O tvoření českých pomístních jmen

Jana Pleskalová

[Articles]

(pdf)

The structure of Czech field names

Pomístní jména (PJ, též anoikonyma) označují různé neobydlené části území nebo objekty, které člověk pojmenoval, aby se mohl ve svém okolí lépe orientovat. Mají blíže k nářečí než ke spisovnému jazyku, jejich fungování je většinou omezeno na malý okruh uživatelů. Primární je jejich podoba mluvená, sekundární psaná. Při své lokálně omezené funkci zpravidla nemívají standardizovanou podobu. (Větší společenský význam má jen malý počet PJ.) Omezený okruh uživatelů a jejich dobrá znalost pojmenovaných objektů umožňují větší formální variabilitu PJ. Ve srovnání s některými jinými třídami proprií, např. oikonymy (vlastními jmény sídlišť) tvoří PJ zdánlivě nesourodý soubor vlastních jmen: Za nádražím, Podvrážiska, Zadky, Malé Rosicko, Rajčula, Paniháj, Modro, Dvoje, Klebetov, Zapače, Blažkovy gatě, Křivajzňa, Dolní přelomený, Pomahajbůh, Karlov, Kde pastýř stával, Padělky u vinohradu nad tratí…

Tato specifická část propriální slovní zásoby, poskytující významný materiál též některým jiným jazykovědným i nejazykovědným disciplínám, byla sledována v mnoha studiích, a to z nejrůznějších hledisek.[1] Nejvyšší formu jejího zpracování představuje slovník PJ z území jednoho národního jazyka (případně alespoň z větší ucelené oblasti).[2] Mají-li být PJ ve slovníku zpracována v úplnosti, musí jeho realizaci předcházet studie věnované jak všem charakteristickým rysům, jimiž se anoikonyma vydělují v rámci proprií jako samostatná třída, tak rysům typickým jen pro PJ daného jazyka, daného území.[3] Důležitým předpokladem úspěšné práce na slovníku PJ je dobrá znalost příslušného pojmenovávacího systému: je třeba, aby byl autor slovníku důkladně obeznámen se zákonitostmi, jež se uplatňují v procesu tvoření anoikonym, i s výsledkem tohoto procesu – repertoárem anoikonymických struktur. Tyto poznatky velmi usnadní charakteristiku i výklad jednotlivých PJ.

Ve své kandidátské disertaci (Pleskalová, 1988) jsem se pokusila podat úplný popis tvoření českých pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku. Práce sleduje jak vlastní proces tvoření PJ, jehož dílčí fáze jsou postihovány zvolenými klasifikačními kritérii, tak utvářenost PJ jako výsledek výše uvedeného procesu. Materiálové východisko práce představuje téměř 38 000 PJ z 542 obcí Moravy a Slezska (tj. dnešní oblasti slezských nářečí na území ČSFR), což je přibližně jedna pětina z celkového počtu PJ na tomto území. Počet obcí byl stanoven podle Statistického lexikonu obcí ČSSR 1965.

Výběr obcí byl prováděn na základě sítě nářečních bodů připravovaného Českého jazykového atlasu. Základ tvořil anoikonymický materiál z obcí, jež slouží zároveň jako nářeční bod v nářečním atlase. Anoikonymii[4] rozsáhlejšího území však nemůže reprezentovat soubor PJ z jediné obce, neboť taková jednoznačná volba by mohla někdy způsobit zkreslení skutečného stavu – zejména v případech, kdy v jisté obci převažuje (většinou z mimojazykových příčin) určitý typ PJ v jejím okolí zcela netypický. Proto tvoří jeden onymický bod většinou anoikonymie z několika obcí (nejméně však ze dvou). Všechny zkoumané obce byly sdruženy do 172 onymických bodů rovnoměrně pokrývajících celé zkoumané území; takto vybraný anoikonymický materiál je spoleh[194]livý a navíc snadno mapovatelný. Každý sledovaný jev lze totiž prostřednictvím údajů o jeho početnosti v jednotlivých onymických bodech zobrazit na mapě zkoumaného území se sítí těchto bodů.

V každé obci tvoří PJ systémově uspořádané, vnitřně organizované celky (anoikonymické mikrosystémy). Každý mikrosystém obsahuje většinou všechny základní typy PJ, které jsou užívány v daném jazyce (nářečí). Rozdílná je však jejich míra využití v konkrétních mikrosystémech na daném území. Chceme-li popsat tvoření PJ v určitém regionu v úplnosti a charakterizovat jejich jednotlivé typy PJ, musíme na tuto anoikonymii pohlížet jako na celek složený z řady těchto mikrosystémů a sledovat, jakým způsobem se tyto typy v konkrétních mikrosystémech vytvářejí a v jaké míře se vyskytují. Jen tak získáme plastický obraz tvoření PJ a zároveň ucelenější představu o postavení jednotlivých typů PJ v konkrétních mikrosystémech a jejich prostřednictvím pak v celém pojmenovacím systému sledovaného regionu.

Při popisu struktury PJ navazuji na výsledky teoretických bádání v oblasti modelové teorie a těch klasifikací toponym, které přihlížejí k jejich specifickým rysům (zejména Blanár, 1970, 1976, 1978 – spolu s Matejčíkem; Šrámek, 1972, 1976a, 1976b; Majtán, 1973). Základní význam pro naši práci má Dokulilova slovotvorná teorie (Dokulil, 1962), jež byla aplikována v Tvoření slov v češtině 2, 1967, a dále prohloubena a doplněna v Mluvnici češtiny 1, 1986, oddíl Tvoření slov. Pro postižení víceslovných PJ je významná studie Základní rysy struktur pojmenování (Kuchař, 1963).

Anoikonymický materiál se jeví jako velmi rozmanitý. Objekt je totiž možno nazvat podle jeho libovolného znaku (popř. libovolných znaků) a pro vyjádření těchto motivací jsou k dispozici bohaté pojmenovací možnosti daného jazyka. Systémová povaha pojmenování se nejvýrazněji projevuje v konkrétním pojmenovacím aktu (Dokulil, 1962). Na předpokladu, že v toponymii (a onymii vůbec) existuje určitý osobitý systém, vybudoval R. Šrámek modelovou teorii, jež vychází z obecně platných pojmenovacích principů uskutečňovaných v rámci oikonymie (vlastních jmen sídlišť). Organicky tak navazuje na Dokulilovu teorii tvoření slov, a to zejména na její uplatnění v Danešově studii o tvoření obecných jmen místních (Dokulil, 1962, zvláště s. 29, 68; Daneš, Tvoření slov v češtině 2, s. 434–476, zvláště 435). Velký význam při utváření toponyma přičítá Šrámek vztahu pojmenovatele k pojmenovávanému objektu, neboť na jeho základě lze stanovit čtyři základní pojmenovávací principy – motivace toponym. Tyto vztahy postihuje tzv. vztahovými modely. Vztahové modely mají v toponymii obdobnou úlohu jako v apelativní slovní zásobě onomaziologické kategorie (srov. Dokulil, 1962, s. 187; Mluvnice češtiny 1, 1986, s. 212). Podle Šrámka vyjadřuje vztahový model A polohu, směr pojmenovaného objektu – Předmostí, vztahový model B přímé označení objektu – Smrk, vztahový model C popis a charakteristiku – Písečná a vztahový model D přivlastnění – Karlov. Konkrétním výrazem vztahového modelu je model slovotvorný. Šrámek jej definuje jako „slovotvorný vzorec jazykového ztvárnění pojmenovávacího aktu, a to vždy v závislosti na použitém vztahovém modelu” (1972, s. 307). Jemu podřízený slovotvorný typ je „různé jazykové ztvárnění slovotvorného modelu v konkrétních jménech” (1976b, s. 112, 115). Oba modely se realizují společně a vytvářejí dohromady toponymický model pojmenovací (podrobněji viz Šrámek, 1972, 1976b).[5] Vztahových modelů stanovených R. Šrámkem lze z výše uvedených důvodů použít i pro PJ, ovšem s přihlédnutím k jejich specifickým rysům, jež si vyžadují některé úpravy.

 

Při popisu tvoření PJ jsem přihlížela k jednotlivým fázím pojmenovacího procesu:

I. Vznik PJ je podmíněn společenskou potřebou. PJ je pak v určitém kolektivu závazné [195]a slouží k jednoznačnému pojmenování a identifikaci určitého objektu. Rozhodující vliv na utváření PJ má vztah pojmenovatele k pojmenovávané realitě. Pojmenovatel tvoří PJ na základě těch znaků objektu, které sám považuje za důležité. V pojmenovacím procesu hraje důležitou roli moment výběru, který se týká jak výběru znaků, tak později i způsobu vyjádření těchto znaků v PJ. Tento vztah pojmenovatele k pojmenovávanému objektu postihujeme rovněž pomocí vztahového modelu A udávajícího polohu pojmenovávaného objektu – Zadní, vztahového modelu B vyjadřujícího druh objektu – Niva, vztahového modelu C jeho vlastnosti a příznaky – Dlouhá, Vysoudilka, Punčoška – ‚pole ve tvaru punčochy’, vztahového modelu D pojmenovávajícího na základě posesivity a jiného vztahu k osobě – Pavlov – ‚Pavlův majetek’, Hošpeska – ‚les, který kdysi vyměřoval ing. Hošpes’. Kombinacemi těchto základních vztahových modelů (tzv. vztahovými modely vícečlennými, složenými) postihujeme víceslovná PJ (U kamenné cesty – A+C+B), složená (Paniháj – DB) a PJ předložková, jež považujeme – na rozdíl od podobných apelativních výrazů – za dvouslovná, neboť předložka je tu nositelem vztahového modelu A udávajícího polohu: Za řekou – vztahový model A + B. Složenými vztahovými modely lze postihnout nejrůznější kombinace motivačních znaků, na jejichž základě byla víceslovná PJ vytvořena. Je však třeba mít na mysli, že každé víceslovné PJ představuje nejen soubor hierarchicky uspořádaných částí (slov), ale zároveň i jeden celek z těchto částí složený, jenž zaujímá v anoikonymickém mikrosystému stejné postavení a je vybaven stejnou schopností plnit onymické funkce jako jednoslovná a naprosto jednoznačná anoikonyma (Bartošovec).

Každé víceslovné PJ obsahuje část základní a část blíže určující. Složené vztahové modely umožňují postihnout části obě, a to vždy vzhledem k základní části anoikonyma, jež udává hierarchii jejich vzájemných vztahů (základní část je zde graficky vyznačena kurzívou – C+B – Dlouhá louka, na mapách podtržením). Z analýzy anoikonymického materiálu vyplynulo, že základní člen vícečlenného vztahového modelu je mnohem závažnější než ostatní členy vedlejší.

 

II. Způsob vyjádření jednotlivých znaků v PJ umožňují vystihnout strukturní modely a strukturní typy. Na základě uplatněného vztahového modelu volí pojmenovatel způsob tvoření (a). U PJ se uplatňuje: 1) Pouhá toponymizace – rybník → Rybník; 2) tvoření na základě metaforické nebo metonymické souvislosti pojmenovávaného objektu s jiným – Pecen – ‚pole kulatého tvaru’, Amerika – ‚pozemek koupený za peníze poslané z Ameriky’; 3) derivace – např. Nivka, Podgruň, Zápotočí; 4) kompozice – Osmihony; 5) tvoření víceslovných pojmenování – Panská černá čtvrtka; 6) tvoření předložkových PJ – Za parkanem; 7) přejímání toponym a apelativ z jiných jazyků a jejich adaptace v češtině – Bamšula ← Baumschule. – PJ jsou deapelativní a deonymická. Většina z nich vzniká z apelativních výrazů a konstrukcí bez zvláštních toponymických formantů (topoformantů) pouhou toponymizací: konopisko → Konopisko, dlouhá louka → Dlouhá louka. Při striktním uplatnění tohoto hlediska by bylo třeba téměř všechna PJ považovat za neodvozená, nesložená apod., neboť v propria se většinou přehodnotily, proprializovaly již hotové útvary a konstrukce. Ale toponymizací se četné apelativní výrazy znovu rozkládají, přehodnocují, proprializují se jejich slovotvorné prostředky (podílejí se totiž na vyjádření určitého vztahového modelu) a PJ se od počátku pociťují jako předponová, příponová, předložková apod. (Majtán, 1973, s. 149; Superanskaja, 1969, s. 93–100). Chceme-li tedy PJ charakterizovat z hlediska jejich struktury, musíme je podle jistých kritérií považovat za odvozená, složená apod. Na základě zvoleného postupu pak vybírá pojmenovatel určitý strukturní model (b), tj. model podřízený modelu vztahovému, který postihuje vyjádření pojmenovacího aktu v obecné rovině, a příslušný strukturní typ. Ten je dán určitým topoformantem. Společný strukturní typ vytvářejí např. PJ se stejným topoformantem v rámci téhož strukturního a vztahového modelu.[6] Např. Farářka, Davidka, Kovářka – objekty nazvané podle svých majitelů: [196]vztahový model D motivující posesivitou nebo jiným vztahem k osobě je ztvárněn strukturním modelem Sd (substantivum derivované z onymického hlediska) a strukturním typem charakterizovaným sufixem -k(a).

Vzhledem ke skutečnosti, že víceslovná PJ tvoří významnou součást anoikonymie, zavádíme termín anoikonymický strukturní model místo termínu slovotvorný model, v toponymii již vžitého. Strukturní model může postihovat jak pojmenovací akt jednoslovných, tak i víceslovných PJ, aniž se dostaneme do rozporu s terminologií apelativní slovotvorby, kde lze užít termínu slovotvorný model jen v souvislosti s pojmenováním jednoslovným, protože víceslovná pojmenování jsou chápána jako neslovotvorné pojmenovací struktury (Kuchař, 1963, s. 206). Strukturní model je podřazený vztahovému modelu a podobně jako Šrámkův slovotvorný model vystihuje motivaci pojmenovacího aktu, ovšem slouží přitom k postižení struktury každého PJ, bez ohledu na počet slov, z nichž se PJ skládá. Strukturu PJ může tvořit vzájemné spojení základu PJ a jeho topoformantu (Prostřednice), spojení dvou základů (Paniháj) nebo několika slov (Díl za řekou). Rovněž termín vztahový model působí jisté potíže. Termín motivační model, jehož se v poslední době užívá pro označení stejného kritéria v antroponymii (Wenzel, 1983, 1987; Blanár, 1990) je bezpochyby vhodnější. Ale skutečnost, že anoikonyma a oikonyma mají řadu společných rysů, jimž odpovídají shodné klasifikační principy, vede k tomu, abychom respektovali v toponymii již vžitý termín vztahový model a nenarušovali další změnou termínu jednotný pohled na obě třídy proprií (anoikonyma, oikonyma). (V tvoření apelativním odpovídají naší hierarchii strukturní model – strukturní typ v podstatě slovotvorná kategorie a slovotvorný typ, srov. Dokulil, 1962, s. 181, 75; Mluvnice češtiny 1, 1986, s. 228, 220–221.)

 

III. Výsledkem procesů uvedených sub I. a II. je konkrétní PJ, které se zařazuje do konkrétního anoikonymického mikrosystému. V něm má své místo, v jeho rámci se vyvíjí a zaujímá jisté vztahy k ostatním PJ tohoto mikrosystému. Tato fáze se však už týká jiné problematiky, a proto nebyla dále sledována.

I. fázi vystihuje vztahově modelová analýza. Je obecně platná. Vztahové modely nejsou omezeny jen na české teritorium, pojmenované objekty (pole, louky, lesy, skály, potoky apod.) jsou v zásadě všude stejné nebo alespoň podobné, mají tedy i podobné znaky, které slouží jako motivační zdroj pro nová anoikonyma (Pleskalová, 1984). Tato analýza umožňuje srovnání repertoárů anoikonym z různých jazyků, a to i nepříbuzných. II. fázi postihuje analýza strukturní. Konkrétní vyjádření určitého znaku v PJ je závislé na typu jazyka a na jeho pojmenovacích možnostech. Této analýzy lze užít pro srovnávání PJ z příbuzných jazyků.

Základní pohled na utváření českých pomístních jmen představovalo zjištění repertoáru jednotlivých vztahových a strukturních modelů a strukturních typů, jež poskytlo spolehlivé poznatky o charakteristických rysech a tendencích anoikonymického systému na Moravě a ve Slezsku. Vztahově modelové a strukturní analýze bylo podrobeno všech 38 000 PJ. Aby byla dodržena jistá hierarchie a uchována souvislost s podobnými jmény jednoslovnými, byla i víceslovná PJ zařazena do čtyř základních skupin vztahových modelů, a to podle slova, které představovalo základní vztah pojmenovatele k pojmenovávané realitě. Teprve uvnitř těchto skupin byly vytvářeny podskupiny PJ vyznačujících se stejným typem kombinace jednotlivých vztahových a strukturních modelů. V těchto případech však zůstala strukturní analýza jen na úrovni strukturních modelů.

Při bohatých možnostech kombinací jednoduchých vztahových a strukturních modelů by se mohlo zdát, že pro tvoření PJ nelze stanovit žádná pravidla. Zkušenosti s modelovou analýzou konkrétního materiálu však ukazují, že v pojmenovacím procesu nebývá využito všech možností, které modelové kombinace a pojmenovací možnosti daného jazyka nabízejí. Ustálené a častěji užívané jsou jen některé vztahové a strukturní modely a strukturní typy. Proto věnujeme pozornost všem jednočlenným a dvou[197]členným vztahovým modelům s jejich strukturními modely a strukturními typy a dále některým vícečlenným vztahovým a strukturním modelům. Ty pak tvoří základní rámec modelové klasifikace, která může být v konkrétních jednotlivinách dále doplňována a rozvíjena podle potřeb a zvláštností jiných regionů a jazyků. Všechny zjištěné vztahové a strukturní modely a strukturní typy jsou uvedeny v příloze citované kandidátské disertace.

Závažnost poznatků získaných na základě vztahově modelové a strukturní analýzy dosvědčují dva ilustrační příklady:

 

PROCENTUÁLNÍ PODÍL VZTAHOVÉHO MODELU A (poloha) NA CELKOVÉM POČTU PJ A JEHO POSTAVENÍ V RÁMCI VŠECH ČTYŘ VZTAHOVÝCH MODELŮ

Mapa č. 1

 

Vztahově modelová analýza reprezentativního materiálu ukázala, že základní význam pro volbu pojmenovacích motivů mají na zkoumaném území přírodní podmínky a typ osídlení. V moravské a slezské anoikonymii představuje nejvýznamnější a nejužívanější pojmenovací motiv vztahový model A (poloha pojmenovaného objektu). Tento fakt názorně dokazuje mapa č. 1.[7] Pozoruhodný je zároveň vztah vztahového modelu A ke zbývajícím třem vztahovým modelům B (vyjádření druhu objektu), C (vlastnosti a příznaky objektu) a D (posesivita nebo jiný vztah k osobám). Tento vztah se na zkoumaném území projevil trojím způsobem. a) Vztahový model A představuje nejužívanější základní pojmenovací motiv, kterým je tvořena více než polovina všech PJ v jednotlivých mikroregionech reprezentovaných onymickými body. b) Vztahový model A zůstává nejužívanějším základním pojmenovacím motivem, ale je jím tvořeno méně než 50 % všech PJ v jednotlivých mikroregionech. c) Vztahový model A není nejužívanějším základním pojmenovacím motivem (je jím B nebo C, ojediněle D). Na základě vztahového modelu A je tvořena v průměru asi jedna třetina všech PJ v jednotlivých mikroregionech, nejvíce 38 % a nejméně 14 %. a) Na mapě jsou patrny výrazné oblasti, v nichž převládá vztahový model A a podílí se na formování [198]anoikonym více než 50 %. Zbývající menšina se pak vztahuje k ostatním třem vztahovým modelům, z nichž jako základního pojmenovacího motivu bývá nejméně užíváno vztahového modelu D. Tyto rozsáhlé areály s převahou vztahového modelu A byly zjištěny v západní části zkoumaného území (zejména na Českomoravské vrchovině, Zábřežsku a Litovelsku), na východě pak v části Valašska, tedy v kopcovitých až hornatých oblastech. b) Tento areál v podstatě doplňují a tvoří s ním jeden celek území, v nichž vztahový model A sice převažuje, ale ne tak výrazně. Tento stav je charakteristický zejména pro ty hornaté části Slezska a přilehlé severovýchodní Moravy, kde se v anoikonymii vedle motivace polohou uplatňuje poměrně výrazně tvoření PJ podle posesívních vztahů (vztahový model D), případně vztahový model C (vlastnosti a příznaky) (podrobněji viz Pleskalová, 1985, 1991). Jejich intenzita poněkud oslabuje vliv VM A v dané oblasti. c) Výrazný areál představují nížinné a mírně zvlněné terény jižní, střední a východní Moravy, v nichž jsou vztahové modely A, B, C zastoupeny poměrně vyrovnaně. Základním společným rysem této oblasti je skutečnost, že ani v jednom mikroregionu zde nebyla zjištěna převaha vztahového modelu A. Vztahové modely B a C se nevyznačují výraznými rysy. Nápadná je pouze jejich zákonitá převaha v nížinách. Oba bývají v mikroregionech zastoupeny přibližně stejně. Podobný nedostatek vztahového modelu A se projevil ve východní polovině Slezska, kde převládá vztahový model D. Skutečnost, že se vytvořily souvislé územní celky vyznačující se stejnou mírou využití vztahového modelu A, svědčí nejen o závažnosti tohoto pojmenovacího motivu v české anoikonymii, ale i o systémové povaze PJ. Závěrem lze podle našeho názoru právem konstatovat, že reliéf krajiny má na charakter jejích anoikonym významný vliv.

 

PROCENTUÁLNÍ PODÍL STRUKTURNÍCH MODELŮ P+S (předložka + substantivum nederivované nebo derivované – např. Za lesem, U háječku) A dsd (substantivum utvořené smíšeným způsobem prefixálně konverzním – např. Zálesí) VZTAHOVÉHO MODELU A (poloha) NA CELKOVÉM POČTU PJ

Mapa č. 2

 

Jisté zákonitosti nacházíme i při analýze strukturní. Mapa č. 2 zobrazuje rozšíření dvou téměř konkurenčních strukturních modelů v rámci vztahového modelu A (poloha) obsahujících stejné členy: model P+S (předložka+substantivum nederivované, [199]případně derivované z onymického hlediska), který náleží k vztahovému modelu A+A, A+B, a model dSd (substantivum utvořené smíšeným způsobem prefixiálně konverzním), který náleží k vztahovému modelu AA, AB. Strukturní model P+S je na zkoumaném území hojně rozšířen, a to v souladu s rozšířením vztahového modelu A (srov. mapu č. 1). Tam, kde převládá vztahový model A, je mnohem více případů strukturního modelu P+S (tj. předložkových PJ jako nejčastějšího vyjádření motivace polohou, např. Za lesem), avšak tam, kde převládá vztahový model B (přímé označení objektu) nebo C (motivace vlastnostmi a příznaky), který preferuje přímá, nepředložková PJ, zvyšuje se početnost strukturního modelu dSd (Zálesí) na úkor strukturního modelu P+S; jeho význam však úplně potlačen být nemůže. – Při strukturní analýze byl každý strukturní typ nebo dále nečleněný strukturní model hodnocen jako ojedinělý, jako zastoupený průměrně nebo jako často užívaný.

Úplnost popisu tvoření moravské a slezské anoikonymie a její mnohotvárné struktury nespočívá v kompletním výčtu všech rozmanitých jednotlivin do ní náležejících (ani v podobném výčtu kompletního analyzovaného materiálu), nýbrž v charakteristice nejdůležitějších a zároveň hierarchicky uspořádaných částí, které tuto strukturu tvoří, v představení všech typů a jim nadřazených modelů, v jejichž rámci se PJ vytvářejí a dále se vyvíjejí. Každý typ a model byl popsán z hlediska svého postavení v moravské a slezské anoikonymii a pomocí těchto modelů a typů je pak vlastně charakterizováno každé moravské nebo slezské PJ, neboť každé další PJ je k svému nadřazenému typu (modelu) snadno zařaditelné a představuje pak jejich případné doplnění a zpřesnění. V tomto smyslu lze považovat takový popis za úplný.

Vztahově modelová a strukturní analýza se osvědčila jako vhodný přístup k bohatému a rozmanitému anoikonymickému materiálu. Představuje jednotící hledisko, na jehož základě lze v tého rozmanitosti odhalit jak základní zákonitosti tvoření pomístních jmen, tak i podstatné vlastnosti jednotlivých anoikonymických struktur.

 

LITERATURA

 

Blanár, V.: Špecifikum onomastiky. In: Zborník materiálov zo sympózia o teoretických a metodologických otázkach onomastiky a II. slovenskej onomastickej konferencie v Nitre 22.–24. mája 1969. Red. Š. Krištof. Bratislava 1970, s. 15–35.

Blanár, V.: Lingvistický a onomastický status vlastného mena. Onomastica, 21, 1976, s. 5–18.

Blanár, V. – Matejčík, J.: Živé osobné mená na strednom Slovensku I. Bratislava 1978.

Blanár, V.: Motivačný model v onomastike. JČ, 41, 1990, s. 113–120.

Dokulil, M.: Tvoření slov v češtině. 1. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

Honl, I.: Česká toponomastická práce do roku 1918. Blansko 1970.

Kuchař, J.: Základní rysy struktur pojmenování. SaS, 24, 1963, s. 105–113.

Majtán, M.: Štruktúrne typy slovenských chotárnych názvov. In: IV. slovenská onomastická konferencia. Bratislava 9.–10. novembra 1971. Red. M. Majtán. Bratislava 1973, s. 147–160.

Mluvnice češtiny 1. Tvoření slov. Praha 1986, s. 193–528.

Nováková-Šlajsová, M.: Bibliografie pomístních jmen Čech a Moravy do roku 1945. Zvl. příloha Zpravodaje Místopisné komise ČSAV, 23, 1982.

Pleskalová, J.: Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku. Brno 1988 (rkp.).

Pleskalová, J.: Zur Klassifizierung der slawischen Flurnamen nach Modellen. Zeitschrift für Slawistik, 29, 1984, s. 80–89.

Pleskalová, J.: Die Kategorie der Possessivität in den Flurnamen Mährens. Zeitschrift für Slawistik, 30, 1985, s. 865–868.

Pleskalová, J.: Strukturní typy pomístních jmen a charakter osídlení. In: X. slovenská onomastická konferencia. Bratislava 13.–15. 9. 1989, Zborník referátov. Bratislava 1991, s. 73–77.

Superanskaja, A. V.: Struktura imeni sobstvennogo. Moskva 1969.

[200]Šrámek, R.: Toponymické modely a toponymický systém. SaS, 33, 1972, s. 304–318.

Šrámek, R.: K metodologii slovanských toponomastikonů. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 16, 1975, s. 77–87.

Šrámek, R.: Onymický příznak. In: VI. slovenská onomastická konferencia. Nitra 4.–6. apríla 1974. Red. M. Majtán. Bratislava 1976a, s. 7–14.

Šrámek, R.: Slovotvorný model v české toponymii. SaS, 37, 1976b, s. 112–120.

Tvoření slov v češtině. 2. Odvozování podstatných jmen. Zpracoval kolektiv pracovníků ÚJČ ČSAV za redakce F. Daneše, M. Dokulila, J. Kuchaře. Praha 1967.

Wenzel, W.: Anthroponymisches System. In: Onomastika jako společenská věda. Sborník příspěvků z 1. československé onomastické konference (18.–20. května 1982 v Trojanovicích). Red. R. Šrámek. Sb. prací pedagogické fakulty v Ostravě, D–19. Praha 1983, s. 105–111.

Wenzel, W.: Studien zu sorbischen Personennamen 1. Systematische Darstellung. Bautzen 1987.

 

R É S U M É

Zur Bildung der tschechischen Flurnamen

Der vorliegende Aufsatz befaßt sich mit der Bildung der Flurnamen, d. h. der Bezeichnungen der unbewohnten Objekte. Wir gehen sowohl von den Resultaten der Forschung im Bereich der Modelltheorie als auch von Dokulils Wortbildungstheorie aus. Als Materialgrundlage dienen annähernd 38 000 Flurnamen Mährens und Schlesiens.

Der Systemcharakter der Flurnamen findet insbesondere im konkreten Benennungsakt seine Geltung: I. Der Benennende bildet einen Flurnamen nach denjenigen Zeichen des zu benennenden Objekts, die er für wichtig hält. Grundlegende Motivationen der Flurnamen werden durch die sog. Bezugsmodelle erfaßt. Das Bezugsmodell A drückt die Lage des benannten Objekts aus – Zadní, B die Art des Objekts – Louky, C seine Eigenschaften und Merkmale – Dlouhá, D die Beziehung der Possessivität oder eine andere Beziehung zu Personen – Karlov. Durch Kombinationen dieser grundlegenden Bezugsmodelle (und zwar durch mehrgliedrige Bezugsmodelle) lassen sich zusammengesetzte (Paniháj – DB), polylexematische (Široké panské louky – C+D+B) Flurnamen sowie präpositionale Flurnamen (U cesty – A+B) erfassen. (Das grundlegende Glied des Bezugs– und Strukturmodells – s. u. – ist im Muster kursiv gesetzt.) Auf Grund des herangezogenen Bezugsmodells wählt der Benennende die Art der Bildung eines Flurnamens. Diese Wirklichkeit kann mittels Strukturmodellen ausgedrückt werden. Strukturmodelle werden immer im Rahmen ihres übergeordneten Bezugsmodells realisiert und erfassen Benennungsvorgänge von ein– und polylexematischen Flurnamen. Auf Grund der ausgewählten Motivation (z. B. Bezugsmodell D – Motivation durch Beziehung der Possessivität) und der gewählten Benennungsvorgangs (z. B. Strukturmodell – abgeleitetes Substantivum) sucht der Benennende einen konkreten Strukturtyp aus; dieser wird durch einen bestimmten Topoformanten gegeben (z. B. –ov – Karlov). Die Struktur des Flurnamens bilden die Verbindungen a) der Basis und des Topoformanten (Prostřednice), b) zweier Basen (Dolokonec) oder c) mehrerer Wörter (U Jičínské silnice). Mehrgliedrige Strukturmodelle entstehen auf Grund der Kombinationen einfacher Strukturmodelle, sie werden nicht mehr in Strukturtypen gegliedert. Neben dem Repertoire von Bezugsmodellen, Strukturmodellen und –typen wurde auch ihre Anzahl festgestellt, und zwar in Abhängigkeit von ihrer geographischen Verbreitung.

Die Wichtigkeit der auf Grund der Bezugs– und Strukturanalyse gewonnenen Kenntnisse bestätigen zwei illustrative Beispiele. Karte Nr. 1 schildert die geographische und zahlenmäßige Verbreitung des Benennungsmotivs Lage in Mähren und Schlesien, Karte Nr. 2 zeigt dann eine ähnliche Verbreitung zweier Strukturmodelle, und zwar a) Präposition + Substantivum (z. B. Za lesem), b) das auf gemischte präfixal–konversionale Art gebildete Substantivum (Zálesí).

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 3, pp. 193-200

Previous Eva Macháčková: Je posesívní dativ volný, nebo vázaný?

Next Jana Hoffmannová: Další konference o komunikaci, textu, stylu