Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Znaky a prostředí

Ladislav Nebeský

[Articles]

(pdf)

Знаки и среда / Signs and environment

Již v článku (Nebeský, 1985) jsem si všímal situací, kdy naše jednání uvnitř nějakého prostředí ovlivňují znaky, s nimiž se tam setkáváme. Vazbám mezi znaky a prostředím se budeme věnovat i v této stati. Nebude pro nás rozhodující, zda znak tvoří jediné slovo nebo dlouhá promluva. Kromě znaků v přirozeném jazyce vezmeme v úvahu i znaky jiné povahy (dopravní značky apod.).[1]

1. Ve středu našeho zájmu nebude to, jak se něco znakem vyjadřuje, ale kde se toho užívá, přičemž toto „kde“ bude míněno velmi obecně (a nepřímo zahrne i odkaz k času).

1.1. Znaky, s nimiž se setkáváme v prostředí, v němž se pohybujeme, často mívají pevné místo. K takovým znakům patří např. nápisy na informačních tabulích, text vylepených plakátů, inzeráty na vývěskách apod. Vedle nich se však mohou objevovat i znaky, které celé uvažované prostředí zasáhnou současně (např. promluvy přenášené soustavou ampliónů), nebo znaky, které celým prostředím prostupují.[2]

Znaky se však mohou v prostředí také pohybovat. Takovými znaky jsou např. zprávy, které kdysi šířil bubeník, nyní třeba automobil s ampliónem. Jinými příklady toho jsou oběžník, vzkaz přenášený osobou, která adresáta v prostředí hledá, vstupenka, která se nosí viditelně, i turistická mapa užitá v terénu nebo katalog vydaný k výstavě apod.

V příkladech, které jsme zatím uváděli, šlo o taková prostředí, jimiž je jejich uživatel fyzicky obklopen. I když i v dalším výkladu budou takové příklady převažovat, naše téma jimi omezeno není. Jde např. i o taková prostředí, do nichž uživatel nevstupuje osobně, ale po telefonu (a tímto prostředím může přenášet znak tím, že vytáčí linku za linkou). Avšak prostředí, která patří do okruhu našeho zájmu, mohou být mnohem abstraktnější. Patří k nim i projekty budoucích situací, v nichž počítáme s alternativami v závislosti na tom, co řekne nebo udělá strana druhá; plány jako „jestliže řekne α, půjčím mu to, ale jinak nikoli“; nebo „nezpozdí-li se o více než 10 minut, nebudu to komentovat, ale v opačném případě mu řeknu β“.

1.2. Posuzujeme-li prostředí z hlediska toho, jak pro své uživatele funguje, shledáme, že znaky se liší mírou toho, jak jsou pro toto fungování nezbytné. Nedostatek vhodných nápisů (např. na bednách nebo krabicích v skladu nebo archívu) může funkční využívání prostředí někdy znesnadnit, jindy zcela znemožnit. V prostředí silniční sítě lze rozlišit celou stupnici závažnosti znaků: bez znaků vymezujících přednost v jízdě by doprava nemohla bezpečně fungovat; bez směrových ukazatelů by bylo obtížné cestovat v neznámém terénu; bez tabulí informujících o možnostech občerstvení by delší cestování bylo méně pohodlné; reklamy odkazující k příležitostem, které se provozu v silniční síti netýkají, stojí v této stupnici nejníže. V rámci jednoho prostředí mohou být v různých situacích znaky téhož typu někdy obligatorní, jindy fakultativní; v prostředí vlakové dopravy jsou to např. místenky, které jsou na některé spoje povinné a na jiné nikoli.

1.3. Zatím jsme věnovali jen malou pozornost těm, kteří jsou adresáty znaků, a těm, kteří jsou jejich autory. Adresát může být s autorem totožný (např. v případě popisu krabic při stěhování), někdy se role autora a adresáta postupně mění: for[110]mulář postupně zaplňovaný několika osobami je rostoucím znakem, v němž ten, kdo je v jedné etapě adresátem, může být v další autorem.

Adresát nemusí mít o setkání se znakem zájem, naopak se může snažit předvídané konfrontaci se znakem vyhnout. Starosti s umístěním znaku v prostředí může mít i jeho autor. Srov. známou otázku, zda to, co bylo řečeno, bylo řečeno na pravém místě a v pravou chvíli. Souvisí s tím i rozšířený jev někdy nazývaný schodišťový vtip, kdy adekvátní promluva je produkována opožděně, a tedy neúčinně (až když její autor po schodišti odchází od adresáta).[3] A jev k schodišťovému vtipu v něčem protikladný, který charakterizoval již Menandros: „Když někdo hodí slovem, zpět je nezdvihne“ (Menandros, 1983, s. 361).

Schodišťový vtip má i jiný protějšek — záměrně něco říkat opožděně. Všimněme si tohoto „opožděně“ z hlediska adresáta. Ten reaguje na znak opožděně, když již setkání s ním nemůže ovlivnit jeho jednání, rozhodování či usuzování, a nebo ho může ovlivnit jen nedostatečně (např. proto, že mu nezbývá čas na adekvátní reakci). Jako opozitum k „opožděně“ se nabízí „předčasně“, avšak vymezit předčasnost setkání adresáta se znakem jako něco stejně nepatřičného jako opožděnost setkání, by nebylo jednoduché; o adresátovi bychom museli přijmout předpoklady, které jsme při vymezení opožděnosti nepotřebovali (předpoklady o mezích jeho paměti a/nebo o stavu jeho okamžitých vědomostí).

2. V dalším textu zaměříme pozornost na znaky, které mají uvnitř uvažovaného prostředí pevné místo. Souznakem budeme nazývat množinu všech takových znaků, které v tomto prostředí míří k témuž záměru. Záměrem může být varování, upozornění, vysvětlení apod.

2.1. Souznakem může být např. soustava žlutých značek vymezujících turistickou stezku nebo soustava stejně znějících vzkazů, které zanecháme v recepci každého hotelu ve městě, kam má přijet náš známý, o němž však přesně nevíme, kde se ubytuje. Podoba různých znaků téhož souznaku však nemusí být shodná. Např. souznak, který má automobilistu přimět, aby v daném úseku silnice zpomalil, je tvořen dvěma nebo třemi příkazy k postupnému zpomalení na rychlost nižší a nižší; souznak, který nás vede naučnou stezkou, je soustavou tabulek, jejichž texty se navzájem liší.

Různé souznaky nemusejí mít disjunktní soustavy znaků. Naopak. Jestliže se dva záměry liší jen tím, že druhý je obecnější než první, soustava znaků mířících k prvnímu záměru bude částí soustavy znaků mířících k druhému záměru. Např. souznak, jehož znaky orientují adresáta k určitému hotelu ve městě, je tvořen částí soustavy těch znaků, které ve městě adresáta orientují k ubytovacímu zařízení vůbec. Mezi soustavami znaků různých souznaků však nemusí být ani inkluze; souznak orientující adresáta k ubytovacímu zařízení ve městě a souznak nápisů na budovách informující o druhu provozovny v dané budově mají některé znaky společné, ale každý z obou souznaků má znaky, které druhému souznaku nepatří.

Souznakem je také např. soustava orientačních plánků, které jsou na různých místech prostředí rozmístěny s tím, že na každém plánku je vyznačeno místo, kde se adresát s plánkem setkává. Pohyblivé znaky souznak nevytvářejí, mohou se však na nějaký souznak odvolávat a společně s ním na adresáta působit: vedle kapesních orientačních plánků jsou to především různé průvodce či návody k jednání.

2.2. Pojem souznaku vyžaduje, abychom dosavadní představu prostředí zpřesnili. Prostředím budeme mínit konečnou neprázdnou množinu navzájem disjunktivních míst spolu s určením toho, která dvě místa spolu sousedí a popř. i s rozlišením různé vzdálenosti mezi sousedními místy. K formalizaci pojmu prostředí se tedy hodí [111]pojem (neorientovaného) grafu (viz např. Sedláček, 1981), v němž uzly odpovídají místům prostředí, hrany dvojicím sousedních míst; rozlišujeme-li různé vzdálenosti mezi sousedními místy, potom těmito vzdálenostmi ohodnocujeme odpovídající hrany grafu.[4]

Vzhledem k uvedenému zpřesnění budeme předpokládat, že znak může být umístěn pouze v některých z míst, z nichž se prostředí skládá. Znaky, které se umístěním liší, považujeme za různé. Proto můžeme říci, že souznak je tvořen množinou znaků. Každý souznak má svého autora, který v prostředí rozmísťuje nebo nechává rozmísťovat znaky souznaku tak, aby tyto znaky jako celek mířily k předem danému záměru, a adresáty, jimž je souznak určen.

2.3. U souznaků nás může zajímat druh jejich účinku na adresáty. Všimněme si dvou mezních druhů souznaků: souznaků s paralelním účinkem a souznaků s účinkem sériovým. U souznaku s paralelním účinkem stačí adresátovi kontakt s jediným znakem souznaku k dosažení účinku, který souznak sleduje; setkání s dalším znakem souznaku by mu již neposkytlo nic nového. Množina vzkazů stejného obsahu zanechaná adresátovi pro jistotu na různých místech je příkladem právě takového souznaku. U souznaku se sériovým účinkem je adresát postupně veden od jednoho znaku k druhému, a tak může — v krajním případě — účinně využít všech znaků souznaku. Jako příklad můžeme uvést souznak tvořený soustavou textů na naučné stezce nebo souznak tvořený soustavou šipek vyznačujících objížďku. V souznacích, které k dvěma uvedeným mezním druhům nepatří, se účinek paralelní a sériový různou měrou a různým způsobem kombinují.

Popsané dva mezní druhy souznaků souvisejí s dvěma mezními druhy vědomostí adresátů o prostředí: jednou mezí je situace, kdy adresát se v prostředí dokonale vyzná, druhou mezí skutečnost, kdy prostředí je pro adresáta labyrintem.[5] Vyzná-li se adresát v prostředí dokonale a dojde-li tu k ohraničené změně, kterou je adresát s to okamžitě vyhodnotit, stačí jeho jediné setkání se znakem na adekvátním místě. Je-li však prostředí pro adresáta labyrintem (popř. se jím rozsáhlou změnou náhle stalo), je třeba adresáta pomocí série znaků prostředím vést.

Je-li člověk v labyrintu opuštěn, k nalezení východu mu může pomoci souznak, který postupně vytváří sám. Vznik takového souznaku líčí jedna z postav Ecova románu Jméno růže (Eco, 1988, s. 170—171).

3. Distribucí souznaku nazveme množinu všech míst, v nichž jsou znaky souznaku umístěny. Bude nás zajímat, jak distribuce souznaku souvisí se záměrem, k němuž souznak míří.

3.1. Někdy může být distribuce souznaku víceméně nahodilá. Takové je leckdy rozmístění reklamních tabulí podél silnice, pokud neodkazují k jevům v její blízkosti. Snadno bychom však našli množství příkladů, kdy distribuce souznaku závisí na vlastnostech prostředí, jeho fungování a záměru autora souznaku. Na takové souznaky se zaměříme.

Řekneme, že souznak A je slabě neredukovatelný, kdyby nemohl být nahrazen žádným souznakem B, který by splnil stejný záměr a přitom se od souznaku A lišil tím, že jeho distribuce je vlastní (tj. méně početnou) podmnožinou distribuce souznaku A a že v každém místě, v němž by byl nějaký znak souznaku B, byl by to znak zcela shodný se znakem souznaku A umístěným v témže místě. Díky odvolání k záměru tvůrce souznaku nemůžeme tuto definici přijmout jako exaktní. Nicméně nám při porovnávání souznaků může být užitečná.

[112]Představme si jako příklad turistickou stezku vyznačenou souznakem žlutých značek. Záměrem souznaku je adresáta (turistu) s jistotou vést. Je možné, že tento záměr by byl splněn i tehdy, kdyby některé ze značek byly vynechány. Pokud by však po vynechání kterékoli značky byla cesta po stezce nejistá, byl by uvažovaný souznak slabě neredukovatelný. I tak by však mohl být nahrazen souznakem, který by plnil stejný záměr a jehož distribuce by byla vlastní podmnožinou souznaku původního: některá ze žlutých značek by mohla být vynechána a na jiném místě žlutá značka nahrazena znakem výraznější formy nebo širšího obsahu; tedy buď velkou značkou na konci neznačeného úseku, která by byla z dálky viditelná, nebo značkou opatřenou slovním komentářem[6] na začátku neznačeného úseku.

Množina tabulek s nápisem Vstup zakázán, které jsou rozmístěny na okraji areálu, je souznakem se zřejmým záměrem, jehož adresátem je každý, kdo se k areálu blíží. Předpokládejme, že tento souznak je slabě neredukovatelný (že tedy nemůže být žádný nápis vynechán, aniž by nehrozilo nebezpečí, že zákaz bude přehlédnut). Potom již další distribuce souznaku nelze dosáhnout rozšířením významu, ale jen zvýrazněním formy (užitím větších tabulek a nápisů).

3.2. V dalších úvahách o redukci distribuce souznaku odhlédneme od vlivu formy. Za tohoto předpokladu řekneme, že souznak A je silně neredukovatelný, kdyby nemohl být nahrazen žádným souznakem B, který by plnil stejný záměr a přitom by distribuce souznaku B byla vlastní podmnožinou distribuce souznaku A. Je zřejmé, že každý silně neredukovatelný souznak je slabě neredukovatelný. Jestliže slabě neredukovatelný souznak není silně neredukovatelný, znamená to (vzhledem k předpokladu, který jsme přijali), že vynechání některého znaku v souznaku lze vyvážit rozšířením obsahu znaku jiného. Každý slabě neredukovatelný znak s paralelním účinkem je silně neredukovatelný. Jak vyplývá z prvního ze dvou zmíněných příkladů, pro slabě neredukovatelné souznaky se sériovým účinkem podobné tvrzení neplatí.

V příkladu, který dále popíšeme, bude distribuce silně neredukovatelného souznaku určená záměrem, k němuž souznak míří. Představme si — v souladu s úvahou v oddílu 2.2. — prostředí jako graf. V uzlu u je umístěna jistá příležitost P, za níž z kteréhokoli uzlu může zamířit nějaký zájemce o P. Budeme předpokládat, že se všichni zájemci v grafu vyznají a že se za příležitostí P vydávají nejkratší cestou. Dále předpokládejme, že příležitost P byla náhle přemístěna do uzlu v, o čemž zájemci nevědí, a že je někdo, kdo má zájem a možnost rozmístit v uzlech grafu souznak, jehož záměrem by bylo každého zájemce o P, směřujícího ze svého východiska za příležitostí, na změnu umístění včas upozornit, tj. upozornit ho ještě v takovém uzlu, aby mohl do uzlu v pokračovat po takové cestě, že celá cesta z výchozího uzlu až do uzlu v je nejkratší možná. Zajímat nás bude takový souznak S, jehož rozmístění je pro tvůrce souznaku nejméně pracné, tedy souznak silně neredukovatelný. Protože předpokládáme, že se zájemci o P v grafu vyznají, jde o souznak s paralelním účinkem. To, že distribuce souznaku S z popsaného záměru vyplývá jednoznačně, snadno bychom odvodili z jednoduchých vlastností cest v grafu.

3.3. Jsou situace, kdy z toho, že v daném místě nacházíme znak, usuzujeme na jeho obsah ještě dříve, než se s ním přímo setkáme (jde-li o psaný znak, než jsme s to ho přečíst). V takových situacích tedy z „kde“ vyvozujeme „co“. Lze podobné situace vztáhnout na souznaky? Ten, kdo se pohybuje uvnitř prostředí, v němž je souznak rozmístěn, se v jednotlivém místě může setkat jen s jednotlivým znakem souznaku. Představme si však pozorovatele, který má možnost sledovat celé prostředí vcelku, možnost sledovat všechna místa prostředí současně (pozorovatel nepatří [113]mezi adresáty). Pokud by byl s to zjistit záměr tvůrce souznaku i tehdy, kdyby dokázal rozeznat jen to, zda je v daném místě znak umístěn, aniž by již rozeznal jaký, znamenalo by to, že záměr je určen distribucí souznaku. Jsou-li splněny dostatečně silné předpoklady, může taková situace opravdu nastat.

Vraťme se k příkladu z předchozího oddílu. Klademe-li dostatečně silné požadavky na vlastnosti grafu, jímž modelujeme prostředí, pozorovatel, který ví, že příležitost P byla dosud umístěna v uzlu u, je s to rozpoznat distribuci rozmístěného souznaku a je informován o druhu záměru tvůrce souznaku, může určit, do kterého uzlu byla příležitost P přemístěna.

 

Závěr. Vyjděme z příkladu. Pro ty, kteří jdou na schůzi do budovy bez výtahu, je důležité, zda větu (*) Schůze výboru se překládá do klubovny v přízemí mohou číst již u vchodu do budovy nebo na dveřích místnosti ve 3. poschodí, kde se schůze měla konat, anebo zda ji až po delším bloudění náhodou objeví na interní vývěsce v 1. poschodí. Necitlivost k adresátům lze měřit (např. počtem schodů, po kterých šli účastníci schůze zbytečně).

Větu (*) můžeme podrobit mnohostrannému rozboru, aniž bychom vzali v úvahu, k jaké skutečnosti odkazuje, a dalšímu rozboru, když tuto skutečnost v úvahu vezmeme. Ani potom si však nemusíme klást otázku, kde poprvé se účastníci schůze mohli s touto větou setkat. Pokud však do rozboru chceme zahrnout i to, jak věta (*) ovlivňuje situaci, k níž se váže, nemůžeme se otázky o jejím umístění vzdát. V tomto článku jsme se pokusili některé důsledky podobně kladených otázek prozkoumat a alespoň na příkladu naznačit, jak lze v této oblasti interakce jazyka a skutečnosti využít matematické modelování.

 

LITERATURA

 

ECO, U.: Jméno růže. Přel. Z. Frýbort. 2. vyd. Praha 1988.

KREJČÍ, K.: Praha legend a skutečností. Praha 1981.

MENANDROS: Komedie pro všední den. Přel. K. Hubka a E. Stehlíková. Praha 1983.

NEBESKÝ, L.: O vnějším fungování znaků. SaS, 46, 1985, s. 269—274.

PLESNÍK, J.: Grafové algoritmy. Bratislava 1983.

SEDLÁČEK, J.: Úvod do teorie grafů. Praha 1981.

 

R É S U M É

Signs and environment

The paper lays emphasis on the place in which the sign is used as against the way in which something is expressed by the sign. Signs may even move in the given environment. The concept of co-sign covering the signs with a fixed location only is introduced. It is defined as a set of all the signs located in a given environment and oriented towards the fulfilment of the same atention. Some types of co-signs are discussed in greater detail.


[1] O různých exemplářích znaků téže formy budeme hovořit jako o různých znacích.

[2] Takovými znaky by např. mohlo být rozlišení potrubí vedoucího studenou vodu, teplou vodu a plyn různými barvami.

[3] O tomto jevu píše K. Krejčí (1981, s. 7 aj.). Ani obrazné pojetí schodišťového vtipu, jehož výkladu se Krejčí věnuje především, není naší problematice vzdáleno.

[4] Využívat matematiku k formalizaci znamená brát ji „doslova“. Tam, kde (třeba zatím) o formalizaci neusilujeme nebo se nám nedaří, může být matematické vyjadřování zdrojem představ, které do zkoumané situace vnášejí hlubší vhled.

[5] K pojmu labyrintu v matematice viz např. Plesník (1983, s. 72 aj.).

[6] Tam, kde se „značky“ stávají neúčinnými, zůstává možnost využít přirozeného jazyka.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 2, pp. 109-113

Previous Marie Těšitelová: Ke kvantifikaci v oblasti sémantiky (adjektiva) II

Next Alois Jedlička: K jazyku a stylu českých esejistických textů