dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Konference o osobnosti a díle Karla Čapka

Jana Hoffmannová

[Chronicles]

(pdf)

Конференция о личности и творчестве Карла Чапека / A conference on the personality and work of Karel Čapek

U příležitosti 50. výročí úmrtí Karla Čapka se konala ve dnech 6.—7. prosince 1988 na Dobříši mezinárodní konference na téma „Člověk, svět a umění Karla Čapka“, pořádaná Ústavem pro českou a světovou literaturu ČSAV spolu s řadou dalších vědeckých, kulturních a osvětových institucí. Domníváme se, že informace o této konferenci má své místo také v našem časopise — už proto, že K. Čapek v r. 1935 v tisku vřele uvítal založení periodika Slovo a slovesnost a v jeho prvním čísle na požádání uveřejnil závažný příspěvek (Kdybych byl lingvistou, SaS, 1, 1935, s. 7—9).

Takřka padesát referátů prezentovaných na konferenci prokázalo především složitost Čapkovy osobnosti a jeho uměleckého odkazu a dynamický vývoj recepce Čapkova díla, k němuž dochází v kontinuitě a diskontinuitě procesů politického a kulturního vývoje společnosti. Z toho přirozeně vyplývá množství badatelských přístupů, úhlů pohledu na Čapkovu osobnost a dílo a nutnost konfrontovat dosavadní poznání se současnou interpretací. Je třeba najít správný vztah mezi aspekty politickými, ideologickými, světonázorovými na straně jedné a uměleckou hodnotou Čapkova díla, jeho vlastní filozofií, noetikou a etikou na straně druhé, a žádný z interpretačních principů neabsolutizovat. Tyto obecné předpoklady dnešního přístupu ke K. Čapkovi byly rozebrány především v úvodních referátech H. Hrzalové a M. Pohorského (ale i ve vystoupení B. Jiráska, J. Heřtové aj.).

Z. Konstantinovič (Rakousko) vyložil polyperspektivnost Čapkova díla i jeho interpretace na základě východisek moderní teorie perspektivy (viz u nás zejména práce A. Macurové). — Jednu z naznačených perspektiv dále rozvinula I. Bernštejnová (SSSR), která srovnávala Čapkovy názory na realismus s vlastním přínosem jeho tvorby k typologické diferenciaci realismu. Ve vztahu k vývoji realistických principů zobrazení zdůraznila Čapkovu novátorskou iniciativu spojující science-fiction s filozoficko-psychologickým typem románu. — Jinou z uvedených perspektiv, tj. kontext triviální literatury, konkretizoval Z. Zapletal: zabýval se Čapkovým dílem z hlediska literatury pro děti a mládež i neintencionální četby mládeže a na pozadí funkčně chápaného vztahu náročné, hodnotné dětské četby a okrajového pólu literatury populární (tedy problému, kterému K. Čapek věnoval i teoretickou pozornost). — O. Malevič (SSSR) se pokusil o paralelní periodizaci Čapkova politicko-filozofického vývoje a jeho postojů umělecko-estetických: vznikly tak překvapivé paralely, jako např. souběžnost mladistvého anarchosocialismu a secesního stylu nebo pragmatického liberalismu a modernismu. — Čapkově anticipaci postmodernismu (s jeho mnohostranným relativismem, pluralismem, antidogmatismem, zdůrazňováním role náhody a hermeneutickým pojetím interpretace) byl věnován zajímavý referát H. Janaszekové-Ivaničkové (Polsko).

Různým aspektům začlenění K. Čapka do mnohovrstevné kulturní tradice byly věnovány i další příspěvky. R. Pynsent (Velká Británie) využil jako interpretačního prostředku nostalgie, jejíž stopy hledal v Čapkově životě, ve stylu jeho díla (zvláště v dekadentních a secesních juveniliích) i ve čtenářské recepci. — Už v referátu M. Pohorského byly podrobně analyzovány složité vztahy K. Čapka k F. X. Šaldovi a V. Vančurovi, napětí mezi jejich politicko-filozofickými názory i estetickými kritérii. — D. Moldanová sledo[174]vala Čapkovy ambivalentní postoje k dílu F. Šrámka, jeho přehodnocování šrámkovských motivů. — M. Bodlák ukázal hodnocení K. Čapka v pracích členů Bloku socialistických spisovatelů (zvláště B. Václavka). — Vztahem K. Čapka a B. Bartóka (jejich spoluúčastí na evropském intelektuálním životě; shodným chápáním vztahu autentických přínosů národní kultury a hodnot univerzálních, nadnárodních) se zabýval L. Dobossy (Maďarsko). — Zpracování analogického motivu v díle K. Čapka a F. Kárinthyho sledovala J. Pašiaková. — Paralely mezi K. Čapkem a K. Krausem rozebral K. Krolop (NDR; viz dále).

S nacházením nových přístupů k životu a dílu K. Čapka souvisí i odhalování některých dosud málo známých stránek jeho „veřejné biografie“: tak se zabýval O. Malevič anarchosocialistickou epizodou K. Čapka za studií v Hradci Králové, L. Vacina hovořil o Čapkových návratech do rodného kraje a obrazech těchto návratů v Čapkově díle. — M. Jähnichen (NDR) založil nový pohled na Čapka-antifašistu na charakteristice jeho diferencovaného vztahu k německé demokratické kultuře, reprezentované emigrujícími představiteli německé inteligence, a k fašistickému Německu.

Zájem řady referentů přirozeně vzbudilo Čapkovo pojetí kultury, humanismu, demokracie, svobody. V. Kudělka při výkladu o Čapkově pojetí kultury zdůraznil potřebu kulturní kontinuity, zároveň však permanentního prosazování nových hodnot; dále pak přesvědčení, že kulturní a umělecké problémy nelze oddělovat od problémů politických, které bylo příznačné pro celou ofenzívu umělecké inteligence v evropské krizi 30. let (viz činnost T. Manna, S. Zweiga, B. Brechta, R. Musila, M. Krleži a dalších). — F. Valouch ukázal historické zdroje těchto humanistických projektů a zařadil je do kontextu řešení existenciálních otázek člověka ve světě, v nadindividuálních souvislostech, strachu z unifikace a odcizení atd. U Čapka konstatoval určité směšování aspektů sociálních a morálních, vedoucí někde k filantropickým projevům. — O Čapkově „modelu lidského bratrství“ hovořila i Ch. Balabanová (Bulharsko). — Filozofickou kategorií svobody, projevy názorů na vztah svobody a nutnosti v Čapkově díle se zabýval J. Sommer.

Diskuse o Čapkově humanismu se tedy vyznačovala dvěma hlavními akcenty: zájmem o člověka a zájmem o možnosti vědy, její úlohu v gnozeologických procesech a ve vývoji společnosti. Oba tyto akcenty originálně spojil S. Nikolskij (SSSR), který demonstroval Čapkovu touhu po celistvosti a autenticitě osobnosti, po kolektivní solidaritě, Čapkovo prosazování a upevňování humanistických norem lidské existence na vizích „pseudočlověka“ (redukovaného, dehumanizovaného člověka) ztělesňovaných Čapkovými roboty, Mloky, hmyzem, a „antičlověka“ (představitele animální doktríny bez lidského obsahu v protifašistických dílech). Oscilaci člověk — nečlověk považuje Nikolskij u Čapka za jeden z hlavních organizačních principů uměleckého celku.

Četní účastníci konference věnovali pozornost některým konkrétním dílům K. Čapka a jejich specifickým kontextům. I. Seehasová (NDR) začlenila Čapkovy utopie do vývoje utopických žánrů v Evropě ve 20. stol.; hledala souvislosti s dílem I. Erenburga, A. Huxleye, K. Krause aj. (Podobně ukázala i M. Pavlů vztahy mezi Válkou s Mloky, utopiemi H. G. Wellse a romány R. Merleho.) Čapkovu originalitu spatřuje autorka zejména v pojetí „malého člověka“, který je v utopiích přítomen jako prototyp, jako adresát i jako motivační světonázorová kvalita; dále v úloze humoru, ironie apod. — F. Černý se zabýval rozdílným chápáním a zkreslováním autorského záměru v jednotlivých kritických, inscenačních i diváckých interpretacích RUR. Témuž dramatu věnoval filozoficky hluboký rozbor O. Friggieri (Malta): zaměřil se na Čapkův výklad poměru člověka-tvůrce a jeho výtvoru, na Čapkův rozporuplný vztah k lidstvu i k vědeckotechnickému pokroku (viz projevy důvěry, obdivu, respektu, strachu i pohrdání) a na složitý vztah tří dimenzí — božské, lidské a vědecké — v Čapkově vizi světa. — Rozložení postav v Bílé nemoci jako reprezentantů určitých idejí a morálních principů se pokusila nově vyložit Z. Bastlová. — J. Pechar analyzoval vztah reality a fikce v Povětroni z hlediska lidského smyslu událostí i jejich kauzální logiky: opřel svůj rozbor o obecná schémata myšlení i speciální narativní schémata, sémioticky interpretovaná např. A. Greimasem, a zdůraznil též úlohu metaforického principu ve výstavbě textu. — Dva příspěvky k výkladu Života a díla skladatele Foltýna konfrontovaly [175]torzo románu se známými Čapkovými záměry pro dokončení díla: J. Galík se přitom zaměřil na vývoj charakteristiky hlavní postavy, zatímco F. Všetička se zabýval symetrií a rytmizací kompozičního vzorce (uspořádání kapitol, jejich názvy) ve variantě torzovité a v předpokládaném dokončeném celku.

Čapkův vztah k literární vědě podnětně ukázal F. Buriánek: charakterizoval předpoklady a vývoj Čapka-literárního kritika, obsáhlý soubor jeho literárních recenzí, portrétů, nekrologů, ale i teoretické úvahy apod.

Na konferenci upoutala pozornost i problematika textologická. Podle H. Hrzalové, F. Valoucha aj. je třeba nově analyzovat Čapkovy texty žijící v petrifikované podobě; pracovat s rukopisy, sledovat genezi textu, hledání tvaru, výběr z alternativ. Praktickou ukázku těchto metod předvedl P. Janoušek, který rozebral nepoužité varianty Čapkových dramat (Loupežníka, RUR, Bílé nemoci) z hlediska posunů v dějové a fabulační stavbě, zásahů do významové struktury atd.

Řada příspěvků se v různé míře dotkla také Čapkova vztahu k jazyku, řeči, lingvistice. O Čapkově odporu k redukcionistickým postupům v myšlení a vyjadřování (fráze, vycpávky apod.) hovořila mj. H. Janaszeková-Ivaničková; a obdobně motivoval i K. Krolop svůj výklad o vztahu K. Čapka a K. Krause. Oběma autorům byla podle referenta společná koncepce „morální filologie“, tj. odpor k frázi, redundanci, automatismu, snaha kriticky interpretovat skutečnost i texty; paralelu mezi oběma autory lze najít i v jejich práci s citáty (využívali jich jako prostředků „tvořivé destrukce“ v kritikách a polemikách, uvědoměle pracovali na výstavbě textového prostoru pro začlenění citátu, využívali Brechtovy metody „citátu bez komentáře“).

J. Hoffmannová se pokusila na základě vyjádření K. Čapka o jazyce a řeči postihnout určitý úsek Čapkovy koncepce člověka (jako výrazné složky osobnostní struktury vystupují u Čapka mj. individuální vyjadřovací schopnosti a styl, schopnosti recepční a interpretační, poměr k mateřskému jazyku i k jazykům jiných národů, individuální profilace poměru slova a činu). Reflexe komunikační funkce v Čapkově metajazyce (viz o tom už J. Hoffmannová, Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka, SaS, 40, 1979, s. 295—302) ukazuje místo sociálních aspektů v Čapkově koncepci člověka. Vedle toho referentka zdůraznila Čapkovu anticipaci programu moderní lingvistiky (chápané jako společenská kritika a diagnostika), profilu jejího interdisciplinárního kontextu, antropologických aspektů komplexního zkoumání jazyka a řeči (viz o tom též J. Nekvapil, K pojetí jazykovědy u Karla Čapka, NŘ, 68, 1985, s. 88—90).

Kontaktem K. Čapka s lingvistikou (a literární vědou) se zabýval ve svém příspěvku i K. Horálek. Vyrovnal se s některými soudy J. Mukařovského o K. Čapkovi a soustředil se na dva problémy: na Čapkův přínos pro vývoj české věty („umělecké“ i „vědecké“) a syntaktické teorie, a dále na Čapkův výklad dějinného přechodu od prosté referativní funkce řeči k básnické fikci, od elementární událostní epiky k odtržení komunikačních prostředků od reality, k autonomii a magii slova (tedy k závažné otázce teorie epiky a narativních textů).

J. Bartůňková vystoupila s inspirativní analýzou podílu paralingválních prostředků na stylu a smyslu Čapkových dramat. Soustředila se přitom na prostředky fonematické, ale hlavně intonační (proměny melodických schémat, rytmizace dialogu, pauzy, i např. využívání zvukových kvalit jiných jazyků); ukázala jejich vztah k sémantické výstavbě textů. — Funkci neverbálních výrazových prostředků (tj. autorových vlastních ilustrací a fotografií) ve výstavbě a recepci některých Čapkových próz zkoumal B. Hoffmann; sémioticky heterogenní texty cestopisů a Dášeňky přitom rovněž analyzoval ve vztahu k autorově intenci.

Velký blok referátů zahraničních bohemistů přinesl řadu fakt o recepci Čapkova díla v zahraničí a umožnil konfrontaci Čapkova místa v domácí a světové literatuře. Příspěvky většinou podávaly přehled o vydávání Čapkových děl v jednotlivých zemích, o inscenování jeho dramat a o jeho literárněhistorickém zpracování aj. O slovenských „rezonancích“ K. Čapka, zvláště o vztahu předních představitelů slovenské kultury k němu (L. Novomeský, M. Pišút, A. Matuška aj.) hovořil K. Rosenbaum. O recepci Čapkova díla v SSSR informovala S. Martemjanová (SSSR), speciálně na Ukrajině V. Motornyj (SSSR) a na Litvě M. Kusá; scénář filmu natočeného na motivy RUR přiblížila V. Kamenská (SSSR). Přehled o recepci v Bulharsku podal I. Pavlov [176](Bulharsko), o recepci v Chorvatsku P. Jirsak (SFRJ), o recepci v Maďarsku O. Zádor. Na působení Čapkovy Matky v době války ve Vietnamu poukázal Duong Tat Tu.

Konference o osobnosti a umění Karla Čapka se tedy stala velmi zajímavým a podnětným setkáním představitelů různých oborů. Je škoda, že blok referátů více či méně lingvisticky zaměřených nebyl koncipován soustavněji; přesto se domníváme, že ani možnosti a perspektivy tohoto přístupu ke komplexní čapkovské problematice mezi mnoha jinými úhly pohledu nezapadly. Stojí za to i tyto přístupy dále rozvíjet — už vzhledem k mimořádné aktuálnosti celého Čapkova díla pro současného čtenáře, jak to konference přesvědčivě prokázala.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 2, pp. 173-176

Previous Ilona Štorcová: Mezinárodní zasedání o mluvené a psané komunikaci

Next Igor Němec: Historie mateřského jazyka a národní sebevědomí