Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O dějinách litevského jazyka

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Об истории литовского языка / On the history of the Lithuanian language

V příspěvku uveřejněném v SaS, 47, 1986, s. 53—59, jsem podrobně referoval o prvním díle Dějin litev. jazyka (1984) vilniuského lituanisty Zigmase Zinkevičiuse a o obsahovém pojetí celé práce, která je rozvržena do pěti dílů. Po prvním díle, který byl zaměřen na období od ide. základu litevštiny až do zformování svébytného jazyka v 7. stol. n. l., vyšel nyní díl druhý pod názvem Lietuvių kalbos istorija. II. Iki pirmųjų raštų (Dějiny litev. jazyka. II. Až do prvních památek. Mokslas, Vilnius 1987, 305 s.). Zahrnuje tedy časové období od 8.—15. století.

Druhý díl Dějin je rozvržen kromě úvodu (5—6) do jedenácti kapitol nestejného rozsahu, které se nazývají takto: První zprávy o Litevcích a jméno Litevců (7—16); Hranice a styky s druhými baltskými kmeny (17—54); Hranice a styky s východními Slovany (54—75); Materiální a duchovní kultura (76—98); Litevský stát a litevský jazyk (99—146); Rozvoj jazykového systému; Hláskosloví (147—175); Morfologie (176—236); Syntax (237—238); Slovník (239—243); Nářeční diferenciace (244—270); Jazyková integrace (271—280). K nim je připojen seznam zkratek (281—283), index slov (284—305) a obsah (306).

Již z přehledu kapitol je patrné, že tento díl Dějin je zaměřen na analýzu litev. jazykového materiálu a že se v něm vývoj jazyka sleduje ve vztahu k historicky prozkoumaným dějinám Litevců. Zvláštní místo přitom zaujímá podrobná analýza litev. slovní zásoby (také v případě sledování litev.-slovanských styků) a etymologické výklady toponym, hydronym a místních etnonym, vyhodnocené z hlediska vývoje litev. hláskosloví, tvoření slov, popř. tvarosloví. Sleduje se také proces narůstání materiální a duchovní kultury na pozadí studia slovní zásoby a fungování druhých jazyků v litev. státní správě a veřejném životě. Výklad o nářečním rozrůzňování litevštiny přináší obraz historického vývoje některých nářečních jevů, o nichž ovšem musíme být přesvědčeni, že pocházejí z tak dávného období.

Rozvoj hláskoslovného, mluvnického a lexikálního systému litevštiny v tomto období je z valné části rekonstrukcí (to se také vztahuje na výklad o prozodických poměrech), která má překlenout jazykovými fakty slabě dokumentovanou dobu od předpokládaného prabaltského a pralitevského jazyka až do starého litevského jazyka již doloženého v nejstarších písemných památkách od 16. stol. Nejméně údajů můžeme v tomto případě uvést o skladbě, nechceme-li již zmínit stav doložený v prvních zachovaných textech. To však bude zahrnuto do dílu třetího. Výklad o prozodických poměrech se především opírá o sledování důsledků fungování de Saussurova - Fortunatovova zákona o posouvání přízvuku ze slabik předcházejících na následující, ovšem za předpokladu, že v předhistorickém období intonace byly na slabikách jak přízvučných, tak také nepřízvučných. Podle tohoto zákona přízvuk původně připadající na slabiku s intonací cirkumflexovou se posouval na slabiku následující, pokud měla akutovou intonaci (srov. akuz. sg. rañką : nom. sg. rankà). Právem se přitom uvádí, že tento zákon platí jen pro jazyky baltské, nikoliv slovanské; v těch působily jiné prozodické zákonitosti o přesouvání přízvuku, především ze slabik uprostřed [68]slov na počáteční slabiky dlouhé při zachování starého cirkumflexu na těchto slabikách.

Pro slavisty jsou zajímavé především kapitoly o stycích Litevců s východními Slovany a o litevském státě i o užívání litevštiny v jeho administrativě. Slavistické hledisko se uplatňuje již v první kapitole při výkladu vlastního jména Litva, protože jeho slovan. podoba tvoří základ jeho prvního zápisu z r. 1009 v Quedlinburgských análech (gen. sg. Lituae < Litъva). V kapitole věnované styku Litevců s východními Slovany se podává přehled těchto styků od doby Kyjevské Rusi se zvláštním zřetelem k stykům s Bílou Rusí. V tomto ohledu je zajímavý přehled litev. výpůjček do běloruštiny, sestavený do několika tematických okruhů. Po něm následuje výčet zjištěných starobylých slovan. výpůjček do litevštiny (např. karbas < korbъ, skavarda < skovorda). O těchto výpůjčkách se již několikrát uvádělo, že některé z nich zachovávají dávnou zvukovou povahu některých slovan. hlásek. Šlo o diftongickou povahu hlásky y (srov. litev. kuila, muitas), zadní u-ovou redukovanou tvrdého jeru (srov. litev. kumetis, tulkas), přední i-ovou redukovanou měkkého jeru (srov. litev. asilas, cirkva, katilas) apod. Z hlediska kulturně historického je také zajímavá přítomnost náboženských termínů, které jsou prokazatelně stsl. (paleoslovenistického) původu. Také k těmto otázkám se v knize přihlíží v dostatečné míře a se znalostí problematiky.

O tzv. slovan. kancelářském jazyce (kanceliarinė slavų kalba) v Litevském knížectví Z. Zinkevičius uvádí, že sice vyšel z balkánské staroslověnštiny, že se však v litev. dokumentech uplatnil v podobě církevní slovanštiny ruské redakce; kromě toho se v nich užívalo staré ruštiny a běloruštiny. Jsou v jejich jazyce doloženy slovan. právní termíny, názvy měr a termíny fyziografické. Vedle těchto slovan. jazyků, které vedle bezprostředního užívání v dokumentech také ovlivnily svými výpůjčkami litevský administrativní styl, zde vystupovala v obou funkcích polština (zvláště po r. 1569, kdy byla vytvořena Lublinská unie). Její vliv na litevštinu se projevil především v jazyce církevním, státní administrativy a i odborné slovní zásobě týkající se zahradnictví.

Výklady o vývoji zvukového, mluvnického a lexikálního systému ve stanoveném časovém období pro tento díl Dějin mají čistě lituanistickou povahu a překračují rámec zaměření tohoto časopisu. Obdobně je tomu v přehledu rozrůzňování litev. nářečí a popisu integračních procesů směřujících k utváření nadnářeční kulturní jazykové normy, která vytvořila předpoklady pro budoucí spisovný jazyk litev. národnosti. Poznámkami o jazykové integraci v rámci Pruského knížectví končí druhý díl Dějin. Na něj naváže třetí díl, který přinese obraz vývoje a fungování litevštiny v 16. až 17. století.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 1, pp. 67-68

Previous Emil Skála: Za profesorem Lubomírem Drozdem

Next Jan Petr: Fototypické vydání německo-litevského slovníku ze 17. století