Nad dílem A. Teodorova-Balana

Jan Petr

[Discussion]

(pdf)

Над творчеством А. Теодорова-Балана / Reflections on the work of A. Teodorov-Balan

K významným osobnostem bulharského vědeckého a kulturního života v minulosti nesporně patří jazykovědec a literární historik Alexandr Stojanov Teodorov-Balan (15. 10. 1859 (v Besarábii) — 12. 2. 1959 (v Sofii)); pro náhlou nemoc se nedožil před 29 lety svých stých narozenin. Chceme zde vzpomenout jeho významného vědeckého díla a celoživotního působení ve službě národní osvěty a vědy (srov. nekrolog B. Havránka v čas. Slavia, 29, 1960, s. 326—327), mj. také proto, že v letošním roce bulh. národ oslavuje sté výročí založení Vysokého učení, přímého předchůdce sofijské univerzity Klimenta Ochridského (od r. 1904). Byla to první bulh. vysoká škola, která se významně zapsala do dějin novodobé vzdělanosti bulh. národa. K našim úvahám nad Balanovým dílem poskytuje příležitost i výbor z jeho díla v oboru jazykověda vydaný v r. 1987 (viz dále); ten zde chceme doplnit některými poznámkami o vztahu tohoto jazykovědce k české jazykovědě.

A. Teodorov-Balan patřil k prvním profesorům sofijského Vysokého učení (původně byl pověřen přednáškami z obecného jazykozpytu a slovanské filologie) a působil zde až do r. 1934, kdy odešel do důchodu. Byl zvolen prvním rektorem Vysokého učení. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že jej ministerstvo národní osvěty do této funkce nepotvrdilo (kvůli osobním věcným sporům s ministrem) a že také proto musel následující tři roky působit jako gymnaziální učitel. Po třech letech se však vrátil na sofijskou univerzitu (Vysoké učení) a v r. 1893/94 byl jmenován vedoucím katedry literatury bulharské i literatur slovanských. Rektorem byl opět zvolen a potvrzen ve školním roce 1896/97 a 1902/3. V r. 1884 byl na návrh profesora K. Jirečka a M. Drinova zvolen řádným členem Bulharské literární společnosti, přímé předchůdkyně Bulharské akademie věd (1911), jejímž se stal poté řádným členem akademikem.

Pro dějiny česko-bulharských vědeckých styků je významné uvést, že A. Teodorov-Balan je odchovancem pražské univerzity. Do Prahy přišel na studie slavistiky r. 1879 jako dvacetiletý absolvent bolgradského gymnázia. Stal se žákem profesorů M. Hattaly a J. Gebauera na pražské univerzitě, tehdy ještě nerozdělené. V dopise z r. 1933 o svých učitelích napsal: „Přednášky prof. Hattaly se mně líbily svou svobodomyslností a nelíbily hašteřivostí vědátora, naopak přednášky prof. Gebauera vyžadovaly dlouhé trpělivosti, ale učily přesnosti ve výrazech a metodě rozvržené látky a ve výkladech“ (ČMF, 27, 1941, s. 351).

Balanovo jméno čteme v rukopisných záznamech J. Gebauera o průběhu prvního roku nově založeného Semináře pro slovanskou filologii a o jeho účastnících. V letním semestru byl Balan jediným zahraničním studentem mezi 54 jeho účastníky. Z téhož pramene se dovídáme, že A. Teodorov v zimním semestru 1883 interpretoval společně s I. Ordeltem, L. Duškem, Em. Kovářem a Fr. Stýblem obsáhlejší partie ze staroslověnského Kodexu zografského. V letním semestru 1882 mezi 14 účastníky semináře byl opět zapsán A. Teodorov a podle Gebauerovy metody práce v semináři dostal za úkol kriticky posoudit ve formě koreferátu seminární práci Em. Kováře [325]o deklinačních formách v Kodexu zografském. Z Gebauerových zápisů se nedovídáme, jak tento referát a koreferát vyzněl a byl zhodnocen. Uveďme ještě, že v letním semestru 1884 mezi účastníky semináře byl též zapsán Ljubomir Miletič (1863—1937), pozdější bulharský jazykovědec-dialektolog a od r. 1926 až do své smrti předseda Bulharské akademie věd.

A. Teodorov-Balan studoval v l. 1879—1884 na pražské a lipské univerzitě (v Lipsku u A. Leskiena a K. Brugmanna). Po tříletém studiu na pražské univerzitě dosáhl absolutoria, které jej opravňovalo ke středoškolské profesuře na bulharských gymnáziích (a to byl Balanův původní záměr). Na Gebauerův návrh mu tehdejší bulharský ministr národní osvěty v Sofii Čech Konstantin Jireček udělil stipendium na studijní pobyt na lipské univerzitě (Jirečkův nástupce ve funkci ministra stipendium Balanovi více neudělil). To mu umožnilo zpracovat v konečné podobě doktorskou disertaci (byla napsána česky) O zvuku ь v nové bulharštině; téma si odnesl od J. Gebauera z Prahy a práci dokončil u A. Leskiena. Jak víme, téma plně odpovídalo Leskienovým tehdejším vědeckým zájmům, a proto je také u svého bulharského posluchače podporoval. Disertaci však podal na pražské univerzitě národnostně již rozdělené (srov. katalog disertací UK, pod č. 17 z r. 1882/83). Její rukopis jako jeden z mála z té doby se zachoval v archívu UK v Praze (autor je podepsán jako Alexander Theodorov) a v současné době vyšla tiskem péčí Archívu UK (její bulharsky psaná verze vyšla v periodickém časopise Periodičesko spisanie 1883, kn. 4 a 6 a 1885, kn. 15). Po složení předepsaných rigorózních zkoušek A. Teodorov-Balan (Balan je jeho pozdější pseudonym) dosáhl dne 24. 6. 1884 doktorát filozofie jako první zahraniční doktor na české rozdělené univerzitě.

V doktorské Balanově disertaci je patrný inspirující vliv vědecké jazykovědné metody jak Gebauerovy, tak Leskienovy. Vliv obou jeho hlavních univerzitních učitelů je také patrný v celém jeho dalším vědeckém díle. Od nich si osvojil pozitivistický a mladogramatický vztah ke zkoumání jazykového faktu a Gebauerovu textovou interpretaci včetně jeho filologické metody. Od Gebauera také přejal pojímání jazyka jako jevu společenského a psychologického a ty složky Steinthalovy a mladogramatické teorie jazyka, které byly — po prověření na rozsáhlém a konkrétním filologickém materiále ze staré češtiny — přínosné pro pojímání a výklad dynamiky vývoje konkrétního jazyka.

Uvedli jsme již, že A. Teodorov poslouchal v Praze také přednášky M. Hattaly, které však již nebyly metodicky tak novátorské jako v předcházejících letech. Pro první léta Teodorova pobytu v Praze je příznačné, že se sblížil nejen s dalšími bulharskými studenty, ale i se studenty sdruženými v pražském literárně-řečnickém spolku Slavia (zal. 1869); ti do založení Gebauerova semináře (1880) nahrazovali v rámci spolkové činnosti Slavie nedostačující formu univerzitní výuky slovanské filologie vlastními odbornými kroužky a výukou slovanských jazyků (včetně staroslověnštiny). Obdobnou úlohu v té době plnila také „česká sekce“ Jednoty českých filologů (zal. 1876). A. Teodorov vedl v Slavii kursy novobulharského jazyka a pro potřeby jejich účastníků a širšího okruhu zájemců vydal v Praze litografovanou česky psanou bulharskou cvičebnici (1880). Právem tedy uvádíme, že jazykovědné počátky vědecké dráhy A. Teodorova-Balana jsou především spojeny s českým vědeckým prostředím.

A. Teodorov-Balan prožil v Praze politické ovzduší, které předcházelo rozdělení pražské univerzity na českou a německou (1882) a vlastenecké nadšení následující po tomto výrazném úspěchu české politiky v rakousko-uherské monarchii. Prožil také vlastenecké nadšení, které se v těchto letech projevovalo u slovansky smýšlející pokrokové české mládeže a u studentů ze slovanských zemí. Také tyto osobní prožitky si A. Teodorov odnesl do svého dalšího života a po návratu domů je konfrontoval s poměry v nedávno osvobozeném Bulharsku.

[326]A. Teodorov-Balan uveřejnil více než 860 prací, studií a odborných posudků (z tohoto počtu je asi jedna čtvrtina literárněhistorického zaměření). Většina z nich se týká jazykové a jazykovědné problematiky, které se mohl po značnou část života věnovat až po splnění svých služebních povinností středoškolského učitele nebo univerzitního profesora literatury bulharské i literatur slovanských. Jeho rozsáhlé jazykovědné dílo zahrnuje práce z oboru současného bulh. jazyka, jeho dějiny a nářečí, bulh. pravopis a jazykovou kulturu. Je autorem několika mluvnic současného bulh. jazyka (1899, 1900, 1930, 1940, 1954 atd.), v nichž postupně popsal jeho zvukovou stránku (v r. 1930 poprvé bulh. přízvukové typy) a tvarosloví (v r. 1940 šlo o popis bulh. temporálního systému a jeho dělení na časy primární a sekundární, dále si všímal nejen formálního tvarosloví, ale také významu a užití tvarů). V mluvnici z r. 1940 poprvé uvedl jako zvláštní soustavu slovesných tvarů tzv. způsob nepřímé výpovědi jako „čtvrté časování“ (potom ve zvláštní studii z r. 1957) a označil je jako zvláštní morfologicko-sémantickou kategorii bulh. slovesa.

Ve svých pracích zdůraznil potřebu srovnávat jazyk současný a starý a vykládat přechod od bulharštiny staré k nové. V tom se uplatnil jeho vývojový pohled na bulh. jazyk a snaha zachytit dynamiku jeho vývoje. Již v studii o bulh. jazyce starém a novém z r. 1886 se pokusil o teoretické pojímání obou fází vývoje téhož jazyka a zdůraznil přitom vztah jazykových jevů k činitelům kulturním, duchovním a sociálním. V pojednáních věnovaných dějinám jazyka A. Teodorov-Balan jako první bulharista (již r. 1890) rozlišoval tři školy vzniklé na bulh. území na začátku 19. stol. (označil je však jen jako „pravopisné“), totiž školu novobulharskou, slavjanobulharskou a církevněslovanskou. Toto jeho zjištění je platné dosud s tím, že se tyto tři školy pojímají nejen jako pravopisné, ale také jako jazykové a z různých hledisek kodifikující určitý typ jazyka pro potřeby literárního užití v bulharském kulturním prostředí (srov. k tomu SaS, 47, 1986, s. 168—171 a 351—352).

Ve studiích o bulh. nářečích (1905) rozlišoval dialekty západní, severovýchodní a rodopské (tj. jižní). Pozdější výzkumy toto dělení dále upřesnily a doplnily. A. Teodorov-Balan jako první upozornil (1904) na existenci širokého o, které je charakteristické pro rodopský smoljanský dialekt. Všechny tyto práce se opírají o bohatý původní jazykový materiál, na jehož základě se teprve v duchu Gebauerovy pracovní metody vyvozovaly závěry obecnější.

A. Teodorov-Balan si získal trvalé zásluhy o utváření novodobého bulh. pravopisu (nikoli bez vlivu Gebauerova úsilí o ustálení českého pravopisu), za jehož progresívní formu (v duchu demokratizace mluveného a psaného bulh. spisovného jazyka a jeho sbližování s běžně mluveným jazykem) bojoval po celý život, i v dobách po roce 1923, kdy se po fašistickém puči v Bulharsku také pravopisná otázka stala politickou věcí a výraznou formou boje proti politické linii reakční bulh. vlády. A. Balan tehdy na veřejnosti neohroženě hájil tzv. „akademický pravopis“ z r. 1922 (po fašistickém převratu byl oficiálně zpět zaveden pravopis z r. 1899); upouštělo se v něm od konzervativního psaní jerů na konci slov a tradičního znaku původně označujícího zadní nosovku ą; dále se ve formách 1. sg. a 3. pl. préz. zavádělo psaní plného vokálu a (az četa, te četat). Také po osvobození v r. 1944 se A. Teodorov-Balan aktivně podílel na úpravách bulh. pravopisu. Socialistická společnost plně ocenila jeho zásluhy na tomto úseku veřejného života.

Jeho četné výklady o jazykové kultuře tvoří také součást jeho filozofických úvah o jazyce. Jsou zaměřeny i na využití konkrétních jazykových vlastností (větné intonace, eufonie apod.) pro dosažení větší kultivovanosti jazyka, větší „krásy slova“. Dlužno však dodat, že jeho dobře míněné požadavky na eufonii jazyka nejsou vždy ve shodě s prostředky jen spisovného jazyka a že se stávají málo uplatnitelné proto, že se opírají také o lokálně omezené nářeční poměry. Překračují tedy rozsah kodifikace spisovného jazyka. Větší společenský význam má jeho činnost na úseku [327]jazykové osvěty a jazykového vzdělávání (tříbení jazykového povědomí širokých vrstev) a péče o plynulý rozvoj bulh. slovní zásoby.

A. Teodorov-Balan ve snaze využívat domácí jazykové prostředky (popř. slova přejímaná z jiných slovanských jazyků) nebo na jejich základě rozvíjet slovní zásobu a takto nahrazovat slova cizího původu zaváděl ve svých pracích některé neologismy, do té doby neužívané ve spisovném jazyce. Některé z nich mají původ v češtině a v ruštině. Najdeme je ve většině jeho prací jazykovědných a literárněvědných. Jeho bulh. jazyk je natolik originální, že se někdy nikoliv bez ironie mluví o Balanově bulharštině. A. Teodorov-Balan byl kritiky obviňován z přepjatého purismu, byl označován jako nový Bogorov (srov. o něm SaS, 48, 1987, s. 213—217) a rušitel spisovného jazyka. A. Teodorov-Balan se bránil nařčení z purismu a poukazoval na to, že si vypracoval jen svůj vlastní sloh (styl) a dotvářel domácí odbornou terminologii. Proto v úvodu ke své bulh. mluvnici z r. 1930 napsal toto: „Vím, že první slovo bulharského čtenáře nebo kritika bude namířeno proti jazyku této knihy; a pod dojmem tohoto soudu se bude také posuzovat její obsah. Již jsem přivyknul takovému hodnocení svých tištěných prací. Avšak to nezabrání tomu, aby u nás nepronikly do spisovného užívání desítky slov a výrazů, které jsem já poprvé přinesl na trh.“

Poslední tvrzení tohoto Balanova citátu je oprávněné. Vedle řady nových slov (a odborných termínů také z oboru jazykovědy), která se vůbec neujala, Balanovou zásluhou se stala trvalou součástí spisovného jazyka také slova jím utvořená, jako văzgled, izlet, izletnik, chiža, gledište, tvorba, dejnost, stanovište, vlijanie, săglasno săs atd. Takto ovlivnil vědecký styl a rozšířil vyjadřovací možnosti odborného stylu bulharštiny vůbec.

Balanovy práce obsahují také jeho filozofické názory na jazyk jako na nástroj myšlení a projev národního ducha. Tyto názory dílem nejsou původní a dílem jsou uměle formulované. Některé z nich se opírají o staré pojímání národního jazyka jako výrazu a projevu duše národa. Takto A. Teodorov-Balan v dobré vůli dospěl např. k názoru, že duše bulharského národa usilovala o utváření svého jazykového zvnějšnění nikoliv v blízké shodě s duší ostatních slovanských národů, ale cestou shodnou s tou, kterou užívali pro svůj jazykový výraz dnešní národy germánské a románské. A měl přitom na mysli především vznik a užití balkanismů v bulharštině.

Ve stručnosti ještě uvádíme, že A. Teodorov-Balan napsal první vědecký přehled bulh. literatury od 9. do 19. století (1896) a dále cenné monografie o Sofronii Vračanském (1906), Klimentu Ochridském (1919) a o Cyrilu a Metodějovi (1920, 1934). Je také považován za zakladatele novodobé bulh. bibliografie. Zpracoval bulh. knihopis za léta 1806—1906 (1909), který dnes plní neocenitelné služby při studiu novobulharské literární tvorby.

Měl jsem možnost osobně se setkat a mluvit s A. Teodorovem-Balanem v září 1958 v Moskvě u příležitosti IV. mezinárodního sjezdu slavistů. Tehdy jsme spolu se Z. Urbanem na doporučení vedoucího čs. delegace B. Havránka měli organizovat interview s několika významnými zahraničními slavisty, účastníky sjezdu, a poté je uveřejnit v časopisu Slovanský přehled (44, 1958, s. 308 a 311). Déle než hodinu trvající rozhovor s 99letým A. Teodorovem-Balanem v jeho hotelovém pokoji (byl přítomen jeho 70letý syn lékař) byl velmi srdečný a věcný. Zaměřil se na současnou slovanskou filologii a na uspořádání sjezdu slavistů. A. Teodorov-Balan při něm neopomenul vzpomínat na svá studentská léta prožitá v Praze. S velkou láskou mluvil o svém učiteli J. Gebauerovi, o jeho přednáškách a semináři a o své práci v něm. Tehdy jsem se také dověděl zajímavé údaje o tom, jak J. Gebauer vedl seminární výuku. A. Teodorov-Balan jmenoval některé své české učitele ze semináře a z přednášek, zvláště ty, kteří v pozdějších letech významným způsobem rozvíjeli bohemistiku a slavistiku, a dále ty, s nimiž Balan udržoval i v pozdějších letech vědecké styky. Velmi mu totiž záleželo na rozvíjení česko-bulharských vědeckých a kul[328]turních vztahů. K tomu nás také, tehdy mladé slavisty, nabádal a vybízel. Mluvil přitom pěknou mírně archaizovanou češtinou z 19. století. Prokazoval znalost značně rozsáhlé české slovní zásoby a obratnost v jazykovém vyjadřování. Jen málokdy si vypomáhal bulharštinou.

V této souvislosti zde uvádím (také jako ukázku Balanovy češtiny) autentický úryvek z jeho vystoupení na shromáždění, které se konalo v Praze dne 23. ledna 1930 u příležitosti úmrtí českého literárního historika Jaroslava Vlčka. Původně se měla pořádat oslava jeho 70. narozenin (nar. 22. 1. 1860), ale neočekávaně se změnila ve smuteční vzpomínku. A. Teodorov-Balan byl v té době v Praze, nejspíše na pozvání některé české vědecké instituce. Text projevu na zmíněném shromáždění si Balan napsal vlastní rukou na zadní stranu svého bulharsky psaného článku. Zachoval se nám v rukopisné pozůstalosti tehdejšího redaktora časopisu Slovanský přehled Ant. Frinty, s nímž A. Teodorov-Balan udržoval mj. také styky ve vztahu k časopisu, který A. Frinta redigoval. Text projevu je uložen v Literárním archívu Památníku národního písemnictví, depozitář Staré Hrady, fond A. Frinty, sign. II 3, 189. Z něho zde podle výpisků Z. Urbana cituji bez jakýchkoliv jazykových úprav tu část, která má význam pro sledování Balanových styků s českou vědou:

„Znal jsem Jaroslava Vlčka ještě z doby mého studování v Praze. Pravidelně jsem ho vidával v posluchárnách profesorů Hattaly a Gebauera; vidával jsem ho v universitní knihovně schýlena nad jeho známou „Literaturou na Slovensku“. A obdivoval jsem dobrotivý obličej a tichou píli mladého rolníka písemního. Z jeho práce měl jsem později výhodu, býti užitečným pro sebe a pro své posluchače české literatury na universitě Sofijské.

Bulharské díky jemu za vzácnou službu, bulharské přání na truchlivou rozloučenou: Bog da prosti, leka prst! 23. I. 1930.“

Výbor z díla A. Teodorova-Balana, který nám posloužil jako východisko k tomuto příspěvku, vyšel pod názvem Izbrani proizvedenija. Vydalo jej sofijské nakladatelství Nauka i izkustvo (Sofija 1987, 335 s.) v sérii Bulharské jazykovědné dědictví. Výbor sestavili Venče Sp. Popovová a Bojan Jord. Vălčev. První zmíněná pořadatelka výboru také napsala úvod o životě a díle A. Teodorova-Balana (s. 5—26) a druhý editor zpracoval poznámky k vydání a dodal stručný výklad o zvláštnostech Balanova bulh. jazyka (s. 27—30). Ve vlastním výboru jsou zařazeny předmluvy ke třem vydáním Balanovy bulh. mluvnice současného jazyka, ukázky z prací z dějin bulh. jazyka a jeho studií o bulh. dialektech. Dále následují stati s filozofickým obsahem o bulharštině a některé stati o současném jazyce. Poslední část antologie je věnována statím o jazykové kultuře bulh. jazyka. Antologie podává vcelku zdařilý průřez Balanovým vědeckým dílem a výstižný soubor ukázek jeho mnohostranných zájmů o bulh. jazyk. Názorně také ukazuje, v čem později generace bulh. jazykovědců navazovaly na Balanovo jazykovědné dílo a v čem má prvenství v popisu a pojetí některých jevů bulh. jazyka.

Není třeba zde zvláště podotýkat, jaký význam mají publikace tohoto druhu pro poznávání kulturního dědictví minulosti, právě té jeho součásti, na niž navazuje naše socialistická současnost. Ani není třeba zdůrazňovat, že publikace tohoto druhu seznamují širokou veřejnost s předmětem badatelského zájmu jazykovědců a jejich společenským významem, čím jazykovědci v minulosti přispívali k rozvoji národní kultury, národní vzdělanosti a k posilování národního vědomí. Proto je záslužné, že sofijské nakladatelství Věda a umění (o knihách vydaných jeho péčí jsme již několikrát v SaS referovali) má pro tyto významné otázky porozumění a že se věnuje v rámci svých rozsáhlých vydavatelských plánů také vydávání publikací tohoto tematického zaměření. Vždyť je to v zájmu národním, výchovném, osvětovém a vzdělávacím.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 4, pp. 324-328

Previous Jana Hoffmannová, Olga Müllerová: Jednota a diferencovanost současné jazykovědy na 14. mezinárodním lingvistickém kongresu v Berlíně

Next Hana Prouzová: K pojmu rovina v českém lingvistickém myšlení (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)