dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K některým základním pojmům funkční mluvnice češtiny

Zdeněk Hlavsa

[Articles]

(pdf)

On some fundamental concepts of a functional grammar of Czech

Františku Danešovi k 75. narozeninám

 

Tento příspěvek lze vztáhnout k dvěma jubilejím zároveň: před dvaceti lety také připravila skupina českých jazykovědců pro zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Lipsku významný elaborát, nazvaný Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. Obecněji je znám ze zestručněné verze, otištěné v našem časopise, srov. Teoretické základy…, 1975.

Obě jubilea souvisejí spolu těsněji, než by se na první pohled zdálo. Při četbě zmíněného textu totiž brzy snadno poznáme, že na jeho velké části měl právě Daneš rozhodující podíl – patří tedy mezi jeho četné příspěvky, které sice nebudou uváděny v jeho bibliografii, ale které nasměrovaly celou skupinu českých jazykovědců a zásadním způsobem ovlivnily velkou část českého gramatického bádání v dalších desetiletích. Mnoho rysů předložené koncepce identifikujeme i v některých pracích zahraničních; vznikala totiž v období, kdy se zdála doba zralá pro syntézy dříve shromážděných gramatických poznatků a připravovaly se velké „akademické“ mluvnice tam, kde k tomu existovala i vhodná pracoviště (viz Hlavsa, 1985). Badatelské týmy při tom často spolupracovaly: i při těchto mezinárodních setkáních byla Danešova účast inspirativní, mnohdy koncepčně vůdčí.

Oficiální lingvistická místa doma však měla ke koncepci řadu výhrad a vyvolala sérii nepříliš konstruktivních diskusí; obstrukce signalizují už kritické přípisky Karla Horálka v závěru Teoretických základů (s. 47–48) a nepřítomnost Danešova jména v předlouhém seznamu účastníků zmíněného zasedání ve zprávě o něm, uveřejněné v témž čísle Slova a slovesnosti (srov. Grepl – Hausenblas, 1975). Přesto se podařilo v akademické Mluvnici češtiny, 3 (1987) to pojetí, které je představeno v Teoretických základech, ve značné míře udržet.

Ve své nedávné stati charakterizuje Daneš základy, na kterých koncepce syntaktického dílu Mluvnice vyrostla, jako „mathesiovské“; zároveň přiznává, že „leccos z Mathesiových představ zůstalo však dosud bohužel realizováno neúplně nebo nedostatečně“ (Daneš, 1991). Citace z Mathesia ukazují k tomu, že tyto výhrady se týkají především neuspokojivé aplikace (nebo aplikovatelnosti?) zmíněného díla, nedostatečného směřování k praktickým důsledkům přijatého pojetí; zmínka je také o potřebě více zdůraznit „osobitost“ češtiny, ty její vlastnosti, které si musí uvědomit člověk teprve tehdy, když se učí cizím jazykům. Jako samozřejmost Mathesius také uvádí, že východiskem musí být funkce jazykových prostředků, nikoli jejich forma, čímž popis přijímá stanovisko mluvčího, resp. pisatele. Pokusíme se dále všimnout si některých pojmů a některých technických problémů, před kterými autor funkční mluvnice stojí, má-li se přiblížit aspoň o několik kroků k Danešově, resp. Mathesiově představě.

Otázku, co je vůbec gramatika, kde jsou její hranice, lze pro daný cíl pojmout jako ekvivalentní otázce, co má obsahovat mluvnický popis a co je vhodnější zahrnout do slovníku. Mathesius požadoval, aby ve slovníku byla zahrnuta „detailní [162]pravidla“ (Mathesius, 1947, s. 434n.). Tento požadavek, jak víme, se může týkat jak flexe, tak syntaxe. Ve flexi bychom se mohli vyhnout výčtům jednotlivostí a výjimek a místo nezapamatovatelného, explicitního souboru všech možných paradigmat se omezit na jednoduchou soustavu hierarchicky uspořádaných pravidel, postihujících jen frekventovanější část slovní zásoby. V syntaxi se otázka hranice mezi slovníkem a gramatikou stává relevantní hlavně tehdy, jestliže se popis vystaví na popisu predikátových valenčních struktur. Nedávno zde Čermák (1992, s. 250) polemicky dokazoval, že stanovit obecněji platná pravidla, která by řídila detailní specifikaci valenčních pozic, je skoro nemožné a že je asi nutno je řešit pro každý lexém zvlášť. Ale je třeba uvést, že na neurčitost hranice mezi slovníkem a gramatikou upozornil Daneš a jeho spolupracovníci, jakmile se o valenčním pojetí syntaxe začalo u nás vůbec soustavněji uvažovat (viz Daneš – Hlavsa – Kořenský, 1973). Postupně se také přikročilo k práci na valenčním slovníku (o ní srov. zejména Svozilová – Macháčková, 1990) – nemá asi smysl se přít, zda jde o dílo lexikografické, nebo syntaktické. Poukázali jsme také na to, že těsná souvislost mezi větným schématem a lexikálním významem predikátoru ještě neznemožňuje dospět k obecnějším strukturám, od konkrétních lexémů abstrahujícím (Hlavsa, 1982).

S odstupem doby jsme se utvrdili v názoru, že za funkci jazyka, která určí pojetí funkčního popisu, je třeba považovat funkci komunikační. Z toho plyne, že jeho východiskem by měla být minimální gramatikalizovaná jednotka s platností komunikativní, výpověď (resp. věta). Bylo by pak náležité od ní postupovat k rovině, na které jsou její funkce reprezentovány, tj. k morfologii, tedy opačně než jsme z gramatik zvyklí. Ve své již zmíněné glose k Teoretickým základům (i jinde) Horálek kritizoval podle jeho názoru jednostranné zaměření koncepce na „zjevnou řečovou realitu“ a zdůrazňoval proti ní závažnost „vnitřní řeči“. Nejde však jen o poplatnost módě; nemělo by uniknout pozornosti, že hlavní znaky predikace, kterou zřejmě považuje (nejen on) za konstitutivní vlastnost věty, mají přímý vztah ke komunikační události: kategorie osoby a modalita jsou kategorie „pragmatické“, v kterých produktor bezprostředně reaguje na komunikační situaci, a to tím, že specifikuje svou úlohu v řečovém aktu i funkci své promluvy vzhledem k adresátovi. Bez těchto kategorií by věta zůstala na úrovni gramaticky neztvárněné propozice.

Horálek rovněž věnoval mnoho místa a energie boji proti zavádění dichotomie věta : výpověď; na uvedeném místě říká, že „jedni užívají termínů věta výpověď k vyjádření rozdílu mezi jevy ,languovými‘ a promluvovými, jiní zase k odlišení dostatečně ‚gramatikalizovaných‘ vět od vět ‚gramatikalizovaných‘ nedostatečně“. I když tato argumentace je poněkud zavádějící, protože – pokud rozumíme původcům tohoto rozlišení – nejde o dichotomii, praxe ukazuje, že píšeme-li mluvnický text, často jsme na rozpacích, kterého termínu máme v daném případě použít. Za schůdné pro praktickou mluvnici bychom považovali takové řešení, že termínem výpověď bychom označovali úseky promluvy (mluvené nebo psané), které produktor ohraničil koncovými, popř. i počátkovými signály (kadencí, resp. k tomu určenými interpunkčními znaménky, tj. tečkou, otazníkem nebo vykřičníkem – pokud ovšem jich není užito k vyjádření pochybnosti, nesouhlasu, údivu apod. uvnitř výpovědního celku – a velkým počátečním písmenem); za věty bychom pak považovali výpovědi s uzavřenou vnitřní strukturou, ustálenou a obvyklou v psaných, popř. následně čtených promluvách. Charakteristickým znakem věty by tedy bylo jisté [163]syntaktické schéma, které patří do kompetence rozhodné většiny členů daného jazykového společenství.[1] Mohli bychom snad připustit i to, aby každý autor mluvnice sám rozhodl, zda k větám přiřadí také některé útvary v Mluvnici češtiny označované jako větné ekvivalenty (viz Mluvnice češtiny, 3, 1987, s. 436–442), které mají rovněž konvencionalizovanou formu, obvyklou v úzce vymezených komunikačních situacích (např. Osudy dobrého vojáka Švejka. Mlékárna. Václav Novotný. Ty blázne! Rány boží!), zejména takové, které lze často interpretovat jako založené na některém rozvinutějším syntaktickém schématu (Milé Markétce k narozeninám. O české národní povaze. Vodu! Čelem vzad!, kde můžeme interpolovat schémata realizovaná např. větami Tuto knihu věnuji milé Markétce…; V tomto článku se uvažuje o české…; Dejte mi vodu! Otočte se čelem vzad! apod.). Pojem syntaktické schéma[2] přitom nelze ztotožnit s pojmem věta, je obecnější; v některých případech je nejschůdnější předpokládat, že jedno syntaktické schéma je rozděleno do několika výpovědí (Bratr četl dlouho do noci. Nějakou detektivku. Milují se. Na stéble trávy. Po bitvě. Zahrej! Aspoň jednu písničku!). Jde především o jev zvaný parcelace (viz podrobněji Mluvnice češtiny, 3, 1987, s. 679–685). Interpretovat taková seskupení výpovědí jako posloupnosti několika vět a každou z nich analyzovat samostatně je poněkud krkolomné.

Z různých diskusí kolem vztahu věty a výpovědi se často zdá, že termín výpověď je nezbytný především tehdy, jestliže analyzujeme jazyk spontánních mluvených promluv, kde vnitřní struktura výpovědí je rozvolněná, okazionální, popř. vůbec neodpovídá ustáleným syntaktickým schématům. Je však třeba připomenout, že v takovýchto promluvách častěji narážíme na problém segmentace (o čemž dobře vědí např. dialektologové převádějící do psané podoby členité promluvy slyšené při terénním výzkumu), takže pojetí výpovědi jako celku definovaného signálem zakončenosti či uzavřenosti (viz i Horálkův komentář, s. 48) nám tam nikterak nepomůže. Daneš vhodně v jedné z diskusí připomněl, že v takovýchto případech je snazší určit centra syntaktických schémat, k nimž se výrazy vztahují jakožto ke komponentům syntakticky dominujícím, a popř. následně stanovit jejich počet než rozhodnout, kde jsou hranice jednotlivých výpovědních celků (např. o promluvě Neprší snad už můžeme jít dovedeme říct, že v ní jde o dvě syntaktická schémata, ale zda výraz snad patří do prvního, nebo do druhého, není bez znalosti situace, v níž byla pronesena, možné). V mnoha takovýchto případech však o syntaktické strukturovanosti nelze ani mluvit a jednotlivé komponenty promluvy se pořádají na základě působení zcela jiných činitelů než syntaktických pravidel. Je pak otázka, zda je na místě se jimi v mluvnici vůbec zabývat.

Není snad třeba v této souvislosti připomínat Danešův klasický článek o třírovinném přístupu k syntaxi, v kterém rozlišil větu, výpověď a výpovědní událost (viz Daneš, 1964). Pro účely „prakticky orientované mluvnice“ se může ovšem celý tento problém zdát poněkud umělý: vždyť tradičněji pojaté syntaxe se bez této opozice docela dobře obešly a pracovaly jen s pojmem věta. Je však si nutno uvědomit, že předmětem analýzy v takovýchto dílech byly vlastně výpovědi izolované z vesměs [164]psaných textů (doložené z literatury), v kterých se lingvista snažil jen identifikovat syntaktická schémata, na kterých se zakládaly. Velká většina těchto dokladů má ovšem také rysy povýtce parolové, obsahuje rozmanité navazovací signály (prostředky anaforické, kataforické, textové elipsy atd.), srov. např. Šmilauerův příklad Já bych chtěl jenom vědět, kam se poděl, a má i zřetelnou komunikační strukturu (vyjádřenou především slovosledem), tj. rozlišuje to, co autor prezentuje jako čtenáři známé a co jako nové, srov. V Litomyšli napsal Jirásek spolkům nejeden proslov, kde výrazy v Litomyšli, Jirásek navazují na předpokládanou sumu znalostí čtenáře. Analyzovaná „věta“ tedy zpravidla nebývá nějakým izolovaným, nezávislým útvarem, ale obsahuje v sobě prostředky, které ji předurčují k výpovědnímu fungování v celé množině potenciálních kontextů (jednoznačně je určit lze až v konkrétním použití, v celé textové souvislosti). Jestliže pak autor mluvnice chce exemplifikovat nějaký gramatický jev tak, aby se do věty tyto další činitele pokud možno nepromítly a neodváděly čtenářovu pozornost, a tedy příklad raději sám konstruuje, často musí vytvářet věty z hlediska komunikačního nepřirozené a použitelné nanejvýš ve velmi specifických kontextech (Sklenice praskla. Žák píše. Myslivec postřelil srnku). Je příznačné, že má-li být věta přirozenější, bývají substantivní pozice obsazeny vlastními jmény, u nichž se ex definitione předpokládá, že mají nějaký referent, a verbální kontext, ke kterému by odkazovala, v podstatě nevyžadují. Izolovaně, jako výpovědí v platnosti samostatně použitelné promluvy nesporných, lze většinou použít jen vět s významem obecné platnosti (srov. Šmilauerovy příklady Jitro je moudřejší večera. Cirkusáci byli všude doma, varietníci byli všude cizí). Domníváme se, že tato pozorování mohou doložit, že užívání termínů věta, výpověď a větné schéma je vhodné i v mluvnici prakticky orientované.

Druhým Mathesiovým podnětem, o kterém se aspoň stručně zmíníme, je rozlišování jazykových prostředků s funkcí pojmenovací a s funkcí usouvztažňovací. Daneš ve svém již zmíněném příspěvku naznačuje, jak zajímavé může být takové pojetí také pro morfologii (Daneš, 1991, s. 167–168), přitom připomíná svou koncepci trojího fungování morfologických kategorií v syntaxi: rozlišuje kategorie syntakticky nezávislé, které plní úkon pojmenovací, a dále syntakticky závisle proměnné a syntakticky vázané, plnící funkci usouvztažňovací. Rozpracování těchto námětů na sebe ještě čeká, nebude tedy od věci připojit k tomuto tématu několik poznámek.

Není třeba se šířit o tom, že vzhledem k typu češtiny je vhodnější mluvit o fungování morfologických kategorií nebo dokonce sémů, nikoli tvarů, resp. morfémů, protože např. pádové koncovky substantiv fungují jednak jako prostředky usouvztažňovací (jsou syntakticky vázané a vyjadřují vztah větného členu k verbu finitu), jednak jako pojmenovací (vyjadřují závazně zároveň i význam čísla). Pozorněji je třeba se zastavit u pojetí pojmenovací funkce. Vzhledem k tomu, že je orientována k denotátu, nabízí se chápat ji spíše jako vztahující se k obsahu než k významu, tj. ve smyslu jazykového universale. To dává předpoklad k tomu, aby byla přijata jako základna pro mezijazykové srovnávání, o kterém Mathesius mluví. (Připustíme ovšem, že v pojetí některého jevu se mohou jazyky lišit, srov. např. anglický protiklad pl. peas – sg. pea jako výraz vztahu „více než jeden kus“ – „jeden kus“ a českých ekvivalentů sg. hrách – sg. hrášek jako výraz protikladu hromadné – singulativum.) Kompetentnost lingvistiky, pokud jde o mimojazykový obsah, bývá ovšem zpochybňována [165]a omezována jen na význam. Ten však dovedeme pochopit jen jako komponent jazykového znaku, v daném případě např. morfému. Avšak mluvčí, který chce uspokojit určitou pojmenovací potřebu, pojmenovat jev, znak pro něj v slovní zásobě hledá. Tak aspoň lze podle našeho názoru „prakticky orientovaný funkční popis češtiny“ pojímat. (Proto také se ukazuje jako užitečné rozlišovat participanty mimojazykové situace a aktanty v sémantickém vzorci větném; snad také bychom měli říkat, že funkční popis by měl vycházet od obsahu, nikoli od významu. To např. znamená, že situace zobrazená výpovědí Jan se choval statečně obsahuje jeden participant, ale z valence slovesa chovat se vyplývají dva obligatorní aktanty.)

Nezbytnost zřetele k obsahové stránce promluvy lze snad dokumentovat na vztahu mezi obsahem ‚živá mužská bytost, muž‘ s významem ‚životnost‘, reprezentovaným paradigmatickými vztahy ve skloňování českých maskulin. Můžeme konstatovat, že významová opozice životný : neživotný je gramaticky reprezentována paradigmatickou opozicí 4. sg. = 2. sg. : 4. sg = 1. sg a 1. pl. ≠ 4. pl. : 1. pl. = 4. pl.; ta ve většině případů koresponduje s obsahovým rozdílem ‚muž‘ – ‚věc‘. Je však známo, že se tvarů s významem životnosti užívá také o věcech, má-li být vyjádřen význam expresivity: našel hříbka, má zajímavého koníčka – vedle našel hříbek, má zajímavý koníček. V tomto případě se ovšem obsah na této morfologické změně nijak nepodílí. Vedle toho konstatujeme tendenci skloňovat substantivum, které běžně má tvary neživotné a denotát „věc“, jako životné, jestliže je jím označen muž. Zaznamenali jsme spojení ministr zahraničí uvítal svého finského protějška, opačnou změnu, od významu neživotnosti, dokumentuje spojení před výstavním pavilonem stály skvěle naleštěné veterány (automobily); tu by bylo jistě přinejmenším stejně přijatelné uvítal svůj protějšek, před pavilonem stáli skvěle naleštění veteráni. V těchto případech označovaný obsah ovlivňuje jazykový význam, který je pak reprezentován „životnými“ tvary.

Případ, kdy mluvčí může volit gramatickou kategorii jmenného rodu jen podle vlastního pojmenovacího záměru, je ovšem zcela výjimečný. Pojem „kategorie nezávisle proměnná“ je třeba vždy chápat ve vztahu k syntaxi, tj. tak, že volba kategorie neovlivní podobu větného vzorce a je proměnná v rámci vymezení syntaktické pozice, definované – v daném případě – jen slovním druhem a pádem. Jinak je kategorie rodu vlastně „vázaná lexikálně“, je určena pro konkrétní pojmenování a neumožňuje další volbu mezi morfologickými kategoriemi.[3] (Máme tu na mysli jen substantiva označující „živé bytosti“, u označení „věcí“ je rod jen formálně-morfologickou vlastností.) Vedle toho funguje význam jmenného rodu jako kategorie usouvztažňovací, a to v tvarech kongruentních: můj bratr odjel má sestra odjela; je v nich toliko prostředkem vyjádření syntaktického vztahu. Platí tedy, že rozdíl mezi pojmenovací a usouvztažňovací funkcí nelze vymezit jen morfologickou kategorií, ale také slovním druhem. Avšak ani toto omezení nestačí. Všimněme si, že v postavení predikátu nebo přívlastku uvnitř téhož větného schématu je usouvztažňovací prostředek do jisté míry redundantní, naproti tomu při usouvztažnění mezi větnými schématy může být významový komponent morfologické kategorie aktivním činitelem rozlišovacím: Otec radil sestře, aby odjela k moři. Měl / měla by pak opravdu [166]pěknou dovolenou. Plnou pojmenovací funkci má jmenný rod v slovesném tvaru pak tehdy, jestliže jiný nositel jmenného rodu výpověď neobsahuje: Odjel jsem. – Odjela jsi. (Případy jako Průvodčí zavřel / zavřela dveře jsou jiné: tu je vhodnější chápat subst. průvodčí v nominativě jako dvě homonymní formy.)

Takovýto přístup lze aplikovat i na kategorii pro strukturu výpovědi závažnější, na kategorii osoby. V „prakticky orientované“ funkční gramatice by bylo nejschůdnější postupovat tak, že bychom předpokládali, že sémantický větný vzorec (nebo propozici) je třeba – aby byla výpověď schopna fungování v komunikačním procesu – specifikovat také v tom směru, že participanty zobrazené situace budou rozlišeny z hlediska své účasti v komunikační události, tj. zda je některý z nich mluvčím, resp. adresátem, nebo ne. Jsou-li jejich pojmenování v pozici subjektu, budou v prvním případě závazně „pojmenovány“ morfologickou kategorií slovesa, popř. fakultativně i v substantivní pozici vzorce, a to zájmenem 1. nebo 2. osoby (Já jsem odjel. – Ty jsi odjela), v druhém pak – opět závazně – v substantivní pozici; kategorie 3. osoby u slovesa se pak stává jen kategorií usouvztažňovací (něco jiného je, že za určitých kontextových podmínek lze zde subjektové pojmenování elidovat). Takovýto přístup umožní se vyhnout tradičnímu problému, jaký směr závislosti je třeba vidět ve vztahu predikace, i nově položené otázce, zda subjektová pozice je ve větném vzorci obligatorní, nebo potenciální. Při srovnávání jazyků pak i laik snadno pochopí, že rozlišování mluvčího – adresáta – jiného participantu je téměř univerzální jev, ale prostředky, kterými se to děje, jsou v jazycích různé. I takovýmito detaily se přiblížíme Mathesiově představě funkční mluvnice prakticky orientované.

 

LITERATURA

 

Čermák, F.: Paradigmatika a syntagmatika slovníku: problémy a možnosti. SaS, 53, 1992, s. 249–264.

Daneš, F.: A three-level approach to syntax. TLP, 1, 1964, s. 225–240.

Daneš, F.: Mathesiova koncepce funkční gramatiky v kontextu dnešní jazykovědy. SaS, 52, 1991, s. 161–174.

Daneš, F. – Hlavsa, Z. – Kořenský, J.: Postavení slovesa v struktuře české věty. In: Čs. přednášky pro VII. MSS ve Varšavě. Praha 1973, s. 129–139.

Grepl, M. – Hausenblas, K.: Zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Lipsku. SaS, 36, 1975, s. 49–60.

Hlavsa, Z.: The meaning of verbs, semantic sentence patterns and the structure of situation. In: Probleme der Satzsemantik II. Linguistische Studien A 92. Berlin 1982, s. 23–35.

Hlavsa, Z.: Pojetí syntaxe v současných akademických mluvnicích. In: Typy opisów gramatycznych języka. Warszawa 1985.

Mathesius, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

Mluvnice češtiny, 3. Skladba. Praha 1987.

Svozilová, N. – Macháčková, E.: Slovesná valence ve slovnících. SaS, 51, 1990, s. 219–230.

 

[167]R É S U M É

On some fundamental concepts of a functional grammar of Czech

Mathesius’ proposal of a functional grammar which should be oriented towards the needs of practice implies some concepts which deserve further discussion. In the paper the author claims that the distinction “utterance – sentence – sentence scheme” must be respected even by it. The functions “naming – syntactic interrelating” may not be ascribed to morphemes or word forms but conceived as syntactic processes operating on semantic structures (propositions or semantic sentence patterns) because they are not always realized on a single level.


[1] Nemusela by být snad rozhodující ani míra gramatické strukturovanosti, ani přítomnost verba finita. Zdůraznili bychom ustálenost jako faktor spíše sociolingvistický.

[2] Může jít o větný vzorec nebo o jeho derivaci (rozvitou podobu).

[3] Ojediněle se takový přechod ustálí v dubletu systémovou: Beránci / beránky na obloze přinášejí déšť. Expresivních přechodů je více (zavolal taxík / taxíka) nebo převládne životný tvar pro neživý obsah (koupil si fiata – asi jedině možný).

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 3, pp. 161-167

Previous Miloslava Knappová: 18. mezinárodní kongres onomastických věd v Trevíru

Next Petr Sgall: Lingvistický pohled na český pravopis I.