dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Paradigmatika a syntagmatika slovníku: problémy a možnosti

František Čermák

[Články]

(pdf)

Paradigmatics and syntagmatics in dictionary: problems and possibilities

[*]1. Úvod: Jazykové vztahy ve slovníku. Slovník (lexikon) je základem jazykového systému ve dvojím smyslu: je mentálním depozitářem všech diskrétních jazykových jednotek, tedy nominací, a je to zároveň i depozitář nesmírně složitě, a přitom funkčně organizovaný. Proti nesmyslné představě lexikonu (oblíbené zvláště u starších gramatiků) jako chaotické, nepřehledné a pasívní hromady nepohodlně obrovského množství stavebních kamenů, ze kterých až vlastním důvtipem, originalitou i aktivním mistrovstvím zvládnuté gramatiky skládáme dohromady promluvy lepší či horší, je třeba tuto zavádějící perspektivu do značné míry otočit: lexikon je pasívní pouze a jen do momentu psychické operace volby žádaného pojmenování. Od toho okamžiku je to naopak on, spolu s předchozím jazykovým kontextem a situací, co předurčuje selekci pasívní gramatiky, která je vždy daná v jen několika málo alternativách, nebo vůbec žádné, a tedy je slovníkem a dalšími aspekty pak pevně volená – či jako už předurčená –, jen prostě realizovaná. Nověji toto v různé míře počínají naznačovat především valenčně orientované teorie, bohužel zase jen primárně gramaticky založené; jako pomíjivou pochybnost to bez dalšího domýšlení přiznává i Chomsky (1982, s. 5–6: „Standardní ’chudost’ argumentů, pokud jde o stimuly, naznačuje, že sama struktura lexikonu musí být do velmi podstatné míry predeterminována”), objevují se však celé teorie pokoušející se stavět na slovníku (Hudson, 1984), byť valnějšího úspěchu zatím nedosáhly. A přitom stačí se jen zamyslet nad úvahami o synchronii jazyka, které nám už před pětasedmdesáti lety nabídl F. de Saussure. Slovo jakožto centrální jednotka jazyka leží pro něj vždy v průsečíku mnoha vztahů a bez nich neexistuje; svým vstupem do textu pak část těchto relací do něj také nutně vnáší (gramatika z nich selektivně aktualizuje jen některé) a tyto relace pak mnohé předurčují. Tyto vztahy jsou přitom jak paradigmatické, tak syntagmatické, a to v mnoha smyslech; dosavadní lexikografická praxe, naše i zahraniční, se těmito vztahy ve větší a důslednější míře dosud z řady důvodů nezabývala (včetně např. valence).

Slovník, lexikon, tedy nelze identifikovat, jakožo součást langue, jen s paradigmatikou, jsou v něm – v důsledku tradičního nezájmu zatím jen špatně poznané – i kombinatorické potenciality, které každý lexém má integrálně jako svou součást. Tradiční a úporná praxe (popisných) slovníků snažící se uživateli tuto stránku v podstatě zamlčet vedla k tomu, že v povědomí je jako slovo falešně a uměle fixováno cosi diskrétního, se svým začátkem i koncem. Ve skutečnosti ze slova, které takto rozhodně diskrétní není, výrazně ční právě ty různě zřejmé relace, vždy však přítomné, bez nichž slovo není nic. Takto české verbum zavolat je jen nesmyslný a umělý konstrukt, u kterého prostě nevíme, ani co přesně znamená, ani jak se užívá, nedoplníme-li ho aspoň jedním z těchto údajů:

1. někoho (akusticky i neakusticky),

2. na někoho (tj. vzdálenějšího),

3. někomu (tj. telefonicky).

Až pak se uzřejmuje význam i funkce a vzniká jednotka. Na první pohled se zdá, že situaci lze vyřešit zmapováním valence ve slovníku (ta se musí ovšem tak jako tak napřed oprostit od dosud syntakticky apriorního pohledu – což syntaktikové namnoze [250]aspoň obecně přiznávají – a akcentovat samu sebe jako fenomén primárně lexikální, systémový). Jednoduchá úvaha nám však ukáže, že to je jen ta příslovečná a přitom ta nejpohodlnější špička ledovce, jehož obrovitost tušíme zatím jen nedokonale. Stejně jako není valence jev syntaktický (tam, tj. v syntaxi, se jen aktualizuje), tak je zároveň jen obrysovým, kategorizačním rámcem, a to ještě ne vždy, pro konkrétní náplň sémanticko–pojmovou, která vyžaduje další subspecifikaci, a to už bez opory ve formálně–kategoriálním signálu, kterým disponuje valence, srov. zavolat 1. někoho (přítele, policii, psa, …), 2. na (přítele, psa, …, ne však na policii, resp. ano, ale v odlišném významu), 3. (příteli, policii, ne však psovi ). Pohled lze i otočit a ptát se, co může vystupovat jako argument na levé (subjektové) straně (zatímco přítel může „zavolat” ve všech významech, policie „zavolá” jen někoho n. někomu, na někoho „volat” nemůže, a pes nemůže „volat” pochopitelně v žádném případě): lze se však i ptát na kombinatorickou potencialitu, tj. kolokabilitu jinou než substantivní: např. adverbiálně se zmíněné tři významy liší minimálně možností užít adverbia intenzity (adverbia typu hlasitě/potichu/šeptem nelze užít ve významu (1), jde-li o „zavolání” písemné, nepřímé, ve významu (2) z. na někoho jsou málo pravděpodobná, verbum tu má příznakovou platnost „hlasitě” už samo o sobě). Ještě jiný obraz pak skýtá možnost pragmatické reflexivizace pomocí si: ve významu (1) z. někoho označuje jen zavolání neakustické, písemné apod., ve významu (2) z. na někoho je málo pravděpodobné. Tyto rysy lze jistě dále ilustračně rozmnožovat, např. o další substantiva v akuzativu (něco, to: 3, 2) nebo v akuzativu s předložkou o (peníze: jen 3) aj. Žádná z těchto odlišností není však věcí gramatiky, je daná už ve slovníku jako syntagmatická potencialita slova samotného, o jejíž nepochybnosti nás přesvědčuje jak mluvní praxe druhých, tak vlastní povědomí, exaktněji pak několik prostých komutačních operací, a nikoliv složité, vzájemně rozporné a stále diskutované gramatické koncepce.

Naproti tomu paradigmatické vztahy třídy a členství jsou jak intuitivně, tak tradičně snad zřejmější, a proto není třeba se u nich, jde-li jen o ilustraci, zdržovat déle. Je třeba si však v uvedené souvislosti připomenout, že je do nich nutno zahrnout mj. i to, co v příkladech výše uvedených bylo naznačeno jen individuy: zatímco slova přítel, pes, policie každé reprezentuje sémantické paradigma, které lze snadno doplňovat a tak i konkretizovat dále, zmíněné tři valence reprezentují zase typ paradigmatu valenčního atd.

Takové zdůraznění a následná jasná delimitace aspektu paradigmatického a syntagmatického, která pak teprve dokáže lexém vyčerpat a plně popsat, nejsou samoúčelné: vedle precizace pojmového aparátu a zkonsekventnění pohledu po stránce teoretické může přinést i důslednější propracování obsahu jednotlivých složek lexikálního hesla, jejich hranice i vzájemných vazeb. Praktické a přínosné důsledky takto může mít i to, uvědomíme-li si, že např. i ve funkci i stylu slovníkového hesla lze rozlišit jak stránku syntagmatickou, tak paradigmatickou ap. V následující části si stručně všimneme v naznačeném rámci hlavních rysů jednotlivých složek hesla. Připomeňme si však napřed ještě pár souvislostí či návazností: první je banální, ne však plně dodržovaná pravda, že stejně jako zvolený úhel pohledu předurčuje výsledný obraz, tak i dobře definovaný cíl, resp. uživatel předurčuje slovníkový rezultát co do jeho parametrů: vágnost, nedotaženost některých aspektů tu není omluvou, ani ovšem předností ve smyslu jakési větší šíře záběru. Takový slovník neslouží široce všem, ale vede jen k nejistotě, čímž ovšem neslouží dobře nikomu. Je to pak trpké poznání, zvláště tehdy, když se má na takový slovník explicitně a exaktně navazovat za užití technik, které přináší zejména komputerizace. Maximální realizace obou uvedených atributů (exaktní a explicitní) v budoucím slovníku umožní nejen snadnou nástavbu, rozšiřování či modifikaci (pro další vydání), ale i možnost vlastního hlubšího lexikologicko–sémantického výzkumu. Takové slovníky však zatím ještě nemáme (a pouhé přepsání slovníku na disketu má k němu ještě daleko). Přitom rozumný kompromis co do šíře cílené slovníkové nabídky pro řadu různých potřeb bude u menších jazyků, jakým je čeština, asi vždy nutný.

[251]Druhou vazbu či souvislost představuje návaznost slovníku na jazykovou teorii i praxi. Týká se aspoň dvou problémů. Jednak jde o otázky užité terminologie, jednak o samotné vazby na obsah gramatické teorie. Je důležité domýšlet především to, které aspekty gramatiky lze výhodně do slovníku ještě zabudovat a které už nikoli, a jasně naznačit, kde tato hranice leží. Jedním z možných způsobů dotažení, domyšlení této vazby je pochopitelně i stručný synoptický rámec gramatiky sloužící jako referenční, který může figurovat jako příloha ve slovníku a na který budou směřovat odkazy z hesel. Třetí a poslední širší vazbou, která není zdaleka tak jednoduchá, jak se zdá, je souvislost slovníkové informace a způsobu zpracování této informace s typem informace a jejím zpracováním v jiných oborech. Tuto oblast lze zásadně dělit na dvě části. První představují termíny, které tradičně do výkladu slovníku už vstupovaly, avšak druhou představuje oblast prakticky dosud nezachycená, oblast úzu a pragmatických vztahů, tedy vztahů z oborů sociolingvistického a lingvosémiotického. Pokud jde o terminologii, je zde otázek několik. Jedna se týká toho, jak úsporně zachytit lexikograficky určitou selekcí rysů obsah exaktního termínu tak, aby jednak byl ještě smysluplný a nezaměnitelný za jiný, a jednak jak, a to zvl. u většího slovníku národního jazyka, vybrat a zapsat ty termíny, které do něj patří a nebývaly v něm. V tomto ohledu nemůže být soudcem jenom lexikograf, a to ani co do výběru ani co do obsahu a popisu takových termínů, přičemž problém úměrnosti zastoupení jednotlivých oborů stále zůstává otevřený. Druhou část této problematiky představuje pragmatický, společensky výrazně vázaný funkční úzus (viz zvl. 2.2.2.), který souvisí s normami chování a kontaktu lidí, se způsoby jeho navazování, s respektováním toho, co je tabu, a to zvl. z hlediska zdůraznění hranic nemožného, nepřijatelného úzu a hranic úzu typového a zvykového.

Technicky se pak zdá výhodné vlastní lexikografickou práci konečně vědomě rozlišit a rozdělit na tu (většinovou), která bude určena jen pro konkrétní tiskový výstup v konkrétním slovníku, a na tu, která bude zachovávána v materiálu jako potencialita pro výstupy další, jiné, určené pro vlastní lexikologický výzkum, který je tak potřebný. To pak předpokládá položit důraz na takovou strategii, kde už v přípravné fázi bude vědomě, prozíravě a konsekventně rozhodnuto o všech budoucích možných eventualitách známých, i když zatím neaktuálních, k nimž se budoucí práce bude vlastně s uznáním a ráda vracet a které bude schopna jako podklad využívat. Toto je třeba zvláště dobře domýšlet v kontextu nové komputerové, resp. komputační lexikografie i lexikologie s jejími rostoucími a dotud nezvyklými možnostmi, ale i nároky. Starou, tradiční formu lexikografické práce si do budoucna lze už asi jen stěží představit. Přejděme však k vlastnímu tématu.

Dodejme, že paradigmatických a syntagmatických vztahů mezi lexémy, kolem nich a v nich je celá řada a ta se u obojího typu navíc člení na vztahy horizontální a vertikální, obecnější i dílčí. Předchozí poznámky se nutně dotýkaly proto jen některých z nich. Vzájemný poměr a povahu těch hlavních vztahů se v dalším pokusíme stručně ilustrovat na obecně pojatém hesle výkladového slovníku: detailnější rozbor a rozvedení je věcí speciálních studií.

Následující poznámky nejsou míněny jako laciná kritika či hodnocení minulého nebo současného stavu (na to by musely vypadat jinak a být především zahrnuty do dobového rámce a možností, které v něm byly); jsou jen výrazem snahy se zamyslet nad některými manky a možnostmi v bližší a vzdálenější budoucnosti, jak se nám jeví dnes, a uváděné příklady pak slouží jen k ilustraci a jako odrazový můstek k vlastním úvahám.

 

2. Heslo (lemma). Synchronních, různé odstupňovaných složek informace je v synchronním slovníku velká většina (i když ne nutně všechny) a ty, které sem patří, se pak také nesmí své povaze zpronevěřovat, např. tím, že se uživateli podstrkává příklad na mrtvý úzus či přímo mrtvé slovo apod. Pokud se pro vřazení diachronní informace, o které bude ještě řeč dál (2. 3.), přesto rozhodneme, např. z ekonomických důvodů, je to třeba pak také jasně signalizovat.

[252]Synchronní vztahy paradigmatické i syntagmatické vždy akcentují podle své povahy stránku buď formy, nebo významu, či obsahu, a ve svém úhrnu se tu tedy mnohonásobně mísí procedury sémaziologické (např. u formy, gramatických tvarů, odkazů aj.) a onomaziologické (např. u výkladu významu, synonym aj.). Jejich informační povaha je velmi zajímavá, mj. i tím, že je v různé míře abstrakce – obvykle i různě – zprostředkovaná skrze úvodní formu lemmatu.

Synchronní vztahy paradigmatické (2. 1.) obligatorně zahrnují tyto složky hesla: formu (a), funkci (b), frekvenci a styl (c), sémantiku (d); fakultativně lze k nim řadit ještě hyponymii (e), synonymii (f), opozitnost (g), popř. i poznámku a popis úzu (h).

Syntagmatické vztahy (2. 2.) pak zahrnují zbytek. Patří do nich ovšem i části některých složek hesla už uvedených, protože někde je syntagmatický aspekt stejně výrazný jako paradigmatický; případům, kdy je určitý aspekt sice přítomný, ale slabý, se v těchto úvahách pozornost většinou nevěnuje. Konkrétně mají tedy syntagmatickou povahu především tyto složky hesla: forma ve své valenci (i), funkce (j), expresivita (k), sémantika kontextu (l), exemplifikace (m) a technický odkaz (n). V následujícím si všimneme jednotlivých složek postupně, a to především prizmatem většího slovníku národního jazyka deskriptivní povahy; pozornost se v nich bude věnovat ovšem spíše aspektům méně jasným a problémovým na úkor těch, které se zatím považují za zřejmější a jasnější.

 

2.1.1. Forma (a). Forma je diskrétní a invariantní grafická podoba lexému: případné varianty (dublety ap.) je tu ovšem třeba co do jejich příznakovosti označit. Poukaz na rovnocennost dvou variant (namísto invariantu) obvykle svědčí o lexikografově neznalosti frekvence a skutečného úzu, který se v rovnováze nalézá jen krajně vzácně. Velký deskriptivní slovník by měl být skutečně deskriptivní (což vyplývá už z tohoto atributu), zaznamenávat tedy reálně užívané formy, a nepotlačovat je preskriptivně proto, že nejsou spisovné či že si to preskribomanií poznamenaní lingvisté přejí (vedle toho lze ovšem uvážit i případnou potřebu slovníku vysloveně preskriptivního, jakkoliv jich dnes je v Evropě zjevně už málo). Jazyk i jeho slovníkový obraz, zahrnující pak rovnoprávně jazyk psaný i mluvený, bez takovéhoto augurství nebude ochuzen či ohrožen (kolik tu vlastně zůstalo ještě z obrozeneckého ochranářství?), ale obohacen, protože se tak přitaká skutečnému úzu, který je vždy v konečné instanci arbitrem nejvyšším; jazyk se konečně přestane podřizovat názorům donedávna úředně dosazované a jednostranně orientované skupinky, která své soudy na důkladném výzkumu úzu, zvláště jazyka mluveného, nikdy zakládat nemohla a obvykle ani nechtěla. Uvolnění cesty k prostému mapování úzu dosud záměrně nezachycovaného a k vykrystalizování progresívních forem, dnes tak hojných, je velmi aktuální, má-li se zamezit rostoucí a schizofrenní umělé propasti mezi jazykem psaným a mluveným. Potlačení autoritativních zásahů do jazyka, resp. slovníku není nezodpovědný liberalismus, ale respektování odlišného cíle i uznání toho, že obecné vývojové zákonitosti jazyka platí pro každý jazyk a jejich brzdění se nevyplácí, a to doslova i fiskálně. Vedlo totiž vedle absurdního akcentování pravopisných pravidel namísto slovníku (který je má obsahovat automaticky také) i k prostému odlivu financí a energie na nesprávné místo (není zase tak těžké si spočítat, o kolik lepší či početnější by byly jen dosavadní slovníky, kdyby se investovalo do nich to, co přišlo do pravopisných pravidel, která stejně jen dílčím způsobem plní to, co plní i slovník). Jen v málokterém jazykovém společenství Evropy je v povědomí obyčejných lidí z jazykových příruček na prvním místě příručka o pravopisu namísto slovníku, tedy dílčí příručka o tom, co se musí, namísto o tom, co je. Lingvista v této oblasti musí do budoucna znovu nabýt krajní úctu před fakty, a tedy tím, co je (což si musí ovšem napřed zjistit), a naučit se zapomenout slovo musí//mělo by být a následné prosazování svých představ. Jedním z předpokladů takto změněného postoje je ovšem vědomí, že češtinu nelze ztotožnit pouze s češtinou spisovnou a že v celonárodním slovníku mají své místo oba hlavní kódy, tedy i kód komunikace mluvené.

[253]Do složky formy patří vedle formy grafické (a tedy ne primárně ortografické) i forma akustická a způsob jejích ztvárnění, který by měl respektovat všechny odlišnosti od formy grafické a zachycovat je prostředky Mezinárodní fonetické asociace (A. P. I.), včetně přízvuku u těch cizích slov, která to potřebují; jiné formy zápisu jsou méně přesné a mezinárodně nepřijatelné.

 

2.1.2. Funkce (b). Zahrnuje především označení třídové příslušnosti, zvl. do makrotřídy slovních druhů, u ohebných slov i k formálnímu flektivnímu modelu (vzoru, paradigmatu) s jednoznačným vyznačením jeho identity. V praxi se osvědčuje uspořádaný výčet diferenciačních koncovek, měl by však odkazovat k jasnému referenčnímu rámci, zvl. k explicitním tabulkám v příloze, a nezůstávat tradičně ve vzduchoprázdnu, tj. neukazovat jen na blíže neurčenou vnější příručku. Těch je totiž více a pojetím i v detailech se značně liší. Nasnadě je proto uvádět v hesle také formální odkaz na konkrétní flektivní paradigma. Vedle už zvykových typů označení u autosémantik včetně nepravidelných komparativů a vidů je třeba ještě označení ne/možnosti pluralizace (resp. singularizace) u substantiv; u synsémantik (včetně zájmen, číslovek a citoslovcí) je třeba označovat členství ve funkční třídě a nepřenášet ho na definici, jak se tradičně dělá: vodítkem pro rozlišení funkce od sémantiky (např. u předložek) tu bude asi relativní šíře členské třídy (např. tedy u předložek funkční bude kombinace údajů typu lok–směr či lok–poloha a event. ještě i třetí rys, tj. povrch/vnitřek ap.; u partikulí pak např. ne/faktuálnost, ne/expresívnost, ne/intenzívnost, ne/evaluativnost aj.). Konečně sem patří i uvedení informace o ne/počitatelnosti substantiva.

Spolu s výčtem anomálií formy je třeba promýšlet i možnosti zachycení anomálií strukturně–funkčních a označovat pak v hesle mj. i ty flektivní mody, resp. tvary, které se tvořit nedají.

Tyto informace, nejvhodněji signalizované jasnými zkratkovými indexy (i zde mají dnešní slovníky určitá manka), si pochopitelně opět vyžádají uvedení plného referenčního rámce v příloze. Jejich povahu je pak ve vztahu k nim třeba chápat jako jednoznačně algoritmickou. Další funkční aspekty, které mají už povahu syntagmatickou, budou zmíněny dále (2.2.1.–6.).

 

2.1.3. Frekvence a styl (c). Frekvence je tu vědomě nadřazena donedávna nadhodnocovanému a přece tak neuspokojivě vystihovanému stylu; souviselo to mj. s tradicí postulovat (zvláště pak vše, co je/má být spisovné), popř. odsuzovat jiné (srov. označení jako nesprávné) namísto objektivně popisovat. Frekvence totiž svým způsobem rámcuje a podmiňuje vše ostatní a nelze např. nekriticky absolutizovat něco proto, že to je spisovné, a přitom třeba okrajové, před tím, co je mluvené a frekvenčně to patří k absolutně nejčastějším slovům. Frekvence je odrazem odstupňovaných, skutečně funkčních priorit obecně, a proto ji nelze ignorovat; jednotlivé tradičně pojaté tzv. funkční styly, resp. jejich prostředky jsou vlastně (či spíše měly by být) jen funkčními alternativami různých typů komunikace. Zásadní důležitost označení frekvence, která se v podstatě dosud nikdy neuváděla (zastřeně a nepřímo byla obsažena zvl. v označení zastaralý a zastarávající vedle zcela obecného řídký), by měla být vyjádřena i tím, že to bude vůbec první informace za formou hesla (tj. za (a) a (i)). Zatím se zdá, že vzhledem ke komunikativnímu procentu pokrytí textů, zjišťovanému statisticky, by měla mít několik typů vyjádření: primární či základní by zahrnovala pásmo slov z prvních 5, resp. 10 tisíc slov, tedy komunikativní jádro jazyka (při 10 tisících slov jde asi o 90 procent pokrytí textu obecně), které by mělo zřejmě mít označení příslušnosti do jednotlivých tisícovek slov; vyšší frekvence se zatím ještě označovat nedá, dosavadní frekvenční slovníky ji bohužel nezachycují, popř. nezachycují věrně, protože jsou zastaralé. Přesto by bylo dobré v tomto jinak příliš širokém a neoznačeném frekvenčním pásmu se pokusit kvalifikovaně vyznačit aspoň dvě věci: jednak to, co je funkční hranicí tzv. středních slovníků překladových (tj. cca 40 tisíc hesel), pokud vůbec něco zdůvodnitelného představuje (dosavadní anarchie ve volbě jejich náplně jakoby tomu nasvěd[254]čovala), a jednak ještě – a to především – to, co je řídké (nikoliv ale zastaralé či zastarávající), a to zřejmě na základě nezávislého odhadu více reprezentativních mluvčích, mj. různých generací. Součástí nejfrekventovanějšího pásma slovníku musí ovšem být (v podstatě) i výkladový metajazyk; 2.1.4.), ten by však měl být ještě jako zvláštní případ označen navíc příslušným symbolem.

Všechny frekvenční typy slov (viz zvl. výše) pak budou nejenom lépe sloužit např. k rozlišení synonym apod., ale poslouží především jako základ k výstavbě až dosud chaoticky stavěných překladových slovníků všech typů, kde určitá slova zatím buď chybějí, nebo jsou naopak funkčně nadbytečná apod.; budou však sloužit i jako nabídka a možnost pro tvorbu materiálové báze učebnic a různých dalších dílčích slovníků a seznamů, např. v podobě terminologických minim.

Tradiční pojetí stylu ztotožněného s tzv. objektivním funkčním stylem bylo přes svůj racionální základ víc než vágní a ani jeho odlišení jako útvaru od vlastních prostředků nestačí; při nutně důsledné lexikografické klasifikaci přenášející toto pojetí do praxe se pak naráželo na teoreticky zbytečné problémy dané tím, že nejde o jasně vymezitelné věci, ale o tendence uplatňující se až v kontextové souhře s dalšími. Stačí si uvědomit, že třeba publicistika nejen zahrnuje prakticky prostředky všech ostatních tzv. funkčních stylů, ale i to, že tu především jde o prostou absenci jen pro ni skutečně specifických slov (to, co se za ně tradičně vydává, je většinou sporné), aby nám bylo jasné, že označení publ. ve skutečnosti neříká nic (a jinde to není lepší).

Pojetí stylové diferenciace – kromě odborných, resp. oborových a slangových případů – dnes v řadě čelných národních slovníků v Evropě (zvl. anglických: Longman, nizozemského: van Dale, italského: Zingarelli, popř. i německého: Wahrig) se změnilo a posunulo od „statického” označování příslušnosti do apriorní systémové třídy prvků k „dynamickému” funkčnímu označování příslušnosti do systémové třídy, vymezované spíše typem situace a druhu kontaktu, ve kterých se lexém bezpříznakově užívá. Zdá se proto, že bude výhodnější uvážit tyto třídy i pro češtinu, a to především v následném způsobu označení: formální–neformální, popř. i psaný–mluvený (viz níže). (Např. Longmanův slovník má jen formneform a slang, ten ovšem v jiném než u nás obvyklém pojetí; dodejme, že představa speciálně složité české situace, která by se měla promítat do slovníku, je ve srovnání s diverzifikací a stratifikací angličtiny pouhá smyšlenka; stejně tak tu ani nelze podezřívat anglické lexikografy z menší citlivosti a lexikografické nezkušenosti.) Protože takto lze označit pouze výraznější a relativně malé jádro jazyka a protože často dochází k vícevrstvovému překrývání těchto příslušností, bude třeba počítat i s neutralizací těchto charakteristik (neutr), kterou, jakožto bezpříznakovou, není ovšem třeba zvlášť označovat. Obojí zavedené kritérium, tj. ne/psanosti a ne/formálnosti, je sociolingvisticky bezesporu základní: na jedné straně stojí proti dominantnosti psané informace značně odlišná a neméně základní komunikace orální (lingvisticky je vždy jak základním, tak „nejvěrnějším” modem jazyka, na což se u nás dost zapomíná), na druhé straně nacházíme jasnou potřebu diferencovat své různé a proměnlivé sociální role, jejichž minimální vyjádření nalezneme v rozdílu formální–neformální (tj. situace/kontakt). Ten pak zahrnuje implicite i rozdíly další, jako ne/známý, ne/důvěrný aj. (srov. též 2.2.3.)

 

2.1.4. Sémantika (d). Výklad sémantiky se musí opírat o stejná východiska jako výklad sémantiky kontextu (2.2.4.) a musí s ním být jak komplementární, tak i ve funkční ekvivalenci k vlastnímu lemmatu. To mj. znamená, že verbální heslo bude mít své těžiště v definici verbální povahy, substantivní heslo v definici substantivní, resp. nominální povahy atd. Tato ekvivalence předpokládá tudíž určitou volnější, avšak zásadní možnost zaměnitelnosti lemmatu s popisem jeho sémantiky v konkrétním kontextu obecně, konkrétně pak implikuje aspoň tolik různých typů a syntaxí metajazyka, kolik je slovních druhů, ve skutečnosti však vzhledem k jejich subtypům ještě více. Vždy však musí platit, že míra specifičnosti výběru a výčtu specifických rysů lemmatu musí garantovat zásadní kvalitu definice, totiž její zásadní nezaměnitelnost pro různé [255]formy, lemmata; nesmí tedy vyhovovat více heslům zároveň. I když je její praktické dodržení někdy problémové, je třeba o něj maximálně usilovat. Právě toto spolu s občasnou definicí kruhem (pokud porovnáme výklady více sémanticky korelovaných slov, např. znát známý znalost zkušenost ap.) bývá hlavním kamenem úrazu při postihování významu synonym, slov evaluativní, hodnotící povahy aj., kde se všude silně spoléhá na intuitivní znalost uživatele a na to, že si chybějící informaci sám doplní, víc, než se přiznává. Zahraniční uživatel, pokud hledané slovo už nezná, je pak ponecháván zcela bez pomoci, protože míra zamlčeného se nedá rekonstruovat. Takto pojatý popis významu by se neměl podstatně lišit od poznatků, které přináší teorie prototypů; tento předpoklad je ovšem třeba prověřit (srov. však např. Schiffer, 1989, s. 69n.).

Podstatně revidovat, aby se odstranily problémy uvedené výše i další, se musí především pojetí metajazyka. Protože je to samostatné téma, uveďme jen základní charakteristiky jeho lexikálních prostředků. Měly by být: explicitní a frekventované (resp. nejfrekventovanější členy třídy), pragmaticky obvykle neutrální a pojmově obsahující všechny rekurentní sémy celého dalšího slovníku. Protože sémantiku systémového slovníku je třeba pojímat v zásadě hierarchicky (hyponymicky, resp. hyperonymicky), tento metajazyk, který sám bude muset být opatřen maximálně solidními definicemi za užití všeho dostupného (včetně ikonického a ostenzívního přístupu), bude schopný jednotně a koherentně také celý slovník popsat. Ikoničnost a ostenzívnost je třeba pojímat šíře jakožto vlastní i sekundární a počítat sem třeba i ostenzi u číslovek (počítání na prstech), tj. i tam, kde se tradičně neuvažuje.

Vlastní sémantika, odlišná napřed předělem mezi autosémantiky a synsémantiky a potom předělem mezi slovními druhy, bude mít obecně spíše statickou a tedy entitativní povahu v této složce, protože se bude opírat o uspořádání rysů, z nichž každý je třeba chápat především jako (hyponymický) signál členství v naznačeném sémovém paradigmatu. V návaznosti na výklad sémantiky kontextu (o té viz 2.2.4.) zde půjde primárně i o zachycení těch složek významu, které jsou relativně stálé a nezávislé na kontextu, což je aktuální téma i jinak. Tuto distinkci systémový–kontextový je ovšem třeba lišit od distinkce relativně stálý, resp. trvalý a aktuální, resp. aktualizovaný, kterou bude třeba zapojit mj. do popisu sloves a adjektiv (srov. např. adjektivum výborný, čerstvý a skleníkový, polní, např. v kombinaci se slovem salát, a to z hlediska ne/možnosti vyjádřit, zvl. v predikátu, aktuální platnost, tedy i přijmout kvalifikátor typu právě, teď/v tom okamžiku). Otevřeným problémem je poznání a zachycení potenciality významu, slovníky dosud ignorované. Přitom je zřejmé, že u některých typů slov je veliká a mluvčí tato slova velmi snadno posouvají i do oblastí, které slovník nepopisuje (nejde přitom nutně o neologii), a že zachycení vybraných případů a jejich jen v lepším případě navíc ještě problematické označení jako přenesených mnoho z této věci neřeší.

Zvláštní závažnost má radikálně nové zachycení sémantiky abstraktních slov, dosud snad ve slovníku nejvíc zanedbávané. Abstrakta tvoří obrovskou většinu slovníku, a přesto bývají absurdně i ta nejpodružnější konkréta v něm zachycena mnohem lépe a obšírněji. Mají mj. jak zásadní důležitost věcně (i v nejfrekventovanějším jádru našeho slovníku početně výrazně převyšují konkréta), tak zcela specifické a zřetelně limitované způsoby užití a kombinací (srov. např. jejich zpracování ve třetím svazku Slovníku české frazeologie a idiomatiky, v tisku).

Souhrnné schéma poměrů v sémantice obojího typu (d, e) viz v příloze.

 

2.1.5. Hyponymie (e). I když jde obsahově v jistém smyslu o hyponymii ve slovníku a tedy i částech hesla vlastně všude, zde bude třeba uvážit vlastní náplň této heslové složky. Vzhledem k tomu, že definice sémantiky je nejen selektivní, ale především nevyrovnaně selektivní, tj. neužívá vždy bezprostředně nadřazený pojem, ale často až vyšší, a vzhledem i k tomu, že lexikograf díky komputerizaci musí a bude v budoucnosti pracovat se systémovou sémantikou stále víc a víc, nabízí se už teď aspoň takovéto řešení: půjde zde o zachycení systémově přímo nadřazeného pojmu (pokud ho jazyk [256]ovšem má), a tedy i paradigmatu, popř. i vyšších, a to nezávisle na jeho ne/uvedení v sémantice, protože tato složka hesla a slovníku nebude primárně určena k publikaci. U nebázových, neindividuálních hesel pak bude ovšem třeba uvážit míry výčtu hyponym (auto: osobní, nákladní, sportovní …; pes: teriér, doga, pudl …; červený: rudý, bordó, šarlatový ), popř. i užitečnou enumeraci celou; ta by se pak ovšem měla i publikovat. Perspektivně by lexikograf měl do této složky i dokódovat další sémantické parametry budující základ pro výstavbu budoucího onomaziologického tezauru jazyka založeného na objektivním poznání systému. Avšak i v mezidobí může tato složka velmi platně sloužit lexikologickému studiu a také jako alternativní referenční zdroj dalších možností ve vlastní práci lexikografické.

 

2.1.6. Synonymie (f). K synonymii toho bylo řečeno už hodně, a tak tu lze jen připomenout, spíše zdůraznit to, proti čemu se především v definici sémantiky hřeší přesto, že se to principiálně odsuzuje. Synonymum tedy nemá být součástí sémantiky, ba dokonce ji ani nemá nahrazovat (připomeňme si pak mj. i nebezpečí tautologie). Hyperonymum je tedy třeba uvádět i zde, existuje-li (srov. červený šarlatový/bordó …), a to nezávisle na oddílu hyponymie. Výhodné bude, dokáže-li slovník namísto odkazování sem a tam synonymní skupinu uvést společně a jasně ji popsat co do objektivních rozdílů. Typologie těchto rozdílů přitom není nekonečná, a při popisu, deskripci je proto třeba s ní pracovat zcela vědomě. Konečně je jasné i to, že synonymie má v sobě i výrazný aspekt syntagmatický, který je dosud snad nejvíce při popisu zanedbávaný. I když je synonymum cenným prostředkem odstíněné komunikace, nemá vzhledem ke své naprosto náhodné distribuci v konkrétním jazyce systémovou důležitost a deskriptivně je spíše komplikací (vypovídá mj. spíše někdy o komunikativní aktuálnosti některých oblastí slovníku); není proto třeba ho nadhodnocovat, jak se dosud často dělá.

 

2.1.7. Opozitnost (g). Je systémově mnohem závažnější než synonymie a je i nepsanou první solidní oporou lexikografa v sémantickém bludišti splývavých rysů. Objektivně je v převážné míře nadjazyková a odráží člověkovo logicko–pojmové mapování světa, které má zřejmě silně univerzální charakter. Vedle vyznačení bezpříznakového členu opozitního páru, pokud existuje, by i zde bylo vhodné užitečná paradigmata opozit uvést celá, s příslušnými odkazy, popř. i komentářem. Míra podílu opozit na vlastním výkladu významu (d) zůstává přitom otevřenou otázkou.

 

2.1.8. Úzus (Poznámka) (h). Tento oddíl hesla by měl být vyhrazen méně formalizované informaci buď dodatečné, kterou heslo samo jinde nepřináší, nebo svodné, souhrnné, a tedy i diferencující mezi více alternativami. Vlastní povahou této poznámky o úzu bude jak informace o vlastním jazykovému úzu (např. souvztažnost ještě teprve, když , souvztažnost typů lexikální modality, důrazu a intenzifikace aj.), tak informace o pragmatickém úzu, včetně případného doporučení o ne/vhodnosti toho kterého slova pro určitý cíl, tedy pokrytí závislostí v jazyce širších a podmíněností daných při sociální komunikaci. Pragmatický úzus, úzce vázaný na sociolingvistické aspekty komunikativní funkce a konkrétně především na lišení standardu a typičnosti v lidském kontaktu, se týká především pozitivní oblasti lišení otázek zdvořilosti a v negativní oblasti, tj. nelišení, otázek tabu a typů jeho porušení (zvl. vulgaritou), popř. i následných nežádoucích efektů a reakcí (např. urážky, společenské chyby) aj.

 

2.2.1. Forma (valence) (i). Tato už (první) syntagmatická část hesla, komplementární k formě paradigmatické povahy (a), explicitně pokrývá (kategoriálně pojímatelnou) valenci lexému ve smyslu naznačeném výše. Přes řadu poznatků v této oblasti z hlediska syntaktického se tato stránka dosud ve slovnících, pro kterou se může jevit jinak, systematicky nikde neuplatnila. Je třeba apriorně vycházet z toho, že ji je nutné spatřovat a zjišťovat u všech typů slov (snad s výjimkou interjekcí), třebaže v nestejné formě záznamu. Valence lišená polysémicky se bude muset rozčlenit na část obecnou [257](pokud bude existovat) a významově příznakovou, uváděnou u konkrétních významů. Její explicitní uvedení mj. ukáže, jak klamné je implicitní spoléhání i u zdánlivě banálních případů, jako je vlastně falešný akuzativ u případu vědět něco, který se tu pro substantiva vůbec nerealizuje, přestože na něj existence zájmena jakoby ukazuje; složitější problém ukazuje případ víceslovné konjunkce tam kam/co, kde jde o jasné a nikdy explicitně nekonstatované rozdíly: zatímco valence prvního komponentu této konjunkce (i konjunkce má svou valenci) je čtverá (klauze, verbum, adverbium nebo nula), je valence druhého komponentu vždy jednoduchá (klauze), a plná podoba tedy musí znít tam (K1/V/ADV/0) kam/co (K1), naproti tomu např. valence podobně korelativního tak jak je u obou komponentů plně symetrická. Pro její kategoriální povahu musí zápis valence také tuto kategoriálnost, resp. kategorii zachycovat: zvl. tedy pád (často v kombinaci), stupeň (adjektiv/adverbií), infinitiv, adverbium, adjektivum (to zvl. po určitých slovesech), klauze, popř. přítomnost přímé řeči; ve dvou sémanticky bohatěji subkategorizovaných případech vyjadřují valenci pak i konkrétní slova: předložky a spojky (ty jako konkrétní náhrada klauze). V případě partikulí sem patří zřejmě i určení modu kvalifikované propozice, a tedy toho, jde-li o oznámení, rozkaz či otázku (lze pak případně značit i příslušným znaménkem). Zvláště zanedbávanou oblastí tu je adjektivum: nelze už jen implicitně předpokládat, že je pouhou druhou valenční možností všude tam, kde může stát substantivum, srov. umřít n. přijít + A a nikoli S (tj. adjektivum, a nikoli substantivum). Fakt existence více valencí najednou, srov. minimálně poslat a Karel (1) poslal sestře (2) dárek (3) po kamarádovi (4) (tj. zde čtyř, bez zahrnutí např. adverbia), naznačuje nutnost se zamyslet i nad bezpříznakovým, přirozeným sledem výčtu.

 

2.2.2. Funkce (j). Od valence je třeba odlišit v zásadě obecnější syntagmatickou část funkce (srov. i 2.1.2.). Zatímco valence v různém stupni síly vyžaduje v řetězu mluvy přítomnost určité další kategorie, takto pojímaná funkce naopak signalizuje strukturní rámec, resp. útvar, jehož se lexém stává komponentem; v praxi se obě složky mohou prostupovat, popř. splývat. Vedle plurality funkcí adverbia tu je asi nejzávažnější a v praxi bohužel nikdy nelišená distinkce, kterou s sebou nese trojí funkce adjektiva: stát jen v atributu (pouhý, převážný) nebo jen v predikátu (povděčný, nápomocný) nebo v obou (většina).

Výrazný podíl tohoto typu funkce budou mít slova s primárně pragmatickou povahou a územ, tedy především částice a adverbia, evaluativní adjektiva a adverbia (ta ještě vedle predikativ), ale i některá substantiva typu šplhoun, svině, patolízal jevící zřetelnou tendenci nefungovat v roli subjektu věty. Při určitém zjemnění kritérií nepůjde tedy o vymezování funkce v termínech „ano” či „ne” (takto pragmatika vypadá málokdy), ale v termínech „ne/typicky”, „ne/uzuálně”.

Zvláštní, dosud nestudovanou povahu má především u sloves, okrajověji však i jinde (adjektiva ap.), antropocentrismus slovníku projevující se ve schopnosti obrovské většiny verb se kombinovat se subjekty lidského typu (HUM), přičemž tato vlastnost není v jazyce na daných místech výskytu nijak samozřejmá a od jazyka k jazyku se liší, a to i svou mírou. Tak např. zatímco u adjektiva závislý s definicí ‚kt. závisí na‘ je povaha argumentů na levé i pravé straně obecná a nespecifická (slovník ji sám nespecifikuje), je situace hned jiná u základového záviset, kde se dokonce liší v rámci polysémie. Přestože slovníky tu často jasně neupozorňují, lze snadno explicitně doplnit:

1. (člověk/nečlověk) – být podporován, zvl. finančně – (člověk)

2. (věc aj./nečlověk) – být proměnlivý podle – (člověk/nečlověk) a stejně i

3. (věc aj./nečlověk) – být určován, rozhodován – (člověk/nečlověk).

To, že lze říct cesta vede, čas jde/běží aj., není tedy nikterak samozřejmé a už vůbec ne pravidelné (od jazyka k jazyku tu jsou opět značné rozdíly), a je to tedy třeba registrovat. Obecněji tyto případy zároveň naznačují i zmíněné překrytí funkce s valencí.

 

[258]2.2.3. Styl (k). Tato syntagmatická část stylu (srov. 2.1.3.), tradičně a nepříliš vhodně nazývaná expresivita, zahrnuje všechny ty hodnoty lexému, které slouží selektivně určitému typu kombinace, a to zvl. ve spojení s pragmatickou funkcí, tedy ve specifické situaci a se specifickým záměrem mluvčího vyvolat určitý efekt. Většinu zahrnutých syntagmaticky výrazných hodnot lze polárně rozdělit na pozitivní a negativní (pochvalhanl, mazlzhrub aj.).

Zároveň sem patří i další stylová omezení úzu syntagmatické povahy, vyskytnou-li se.

 

2.2.4. Sémantika kontextu (l). Tento oddíl, komplementární se sémantikou vlastní (d), je svým způsobem vlastně určitou náznakovou konkretizací valence (i); zachycuje se tu jinými slovy obrysově sémantická náplň, a tedy kolokabilita aktantů naznačovaných obecně v oddílu valenčním. Významnou součástí této syntagmatické stránky sémantiky je i naznačení presupozice, kterou s sebou lexém přináší (zčásti však patří některé aspekty presupozice do paradigmatického aspektu sémantiky). Tak např. přijmeme-li jako vlastní sémantiku lexému zapomenout 1. něco: ‚neuchovat v paměti, přestat znát‘ a 2. na někoho: ‚neuchovat v paměti, přestat znát, popř. i přestat si hledět‘, pak je v kontextu třeba u případu (1) event. doplnit jednak něco naučeného/poznaného a jednak informaci o „trvalosti” zapomenutí, zatímco u případu (2) je třeba mj. uvést rys „dočasnost” a „poznání, předchozí známost s někým”. Jiný případ představuje např. informace, že adjektivum mohutný se může kombinovat se substantivy, která označují mj. třídimenzionální věci (na rozdíl od velký, které tu je indiferentní). Podobně např. adverbia typu anglicky, česky, … nebo nahlas, potichu, … se můžou kombinovat jen s verby dicendi a communicandi, v druhém případu ještě s verby akustické činnosti provozované člověkem: hrát, klepat …, a nikoli tedy třeba v (druhém případu) *bzučet/zurčet potichu.

Je zřejmé, že tu půjde o pokrytí především valenčních typů slov (zvl. autosémantických). Dosavadní praxe si tohoto typu kolokační, kombinatorické sémantiky všímala jen náhodně, nesystematicky a neodlišeně od sémantiky vlastní, i když nás řada vlivných logických teorií přesvědčuje už dost dlouho o zcela zásadní důležitosti extenze slova. Prohloubený popis této stránky, bez níž nelze zaručit pokrytí aktivního úzu, přináší 1. a 3. díl Slovníku české frazeologie a idiomatiky, v menší míře (vzhledem ke své povaze) i díl druhý. Přitom je zřejmě, že právě zde je místo pro naznačení stupňů další potenciality úzu, tj. relativní ne/otevřenosti kombinatorického spektra (kolokačního paradigmatu). Zřejmé je však i to, že se tu dostáváme do krajně nesnadných poloh potřeby studia této extenze lemmatu a k tomu je zapotřebí jak obrovského jazykového korpusu, tak vyvinutí potřebných technik, které dosud chybějí.

Uvažovaný přístup nemusí být na první pohled hned zřejmý; takovým se stává až při vnitrojazykové konfrontaci, a to nejen synonym, srov. např. rozdíl mezi verby poskytnout a udělit, která ve své základní sémantice jsou stejná (tj. ‚dát někomu něco‘), ne však v kontextu, kde je třeba specifikovat druh lidských aktantů, povahu objektu i okolnosti vlastní akce vyjádřené významem, srov.:

poskytnout: (čl. – zvl. pomoc – vůči potřebnému nebo žádajícímu druhému čl.:) dát D – A

udělit: (čl. výše postavený, s funkcí ap. – zvl. právo n. veřejné označení – vůči druhému čl.:) dát D – A.

 

2.2.5. Exemplifikace (m). Exemplifikace musí být především jak typická, tj. ilustrující typický (a tedy nikoliv často idiosynkratický autorský) úzus, tak konkretizační vůči veškeré informaci většiny hesla, zvláště však vůči informaci naznačené funkcí, valencí, kontextem a sémantikou. Jen v případě velkého prostoru, a pokud by byl velmi rozsáhlý korpus k dispozici, lze uvádět jasně odlišenou exemplifikaci i úzu a významu potenciálního a idiosynkratického. Mýtus dobrých autorů jako podkladu pro exemplifikaci je třeba odkázat do rozumných mezí, protože citace z nich [259]ani neilustruje vše potřebné, ani neilustruje vždy typickým způsobem, což musí být ve slovníku primární; až sekundárně a s příslušným komentářem lze zařazovat autorské zvláštnosti, dovolí-li to ovšem rozsah publikace.

Specifickým a zásadním problémem tu zůstává ekonomie zápisu, které nesmí být obětována explikativní síla exemplifikace: u menších slovníků jde často o pseudoexemplifikaci bez jasného kontextu, funkčních souvislostí i aktuální sémantické platnosti.

Synsémantika vyžadují pochopitelně kontext obvykle větný i nadvětný. Motivace užití některých typů slov si žádá někdy dokonce i zachycení toho (tj. akce), na co je užitá exemplifikační věta ap. reakcí. Obecně má exemplifikace stránku syntagmatickou a paradigmatickou téměř v rovnováze, bližší explicitní lišení obojího tu v popisu však zřejmě zatím praktickou cenu nemá.

 

2.2.6. Technický odkaz (n). Měl by sloužit pomocnému provázání všeho, co abecední princip rozděluje a zatemňuje, a to (1) gramatickým odkazům vidů, komparativů, supletiv aj., (2) odkazům na zvlášť uváděné idiomy a frazémy, (3) odkazům na (slovotvorné) hnízdo seskupené kolem určitého kořenu, (4) odkazům na synonyma, popř. i opozita a hyponyma (pokud nebudou uvedena jinde v hesle), (5) odkazu na referenční tabulky a ilustrace.

 

2.3. Etymologie (o). Jedinou diachronní složkou hesla může být etymologie. Pokud ji slovník uvádí, pak by ji měl uvádět jen v explicitním základním tvaru (tj. bez variant), zpravidla nejstarším (staročeském, u mezinárodních slov latinském a řeckém aj.), tedy jako jednoduchý opěrný bod pro vhled do různě odlišné a různě velké historické hloubky. Takováto etymologie dává uživateli fakultativně cennou a pevně zakotvenou perspektivu a měřítko pohybu jazyka, u mezinárodních slov pak „napravuje” do jisté míry to, co je na nich „poničeno” ortografickými reformami a co je tak vzdaluje od toho, pro co byla vytvořena, tj. od mezinárodně většinou povědomé formy.

 

2.4. Polysémie. Bude-li lexém polysémní, je třeba uvážit přesun nebo rozdělení různých oddílů hesla uvažovaného výše k jednotlivým významům. Řazení významů by mělo být preferenčně od nejfrekventovanějšího k řídkým.

Základním požadavkem výstavby polysémního popisuje nekompromisní opření se o kritérium dostatečné analogie funkce a významu, tj. o jeho přítomnost v dostatečně velké analogické řadě případů. Za zvláštní význam nelze prohlašovat pak ani neexistující chimérický tzv. frazeologický význam slova (ten je vždy vázán na všechny komponenty současně, a to pokaždé jen u několika frazémů, a nelze ho z nich jako uměle a neanalogicky vytržený postulovat zvlášť), ani význam lexikální, založený na mikroanalogii jen pouhých čtyř pěti případů. Obecně se zvláštní případy, prokazatelně dokumentované na minimální kolokabilitě, dosud zvlášť nezpracovávaly a metodologie stejně tak jako i domyšlení důsledků dosud chybí.

Zdá se, že i zde – z nedostatku bližšího výzkumu – platí (srov. mj. Filipec – Čermák, 1985, s. 172), že hranicí je ono proslulé číslo 7 plus/minus 2, tedy aspoň tolik pravidelně analogických výskytů uvažovaného slova, a to obvykle s tou podmínkou, že nesmí převládat vědomí jasné a nenarušitelné uzavřenosti této analogické řady (případ širý); pak už nejde o samostatný význam slova, ale o existenci malé skupinky kvazifrazémů s podobným významem celku spojení, a tedy nikoli s významem komponentu. Tato stránka bývá dosud jednou z velkých slabin slovníků vůbec a svědčí o nedocenění absolutní priority kombinatorického principu v jazyce.

 

2.5. Sled složek v hesle. Je věcí zčásti otevřenou, v jakém pořadí uvažované složky hesla za sebou budou následovat; rozhodnutí závisí mj. na strategii tvorby a určení, cíli slovníku (při snaze oddělit části obligatorní a základní, určené všem, od částí fakultativních a obvykle studijních, určených jen některým uživatelům, bude sled jiný než při strategii odlišné).

[260]Neutrální sled pro monosémní heslo by měl být zřejmě optimálně tento (srov. označení oddílů): a – i – b – j – c – k – l – d – m – e – g – f – o – n – h, popř. a – c (jen frekvenční část) – i – b – j – c … (zbytek).

 

3. Otevřené otázky. Je jich mnoho, zastavme se proto stručně už jen u několika hlavních. Jde především o metodologii, úspěšnost realizace a objektivní kontrolu následujících bodů:

 

3.1. Míra (a) homogennosti zpracování a (b) úměrnosti, tj. téže hloubky záběru při zpracování hesel téže povahy. Dosavadní manuální způsoby kolacionování u příliš rozsáhlého materiálu totiž negarantují, jak známo, neselhání lidského činitele.

V jistém smyslu si lze určité řešení tohoto problému představit až po vybudování sémantického/onomaziologického tezauru na komputeru, kde každý lexém bude mít přiřazen unikátní sled sémů a na tomto základě se zreviduje i slovník alfabetický. Nezamezí se tak však ještě ani problému (c) skryté tautologie, ani (d) noetickému problému pojetí takového sémového popisu. Minimální a tedy distinktivní soubor sémů nemusí totiž být ještě pro definici psychologicky únosný, a rýsuje se tedy i (e) otázka míry a podoby únosné informační redundance.

Všechny případy s dostatečnou mírou výskytu a možností formalizace bude nejen vhodné, ale i výhodné naprogramovat a revidovat komputerově; sem bude patřit i nabídka možností, které dává dnes už spelling–checker a grammar–checker, i když ten druhý se v češtině zatím ani nerýsuje.

 

3.2. Míra přípustné podobnosti užitá jako princip při definici i jinde, její standardizace a vazby na typy potenciality významu.

 

3.3. Míra a způsoby lišení polysémie. Měla by být mj. opřena o zmíněnou a explicitně deklarovanou míru analogie; přesto tu bude stále otevřenou otázkou lišení její hranice u podvýznamů více splývavých.

 

3.4. Způsoby a řešení transformací ve slovníku. U moderního slovníku je hnízdování evidentně nepřijatelné, čímž se transformační (zvl. derivační) korelace slov pak ovšem stávají méně zřetelné. Ani u hnízdování ovšem tento problém souvztažnosti vyřešen nebyl: příliš se tu spoléhalo na to, že transformační derivát je syntagmaticky a paradigmaticky prostě pravidelně analogický (ve skutečnosti takový bývá spíše zřídka): navíc se dosud systematicky nepromýšlela otázka pokrytí transformací formou (tj. alfabeticky) do hnízda nezařaditelných, nepříslušných. Jistým řešením by tu mohl být aspoň dvojí poukaz: na kořenový soupis derivátů a přes něj pak na relevantní derivát, který je abecedně uváděn jinde.

Hlavní otevřenou otázkou je ovšem svým způsobem otázka, která se při promýšlení některých nových přístupů a metod v uvažovaném rámci začíná teprve rýsovat: otázka možnosti zdůslednění, resp. prohloubení a většího logického provázání jednotlivých aspektů paradigmatických a syntagmatických, a to asi už za pomoci především komputeru, a dále otázka na tu první navazující, tj. možnosti změny celkové filozofie pohledu na slovník. Ale to už je téma jiné.

 

3.5. Typy hesla. Je zřejmé, přijmeme-li konečně za svůj fakt, že slovník je referenční záznam nominací, tj. příručka hotových pojmenování, a nejen slov v daném jazyce, že hesla musí pak být aspoň dvou, lépe tří úrovní.

 

4.1. Jednoslovné lexémy. Těm byla pozornost věnována až dosud téměř výhradně a zjevně na úkor dalších.

 

4.2. Víceslovné lexémy. Zahrnují idiomatiku/frazeologii (včetně větných typů) a terminologii. Technika zpracování má víceré odlišnosti, protože i jejich povaha je [261]odlišná (srov. např. Slovník české frazeologie a idiomatiky, 1983, 1988). Kvantitativně pak oba tyto typy jednoslovné lexémy pravděpodobně předstihují (míra naší neznalosti už v tomto elementárním ohledu je zarážející).

Dosavadní absurdní praxe zpracování umisťovala z nouze frazémy a idiomy, i často závažnější a frekventovanější, pod komponent, který sám nemusel být nijak komunikativně závažný ani frekventovaný (a to v hesle ještě většinou hodně dozadu). Jejich zpracování, dá-li se to zpracováním ovšem dnes nazvat, pak kvalitou odpovídalo úrovni řazení. Principiálně platí, že specifičtější objekt (jazykový materiál) si vždy žádá i specifičtější a náročnější popis. Dosavadní praxe však jakoby tuto věc zatím „řešila”, v podstatě v mezinárodním měřítku, zřejmě podle přesvědčení, že specifičnost celé budovy (idiomu) se nejlépe popíše jen pouhou glosou, přidanou k mnohem důkladnějšímu popisu její cihly (komponentu), z níž je vystavěna a pod kterou se má vměstnat.

Termíny mají svou specifiku omezenu vlastně jen na povahu exaktnější definice a důsledky, které to přináší. Dodejme, že tu nejen principiálně pro lexikografa není rozdíl mezi termíny jednoslovnými a víceslovnými, ale ani mezi termíny vlastními a slangovými (kterým se z podivného důvodu termíny ovšem neříká). Liší se v druhém případě od prototypu termínu, kromě nejisté expresivity a občasné míry vágnosti, jen tím, že se do preskriptivně pojatých slovníků pro svou nespisovnost dosud reprezentativně nedostávaly. Obecně tu přitom platí nominativně totéž, co u vztahu slov a výrazů mluvených a spisovných obecně: jsou především vzájemně komplementární, a nikoliv alternativní, a je tedy i celá řada slangových termínů, ke kterým analogický spisovný termín buď vůbec chybí, nebo je tak těžkopádný a umělý, že ho prakticky nikdo neužívá a existuje jen na papíře.

Technika zpracování obou typů není neznámá: viz mj. praxi tří dílů českého frazeologického slovníku a terminologických encyklopedií, norem apod., a to včetně ověřeného a fungujícího principu abecedního řazení. Měl by přirozeně vycházet z různé nominativní síly jednotlivých slovních druhů v komponentech a odrážet ji v odstupňovaných prioritách.

 

4.3. Kořenovné lexémy. Pod základním a v abecedě řazeným alomorfem by mohl a měl být uveden (a) plný soupis všech alomorfů a (b) plný soupis slovotvorných transformací (zvláště derivací), které slovník obsahuje, popř. i dalších s příslušným označením (= klíč k dalšímu slovníku). Byl by nejen referenčním mezistupněm, ale především a konečně nominačním tezaurem jazyka, využitelným pro kontrolu zastoupenosti slovníku v učebnicích (jednotlivých derivátů i nejčastějších a nominačně tedy základních kořenů), pro studium ne/pravidelnosti (a tedy případné obtížnosti) derivační i jiné, která si zasluhuje proto mj. i zvýšenou lexikografickou pozornost, pro studium, zvláště ve vazbě na frekvenci, dalších jevů a vývojových tendencí jazyka aj.

 

4.4. K dalším typům hesel lze počítat ještě (a) hesla, resp. formy čistě odkazové (technické, především u heterofonie a supletivismu, včetně flexe), (b) vybraná propria, (c) široce pojaté zkratky a značky (včetně akronym), (d) hesla konstruovaná pro svou zvláštní užitečnost: zvl. prefixy verbální ap., monokolokabilní, tj. nesamostatně existující komponenty frazémů ap.

Dodejme, že názorné obrázky, ilustrace, přehledy a soupisy je třeba chápat především jako (nijak nadbytečný) doplněk výbavy vlastního hesla; třebaže má lineární princip alfabetický právě ve své arbitrárnosti tak velkou a zjevnou přednost, má nutně i své nedostatky, a ty je nutné kompenzovat. Podobnou, byť volnější funkci pak budou mít zmíněné referenční tabulky, uvedené před či za vlastním slovníkem.

 

5. Korpus. Myslitelný je dnes už pouze korpus uložený na komputeru a jeho paměťových médiích, na kterých bude také nejen speciálními programy efektivněji studován a zpracováván, ale i průběžně a snadno doplňován a „synchronizován”. Počáteční investice finanční i lidská nebude malá (měla by se samozřejmě týkat jak jazyka [262]psaného, tak mluveného), ale je to investice do budoucnosti jak už pak dále finančně nenáročně, tak i kvalitativně nové co do zcela typově nových výstupů a možností a s mnohem větším užitkem pro celý národ (srov. Čermák – Králík – Pala, 1992). Zdá se dokonce, že pro databázovou mezifázi bude možné v další budoucnosti těžiště přesunout už na softwarové čerpání dat přímo z textově uložených souborů. Je zřejmé, že takový korpus musí být všestranný, reprezentativní a také dostatečně rozsáhlý, mnohamiliónový (v anglo–americkém prostředí se už dnes pracuje se stamilióny výskytů). Umožní pak tvorbu nejen lepších a typově dosud neexistujících slovníků a příruček a jejich nekonečné kontinuální reedice podle potřeby, ale i verifikaci teoretických poznatků tradiční teorie (Němec, 1992) i objektivní řešení řady otevřených otázek jak co do variantnosti (včetně stylové), potenciálnosti a kolísání, tak chybějící informace (srov. např. situaci holandskou, Čermák, 1987, tj. jazyka rozsahem srovnatelného). Definitivně se tak ale i zamezí mj. autoritářskému apriorismu a subjektivnímu diktování tam, kde solidní popis chybí, především ve zmatečních, a přesto tak zbytečně rozjitřujících otázkách stylového nálepkování.

 

PŘÍLOHY

 

1. Schéma hesla

 

 

PARADIGMATIKA

(a)

forma

 

(b)

funkce

 

(c)

frekvence a styl

 

(d)

sémantika

 

 

 

SYNCHRONIE

(e)

hyponymie

 

(f)

synonymie

 

(g)

opozitnost

 

(h)

úzus (pozn.)

 

 

 

 

SYNTAGMATIKA

(i)

forma (valence)

 

(j)

funkce

 

(k)

styl (expresivita)

 

(l)

sémantika kontextu

 

(m)

exemplifikace

 

(n)

technický odkaz

 

 

 

DIACHRONIE

(o)

etymologie

 

 

2. Sémantika hesla schematicky

 

 

 

složky paradigmatické

syntagmatické

A

Slovnědruhová

+

      (+) (1)

 

a–autosémantika–synsémantika

+

      (+)

 

b–abstrakta–konkréta

+

      (+)

 

 

 

 

[263]B

Gramatická

 

 

 

[a–morfologická]

+

     [(+)]

 

b–syntaktická

[(+)]

       +(2)

 

 

 

 

C

[Slovotvorná] (zvl. motivace)

+

     [(+)]

 

 

 

 

D

Lexikálně–sémantická

 

 

 

a–denotace

+

      (+)(3)

 

b–dezignace (nominace)

+

     [(+)] (4)

 

c–pragmatika

+

      (+)

 

Pozn.:

[()]

:

potenciální složka slabá, aktivovaná jen někdy (při asociaci ap.)

( )

:

pravidelná potenciální složka

[ ]

:

typologicky podmíněná, fakultativní složka

1

:

valence pojatá vysoce abstraktně, kategoriálně

2

:

podle interpretace (může být různé)

3

:

denotativní složka se v textu obohacuje o referenční

4

:

obv. je přítomen i stylový aspekt

 

3. Slovníkářovo desatero

1. Slovník cílového jazyka má dělat kvalifikovaný rodilý mluvčí. Je to člověk mnoha řemesel, a to nejen jazykových.

2. Žádný slovník není úplný, jde vždy o výběr. Ten však nesmí být ledajaký, ale podřízen cíli a typu uživatele.

3. Slovník má být na jiných zdrojích informace při užívání nezávislý, i když se implicite a jako předchozí znalost předpokládají.

4. Nevyložitelnost hesla neexistuje, existuje jen omezená znalost a dovednost slovníkáře: problémy se neházejí pod stůl, ale řeší aspoň dobrým příkladem a okomentovaným kontextem, když je nelze analogicky jako význam a pravidlo zobecnit.

5. Žádný slovník není bez chyb, protože slovník je umění možného. Jde o to, míru chyb ověřitelně minimalizovat.

6. Heslem není slovo, ale funkčně pojatý lexém s celým aparátem a množstvím vztahů.

7. Výklad hesla je především sémanticko–funkční, založený na aproximativní ekvivalenci úzu a systémové příslušnosti toho, co se vykládá, s tím, co se o tom uvádí. Co se z úzu, zvl. evaluativně–pragmatického, do výkladu nevejde, je třeba vyjádřit jinak.

8. Heslo a jeho informace má vyhovět potřebě zamýšleného uživatele a povaze sledovaného jazyka, a proto může být mj. svou povahou jak nadslovní, tak podslovní. Leží v jedinečném průsečíku relevantních vztahů paradigmatických a syntagmatických, a ten je třeba jasně ozřejmit. Snad největší chybou je pak to, má-li heslo definici, která se hodí snadno i na spoustu hesel dalších.

9. Slovník je přítel, a ne učeně odpudivý povýšenec či podvodník: přes velkou sumu vloženého umu a znalostí musí vycházet vstříc, a ne mást či jen rozmarně napovídat, nakusovat.

10. Lepší jeden slovník než deset gramatik, je-li dobře udělán. Gramatika musí stavět na něm, a ne si ho přizpůsobovat k obrazu svému.

 

LITERATURA

 

Čermák, F.: Nizozemský lexikografický projekt století. SaS, 48, 1987, s. 227–231.

Čermák, F.: Zpracování česko–cizojazyčného slovníku: stručné poznámky. Metodické listy, (ÚJOP UK). Praha 1989, s. 1–16.

[264]Čermák, F.: Podstata valence z hlediska lexikologického. In: Walencja czasownika a problemy leksykografii dwujęzycznej. Red. D. Rytel–Kuc. Wrocław – Warszawa – Kraków 1991, s. 15–40.

Čermák, F. – Králík, J. – Pala, K.: Počítačová lexikografie a čeština (počítačový fond češtiny). SaS, 53, 1992, s. 41–48.

Filipec, J. – Čermák, F.: Česká lexikologie. Praha 1985.

Hausmann, F. J. et al. (ed.): Wörterbücher/Dictionaries/Dictionnaires. Ein internationales Handbuch der Lexikographie. International Encyclopedia of Lexicography. Encyclopédie internationale de lexicographie, Vol. I. Berlin – New York 1989.

Hudson, R.: Word Grammar. Oxford 1984.

Chomsky, N.: Some Concepts and Consequences of the Theory of Government and Binding. Cambridge, Mass. 1982.

Longman Dictionary of Contemporary English. Harlow 1987.

Němec, I.: Vědecké a technické možnosti rozvoje české lexikologie. SaS, 53, 1992, s. 48–55.

Schiffer, S.: Remnants of Meaning. Cambridge, Mass. 1989.

Sinclair, J.: Corpus, Concordance, Collocation. Oxford 1991.

Slovník české frazeologie a idiomatiky. Red. F. Čermák, J. Hronek, J. Machač. Přirovnání. Praha 1983, Výrazy neslovesné. Praha 1988, Výrazy slovesné. Praha (v tisku).

Van Dale groot woordenboek van hedendaags Nederlands. Door P. G. J. van Sterkenburg – W. J. J. Pijnenburg. Utrecht – Antwerpen 1984.

Wahrig, G.: Deutsches Wörterbuch. Berlin – München – Wien 1975.

Zingarelli, N.: Il nuovo Zingarelli minore. Vocabolario della lingua italiana. Bologna 1987 (11. vyd.).

 

R É S U M É

Paradigmatics and syntagmatics in dictionary: problems and possibilities

After a brief discussion of the importance of a well–balanced and rigorously upheld state of both paradigmatic and syntagmatic relations in dictionary, against the background of which everything else is to be seen, an attempt is made to throw some light on all major parts of dictionary lemma.

Thus, as primarily paradigmatic, those parts of the lemma of a monolingual dictionary are viewed which relate to its form, function, frequency and style markers, meaning, and usage notes while valency part as well as expressivity markers, context description, exemplification and references are considered to be of syntagmatic nature. This does not mean, however, that these parts might not have a secondary, weaker value of the opposite kind. An extensive commentary on these parts is given seeking to establish a network between them based on both fundamental types of relation. With view to possibilities offered by computer–based elaboration, some thought is given to possible future developments of those aspects which have been hirtherto neglected or ill–conceived. Next to an analysis of some aspects of synonymy and antonymy, introduction of new parts of the lemma is suggested, namely of those of function and hyponymy.

In conclusion, some open questions are raised and suggestions of how to treat them are discussed. These include the status of transformations in a dictionary, of lemma typology (against the traditional word lemma type both multi–word lemma and sub–word lemma are suggested as other types) and of the paramount importance of the metalanguage used. To summarize the points above, a chart of the lemma with its parts is offered showing the relationships inside the lemma.


[*] Pozn. redakce: Považujeme článek F. Čermáka za velmi zajímavý a podnětný, i když se s některými autorovými názory neztotožňujeme. Vyvolá-li diskusní ohlasy na obdobné úrovni, rádi je otiskneme.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 4, s. 249-264

Předchozí Naše řeč

Následující Jan Kořenský: K otázce procesuálního pojetí slovní zásoby