Vincent Blanár: Porovnávanie lexiky slovanských jazykov z diachrónneho hľadiska

Josef Filipec

[Book reviews]

(pdf)

Vincent Blanár: Porovnávanie lexiky slovanských jazykov z diachrónneho hľadiska

Vincent Blanár: Porovnávanie lexiky slovanských jazykov z diachrónneho hľadiska. Veda, Bratislava 1993. 180 s.

 

Nová kniha profesora V. Blanára má část teoretickou a aplikovanou. První část obsahuje výklad o organizaci, vývoji a konfrontaci lexikální zásoby. Lexikální jednotky jsou jazykové znaky různých tříd (charakterizační, kvantitativní a deiktické). Jako znaky sui generis se chápou propria s „propriální“ sémantikou, stranou zůstávají slovní druhy nepojmenovací, nesamostatné. Důsledné systémově-funkční pojetí se projevuje orientací jak na strukturní analýzu sémémů (lexií) v sémy, tak na kontextové a komunikativní aspekty lexémů. Systémovou povahu mají paradigmatické i syntagmatické vztahy. Mezi prvními se uvádí inkompatibilita, hierarchizační vztahy hypero- a hyponymie, opozice, synonymie (polylexie) a polysémie, popř. homonymie jako důsledek asymetrie formy a významu, a vztahy slovotvorné. Organizace lexikální zásoby se v podstatě zakládá na logických principech.

Další výklad je zaměřen na problematiku vývoje lexikální zásoby. Historii slovenštiny se autor věnuje už více než 30 let. Svědčí o tom i jeho účast na Historickém slovníku slovenského jazyka (1991–92) a řada studií, zvláště pak kniha Lexikálno-sémantická rekonštrukcia (1984). Lexikální vývoj je ovládán jednak zákonitostmi všeobecnými (odstraňování asymetrie mezi formou a významem), a to vnějšími (společenskými, psychickými) a vnitřními (jazykovými), jednak specifickými, lexikálněsémantickými.

Důležitou metodou historického výzkumu lexikální zásoby, která byla přejata z výzkumu synchronního, je konfrontace dílčích podsystémů (mikrosystémů), zaměřená ovšem vývojově. Na rozdíl od synchronního výzkumu se tu však projevují jistá omezení: jednak nedostatek historické dokumentace – proto využívá autor i starých proprií a dialektismů, jejichž areálové rozložení se promítá do vývojového kontinua, jednak nedostatek historického jazykového povědomí, mluveného úzu a pragmatických aspektů jazyka. Těmto omezením má čelit lexikálněsémantická rekonstrukce, spojující systémový přístup s časovou a prostorovou orientací. Při komplexní analýze lexikálního významu se doplňuje distribuční a komponentová analýza lexikální jednotky v dílčím podsystému a touto komplexní analýzou lze rekonstruovat i jednotky nedoložené, „neúplne doloženého lexikálneho systému“ (s. 29). Tuto metodu dokumentuje autor na instruktivním materiále dokládajícím vývojové procesy narůstání polysémie a polylexie, tvoření a přejímání nových slov a ústupu i ustálení polylexie. Vedle koherentních polysémických struktur, jejichž souvislost se zjišťuje komponentovou analýzou v procesech specializace, generalizace, transsémantizace a dvojité závislosti, jde v předspisovné slovenštině i o případy s volnějším významovým vztahem, což vytváří předpoklady pro vznik homonymie různého stupně.

Za přínos své práce považuje autor zjištění vývojových stimulů, které podněcují vývoj a přestavbu v jistém mikrosystému, a to nejen v jednotlivých jazycích, ale i v jazycích geneticky příbuzných, popř. i v jistém jazykovém svazu. To pak přispívá k převládající konvergenci slovanského lexika.

Uvedené úseky tvoří základnu pro objasnění hlavního tématu knihy, jímž jsou principy konfrontace lexikální zásoby. I tu se opírá historická konfrontace o synchronní, rozpracovanou především iniciativou Pražské školy. Při tom jde o vytvoření teoretické, metodologické a materiálové konfrontační základny, o jednotný metaja[228]zyk, typy ekvivalentů a zjišťování shod a rozdílů, především v obsahu lexémů. Mezijazyková konfrontace souvisí s konfrontací vnitrojazykovou a je podkladem pro typologii. Historická konfrontační analýza se snaží využít i statistických a kvantitativních údajů zjištěných výzkumem alolexů, výzkumu morfémů a nejstarších celoslovanských slov (Kopečný, 1981). Autor souhlasí s názorem Ľ. Nováka o centrálním postavení slovenštiny mezi slovanskými jazyky a s názorem Š. Ondruše, že „slovná zásoba slovenčiny je … slovanskejšia ako česká slovná zásoba“ (s. 60).

Základem mezijazykové konfrontace je konstrukce dílčích podsystémů jako hierarchických sémantických útvarů, integrovaných nadřazenou sémantickou kategorií nebo subkategorií (tyto pojmy autor neuvádí, jen opis „nadradenú obsahovú veličinu“, s. 64) a představujících mezijazyková onomaziologická paradigmata. Kromě těchto dílčích podsystémů integračních, do nichž vstupují lexémy svými sémémy, existují ještě mnohorozměrná lexikálněsémantická paradigmata iniciovaná polysémií lexémů (s. 63, 65). Teoretický úsek je zakončen klasifikací typů lexikálních významů a seznamem hlavních termínů-pojmů konfrontační lexikologie.

Druhá část knihy obsahuje materiálový rozbor a rekonstrukci šesti dílčích lexikálněsémantických podsystémů v celoslovanském kontextu. Pro první z nich, rozvíjející pojem precari-orare, prosiť-modliť (sa), je v starších fázích jazyka typický významový rozptyl a významové překrývání slov. Jednotný vývojový stimulus je tu formulován dost obecně jako „sémantická stavba slovesa precari a jej ďalší vývin“ (s. 88, 97). Další vývoj směřoval k jisté diferenciaci, k rozvoji polysémie a polylexie a dále k jejich ustálení a protříbení (s. 87). Důkladný rozbor materiálu ukazuje, že v západoslovanských jazycích si sloveso prosit zachovalo svůj základní význam a polarizovalo se sloveso modlit se, orare, jeho nezvratná podoba ve významu ‚prosit‘ pak zanikla. V jižních slovanských jazycích došlo k diferenciaci nezvratného moli(ti) ‚prosit‘ a moli(ti) se ‚modlit se‘, ve východoslovanských jazycích se význam podoby rus. moliť, ukr. molyty, brus. malic’ specifikoval na ‚úpěnlivě prosit‘ a rozlišil se od ‚modlit se‘ v rus. molit’sja, ukr. molytysia, brus. malicca. V jižních a okrajově ve východních jazycích se ve významové stavbě slovesa prosit uchovaly sémémy ‚žebrat‘ a ‚ucházet se o ženu‘. I tu se však uplatňuje spojení např. lužičtiny a slovenštiny s jihoslovanským areálem (s. 98).

Dílčí podsystém laudare-gratias agere, chváliť-ďakovať je podle autora v blízkém významovém vztahu s předchozím dílčím podsystémem, ovšem při konfrontaci je i podle autora třeba zjišťovat také rozdíly (s. 66). Společným vývojovým stimulem byl způsob vyjádření obsahu gratia-Dank (stč. diek, sloven. (v)ďaka). V tomto ohledu se uplatnil lexém chvala, členěný už v nejstarším období na tři významové okruhy: ‚chvála‘, ‚sláva‘ a ‚dík‘. Zvláště v srbochorvatštině a slovinštině se prosadil třetí význam, ale jinde ve vývoji ustoupil. V předkodifikačním období slovenštiny je doložen význam ‚děkovat‘ v bezpředmětovém užití výrazů vzdávať chválu, chváliť, též v důsledku rozšíření třídy participantů (Bůh → člověk). V ruštině a v bulharštině zasáhla konkurující slova blagodariť, blagodarja (hovor. mersi).

I pro češtinu je instruktivní rozbor dílčího podsystému notare-sign(ific)are-litteris mandare a značiť-znak. Slovo znak bylo běžné v polštině 16. stol., nejstarší slovenský doklad s významem ‚značka, znamení‘ je z 2. pol. 16. stol. Z tohoto polsko-slovenského areálu došlo k expanzi na východ (doklady v ruštině jsou od 18. stol.) i na západ. V češtině slova značit ‚znamenat‘ a znak ‚znamení, příznak, rys‘, pře[229]vzatá ze slovenských a moravských nářečí a zachycená v Jungmannově slovníku, rychle zdomácněla a přibývalo i dalších odvozenin, paralelně se slovenštinou i samostatným vývojem. Jejich významová stavba se rozvíjela významy konkrétními i abstraktními. V staré češtině se vyjadřovaly uvedené významy slovem znamenat a předponovými odvozeninami. Na to navázala nová čeština od začátku 19. stol. mimo jiné neologismem význam, kterého se užívalo i v štúrovské slovenštině (s. 121).

Kulturně společensky bylo stimulováno hledání výrazu pro myšlenkový obsah začať/otvoriť súdne konanie, rokovanie, zasadnutie. Jde tu o právnický terminologický význam, který měl řadu variant. Pojmenování začátku děje se vyjadřuje nejen fázovým slovesem začať, ale i slovesy pohnúť, (po)zdvihnúť, což jsou sémantické kalky ovlivněné němčinou. Do této souvislosti se dostal i další sémantický kalk zahájit súd, právo, který vznikl v staré češtině a staré polštině podle německého Gericht hegen. U slovesa se v uvedeném spojení vyvinul vedle základního, konkrétního významu ‚ohradit‘ i význam abstraktní ‚začít‘. Takto proniklo slovo z češtiny do matiční slovenštiny a chápe se dnes jako čechismus. Krátký slovník slovenského jazyka doporučuje správné ekvivalenty začať, otvoriť, ale „aj v tomto prípade sa prejavuje hovorový úzus ako neposlušné dieťa“ (s. 133). O antonymu končiť je v těchto souvislostech jen zmínka (s. 125).

Další dílčí podsystém, označený stare-sedere-(ac)cubare, positum esse, se týká sloves polohy, antonymních slovesům pohybu, a to v rámci balkánského svazu. Autor tu rozvádí a prohlubuje stručnou konfrontaci bulharštiny a slovenštiny v knize Lexikálno-sémantická rekonštrukcia (s. 100). Jako znalec bulharštiny vychází ze skutečnosti, že sloveso stoja má obecnější základní význam a širší rozsah než slovenské stáť, že má širší spojitelnost, takže nahrazuje i další slovesa sedět, ležet, viset, zůstávat, být (např. stoja na dva stola – sedět na dvou židlích), že se k označení specifické vzpřímené polohy doplňuje slovem prav (stoja prav) a že je jeho levovalenční pozice obsazena nejen činitelem životným, ale i neživotným. Obdobná situace je i v makedonštině, ale i v turečtině, albánštině, rumunštině a nové řečtině, tedy v balkánském jazykovém svazu. V srbochorvatštině už je kontakt s tímto svazem oslaben a projevuje se jen skrze obecnější sekundární významy ‚zůstávat, setrvávat někde‘. Metodicky poučné je autorovo zjištění, že tyto významy existovaly i v staré češtině a starší slovenštině, pro které nelze balkánské kontakty předpokládat.

Z rámce uvedených rozborů, zaměřených na podstatné vývojové vztahy, vybočuje metodologický, onomasticky orientovaný příspěvek Dravce-dravec. Jde o místní název odvozený od lexému dravec dvojí metonymií, apelativní a propriální (pojmenování ptáka – člověka – obce), a to už od 13. stol. Samo apelativum je doloženo podle autora v češtině 15. stol. a v slovenštině stol. 17. Autor tímto svým výkladem opravuje názory maďarských lingvistů o vlivu bulharských obyvatel na území Slovenska.

K textu závažné Blanárovy knihy připojíme několik poznámek, z nichž některé mají obecnější dosah. V souvislosti se slovotvorně motivovaným lexikem (s. 13), u něhož se obvykle zdůrazňuje jeho strukturnost, je třeba jednak poukázat na jeho sekundární povahu proti lexikální zásobě slovotvorně nemotivované, primární, jednak zdůraznit principiální odlišnost typu dílčího podsystému s hierarchicky bu[230]dovanou sémantikou a typu slovotvorného s jeho rozdíly mutačními, modifikačními a transpozičními (les-lesík-lesní, lesník, zalesnit, lesopark atd.). – Termín znak je třeba vyhradit pro signe (jazykový, komunikační znak) a rozlišit od rys (tj. charakteristická vlastnost; srov. i KSSJ: znak¹1 proti 6; rys³ črta; črta 2. ‚charakteristická vlastnosť‘; srov. v knize s. 13: „jazykový znak“ proti „znaky lexikálnej jednotky“, tj. ‚rysy‘). – Aplikace známé poučky „změna kvantity v kvalitu“ (s. 14n.) na změny lexikálního významu, popř. třídy aktantů, není adekvátní. Při významové specializaci nebo generalizaci (s. 31n.) je prvotní nová kvalita, jíž se mluvčí zmocňuje reality, a ta se projevuje zvětšením nebo zmenšením kvantity prvků. Nejde ovšem o změnu kvality v kvantitu, jde o vztah dvou kvalit, které mají kvantitní aspekt. – K výkladu o obtížnosti rozlišení polysémie a homonymie (s. 20) lze uvést jednak, že v přirozeném jazyku existuje nejen v tomto případě přechod mezi opozicemi, jednak že je důležitým kritériem polysémie a významové různosti různé umístění sémému (lexie) v onomaziologickém pojmovém slovníku. – Diskutabilní je vztah homonym lexikálních a slovotvorných. Je-li kritériem polysémie (dvou lexií téhož lexému) sémantický průnik (s. 40), není důvod, aby se polysémní slova odvozená od téhož kmenového morfému (pecník; pradlica), označujícího totéž (pec; předení), považovala za homonyma. Slovotvorná homonymie má proti homonymii lexikální dílčí povahu. – Metoda lexikálněsémantické rekonstrukce (s. 27n.), které věnují historicky orientovaní lexikologové mnoho důmyslu a snahy, má podle našeho názoru svá omezení, zvláště pokud jde o rekonstrukci nedoložených lexikálních jednotek. Je známo, že např. odvozené substantivní i adjektivní nominalizace se objevují v současném jazyku dříve než výchozí slovesa a deverbativní adjektiva. Platí-li zásada, že „všeobecné, podstatné vlastnosti lexikálnych jednotiek ako prvkov jazykového systému poznávame len cez komunikačné znaky“ (s. 13), pak nelze klást na stejnou rovinu lexikální jednotku doloženou a nedoloženou, pouze rekonstruovanou. Omezení historického výzkumu (s. 27, 75n.) se týkají zvláště mluveného jazyka a pragmatických aspektů, tedy velmi podstatných úseků lexikálního systému. V této souvislosti se naskýtá i otázka vztahu sloves oberať a obrať (s. 33 a 35). U slovesa obrať jde v prvních dvou sémémech o případ valenčního vztahu známého u celé řady sloves, např. loupat kůru ze stromu proti loupat strom, kmen nebo česat jablka proti česat jabloň. Rozlišení tohoto typu je v knize uvedeno u slovesa obrať, ale neuvádí se u oberať (srov. i KSSJ). Pokud jde o volnost vztahu sémému, záleží také na formulaci výkladů významů, např. u obrať 1. ‚zbavit plodů‘, 2. ‚zbavit majetku‘. – Pokud jde o typologii sémémů, je třeba vydělit typ paša ‚pozemok na pasenie (sa) dobytka‘ proti pasenie (sa) dobytka jako specifický. Jak ukazuje schematické, sémické vyjádření: A.b.účel proti B.činnost.a, jde tu o výměnu pořadí a vztahu generického a diferenčního sému (k s. 32). – Jak je při konfrontaci potřebná znalost cizojazyčného materiálu, dokládá nepřípadný příklad nesouměrných typů příslovečných pojmenování v češtině a ve slovenštině (s. 50). Podle M. Ivanové-Šalingové (1973) může slovenština proti jednomu českému typu (na zavolanou) postavit typů pět. Dnes bylo možno nahlédnout např. do Věcného a sémantického rejstříku v 2. sv. Slovníku české frazeologie a idiomatiky. Výrazy neslovesné (1988), kde se pod heslovými slovy (trvalý) čas, činorodost, (místní) dalekost, houževnatý, intenzifikace, klam, klid, mínění aj. uvádějí různé pojmenovací typy uvedených spojení.

[231]Slovenská lexikografie, především dvojjazyčná a hlavně rusisté, došla k teorii tzv. překladového významu (s. 67). Podle našeho názoru se užívá tento termín ve dvou významech: Zaprvé označuje ekvivalent lexému-exempláře v textu a odpovídá textovému významu slova (např. odbýt si trest znamená specifičtěji odpykat) a v tomto pojetí odpovídá někdejšímu Isačenkovu požadavku s odvoláním na Ščerbův Rusko-francouzský slovník. Zadruhé znamená ekvivalent polysémického lexému stejný pro jeho dva nebo více sémémů. Např. v Česko-slovenském slovníku (1979) se uvádí heslové slovo hlava s ekvivalentem hlava, stejným pro všechny sémémy českého slova, a jednotlivé sémémy se uvádějí v závorkách (např. ‚vedúca osobnosť‘). Toto řešení je různé pro různé dvojice jazyků. První pojetí je ontologicky odůvodněné, v druhém případě jde jen o lexikografické řešení v specifickém případě (srov. i Filipec, 1985, s. 206).

Blanárova kniha se zakládá na rozsáhlém materiále, získaném z živého úzu, ze slovníků, ověřovaného i v součinnosti s lingvisty z různých slovanských národů. Potěšitelná je teoretická blízkost slovenské a české synchronně i historicky orientované lexikologie. Dokumentuje ji i citace 21 českých teoretických prací. Společné jsou např. pojmy-termíny sémém, sém, lexie, významové spektrum, mnohoaspektovost lexikální jednotky, sémaziologické, onomaziologické paradigma, hypero- a hyponymie, vnitro- a mezijazyková konfrontace, centrum-periferie aj. Kniha imponuje metodologicky promyšlenou výstavbou, uváženým výběrem tematických okruhů, jakoby náhodou dokládajících pevné místo slovenštiny ve vývoji slovanských i středoevropských jazyků. Lze ji chápat jako syntézu dosavadního autorova lingvistického usilování. Formulační pronikavostí pak prokazuje jeho reprezentující pozici v slovenské lexikologii.

 

LITERATURA

 

Blanár, V.: Lexikálno-sémantická rekonštrukcia. Veda, Bratislava 1984.

Česko-slovenský slovník. Ed. G. Horák. Veda, Bratislava 1979.

Filipec, J.: Problematika konfrontace v lexikální zásobě. SaS, 46, 1985, s. 201–214.

Historický slovník slovenského jazyka 1,2. Red. M. Majtán. Veda, Bratislava 1991, 1992.

Kopečný, F.: Základní všeslovanská slovní zásoba. Academia, Praha 1981.

Krátký slovník slovenského jazyka. Red. J. Kačala – M. Pisárčiková. Veda, Bratislava 1987.

Slovník české frazeologie a idiomatiky. Výrazy neslovesné. Red. F. Čermák – J. Hronek – J. Machač. Academia, Praha 1988.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 3, pp. 227-231

Previous Alena Macurová: Alice Jedličková: Ke komu mluví vypravěč? Adresát v komunikační perspektivě prózy

Next Vlasta Straková: Ella Sekaninová: Dvojjazyčná lexikografia v teórii a praxi