Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Strukturalismus a poststrukturalismus jako epizoda „věčného“ sporu mezi analogisty a anomalisty

Nikolaj Savický

[Discussion]

(pdf)

Structuralism and post–structuralism as an episode of the „everlasting” dispute between analogists and anomalists

J. Habermas charakterizuje současné postmetafyzické a postmoderní myšlení jako „dezentriertes Weltverständniss” (Habermas, 1988, s. 35). J. Derrida ve svém zásadním článku z r. 1967, který nedávno vyšel v českém překladu (Derrida, 1991), uvažuje o strukturách jako o polích pro hru substitucí. Starší myšlení připisovalo těmto strukturám vždy jisté centrum, které však samo „stojí mimo hru”. Takovým centrem může být mj. substance, subjekt, transcendentalita, vědomí, bůh. Zásadním zlomem v myšlení je pak „decentralizace”, „myšlenka, že centrum vůbec není, že centrum nemůže být myšleno formou přítomného jsoucna, že centrum nemá žádné přirozené místo, že to není pevné místo, nýbrž funkce, jakési ne-místo, v němž se donekonečna odehrávají substituce znaků” (Derrida, 1991, s. 587). Až tím nabývají struktury své plné strukturality.

Nejčastější formou decentrace je decentrace subjektu, opuštění vědomí jako více či méně absolutního východiska, ať už ve smyslu ontologickém či gnozeologickém. Jinde J. Derrida formuluje „centristické” „metafyzické gesto”, které překonává svou „dekonstrukcí”, snad ještě šířeji: „Akt „strategického”, ideálního návratu k původu, k „prvotnímu”, které je považováno za jednoduché, nedotčené, normální, čisté, standardní, identické samo se sebou, abychom pak uvažovali v pojmech odvození, zesložitění, deteriorace, náhody apod. Všichni metafyzikové, od Platona a Rousseaua, Descarta až po Husserla postupovali tímto způsobem a kladli dobré před špatné, kladné před záporné, čisté před nečisté, jednoduché před složité, podstatné před nahodilé, originál před napodobeninu atd. To není jen jedno metafyzické gesto mezi jinými, to je základní metafyzický požadavek, který byl nejstálejší, nejhlubší a nejsilnější.” (Citováno podle Stroziera, 1988, s. 221.) M. Foucault ve svém nástupním projevu v Collège de France vytýká centrismus třem současným evropským filozofickým směrům, které soustřeďují „veškeré jevy kolem jednoho centra – principu, významu, ducha, slova, celkového tvaru”. Tak fenomenologie preferuje pozorující subjekt, strukturalismus klade do středu langue jakožto konečný soubor pravidel, který umožňuje nekonečné množství promluv, hermeneutika činí středem svých úvah génia, jedince, jemuž připisuje zásluhy za vše nové (citováno podle Silvermana, 1988, s. 148).

„Decentraci” při pohledu na jazyk charakterizuje např. T. O’Connor těmito slovy: „Dospíváme-li spolu s Foucaultem k závěru, že neexistuje žádný jednotný základ, zdroj, původ nebo střed, na kterém spočívá budova jazyka a explanace, pak máme radikalizovaný pohled jak na naše užívání jednotlivých slov, tak i jazyka obecně, se všemi implikacemi, které z toho vyplývají pro filozofii, vědu atd.” (Silverman, 1988, s. 139).

O svém vztahu k strukturalismu říká J. Derrida v r. 1986 toto: „… dekonstrukce není strukturalistická. Je to zpochybnění určitého strukturalismu, který předpokládá uzavřené strukturní systémy, které působí, aniž by se otevíraly” (1987, s. 72). J. Habermas mluví o „strukturalistické abstrakci”, kterou překonává „pragmatický zvrat” ve filozofii jazyka (1988, s. 56). J. Kristeva klade do protikladu de Saussura jako autora Kursu a de Saussura – autora Anagramů. Na prvního de Saussura navázal strukturalismus. Anagramy pak jsou „prací o podkladových asonancích v latinském a védském básnictví, asonancích, které, shromážděny téměř kabalistickým způsobem, označují pro de Saussura vlastní jméno o nejhlubším libidinózním a/nebo náboženském významu”. Právě tato „saussurovská poetika” ve spojení s psychoanalýzou se podle Kristevové přičinila o „soumrak strukturalismu” (”eclipse of structuralism”) (1985, s. 210). Snad poněkud zjednodušující, ale rozhodně nikoliv netypická je následující formulace A. Callinicose: „Derrida a jiní poststrukturalisté učinili další krok tím, že upřeli jazyku jakoukoli systematičnost. Produkce významů již neprobíhá v jakési [209]uzavřené struktuře, kterou Lévi–Strauss převzal od de Saussura; nyní je tato produkce významu chápána jako hra označujících (signifiers), která se rozbíhá do nekonečna” (1989, s. 74). Podle Foucaulta je jazyk „mnohotvará hojnost… tajemná mnohost… spíše než průhledná mříž reprezentací” (cit. podle Callinicose, 1989, s. 69). Srov. též formulace M. Petříčka (1991, s. 89–90).

Předpoklad, že strukturalismus vždy uvažoval v termínech uzavřených struktur, je ovšem schematický. V předválečné Praze se uvažovalo o dialektice automatizace a aktualizace v jazyce. R. Barthes v r. 1963 v zásadním článku o strukturalismu psal, že „předmětem strukturalismu není člověk, který disponuje bohatstvím smyslů, nýbrž člověk, který smysly vytváří” (1963, s. 78). Přesto však byl Coseriu evidentně blízko pravdě, když napsal: „Saussure obnovil jeden z aspektů starého sporu mezi anomalisty a analogisty a vybral si lehčí cestu analogie, aby se vyhnul pohyblivosti, proměnlivosti a „nestejnorodosti” řeči” (1963, s. 157–158). Při tom je ovšem třeba vzít v úvahu, že de Saussure považoval vymezení předmětu jazykovědy za záležitost volby stanoviska poznávajícího subjektu; tento de Saussurův postoj podrobně analyzoval R. M. Strozier (1988). V tomto smyslu je asi třeba relativizovat de Saussurův „analogismus” jako záležitost spíše gnozeologických předpokladů než ontologických tvrzení.

Na druhé straně právě pohyblivost, proměnlivost a nestejnorodost řeči se však stala východiskem značné části poststrukturalistických úvah o jazyce, do jisté míry podobně jako tomu bylo dříve u „estetických idealistů” v jazykovědě – Vosslera, italských neolingvistů. Najít jakousi „střední cestu” mezi de Saussurem a Vosslerem, a to právě na základě soustředění pozornosti na dialog, na mezilidskou komunikaci (srov. dnešní pragmatický zvrat!) se pokoušel kdysi už Vološinov (Bachtin). Vidíme tedy, že různé formy postulování a popírání systémovosti, pravidelnosti a opakovatelnosti v jazyce ukazují, že spor analogistů a anomalistů je stále živý, ba že tvoří trvalou osu lingvistického bádání. Pokoušel jsem se to ukázat (Savický, 1988) na příkladu teorií první poloviny našeho století. Materiál o různých „postismech” (termín Habermasův) ukazuje, že toto téma je i nadále v centru pozornosti. Zdá se, že jde o centrum, které nebude snadné decentrovat.

Popírání nebo relativizaci strukturnosti jazyka lze provádět v různé míře. Zatímco Habermas mluví o tom, že „… gramatická pravidla zaručují významovou totožnost jazykových výrazů; současně však musí ponechat prostor pro individuálně odstíněné a inovativně nepředvídatelné užití těchto výrazů, jejichž významová identita je jen předpokládaná (… Gebrauch dieser als bedeutungsidentisch nur unterstellten Ausdrücke)” (1988, s. 56), J.–F. Lyotard, s odvoláním na Wittgensteinovu teorii jazykových her, kategoricky prohlašuje, že neexistuje „jeden jazyk” (…es gibt nicht die Sprache), že různé žánry diskursů mají vlastní pravidla a vlastní sémantiku (1987, s. 111). J. Lacan říká, že „… jsme nuceni přijmout představu nepřetržitého klouzání označovaného pod označujícím” (Silverman, 1988, s. 122).

Připomeňme, že probíhající radikalizace představy o neomezeném „klouzání”, nekonečné „hře” významů existuje současně s probíhajícími pokusy o úplnou formalizaci sémantiky, které jsou často založeny na (vyloženě „centristické”) teorii o vrozených ideách a univerzální hloubkové struktuře všech jazyků. Zdá se, že poststrukturalisté na straně jedné a generativisté či teoretikové umělé inteligence na straně druhé pozoruhodně málo reagují na sebe navzájem. Srov. však místo, kde Derrida mluví o tom, že „… absolutní formalizace nebo artifikalizace jazyka je nemožná” a že „… existuje poněkud naivní víra v jistou průhlednost jazyka, v jakýsi umělý jazyk, v jistý druh absolutního konvencionalismu nebo absolutní formalizace jazyka, na kterou se dá redukovat vše, co je vlastní přirozenému jazyku“ (1987, s. 82).

Připomeňme dále, že umírněné, v jiném smyslu „centristické” stanovisko Habermasovo má pozoruhodně přesnou paralelu v dávné formulaci H. Paula, že „… úzus neovládá řečovou činnost úplně, nýbrž ponechává vždy určitou míru individuální svobody (…). Vyplývá z toho tedy, že celá nauka o principech dějin jazyka se soustřeďuje [210]kolem otázky: jaký je vztah úzu k individuální jazykové činnosti? jak je tato činnost územ určována a jak na něj zpětně působí?“ (1920, s. 32–33).

Různá míra popírání strukturovanosti a tudíž i popsatelnosti jazyka bývá spojována i s různou mírou popírání možnosti vědeckého poznání vůbec, zejména v humanitních vědách. Nejobecnější z „postismů”, „postmodernismus”, definuje Lyotard jako „nedůvěru vůči metapříběhům”, do nichž zařazuje i všechny obecné teorie vývoje lidské společnosti (srov. u nás Petříček, 1991, s. 89–90). Při tom však se díla postmoderních autorů hemží velkými příběhy o tom, jak veškeré dosavadní myšlení bylo centristické a jak oni vytáhli proti tomu do boje.

Samotné názvy různých postmoderních směrů se vyznačují značným „klouzáním významů”, značnou dekonstruovatelností. Typický poststrukturalista Derrida upozorňuje, že on sám termín „poststrukturalismus” nikdy neužíval (1987, s. 72). Je Habermas poststrukturalista? Kritizuje strukturalismus z pozic, které nazývá „postmetafyzickými” („nachmetaphysisches Denken”), mluví o dvou zvratech v soudobé filozofii: lingvistickém a pragmatickém, polemizuje však proti iracionalitě radikální dekonstrukce (1988, passim).

Ch. Norris mluví o dvou základních směrech poststrukturalismu: o dekonstrukci v Nietzschově stylu a o marxistické kritice. O vztahu těchto dvou směrů pak říká: „Dekonstrukce odporuje marxistickému myšlení v tom bodě, kde popírá platnost jakékoli vědy nebo metody, která by byla přísně oddělena od hry textových významů” (1982, s. 75, 83). Jinde (P. Anderson, cit. podle Callinicose, 1989, s. 106) se klade do protikladu postoj dekonstruktivistů k jazyku jako teorie „ďábelskosti” jazyka a postoj Habermasův, který jazyku připisuje „andělskost”. Jde tu o to, že Habermas se liší od radikálních postmodernistů nejen tím, že nepopírá možnost vytvoření obecné teorie jazyka a komunikace, ale dokonce předpokládá (a v tom je vlastně jádro jeho filozofie), že taková teorie je i návodem na (racionální kritiku a) postupné zlepšování společnosti.

Vrátíme-li se k otázce strukturovanosti jazyka, zejména sémantické, zdá se, že lingvistická výzkumná praxe, např. lexikografická, i zdravý rozum nás nutí konstatovat, že „neomezená hra významů”, „klouzání označovaného pod označujícím” jsou různě výrazné v různých „žánrech diskursu”, v různých funkčních stylech jazyka. Rozhodujícím faktorem je zde míra spjatosti s každodenní životní a pracovní praxí. Neomezené klouzání významů je jistě typické pro volnou hru obraznosti v básnictví, zejména když je inspirováno psychoanalýzou (srov. o tom např. již V. Nezval v Moderních básnických směrech). Jinak je tomu tam, kde slovní komunikace je součástí praktické kooperace, kde je míra významové shody bezprostředně kontrolovatelná a tato shoda je také metodou zkoušek a omylů dosahována. Je to opět Habermas, kdo soustavně upozorňuje, že praxe, zkušenost je současně zdrojem stability jazyka i smysluplných inovací.

 

LITERATURA

 

Barthes, R.: L’activité structuraliste. Les lettres nouvelles, 32, février 1963, s. 71–80.

Callinicos, A.: Against Postmodernism. Polity Press, Cambridge 1989.

Coseriu, E.: Sincronia, diacronia e historia. Montevideo 1958; rus. překl. in: Novoje v lingvistike III, Moskva 1963.

Derrida, J.: Rozhovor. In: F. Rötzer, Französische Philosophen im Gespräch. Boer, München 1987, s. 67–88.

Derrida, J.: La structure, le signe et le jeu dans le discours des sciences humaines. In: L’écriture et la différence. Seuil, Paris 1967. Čes. překl.: Filosofický časopis, 39, 1991, s. 584–600.

Habermas, J.: Nachmetaphysisches Denken. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1988.

Kristeva, J.: The speaking subject. In: Marshall Blonsky (ed.), On Sign. The John Hopkins University Press, Baltimore 1985, s. 210–220.

Lyotard, J.–F.: Rozhovor. In: F. Rötzer, Französische Philosophen im Gespräch. Boer, München 1987, s. 101–118.

[211]Norris, Ch.: Deconstruction: Theory and Practice. Routledge, London and New York 1982.

Paul, H.: Prinzipien der Sprachgeschichte. Max Niemeyer, Halle a. S. 1920.

Petříček, M.: Úvod do (současné) filozofie. Herrmann a synové, Praha 1991.

Savický, N.: O jazykové kreativitě. In: J. Nekvapil – O. Šoltys (ed.), Funkční lingvistika a dialektika. Linguistica XVII/1. ÚJČ ČSAV, Praha 1988.

Silverman, J. (ed.): Continental Philosophy I. Philosophy and Non-Philosophy since Merleau-Ponty. Routledge, New York and London 1988.

Strozier, R. M.: Saussure, Derrida and the Metaphysics of Subjectivity. Mouton – de Gruyter, Berlin – New York – Amsterdam 1988.

Wittgenstein, L.: Philosophische Untersuchungen. Oxford 1953. Slov. překl.: Filozofické skúmania. Pravda, Bratislava 1979.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 3, pp. 208-211

Previous Jana Hoffmannová: Další konference o komunikaci, textu, stylu

Next Miloslava Knappová: K funkčnímu pojetí systému vlastních jmen