O spolupráci lingvistů NDR a Švédska

Olga Müllerová

[Rozhledy]

(pdf)

О сотрудничестве лингвистов ГДР и Швеции / On the cooperation of the linguists of the GDR and Sweden

V r. 1983 se v Lundu konalo již třetí sympozium s širokým tématem Jazyk/řeč a pragmatika (1. sympozium se konalo v r. 1978, druhé v r. 1980). Jde o pravidelná společná zasedání švédských a německých germanistů (jsou na ně zváni i lingvisté NSR), na nichž se projednává problematika, která je již po řadu let v lingvistice aktuální, totiž vztah pragmatické dimenze jazyka a textů ke složkám gramatickým a sémantickým. Výsledky jednání jsou vždy shrnuty do sborníků se stejným názvem Sprache und Pragmatik.

V prvním ze sborníků (Sprache und Pragmatik, Lunder Symposium 1978, hrsgb. von I. Rosengren, Malmö 1979, 397 s.) je všech dvacet příspěvků celkem rovnoměrně rozděleno do tří tematických okruhů. V prvním tematickém okruhu jsou obecně zaměřené články zabývající se problematikou vztahů mezi jazykem/řečí a pragmatikou. Na souvislosti mezi gramatikou a komunikativně pragmatickými faktory upozorňuje G. Helbig (s. 11—42): jednak gramatika je determinována celkovými komunikativními vztahy, komunikativní činností obecně (sociální podmínky účastníků, cíle komunikace, komunikační strategie atp.), jednak gramatické kategorie a jevy jsou determinovány jednotlivými pragmatickými faktory, např. člen, modus, zájmena, modální adverbia atp. nemohou být popsány nezávisle na komunikativních faktorech. (O úloze kontextových prvků při gramatickém popisu srov. v příspěvku W. Kummera, s. 86—96.) Problém je v tom, že sice existují v jazyce prostředky, které slouží k vyjádření komunikativních vztahů ve struktuře jazykové výpovědi, ale všechny pragmatické podmínky a faktory se v ní přímo (a samozřejmě ani v jazykovém systému) neodrážejí. Je pak otázka (kterou si kladou i jiné příspěvky tohoto i dalších dvou svazků a která je jednou z klíčových otázek pragmaticky zaměřené lingvistiky), zda mohou být předmětem lingvistického studia takové komunikativně pragmatické jevy a faktory, pro které nejsou jazykové indikátory v povrchové struktuře jazykového vyjádření. Rozumný je Helbigův názor, že je nutno distancovat se od dvou možných extrémů, z nichž první spočívá v přísném omezení zájmu jazykovědců jen na jazykový systém s vyloučením komunikativní a interakční oblasti, druhý pak nese s sebou nebezpečí příliš širokého, neohraničeného rozšíření lingvistiky (v pracích, které se touto problematikou v průběhu doby zabývají, srov. také další dva svazky řady, je většinou patrná snaha o kompromis mezi oběma krajními pojetími).

Způsoby postižení významu jazykových výpovědí se zabývá M. Bierwisch (s. 63—86). Na vytvoření doslovného významu se podílejí různé druhy znalostí, kromě jazykových se uplatňují znalosti z běžného denního života, znalosti sociální interakce atp., které jsou někdy pro popis plného, doslovného významu jazykových jednotek podstatné. Zde se ovšem pak ukazuje nutnost interdisciplinární spolupráce s jinými vědními obory.

Z obecných otázek se ještě v rámci tohoto tematického okruhu věnovala pozornost jazykovým variantám (srov. příspěvek W. Hartunga, s. 96—109) a v souvislosti s tím bylo poukázáno na nutnost korektury pojmu norma (jak hodnotit chyby, odchylky od gramatiky spisovného jazyka v určitých subsystémech, do jaké míry se v nich předpokládá jistá variantnost, která je současně předpokladem i výsledkem komunikativní činnosti).

Příspěvky zařazené do druhého tematického okruhu se týkají textové teorie, teorie rozhovoru a teorie řečových aktů.

D. Viehweger (s. 109—122) upozorňuje na dvojí pojetí textu, propoziční, podle něhož je text jazykovou jednotkou se syntaktickými, sémantickými a pragmatickými [332]vlastnostmi, které lze popsat stejnými prostředky jako syntaktické, sémantické a pragmatické vlastnosti vět, a komunikativní, dynamické pojetí textu, podle něhož je text komunikativní jednotka, v níž se organizuje jazyková komunikace (toto pojetí se dále propracovává, jak o tom svědčí příspěvky v dalších dvou sbornících, srov. o nich dále). Zavádí pojem pragmatické předpoklady řečového jednání jako předpoklady mluvčího, že posluchač porozumí sdělovanému obsahu. Jde v podstatě o to, aby posluchač správně a přiměřeně interpretoval obsah v kontextu určité situace, ale i v kontextu záměrů mluvčího (je ovšem třeba lišit pragmatické předpoklady od sémantické presupozice). Pragmatické předpoklady také určují, které jazykové prostředky mluvčí vybírá v konkrétní situaci k realizaci svého komunikativního záměru. Je také třeba diferencovat mezi deskriptivní a komunikativní explicitností textu: deskriptivní explicitnost se týká propoziční oblasti významu, komunikativní se týká pragmatické významové oblasti.

Vymezení řečových jednání, stanovení jejich typů a funkcí je cílem příspěvku I. Rosengrenové (s. 188—214). Některé rysy, jimiž je řečové jednání charakterizováno, a hlavně jejich typy (konstitutivní, deklarativní, kognitivní a interakční) stavějí řečové jednání do těsné blízkosti s řečovým aktem, stejně tak je tomu při výkladu o nepřímých řečových jednáních.

Na důležitý moment při interpretaci komunikativního významu výpovědí, totiž na konfiguraci různých postojů mluvčího chápanou jako mentální reprezentace komunikativní situace mluvčím upozorňuje W. Motsch (s. 169—188). Rekonstrukci postojové konfigurace posluchačem považuje za podstatnou podmínku řečové interakce (jde o postoje motivační, epistemické, intenční a normativní).

Metakomunikativními řečovými akty a jejich úlohou v komunikaci se zabývá H. E. Wiegand (s. 214—247).

Ze tří příspěvků zabývajících se některými aspekty analýzy rozhovorů je nejobecnější práce H. Henneho o úloze mluvčího a hlavně posluchače v rozhovoru (s. 122—135). Tou je u posluchače jednak poznat cíl, kterého se mluvčí pokouší dosáhnout pomocí řečového jednání na základě rekonstrukce propoziční a ilokuční struktury jednání, jednak připravovat svou budoucí úlohu mluvčího. Uvádějí se formy a funkce posluchačovy aktivity a komunikační prostředky, které ji vyjadřují (vizuální, zvukové, lexikální, větné atp.).

Příspěvek J. Schwitally (s. 149—169) přináší výsledky analýzy řízených rozhovorů (interviewů). Zabývá se problematikou střídání partnerů rozhovoru, uplatňováním iniciativních a naopak responzívních řečových jednání v průběhu rozhovoru atp. Podobný ráz má článek F. J. Berense (s. 135—149) o realizaci požadavkového jednání v poradních rozhovorech (jako materiál použil rozhovory při vysokoškolských konzultacích).

Všechny tři články přinášejí množství zajímavých, ale poněkud nesystematických informací o analýze rozhovoru. Vycházejí většinou z teorie řečových aktů, ale ukazuje se, že tato teorie nemůže poskytnout prostor pro vysvětlení všech jazykových a mimojazykových stránek rozhovoru a všech mechanismů, které se v jeho průběhu uplatňují. Jednotlivé řečové akty totiž představují jen jisté „výřezy“ z obecného interakčního průběhu, pro jehož postižení je třeba vytvořit jednotnou teorii dialogu a analýzy rozhovorů.

Do třetího tematického okruhu byly zařazeny příspěvky, které se zabývají některými jednotlivými jazykovými jevy a ukazují na nich souvislost mezi jazykem/řečí a pragmatikou.

 

Zatímco příspěvky v prvním svazku svou tematickou růzností napovídají o mnohotvárnosti vztahů mezi jazykem a pragmatikou a o jisté neujasněnosti obsahu a rozsahu pragmaticky zaměřené lingvistiky, je svazek druhý (Sprache und Pragmatik, Lunder Symposium 1980, hrsgb. von I. Rosengren, Malmö 1981, 331 s.) cílevědomě [333]orientován na dvě oblasti pragmatického zkoumání jazyka. Šestnáct příspěvků (tři hlavní referáty a třináct koreferátů) se zaměřilo jednak na postavení modálních sloves v jazykovém projevu a v jazykovém systému, jednak na hlubší propracování komunikativně zaměřené textové teorie, tak jak byla nastíněna v předcházejícím svazku v příspěvcích Viehwegerově a I. Rosengrenové.

V metodicky velmi dobře uspořádaném hlavním referátu o modálních slovesech se D. Wunderlich (s. 11—57) nejprve zaměřil na užívání jednotlivých modálních sloves v různých typech převážně mluvených jazykových projevů (poradní rozhovory, rozhovory doprovázející hru v karty, dále doprovázející činnosti při užívání různých přístrojů, rozhovory v seminářích na vysokých školách), v druhé části příspěvku pak uvažuje o systémových aspektech skupiny modálních sloves v němčině (dochází k názoru, že v ní není jednotný systém modálních sloves). Jednotlivé koreferáty rozvádějí některé teze Wunderlichova referátu (srov. příspěvky F. Planka, I. Petrssona, J. Van de Auwery, G. Brünnerové a S. Anderssona).

V druhé části sborníku jsou si dva hlavní referáty (první od W. Motsche a D. Viehwegera, druhý od W. Kocha, I. Rosengrenové a M. Schonebohma) blízké tematicky i pojetím základních problémů spjatých s vytvářením pragmaticky orientovaného programu textové analýzy a nakonec i způsobem zpracování.

W. Motsch a D. Viehweger (s. 125—155) ukazují v teoretické části příspěvku přechod od chápání textu z hlediska teorie řečových aktů k jeho pojetí jako sledu řečových jednání, zavádějí do analýzy textu kategorie ilokuce, ilokuční role a psychické stavy, systémy poznatků nutných k jejich identifikaci, soustavy podmínek řečového jednání, kategorii hierarchicky uspořádaných cílů řečových jednání. Zabývají se vztahem řečového jednání a věty a řečového jednání a textu. V druhé, praktické části demonstrují na apelovém textu sledy jednotlivých řečových jednání i pragmatické vztahy mezi dominantními a podřízenými řečovými jednáními.

Druhý hlavní referát (Koch, Rosengrenová, Schonebohm, s. 155—207) má rovněž část teoretickou a praktickou. V teoretické části je podán program textové analýzy na třech rovinách: na rovině ilokuční (s nejmenší jednotkou ilokucí), dále tematické (s nejmenší jednotkou propozicí) a na rovině komunikativní (s jednotkou, kterou nazývají diktivní jednání). Jednotkám tematické a ilokuční roviny odpovídají v jazykovém vyjádření určité lexikálně-sémantické struktury a diktivnímu jednání odpovídá určitá informační jednotka textu (která není v referátě nijak dále specifikována, která ale by mohla být, domníváme se, v jisté korespondenci s útvarem obsahově-pragmatické jednotky u Müllerové, v tisku). Program analýzy pak zahrnuje dvacet pět kategorií z různých rovin jazykového zkoumání. Teoretické výklady jsou demonstrovány na rozboru konkrétního textu, obchodního dopisu.

Koreferáty této části sborníku jsou vesměs zaměřeny na problematická místa hlavních referátů. Jsou vyslovovány pochyby o tom (J. Schwitalla, s. 207—221), že ilokuční analýza by mohla být dostatečným prostředkem pro rozbor struktury textů (v jazykových projevech jsou obvykle jen některé výpovědi, které lze bez problémů interpretovat jako určitý druh řečového aktu, hlavní záměr (cíl) textu je někdy skrytý, např. v reklamách, vtipech, parodiích, ve zdvořilostních obratech; jsou texty, např. dialog v běžné konverzaci, v nichž nelze uplatnit kategorii hierarchicky uspořádané ilokuční struktury). W. Hartung (s. 221—233) uvažuje o jednom ze základních problémů, o vztazích mezi jednacími kategoriemi a jazykovým vyjádřením. Vzhledem k předpokladu, že rovina jednání a rovina jazykového vyjádření jsou víceméně nezávisle strukturovány, ale že rovina výrazu je zobrazením jednací struktury nějak ovlivněna, bylo by třeba specifikovat vztahy mezi gramatickými a jednacími vlastnostmi výpovědi. H. Weydt (s. 249—259) upozorňuje mimo jiné na to, že každý text může být interpretován ze dvou perspektiv, z hlediska podavatele a jeho záměru a z hlediska jeho recepce. W. Heinemann (s. 259—269) se [334]vyslovuje k problematice dialogu a zastává názor, že rozhovory jsou, jako jiné texty, propoziční jednotky s ilokuční složkou, s tou zvláštností, že je zde tematická jednota vázána na ilokuční role dvou nebo více partnerů rozhovoru.

 

O třetím svazku řady (Sprache und Pragmatik, Lunder Symposium 1982, hrsgb. von I. Rosengren, Malmö 1983, 428 s.) pojednáme poněkud podrobněji.

Projednávaná problematika je v něm rozdělena do pěti tematických okruhů podle zaměření každého z pěti hlavních referátů sympozia. K hlavním referátům se vždy vztahuje jeden nebo několik koreferátů a dále je ve sborníku otištěna i řada diskusních příspěvků ke každému tematickému okruhu.

První tematický okruh byl určen problematice, jíž byla zatím v lingvistice věnována malá pozornost, totiž rozboru a postižení různých funkcí mlčení. A. Stedje (s. 7—37) se v hlavním referátu na základě rozboru frazeologických obratů, přísloví atp. pokouší o metakomunikativní reprodukci různých typů mlčení a o vystižení vztahu mezi mlčením a mluvením v teorii komunikativního jednání. Hodnotí mlčení jako důležitý komponent sociálního vzorce jednání a jako prostředek strategie jednání. Funkce mlčení nejsou vždy jednoznačné a často se v některých situacích překrývají; jejich dešifrace je možná jen pomocí rozboru příslušné komunikační situace. Vyčleňuje se několik typů mlčení: mlčení podmíněné situačně (např. na lovu atp. je účelné, záměrné a dokonce přikázané, podobně je tomu v situacích, kdy nemá být rušena práce, např. v knihovnách, jindy se uplatňují různé nároky na zachování mlčení v různých sociálně-kulturních prostředích, např. při jídle, při vyjadřování smutku atp.), dále se vyděluje mlčení podmíněné tematicky (vyhýbání se řeči o jistých tématech, sem řadí autorka i povinnost zachovat svěřená tajemství, např. lékařské, právnické), nábožensko-rituální mlčení, mlčení spjaté s pověrami, interakční mlčení (zde by ovšem bylo třeba více než kde jinde rozlišit mezi mlčením /odmlčením a pauzou, dále posoudit únosnost délky mlčení / odmlčení v rozhovoru), mlčení podmíněné sociálními rolemi (mezi partnery komunikace s nestejným sociálním postavením bývá asymetrický vztah co do uplatňování a trvání mlčení).

Dále je mlčení posuzováno jako překážka komunikace, ale také současně jako určitá komunikační strategie. Jako překážka komunikace se projevuje při afektivních performančních poruchách (afekty a nálady ovlivňují komunikační schopnosti člověka, pocity jako ohromení, strach, zuřivost atp. mohou vést k mlčení), mlčení může být důsledkem strachu z řeči (jde o obranné chování nebo projev nejistoty v určitých situacích, mlčení může být znakem introvertní osobnosti). Může být výrazem překážek ve vztazích partnerů komunikace. Tam mívá více stránek: jeden z partnerů odděluje mlčením svou vlastní osobu od ostatních, protože není z nějakého důvodu zainteresován na interakci nebo považuje rozhovor za nesmyslný, distancuje se od spolukomunikantů a jejich chování. Mlčení je někdy poslední východisko z těžko řešitelné situace. Jako překážka komunikace může být vyvoláno různými kognitivními poruchami, jako je třeba nedostatečné ovládání cizího jazyka, věcná neznalost tématu atp. Zde se často těžko odlišuje mlčení vyvolané kognitivní poruchou a mlčení strategické, jestliže jím komunikant skrývá svůj názor nebo to, že nezvládl určitou situaci. Mlčení může někdy vést k dosažení cíle. Jako komunikační překážku je nutno samozřejmě hodnotit mlčení patologické při neurózách, depresích atp.

Důležitou úlohu má mlčení v průběhu komunikace. Zajímavý je vztah mezi ním a na jedné straně verbální a na druhé straně neverbální komunikací. Odlišují se případy, kdy podporuje a zdůrazňuje neverbální komunikaci, a případy, v nichž „zprostředkovává“ nějaké sdělení. Z hlediska komunikativního záměru partnerů rozhovoru může mlčení mít platnost pozitivní (různé stupně souhlasu a porozumění) nebo negativní (různé stupně nesouhlasu až odmítnutí), má funkci jako jeden ze [335]signálů výměny komunikantů v rolích mluvčího a posluchače. — Mlčení může informovat o individualitě komunikanta.

Pokus podat kritéria různých typologií mlčení je velmi záslužný a upozorňuje na nutnost věnovat mlčení, zejm. při analýze rozhovorů, pozornost, protože je zcela nepochybné, že bez přihlédnutí k němu se z komunikace ztratí leckteré informační i jiné aspekty. Je třeba souhlasit s vysloveným názorem, že je nutné včlenit mlčení do modelu komunikace.

K. Zimmermann ve svém koreferátu (s. 37—47) zdůraznil některé důležité aspekty teorie mlčení naznačené v hlavním referátu, především jeho mnohofunkčnost a mnohovýznamovost, dále to, že mlčení (záměrné i nezáměrné) je nutno posuzovat v rámci interakce jako jednání. Upozornil na některé další zajímavé problémy (vztah mlčení a psaní, klasifikace sloves mlčení, začlenění mlčení do komunikativní teorie jednání, např. do teorie řečových aktů, příbuznost některých druhů mlčení s nepřímými řečovými akty atp.).

V druhém tematickém okruhu se řeší v hlavním referátu H. Nikuly (s. 47—83) a v koreferátu G. Helbiga (s. 83—103) vztahy mezi lineárním uspořádáním (sledem) výpovědních celků v textu a jejich sémantickou a pragmatickou interpretací. Uvažuje se o adekvátnosti pojmu ikoničnost, který se chápe jako bezprostřední zobrazení mimojazykové skutečnosti formálními jazykovými prostředky, pro objasnění vztahů mezi sledem vět v textu. Naráží se na problém neostrosti hranic mezi rovinou sémantiky a pragmatiky[1] v textu. Mezi sémantickým významem věty a pragmatickým obsahem jako konstituentem celkového významu věty je však podle autorů třeba rozlišovat. Jejich vztah je asi takový, že sémantika věty a textu tvoří základnu pro pragmatickou interpretaci v kontextu, přičemž sémantická a pragmatická interpretace tvoří celkovou interpretaci jazykového vyjádření (tato celková interpretace je rozhodující např. při překladu textu z jednoho jazyka do druhého). Hodnotí se funkce a významy spojek und, denn a weil při spojování a navazování částí textu. Na analýze vztahů mezi syntakticko-sémantickými celky v apelovém textu je předvedena pragmatická interpretace jednotlivých sérií těchto celků (zobrazují časovou následnost, vztah stará — nová informace, vztah důsledku, mají vysvětlovací charakter).

Třetí tematický okruh počtem koreferátů (10) a diskusních příspěvků daleko převládá nad ostatními částmi sborníku. Zahrnuje problematiku, která byla již předmětem živých diskusí na předcházejících dvou sympoziích, totiž pojetí textu jako hierarchické struktury řečových jednání, vztah této jednací struktury k obsahové struktuře textu a k jazykovým prostředkům textu. Kromě těchto teoretických problémů nastíněných v hlavním kolektivním referátu tohoto okruhu sledovali jeho autoři M. Brandtová, W. Koch, W. Motsch, I. Rosengrenová, D. Viehweger (s. 105—137), kteří mají už sami za sebou řadu prací týkajících se dané problematiky, i cíle praktické: popsat základní typy řečových jednání a jejich hierarchické a strategické uspořádání v konkrétním materiálu, totiž v obchodních dopisech. Tuto skutečnost je třeba kladně hodnotit, jednak pro význam takového zkoumání v hospodářské praxi a jednak proto, že pro ilustraci pojmů a kategorií textové teorie se nevolí vykonstruované příklady, ale skutečné souvislé texty určitého druhu, vytvořené v jisté situaci, jistými autory, s jistým kontextem. Na druhé straně je však třeba vzít v úvahu, že typ textu obchodní dopisy se vyznačuje jistou stereotypností a zejména, pokud jde o možnosti uplatňování strategií, jistou omezeností.

Text je v jednací teorii považován za komplexní sled výpovědí, které vykazují vícedimenzní strukturaci. Ze všech dimenzí jsou z hlediska této teorie dvě nej[336]podstatnější, totiž propoziční a ilokuční struktura textu. Propoziční (obsahová) struktura odráží určité věcné obsahy, eventuálně souvislosti mezi věcnými obsahy, o nichž se v textu mluví. Ilokuční struktura je konstituována hlavními a vedlejšími cíli, kterých mluvčí zamýšlí dosáhnout řečovým jednáním. Jednotka propoziční struktury není úplně jasná a v referátu se o ní nemluví (jde zřejmě o větu či jejich sled obsahově spjatý), jednotkou ilokuční struktury je ilokuce. Ilokuce není v referátu nijak přesně definována, používá se jí v podstatě v témž významu jako označení řečové jednání (srov. u Viehwegera (1983) termín Sprachhandlung) pro taková komunikativní jednání, která jsou plněna pomocí jazykového vyjádření (ve skutečnosti jde vlastně o jistý úsek textu, jímž se plní nějaká komunikační úloha). Řečové jednání nebo ilokuce má dvě vzájemně spjaté stránky: ilokuční roli a propoziční (obsahovou) strukturu. Ilokuční role určuje jednací typ ilokuce, tzn. např. oznámení, rozkaz, přání, prosba atp., ale s propoziční strukturou se chápe jako jednota (také jazykové prostředky vyjadřující jak obsah, tak ilokuční roli nelze někdy dost dobře od sebe odlišit). Ani zde není uspokojivě vyřešena otázka, jak je v určité výpovědi nebo spíše v určitém úseku textu spjata ilokuční role a propoziční struktura s ilokucí prostřednictvím jazykových prostředků. Mnoho výpovědí obsahuje indikátory, které signalizují určitou ilokuční roli (gramatický modus, explicitní performativní formule, modální částice, adverbia a slovesa atd.), někdy ale explicitní indikátor jazykové povahy ve výpovědi není a tu přicházejí ke slovu jednak prostředky parajazykové (o nich se ale v referátu nemluví) a jednak interpretace pomocí systému komunikativních znalostí, k nimž patří znalost situací, kontextu, komunikačních maxim, znalosti o principech vedení rozhovoru, o zdvořilostních formách (ke komunikativním znalostem patří všechny druhy systematických znalostí partnerů komunikace, které umožňují určit situačně míněný význam určité výpovědi).

Jednotlivé ilokuce textu chápaného jako komplexní jednací jednotka jsou hierarchicky uspořádány tak, že některé z ilokucí jsou z hlediska dosažení vytčeného komunikativního cíle dominantní a jiné jsou z hlediska tohoto cíle podřízené[2] (k tomu srov. Viehweger, 1983; Müllerová, 1984b). Za hierarchicky uspořádanou strukturou ilokucí stojí tedy v podstatě úsilí partnerů komunikace dosáhnout jistých (také hierarchicky uspořádaných) komunikativních cílů. Vztah cílů a ilokucí a vzájemný vztah hierarchického uspořádání obou kategorií není ovšem úplně jasný a také v příspěvku není řešen.

S ohledem na materiál byly analyzovány některé typy vztahů mezi ilokucemi charakteristické právě pro obchodní dopisy, a to vztah příčina - následek a vztah podmíněnosti (někdy je ale těžko odlišit, zda jde o vztah mezi ilokucemi, nebo zda se tyto vztahy týkají spíše vztahů mezi komponenty věcného obsahu).

V závěru referátu se kromě jiného vyzdvihuje nutnost zkoumat vzájemné závislosti mezi logickými vztahy v textu, hierarchií jednacích cílů, motivační strukturou podavatele a příjemce a ilokučními strategiemi.

Z koreferátů některé rozvíjejí aspekty obecné teorie řečového jednání prezentované v hlavním referátu (W. Koch, I. Rosengrenová, G. Brünnerová, E. Gülichová - R. Meyer-Hermann). Z nich zejména koreferát posledně jmenovaných autorů (s. 245—263) přispěl k částečnému objasnění některých otázek, např. vztahu mezi [337]hierarchií cílů a hierarchií ilokucí (rozdíl mezi cílem a ilokucí je v tom, že ilokuce je zásadně vztažena na výpověď, na určité řečové vyjádření, cíl je zásadně vztažen na interaktanty; interaktant sleduje určitý cíl, k tomu používá určitého jazykového vyjádření, které z hlediska teorie řečového jednání je určitou ilokucí), k rozlišení různých typů ilokučních indikátorů a indikátorů ilokuční hierarchizace; ty je podle autorů třeba hledat spíše v oblasti textové organizace a interakce. Patří k nim i takové jevy, jako např. parafráze, korektury, odbočení. Obrátili pozornost na příjemce jako na interpretátora ilokuční hierarchie. Příjemce disponuje systémem komunikativních znalostí a také znalostí ilokučních typů a to mu umožňuje porozumět ilokucím (přesněji řečeno ilokučním rolím) podavatele. Přesto však ilokuční role chápané příjemcem nemusí vždy odpovídat ilokučním rolím míněným podavatelem, podobně je tomu s hierarchizací ilokucí.

H. Henne, W. Hartung a V. Langeheine se zaměřili na problematiku spjatou s dopisem jakožto typem textu.[3] H. Henne (s. 193—199) upozornil na sociálně-ekonomický kontext obchodních dopisů, jímž jsou ilokuce tohoto textu poznamenány. Svůj výraz v nich nachází i kontext sociálně-kulturní (platné kulturní i jazykové zvyklosti). W. Hartung (s. 215—229) charakterizoval obchodní dopisy jako texty vyznačující se zvláštní formalizovaností (se stereotypními formulemi), jako komunikační formu vytvořenou historicky a společensky a vznesl mimo jiné požadavky brát v úvahu sociální normy řečové komunikace a sociální vztahy mezi partnery.

Další autoři se ve svých příspěvcích zaměřili na některé ilokuční typy a vztahy mezi ilokucemi (H. Rehbock, H. Weydt), zkoumáním kategorií jednací teorie v jiných typech textů se zabývají B. Techtmeyerová (vědecké diskuse) a G. Lerchner (dramatické texty).

Čtvrtý tematický okruh byl vyhrazen pro příspěvky zabývající se analýzou a popisem dvou typů rozhovorů, rozhovorů poradních (J. Schwitalla) a studiových televizních rozhovorů (H. Löffler).

J. Schwitalla (s. 327—353) se pokusil postihnout typické rysy poradního rozhovoru z hlediska uplatňování rozhovorových strategií partnerů dialogu (poradce jen s malými výjimkami „rozděluje“ role mluvčího a posluchače v rozhovoru a vůbec míru jejich účasti, udává celkový tón, ovzduší rozhovoru), dále z hlediska několikerého členění rozhovoru (pro poradní rozhovor jsou důležité dvě tematické části, totiž věcné informace žadatele o radu a vlastní rada). Je věnována pozornost signálům partnerů rozhovoru a jejich rolím (tázajícího se a poradce). Poradní rozhovory se srovnávají s rozhovory informativními (žádosti o informace) a terapeutickými (rozhovory lékaře s nemocným). Je však třeba poznamenat, že základem pro charakteristiku poradních rozhovorů byla analýza (z našeho hlediska) dosti neobvyklého rozhovoru (telefonický rozhovor mezi tazatelem a poradcem-psychologem o různých, často intimních problémech denního života, např. o alkoholismu, sexualitě atp., vysílaný rozhlasem). Rozhovor tohoto druhu nepovažujeme za obecně reprezentativní pro stanovení typických rysů poradního rozhovoru.

I. Rosengrenová (s. 353—357) ve svém koreferátu uvádí poradní rozhovory do vztahu k obchodním dopisům a dochází k závěru, že oba typy textu mají společnou obecnou komunikační strukturu, tzn. systém hierarchicky uspořádaných ilokučních struktur, dále je jim společná nutnost splnit jisté předpoklady k dosažení základního cíle; domníváme se ovšem, že tyto nejobecnější vlastnosti má většina [338]textů, především dialogických, ale i monologických, protože plnění komunikativních cílů a jemu odpovídající ilokuční struktura textu je základní vlastností verbální komunikace vůbec.

V příspěvku H. Löfflera (s. 359—373) je podána zpráva o výsledcích zkoumání televizních rozhovorů. Výzkum si kladl několik pracovních cílů: zjistit možnosti použití kategorií „dialogové lingvistiky“ pro studiový rozhovor jako zvláštní případ přirozeného dialogu, určit způsob přepisu z videokazet, stanovit pravidla skupinového rozhovoru, vytvořit typologii televizních rozhovorů, vysledovat národně nebo oblastně specifické zvyklosti ve vedení rozhovoru, charakterizovat rozhovory z hlediska spisovnosti jazykových prostředků, stanovit pravidla úspěšnosti/neúspěšnosti televizního rozhovoru. Výsledky výzkumu jsou velmi zajímavé, s jistými výhradami lze přijmout i závěry, že na televizních rozhovorech je možno zkoumat dialog vůbec, tzn. obecné rysy vedení dialogu (podle autora jsou běžné denní rozhovory technicky těžko zvládnutelné). Nicméně domníváme se, že jednotlivé typy přirozených rozhovorů vykazují vlastnosti zcela specifické.

Pátý tematický okruh obsahuje pouze hlavní referát. H. Rossipal (s. 373—421) se v něm zamýšlí nad argumentační a interakční hodnotou řečových aktů v textu. Rozlišuje textově externí jednací funkce komunikativních nebo textových aktů (tzn. celých textů nebo rozhovorů) a textově interní funkce jednotlivých vět (tzn. v podstatě řečových aktů uvnitř textu). Argumentační hodnotu připisuje propozici, interakční hodnota je uvedena do souvislosti s ilokučními typy (některé jsou čistě interakční, např. otázka, jiné nemohou být definovány bez ohledu na propoziční typ, dalším ilokučním typem jsou postoje nebo spíše mentální stavy).

 

Recenzované sborníky přinášejí množství příspěvků, které jsou důkazem velkého zájmu současné lingvistiky o pragmaticky orientované jazykové zkoumání a především o jednu z textových teorií, totiž o teorii vycházející z pojetí textu jako komplexní jednotky komunikace. Ukazují postupné propracovávání klíčových kategorií a pojmů této teorie a také stále větší zájem o popis dialogické komunikace jejich proststřednictvím. Domníváme se, že právě pro analýzu rozhovorů je použití této teorie textu adekvátní a zcela přirozené, protože její pomocí lze postihnout složitost komunikačních strategií, protikladnost postojů partnerů v mluvené komunikaci atp. Je však třeba uvědomit si rozdíly mezi dialogickou a monologickou komunikací, aby nemohlo dojít ke zkresleným závěrům.

Nejasné zůstávají některé otázky, např. už sám pojem ilokuce a její vztah k řečovému jednání (v některých příspěvcích třetího sborníku se význam obou pojmů ztotožňuje, v jiných se požaduje jejich rozlišování), dále nevyřešen zůstává problém vztahu ilokuční struktury a jazykových indikátorů jejích komponentů. K řešení těchto i jiných otázek se jistě němečtí a švédští germanisté vrátí v dalším svazku, který by podle pravidel měl vyjít již v tomto roce.

 

LITERATURA

 

DIJK, T. A. van: Textwissenschaft. Eine interdisziplinäre Einführung. Tübingen 1980.

FERRARA, A.: An extended theory of speech acts: Appropriateness conditions for subordinate acts in sequences. In: Journal of pragmatics, 4, 1980, s. 233—252.

MÜLLEROVÁ, O.: Dialogtypen und ihre Klassifizierungskriterien. In: Text and the pragmatic aspects of language. Ed. J. Kořenský - J. Hoffmannová. Linguistica X. Praha 1984a, s. 41—55.

MÜLLEROVÁ, O.: Analýza telefonických rozhovorů z hlediska řečového jednání. SaS, 45, 1984b, s. 8—17.

MÜLLEROVÁ, O : Intonatorische, syntaktische und inhaltlich-pragmatische Segmentation spontan gesprochener Texte (am Material der Arbeitsberatungen). (V tisku.)

ROSSIPAL, H.: Pragmatische Motivationsstruktur in Fachtexten. In: Fachsprachen und Gemeinsprache (Sprache und Gegenwart, 46). Düsseldorf 1979, s. 155—208.

[339]SEARLE, J. R.: An interview. In: Speech acts theory: Ten years later. Ed. J. Boyd - A. Ferrara. Versus 26/27, Bompiani 1980.

VIEHWEGER, D.: Sequenzierung von Sprachhandlungen und Prinzipien der Einheitenbildung im Text. Studia Grammatica, 22. Berlin 1983, s. 369—394.

WUNDERLICH, D.: Studien zur Sprechakttheorie. Frankfurt am Main 1978.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 4, s. 331-339

Předchozí Jaroslava Hlavsová: Německé kompendium dialektologie

Následující Radoslav Večerka: Za profesorem Arnoštem Lamprechtem