Florian Menz et al.: „Der Kampf geht weiter“. Der publizistische Abwehrkampf in Kärntner Zeitungen seit 1918

Jiří Nekvapil

[Book reviews]

(pdf)

Florian Menz et al.: „Der Kampf geht weiter“. Der publizistische Abwehrkampf in Kärntner Zeitungen seit 1918

Florian Menz – Johana Lalouschek – Wolfgang U. Dressler: „Der Kampf geht weiter”. Der publizistische Abwehrkampf in Kärntner Zeitungen seit 1918. Eine sprachwissenschaftliche Analyse von Vorurteilen und Feindbildern. Drava, Klagenfurt 1989. 230 s.

 

Kniha je příspěvkem k výzkumu národnostních vztahů v Rakousku, konkrétně k popisu jazykové, politické, resp. jazykověpolitické situace v Korutanech, kde žije slovinská menšina. Autoři analyzují německy psaný korutanský tisk od roku 1918 až po současnost a zaměřují se na tři základní otázky: (a) zda mají zprávy a komentáře týkající se korutanských Slovinců diskriminační, předsudečný, ba přímo nepřátelský charakter, (b) zda tyto rysy korutanského tisku vykazují historickou kontinuitu a v souvislosti s tím, (c) zda se v analyzovaném korutanském tisku dodnes uplatňují některé prvky nacistické ideologie. Kladné odpovědi na tyto otázky jsou naznačeny už v úvodu knihy. Její vlastní náplní je tedy spíš obsáhlá a rozmanitá argumentace, o kterou se kladné zodpovězení uvedených otázek může opřít.

Ačkoli autoři zdůrazňují, že analýza předmětu jejich zájmu vyžaduje interdisciplinární přístup, jde především o analýzu z pozic jazykovědy; psychologická a sociologická dimenze zkoumaných problémů zůstává v pozadí, nejpatrnější jsou přesahy dějepisné. Práce navazuje na obdobné výzkumy prováděné na katedře jazykovědy vídeňské univerzity, metodicky je blízká analýzám Ruth Wodakové a svou v zásadě textověhistorickou metodou (Diskurs–historische Methode) odkazuje k vídeňskému projektu „Sprache und Vorurteil” (srov. Wiener Linguistische Gazette 44/1989).

Kniha je rozdělena do sedmi částí. První čtyři (1. Einleitung, 2. Theoretische Ansätze und Überlegungen, 3. Design, 4. Untersuchungsmethoden und Kategorien; s. 12–43) [157]vytvářejí obecný rámec pro centrální část pátou (Ein Längsschnitt durch die Berichterstattung in den Kärntner Printmedien; s. 44–132) a šestou (Einige Fallstudien; s. 133–204). Následuje stručný souhrn a některé prospektivní úvahy (Zusammenfassung und Ausblick; s. 205–212), bibliografie, seznam zkratek, dva krátké autentické články z korutanského tisku a stručná informace o autorech recenzované knihy.

Výzkumné ambice autorů lze charakterizovat i tak, že usilují o systematizaci jazykových a textových prostředků, jejichž pomocí jsou komunikovány předsudky vůči národnostním menšinám. Konkrétní analýzy se pohybují zejména na dvou úrovních: jednak jde o politické lexikum, jednak o textové strategie. Analýza politické slovní zásoby navazuje na klasické stylistické přístupy, doplněné o některé poznatky politologické (např. rozlišení mezi politickými termíny, které mají pozitivní nebo negativní odstín nezávisle na ideologické soustavě, v níž fungují, a politickými termíny majícími pozitivní nebo negativní odstín podle toho, v které ideologické soustavě se nacházejí). Autoři podrobně ukazují, které metaforické názvy a klišé (topoi) se v příslušném období nejvíc uplatnily (např. topos „krve” nebo „němectví”) a jak byli v tisku nazýváni korutanští Slovinci a Jugoslávci. Významnou a pozoruhodnou součástí celého výzkumu je analýza textových strategií. Ty jsou probírány na různých stupních zobecnění; např. v rámci strategie „ospravedlnění” je pojednáno o strategii „menšina ano, ale …” a o strategii „explicitní převrácení vztahu oběť – viník” a v rámci naposled uvedené strategie se probírají strategie „menšina jakožto viník” a „většina jakožto oběť”. Vedle podobných argumentačních strategií je pozornost okrajově věnována strategiím prezentačním, zejména citování. Celkově je třeba říci, že rastr jazykových, resp. textových kategorií, který autoři pro účely svých analýz vypracovali, je poměrně bohatý. Už z toho je vidět, že lingvistika má co nabídnout i v případě zpracování na první pohled ne příliš lingvistických témat.

Recenzovaná kniha může sloužit jako vzorová studie pro obdobnou empirickou práci. Připomínky lze mít k jejímu obecnému rámci, který jednak má místy jen volný vztah ke konkrétním empirickým analýzám, jednak působí poněkud heterogenně. Ne příliš jasný je vztah mezi základními koncepty ’Sprache der Ideologie’, ’Ideologische Sprache’, ’ideologisches Sprachgebrauch’ (zejm. s. 17–20, 130, 205), viz také ’Vorurteilssprache’, ’Vorurteilstext’ (s. 40). A ještě ke všemu vypadl ze seznamu literatury v této souvislosti klíčový bibliografický údaj Wodak/Feistritzer. Pokud jde o samu orientaci výzkumu, tedy o zaměření na analýzu předsudků a obrazů nepřítele (viz i jeden z podtitulů knihy), lze se ptát, zda se tímto přístupem hned od počátku poněkud neztrácí ze zřetele globální situace; pozornost se totiž zaměřuje hned od počátku na jevy příznakové (vzhledem k hodnotové škále, pozitivní – neutrální – negativní, na jevy jasně negativní) a není příliš zřetelné, jaká je např. proporce mezi texty – nositeli předsudků a texty, které předsudky neobsahují. Námětem pro další práci by také mohla být komplementární analýza slovinského, popř. jugoslávského tisku.

V závěru snad není třeba ani zdůrazňovat, že problémy, kterými se rakouští lingvisté ve své cenné a zajímavé knize zabývají, jsou dnes aktuální nejen v Rakousku, ale v celé střední Evropě.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 2, pp. 156-157

Previous Helena Běličová: Juraj Šikra: Sémantika slovenských prísloviek

Next Ludmila Uhlířová: Ilse Zimmermann (Hrsg.): Syntax und Semantik der Substantivgruppe