dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Pokračování práce o dějinách litevského jazyka

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Продолжение работы об истории литовского языка / Further progress in the work on the history of Lithuanian

Zigmas Zinkevičius, člen korespondent AV LitSSR a profesor vilniuské univerzity, je známý v naší odborné veřejnosti jako autor četných prací o litevském jazyce. U příležitosti jeho 60. narozenin vyšla jako malotirážní tisk (Vilnius 1987, 65 s.) bibliografie jeho uveřejněných prací s krátkým hodnotícím úvodem J. Palionise o jubilantově vědecké a vědecko-organizační činnosti. Bibliografie zahrnuje 365 položek, z toho 22 knižních publikací.

Tento rozsáhlý výčet prací, který zpracovaly jeho spolupracovnice M. Griškevičiene a S. Peciulko, Z. Zinkevičius obohatil o další knižní publikaci, v pořadí již třetím dílem Dějin litevského jazyka s podtitulem Jazyk starého písemnictví (Lietuvių kalbos istorija III. Senųjų raštų kalba. Vilnius, Mokslas 1988, 298 s.). Jak jsme již referovali v našem časopisu, I. díl zahrnoval výklad o ide. základech litevštiny a jejím vývoji až do jejího konstituování jako svébytného jazyka v 7. stol. n. l. (SaS, 47, 1986, s. 53—59). II. díl přinesl výklad o období 8. —15. stol., tzn. až do prvních písemných památek (SaS, 50, 1989, s. 67—68). Právě vydaný III. díl pojednává o jazyku starého písemnictví v rozmezí 200 let, v 16. a 17. stol. Výklad je rozdělen do dvou rozsáhlých částí. První je věnována popisu jazyka uherských památek vzniklých v knížecích Prusech a v období, kdy již v r. 1618 byl utvořen pruský stát připojením Prus knížecích k zemím braniborských Hohenzollernů. V druhé části se pojednává o jazyce památek vzniklých v uvedeném časovém období na území Velkého knížectví litevského před ustanovením Lublinské unie (1569), která spojila litevský a polský stát, i po jejím ustanovení.

Autor se ve svých výkladech podrobně zabývá rozdílnými společenskými poměry v obou státech, v nichž žilo v té době litevské obyvatelstvo; studuje podmínky, za nichž vznikaly nejstarší památky litevského písemnictví a počátky odborné literatury o jazyce, vliv reformace zvláště ve Východních Prusech (protestantské tisky vycházely většinou v tehdejším Královci) a protireformaci v Litevském knížectví i společenské procesy, které vyvolávaly potřebu vydávat knihy v domácím národním jazyku. Autor se také hluboce zamýšlí nad sociálně ekonomickými podmínkami, které příznivě ovlivnily rychlejší a rozsáhlejší rozvoj počátků litevsky psané literatury v Prusech knížecích, charakterizované tisky M. Mažvydase, Wolfenbüttelskou postilou z roku 1573, knihami B. Vilentase, J. Bretkūnase, J. Rėzy, D. Kleinase a dalších. Jejich péčí se vytvořil u pruských Litevců již v pol. 17. stol. jednotný spisovný jazyk, a to na základě západních aukštaitských dialektů, a ten byl poté mluvnicky popsán v gramatice D. Kleinase z r. 1653. Tuto skutečnost neovlivnily žemaitské nářeční jevy v první tištěné litevské knize, v Mažvydasově katechismu z r. 1547. Analogický proces, avšak se značným opožděním, probíhal na území Velkého knížectví litevského až do 2. pol. 19. stol. Příčiny tohoto nerovnoměrného vývoje jsou odborníkům dobře známy. Počátky psaného jazyka v této části litevského etnického území se sledují od konce 16. stol. a v stol. 17. na základě vývoje centrální a východní varianty spisovného jazyka. Centrální varianta se v práci popisuje na základě analýzy jazyka děl M. Daukši, M. Petkevičiuse a překladu kalvínské bible S. B. Chilinského a východní podle jazyka rukopisných památek v 16. stol. a poté anonymního katechismu z r. 1605, prací K. Sirvydase (včetně jeho velkého trojjazyčného polsko-latinsko-litevského slovníku vzniklého okolo r. 1620, srov. referát v čas. Slavia, 50, 1981, s. 423 až 425), J. Jaknavičiuse, Belarminasova katechismu (1677) a dalších soudobých textů.

Zinkevičiusovu metodu zpracování dějin jsme už charakterizovali v referátech věnovaných I. a II. dílu (viz výše). Ve III. dílu, kdy se autor již mohl opírat o dochované texty [255]psané a tištěné, se snaží popisovat podle jednotného schématu jazyk jednotlivých děl, jejich zvukovou, mluvnickou a lexikální stránku a sledovat dynamiku jejího vývoje s přihlédnutím k rozdílům podmíněným nářečně. V tomto ohledu práce přináší řadu nových poznatků o litevské historické dialektologii. Pro názornost připojuje Z. Zinkevičius schematickou mapku pruské Litvy a Velkého knížectví a vyznačuje na ní místa, z nichž pocházeli autoři jednotlivých psaných památek. Na mapě je také vyznačena hranice nářečí žemaitských a aukštaitských a pruská státní hranice. Zajímavé jsou údaje o jednotlivých památkách, z nichž se některé dodnes dochovaly pouze v jednom exempláři, popř. jen v několika málo exemplářích v knihovnách sovětských a zahraničních. Někdy se autor také zamýšlí nad předlohami litevských textů a nad jejich filiacemi.

Ze slavistického hlediska jsou zajímavé výčty slovanských lexikálních výpůjček v jednotlivých litevských textech. Pocházejí z polštiny, běloruštiny, církevní slovanštiny a ruštiny. Jejich funkce v různých textech je ovšem rozdílná. Jsou to projevy prostupnosti slovní zásoby obou jazyků v bilingvním prostředí, barokní manýry polonizující se litevské inteligence a šlechty nebo úsilí rozvíjet odborné názvosloví litevského jazyka především v poměrech Litevského knížectví spojeného s Polskem. Při analýze jazyka některých památek se Z. Zinkevičius zamýšlí nad jazykovými prostředky, jimiž jejich autor utvářel novou filozofickou a náboženskou terminologii; nedálo se to však vždy v návaznosti na tu terminologii, kterou uvedli do litevského písemnictví předchůdci nebo vrstevníci toho kterého autora. To se týká především vztahu jazyka památek vzniklých v obou částech litevského etnického a jazykového území, rozděleného v té době hranicemi dvou států, v nichž se uplatňovala rozdílná jazyková politika vůči litevskému obyvatelstvu.

III. díl Dějin litevského jazyka Z. Zinkevičiuse obohacuje v nemalé míře naše poznatky o tomto období, v němž se dějiny litevštiny ve skutečnosti rozpadají na tři proudy s nestejným tempem vývoje, vytváření a vzniku spisovného jazyka. Není to první práce, která pojednává o období 16. a 17. stol., a tedy o této zajímavé problematice. K dosavadní odborné literatuře Z. Zinkevičius přihlédl a kriticky ji využil. V omezené míře ji uvádí v textu pod čarou. Vedle souborných rozprav A. Bezzenbergera a J. Palionise máme k dispozici řadu monografií, studií a edic textů z té doby; obvykle je u nich jazykový komentář. Z. Zinkevičius však dovedl zasadit své poznatky starší i nové do jednotně koncipovaného pojetí vývoje litevského jazyka a jeho jednotlivých složek, vývoje v dimenzi časové a prostorové. V práci se uvádějí také některé zajímavé sociální faktory (na základě výzkumů litevských historiků), které podmínily nerovnoměrný vývoj spisovného litevského jazyka v jednotlivých částech jeho území etnického a jazykového.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 3, pp. 254-255

Previous Ludmila Uhlířová: Helena Běličová jubilující

Next Otakar Šoltys: Ze zasedání etnografů