A. Lamprecht na tradice brněnské školy dialektologické, reprezentované F. Trávníčkem a A. Kellnerem, i indoevropeistiky komparatistické, představované V. Machkem. V obecně lingvistických otázkách ho značně inspirovalo dílo J. Baudiše, přestože osobně jeho žákem nebyl. Jako ke svému učiteli se však hlásil zejména též k B. Havránkovi, který mu — spolu s A. Kellnerem — zprostředkoval metodologický odkaz pražské školy. Lamprecht tyto podněty tvořivě domýšlel a dále rozvíjel, poučen dalším vývojem jazykovědy a vzdělán i filozoficky. Neváhal také při své vědecké práci použít různých konkrétních postupů a pracovních prostředků „technického“ rázu, které byly ve světové jazykovědě vypracovány od sklonku minulého století až do současnosti.

Svým tvůrčím typem byl A. Lamprecht badatelem specificky dvojdomým: Na jedné straně se jeví jako empirik, který vysoce hodnotil cenu jazykového dokladu a k jeho získání neváhal podniknout i expedici do terénu, u dialektologa není ovšem tento přístup k jazykové látce ničím neočekávaným. Na druhé straně se však v Lamprechtových pracích projevuje trvalé úsilí o teoretické zobecnění; jeho lingvistické duchaplnosti nestálo samo sebrání nebo zjištění jazykových fakt a jejich vnější popis za publikování. Pronikavě a inspirativním způsobem se snažil vždy vybrat z různorodé jazykové skutečnosti jevy podstatné a zásadní a odhalit jejich dosud neznámé a často překvapující spojitosti. I v jeho tvorbě vědecké se uplatňuje umění zkušeného a u studentů velmi oblíbeného pedagoga sdělovat výsledky vlastního poznání způsobem co nejjednodušším. Byl to mistr jasného a jednoznačného výkladu.

Nezapomenutelná zůstane pro jeho spolupracovníky velkorysost, s níž vedl po léta svou katedru. Byl tolerantní a laskavý a poskytoval každému sdostatek volného prostoru pro uplatnění vlastní aktivity a iniciativy ve vědecké práci a její koncepci i orientaci. Jedno však požadoval vždy: výsledky.

V profesoru A. Lamprechtovi nás opustil nejen významný lingvista a zanícený vysokoškolský učitel, ale i milý a dobrý člověk ryzího charakteru.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 4, s. 340-342

Předchozí Olga Müllerová: O spolupráci lingvistů NDR a Švédska

Následující Otakar Šoltys: Bratislavský Recueil věnovaný prof. E. Paulinymu