dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Americké sympozium o jazyce a prehistorii

Václav Blažek

[Chronicles]

(pdf)

Американский симпозиум о языке и доисторическом периоде / An American symposium on language and prehistory

Zásluhou profesorů slovanských jazyků a literatur V. Shevoroshkina, B. Stolze a jejich kolegů J. Catforda a T. Markeye se ve dnech 8.—12. XI. 1988 uskutečnilo na Michiganské univerzitě v Ann Arboru setkání zástupců historickosrovnávací lingvistiky operující s genetickou příbuzností mezi jazykovými rodinami či dokonce hypotetickými makrorodinami. Podobné konference se konaly zatím patrně jen v SSSR (1972, 1977 — o nostratické makrorodině, 1984 — o nostratické, sino-kavkazské a austrijské makrorodině), ale bez mezinárodní účasti. Díky popularizační činnosti V. Shevoroshkina a jeho kolegů a žáků, ale též autoritě J. H. Greenberga (USA), specialisty na genetické klasifikace lingvisticky nejsložitějších oblastí (subsaharská Afrika, indo-pacifický region, obě Ameriky), se během 80. let podařilo upoutat zvýšený zájem amerických lingvistů i širší odborné veřejnosti o otázky vzdálené jazykové příbuznosti. Ojedinělost sympozia spočívala v tom, že představovalo zatím první mezinárodní fórum, kde bylo možno konfrontovat stanoviska a přístupy americké a evropské školy a provést tolik nutnou syntézu jejich výsledků. Organizátoři však přizvali i lingvisty konzervativnější ve vztahu ke vzdálené jazykové příbuznosti, ale známé precizní metodologií i argumentací, např. E. Hampa (USA), C. Watkinse (USA).

Na sympoziu vystoupilo 17 referentů z USA, 12 ze SSSR, po jednom z Francie, Rakouska, ČSFR, MR a Izraele.

Velká pozornost byla věnována metodologickým otázkám hypotetické existence makrorodin a rekonstrukce jejich prajazyků. Na toto téma vystoupili mj. E. Pulgram (USA) s příspěvkem „Rekonstrukce a realita“, R. Wescott (USA) „Lingvistická prehistorie“, A. Manaster-Ramer (USA) „Historická, teoretická a počítačová lingvistika“, S. Lamb (USA) „Implikace plynoucí z podstaty jazyka k otázce monogeneze“, H. Birnbaum (USA) „Genetické a typologické přístupy k vnějšímu srovnání jazyků“, V. Ivanov (SSSR) „O prajazycích“, E. Chelimskij (SSSR) „Analýza argumentů ‚antialtaistů‘ a ‚antinostratiků‘“, I. Györiné-Hegedüs (MR) “Aplikovatelnost exaktních metod v nostratickém bádání: rekonstrukce nostratické gramatiky“.

Především typologický přístup k prajazykové rekonstrukci zvolil J. H. Greenberg (USA) ve svém příspěvku „Prehistorie indoevropského vokalického systému v historickosrovnávací perspektivě“.

Několik referentů se věnovalo nostratické historickosrovnávací fonologii a slovní zásobě, např. A. Dolgopolsky (Izrael) referátem „Nostratické studie dnes: problémy nostratické srovnávací fonologie“, M. Kaiser (USA) „Od nostratičtiny k indoevropštině: poznámky k historické fonologii“, A. Korolev (SSSR) „Průběžná práce na nostr. slovníku“.

Pozornosti se těšily otázky rekonstrukce dílčích prajazykových jednot. Objevily se mj. v těchto příspěvcích: A. Dolgopolsky „O laterálních afrikátách v hamitosemitštině“, A. [252]Militarev (SSSR) „Současný stav afroasijské rekonstrukce“, V. Orel (SSSR) spolu s nepřítomnou O. Stolbovou (SSSR) „Rekonstrukce afroasijského vokalismu: kušitsko-čadské korespondence“, V. Blažek „Afroasijské číslovky a jejich areální a genetické vztahy“, S. Tyler (USA) „Drávidsko-uralské číslovky a zájmena“, K. Menges (Rakousko) „Východonostratické jazyky: altajština a drávidština“, A. Dybová (SSSR) „Metody systémové rekonstrukce altajské a nostratické slovní zásoby (názvy částí těla)“ aj.

O své práci na srovnání severokavkazského prajazyka s jazyky na-dene informoval S. Nikolajev (SSSR). Celkem největší ohlas vyvolal příspěvek S. Starostina (SSSR) „Nostratičtina a sinokavkazština“, v němž autor zkoumal hypotetickou jazykovou jednotu obou makrorodin. Sinotibetským jazykům v areálním kontextu jazyků austronéských a austroasijských věnoval svůj příspěvek „Lingvistická prehistorie Jihovýchodní Asie“ I. Pejros (SSSR), autor „Srovnávacího slovníku sino-tibetských jazyků“ (spolu s S. Starostinem, rukopisná práce). Ve svém dalším příspěvku „Austrijská makrorodina: některé úvahy“ shrnul argumenty podporující austroasijskou hypotézu. Austroasijských jazyků se týkal i příspěvek G. Difflotha (USA) „Nové bádání o austroasijských jazycích“.

Australskými jazyky se zabýval autor této zprávy v referátě „Australoidní element v drávidštině?“. Prověřoval hypotézu o australsko-drávidské příbuznosti (srov. Caldwell, Trombetti, Dixon): svůj materiál interpretoval spíše jako dědictví předdrávidského substrátu, snad jazykově spřízněného s jazyky australskými.

Amerindské jazyky se těšily pozornosti především amerických lingvistů. M. Ruhlen (USA) v příspěvku „Amerindské jazyky“ seznámil účastníky s poslední verzí genealogické klasifikace amerindských jazyků svého učitele J. H. Greenberga (1987): rozlišují se zde tři základní jazykové jednoty: eskaleutská, velmi pravděpodobně součást nostratické (euroasijské podle Greenberga) makrorodiny, na-dene, zřejmě náležející do sino-kavkazské makrorodiny, a konečně vlastní amerindská makrorodina, hypoteticky spřízněná s austroasijskou makrorodinou (Nikolajev, Leščiner).

M. Keyová (USA) se v příspěvku „Jihoamerické indiánské jazyky“ zaměřila na odhalování nejstarších vztahů mezi jihoamerickými jazykovými rodinami. A. Manaster-Ramer (USA) přednesl zprávu o své rekonstrukci uto-aztéckých jazyků, opět v širokém kontextu ostatních amerindských jazykových rodin.

Několik příspěvků bylo věnováno metodologii tzv. globálních srovnání a interpretaci konkrétních etymologií spojujících více jazykových makrorodin. Nejpříznivěji byl přijat S. Starostin se zmíněným pokusem srovnat rekonstruované prajazyky nostratické a sinokavkazské makrorodiny. Příspěvek J. Bengtsona (USA), spolupracujícího s M. Ruhlenem (USA), vyvolal poněkud skeptickou reakci např. E. Hampa, ale též moskevských nostratiků: ti oběma autorům vytýkali přílišnou důvěru v masové komparace ve stylu J. H. Greenberga. V. Blažek upozornil na předčasnost globálních etymologií, nejsou-li hotovy dílčí rekonstrukce a prověřeny systémy regulérních responzí. Současně ilustroval omezené, ale přesto plodné možnosti tzv. globálních izoglos, zatím zejména pro typologii sémantickou, později i pro globální klasifikace. E. de Grolier (Francie) vystoupil se dvěma příspěvky, v nichž objasňoval svou myšlenku „Paleolingvistického atlasu“. V prvním vyšel z analýzy ideofonů univerzálních pro jižní Afriku a Indii, ve druhém se zaměřil na sémantickou motivaci pojmenování koně.

Otázkami substrátových jazyků se vedle V. Blažka zabýval speciálně E. Polomé (USA) v příspěvku „Indoevropština a substrátové jazyky západní Evropy“. Severokavkazskou příslušnost etruštiny dokazoval V. Orel (SSSR) v příspěvku, jehož spoluautorem byl též S. Starostin.

Statistické metody pro verifikaci vzdálené příbuznosti navrhl M. L. Bender (USA). S mimořádným zájmem byl přijat referát S. Starostina „O lingvistickém datování“, v němž autor vystoupil se svou originální modifikací glottochronologie a dále objasnil vlastní novou metodu tzv. kořenové glottochronologie. Starostin poopravil Swadeshův postulát o konstantní rychlosti změn ve slovní zásobě. Další závažnou korekci provedl tím, že ze všech úvah vyloučil přejatou část slovní zásoby. Na základě úvahy o různé rychlosti výměny slov v testovacím soupisu (tj. popření dalšího Swadeshova postulátu) nahradil Swa[253]deshovu exponenciální funkci funkcí transcendentní

N(t) = NO . e—rN(t),t²

(r ≐ 0,05),

kde N(t) znamená počet slov, která zůstanou za dobu t ze základního soupisu o NE slovech (zpravidla NE = 100), jestliže předpokládáme, že za každé tisíciletí ubude rN(t) slov. Tato funkce konečně vystihuje i závislost rychlosti úbytku slovní zásoby na počtu zbylých slov.

Starostinova metoda kořenové glottochronologie (též etymologické lexikostatistiky) se od klasické glottochronologie i jejích variant liší především tím, že sleduje zachování vlastního kořenového morfému, nikoliv také významu. Další závažný rozdíl spočívá v tom, že nepracuje s pevně stanoveným soupisem, ale s textem srovnávaného jazyka zaručujícím synchronní úroveň, z něhož vybírá určitý počet různých kořenů (obvykle 100) a k nim hledá na úrovni kořenové etymologie paralely ve srovnávaném jazyce. Starostin přesvědčivě prokázal na příkladech většího počtu textů z více jazyků, že počet společných kořenových morfémů zůstává konstantní bez ohledu na výběr textu i kořenů. Vlastní matematický aparát se nijak neliší od klasické glottochronologie modifikované Starostinem. Pro dobu divergence dvou jazyků tedy platí

kde

r = 0,035.

Obě Starostinovy metody umožňují operovat na chronologické úrovni makrorodin (tj. v intervalu 5—10 % společné slovní zásoby mezi současnými jazyky), avšak jen za předpokladu, že je dobře propracována historickosrovnávací gramatika a etymologie. Tyto předpoklady na současné úrovni poznání splňují pouze makrorodina nostratická a v menší míře sino-kavkazská.

Dalším velkým vkladem do výsledků konference bylo vystoupení zástupců jiných vědních oborů, zejména antropologů a archeologů, demonstrující plodnost symbiózy svých oborů s historickosrovnávací jazykovědou.

Např. L. L. Cavalli-Sforza (USA) v příspěvku „Expanze moderního člověka a korelace s areály rozšíření jazykových rodin“ předložil dendrogram sestavený na základě sérologické analýzy 120 genů zástupců mnoha desítek etnik z celého světa. Dendrogram pak srovnal s výsledky genealogické klasifikace jazykových makrorodin. Autor předpokládá nejstarší dichotomii asi před 92 000 lety, kdy první představitelé homo sapiens sapiens opouštějí Afriku. Další velké dělení klade do doby před 50 000 lety, kdy se vyděluje severoeurasijské a jihovýchodoeurasijské ohnisko. Z prvního centra zhruba před 32 000 lety expandují europoidé a severní mongoloidé, druhé ohnisko se rozpadá už před 40 000 lety na jižní mongoloidy a indo-pacifické negroidy; ty dělí na australské negroidy a vlastní melanoidy (Papuánce, Andamánce aj.) a datuje 32 000 let do minulosti. Jihomongoloidní větev odpovídá austroasijské makrorodině (tj. jazykům austroasijským, austronéským, thajským a miao-yao). Také spojení europoidů a severních mongoloidů souhlasí s hypotetickým genetickým vztahem mezi makrorodinou nostratickou a sino-kavkazskou, přesvědčivě demonstrovaným S. Starostinem. Poněkud spornější je postavení Amerindů, kteří se podle Cavalliho-Sforzy oddělují od severních mongoloidů (tedy ze severoeurasijské větve) asi před 25 000 lety. Toto stanovisko dobře souhlasí s názorem M. Ruhlena, který na sympoziu předložil 50 bohatě dokumentovaných amerindsko-nostratických paralel.

Názor Cavalliho-Sforzy o sekundárnosti jihovýchodoeurasijského etnogenetického ohniska podpořil G. Pope (USA) v příspěvku „Původ asijských populací“. Na metodologickou spřízněnost lingvistiky a biologie, především v oblasti genetické klasifikace a taxonomie, upozornil W. A. Croft (USA) v referátě „Lingvistika a biologie: podobnost metod“. Metodologickými otázkami syntézy historické lingvistiky, archeologie, paleobotaniky, paleozoologie a dalších věd se zabýval V. Šnirel’man (SSSR) v referátě „Historická lingvistika očima nelingvisty“. Tentýž autor spolu s A. Militarevem vystoupil s konkrétním příspěvkem „Problém proto-afroasijské pravlasti a kultury“ a spolu s I. Pejrosem s příspěvkem „K pochopení proto-drávidské prehistorie“.

Přes jistou odlišnost metodologických přístupů ke zkoumání tzv. vzdálené jazykové příbuznosti a jejích důsledků konference ukázala, že stanoviska americké a evropské školy se nejen vzájemně nevylučují, ale spíše doplňují, a jsou tudíž slučitelná. Budou-li v budoucnu masové komparace (Greenberg, Ru[254]hlen, Bengtson) prověřovány materiálově i typologicky dostatečně podloženými systémy regulérních fonetických korespondencí včetně korespondencí mezi rekonstruovanými prajazyky (Illič-Svityč, Starostin, Pejros), zákonitě vzroste nejen pravděpodobnost konstatovaných výsledků, ale i prestiž takových disciplín, jako je nostratická, sino-kavkazská, austrijská aj. historickosrovnávací jazykověda. Dostatečně nadějné jazykové rekonstrukce prajazykových systémů na úrovni makrorodin představují neobyčejně bohatý zdroj informací o lidské společnosti dávno před vznikem prvních písemně doložených pramenů.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 3, pp. 251-254

Previous Aleš Svoboda: O slovosledu svěže a spolehlivě

Next Jana Hoffmannová: Monografie o komunikační relevanci