dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jazyk a etologický kód populace

Simeon Romportl

[Articles]

(pdf)

Язык и этологический код популяции / Languange and the ethologic code of the population

V šedesátých letech minulého století se hlásalo, že je jazyk organickým jsoucnem řádu živých bytostí, protože platí mezi jazyky obdobné genealogické vztahy jako mezi živými organismy a protože můžeme na základě toho jazyky klasifikovat podle stejných taxonomických zásad jako živé bytosti. Pozitivisté tuto poučku stroze odmítli jako nepříslušně biologizující,[1] přestože A. Schleicher v l. 1863 a 1865 prokázal, že jazyk je systém etologický.[2] Dnešní biologie s etologickými charakteristikami populací počítá jak při stanovení jejich fyletických linií, tak při jejich pořádání taxonomickém (Plocek, 1967; Lorenz, 1978, s. 1—9, 62—84; Novacký - Czako, 1987, s. 8—15). Proti biologii 19. stol. dovedla biologie současná určit příčinu dědičné neproměnnosti, evolučních změn a genetické příbuznosti organismů díky objevení materiální podstaty a vlastností genetického kódu. Ukázalo se při tom, že se genetické kódování ve svém principu překvapivě podobá kódování jazykovému. Skutečnost, že je jazyk etologickým atributem populací a že vytváří struktury podobné strukturám biologického genetického kódu, mohla by částečně antikvovat odsudky, jimiž tzv. naturalistické období jazykovědy stíhali lingvisté sedmdesátých let minulého století.

Populace vyšších savců a některých druhů ptáků si vytvářejí takový vlastní jednotný způsob chování, že se jedna populace svým chováním nikdy zcela neshoduje s kteroukoli jinou populací stejného biologického druhu. I když se zásadně rozlišují veškeré formy chování podle toho, zda za ně je, nebo není odpověden biologický genetický kód, přece nemůžeme existenci populačně závislých typů chování ani předem odvozovat od biologického genetického kódu, ani předem činit závislou na faktorech jiného druhu. Vnitřní jednota chování v populaci a rozdílnost chování mezi populacemi mohou totiž být stejně produktem následné diferenciace genetické (která se koneckonců objevuje i u znaků somatických vždy vzápětí po ustavení nových populací vzniklých rozrůzněním útvarů starších), jako mohou být způsobeny variabilitou chování geneticky nepodmíněného.

Půdou, ze které vyrůstají jednotlivé typy chování vyšších savců a některých ptáků, jsou vrozené předpoklady, ale např. diferenciace chování monozygotních dvojčat přesazených v raném věku do různých subpopulací, popř. i do pospolitostí podstatně vzdálenějších, ukazuje na nesmírný význam edukace (Lorenz, 1935; 1978, s. 51, 208, 210; Schmidt, 1978, s. 74—80, 102—137; Thorpe, 1966, s. 404—427; Novacký - Czako, 1987, s. 32—82). Stejně průkazná je i etologická defektnost jedinců, kteří v kritické senzibilní fázi ontogeneze (Schmidt, 1978, s. 270—271) neprošli obligátní edukací (Craig, 1914; Harlow - Harlow, 1962; Heymer, 1977, s. 96, heslo Kaspar Hauser Versuch). Ovšem i edukační postupy jsou programovány v genetickém kódu, nicméně je neuskutečňují právě zmínění etologicky defektní jedinci (srov. zvl. Harlow - Harlow, 1962). Vrozené etologické programy jsou zřejmě do té míry neurčité, popř. i tak slabé, že se neuplatní bez edukační posily a bez edukační specifikace. I když se tato edukační posila a specifikace etologicky dědí, přece tvoří sféru, která v jistém omezeném rozsahu nepodléhá programu zapsanému v genetickém kódu organismu a vytváří vlastní specifické zákonitosti.[3] Tvary [258]a funkce v této sféře nejsou descendenty nějakého somatického archetypu; mají však vůbec svůj archetyp? Podle genealogických taxonomických kritérií se vlastně stává samostatným vnitrodruhovým taxonem každá skupina, jejíž jednotu lze vysvětlit jako výsledek, resp. projev izomorfních orientovaných relací descendence v jakékoli sféře, nikoli jen somatické (je to přirozený důsledek homologizace etologických figur, srov. Plocek, 1967; Schmidt, 1978 s. 43—60, 192; Lorenz, 1978, s. 2—3, 118). Z vlastností etologických se takto dědičně přenášejí jednak hotová, pudová schémata chování, jednak právě obligátní složky edukace, tzn. takové složky, které musí absolvovat bez rozdílu každý člen populace, nemá-li se stát etologicky nedostatečným (Tembrock, 1961; Plocek, 1967; Harlow - Harlow, 1962; Thorpe, 1966, s. 404—427). Ve smyslu těchto taxonomických zásad bychom měli považovat za vnitrodruhový taxon každou populaci vyšších savců nebo ptáků, protože se všechny takové populace od sebe liší přinejmenším některými složkami chování vštěpovaného obligátní edukací.[4] Jenže ve sféře chování se častěji než ve sféře skutečností somatických setkáváme s jevem, od kterého se při pořádání znaků somatických nejednou odhlíží, který nám však nedovoluje zobrazovat i přirozené soubory dědičných vlastností do jediného archetypu, totiž s epigenezí.[5] Během existence populace se postupně hromadí epigenetické inovace, a pak, pokud nezanikají, sdělují se mezi vrstevníky a nakonec vcházejí do edukačních programů a stávají se posledním článkem fylogenetického řetězce i článkem řetězce ontogenetického. Edukace je také poslední moment, který udržuje spojitost mezi dědičně determinovaným programem ontogeneze (každého jedince) a sférou (jeho) individuální etologické svobody. Za genealogicky a taxonomicky relevantní se ovšem považují (vedle zděděných pudových schémat chování) jen obligátní složky edukace, resp. jejich produkty.[6]

Naznačili jsme hranice mezi chováním zděděným (pudovým) a chováním získaným, dále mezi chováním získaným edukací na straně jedné a epigenezí na straně druhé a konečně mezi chováním získaným edukací obligátní a edukací fakultativní. Zbývá vytknout ještě jeden důležitý rozdíl, totiž mezi chováním druhovým a populačním. Zatímco u nižších živočichů bude tento rozdíl zanedbatelný, u živočichů vyšších, hlavně u vyšších savců a některých ptáků, bude významný a bude se projevovat především na vlastnostech získaných obligátní edukací. Populačně specifické projevy můžeme hledat ve všech základních etologických sektorech, totiž v interakcích organismů s prostředím, vzájemných interakcích sociálně zařazených jedinců a interakcích při edukaci (zvl. mezi mládětem a samicí), v nichž se jeví ontologie kulturního kodexu populace z hlediska jeho geneze. Vlastním substrátem zmíněného kodexu jsou ovšem příslušné relativně shodné engramy v individuálním vědomí, vytvářené hlavně v procesu edukace. Do nich se s určitým zobecněním zobrazují získané zkušenosti. Protože jsou engramy jako materiální substráty zkušeností založeny na zpětnovazebních (třeba vícenásobných) okruzích percepce a motorického chování, je vlastním mechanismem vytváření engramů [259]právě poznávací činnost založená na aktivaci těchto okruhů. Z téhož důvodu nemají engramy úlohu garanta stability etologického systému ani garanta jeho identity v kontinuitě. Vzhledem k celopopulační platnosti etologických norem v oboru získaného chování musíme danou funkci hledat ve sféře interakcí engramu s vnějšími podněty a cíli vnější aktivity. Budeme si ji představovat jako meziindividuální koordinaci takovýchto interakcí. Stabilizační kód etologického systému musí tedy být zakotven v exponované rovině tohoto systému, a proto jej budeme lokalizovat do vnímatelných složek chování. Percipovatelné signály tak budou mít nejen funkci podnětu nebo přímého apelu, ale také stabilizátoru a zároveň nadindividuální kontroly (obsahu) individuálních engramů. Budou také koordinovat vývojový pohyb.

Na (fylo)genezi etologického specifika populace pohlížíme jako na proces mimoorganismového transformování etologické výbavy předchůdce dané populace. Ten se uskutečňuje šířením souhlasných změn edukačního stereotypu, představujícího ontogenezi populačně specifického chování. Takové inovace jsou vyvolávány změnami vnějšího prostředí, somatickými změnami svých nositelů, nebo představují racionalizaci kulturního kodexu populace, tedy imanentní evoluční proces ve sféře etologie populace. Ontogeneze populačně specifického chování je sama ovšem rovněž procesem proměny, neboť transformuje rudimentální etologické kapacity (mnohdy společné několika populacím) jedinců v definitivní kodex populačně specifického chování.

Také společenská vazebnost člověka, která je jednou z jeho vlastností definičních, dochází uplatnění v (lidských) populacích. Bylo by ovšem projevem redukcionismu, kdybychom neviděli, že u poddruhu Homo sapiens sapiens máme co činit s populacemi vyššího typu — s etnickými skupinami, jejichž struktura je formována historií v humánně vědním slova smyslu. V pokročilých lidských společenstvích se původně jednotná organizační struktura (a s ní všechny funkce) etnické skupiny diferencuje, přičemž se hranice dosahu různých (dílčích) integrujících principů nemusejí krýt. Ve společenstvích raných nebo archaických však jednotná struktura ještě trvá.

Lidské etnické skupiny mají vedle svých základních etologických kódů (etiket) také univerzální etologické kódy nadstavbové, jimiž jsou přirozené jazyky.[7] Jsou to útvary zastávající mnoho funkcí, např. konkretizují etologickou normu v různých daných situacích, ale také ji precizují. Výraznou zvláštností přirozených lidských jazyků je jejich schopnost určovat a měnit chování v jakémkoli smyslu, a to s účinností bezprostřední nebo také libovolně zpožděnou. Teoreticky by jazyky mohly pro tuto svou vlastnost plně nahradit jakýkoli etologický systém, ve skutečnosti však vždy žijí s etologickým systémem v symbióze. S ohledem na uvedenou funkci jazyka lze tvrdit, že mají etologický systém společnosti a její jazyk protichůdné cíle a motivy: zatímco sama etologická norma tíhne k stabilitě, usiluje jazyk o změny v dané normě nebo aspoň o její obměny (sám v sobě však rovněž tíhne k stabilitě). Ideálně vzato byl by (plně vyvinutý) jazyk schopen (za splnění příslušných infrastrukturních podmínek) zajistit (nastolit) absolutní etologickou svobodu — v této souvislosti je příznačné, že se jako hlavní charakteristika jazykového pokroku uvádí postupné oprošťování jazyka od situační vázanosti (při plné vázanosti by se zřejmě mohla uplatňovat jen konkretizační funkce jazyka). Díky jazyku tedy lidské chování je nebo může být vrcholně tvárné[8] a navíc navozuje jazyk také chování fiktivní, ba i celé fiktivní etologické systémy. Protože je člověk tvor s nejhlubší reflexí, je pro něho jazykový kód zároveň nástrojem reflexe. Právě v přirozeném jazyce se projevují v nejplnější míře tři výše jmenované vlastnosti etologických systémů, totiž jednotnost, stabilita a vývoj. Vzhledem k tomu, že to jsou útvary nadstavbové, musíme v jazycích hledat mj. všechny faktory, na nichž je založeno [260]chování získané edukací, a musíme je také vidět ve všech aspektech tohoto chování. V tom nejsou přirozené jazyky lidských populací nijak privilegovány. Toliko je třeba počítat také s jejich kvalitami vyššími, jež se o dané základnové vlastnosti opírají.

Vrcholnému statutu jazyka odpovídá jeho stránka signalizační a kontrolně stabilizační.[9] Jako u každého etologického systému musí být tyto funkce zakotveny ve smyslově vnímatelných složkách (jazykového) chování. Aby se dosáhlo větší určitosti signálu, bylo hned v počátečních fázích geneze jazyka zapotřebí zbavit jeho expresívně percepční stránku komplexnosti a izolovat v ní jeden kanál. Tím byly jednotlivé smyslové mohutnosti podrobeny selekci, z níž jako vítěz vyšel analyzátor sluchový. Jeho největší předností je působnost na dálku, a to bez ohledu na světelné podmínky. Také omezený dosah představuje častěji výhodu než nevýhodu. Obligátní dimenze času přitom dává předpoklad pro lineární rozvíjení signálu, které i v jiných sférách vedlo k nejefektivnějším formám fixování informace. Akustická sféra byla k úloze komunikačního kanálu člověka předurčena také proto, že percepce akustického signálu — na rozdíl od percepce všech jiných druhů signálu — nezatěžuje individuum žádnými úkony souvisejícími s orientací na signál a že ani generování akustického signálu neblokuje žádnou z důležitých vnějších funkcí, za což ovšem lidský druh vděčí charakteru svých antropofonních orgánů. Také vnitřní organizace akustické sféry samé vyčleňuje pro řečový signál v podstatě jen pět kanálů (u nichž nejvyšší hodnoty nejvyššího z nich jen nepatrně přesahují 2500 Hz — frekvence šumů dosahují ovšem hodnot vyšších). Tři kanály kódují několika výškami v rozsahu svého pásma (při velké toleranci každé výšky) nebo také orientací výškového pohybu (kanály formantů F1, F2, F3), dva kanály kódují pouhou přítomností, resp. nepřítomností svých neměnných charakteristik (Fo, nosový formant). Kromě toho se kódování účastní společné krátkodobé přerušování tónu všech kanálů současně (popř. všech kromě Fo — u souhlásek znělých, přesněji řečeno hlasných),[10] které má charakter buď pomlky, nebo širokospektrového šumu. Prvek je dán teprve souhrnem všech uvedených činitelů — jak všech kanálových (tzn. formantových) charakteristik, tak jejich synchronizovaného přerušování. Ostatní složky zvukového spektra řeči se při dešifrování buď eliminují jako šumy, nebo jako činitelé redundantní posilují funkci složek základních. Pásmové rozsahy sousedních kanálů se mohou navzájem poněkud přesahovat, čímž však není postižena funkční schopnost.

Kontinuum, které řečový signál představuje, se interpretuje jako sled jednotek diskrétních, definovatelných se značnou mírou abstrakce jako typy. Jejich prototypy tvoří poměrně omezený inventář a většina z nich představuje množinu prvků, fonémů; jejich aritmetické variace, jsouce zvukově realizovány, stávají se páteří každého řečového signálu. Variování v rámci pásem (formantů), z nichž každé se vyskytuje uvnitř širšího pásma představujícího jeden z kanálů (kanál hrdelního, ústního a vysokého formantu), nemění identitu fonému, je ho však funkčně využito [261]v jiné rovině. Tóny realizující formanty jednotlivých hlásek jsou svrchními tóny hlasivkového oscilátoru a jejich nejvyšší společný dělitel určuje momentální kmitočet hlasivkového oscilátoru, jehož tónový pohyb je exponentem některých funkcí (hlavně syntaktických, ale někdy i morfologických a lexikálních). Jediná nevýhoda akustického signálu, jeho prchavost, řeší se dodatečně grafickou fixací. Ta ve své genezi prochází typickými fázemi krizí způsobených tím, že jak obsah, tak signál sám mají vždy určitou míru abstrakce a grafika zřídka dokáže její příslušnou míru přesně postihnout. Komplexností a diskrétností jednotek připomíná řeč genetický kód.

Od základního etologického kódu populace se jazyk zásadně liší způsobem své geneze. Jestliže jsme vývoj základního etologického systému charakterizovali jako transformace, pak vývoj jazyka, jeho fylogeneze, je generováním. Rozdíl mezi transformováním a generováním vidíme především v tom, že při transformování dochází jen k drobným obměnám existujících prvků, kdežto při generování jednak (epigeneticky) emergují principiálně nové kvality, v nichž mohou být také preformovány některé hodnoty budoucí nebo potenciální, jednak se případně realizují právě zmíněné preformované hodnoty (při vyšších krocích generování). Fylogeneze jazyka však není generování prosté; každý jeho produkt je obrazem dvou vzorů — substanciálního a formálního.[11] Generování substance a generování formy jsou dva specificky odlišné procesy probíhající také relativně nezávisle. Pro metodologické účely lze každý z nich abstrahovat a zabývat se jím samostatně,[12] avšak na genezi každé základní jazykové jednotky, totiž každého slovního tvaru (můj termín, 1987b, s. 3—4), se podílejí oba generativní systémy.[13]

Jakožto generativní stromy bývají někdy interpretovány genealogické taxonomické grafy. Pro posouzení vhodnosti toho či onoho teoretického modelu je samozřejmě důležité vědět, z jakého hlediska a s jakou mírou abstrakce chceme zkoumané jednotky definovat. Budou-li nás kritéria emergence nového taxonu více zajímat než materiálová podstata a kvalitativní povaha vývojových (historických) změn, pak bude interpretace pomocí generativního stromu zcela na místě.[14] V případě opačném, což je také případ náš, měli bychom na genealogické procesy pohlížet jako na transformace (k tomu srov. naši definici — dále též Romportl, 1985a) spojené s drobným obměňováním generativních pravidel pro generování nových [262]formací z útvarů starých, srov. výše. (Mohli bychom v genealogických procesech vidět rovněž generování — ve smyslu uvedeném v tomto odstavci — kombinované se sumováním transformací; sumu transformací od počátku generování až po hodnotu právě generovanou by pak bylo nutno aplikovat na každý konkrétní krok; to by bylo tím těžkopádnější, čím delší by byla stopa generování.) Vlastní růst jazyka — od jeho počátků až po stav současný a jistě i budoucí — se však děje po liniích etymologických. Staré hodnoty generují hodnoty nové, řádově zcela odlišné, přičemž se některé linie generování také zastavují. Generativních linií (stop) je ovšem v každém jazyce tolik, kolik je linií etymologických. Východisko generování přitom mizí v hlubinách období „předhistorického“ a sotva lze předpokládat, že by se stopy retrospektivně sešly v jediném bodě. I u slov je tedy pravděpodobná polygeneze, takže si generování substance musíme již od začátku představovat jako množinu disparátních linií.

Generování substance a formy po „fyletické“ linii nemá také nic společného s generativistickou interpretací vzniku promluv. Uvedený proces představuje aktivizaci jednotlivých zafixovaných (zakódovaných) typů, a to v rozsahu celé promluvy. (Při generativistické interpretaci tohoto procesu se mimochodem přesahují kompetence aparátu generování, protože se od něho očekává postižení vzniku celých struktur, kdežto generovat lze toliko prvky struktur.) Nám však jde o etymologická generování lexému z lexému a zároveň tvaru z tvaru, a to, jak již bylo uvedeno, primárně jen o taková generování, při nichž se oba vzory promítají vždy do jediného slova.

Z etologických opozic uvedených výše, totiž opozice chování pudového nebo získaného, chování získaného edukací nebo epigenezí, chování získaného edukací obligátní nebo fakultativní a chování druhově specifického nebo populačně specifického, mají různé opozice pro různé druhy populací rozdílný význam podle toho, které složky v chování těch nebo oněch populací převládají nebo kterými druhy chování se populace živočichů stejného taxonu navzájem liší. I přirozené jazyky lidských populací mají ve své infrastruktuře složky instinktové, jež jsou nejbezprostředněji vázány na somaticko-fyziologický aparát, mají v různých generacích různé složky představující epigenetické inovace; pro jejich specifikum je však nejpodstatnější jejich spjatost s opozicemi obligátní a fakultativní edukace a druhově nebo populačně specifického chování. Poslední opozice je významná proto, že se populačně, tj. etnicky různé jazyky navzájem velmi liší a teprve jejich pečlivým srovnáváním se můžeme dobrat jejich rysů druhově specifických. Opozice obligátní nebo fakultativní edukace je pro stanovení ontologie přirozeného jazyka mimořádně závažná. Představuje totiž polarizaci biologického a (konkrétně) historického v jazyce. Vlastnosti jazyka uváděné v existenci obligátní edukací mohou ještě být kritériem vnitrodruhové genealogicky podložené taxonomie poddruhu Homo sapiens sapiens (přinejmenším pokud by platily poměry charakteristické pro společenství archaická, srov. výše s. 259). Zmíněné vlastnosti jazyka jsou pak k dispozici edukaci fakultativní a vytvářejí pro ni sféru (relativní) etologické svobody. Tak díky svému uspořádání propůjčuje každá jazyková infrastruktura, ať už je jakkoli populačně podmíněna, každému příslušníku libovolné lidské populace etologickou svobodu. Tím je etologická svoboda zajištěna každému příslušníku lidského druhu, jinými slovy, tato svoboda — nebo prostor — (až na drobné výjimky) je univerzálním atributem lidského rodu. Figury, které v tomto prostoru jazyk vytváří, mohou být rovněž univerzální a transponovatelné z jazyka do jazyka. Opozice fakultativní edukace (úzce spjaté s epigenezí, takže k ní můžeme přiřadit i vytváření osobní zkušenosti), nebo edukace obligátní je tedy protikladem osobní svobody, chápané jako soubor umocněných elementárních potencí, a její populačně specifické infrastruktury.

Výše jsme ukázali, že materiálním substrátem etologického systému jsou (mozkové) engramy v individuálním vědomí. Poukázali jsme rovněž na to, že specifikum [263]etologického systému vyžaduje, aby byly engramy u všech individuí stejné, a že takovou uniformitu mohou zajistit jen smyslově vnímatelné složky chování. To vše platí také o jazyce jakožto o etologickém systému sui generis. Materiální jazykové engramy příslušníků jednoho a téhož etnického celku[15] jsou v bohaté a mnohostranné zpětnovazební korelaci se svými artikulačně akustickými realizacemi, a to jak v případech, kdy je autorem realizace sám subjekt, tak v případech, kdy jsou autory jeho partneři. Bez smyslově vnímatelné realizace by engramy pochopitelně ani nemohly vzniknout a bez stability realizací by nejen nezachovaly uniformitu, ale ani jednotlivé engramy by nezachovaly svůj vlastní tvar. Je tedy vnější realizace, byť byla tvarově i energeticky závislá na nositelích engramů, nejvlastnějším garantem neměnnosti, a tedy i specifika kteréhokoli etnického jazyka. Geniální zkratkou vystihl ontologii jazyka W. v. Humboldt, když řekl, že jazyk existuje v ústech mluvícího národa. Jakkoli je tudíž veliká úloha materiálního engramu, není účelné o něm uvažovat při praktické komunikaci ani jej vést v evidenci při vědecké registraci a formalizaci jazyka. Struktury engramů může bez podstatné újmy na adekvátnosti reprezentovat jejich artikulačně akustický korelát nebo jeho grafická transpozice, která je přímo svým systémem nadindividuální.

Jazykové engramy jsou útvary složitě organizované, jejich výstavby se účastní mnoho složek rozmanitého druhu. Jazyková praxe i nejdelší teoretická tradice nás vedou k tomu, abychom v jazycích flektivních považovali za standardní typ jazykového výrazu plnovýznamové slovo, a proto také budeme za standardní typ engramu považovat engram plnovýznamového slova (Romportl, 1987b, s. 6—11). Praktická úloha typického slova plnovýznamového spočívá v tom, že slovo skýtá jistý (pevný) a rozsahem (i relativní samostatností) přiměřený tvar určitému duševnímu obsahu v určité jeho morfologicko-sémantické a komunikační modifikaci.[16] Tato stránka se ve slově neprojevuje způsobem, který by se podobal utilitaristickému schématu jeho fungování, ale na základě architektury slova podmíněné geneticky (vývojově) stává se přesto dostatečně patrnou. Podnětem pro vznik slova i pro vznik tvaru je sice určitá funkční potřeba s jistou autonomní sférou působnosti na nově vznikající výraz (popř. funkční potřeba, která dané potřebě předcházela před její transformací),[17] avšak výstavba slova a tvaru se podrobuje především nadřazenému zákonu geneze, řádu fylogenetického procesu. Ten se pak nezbytně odráží v generovaných formacích, a proto můžeme z jejich struktur vyčíst mnoho o jejich evoluční historii. Tato stránka má pro různé funkce jazyka různý význam — mimořádně důležitá je např. pro funkci autoidentifikační.[18] Pokud jde o funkci sémaziologickou (znakovou) a komunikační, je evoluční historie informativní většinou ve svém posledním kroku, zvláště dokud je ještě nový výraz percipo[264]ván procesuálně, a tak vlastně nová funkce manifestována konfigurováním starých prostředků. Jakmile se ovšem nový výraz (re)integruje, vzniknou nové vazby a pro sémantickou a komunikační funkci ztrácí etymologický aspekt na významu. Má však velký význam pro některé jiné funkce jazyka. Kromě toho má heuristický význam pro jazykovědu. V novější vrstvě výraziva evokuje slovní tvar svou genezi relativně úplně; čím jsou však formace starší, tím rudimentárnější je představa o jejich vzniku, která se na ně váže.

Fylogenetické vytváření je poplatné obecnému zákonu tvoření, jak jej vyslovil Susumo Ohno (1986). Podle Ohna nestaví tvořící agens, ať už je jím příroda nebo např. umělec, z nejmenších prvků, nýbrž využívá jako stavebního materiálu útvarů generovaných již dříve. Těmto útvarům, resp. celkům z nich sestaveným, vtiskuje ovšem vyšší strukturu. Jakkoli dovedeme rozložit jazyk na základní elementy, jimiž jsou hlásky, negenerujeme ani slova (lexémy), ani tvary z hlásek, nýbrž slova ze slov a tvary z tvarů. Fylogenetická linie je zde linií sdělování existence individuím určitého druhu prostřednictvím jiných individuí stejného druhu a poněkud připomíná linii sdělování života. Nově vzniklé individuum nese určité rysy svých „rodičů“, avšak není se žádným jiným individuem totožné — má svou vlastní identitu.

Vznik nového lexému má svou bezprostřední příčinu ve snaze o příliš extenzívní aplikaci některého z lexémů existujících, lexému slovotvorně motivujícího. Dochází k ní buď při objektivní absenci vhodného výrazu, nebo u neotenických osobností.[19] Zvláštním případem může být potřeba podtextových asociací při tvoření motivovaném esteticky, popř. také kryptograficky. Vědomí nepřiměřenosti při aplikování určitého lexému vede k odloučení použité formace od jejího původního typu (fixovaného příslušným engramem) a vytvoření typu nového s engramem samostatným. Častěji se však neidentičnost nově použitého výrazu s výrazem motivujícím manifestuje také vnější obměnou výrazu motivujícího. V jazyce totiž funkční potřeba uvádí v pohyb generativní proces, tak jak si to kdysi představoval Lamarck o inovačních procesech v živé přírodě.[20]

Do nově vzniklého slovního individua se tedy přenáší přinejmenším podstatná část jeho předchůdce (a zpravidla se doplňuje jinými již existujícími prvky). Na ni se pak vrství nové funkční složky slova, přičemž se mnohé ze složek starých neutralizují (srov. Hockett, 1964, s. 171—173). Důležité je, že příslušná část slova starého přechází do nového slova nezměněna nebo transformována pouze podle určitých pravidel, z nichž je patrna ekvivalence mezi podobou transformovanou a původní. Tak se ve slovech novějších dědičně hromadí úseky slov starších (a jejich transformace) aniž je lze (mimo podobné transformace) jakkoli měnit. Tím se vznik nových slov podobá vzniku složitějších genetických kódů z kódů jednodušších (duplikací, diploidizací, rovnoměrným i nerovnoměrným „erossing-overem“ aj. a zároveň drobnými mutacemi). Rozdíl je ovšem, jak již bylo řečeno, v tom, že u slov je kód nejexponovanější (extrovertní) složkou „jazykového organismu“, kdežto u živých by[265]tostí je kód nejskrytější (introvertní) složkou organismu. V kmenoslovném, popř. etymologickém složení slov je „zakleta“ historie celého kódu, který principiálně zůstává ve svých stavebních dílech či modulech (kmenoslovných částech) neměnný. Podobnou „etymologií“ vystopoval např. S. Ohno a po něm řada jiných badatelů evoluční historii genetických kódů různých živočišných taxonů spjatých společnými fyletickými liniemi (S. Ohno, 1975). Genetické kódy se dědí i obměňují většinou v celých a poměrně dlouhých sekvencích, které jsou vlastně základními moduly neměnnosti, kontinuity i proměn. I genetický kód má tak svou „kmenoslovnou“ strukturu, z níž vyčítáme jeho „etymologickou“ historii. Mimo generování nových jednotek a mimo zákonité transformace při tvoření nových výrazů se kód neproměňuje (až na určité malé procento náhodných izolovaných změn lokálních), může ovšem být celý podroben působení nějakého transformačního tlaku; potom se však celý proměňuje regulárně, což opět dovoluje postihnout v zákonitostech změn kontinuitu vývoje (běžnější v jazyce než v biologické sféře). Jazykový výraz (forma) je tak nejen signálem, ale také stabilizátorem jazyka a garantem „zákonnosti“ v jeho proměnách, stejně jako jím je pro živé organismy genetický kód v DNA.

Není tedy kódu, který by nebyl vznikl z kódu, není také slova, které by nebylo vzniklo ze slova. Paleontologie se zatím nedopátrala geneze prvních kódů ani etymologie se nedobrala „partenogeneze slov“, ať už si ji chceme představovat jako izolaci zvukové složky z komplexního sémantického (sémiotického) chování, jako navázání na předlidské formy zvukové komunikace nebo jako emergenci — přikloníme-li se k zakladatelské koncepci antropogeneze (podle níž by se vlastně proces izolace zvukové složky zkrátil na dobu trvání jediné, totiž první generace).[21] Pokud jde o genezi formy (ve smyslu definovaném v pozn. 11), nutno uvážit, že forma je nadstavbou nad slovem, a proto lze teoreticky připustit opoždění jejího vzniku za vznikem slov. Nicméně mizí v nedohlednu počátek formy slovesné stejně jako vznik prvních slov, avšak geneze tvarů jména začíná přece jen v době, o níž jazykověda určité svědectví už má. Od dob vzniku morfologie jmenné platí ovšem pro genezi tvarů stejná zásada jako pro genezi slov: tvar vzniká toliko z tvaru. U tvaroslovného systému nutno ještě rozlišovat jádro a periférii (exemplifikace Romportl, 1989, s. 19—20). Výše uvedené zásady platí striktně toliko pro jádro, kdežto tvary periferní mohou vznikat také konverzí formací slovotvorných ve formace tvaroslovné (např. podst. jméno slovesné z podst. jména dějového). Hranice mezi morfologií a slovotvorbou nebyla nicméně nikdy stanovena přesně; možná však, že by k jejímu bezpečnějšímu určení mohlo přispět právě zjištění, zda je fylogenetická linie těch či oněch tvarů v celém svém průběhu imanentně tvarová, nebo zda v linii tvarovou přechází z linie slovotvorné.

Z uvedeného nikterak nevyplývá, že by tvary nemohly také zanikat. K zániku tvarů dochází během vývoje stejně jako k zániku slov.[22] Ztracené tvary pak mohou být nahrazovány konverzí formací slovotvorných, pokud jde o tvary periferní. Zaniknou-li však tvary morfologického jádra, již se neobnovují. Za tvary v plném slova smyslu nelze považovat výrazy analytické. Tyto gramatikalizované fráze nedokáží ani po delší době vyvinout v centrální tvaroslovné sféře skutečně nové tvary jednoslovné. Jejich tvarotvorná produktivita je omezena pouze na periférii tvarosloví (srov. Romportl, 1989, s. 20, pozn. č. 52).

[266]Do sféry formované obligátní edukací patří v synteticko-flektivních jazycích všechno, co vzniklo etymologickým generováním, tzn. lexémy a tvary. Ty ještě podléhají pravidelným fonetickým transformacím. Souhlasně s nimi se mění i generativní pravidla (viz s. 261). Transformování může postihnout i typ jazyka. Jeho identifikační kritéria se mění v každém případě — trvá však závaznost těchto kritérií. Tvary se však generují v takové podobě, aby zapadly do (funkčních) schémat struktur, ve kterých budou složkami, takže implicitně (ale jen implicitně!) jsou vlastně generovány i útvary vyšší (srov. s. 262). Všechno ostatní spadá do sféry formované edukací fakultativní.

Pokud jde o protiklad druhové a populační specifikace jazyka, je situace poněkud složitější, protože jsme nuceni brát v úvahu veškeré jazyky světa včetně jazyků nemajících slova, jejichž struktura se od jazyků majících slova liší tak podstatně, že lze na základě tohoto kritéria mluvit přímo o dvou jazykových světech.[23] Abstrakce v tomto směru by nás zavedla příliš daleko a bylo by zapotřebí jí věnovat samostatnou práci. Proto se omezíme na poznámku o nejpodstatnějším aspektu populačního specifika jazyků, v němž nemíníme překročit hranice světa jazyků majících slova.

Z linie sdělování existence novým slovním individuím (a novým tvarům) vyplývá, že je každý nový výraz determinován podobou nějakého výrazu existujícího. S těmito dědičnými charakteristikami jazyka se dostávají do rozporu inovace při většině epigenezí. Dědičné charakteristiky tak samy o sobě fungují jako autoidentifikační, ale zároveň i kontrolní kritéria. Je-li dědičný inventář kvalitativně (kombinatoricky) příliš omezen, má to za následek velkou intoleranci jazyka k inovacím. Intoleranci však mění transformace, přičemž individuální transformace přizpůsobují jednotlivé epigenetické formace tak, aby se staly kompatibilními s autoidentifikačními kritérii jazyka (kódem), kdežto transformace všeobecné (pouze ty jsme měli na mysli na s. 261) mění sama autoidentifikační kritéria (kód) jazyka. Jsou tedy autoidentifikační kritéria každého jazyka dána jeho počátečním výrazovým fondem a charakterem i sledem všeobecných transformací, jimž byly podrobeny fond i produktivní kapacity (potence) celého jazyka za celou dobu jeho existence (srov. s. 261n.). Kdybychom však chtěli konkrétně stanovit příslušné hodnoty, museli bychom přirozeně znát podmínky a charakter vzniku každého zkoumaného jazyka, a tím i vzniku prvních slov. Zatím můžeme postupovat jen tak, že si určíme nejstarší známý časový průřez jako reálné východisko.

Je těžko určit všeobecně, do jaké míry transformace toleranci jazyka zvyšují nebo snižují, ale každý stav mezi dvěma transformacemi vpouští do jazyka některé výrazy do té doby nepřijatelné (a některým, které by dříve byly bývaly přijatelné, vstup uzavírá). Výrazy nově přijaté však nadále podléhají všem příštím transformacím spolu s výrazy původními. V nadetnických areálních společenstvích, v jejichž vývoji se uplatnili činitelé integrační, je tolerance jazyků k inovacím poněkud vyšší. Nechceme zkoumat mechanismy počáteční suprese přirozené inkompatibility jazyka, upozorňujeme pouze na skutečnost, že vpuštění cizorodého výrazu vytváří v jazyce precedens; po určité době diskriminace se takový výraz sám stane výrazem motivujícím, a tím rozšíří toleranci jazyka o své specifické vlastnosti.

[267]Úzce idiomatické rysy jazyků dané jejich dědičnými charakteristikami zatím stále unikají systematické pozornosti jazykovědy, která je už více než půl století orientována univerzalisticky (Romportl, 1986, 1987a, 1989). Uvedené vlastnosti jazyka tvoří charakteristiku etnicky specifických funkcí i projevů národa, představují individuální způsob jeho etnické existence; v nich jsou obsaženy identifikační rysy jeho etnické jedinečnosti — řečeno obrazně, určují rytmus jeho dechu a podmiňují jeho fyziognomii. Jsou specifickou stránkou způsobu, jímž se obecné a nespecifické kapacity lidského druhu projevují ve své konkrétní existenční modifikaci. Přitom nelze žádnou z těchto existenčních forem zvnějšku měnit. Jakákoli jiná forma by se musela opět vyvinout cestou vlastní geneze. Vztah každého příslušníka etnické skupiny k jeho mateřskému jazyku je stejně intimní záležitostí jako jeho vztah k lidem jemu blízkým, protože pro naplňování života konkrétním a jedinečným obsahem poskytuje mateřský jazyk podobně konkrétní, jedinečnou a ovšem nepostradatelnou formu (ve filozofickém smyslu). Navíc je ve vztahu k mateřskému jazyku něco podobného vztahu k vlastní osobě, protože je jazyk pro každého součástí i nástrojem také jeho osobní autoidentifikace. Každý jazyk podmiňuje také osobitou taktiku vyjadřování, která snad je ekvivalentní vyjadřovacím taktikám v jiných jazycích, ale je jimi nezaměnitelná, stejně jako je nezaměnitelný sám mateřský jazyk.

Intolerance jazyka spojená s jeho funkcí (etnicky i osobně) autoidentifikační je pouze rubem funkcí pozitivních, které se na jeho dědičné charakteristiky váží. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem jsou etnické charakteristiky jazyka základnou jeho fungování estetického v nejširším smyslu slova. Představují zdroj i jedinečný způsob motivací a zároveň jsou jejich filtry, zesilovači apod. Pro uvedené vlastnosti by bylo třeba etnicky identifikační kritéria každého konkrétního jazyka definovat. Byl by to nepochybně také významný příspěvek k teorii jazykové kultury každého jazyka.

 

Závěr. Pokusili jsme se překonat některé vžité idiosynkrazie jazykovědy a doplnit — hlavně na základě nejnovějších poznatků — ontologii jazyka jenom poukazem na jeho etologický charakter a na „etologicky genetickou“ stránku jazykového kódu. Máme zde na mysli stabilizační, kontrolní a evoluční (generující) funkci jazykových útvarů integrovaných jejich vnímatelnými složkami. Tento termín a s ním příslušný pojem je třeba odlišit od termínu a pojmu genetika společnosti nebo společenská genetika (a s nimi souvisejícího názvu společenský gen), jichž se užívá při hledání garanta pro identitu společenské struktury (vidí se např. v totemistických kultech apod.). Od uvedeného nutno ještě odlišit etologický nebo kulturní kodex populace (subst. kodex zde není terminologizováno), který zajišťuje stabilitu všech typických procesů probíhajících ve stabilizované populaci. Jazyk má s tímto kodexem společnou právě stabilitu procesů, jimiž se funkčně projevuje.

Přes vlastní specifikum zůstává tedy jazyk skutečností etologickou, etologickým zákonitostem se nevymyká — a byť způsobem komplikovanějším — podléhá také klasifikačním kritériím příslušné disciplíny. Rozlišujeme na něm především základnové složky dané obligátní edukací na straně jedné a sféru etologické svobody jako nadstavbu na straně druhé. Na základě první vlastnosti lze jazyky homologizovat, a tak se vlastně jednotlivé jazyky stávají kritérii vnitrodruhové klasifikace etologicky polymorfního poddruhu Homo sapiens sapiens. V každém společenství koexistuje jazyk se základním etologickým systémem daného společenství jako jeho nadstavba. (Dělba funkcí mezi oběma systémy je vlastně předmětem pragmatiky.) Jeho vyšší kvalitativní rovina se odráží v organizaci fonologického systému, jenž komplexností jednotek, jejich diskrétností a jejich zřetězením připomíná biologický genetický kód, a to nikoli náhodou, protože stejně jako on garantuje vedle svých specifických funkcí také identitu jejich formy — dokonce i v proměnách (identitu [268]v kontinuitě). Stejně jako genetický kód sděluje jazykový kód existenci kódům novým, a to vždy v modulech, které jsou de facto nejvlastnějšími uskutečňovateli totožnosti. V důsledku souběžné funkce signalizační je ovšem totožnostní kód jazyka extrovertní. Na modulový stereotyp stability a proměn se pak váže funkce autoidentifikační. Rozvedení těchto aspektů nám umožnilo vytvořit si přesnější představu o povaze, kořenech a funkcích idiomatických vlastností jazyka, v teoretické jazykovědě tak dlouho opomíjených.

 

LITERATURA

 

BENEŠ, J.: Člověk v zrcadle svého vývoje. Praha 1979.

CRAIG, W.: Male doves reared in isolation. Journal of animal behaviour, 4, 1914, s. 121—133.

GIMSON, A. C.: An introduction to the pronunciation of English. London 1962.

HÁLA, B.: Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha 1962.

HARLOW, H. F. - HARLOW, M. K.: Social deprivation in monkies. Scientific American, 207, 1962, s. 137—146.

HEINROTH, O.: Beiträge zur Biologie, namentlich Ethologie und Physiologie der Anatiden. Verhalten 5, Der fünfte internationale ornithologische Kongreß, 1910, s. 589—702.

HEYMER, A.: Ethologisches Wörterbuch Deutsch, Englisch, Französisch, Berlin - Hamburg 1977.

HOCKETT, Ch. F.: A course in modern linguistics. New York 1964. 7. vyd.

LORENZ, K.: Der Kumpan in der Umwelt des Vogels. Journal of ornithology, 83, 1935, s. 137—214, 287—413.

LORENZ, K.: Vergleichende Verhaltensforschung. Grundlagen der Ethologie. Wien - New York 1978.

MISTELI, F.: Charakteristik der hauptsächlichen Typen des Sprachbaues. Berlin 1893.

NOVACKÝ, M. - CZAKO, M.: Základy etológie. Bratislava 1987.

OHNO, S.: Evolution by gene duplication. Berlin - Heidelberg - New York 1970. Český překlad M. Zelená: Evoluce genovou duplikací. Praha 1975.

OHNO, S. - OHNO, M.: The all pervasive principle of repetitious recurrence governs not only coding sequence construction but also human endeavour in musical composition. Immunogenetics, 24, 1986, s. 71—78.

PANOV, J. N.: Znaki, simvoly, jazyki. Moskva 1983. Český překlad J. Hošek - A. Hošková: Znaky, symboly, jazyky. Praha 1987.

PETR, J.: Darwinovo pojetí jazyka a myšlení. Příspěvek k dějinám filozofie jazyka. SaS, 43, 1982, s. 177—199.

PLOCEK, K.: O etologickém směru v současné zoopsychologii. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 2, 1967, č. 2, s. 47—66,

ROMPORTL, S.: F. Poyatos, New perspectives in nonverbal communication. Oxford 1983. In: Anthropologie, 23, 1985, s. 286—287,

ROMPORTL, S.: Grafika, evoluce, norma. In: SPFFBU, A 33. Brno 1985a, s. 111—123.

ROMPORTL, S.: O nejvýznamnějším směru současné evoluční teorie. In: SPFFBU, A 33. Brno 1985b, s. 149—151.

ROMPORTL, S.: In memoriam Charles Darwin and August Schleicher. In: Behaviour as one of the main factors of evolution (Selection of the papers of international workshop. Dec. 15—20, Liblice 1986). Eds. V. Leonovičová - V. J. A. Novák. Praha 1987a, s. 287—301.

ROMPORTL, S.: K pojetí teorie a metodologie přirozeného jazyka. SaS, 48, 1987b, s. 1—17.

ROMPORTL, S.: In memoriam August Schleicher. In: SPFFBU, A 36, Brno 1988, s. 161—172.

ROMPORTL, S.: Nářečí a jazyk spisovný v komunikaci a reflexi žáků. In: SbPedFBU, 22, 1989, s. 33—41.

ROMPORTL, S.: O materialistickém pojetí ontologie jazyka a její vývojově psychologické orientaci v pozdních pracích Augusta Schleichera. In: SbPedFBU, 23, Brno 1990.

[269]SCHERER, W.: Zur Geschichte der deutschen Sprache. Berlin 1878. Zweite Ausgabe. (1. Ausg. 1868.)

SCHLEICHER, A.: Die Darwinsche Theorie und die Sprachwissenschaft. Weimar 1863.

SCHLEICHER, A.: Über die Bedeutung der Sprache für die Naturgeschichte des Menschen. Weimar 1865.

SCHMIDT, H.-D.: Allgemeine Entwicklungspsychologie. Berlin 1972. Český překlad L. Švancarová a kol.: Obecná vývojová psychologie. Praha 1978.

SPALDING, D.: Instinct, with original observations on young animals. British journal of animal behaviour, 2, 1954, s. 2—11 (původní vydání 1872).

TEMBROCK, G.: Verhaltensforschung. Jena 1961.

THORPE, W. H.: Learning and instinct in animals. London 1966.

VOLODIN, A. P. - CHRAKOVSKIJ, V. S.: Tipologija morfologičeskich kategorij glagola (na materiale aggljutinativnych jazykov). In: Tipologija grammatičeskich kategorij. Meščaninovskije čtenija. Ed. V. N. Jarceva. Moskva 1975, s. 170—196.

WHITNEY, W. D.: Schleicher and the physical theory of language. In: Oriental and linguistic studies. First series. New York 1872, s. 298—331.

 

R É S U M É

Language and the ethologic code of the population

The author endeavours to overcome several deep-rooted idiosyncrasies of modern linguistics and to widen the ontology of language by suggesting its ethologic character as well as its resemblance to the genetic code.

Language is viewed by the author as a privileged ethologic attribute of human populations, but it coexists with and is based upon other ethologic human properties, the latter being comparable with those of the populations of other biological species. The division of functions between the incomparable (human language) and the comparable (the basic ethologic system of the population) is the essential concern of pragmatics.

From the genetic point of view we must distinguish between the area constituted by obligatory education and that constituted by facultative education, the former providing for the “material” prerequisites of the freedom language offers to each individual gaining and applying his personal experience and carrying out his activities.

Like other kinds of obligatory learning — in men and in animals — language allows a biological (sub)classification of the species of its users, namely of the subspecies Homo sapiens sapiens. As the morphological structures of languages are being constituted solely in the process of obligatory learning, we can ethologically classify mankind by means of historical morphology. This point reminds us of Schleicher (cf. Schleicher, 1865).

The elaboration of the given aspects enabled the author to present a more exact idea of the nature, roots, and functions of the idiomatic (ethnically specific) features of languages, the views which have been for too long neglected in the theoretical thinking of modern linguistics.


[1] Explicitní a soustavnou kritiku biologismu podal W. D. Whitney (1872); proti interpretaci jazyka jako organismu pojal jazyk jako instituci (s. 316), a tím vytvořil precedens pro strukturalisty, zvl. funkcionalisty a glosematiky.

[2] Podstatné části Schleicherovy argumentace (doplněné vlastním komentářem) přináší v českém překladu S. Romportl (1990).

[3] Z diskusí o vymezení a obsahu této sféry vzešlo nejedno nedorozumění. Často se totiž nerozlišuje mezi rámcem a obsahem a veškeré definovatelné chování se potom považuje za determinované, dokonce za determinované na základě aparátu totožného s aparátem determinujícím znaky somatické. Naše argumentace je však založena na skutečnosti, že určité biologické druhy jsou generátory nového univerza sui generis, a zákonitosti, jež chceme zkoumat, považujeme za specifické zákonitosti tohoto univerza. Patrně zde sehrála svou úlohu okolnost, že bylo nejprve nutno prokázat existenci (nižšího) chování druhově determinovaného. (Konkrétnější představa vyplyne z literatury související s genezí etologie. Z klasických prací je třeba citovat: Spalding, 1872; Heinroth, 1910; Craig, 1914; Lorenz, 1935; Tembrock, 1961; Plocek, 1967. Souhrnné poučení na úrovni současné etologie přináší Thorpe, 1966; Lorenz, 1978, přihlížející zvláště také k metodologické problematice a řešící koncepční problémy; v aplikaci na vývoj člověka pak Schmidt, 1978.)

[4] Až po úroveň populací se dostává při teoretickém posuzování genealogických klasifikačních kritérií K. Plocek (1967).

[5] Epigenezí se v evolucionistické terminologii rozumějí změny představující výrazné momenty v ontogenezi, jejichž příčinu však nelze přičítat preformaci výchozích forem vývoje. Nutno ji tedy přičíst nějakému konstantnímu vlivu vnějšímu (např. i fyzikálnímu), který se zřejmě začal uplatňovat až od určitého okamžiku fylogenetického vývoje. (Takové působení může být vyvoláno i novými vlastnostmi samého organismu, např. jeho změněnou váhou.)

[6] Chování získané obligátní edukací lze totiž homologizovat podobným způsobem, jakým se homologizují např. různé orgány příbuzných živočichů (srov. Schmidt, 1978, s. 43—60, 177—215; Plocek, 1976; Lorenz, 1978, s. 2—3, 72—84, 116—118). Naproti tomu prvky chování získaného edukací fakultativní homologizovat nelze.

[7] Etologickou povahu přirozených humánních jazyků vyložil už A. Schleicher, zvláště ve svém spise z r. 1865 (srov. pozn. 2).

[8] Tvárností (plastičností) se v evolucionistickém názvosloví rozumí opak vývojové specializace, tzn. šíře spektra vývojových směrů, k nimž má vyvíjející se entita v daném okamžiku otevřenu cestu.

[9] Svou kontrolně stabilizační funkcí se jazyk podobá biologickému genetickému kódu. Liší se od něho tím, že zatímco má genetický kód navíc funkci organizační, přísluší jazyku navíc funkce signalizační. Kontrolně stabilizační funkcí jazyka, jakož i funkcemi od ní odvozenými, se ještě budeme zabývat níže.

[10] Spolu s fonetiky anglickými, např. A. C. Gimsonem (1962), považujeme za důležitější kritérium znělosti (proti neznělosti) menší napjatost svalstva příslušného pro artikulování souhlásek. Účast hlasivek není při tom podstatná. Pod znělost nezahrnujeme sonornost, protože hlásky sonorní, napjaté minimálně, jsou mimo znělostní, resp. napjatostní korelaci se souhláskami neznělými a samy dokonce — stejně jako všechny souhlásky znělé — mohou být vysloveny i bez účasti hlasivek (souhlásky neznělé však s účastí hlasivek vysloveny být nemohou, ani jako varianty). Jako termínu pro účast, resp. neúčast hlasivek bez zřetele k napjatosti — nenapjatosti navrhujeme využít Hálových synonym pro znělost — neznělost, totiž názvů hlasnost nehlasnost (Hála 1962, s. 16—17), a v tomto smyslu Hálovy termíny přehodnotit.

[11] Pojem substance a pojem formy zde nemají nic společného se stejně pojmenovanými koncepty Hjelmslevovými, nýbrž jsou vyvozeny z nejvlastnější intence Schleicherovy dichotomie významu (Bedeutung) a vztahu (Beziehung).

[12] Jisté důsledky ze Schleicherovy dichotomie významu (Bedeutung) a vztahu (Beziehung) vyvodil — snad bezděčně — W. D. Whitney v práci z r. 1872, v níž a limine odmítá Schleicherovy biologicko-jazykovědné paralely. Také Whitney zkoumá souběžně růst slov (lexémů) a růst tvarů, jakožto základní způsoby proměn jazyka v čase, ale jeho zaujetí proti Schleicherovi je tak silné, že v těchto procesech odmítá spatřovat projevy jakýchkoli vnitřních zákonitostí jazyka. Oba druhy procesů vidí přitom Whitney do té míry schematicky, že mu uniká specifikum každého z nich, a pronáší o nich prokazatelně neplatné obecné postuláty, jež jsou spíše generalizací některých poznatků o slovech a v nichž se nebere dostatečný zřetel ke specifiku tvarů. Podobným způsobem nerozlišoval Whitney mezi činiteli vnitřními a vnějšími. Veškerý vývoj připisoval v podstatě náhodnému shlukování činitelů vnějších, a to i tehdy, šlo-li o procesy zcela imanentní — protože přeceňoval, ba absolutizoval arbitrérnost ve všech statutových řádech jazykových entit a jim odpovídajících procesů. Největší Whitneyova zásluha spočívající v tom, že správně hledal vlastní podstatu jazykového vývoje spíše ve skutečných procesech růstu než v transformacích již hotových jazykových útvarů (máme na mysli „růst“ genealogického stromu — i když s ním ve svém systému rovněž počítal), nemohla tak přinést užitek.

[13] Vycházeje ze své nadřazené jazykovědné dichotomie významu (Bedeutung) a vztahu (Beziehung), postuloval A. Schleicher za základní jazykovou jednotku, a tím také za základní jednotku jazykové analýzy, slovní tvar (mohli bychom říci jako konkrétní, individuální výsledek obojího generování).

[14] Je však konfúzní ztotožňovat generování taxonomického genealogického systému s generováním promluvového řetězce, jak to činí někteří biologové.

[15] Za etnický celek považujeme takový útvar, který zahrnuje také relativně navzájem ekvivalentní substandardní vnitrodruhové taxony, jejichž idiomy jsou integrovány v celoetnický jazyk, srov. S. Romportl, 1987b.

[16] Přirozenost slova, totiž skutečnost, že slovo není metodologickým artefaktem, se jeví v tom, že je slovo výrazově přiměřeným rámcem, v němž koinciduje jednotka onomatologická, syntaktická a morfologická. Formální známkou slova je jeho manipulovatelnost kontrolovaná vědomím.

[17] Máme na mysli takové případy jako např. český nebo slovenský kondicionál vzniklý z plusquamperfekta. Jeho vznik musíme totiž posuzovat ještě jako vznik plusquamperfekta (pokud budeme ochotni zahrnout čas závislý a slovesný způsob pod společnou kategorii, jinak by přehodnocení času ve způsob nebylo transformováním, nýbrž generováním). Jiným příkladem může být změna reálií představujících denotát lexikálního významu nějakého lexému, takže se od současného denotátu musíme vrátit k denotátu, který motivoval vznik lexému. Pokud jde o spojitost různých slovesných kategorií, odkazujeme na práci A. P. Volodina - V. S. Chrakovského (1975).

[18] Protože někteří etologové kladou autoidentifikační funkci nad intencionální sémiotiku znaku, mohli bychom — s určitou rezervou — tuto stránku jazyka označit za prvořadou. K tomu srov. I. Horáček, doslov k Panovově knize (Panov, 1987, s. 286—301).

[19] Neotenií se rozumí dosažení (pohlavní) dospělosti, aniž se ontogenezí dosáhne nejvyšší fáze antecipované ve fylogenezi. Při aplikaci na jevy psychické, jmenovitě také na jazyk, rozumíme tímto pojmem ukončení vývoje aniž si subjekt osvojí standard předešlé generace.

[20] Kdybychom chtěli uvažovat o inspirativnosti biologických evolučních koncepcí pro jazykovědu, pak by se lamarckovství, většinou biologů odmítané, nabízelo spíše než darwinismus, protože to je teorie pozitivních, aktivních zpětných vazeb. V biologii se od této koncepce upustilo proto, že předpokládá přílišnou „inteligenci“ biologického genetického aparátu, a akceptuje se většinou darwinismus (přestože evoluční problematiku zužuje v podstatě na přírodní výběr), protože je teorií negativních (pasívních) zpětných vazeb, počítající do značné míry s vývojovou inercí organismů. Jen shodou historických okolností se stalo, že byla evoluční idea uvedena do jazykovědy ve verzi darwinovské (Schleicher, 1863; Scherer, 1868, s. 16—23, polemicky pak např. Whitney, 1872; aj.). Nutno však vždy vést v patrnosti, kdy se termínu darwinismus užívá náležitě a kdy slouží jako synonymum termínu evoluční nauka. K dané problematice viz Petr, 1982; Romportl, 1985b; 1987a.

[21] K hypotézám o monogenezi lidstva (jíž ovšem i v těchto hypotézách musela předcházet polygeneze — předpokládá se toliko, že původní populace vyhynuly až na mizivý počet jedinců) vedou některé výzkumy tzv. zakladatelských jevů (o nich srov. např. Beneš, 1979, s. 170—172).

[22] Počítá s tím také Whitney (1872); nesprávně však tvrdí, že tvary i slova zanikají vždy ze stejných příčin, z jakých vznikají, totiž v důsledku zániku příslušných vyjadřovacích potřeb, které je uvedly v existenci. (Na stejném místě mluví také o fonetických příčinách zániku tvarů, aniž však tento faktor začleňuje do své univerzální definice příčin zániku, s. 312.) Tento zkrat ve Whitneyově myšlení dokresluje mělkost jeho argumentace nesené plně apriorní polemickou aspirací. O ní srov. pozn. 12.

[23] Obrys slova se ztrácí buď přílišnou kondenzací (v jazycích polysyntetických), nebo přílišnou expanzí (v jazycích extrémně aglutinujících), ale také tříštěním exponentů příslušných pro jeho různé funkce, jež může mít nejrůznější typologické podoby, mj. se také tyto exponenty mohou osamostatňovat nebo slova mohou klesat na úroveň osamostatněných exponentů (srov. Romportl, 1988, 1989). Pokud jde o klasifikaci „slov“, nepovažujeme za zcela antikvovanou typologii F. Misteliho (1893). Hranici mezi uvedenými dvěma jazykovými světy bychom vedli tak, že by na jedné straně byly jazyky se slovy v nejužším smyslu (Misteliho echtwortige Sprachen), na druhé straně všechny jazyky ostatní (Misteliho scheinwortige Sprachen a nichtwortige Sprachen a dále jazyky inkorporující). Určité rozpaky přitom budou působit jazyky s analytickou flexí.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 4, pp. 257-269

Previous Otakar Šoltys: Ze zasedání etnografů

Next Iva Nebeská: K charakteru předpokladové báze