Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Danuta Rytel-Kuc: Niemieckie passivum i man-Sätze a ich przeklad w języku czeskim i polskim

František Štícha

[Book reviews]

(pdf)

Danuta Rytel-Kuc: Niemieckie passivum i man-Sätze a ich przeklad w języku czeskim i polskim

Danuta Rytel–Kuc: Niemieckie passivum i man–Sätze a ich przeklad w języku czeskim i polskim. Polska Akademia nauk, Wrocław et al. 1990. 186 s.

 

Mezi dnes již velký počet monografií o pasívu (srov. Štícha, 1989) se úspěšně vřazuje zajímavá, informačně cenná, a tedy užitečná práce polské lingvistky, bohemistky a germanistky Danuty Rytel–Kucové; její monografie je 84. svazkem edice Prace slawistyczne.

Práce Rytel–Kucové se řadí ke (v dobrém slova smyslu) tradičním „výkladovým” popisům jazyka založeným na empirickém výzkumu jazykových jevů. V zahraniční lingvistice nejsou podobné práce nijak neobvyklé a s narůstající komputerizací materiálových výzkumů jazyka, ať lexika nebo gramatiky, jich bude zřejmě přibývat; snad i čeština se časem dočká materiálem bohatě doložených popisů gramatických struktur a funkcí z hlediska jejich výskytu v řeči. Pokud jde o monografické zpracování statusu [143]pasíva v současné češtině, je práce Rytel–Kucové jedním z prvních kroků k tomuto úkolu.

Autorka ovšem ve své knize neřeší problematiku pasíva v němčině, češtině a polštině obecně, nýbrž jejím speciálním cílem je popis českých a polských funkčních ekvivalentů německých pasívních konstrukcí (PK) a konstrukcí s man. Tuto ekvivalentnost sleduje na dostatečně bohatém korpusu získaném ze čtyř románů (Böll, Frisch, Grass, Strittmatter) a jejich českých a polských překladů.

Hned v úvodu se dozvídáme zajímavý údaj o překladové ekvivalenci pasívních struktur: v češtině činí 16,2 %, v polštině podstatně více, 25,4 %. I když by nebylo správné pouze na základě tohoto počtu učinit závěr, že v češtině, resp. v české beletrii se užívá pasíva 6x méně než v němčině, resp. německé beletrii, zatímco v polštině pouze 4x méně, dokládá toto srovnání rozhodně všeobecně přijímané tvrzení, že čeština (i polština) užívá pasíva podstatně méně než němčina. Mělo by však dnes již být stejně samozřejmé, že zdaleka ne ve všech případech, kdy překladatel zvolil za ekvivalent německé PK jiný prostředek, učinil tak s vědomím, že je to nezbytné nebo žádoucí.

Pokud jde o teoretické vymezení pojmu pasíva, poukazuje autorka na existenci trojího pojmu v dosavadní literatuře. Poněkud zde však překvapuje, že pomíjí stránku morfologickou.

V první z osmi kapitol se autorka věnuje prostředkům vyjadřujícím pasívní diatezi v němčině v porovnání s češtinou a polštinou. Pokud jde o opisné pasívum s vyjádřeným subjektem (autorka užívá termínu agens), jsou zde počtem 20,1 % z celkového počtu opisných PK v podstatě potvrzeny dřívější údaje jiných autorů (srov. k tomu Štícha, 1984, s. 96). Autoři však většinou neuvádějí (a nečiní tak ani Rytel–Kucová), co vše pokládají za vyjádření subjektu (agentu); není např. jasné, a autorka na to bohužel nepoukazuje, zda i výrazy jako gesetzlich, které pokládá za bezprostřední vyjádření agentu, jsou v oněch 20 % zahrnuty. Mnoho zajímavých údajů nalézáme v subkapitole o stavovém pasívu se sein. Překvapující může být např. zjištění, že ze 374 konstrukcí s pasívem rezultativně stavovým je jich v českých překladech vyjádřeno 21 konstrukcí s nedokonavým příčestím a 11 dokonce reflexívním deagentivem. Toto zjištění však může být zčásti potvrzením málo známé skutečnosti, že tzv. stavové pasívum se sein nikoli ojediněle reprezentuje situace z objektivního hlediska dějové, nebo alespoň takové, které v češtině pravidelně vyjadřujeme, užijeme-li pasíva, PK s příčestím nedokonavého slovesa (např. Er ist verfolgt/Je pronásledován). Tuto skutečnost však autorka neregistruje. Pokud jde o zajímavý jev restriktivnosti reflexívního pasíva v němčině, autorka zde víceméně toliko poukazuje na základní literaturu, v níž však chybí Wagner, 1977.

Kapitola druhá je speciálně věnována konstrukcím s trpným příčestím. Pokud jde o češtinu, musíme bohužel vyslovit nesouhlas s některými autorčinými závěry, resp. přijatými soudy. Nelze souhlasit s tvrzením autorky, odpovídajícím v české lingvistice tradované poučce, že průběh popisované činnosti se lépe vyjádří pasívem zvratným než opisným. Platí snad spíše dokonce opak: pasívum s nedokonavým příčestím (je pronásledován) vyjadřuje dějovou situaci dynamičtěji než základní tvar slovesný (pronásledují ho), i když snad ne ve všech případech. Je tomu tak proto, že základní tvar „činný” mnohdy vyjadřuje stav, statickou relaci či kvalifikaci, naproti tomu pasívum s nedokonavým příčestím vyjadřuje statické relace méně často; to je také zřejmě důvodem toho, proč např. věta Jsem pronásledován nepříjemnými myšlenkami je v češtině použitelná pouze jako stylizovaná expresívní výpověď literárního (či analogického mluveného) jazyka, představitelná např. v jazyce M. Horníčka: Na rozdíl od „aktivního” tvaru Pronásledují mě nepříjemné myšlenky, vyjadřujícího spíše jistý stav mysli, pasívum tento stav dynamizuje (srov. Štícha, 1990).

Některá pasíva, která autorka pokládá za rezultativně stavová, jsou podle nás jednoznačně dějová, např. … mé štěstí bude nadále psáno na náhrobní kameny, či odborněji řečeno, tesáno do náhrobních kamenů (s. 37). Také konstrukce s dokonavým participiem nevyjadřují vždy stav tam, kde ho autorka předpokládá (srov. Štícha, 1986).

[144]Zajímavé je zjištění, že v celém českém korpusu není ani jednou agens PK vyjádřen jako téma věty (s. 45). Jde sice jistě v češtině o jev poměrně vzácný, řídký, ne však zcela ojedinělý. Pokud jde o tvrzení, že slovesa stavu netvoří pasívum, platí jen s výhradami; mnohé statické relace jsou totiž běžně vyjadřovány pasívně, např. Text je doprovázen obrázky; Klenba je podpírána sloupy ap. (viz Štícha, 1986). Navzdory tomu, že Rytel–Kucová opakuje některé nesprávné tradiční soudy o stavovosti opisného pasíva, tvrdí podle nás opodstatněně na s. 51, že konstrukce s dokonavým a nedokonavým trpným příčestím se nemusí vždy lišit stupněm aktivnosti, např. … Livingstone byl jednou uchopen a odvlékán lvem (s. 51). Na s. 53 nás překvapuje autorčino tvrzení, že PK s modálními slovesy, např. Nechěl být rušen, jsou v češtině velice řídké a nepřirozené. Je sice možné, že tyto konstrukce jsou vskutku poměrně řídké, avšak sotva je lze pokládat za nepřirozené.

Důležité je zjištění, že původce děje se v PK vyjadřuje častěji v polštině než v češtině a že dějové (činnostní) opisné pasívum je v polštině vůbec častější než v češtině: na 269 výskytů polského participiálního dějového pasíva jich připadá v češtině pouze 151.

Kapitola třetí se zabývá fungováním reflexívní formy v rámci pasívní diateze. Nepokládáme zde za šťastnou formulaci, že v mnoha případech je zvratné pasívum nepřijatelné s osobním podmětem, např. Otec se posílá na Slovensko. Tyto konstrukce jsou skutečně (alespoň v psaných textech) vzácné. Avšak v některých případech i ojediněle použitá konstrukce může být použita vhodně, a působit proto zcela přirozeně. Pokládal bych za takovou např. větu Uchazeči se posuzují podle různých hledisek; v hovorovém jazyce i např. Děti se pošlou k babičce ap.

Při úvahách o zvratném pasívu (lépe: reflexívním deagentivu) je třeba zásadně odlišovat případy, kdy se reflexívní formou vyjadřujeme o činnosti člověka či lidí, který (kteří) není (nejsou) pojmenován(i), od těch případů, kdy se vyjadřujeme o procesu probíhajícím, ať objektivně, či z hlediska subjektivního, nezávisle na lidské činnosti. Z hlediska jazykového významu není rozdílu mezi homonymií vět Barva se smyla (1. „sama od sebe”; 2. „my, oni atd. (jsme) ji smyli”) a vět Škola se proměnila v kasárna (1. „s budovou nastala proměna ze školy v kasárna”; 2. „školu (jsme) proměnili v kasárna”). Tento zásadní rozdíl v jazykovém významu reflexívní formy slovesné někteří lingvisté v podstatě ignorují; zařadila se k nim i Rytel–Kucová, když tvrdí, že odsunutí agentu z povrchové struktury způsobuje, že popisovaná činnost se traktuje ve větší či menší míře jako samostatná a dokládá toto své tvrzení větou … před školou, která se proměnila v letecká kasárna … (s. 92). Na rozdíl od autorky zde předpokládáme význam, jehož součástí není poukaz k subjektu ani v rovině hloubkové; z objektivního hlediska, které zde ovšem není součástí jazykového významu, je agens proměny školy v kasárna pochopitelně nasnadě. Na s. 119 v příkladu Drzwi biura spółdzielni otwierają sie autorka však sama na homonymii pasíva a intranzitiva (v jiné terminologii) upozorňuje.

Zvratné pasívum je v polštině podle autorky prostředkem nesystémovým, podléhajícím silným restrikcím a vázaným na speciální kontexty. Formulovat podmínky distribuce reflexívně pasívních konstrukcí v polštině autorka pokládá ze velmi obtížné a tvrdí, že informaci o možnosti jejich použití je v konečné fázi třeba hledat ve slovníku, nikoli v gramatickém popisu. To je názor jistě diskutabilní a bylo by možno vznést závažné argumenty v jeho neprospěch.

V kapitole čtvrté se probírají polské neosobní konstrukce na –no, –to. Jde o konstrukce v češtině neznámé a v autorčině korpusu jim v češtině nejčastěji odpovídají věty s 3. os. pl., překládá se jimi často německé pasívum dějové i stavové, např.: Diesmal donnerte Bienkopp, bis ihm aufgetan wurde/Tym razem zaczal walić w drzwi, aż mu otworzeno/Tentokrát Včelák tloukl, dokud mu neotevřeli (s. 132).

V kapitole páté autorka ukazuje, jak jsou v souboru prostředků příznakové diateze zastoupeny jednotlivé prvky kategorie osoby. Nejvíce pozornosti je pochopitelně věnováno 3. os. pl., která byla užita v 316 případech z celkového německého korpusu, čítajícího 2917 vět. V polských překladech je transpozice osoby do funkce příznakové diateze [145]vyjadřující všeobecného konatele využito výrazně méně často než v překladech českých; např. na 92 užití 1. os. pl. v českých překladech připadá jen 12 polských, na 316 užití 3. os. pl. českých pouze 60 polských.

Kapitola šestá je věnována lexikálním způsobům vyjadřování neurčitosti/obecnosti agentu. Jde jednak o výraz člověk/lidé, jednak o zájmena kdosi, nikdo, všichni, každý a jejich polské ekvivalenty, použité v překladech za německé pasívum nebo konstrukci s man.

V sedmé kapitole jsou podány některé obecné charakteristiky opozice aktiva a pasíva v češtině a polštině z hlediska němčiny. Autorka uvádí, že při řadě shodných tendencí jsou možnosti pasivizace jednotlivých sloves v češtině, polštině a němčině rozdílné. Nesouhlasíme však s názorem, že povrchové vyjádření subjektu (konatele) v některých kontextech vede k nutnosti použít aktiva, např. To ho pak mamka i Jan Bronski museli utěšovat … Pasívní konstrukce To pak musel být mamkou i Janem Bronskim utěšován rozhodně není ani negramatická ani nepřijatelná.

V poslední kapitole je podán přehled různých prostředků, které v češtině odpovídají polským modálním neosobním predikativům.

Přes řadu výhrad či nesouhlasných názorů, které jsme zde vyslovili, pokládáme monografii Danuty Rytel–Kucové za práci nesporně užitečnou, přinášející cenná zjištění, která obohacují lingvistické poznání přirozených jazyků.

 

LITERATURA

 

Štícha, F.: Utváření a hierarchizace struktury větného znaku. Univerzita Karlova, Praha 1984.

Štícha, F.: Systémový a funkční status konstrukcí s n/t–ovými participii v současné češtině. SaS, 42, 1986, s. 177–185.

Štícha, F.: K užívání opisného pasíva v současné češtině. , 73, 1990, s. 63–73.

Štícha, F.: Nad polskou monografií o slovesném rodu. JazAkt, 26, 1989, s. 61–62.

Wagner, F.: Untersuchungen zu Reflexivkonstruktionen. Frankfurt am Main et al. 1977.

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 2, pp. 142-145

Previous Iva Nebeská: Jan Nuyts: Aspect of a Cognitive-Pragmatic Theory of Language

Next Jiří Kraus: Petr Sgall – Jiří Hronek – Alexandr Stich – Ján Horecký: Variation in Language. Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics