dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Monografie o nářečí a běžné mluvě na Příbramsku

Bohumír Dejmek

[Chronicles]

(pdf)

Монография о диалекте и о обиходной разговорной речи в области Пржибрами / A monograph on dialect and everyday speech in the region round Příbram

Vývoj v nespisovné sféře našeho národního jazyka je v současné době charakterizován výraznými nivelizačními tendencemi. Zbytky kdysi rozvinutých nářečních struktur se střetávají s jazykovými prostředky nivelizovaného útvaru, majícího silné postavení (a to i v opozici k spisovnému jazyku), tj. obecné češtiny. Zachycení nářečních jevů existujících ještě jako živá skutečnost se tak stává závažným úkolem a důležitým svědectvím. Takovou výpovědí o jazyce dneška i nedávné minulosti je studie Jany Jančákové Nářečí a běžná mluva na Příbramsku (AUC. Philol. Monogr. 88, Praha 1987, 173 s.). Knihu výrazně ovlivnilo několik skutečností: poloha zkoumané oblasti, tj. Příbramska, volba výzkumných metod a autorčina dokonalá znalost jazykové situace na Příbramsku jako důsledek dlouhodobé usilovné práce.

Za základ svého výzkumu zvolila autorka Dotazník pro výzkum českých nářečí určený pro Český jazykový atlas, doplněný o další položky. Vypracovala vlastní dvojstupňovou síť (do sítě nebyly zahrnuty body Českého jazykového atlasu; oba výzkumy se však doplňovaly) s 37 body, z nichž více bylo soustředěno na území „vlastního“ Příbramska, další pak byly rovnoměrně rozmístěny v ostatních částech okresu i na přesazích do okresů sousedních. Dvojstupňové síti odpovídá i dvojí stupeň výzkumu. Kromě toho autorka zaznamenává spontánní projevy mluvčích a v ostat[74]ních bodech sítě na „vlastním“ Příbramsku byly pořízeny zvukové záznamy souvislých projevů respondentů (výběr z nich prezentuje autorka na s. 117—121).

J. Jančákové šlo především o zachycení nejstaršího zjistitelného stavu nářečí (autorka pracovala se 112 respondenty ve věku nad 70 let) s orientací na jevy diferenční (v konfrontaci se spisovným jazykem). Tento přístup se ukázal jako velmi vhodný, protože autorce umožnil jednak velmi plasticky zachytit jazykový reliéf Příbramska, jednak porovnáním mluvy venkovských obcí a centra městského charakteru, ale především mluvy nejstarší a nejmladší generace (i když mladé generace nikoli na tak široké bázi) ukázat jazykové posuny v běžně mluvených projevech sledované oblasti.

Práce J. Jančákové se člení do 3 částí: I. Soubor charakteristických jazykových znaků Příbramska (s. 19—94), II. Jazykovězeměpisný rozbor (s. 95—106), III. K perspektivám dalšího vývoje běžné mluvy na Příbramsku (s. 107—116). Následují výběr ze souvislých projevů informátorů a část nadmíru důležitá, mapová příloha obsahující 80 map.

V první a nejrozsáhlejší části monografie věnuje J. Jančáková největší pozornost analýze jevů hláskových a tvaroslovných: jednak právě ony patří mezi hlavní diferenční znaky, jednak se tu nabízí možnost srovnávat s jinými pracemi zahrnujícími Příbramsko nebo popisujícími sousední oblasti. Autorka konfrontuje svá zjištění především s prací J. Voráče (Česká nářečí jihozápadní, I. Praha 1955; II. 1976), ale i s pracemi jinými. Autorčin důsledný a územně detailní popis dovoluje pak stanovit, které variantní jevy jsou celopříbramské a které jsou doloženy jen na části území, zda jde o jevy místní nebo zda se jimi Příbramsko začleňuje do některé širší oblasti.

Poněvadž se autorka orientovala na příznakové rysy mluvy nejstarší generace, zjistila tu ještě značné množství variantních podob, ať příbramských, nebo zasahujících na Příbramsko z oblasti střč. (ze Sedlčanska, Benešovska), zejména však z oblasti jzč. Sledované jevy se však, jak konstatuje J. Jančáková, většinou rozkládají a jejich rozpad se projevuje tím, že jednotlivé podoby, tvary, jednotlivá slova (skupiny slov), tvořící kdysi relativně kompaktní celky, mají různý územní rozsah, posouvající se směrem k jádrové oblasti.

Tak např. u charakteristické jzč. změny ’e a některé podoby žijí na celém území ((h)řešato, hřablo), izoglosy jiných podob (např. čalo, fčáli) vedou porůznu Příbramskem. Pevné jsou dosud u nejstarší generace jzč. délky v gen. pl. kuřát, strnišťát nebo infinitivy se starou krátkostí, nest, pect. Poměrně výrazně se zachovává jč. disimilace ve skupinách sykavek, polosykavek a zubnic, zvl. typ bej sebe, ale směrem na sever případů ubývá.

V tvarosloví se jako výrazně produktivní typ ukazují neutra ďíťe - ďíťata, k nimž patří i celá skupina jmen malých děvčat (tvořených od příjmení): Čermáče - Čermáčata a charakteristický lok. sg. m. a n. měkkých zájmen, vo našom, vo čom. Na jz. část Příbramska zůstává omezen typ nesklonných poses. adj. bratrovo (// slož. bratrovej), zachovává se starý rozdíl gen. sg. f. // dat., lok. sg. f. tí dobrí // tej dobrej, ale na severovýchodě dochází k vyrovnání ve prospěch genitivní podoby.

Široký záběr výzkumu dovoluje J. Jančákové, aby vedle jevů hláskoslovných a tvaroslovných popsala i zvláštnosti Příbramska z oblasti tvoření slov, syntaxe a lexikologie. Např. v kap. „Rozdíly v tvoření slov“ je vytknuto několik výrazných slovotvorných typů: nesklonná rodinná jména Novákojc, -ojic (jzč. typ) nebo jako místní specifikum tvoření jmen chlapců z mužských příjmení příp. -ík (Mrázík, Nováčík) a už zmíněný typ Čermáče u jmen dívek.

V kap. „Syntaktické zvláštnosti“ upoutá — vedle několika specifických rysů, jako je vyšší frekvence spojky poňevadž (// protože) nebo častější užití infinitivní polovětné vazby s podmiňovacím významem — zvlášť typ otázek s částicí -li (Dlouho-li bude u ďedi? stejně jako Moc-li toho koupila?) v úloze otázek doplňovacích. Autorka upozorňuje také na odlišné slovesné vazby, ale zde jde - stejně jako u ostatních rozdílů syntaktických, které autorka uvádí - o případy ojedinělé.

V „Charakteristice lexikálních diferencí“ je zachyceno - kromě celopříbramských slov spojených s archaickou nářeční vrstvou a nezřídka cizího původu - i množství výrazů, jejichž izoglosy na zkoumaném území končí (celkem 72 izoglosy, především jzč. jednotek, které zasahují různě hluboko, ale i střč.).

[75]Zásadní význam má v práci J. Jančákové jazykovězeměpisný rozbor. Autorka tu slovně, ale i na velkém množství map začleňuje jednotlivé jazykové jevy do prostoru Příbramska: Příbramsko se tu jeví neobyčejně plasticky jako oblast zahrnující jevy celočeské (společné čes. nářečím v užším smyslu) i jevy patřící sousedním nářečním oblastem a zahrnující Příbramsko do některé z nich. Zvlášť důležité je zjištění přesahů u jevů z jzč. podskupiny: jevy charakteristické pro celou jz. polovinu Čech figurují na celém Příbramsku, jevy patřící k vlastní jzč. podskupině buď hranic Příbramska nedosahují, nebo na jeho území dobíhají.

Vnitřní diferenciace Příbramska je neobyčejně bohatá, územím probíhá asi 100 izoglos hláskových a morfologických a zhruba stejný počet izoglos slovotvorných a lexikálních. Velmi poučný je směr izoglos. Je až překvapivě pravidelný: průběh většiny izoglos je úhlopříčný a signalizuje stupňovitý přechod od archaičtější jz. části starého soudního okresu až po nivelizovanější sv. část sousedící s Dobříšskem. Druhý charakteristický směr je opačný úhlopříčný, až vertikální (zvl. v částech kolem toku Vltavy a ve směru hřebene Brd). Sepětí směru izoglos se staršími správními hranicemi a s přírodními podmínkami je prokazatelné. Jazykový charakter Příbramska jako přechodové oblasti a jako území patřícího dříve z větší části k jzč. podskupině dokreslují izoglosy základních diferenčních jevů, převážně morfologických. Za zvlášť cennou část práce je třeba pokládat soubor map, zejména pak map souhrnných (svodných typových, map zaznamenávajících frekvenční svod izoglos a souhrn všech izoglos), které nápaditě a přehledně graficky dokreslují jazykovou členitost Příbramska.

Autorka věnovala pozornost i mluvě Příbrami samé a její mladé generaci. Zaznamenala silné nivelizační posuny, a to ve všech jazykových plánech; městská mluva v Příbrami ztrácí svou příslušnost k jzč. oblasti.

J. Jančáková dokázala, že tradiční dialektologické metody a jazykovězeměpisný přístup nic neztratily na svém významu ani v současné době, kdy nářeční jevy, zvl. v Čechách, nenávratně mizí. Autorčina mnohaletá práce v terénu, co do rozsahu zkoumaných jevů, počtu obcí a respondentů ojedinělá, ukazuje, jak se jazyková situace, v minulosti bohatě rozrůzněná, vyrovnává směrem k většinovému stavu úzu, směrem k obecné češtině. Nivelizační proces je zvlášť patrný v takových přechodových oblastech, jakou je Příbramsko, a v práci J. Jančákové je přesvědčivě zachycen. A to je druhý významný autorčin přínos: zachycuje jazykovou situaci v jejím vývoji, v její dynamice.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 1, pp. 73-75

Previous Vlasta Straková: Člověk a jeho jazyk v sovětské jazykovědě

Next Jiří Nekvapil, Ivo Vasiljev: Mezinárodní ročenka pro evropskou sociolingvistiku