Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Hadumod Bussmann: Lexikon der Sprachwissenschaft

Oldřich Uličný

[Book reviews]

(pdf)

Hadumod Bussmann: Lexikon der Sprachwissenschaft

Hadumod Bussmann: Lexikon der Sprachwissenschaft. A. Kröner Verlag, Stuttgart, 2. Ausgabe 1990 (1. Ausgabe 1983)

 

Vydávání větších či menších encyklopedických příruček je pro společenství informační epochy nezbytností. Současný rozvoj věd vyžaduje častěji než dříve věnovat se syntetickému hodnocení světového vědního pokroku. V lingvistice se v posledním dvacetiletí tato tendence výrazně projevuje zvláště v západní Evropě. Pojetí, zpracování a vybavení jednotlivých encyklopedických lingvistických příruček je ovšem na různé úrovni a souvisí často s jejich určením. Např. francouzská encyklopedie O. Ducrota a T. Todorova z r. 1972, stejně jako „abecední průvodce po francouzské lingvistice” (M. Arrivé, F. Gadet, M. Galmiche) z r. 1986 mohou sloužit nejspíš školním účelům a francouzské jazykové praxi vzhledem k obsahu, přinášejícímu především důkladný přehled francouzské gramatiky. Jejich informatické vybavení (rejstříky, bibliografie) je však chudé (v prvním) nebo žádné (v druhém případě). Starší příručky u nás dostupné, např. polský slovník Gołąbův a kol. nebo ruský Achmanovové, jsou sice přijatelně vybaveny rejstříky, přinášejí však poučení příliš stručné a z hlediska dnešního rozvoje lingvistiky už nepostačující. Svou trvalou informační hodnotu si ovšem zachovávají převážně citátové slovníky lingvistických škol, zvl. Vachkův slovník pražské školy (1960, rusky 1964) a Hampův slovník americké lingvistické terminologie (1957, rusky 1964).

Německé lingvistické encyklopedie jsou – s výjimkou Conradova velmi stručného slovníku vydaného v Lipsku r. 1985 – obvykle vybaveny a vypraveny na vysoké úrovni. Tomu také odpovídá jejich informační hodnota, která je obvykle up to date. Už tübingenský Lexikon der Germanistischen Linguistik z r. 1973, 2. vyd. 1980 (ed. H. P. Althaus, H. Henne, H. E. Wiegand) zaujal velkorysostí koncepce, šíří záběru a kvalitou zpracování. Méně rozsáhlá Lewandowského třídílná encyklopedie z l. 1973–75 se zase vyznačuje záběrem nejen západní, nýbrž i ruské, české a polské lingvistické literatury; obdobně Handbuch der Linguistik editora H. Stammerjohanna z r. 1975 uvádí velmi dobře informované stati o pražské škole a cituje dokonce i práce F. Trávníčka. Encyklopedie W. Welteho z r. 1974 vychází z generativistických teorií jazyka, ale je výborně informaticky vybavena a její výklady jsou značně instruktivní (byť dnes mají cenu již jen historickou).

Jak se do této nám dostupné společnosti začleňuje druhé vydání příručního slovníku mnichovské filoložky Hadumod Bussmannové? Jde o encyklopedii středního rozsahu s heslově uspořádaným výkladem. Na zpracování některých speciálních oblastí a pojmů se podílela řada odborníků; nejde sice o obsazení tak hvězdné jako v případě slovníku H. P. Altmanna et al., avšak pečlivost a úroveň zpracování tím není nijak nepříznivě ovlivněna. Slovník obsahuje přes dva tisíce výkladových hesel a kolem patnácti set hesel odkazových. Slovník nemá věcný ani jmenný rejstřík, zato obsahuje rejstřík anglických termínů s odkazy na slovníková hesla německá a dále mapovou část s vyznačením geografického rozšíření jednotlivých rodin jazyků. Není bez zajímavosti, že jediné dvě detailnější mapky jsou věnovány německým dialektům a baltským a slovanským jazykům (v orig. nevh. Balto-Slawische Sprachen). Proti prvnímu vydání z r. 1983 přibylo téměř 500 hesel, a tedy téměř třetina rozsahu slovníku. Hlavně však byla oslabena původně výrazně germanistická orientace zpracování, a to ve prospěch koncepcí obecně lingvistických a moderních formálních metod. Zde však je nutno připomenout, že bohatá, pečlivě vybraná a aktuální bibliografie citovaná u jednotlivých slovníkových hesel se omezuje na německy, anglicky a francouzsky psané prameny, takže bohatá [148]produkce jinojazyčná je citována jen v případě překladů. Týká se to jak prací sovětských autorů Apresjana, Admoniho, Gamkrelidzeho, V. V. Ivanova, tak i našich, polských aj. Tak z hlavních čs. cizojazyčných periodických publikací jsou citovány TCLP, TLP, obě periodika věnovaná matematické lingvistice (PBML, PSML) a Philologica Pragensia. Chybějí citelně Brno Studies in English, zvl. z hlediska zpracování problematiky aktuálního členění výpovědi, a dále bratislavský Recueil linguistique. Z periodik bývalých soc. zemí se uvádí jen rum. Revue de Linguistique Romane. A tak přes tvrzení o obsahovém posunu slovníku zůstává tu hodně germanocentrické orientace, srov. např. více než dvojnásobný rozsah hesla Deutsch ve srovnání s pojednáním o angličtině či francouzštině, zvláštní pozornost věnovaná němčině zahraničních dělníků a mn. j. Na druhé straně je velmi podrobně, až k výkladu jednotlivých pojmů, zpracován nejnovější vývoj Chomského generativního popisu jazyka a problematika moderních formálních metod vůbec. Při vší nezbytné výrazové sevřenosti informuje slovník velmi instruktivně také o jednotlivých pojmech a aspektech teorie řečových aktů a dalších komunikativně zaměřených lingvistických koncepcích, o pragmalingvistice, psycholingvistice, sociolingvistice, textové lingvistice, neurolingvistice aj.; záslužně značná pozornost je věnována didaktice jazykového vyučování. Autoři neopomíjejí ani oblast metodologickou, srov. hesla operační přístupy, jazyková teorie, jazyková universalia, formální logika aj. Tradiční pojmy základních jazykových rovin jsou vyloženy s důrazem na jejich využití v moderních koncepcích strukturního popisu, zvl. generativního a stratifikačního.

Slovník H. Bussmannové je všestranným dokladem smyslu pro aktuálnost podávaných informací. Z drobností jmenujme skutečnost, že v práci vydané r. 1990 je citována práce vydaná téhož roku (An Encyclopedia of Language, ed. N. E. Collins) a že v heslových statích o češtině a slovenštině se užívá zkratky ČSFR. Podstatnější však je, že seznam citovaných periodik, encyklopedických příruček, monografií i vybraných statí odpovídá – s výhradou jazykového omezení – aktuálnosti obsahové úrovně zpracovávaných hesel. S aktuálností jde ruku v ruce vysoká informativnost encyklopedie jako celku, přesnost a výstižnost formulací a místy přímo vzorový encyklopedický styl (srov. heslo teorie mluvních aktů a hesla odkazovaná). K sympatickým a důsledně uplatňovaným zásadám posuzovaného slovníku patří zřetel k terminologické polysémii, srov. hesla jazykověda, jazykový systém, systémová lingvistika (zde se upozorňuje na posun konotace pojmu směrem k jisté dehonestaci v některých komunikativně zaměřených koncepcích), gramatika, pád, funkce aj.

Na druhé straně zúžení jazykového a zčásti tedy i koncepčního záběru posuzované encyklopedie způsobuje, že měřeno hledisky naší lingvistické tradice i současnosti některé pojmy postrádáme, jiným se nedostává výkladových aspektů pro nás obvyklých. Tak pojem funkce je vykládán 1. matematicky, 2. glosématicky, 3. syntakticky (větný člen), chybí však pojetí teleologické, tj. „pražské”. Přestože jednotliví čeští lingvisté poválečné éry jsou u příslušných hesel citováni (zvl. J. Vachek, F. Daneš, B. Trnka, M. Dokulil, J. Firbas, P. Sgall, A. Jedlička), postrádáme ve slovníku hesla nebo pojmy komplexní kondenzace, syntaktická sémantika, sémantický a formálně gramatický aspekt valence, centrum a periférie jazykového systému, fundace ve slovotvorbě, funkční generativní popis aj. Tady se neuplatnily ani cizojazyčné edice našich prací, takže např. v bibliografii hesla sociolingvistika není citována čítanka Reader in Czech Sociolinguistics z r. 1987 a v příslušných kontextech chybí i výklad Sgallova generativního popisu jazyka a citace cizojazyčných publikací jeho skupiny. Jak je vidět, je pro autorku a její kolektiv příznačné, že stejně jako mnozí další lingvisté na Západě ohraničuje pražskou lingvistickou školu léty padesátými. Je třeba však upozornit i na jisté zjednodušení ve výkladu původního pražského strukturalismu, zvl. na jeho ztotožnění s funkcionalismem, na absenci řady jmen a pojmů (Mukařovského poetika, Skaličkova typologie, Havránkova teorie spisovného jazyka) aj.

Některé problémy však mohou být způsobeny i systémem odkazů a neexistencí jmenného a věcného rejstříku. Tak např. informaci o Hallidayových názorech přináší [149]heslo Systemische Grammatik, zatímco u hesla Funktionale Grammatik je Halliday pouze citován v bibliografii. Hesla nejsou odkazově propojena, v anglickém rejstříku se termín systemic linguistics nevyskytuje a anglický překlad přísl. něm. hesla zní – scale–and–category–grammar. Pro pokročilejšího zájemce může však být absence věcného rejstříku v lecčem poučná, protože upozorňuje na vývoj terminologického úzu: např. termín Aktuelle Satzgliederung je jako neheslový podřízen slovníkovému heslu Funktionale Satzperspektive. Apod.

Ryze uživatelské hledisko přináší také úvahy o tom, který typ encyklopedie je výhodnější a instruktivnější, zda heslové zpracování slovníkové, nebo ucelený výklad tematicky uspořádaný, jak se s ním setkáváme např. v cit. slovníku H. P. Althause nebo v zatím pěti vydaných oddílech monumentálního encyklopedického díla Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft (od r. 1982). Domnívám se, že každý přístup má své přednosti, v obou případech je však nutno dodržovat splnění tří základních informatických požadavků: uvedení aktuální a reprezentativní bibliografie bez ohledu na jazykové bariéry a vybavení encyklopedie rejstříkem jmenným a věcným. Bussmannové slovník splňuje jen první požadavek, a to ještě jen zčásti. Přesto lze říci, že jde o příručku přinášející zevrubné poučení o moderních lingvistických školách a koncepcích a také o teoriích starších a méně formálně orientovaných. Pro účely rychlé orientace zvl. v západní lingvistice a v bibliografii je to pomůcka opravdu aktuální a kvalitní. Navíc má reálnou šanci formovat názory celých studentských a postgraduantských generací; paralelně s prací na druhém vydání byl totiž text překládán do angličtiny na univerzitě v Berkeley pro londýnské vydání slovníku.

Úvahy nad strukturou a funkcemi lingvistických encyklopedických příruček nás přivedly k zamyšlení nad dvěma aspekty současného stavu a perspektiv naší lingvistiky. Prvním je komplexní prezentace výsledků čs. lingvistiky v zahraničí. Nejen z propagandistického hlediska by se podle mého názoru např. vyplatilo rozšířit vydávání cizojazyčného časopisu Linguistica Pragensia o přehledové stati i překlady zásadních aktuálních studií, které by reprezentovaly názory a výsledky celé čs. lingvistiky a zasazovaly je do kontextu světové lingvistiky, jak to průkopnicky realizoval prof. Vachek ve svých encyklopedických pracích věnovaných předválečné pražské škole, nebo jak to soustavně činí v případě vlastních aktuálních výsledků Sgallova výzkumná skupina. Druhým aspektem je hledisko lingvistické výchovy nových generací. Domnívám se, že po reprezentativních výkladových slovnících češtiny a po monumentální akademické mluvnici je načase věnovat energii zpracování reprezentativního encyklopedického slovníku lingvistické terminologie. Mnoho práce zde již bylo vykonáno – srov. cit. Vachkův slovník z r. 1960, Danešovy četné terminologické stati a jeho a kol. knihu Práce o sémantické struktuře věty z r. 1986, Průchovy přehledné příručky o psycholingvistice a pragmalingvistice, Černého dějiny lingvistiky a řady statí a monografií prezentujících a rozvíjejících domácí lingvistickou tradici včetně statí terminologických, jakož i recenze a přehledné studie poučeně informující o zahraniční lingvistické produkci.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 2, pp. 147-149

Previous Oldřich Leška: Michael Shapiro: The Sense of Change, Language as History

Next Slavo Ondrejovič: Ján Sabol: Syntetická fonologická teória