Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nad 1. svazkem akademické Mluvnice češtiny

Miroslav Komárek

[Discussion]

(pdf)

Над первым томом академической Грамматики чешского языка / The first volume of the Grammar of Czech published by Academia

1. svazek nové akademické Mluvnice češtiny (dále MČ 1, Academia, Praha 1986, 556 s.) zahrnuje fonetiku, fonologii, morfologii a morfemiku, tvoření slov.[1] Podstatné souvislosti a zároveň i rozdíly, které jsou mezi těmito disciplínami, i rozsah 1. svazku by mluvily spíš pro jiné rozdělení látky do svazků: a) fonetika + fonologie, b) morfologie a morfemika, c) tvoření slov; chápeme však, že podoba, kterou 1. svazek má, je motivována také hledisky praktickými, výrobními. Pokusíme se ukázat, jak se podařilo dát popisu těchto specifických oblastí (samozřejmě těsně spolu spjatých) jednotný metodologický rámec. Tato otázka se nabízí tím spíš, že jde o dílo více nebo méně kolektivní, nebo přesněji, na kterém se podílel větší počet autorů.

I. Oddíl Fonetika (I.), obsahující i ortoepii, je kolektivní dílo vycházející z koncepce zesnulého M. Romportla a do konečné podoby zredigované J. Hůrkovou. Odpovídá svým pojetím i stupněm využití technických pomůcek současnému stavu fonetiky jakožto lingvistické disciplíny zabývající se nejen artikulační, ale i akustickou a percepční stránkou řeči. Poměr mezi fonetikou a fonologií vidí její autoři v tom, že „fonetika se přednostně zaměřuje na zkoumání zvukových prvků jazyka z hlediska objektivních … vlastností“, kdežto „pro fonologii jsou relevantní jen ty vlastnosti zvukových prvků, které mají určitou komunikativní funkci“ (s. 11). V této formulaci vidím dost podstatný problém: Je jistě správné, že se fonetikové nechtějí a ani nemohou vzdát zřetele k funkční stránce zvukových prostředků (to je v uvedeném citátu implikováno v slově přednostně), ale zájmové pole fonologie zde vymezují příliš úzce. Ani fonologie totiž nemůže nepřihlížet k objektivní (materiální, substanciální) stránce zvukových prvků řeči, poněvadž hranice mezi vlastnostmi komunikativně relevantními a nerelevantními není ostrá. Fonologie samozřejmě abstrahuje od nerelevantních zvukových vlastností při rekonstrukci systému fonémů, ale musí je brát v úvahu, když zkoumá fungování fonologického systému v řeči. Lze to formulovat tak, že pro fonologii je zjištění relevantních prvků zvukového signálu cílem, ale k tomu vede velmi složitá cesta, nutně vycházející ze substanciální stránky řeči. Téměř disjunktivní protikladnost mezi fonetikou a fonologií patří dnes už historii, stále více se projevuje to, co je spojuje jakožto dva dialekticky protikladné a komplementární přístupy ke zvukové stránce řeči: přístup substanciální (fonetika) a formální (fonologie).

Fonetický oddíl MČ 1 přesahuje svým širokým záběrem hranice obvyklých fonetických (hláskoslovných) výkladů českých mluvnic. Seznamuje s podstatou fonetických jevů a fonetických metod, s anatomickými, fyziologickými a fyzikálními [33]předpoklady sdělování, uvádí nejen artikulační charakteristiky hlásek, nýbrž i jejich akustické parametry; v popise hláskových spojení věnuje pozornost přechodným prvkům (tranzientům), zvl. mezi souhláskou a samohláskou, a jejich funkci (právě zde se ukazuje markantně přínos moderních metod pro funkční hodnocení zvukové stránky řeči), podává výstižný přehled typů větné intonace atd. Pro autory fonetického oddílu je charakteristické komplexní chápání zvukových prostředků řeči; např. několikrát opakují upozornění, že přízvuk „nelze v češtině jednoznačně označit za zvukový jev, kde dominuje složka intenzitní, dynamická“, a zařazení výkladů o přízvuku mezi prostředky dynamické pokládají spíše za daň tradici (s. 81). Zde se však přece jen ukazuje užitečnost doplňujícího fonologického pohledu jako korektivu: mezi prvky každého komplexního akustického signálu jsou totiž hierarchické vztahy, které jsou určeny nejen funkcí těchto prvků v komunikaci (jak je to poněkud jednostranně formulováno v uvedeném výměru fonetiky), ale i postavením v systému jazyka. Adekvátní systémová, tj. fonologická interpretace dává klíč k dekódování a interpretaci takovýchto komplexních zvukových jevů. Je však nesporné, že fonetický oddíl MČ 1 přináší řadu důležitých a v kontextu české mluvnice nových a podnětných poznatků o povaze akustických signálů řeči a jejich poměru k percepci. Tak čtenáře může překvapit např. zjištění, že pauzu vnímáme často i tam, kde znění nebylo ve skutečnosti přerušeno (s. 91), že na jádru výpovědi, na němž se počítá s tzv. větným přízvukem, nedochází obvykle k výraznému zesílení přízvuku slovního (s. 78) atd.

Je zřejmé, že obohacení fonetického popisu češtiny, jež v tomto oddíle konstatujeme, vyplynulo z úkolů, které kladla praxe: akustická analýza a syntéza pro potřeby telekomunikace, zkoumání slyšitelnosti zvukového signálu, zkoumání výslovnosti pro potřebu logopedie a foniatrie i pro potřebu ortoepie a péče o kulturu mluveného slova, zjišťování možností pro komunikaci člověka se strojem apod. A je zřejmé také to, že předložené zpracování fonetiky češtiny je přínosem i pro praxi. Pro studenty bohemistiky na vysokých školách pak je vhodným úvodem do studia této disciplíny.

II. a) Speciální oddíl o fonologii, jehož autorem je K. Horálek, obsahuje kromě úvodu kapitolu (s příliš širokým názvem „Fonologie spisovné češtiny“) o systému českých fonémů a tzv. suprasegmentálních prostředků, ke kterým se vedle tónové a dynamické linie věty přiřazuje také frázování a tempo řeči, a kapitolu o fonologické kombinatorice (fonotaktice), do níž se řadí také výklad o stavbě slabiky, o neutralizaci souhlásek a o distribuci nepřízvučných slov (příklonek a předklonek). Dále následuje kapitola o fonologické stylistice, v níž se probírají různá stylisticky příznaková skupení fonémů (zejména spojení se zabarvením expresívním), ale také stylisticky příznakové způsoby využití větně fonologických prostředků, rytmu. (Do stylistické kapitoly autor zařadil — pro jejich zvukovou neobvyklost — pod nadpisem „Synonymické dvojice slov“ také slovní spojení jako křížem krážem, daleko široko, krok co krok, jež však s fonologií souvisí jen velmi volně.) Fonologický oddíl uzavírá kapitola o grafickém systému spisovné češtiny (grafémika).

Při definici fonému a poměru mezi fonologií a fonetikou vychází autor z oprávněné teze o nadřazenosti fonému nad hláskou, teze, která logicky vyplývá z priority jazyka (samozřejmě synchronně pojaté) před jazykovým projevem. Fonémy chápe jako šablony, na jejichž základě se tvoří jednotky mluvených projevů, hlásky (s. 110). Jsou materiálem ke stavbě znaků, avšak samy znakovou povahu nemají. Za podstatný úkol fonologie pokládá autor stanovení inventáře fonémů a jejich systémového uspořádání; s tím těsně souvisí zjištění distinktivních příznaků a druhů protikladů v systému. Své stanovisko k fonologickým protikladům charakterizuje autor (ve srovnání s generativní fonologií a také s E. Paulinym a J. Vachkem) tendencí k omezení tzv. binárních protikladů a korelací, které jsou na nich založeny. Autorovy úvahy o těchto otázkách jsou velmi často zaměřeny metodologicky, důraz [34]se klade zejména na nutnost rozlišovat binární protiklady privativní od protikladů ostatních. Proti systému fonologických prostředků jazyka jakožto fonologické paradigmatice stojí v autorově pojetí fonologická syntagmatika, která má rovněž systémový charakter a je součástí jazykového kódu. (Důležité je upozornění, že „posloupnostní uspořádání jednotek jazykového systému“ nemá ještě charakter časový, nýbrž časového, lineárního charakteru nabývá až v řeči.)

Fonologický systém češtiny interpretuje autor v těsné souvislosti se systémem grafickým (v něm vidí pro češtinu dokonce možný základ ke zjišťování inventáře fonémů); patřičnou pozornost věnuje funkčnímu zatížení a využití fonémů a skupin fonémů i dynamickým jevům v české fonologické soustavě (stylistickým rozdílům v distribuci fonémů, neplně zapojeným fonémům, jako je ř, f atd.). Nejednou sahá i k historickému zdůvodňování anomálních vlastností systému. Všimnu si dále řešení některých konkrétních otázek.

Vokalický systém je v Horálkově pojetí konstituován především dvěma protiklady kvalitativními: vokály ostré (i, e) — tupé (u, o); vokály vysoké (i, u) — nízké (e, o), a pak třetím protikladem, kvantitativním: vokály krátké — dlouhé. Toto pojetí vede autora k tomu, že před schématem (modelem) trojúhelníkovým dává přednost čtyřúhelníku s vokálem a jako středním členem. Termíny ostrý tupý zde odpovídají známým termínům akut gravis, termíny vysoký nízký termínům difúzní kompaktní. Protiklad labiálnost — nelabiálnost se interpretuje jako průvodní privativní protiklad, který jen zesiluje protiklad ostrosti. Dvojhláska ou se chápe (zároveň s au, eu v cizích slovech) jako samostatný doplněk systému vokálů, o ej se v této souvislosti neuvažuje.

O odůvodněnosti tohoto pojetí není pochyby, avšak poněkud vadí některé terminologické kolize s částí fonetickou: tam (s. 31) znamenají termíny vysoký, nízký artikulační polohu jazyka, kdežto ve fonologickém oddíle jde o termíny akustické (termínů ostrý tupý ani akut gravis se ve fonetické části vůbec neužívá). Fonetický a fonologický oddíl jsou sice propojeny rozsáhlou sítí vzájemných odkazů, ty však mají v knize víceméně jen úlohu lokálně orientační. Bylo by jistě na prospěch věci, kdyby tyto vzájemné odkazy zahrnovaly i vztahy mezi aparátem fonetického popisu a fonologické interpretace.

V konsonantickém systému pokládá autor za základní rozdíl mezi sonorami (vymezuje je shodně s oddílem fonetickým: n, ň, m, r, l, j) a souhláskami nesonorními, šumovými. Oblast sonor je dále formována čtyřmi ekvipolentními binárními protiklady: nazálnost — orálnost, likvidnost — klouzavost (angl. glide), laterálnost — vibrantnost, palatálnost — nepalatálnost. Jen na posledním protikladu se podílí r, l; distinktivní rys klouzavosti se ovšem vyskytuje pouze u j, jinak má tento foném jen rysy orálnosti a palatálnosti, které jej spojují s vokalismem.

Pro základní vztahy uvnitř systému nesonorních souhlásek volí autor čtyřúhelníkové schéma a vytváří tak jakousi analogii ke svému modelu vokalismu (není v něm zahrnuta šumová, tj. nesonorní souhláska ř, zřejmě proto, že nemá k sobě nesonorní protikladný foném). V tomto schématu se uplatňují tyto fonologické protiklady: Mezi skupinami palatál a alveolár na jedné straně a skupinami velár (k nimž se počítá i h(?)) a labiál na straně druhé je ekvipolentní protiklad akut —gravis. Mezi skupinou palatál (kromě ť, ď se sem řadí také š, ž, č, ǯ) a skupinou alveolár (t, d, s, z, c, ʒ) je vztah, u něhož připouští Horálek možnost privativní interpretace, přičemž příznakem by byl rys kompaktnosti u palatál. Jako další distinktivní rysy, modifikující, zavádí protiklad závěrovost — kontinuálnost a znělost — neznělost. Názornosti tohoto výkladu by nesporně prospěla podobná matice, jakou byly znázorněny systémy vokálů a sonor.

Je zřejmé, že i v tomto výkladu by bylo žádoucí sladit termíny s oddílem fonetickým: tam se š, ž, č, ǯ určují jako alveoláry a souhláska h jako hrtanová. Je ovšem [35]třeba připustit, že takové potíže vznikají při fonologické aplikaci fonetických lokalizačních termínů velmi často; srov. např. ve fonologii užívání termínu quturála, jenž umožňuje zařadit do téže třídy vedle velár také hrtanové h.

Rovněž v paragrafu věnovaném suprasegmentálním prostředkům (s. 137n.) se fonetický oddíl s fonologickým v některých podrobnostech rozchází: různý je už zvolený způsob znázorňování intonačních linií — ve fonetickém oddíle grafický, ve fonologickém pomocí verzál s číselným indexem, symbolizujících začátky stoupání nebo klesání intonace; někdy se vyskytnou i menší rozdíly terminologické (např. melodický průběh, melodém v oddíle fonetickém, tónová linie, popř. složka v oddíle fonologickém).

Fonologický oddíl přináší řadu zajímavých řešení a také řadu podnětů, hodně vědeckých informací a také hodně vyjádřené i skryté polemiky s jinými názory. Imponuje široký záběr pohledu, autorova schopnost zasadit fonologickou problematiku do rozsáhlého kontextu lingvistického i historického. Je však škoda, že v textu zůstaly nedořešeny některé problémy svou podstatou aspoň zčásti redakční: je to již zmíněný vztah k fonetickému oddílu a překrývání s ním, ale jsou to i tiskové chyby, které porušují text. Zůstaly i některé nepostřehnuté navzájem rozporné formulace, což tento oddíl poškozuje.

Několika tiskovými chybami, vzniklými záměnou výrazů znakový/zvukový, byl např. deformován text na s. 110 (ř. 4, 6). Na s. 131 je v řadě nesonorních fonémů (2.4 — 3. ř. zdola) l místo b, na s. 132 (2.4.3, posl. ř.) je v řadě nazál n místo m, na s. 134, ř. 13 zdola je místo nesonorních souhlásek nesprávně sonorních, na s. 154, 5. ř. zdola je místo za prvním přízvučným slovem nesprávněslovesem, na s. 159, 2. ř. místo (zanikly) kombinace velárních souhlásek se samohláskami přední řady je nesprávnězadní řady, na s. 167 (5.2.2, 3. ř.) místo V předponových konstrukcích je nesprávně V příponových … Zůstaly však i nepostřehnuté navzájem rozporné formulace. Např. na s. 114 se pojem znělostní neutralizace omezuje na postavení na konci slova, kdežto před párovou souhláskou nesouhlasnou co do znělosti se vidí asimilace, zatímco na s. 151, 153 se asimilace (i s disimilací), jak je to běžné, zahrnuje pod širší pojem neutralizace. Přehlédnutí tohoto druhu se samozřejmě najdou i na jiných místech svazku; např. v slovotvorném oddíle na s. 252 (1.1.1.2.5.2) se kromě nedoloženého a nesprávného tvrzení, že základová slovesa k nástrojovým substantivům na -átko, např. lehátko, mohou být i dokonavá, vetřel do řady těchto substantiv i výraz prasátko. — Viz též redakční poznámka na konci recenze.

II. b) Na oddíl fonologický navazuje oddíl Morfonologie a morfemika, ve kterém se přihlíží — z morfonologického a morfematického hlediska — i ke vztahu mezi zvukovou a grafickou podobou tvarů. Autor (M. Dokulil) si neklade za cíl podat soustavný výklad morfonologické a morfematické problematiky češtiny, nýbrž spíše uvést do této problematiky a vyložit pojmy/termíny a stanoviska k nim jak pro potřeby slovotvorby, tak i gramatické morfologie. Je to nutné proto, že tu jsou značné rozdíly proti pojetí tradičnímu: zavádí se např. rozlišení morfém — morf, mezi afixy se zařazují tzv. postfixy (např. kdo-si), dále se pracuje s pojmy alomorf, finální/nefinální sufix, finála (koncová souhláska základu), nulový morf/morfém, morfoném, supletivní morf aj. Oddíl obsahuje přehled typů morfonologických alternací, ale jen velmi zběžně se v něm popisuje fonologická (morfonologická) struktura morfémů (s. 179; to je zčásti vyváženo v oddíle fonologickém). K této moderně pojaté kapitole jen několik poznámek:

1. Zmínky zasluhuje autorovo pojetí morfému, který označuje jako /e, např. v tvarech země/duše (s. 176). Autor vychází záměrně z grafické podoby morfému, což mu umožňuje jednoznačně rozlišit tento morfém, před kterým dochází k alternacím dentál a retnic (např. na hradě, na skobě), od morfému -e, před kterým k takovým alternacím nedochází (např. hade, drábe). Je to jistě praktické, ale přece jen to zastírá dvě podstatné skutečnosti: znaky /e × -e v této transkripci nejsou [36]téhož řádu; znak /e nemá přímý vztah k fonologické struktuře morfému, kdežto znak -e ano. Jinak řečeno, transkripce /e je morfonologická (chápeme-li morfoném ve smyslu Bloomfieldově), transkripce -e fonologická. Ještě podstatnější je však to, že se tím zastírá funkce konsonantické alternace v těchto případech: měkký alternant zde není motivován morfonologickou povahou následujícího koncovkového morfému, nýbrž jeho složkou kategoriální a při homonymii koncovky se alternace vlastně stává morfémem, neboť je jediným prostředkem vyjádření kategoriálního rozdílu. Tyto alternace souhlásek patří tedy k alternacím jako vojáky - vojáci apod. a jsou v morfologii češtiny projevem introflexního typu.

2. Morf je nesporně lineární jednotka, kdežto morfém nelineární (s. 180); ale v morfému přesto musí být zakódováno i pořadí fonémů (morfofonémů) v jeho realizacích — srov. např. rozdíl mezi předložkami do a od (viz též výše uvedený Horálkův výklad na s. 117).

3. Pojem alomorfu nelze omezit jen na případy, kdy je morf podmíněn morfy sousedními (s. 181); mezi alomorfy patří i ty volné varianty, které vyhovují podmínce fonematické blízkosti morfů (srov. s. 180), a tedy i varianty jako leda-/lec-(kdo). Bylo by proto vhodné lišit alomorfy jakožto varianty morfémů od variantních (variujících) morfémů, které nevyhovují podmínce fonematické blízkosti. (Nesouhlasím s názorem na s. 181, že za varianty je možno pokládat „koncovkové morfy“ -u a -ji v zájmenných tvarech mo-u, mo-ji: v tvaru mou je -ou koncovka, kterou nelze vytrhnout ze souvislosti s adjektivní flexí, kdežto v moji je -o- konektém.)

4. Při rozlišování základních a vedlejších alomorfů (s. 184) je jistě důležitý princip většinové podoby (např. při alternacích jako hrách hrachu jde o dloužení vokálu, a nikoli o krácení), je však vhodné jej doplnit o princip predikční: základní je ten alomorf, který umožňuje (nej)lépe vyvodit alomorfy další (proto musí být u slova pes základním alomorfem ps-, poněvadž podoba pes- by neumožnila uspokojivě formulovat pravidlo o alternaci e/ø; srov. les lesa).

5. V případech jako sestra sester, dne den (s. 184) nejde o nulový morf, nýbrž jen o fonémovou nulu.

6. Pojem konektému, konektu (popř. submorfu) je vysvětlen jen velmi všeobecně (s. 177), konkrétnější dodatky k tomu najdeme v oddíle slovotvorném: na s. 218 (konekt jako rozšiřující segment sufixu) a na s. 230 (jako kmenotvorná přípona). Zde je třeba připomenout důležitost stanovení hranic mezi konektem a sousedním morf(ém)em, zejména následujícím. Za sporný pokládám názor, že se v adj. tvaru mladý (totéž platí také o tvaru stavení) spojuje kmenotvorná přípona -ý- s nulovou koncovkou; za koncovku je zde třeba považovat a konektém je tu bez vyjádření (srov. Komárek, 1972). Jen za tohoto předpokladu je totiž možno formulovat pravidla distribuce dvou obměn tohoto konektému /é-: -ý- je výhradně alokonekt plurálový, -é- singulárový. Je možno formulovat obecně tezi, že alokonekty (různé realizace konektému) jsou jen takové alternující segmenty, jejichž distribuce v paradigmatu je pravidelná (nikoli náhodná) a lze ji vyjádřit pravidly širší systémové kompetence. S tím samozřejmě souvisí stanovení podob koncovek: nejen v tvaru mladý, ale také -ým v instr. sg. jsou pádové koncovky, kdežto v dat. pl. mladým je -ý- konekt a -m pádová koncovka (srov. analogickou situaci ve flexi zájmenné: t-o-ho, ť-ím t-ě-ch, t-ě-m).

III. Tvoření slov má v recenzovaném svazku ze všech oddílů největší rozsah (s. 191—526), což je samozřejmě dáno složitostí vztahů v slovotvorném systému a mnohotvárností materiálu. Proti předešlým oddílům měl slovotvorný tu výhodu, že se po stránce teoretické mohl opřít o soustavnou monografii M. Dokulila Teorie odvozování slov (1962), v níž byly kromě derivace v podstatě vyloženy i principy kompozice slov, a v části o derivaci substantiv o 2. svazek téhož díla o odvozování [37]podstatných jmen (1967), založený na Dokulilově teorii. Kromě toho byla autorům slovotvorného oddílu k dispozici i řada přípravných dílčích monografií, jež vznikly zvl. v Ústavu pro jazyk český ČSAV.

Dokulil je v slovotvorném oddíle autorem úvodu Obecné pojetí tvoření slov (s. 193—230), ve kterém shrnuje a precizuje principy, na kterých je založena jeho koncepce a také následující výklad české slovotvorby. Ve srovnání s jeho citovanou monografií je zde patrná snaha o syntetické pojetí látky, o pojmové a terminologické zpřesnění a někdy i zjednodušení (upouští se např. od rozlišování odvozovacího základu jako části slova základového a slovotvorného základu jako části slova odvozeného aj.). Nově se zařazují některé termíny/pojmy, např. postfix, konekt(ém), submorf aj. Podstatné prvky Dokulilovy průkopnické koncepce, prověřené i časem, však zůstávají a navíc jsou rozšířeny na celou slovotvorbu, tj. i za hranice derivace. Tato teorie se stává v slovotvorném oddíle garantem jednotnosti postupu i pojetí v dílčích kapitolách, napsaných různými autory. Její přínos je v tom, že je moderní a lingvistická, systémová, a dává možnost adekvátně rekonstruovat slovotvornou rovinu jako přechodnou oblast mezi gramatikou jazyka a slovníkem.

Vypočítáme (někdy s komentářem) hlavní rysy, které jsou pro pojetí slovotvorby v recenzovaném svazku akademické mluvnice charakteristické (náš výčet samozřejmě není vyčerpávající).

1. V oblasti slovotvorby se rozlišují individuální, produkční procesy od sociálních procesů reprodukčních, tj. takového užívání slov, při němž si mluvčí více či méně přesně uvědomuje (nebo může uvědomit) jejich utvářenost, slovotvornou motivovanost. (Z toho vyplývá poměrně značně široký úhel pohledu a někdy i nebezpečí, že se překročí hranice synchronie; s tím se však setkáme v recenzovaném oddíle jen zřídka.)

2. Základem přístupu k slovotvorbě jsou paralelní pojmy (formální) fundace (Kuryłowicz) a (sémantické) motivace. S nimi souvisí (vyjma některé vícečlenné typy složenin) pojetí utvořeného slova jako útvaru, který se skládá ze dvou bezprostředních složek: ze slovotvorného základu a slovotvorného formantu (který ovšem nemusí být jednoduchý, srov. např. nadělat se, kavárna). Pro slovotvorbu to znamená zásadní odlišení od morfematické analýzy slova. Pojmy fundace a motivace se chápou dynamicky — v širokých vztazích k příbuzným slovům, počítá se i s několikerou potenciální motivací (např. soudce je motivováno slovesem soudit, ale též substantivem soud), popř. s motivací reciproční (něha něžný). V této souvislosti se definuje pojem slovotvorného paradigmatu (tradičně hnízda), založeného na síti fundačních vztahů, přímých i nepřímých, odlišný od pojmu slovotvorné řady, založené na identitě formantu.

3. Dalším důležitým pojmem, přejatým rovněž z uvedené monografie, je onomaziologická kategorie. Jsou to jednak nejobecnější jazykově relevantní pojmové kategorie, projevující se v slovních druzích, jednak další kategorie, které se třídí především do tří typů (kromě několika typů vedlejších): modifikačního — obsah slova se jen upravuje, transpozičního — tentýž obsah se uplatňuje v různých syntaktických pozicích, a mutačního — obsah se mění. Tyto pojmy, aplikované v recenzovaném slovotvorném oddíle velmi soustavně, patří dnes už k pojmům všeobecně uznávaným a pro popis tvoření slov nezbytným. Na rozdíl od Dokulila, který klade tyto tři onomaziologické kategorie vedle sebe, dal bych však přednost binárnímu pojetí jejich vzájemného vztahu: kategorie mutační — modifikační; modifikační kategorie transpoziční — netranspoziční. I transpozice je totiž modifikace svého druhu — přizpůsobení jiné syntaktické funkci.

4. S pojmem onomaziologické kategorie těsně souvisí pojmy onomaziologické báze a onomaziologického příznaku. Dokulil konstatuje rozdíl: zatímco u modifikačních kategorií je onomaziologickou bází slovní druh, do kterého slovo patří, je jí u mu[38]tačních kategorií slovní druh slova nově vzniklého; transpoziční kategorie se v této souvislosti neuvádějí. Z hlediska námi navrženého binárního pojetí onomaziologických kategorií se tato situace jeví tak, že u modifikačních, tj. i transpozičních, kategorií je slovotvorný formant výrazem onomaziologického příznaku, kdežto u mutačních je výrazem slovotvorné báze. Jinak řečeno: ve vnitřních syntagmatech, jimiž odvozená slova jsou, je modifikační formant (ať transpoziční, nebo netranspoziční) determinans, kdežto mutační je determinatum.

5. Jako slovotvorný formant se chápou nejen afixy, nýbrž i slovnědruhová a morfologická charakteristika slova a záměna tvaroslovného paradigmatu (při tzv. konverzi), alternace základu (jako pomocné formanty), spojovací vokály (zvl. u složenin), reflexívní morfémy (při reflexivizaci sloves, např. bavit - bavit se), pevný pořádek komponentů a hlavní přízvuk (u složenin) atd. Vedle pozitivních formantů se uplatňují i negativní — při deprefixaci, desufixaci.

6. Vlastním cílem slovotvorby je zjištění slovotvorných typů jakožto základních jednotek slovotvorného systému, založených na určité obecné onomaziologické struktuře, určitém typu slovotvorného základu a určitém formantu. Slovotvorné typy, popř. podtypy se hodnotí především z hlediska produktivnosti (stupnice od typů různě produktivních přes neproduktivní až k neživým, překračujícím hranice synchronní slovotvorby).

7. Důležité je rozlišování mezi slovotvorným významem (strukturním, systémovým) a významem lexikálním, který je na něm založen a často bývá bohatší, užší (např. zelenina není ‚všechno, co je zelené‘). Krajním případem neshody mezi slovotvorným a lexikálním významem je lexikalizace, tj. zcela individuální sémantický vývoj slova, vlastně jeho demotivace (např. sloveso soužit, které zcela ztratilo souvislost s úzký).

8. V závěru k úvodu se podává hierarchie hledisek v tom pořadí, jak jsou aplikována ve výkladech slovotvorného oddílu: a) slovotvorný způsob, b) slovní druh fundovaného (utvořeného) slova, c) onomaziologická struktura utvořeného slova, d) slovnědruhová povaha fundujícího slova, e) hlavní slovotvorné třídy utvořených slov (nositel vlastnosti, činitel apod.), f) slovotvorný typ, konstituovaný uvnitř určité slovotvorné třídy slovotvorným formantem. Toto schéma se více či méně pravidelně opakuje v dílčích kapitolách, což nesporně přispívá k jednotnosti zpracování slovotvorného oddílu a ulehčuje čtenáři orientaci v jeho rozsáhlém a složitém materiále.

V následujících poznámkách se dotknu některých detailních otázek, jejichž řešení je podle mého názoru otevřené, a pak také některých zjevných nedopatření, která do textu pronikla.

a) Při výkladu slov motivovaných předložkovým pádem substantiva, např. nábřeží, přímoří, předsálí, podkožní apod., se počítá s přehodnocením předložky fundujícího výrazu v předponu, s odvoláním na to, že se v těchto případech vyskytují i předpony nepředložkové (např. rozcestí) a že motivace těchto výrazů je často zastřená (srov. s. 312 a 315, kde se však tato interpretace výslovně označuje jako zjednodušení). Jenže lze uvést i případy opačné, kdy jde o nepochybnou předložku, nemající korespondenci mezi předponami, např. bezpráví. Podle mne by zde bylo vhodné aplikovat poučku o jádru a periférii jazykových kategorií: jádro tohoto typu odvozenin si zachovává zřetelný vztah k fundujícímu předložkovému pádu i identitu přední složky s předložkou a typy substantiv tohoto jádra jsou také relativně produktivní, srov. např. podpalubí, předmostí, podhoubí, podkoží, podvědomí. Kromě toho je užitečné odlišovat tyto „předložkové“ odvozeniny od skutečných prefigovaných substantiv, jako je např. podučitel, podporučík, podplukovník (jsou na téže úrovni jako např. exkrál, viceministr). Stejně je třeba interpretovat i adjektivní útvary jako protistátní, proamerický, substantiva jako nátělník, podpatek apod. Toto [39]pojetí, kterému dáváme přednost, není v zásadě v rozporu s interpretací konkrétních případů v recenzovaném slovotvorném oddíle a umožnilo by začlenit deriváty tohoto typu do podstatné souvislosti s takovými odvozeninami jako pěticípý, čtverrohý, mnohostranný apod.: slovní spojení — a tím je nakonec i spojení předložkové — se může stát slovotvorným základem derivátu jen za tu cenu, že se změní v „složeninu“. Aplikace tohoto pojetí by umožnila jednotně vyložit řadu slovotvorných jevů, které jsou ve zpracování MČ 1 rozptýleny.

b) Obsah termínu/pojmu dějové adjektivum by bylo vhodné podstatně zúžit a tím i zpřesnit. Jako dějové adjektivum by se mělo chápat jen adjektivum opravdu vyjadřující děj, a nikoli — příliš široce — i adjektivum vyjadřující nějaký vztah k ději. Tak se v recenzovaném textu označují jako dějová adjektiva nejen útvary dělající, přišlý, přinesený apod., nýbrž i startovací, upomínkový, trestný, smluvní, výmlatový, rezistenční („široce relační dějová adjektiva“ — s. 342n.). — S tím souvisí i pojetí participií a jejich poměru k slovotvorbě: výrazy jako dělající, vytrpěvší, přišlý, udělaný, přitisknutý mají jistě adjektivní „slupku“ (tj. rozlišují jmenný rod a skloňují se jako adjektivum), ale jde většinou jen o tzv. neukončenou transpozici v rámci tvarů slovesa. Adjektivy se tato participia sekundárně samozřejmě mohou stát, ale dojde-li k tomu, má to závažné důsledky kategoriální, sémantické, syntaktické a transformační, derivační i jiné. To se sice říká i v recenzovaném slovotvorném oddíle (s. 321), ale hájí se přesto názor, že to jsou „plnoprávná adjektiva“, s ostatními dějovými adjektivy těsně systémově spjatá. Musíme se však vyrovnat s tím, že participia tohoto typu jsou ze synchronního hlediska především tvary slovesa (stejně jako příčestí, s nimiž patří do téhož systému neurčitých tvarů), a slovotvorba musí uvažovat jako o zvláštním slovotvorném procesu o jejich adjektivizaci. Důležité je přitom to, že mnohá participia cestu mezi adjektiva vůbec nenašla, srov. např. nesoucí (jen part.) — vynikající; haněný (jen part.) — učený; spadlý (jen part.) — sešlý apod. Samozřejmě hranice mezi participii jakožto slovesnými tvary a adjektivy participiálního původu není ostrá, ale s takovou vágností se v jazyce setkáme velmi často.

c) Hodně podnětů k úvahám dává výklad tvoření sloves, zejména ve vztahu k slovesnému vidu.

ca) Slovesa příznaková z hlediska násobenosti (s. 401n.) jsou tvořena příponou -v-, např. dělávat, popř. okrajově jen kmenotvornou příponou -a- (srov. sedat k sedět, léhat k ležet), a jsou zároveň neaktuální (o tom není ani zmínka). Tzv. iterativa jsou z tohoto hlediska bezpříznaková, jsou to především nedokonavé protějšky sloves dokonavých, většinou prefigovaných: vyhodit vyhazovat, chytit chytat, rozházet rozhazovat apod. Podle toho bylo by třeba upravit nepřesné formulace i na jiných místech svazku, nejen v slovotvorném oddíle (např. slovesa pokrývat, omývat, dobývat atd., jež jsou základem substantiv pokrývač, dobyvatel (s. 235, 237), primárně násobená nejsou). Nedeterminovaným slovesům typu nosit (která se zde interpretují jako iterativa) nelze připisovat specifický významový rys ‚způsobilost k činnosti‘ (tento odstín není ani v uvedeném příkladu nosí moderní obuv, ani ve větách typu chodí do školy — s. 420); ani slovesa jako klesat (ibid.) nevyjadřují „děj násobený ve smyslu série po sobě jdoucích aktů téže povahy“ (v příkladu klesá níž a níž „seriální“ interpretace asi vyplývá z opakování výrazu níž, ale jde o plynulý pohyb). Neúplná je formulace, že se „opakovací slovesa netvoří od sloves, která vyjadřují postupný přechod z jednoho stavu do druhého“, např. stárnout, vadnout: bylo by třeba dodat i slovesa typu šedivět, ale navíc i to, že se násobená slovesa od nedokonavých sloves na -nout (lnout, mnout, tisknout, klnout) vůbec netvoří; sloveso posedět si nevyjadřuje distributivnost (s. 421) aj.

cb) Nepřesné je někdy hodnocení významu prefixů a také jejich vztahu k vidu. Např. nasnídat se, najíst se (s. 396) se interpretuje jen jako prosté dokonání [40]děje a pomíjí se, že tato slovesa obsahují odstín úplnosti (‚dosyta‘ nebo ‚v dostatečné míře‘); nepřesné je hodnocení ‚velká nebo neobvyklá míra‘ u sloves jako nadhodnotit, naddimenzovat (‚překročení vhodné míry‘); u sloves jako nadzvednout, nadnést nejde o ‚malou míru‘, nýbrž o prostorové určení (někdy i redundantní, jako v prvém z uvedených sloves); s(e)- s významem ‚dohromady‘ a s(e)- s významem ‚po povrchu/s povrchu dolů‘ (s. 401) jsou dvě homonymní předpony, které nelze spojovat pod společným jmenovatelem, ‚směřování děje‘; rovněž nelze spojovat u- např. v ujet, uprchnout s u- v uvázat, ukotvit apod. pod společným jmenovatelem ‚pohyb z místa‘, nelze v udrobit přičítat předponě u- význam ‚malé míry děje‘ (jde o význam odluky, stejně jako např. v useknout, ulomit — klamné zdání, že jde o malou míru děje, je zde vyvoláno slovesným základem drob-). Rovněž nelze přičítat prefixu vy- ‚odstín náhlosti‘ (vystříknout, vystřelit je srovnatelné s vyletět, vytrysknout, kde se právem vidí jen význam ‚pohyb ven vzhůru‘). Podrobnější rozbor by ukázal, že se předponám mnohdy připisují neprávem významy, které jsou vyvozeny z celku odvozeného slova nebo z jeho slovotvorného základu (to však není jen nedostatek recenzovaného slovotvorného oddílu).

Pokud jde o vztah verbální prefixace k slovesnému vidu, nebudu zde opakovat své výhrady k pojetí „prostě vidových předpon“ (s. 392); svůj názor jsem formuloval i na stránkách tohoto časopisu (Komárek, 1984). Dodám ještě, že prakticky nevyužit zůstal pojem subsumpční (řadicí) předpony: na s. 392 se sice uvádí, ale v konkrétním rozboru prefixů se nijak neprojevuje.

Ke kladům části o verbální prefixaci bezesporu patří bedlivá pozornost věnovaná vlivu prefixace na valenci slovesa.

d) S problémy jiného druhu se setkáváme v partiích o tvoření příslovcí. Je to především sporné vymezení příslovcí významem okolnosti (s. 432—436 aj.). Kvalitativní příslovce totiž (např. hezky, červeně) okolnost neoznačují, stejně jako příslušná kvalitativní adjektiva (hezký, červený). S tím souvisí i pojetí okolnosti jako příznaku (příznaku příznaku): proti svým starším pracím soudím, že je dobře omezit termín příznak jen na podstatné rysy, které se vyvozují abstrakcí z komplexních odrazů skutečnosti, tj. především na příznaky substancí (statické, dynamické) a inherentní příznaky dějů (hezky zpívá) i vlastností (ostře červený). (Pojetí okolnosti jako příznaku najdeme v teoretickém úvodu slovotvorné části, s. 212.) Neadekvátnost tohoto pojetí je zvlášť zřejmá při jeho aplikaci na taková slova jako kudykoli(v), brzo, tadyhle, tamtéž (s. 435), jejichž význam se interpretuje jako ‚větší míra příznaku‘ (?). — Druhým problémem je nediferencovaný přístup k deadjektivním derivátům na -o, pro které se zavádí označení „obsahová příslovce“. Vágnost takového označení je zřejmá již z toho, že se do téže řady dostávají nejen výrazy smutno, těsno, úzko, specializované pro funkci predikativní, ale i prudko, hluboko, vysoko, daleko, rychlo, často, šikmo, dávno. Konstatuje se jen paralelnost těchto útvarů na -o, pokud mají funkci predikativní, s adverbii na -e, ale vůbec se nemluví o rozsahu této korelace „predikativnosti“ ani o její relativní produktivnosti. Kromě toho řada výrazů na -o, které mají rovněž příznak predikativnosti, je zařazena do jiných souvislostí: vidno (jež však neznamená ‚viditelně‘), zřejmo, patrno (s. 441), rozmoklo, vyschlo, živo, stydno, teskno (s. 442), poloprázdno (s. 443) aj. Kategorie predikativnosti je tím roztříštěna. Sufix -o, který stojí proti bezpříznakovému -e, není ovšem vždy motivován funkčně — jako příznak predikativnosti výrazu —, ale někdy jen lexikálně (např. dávno) nebo formálně (např. velární finálou základu: maličko, slaboučko atd.); ani to nelze při výkladu tohoto typu pominout.

Problematika neohebných predikativních slov se vynořuje také v jiné souvislosti — s adverbializací substantiv a jednočlenných vět neslovesných (s. 501n.): o adverbializaci bychom měli mluvit jen tehdy, vznikne-li opravdu adverbium, jak je tomu např. u slov bokem, závěrem, stranou, ráno, večer (s. 501 — výraz hustě se zde octl [41]nedopatřením), ale to neplatí o výrazech div, věru, běda, hrůza, pravda, škoda, tma, zima; poslední čtyři jsou jasně predikativa, neschopná být adverbiálním určením, výrazy hrůza, běda kolísají mezi predikativem a substantivem (bylo hrůza o tom slyšet, pršelo až hrůza; běda ti; byl zřízený, až běda); div je podle mého pojetí partikule, kolísající mezi platností substantiva a partikule (byl div, že nezahynul div že nezahynul, div nezahynul) a stejně je tomu i u věru. Z hlediska formy těchto slov jde vesměs o ustrnutí tvaru a o jeho vyřazení z flexívního paradigmatu, ale z funkčního hlediska bychom měli rozlišovat adverbializaci, predikativizaci, prepozicionalizaci (např. vzdor je nepůvodní předložka s dativní vazbou).

A ještě poznámky ke dvěma okrajovým podrobnostem u adverbií. Adverbia nanejdýl, nanejvýš, nanejmíň, nanejvíc jsou hovorová a není podle mého názoru vhodné uvádět — a ještě s indexem h — jejich zcela umělé, hyperkorektní podoby nanejdéle, nanejvýše, nanejméně, nanejvíce, doložené jen v starších textech. — Interpretace adverbií jako přesto, beztoho, pozítří, předvečerem, odněkud, navenek, nadmíru (s. 450, 502n.) dokazuje spornost názoru, podle kterého se náslovným morfémům v těchto slovech přičítá platnost předpon, ačkoli jejich předložkový charakter je zcela zřejmý z rekční formy zadního členu spřežky (viz o tom výše).

e) Adverbia činí potíže i při výkladu složenin. Tak se např. v slovech těsnopis, dobropis, čistopis, černohlíd, drobnohled přední člen interpretuje jako adverbium odvozené od adjektiva (s. 464). V typu tmavomodrý se však vokálu -o- naopak přiznává správně platnost spojovacího submorfu a možnost téhož výkladu se dokonce připouští také u slov jako světlezelený (s. 472). Projevuje se zde zřejmě genetický pohled na tyto případy, ale ze synchronního hlediska to není správné: formy jako dobro-, drobno- nejsou dnes adverbia, formy jako těsno, čisto, černo jsou výhradně neohebná slova s predikativní platností.

V předešlých poznámkách jsme se omezili jen na hlavní okruhy otázek, které tento rozsáhlý svazek vyvolává (k důkladnějšímu ocenění by bylo třeba soustředit se na jednotlivé tematické celky zvlášť). K tomu je třeba dodat, že hodnotu svazku zvyšuje rozsáhlá bibliografie a pečlivě sestavené rejstříky: rejstřík pojmoslovný a věcný, roztříděný podle oddílů, a velmi cenný rejstřík morfematických slovotvorných prostředků.

 

Závěr. První svazek nové akademické Mluvnice češtiny není bez problémů nebo i detailních nedostatků, ve svém celku však představuje významné a moderní jazykovědné dílo a je důležitým krokem k adekvátnímu vědeckému popisu české mluvnické soustavy. Pojetí jazykového systému je v něm dynamické, dialektické a jsou v něm využity podstatné živé prvky našeho a světového lingvistického dědictví i podněty světové jazykovědy současné. Byl v něm shromážděn a utříděn rozsáhlý materiál současného jazyka, což je důležité pro rozvoj další práce v této oblasti. Přestože v zásadě nejde o mluvnici normativní, stane se jistě platným pomocníkem v péči o spisovný jazyk a jazykovou kulturu. Je tedy první svazek nové akademické Mluvnice češtiny cenným přínosem i k naší společenské praxi.

 

LITERATURA

 

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

KOMÁREK, M.: Stavba tvarů adjektivní a pronominální flexe v spisovné češtině. SaS, 33, 1972, s. 139—145.

KOMÁREK, M.: Prefixace a slovesný vid. SaS, 45, 1984, s. 257—267.

TVOŘENÍ SLOV V ČEŠTINĚ 2. Odvozování podstatných jmen. Praha 1967.

Poznámka. Vzhledem k složitému tisku realizovanému počítačovou technikou se v závěrečné výrobní fázi Mluvnice češtiny 1 nově objevila některá již nekorigovatelná nedopatření (původní text byl v korekturách vytištěn bez chyb).

[41]Např. na s. 60, 98 a 99 má být místo chybné transkripce ch uvedeno /x/. Na s. 84, 88 a 89 došlo k posunu intonačních schémat.

Na s. 354 mají první dvě věty oddílu 2.2.1.1.1.4 znít takto: „I z hlediska tvaroslovné a fonologické charakteristiky se jeví přípona -ov(ý) jako nejproduktivnější. Hojně se jí tvoří adjektiva od substantiv mužského a ženského rodu a je téměř monopolním prostředkem při odvozování od domácích substantiv středního rodu.“

Na s. 466 má vypadat poslední oddíl takto:

1.2.2.2 s předním členem verbálním a zadním členem substantivním

Představují zcela okrajový, neproduktivní typ (jen úzce odborné názvy, např. zoologický termín svijonožec).


[1] Ved. autorského kolektivu: Jan Petr, člen koresp. ČSAV. Redaktoři svazku: M. Dokulil, K. Horálek, člen koresp. ČSAV, J. Hůrková, M. Knappová. Na svazku se autorsky podíleli: B. Borovičková, R. Buchtelová, S. Hlaváč, J. Hůrková, J. Ondráčková, Z. Palková, M. Poledníková, M. Romportl (oddíl Fonetika), K. Horálek (Fonologie), M. Dokulil, P. Hauser, Z. Hlavsa, M. Churavý, A. Jirsová, M. Knappová, J. Kuchař, V. Mejstřík, A. Stich (Morfonologie a morfemika. Tvoření slov).

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 1, pp. 32-42

Previous Zdena Skoumalová: In margine sémantického pole kvality (vlastnosti) v textu a překladu

Next Stanislav Žaža: Nad 2. svazkem akademické Mluvnice češtiny