Problematika konfrontace v lexikální zásobě

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

Проблематика конфронтации в словарном запасе / Problem of confrontation in lexicon

1. Soustavný popis a výklad jednotlivých současných jazyků přesahuje zákonitě do popisu a výkladu mezijazykového. Aktuálnost konfrontačně porovnávacího studia jazyka ve vztahu k vývoji společnosti a k podmíněnosti jevů společenských byla u nás nejednou zdůrazňována (Havránek, 1962, s. 13). Při mezijazykové synchronní konfrontaci jsou důležité otázky mezijazykové porovnávací základny a ekvivalence. Problematiku ekvivalence je třeba vidět na úrovni systémové a komunikační (funkční). Zvláště v lexikální rovině, bez jejíhož popisu je popis jazyka neúplný, přistupuje ještě otázka ekvivalence uzuální (Barnet, 1983, s. 10, 15, 24). Tyto typy ekvivalence se ostatně uplatňují i při konfrontaci vnitrojazykové, na niž konfrontace mezijazyková navazuje (Leška - Kurimský, 1962a, s. 209n.; Hartmann, 1976).

Při konfrontaci lexikální zásoby jazyků uplatňujeme typ symetrické konfrontace dvou a více rovnoprávných jazyků na základě společného metajazyka (Filipec, 1976, s. 24n.). Při této konfrontaci se přihlíží k shodám i rozdílům jazyků. Zahrnuje tedy podle našeho pojetí konfrontační lingvistika (dále KL) většinu problematiky i tzv. lingvistiky kontrastivní (srov. i Coseriu, 1970, s. 175n.).

Východiskem KL je porovnávání dvou jazyků, ale cílem je KL vícejazyčná (Beneš, 1967). Taková konfrontace pronikavěji a všestranněji osvětlí specifičnost jazyků a pomůže vyjevit jejich často utajené, latentní vlastnosti. Jde přitom o konfrontaci jazyků blízce příbuzných (např. češtiny a slovenštiny), příbuzných (např. slovanské jazyky navzájem), nepříbuzných, typologicky různých, a to kulturně blízkých (např. čeština a němčina) a kulturně vzdálených (např. čeština a vietnamština). Je tedy konfrontace svou povahou zaměřena typologicky.

 

2. Obecná zjištění o KL se vztahují i na vědu o lexikální zásobě a její úseky, lexikologii a lexikografii. I na tomto poli je otázka konfrontace aktuální a naléhavá (Filipec, 1963; Křížková - Leška, 1974, s. 163), už vzhledem k stálé potřebě vědeckých dvojjazyčných slovníků. Předpokladem konfrontační lexikologie a lexikografie je ovšem materiálově fundovaný popis lexikální zásoby jednotlivých jazyků, v případě lexikologie jejího úseku, stejnou metodou, všestranná, mnohoaspektová charakteristika lexikálních jednotek (dále LJ) včetně jejich spojitelnosti a systematické propracování jejich vztahů; u abecedních slovníků dvojjazyčných, zvláště rozsahově omezených, obvykle neuspokojuje. Kritika se ovšem týká nejen dvojjazyčných slovníků, ale i konfrontačních gramatik (Morijasu, 1983). Tím spíše je však třeba usilovat o překonání dosavadního stavu dílčími kroky a cílevědomou prací teoretickou i organizační.

Lexikologie češtiny obsahuje podle našeho pojetí obecné partie věnované lexému a základní LJ, dále část sémaziologickou, onomaziologickou, teorii relací a dílčích systémů. Tato stavba odpovídá i požadavkům kladeným na konfrontaci v lexikální zásobě, k nimž patří postup od formy k obsahu a od obsahu k formě, respektující pozici mluvčího i adresáta, a zřetel k systému (Dokulil, 1963; Jarcevová, 1981, s. 37n.; Leška - Kurimský, 1962b, s. 216).

 

3. Hlavní okruhy konfrontační lexikologie jsou: (1.) paralelnost popisu porovnávaných jazyků, (2.) společný metajazyk jako porovnávací základna (tertium comparationis), (3.) teorie ekvivalence, (4.) modely dílčích podsystémů a typologie dílčích podsystémů a (5.) proporční charakteristiky opozičních souborů v lexikální zásobě.

3.1. Jde nám tedy o symetrickou, paralelní konfrontaci lexikální zásoby dvou jazyků, především češtiny a ruštiny, popsaných stejnou metodou pomocí dohod[202]nutého metajazyka. V potřebné míře přihlížíme i k relevantním rysům němčiny, franštiny a angličtiny. Nelze samozřejmě popsat najednou celou lexikální zásobu ani jednoho jazyka (Jarcevová, 1981, s. 10), proto se i náš popis týká jen jejích dílčích strukturovaných celků.

(1.) Základní důležitost mezi těmito podsystémy (viz schéma sub 3.4.1.) mají lexikální pole, do nichž vstupují základní monosémické LJ (tj. lexémy-sémémy). V rámci těchto hierarchických podsystémů se uplatňují vztahy LJ, jako hypero-, hypo- a kohyponymie, synonymie a antonymie. Synonymické vztahy chápeme v rámci těchto podsystémů jako dílčí semisystémy.

(2.) Vedle těchto polí jsou v lexikální zásobě pole polysémická, zahrnující různé sémémy téhož lexému (hyperlexému) spolu s příslušnými synonymy a antonymy. Vlivem cizích jazyků dochází k neústrojnému přenášení sekundárních významů některých lexémů, které mají v jiných jazycích náležité ekvivalenty. Tyto neústrojné ekvivalenty se označují též jako tzv. „zrádní přátelé překladatelů“ (Koessler - Derocquigny, 1928; Akulenko, 1969; Mathesius, 1961, s. 19n.).

(3.) Konečně jde o pole sekundární, a to slov slovotvorně motivovaných, prefixální (Rey, 1968) i sufixální (Revzinová, 1969). Jazyky se liší i mírou odvozovací schopnosti jisté vrstvy slov, např. mírou přechylování, zdrobňování, tvoření vztahových adjektiv, tvořením odvozenin od přejatých slov (Kollár, 1974, s. 75n. o ruštině). Liší se také v podtypech jistého slovotvorného typu, srov. např. románský a citátový podtyp složenin v angličtině na rozdíl od němčiny (Mathesius, 1961, s. 30n.), a liší se také stupněm univerbizace a pluriverbizace. Perspektivní, ovšem za předpokladu stejné porovnatelné základny, je výzkum proporcí lexikální zásoby motivované a nemotivované. Jde o motivaci fonetickou, slovotvornou, frazeologickou a o sémaziologicko-onomaziologickou derivaci.

(4.) Rozdíly mezi jazyky se týkají také repertoáru homonym a slovnědruhové konverze (k prvnímu Vlček, 1962, 1965).

(5.) V různých jazycích se v různé míře projevuje dialektika polyonymie (Filipec, 1961, s. 296), tj. bohatého obsazení zájmových životních sfér pojmenováními, a mezerovitosti v repertoáru lexémů a pojmů, která se řeší přejímáním LJ nebo spojeními slov, opisy. Nejde zde tak o mezery v pojmenování reálií (viz dále) jako spíše o mezery v slovech obecné povahy (viz 6). Na tomto místě lze uvést i postojové a pragmatické rozdíly, projevující se v pojmovosti a expresivitě pojmenovacích prostředků, např. v repertoáru příznakových synonym, zdrobnělin aj.

(6.) Nápadné jsou rozdíly týkající se LJ obecné, generalizující a specifické, konkretizující povahy. Např. čeština nemá jednoslovný ekvivalent pro sutki (den a noc, tj. 24 hodin), ruština nemá slovo pro sourozenec, franština pro mělký (peu profond), čeština pro německé Gezeiten (příliv a odliv) atd. (Ducháček, 1970; Jäger, 1976). V těchto případech jde o mezery v lexémech, nikoli v pojmech. Jsou ovšem i mezery v pojmech, zvláště zjevné na úseku terminologické lexikální zásoby. Ty souvisí s životní situací příslušného jazykového společenství, s rozvojem kulturní úrovně, odborného myšlení, které vyžaduje jak výrazy pro obecné pojmy, tak i pro diferenciaci jednotlivých pojmových oblastí. Tyto procesy jsou dnes zvláště aktuální u mnoha rozvojových národů (Ullmann, 1953, s. 225n.; Skalička, 1965, s. 155n.).

(7.) Mezijazykové rozdíly se projevují také ve významovém rozsahu lexému, tj. v tom, kolik významů zahrnuje, a v rozsahu významu. Tak např. fr. aller zahrnuje řadu českých lexémů (viz dále). Samozřejmě připadá pak ve franštině větší úloha kontextu, který musí obecnost lexému determinovat. Také anglická slova mívají obecnější obsah a větší rozsah než slova česká, a hodí se proto mimo jiné dobře k přenášení významu (Mathesius, 1961, s. 17).

[203](8.) Jazyky se liší i způsobem vyjadřování obsahu, buď lexikálním, nebo gramatickým.

Např. franština označuje blízkou budoucnost (‚hned, brzy‘) a kontinuitu děje (‚stále‘) pomocným slovesem s’en aller + inf., popř. part. pf. a part. préz.: je m’en vais rentrer ‚hned se vrátím‘; la chose s’en va faite ‚bude to brzy hotovo‘; le fleuve s’en allait grossissant ‚řeka stále stoupala‘; — zdůrazněná přítomnost se vyjadřuje pomocným výrazem être en train de: právě čte il est en train de lire (k tomu i Barchudarov, 1975, s. 154).

(9.) Slova různých jazyků se liší stupněm a způsobem gramatičnosti. V češtině, jazyku se syntetickou mluvnickou stavbou, vyjadřují se morfologické významy interně různými slovními tvary, v jazycích analytických externě, za použití pomocných slov, jakými jsou člen, předložky a zájmena.

(10.) Existují i rozdíly v délce slov. Např. v angličtině a franštině je na rozdíl od češtiny a němčiny zřejmá tendence k jednoslabičnosti slov, k monosylabům (Mathesius, 1947, s. 75). V čínštině pak jsou neodvozená slova veskrze jednoslabičná. Poslední dva uvedené případy se týkají morfologie a fonologie slov.

3.2. Při konstrukci dílčích podsystémů, ať lexikálních, polysémických, nebo slovotvorných, při monosémizaci lexémů potřebujeme sémantický metajazyk. Tím je jednak výklad jako globální formulace sémému, jednak sémický repertoár. Na základě sémů se konstituují významové vztahy LJ. Účinnou lingvistickou metodou zjišťování sémů je právě vnitrojazyková a mezijazyková konfrontace LJ v dílčích podsystémech, zvláště též slovotvorných (činnost, prostředek, výsledek činnosti, vlastnost, předmět, místo aj.). Při konstrukci dílčích podsystémů se ověřuje, zdokonaluje a doplňuje inventář sémů získaný při analýze jednoho podsystému (Lorenz - Wotjak, 1977, s. 303n.).

Při mezijazykové konfrontaci pracujeme tedy jednak s množinou všech sémů přiřazených všem členům dílčího podsystému v obou jazycích, totiž se sémem celému podsystému společným, integračním (např. ‚pohyb‘), a s relevantními sémy diferenčními, jednak s průnikem množin sémů v obou jazycích; tento průnik tvoří společnou konfrontační sémantickou rovinu, na niž sémémy všech LJ promítáme (viz i 3.4.2.).

3.3. Při konfrontaci je dále důležitá otázka ekvivalence. K jejímu pochopení v lexikální zásobě je třeba uvědomit si hierarchickou povahu lexému a jeho pět existenčních modů různé abstrakční úrovně: polysémický lexém-typ, monosémický lexém-typ (základní LJ), lexém-kontextový typ (např. lézt 1. zahrnuje subjekt lidský a živočišný, lezení po zemi, po laně, nahoru aj.), lexém-exemplář v textu (stranou necháváme slovní tvary). Na všech těchto abstrakčních úrovních, řečové i systémové, sémémové i lexémové, jde o ekvivalenty. Jsou tedy ekvivalenty jednak kontextové a kontextově typové, jednak systémové, a to na úrovni sémému a lexému (Filipec, 1973a). Podle toho je ekvivalent jazyková, v naší souvislosti pak lexikální jednotka jedné z uvedených úrovní, mající v příslušné textové, systémové souvislosti touž obsahovou hodnotu jako odpovídající jednotka jazyka výchozího. Ekvivalenty jsou slovní, nadslovní (viz dále 3.3.1., III., 4.), větné, textové a stylistické. Tyto typy se uplatňují při překladu textů podle potřeby překladatele. V jazycích blízce příbuzných se naskýtá navíc i otázka podobnosti lexikální formy při významové stejnosti a různosti (Blanár, 1955). Tyto případy zajímají pochopitelně didaktickou praxi, u nás zvláště učitele ruštiny (Kopeckij, 1948/49; Vlček, 1965).

Vedle lexikální zásoby ekvivalentní je i lexikální zásoba bez ekvivalentů, s mezerami (viz výše). Stejně jako synonyma jsou i ekvivalenty úplné, se stejnou množinou sémů, popř. i dalších rysů, a částečné. Ty se liší expresivitou, obrazností — Kunin (1984) pro ně razí termín „analog“, vztahem rodu a druhu, jestliže se tento protiklad tlakem kontextu neutralizuje (jde: a) ‚přichází‘; — b) ‚odchází‘). Polysémické ekvi[204]valenty se liší různým počtem ekvivalentních sémémů a uplatňují se i uvedené rozdíly rozsahu a obsahu významů.

3.3.1. Uvedeme dále doklady typů ekvivalentů z Česko-ruského slovníku a Velkého rusko-českého slovníku, ojediněle i z rukopisu Velkého česko-ruského slovníku (srov. i typologii uvedenou ve Velkém slovensko-ruském slovníku 2, s. 9n.).

I. symetrická ekvivalence:

(1.) úplná, tj. oboustranná, na úrovni lexému i sémému, a to a) monosémická: lípa - lipa, řeka - reka, nafta - nefť; b) polysémická: kořen 1. (stromu), 2. (zubu) - koreń 1., 2.; kapat 1. (o vodě), 2. co (k. lék) - kapať 1., 2.; lehký 1.—5. - legkij 1.—5. (v 3. význ. i syn. slabyj); s předl. s 2. a 7. p. 1.—7. - s;

(2.) částečná, tj. jednostranná, a to jen sémémová: kormidlo - ruľ, šturval; mýlit se - ošibaťsja, zabluždaťsja; čes. starost 1. (‚strach‘), 2. (‚péče‘) - zabota 1., 2. Homonymie typu čes. život - rus. život nepatří mezi ekvivalenty.

II. symetricko-asymetrická ekvivalence:

(1.) monosémický lexém má stejný, popř. podobný i jiný, synonymní ekvivalent: starosť - stáří, staroba, věk; relikt - pozůstatek, relikt; sgladiť - uhladit, vyrovnat; zemědělský - seľskochozjajstvennyj, zemledeľčeskij;

(2.) polysémický lexém má a) stejný i podobný ekvivalent: zub 1. zub, 2. (na pile) zub, zubec; lesk 1. (zlata) blesk, 2. kniž. (nádhera) lesk, blesk; nervnyj 1. (systém) nervový, 2. (člověk) nervózní, nervní; b) stejný, popř. podobný i různý ekvivalent: koruna 1. (královská) korona, 2. (peníz) krona, 3. (stromu) krona, korona, verchuška, 4. hud. fermata; silný 1. (člověk) siľnyj, krepkij, 2. (vůle) siľnyj, 3. (vítr) siľnyj, 4. (zeď) tolstyj, 5. (armáda) siľnyj, 6. (káva) krepkij; jinak adv. 1. inače, po-drugomu, po-inomu, 2. a to, inače, a ne to; kipeť 1. (o vodě) vařit se, vřít, 2. fig. vřít, kypět; c) totéž při přeneseném užití: hora 1. gora; přen. (cihel) gora, massa, 2. pl. gory; kormiť 1. krmit; fig. žert. (léky) krmit, cpát, 2. (rodinu) živit, vydržovat;

III. asymetrická ekvivalence:

(1.) monosémický lexém má v různých užitích různé ekvivalenty: kotník (na noze) ščikolotka, lodyžka; (u zvířete) babka; (u prstů) kostjaška, sustav, sgib (paľcev ruki); (v zápěstí ruky) šilovidnyj otrostok lučevoj kosti, golovka loktevoj kosti; korobka - krabice, krabička; stennaja k. nástěnná skříňka; k. konfet bonboniéra; k. okonnaja okenní rám;

(2.) polysémický lexém má odlišné ekvivalenty, často ve spojení s různou valencí, gramatickou, např. vidovou, slovnědruhovou, kontextovou, stylistickou charakteristikou a s různými synonymy: náklad 1. (vozu) gruz, 2. (na studie) raschod(y), 3. (knihy) tiráž; vrazit 1. (do koho) natknuťsja, natolknuťsja, 2. (kůl do země) vbiť, votknuť, zagnať, 3. (do pokoje) expr. vorvaťsja, vvaliťsja, vletěť, 4. (herdu) expr. vsadiť, 5. (vejce do těsta) expr. dobaviť, položiť; snjať 1. sundat, sejmout, sdělat, 2. zprostit (povinností), odvolat aj., 3. svléknout (košili ap.), 4. sklidit (úrodu), 5. neos. požarom snjalo požár zničil …;

(3.) lexém jednoho jazyka zahrnuje několik lexémů, popř. sémémů druhého jazyka: fr. aller ⊃ rus. idti (popř. jechať, leteť) ⊃ sl. ísť 1.—3., letieť ⊃ čes. jít, jet, letět, plout, téci, ale i stoupat a padat (o sněhu); měsíc 1. (na nebi) luna, mesjac; Mond, 2. (kalendářní) mesjac; Monat.

Oblasti užití slov v různých jazycích se pochopitelně neshodují, takže dochází i při stejných významech k jejich většímu nebo menšímu překrývání.

(4.) Lexému jazyka výchozího odpovídá také spojení slov, sousloví, popř. frazém jazyka cílového a naopak: kotvit - stojat’ na jakore; dočíst — finir de lire; lesní roh - valtorna; kormidelní páka - rumpel’; čištění (parních) kotlů - kotločistka; kostýmové šaty - plaťje-kostjum; jiskra naděje - iskra nadeždy; korpulentní (dáma) - (dama) solidnoj komplekcii; (jít) lehce - (idti) legkoj pochodkoj, legkim šagom; jedl vtipnou kaši - on umnaja, svetlaja golova; nouze naučila Dalibora housti - nužda pljašet, nužda skačet, nužda pesenki pojet. Problematika ekvivalence frazémů si pochopitelně žádá zvláštní kapitolu.

(5.) Mezera v pojmenování, jejíž příčinou je specifičnost jistého předmětu skutečnosti, řeší se [205]přejímáním, výkladem a opisem: knedlík - „knedlik” (kusok varennogo testa); pirog - piroh, koláč, zpr. slaný, plněný masem, zeleninou, zavařeninou ap.; Kašpárek - kašparek, komičeskij geroj kukoľnych predstavlenij, napominajuščij russkogo Petrušku.

3.3.2. Hledisko funkčního systému a problematika ekvivalentů-exemplářů (alolexů) vyžadují sledovat ekvivalenty i na řečové, textové úrovni, tedy jejich distribuci v syntagmatických vztazích. Proto potřebuje konfrontační lingvistika oporu i kontrolu svých zjištění, týkajících se současných živých jazyků, ve vědě o překladu, tzv. translační lingvistice, která se zabývá mezijazykovou transformací textů a jejich úseků (Barchudarov, 1975; Kufnerová, 1984). Mezi těmito lingvistickými úseky jsou tedy rozdíly: (1.) Každý přeložený text je řečový, sémioticko-sémantický systém sui generis, nesoucí v ideálním případě ekvivalentní informaci jako text-originál. Při tom jsou — jak známo — velké rozdíly mezi texty odbornými, zaměřenými z lexikálního hlediska především na termíny-pojmy, texty uměleckými, které vytvářejí estetické hodnoty, a to i pomocí různých kompenzací, a texty mluvenými, v nichž se nadto uplatňují i různé společenské normy, zvláště typické při různých konverzačních obratech (rečevoj etiket). Těm se musí cizinec prostě naučit. Např. při vstupu do místnosti: Dále! Koho hledáte? Vojdite! nebo Prochodite! Vam kogo? — Před tancem: Smím prosit? Razrešite priglasiť! — Měl jsem štěstí, smůlu. Mne (ne) povezlo ap. V různých funkčních stylech se také různě projevuje ekvivalence slov i spojení slov. Odborný text má nejblíž k doslovnému překladu. — (2.) Úkolem překladu textu je rekonstruovat mimojazykovou realitu, o níž originál vypovídá, a postoje k ní (konotace). Obsah textu, popř. textového segmentu, v němž se spojuje znalost mimojazykové skutečnosti v jistém prostředí s významem příslušných jazykových prostředků, se označuje jako smysl (Coseriu, 1981, s. 184). — (3.) Jazykový prostředek originálu může být, zvláště jde-li o jazyky různých typů, přeložen prostředky různých jazykových rovin, např. slovo-slovo, volné spojení slov, sousloví, frazém, výpověď, morfém. Rozlišují se ekvivalenty obligatorní, fakultativní a nulové (při redundanci). Lze vynechat slovo, které ze smyslu textového úseku vyplývá: Rádi vidíme hosty. My rady gostjam (srov. i Albrecht, 1976). Při konfrontaci, tudíž i při práci na dvojjazyčných slovnících, je třeba využívat překladů kriticky.

3.3.3. Svým textovým aspektem souvisí konfrontační lingvistika, a tudíž i lexikologie s konfrontační stylistikou. Jen obecně uveďme, že tu jde o shody a rozdíly týkající se funkčních stylů, stylových vrstev a různých pojmenovacích aspektů v širším smyslu.

(1.) Funkční styly jsou v různých jazycích na různé rozvojové úrovni. Neplně rozvinutý je např. český styl konverzační. Anglický odborný a publicistický styl je charakterizován proti stejným stylům češtiny relativně vyšší nominalizací a větším výskytem pasíva (Poldauf, 1973, s. 104n.). — (2.) Některé stylové vrstvy jsou specifické pro jistý jazyk, popř. pro jisté jazyky, a jsou různě hierarchizovány. Týká se to např. obecné češtiny, ale i místních a sociálních nářečí, která působí potíže např. překladatelům z angličtiny. — (3.) Při zapojování pojmenovacích jednotek do kontextu se projevují v různých jazycích typické změny, které mají v konfrontační stylistice ustálené termíny, např. modulace (změna pojmenovacího hlediska): nebezpečí života /smrti - smerteľnaja opasnosť; ve spojení s opisem: koruna z copů - kosa, uložennaja (vokrug golovy) vencom; transpozice (změna gramatické kategorie): povahové rysy - čerty charaktera; byl té pochvale rád - jego obradovala eta pochvala; ten to umí koulet! - nu i lovkač že on!; výměna pozic, např. mezi subjektem a objektem, popř. komplementem: srdce se jí kormoutilo smutkem - jeje serdce sokrušala pečaľ; herec byl skvěle kostýmován (měl skvělý kostým) - na aktere byl velikolepnyj kostjum. Některé z uvedených transformovaných konstrukcí mohou paralelně existovat i v témže jazyku. (Srov. Vinay - Darbelnet, 1963; zvl. s. 21.)

[206]3.3.4. Úkolem dvojjazyčných slovníků je konfrontovat lexikální systémy dvou jazyků. Vzhledem k tomuto cíli byla přínosná zásada překladového slovníku v pojetí L. V. Ščerby (1969). Podle ní se měl slovník vyrovnat nejen s ekvivalenty heslového lexému, ale i s řečovými, textovými ekvivalenty v typických užitích tohoto lexému. Zásadu překladového slovníku je tedy třeba doplnit zásadou hierarchizace ekvivalentů, aktuální zvláště u polysémických lexémů (viz 3.3.1.). V souvislosti s tím vyvstává otázka mezijazykové polysémie a tzv. překladového významu.

(1.) Zásadu hierarchizace překladových ekvivalentů lze ozřejmit např. na lexikografickém zpracování polysémického lexému chytit, chytnout (zkráceně podle ČRS):

1. koho, co, zač schvatit’, vzjat’: ch. (za) kliku vzjat’sja, schvatit’sja za ručku; ch. do náručí schvatit’ v ob’jatija, zaključit’ v ob’jatija; ch. míč pojmat’ mjač, 2. (zloděje; kapra) pojmat’; schvatit’, 3. co, koho hovor. pojmat’, zastat’, 4. hovor. (nemoc) schvatit’, 5. hovor. chytil ho vztek jego vzjala zlost’, 6. (začít hořet) zagoret’sja, zanjat’sja, vosplamenit’sja atd.

Tento příklad ukazuje: (1.) že se nadřazený ekvivalent sémému v různých spojeních v důsledku různých kontextových, často i sekundárních a latentních rysů, jakož i v souladu s uzuální normou různě konkretizuje (viz chytit 1.); (2.) že se typový lexém i kontextové lexémy uvnitř jednotlivých významových oddílů opakují, protože i tyto lexémy jsou polysémické, což slovníky dosud neoznačují — jen Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost dosud uvádí lexémy-synonyma u různých významů polysémických lexémů s čísly významů. Zvláštní důraz je třeba položit vedle mezijazykové konfrontace, polysémických polí (viz 3.4.) na konfrontaci vnitrojazykovou, tj. na porovnání jednotlivých lexémů-sémémů a jejich synonym navzájem za účelem zjištění jejich vztahů, příznaků a specifičnosti.

(2.) Při konfrontaci lexémů v dvojjazyčných slovnících se obvykle vychází z výkladového slovníku jazyka výchozího, existuje-li takový slovník. Pokud neexistuje nebo neuspokojuje, musí jej autoři dvojjazyčného slovníku předjímat. Tento postup je možný, i když neodpovídá požadavku paralelní, bilaterální konfrontace (viz 3. 1.). Proto je třeba doplnit jej dalším požadavkem, totiž hledáním kritéria významového členění lexémů vyhovujícího oběma jazykům (Kollár, 1970, s. 58). To ovšem znamená pro každou dvojici jazyků specifickou úpravu mezijazykové polysémie. Uvedený příklad lexému chytit ukazuje, že vedle ekvivalence denotace, tj. rozsahu významu, reprezentovaného oblastí kontextového užití každého sémému (Kollár, 1970, s. 50), je třeba pracovat s ekvivalenty-typy (Kollár, 1970, s. 61, ne dost určitě: „akýsi invariantný význam“). Při vydělování těchto ekvivalentů-typů je třeba přihlížet i k valenčním gramatickým, distribučním a stylovým charakteristikám, stejně jako u výkladových slovníků.

Zvláště slovenská dvojjazyčná lexikografie operuje s termínem překladového významu (Kollár, 1973 aj.; Sekaninová, 1968, s. 75, 77 a 1973 uvádí tento termín jen v uvozovkách, v Česko-slovenském slovníku jej nenajdeme a také VSRS 1, s. 9 uvádí tento „princip“ „v čiastočne zmenené podobe“). Tento termín však není vhodný. Není jasné, ke které hierarchické úrovni ekvivalentů se vztahuje. Jde-li o význam překladový, týká se jen ekvivalentů na úrovni řečové, textové. Kritériem mezijazykové polysémie však je ekvivalent-typ buď sám, nebo doplněný o různovýznamová synonyma (viz příklad slovesa chytit). Zahrnuje-li „překladový význam“ např. v ČSS všechny různé významy slova hlava, v heslové stati ovšem diferencované petitem (část těla - život - člověk atd.), je jasné, že nejde o význam, nýbrž o zahrnující lexém, podle zpracování v ČSS symetrický.

3.4. Těžiště lexikální konfrontace vidíme v konfrontaci dílčích podsystémů. Uvedeme jejich typologii a příklad dvou typů těchto podsystémů, lexikální pole monosémická a polysémická. Oba tyto typy navzájem souvisí.

[207]3.4.1. Východiskem je nám klasifikační schéma typů dílčích podsystémů a polí, upravené, doplněné a revidované podle schématu Coseriova (1976). Toto schéma důsledně aplikuje systémově funkční pojetí a prokazuje jednotu lingvistiky ve všech sémanticky relevantních rovinách.

 

 

3.4.2. Monosémické lexikální pole

Monosémické lexikální pole je hierarchický strukturní útvar, jehož členy jsou integrovány dominantou pole. Např. u sloves pohybu je jí ‚pohyb‘ (archisémém archilexému), mající charakter lexikálně sémantické kategorie. Lexému pohyb jsou slovesa pohybu podřazena jako hyponyma, vzájemná kohyponyma a k nim jsou přiřazena existující různě příznaková synonyma a antonyma, např. pohybovat se: ← jít - utíkat: pádit, hnát se, expr. letět - loudat se, expr. lézt, vléct se aj. Dominanta, integrující lexém pole, bývá často slovnědruhově diferencována (pohyb, pohybový, pohybovat se, pohybově) a integruje významy všech členů pole obohacené o další relevantní sémy. Jejich opoziční repertoár dokládá diferenciaci a rozložení celkového významu pole, které jako organizovaný útvar představuje sémantické paradigma. Každé pole tohoto typu lze analyzovat podle dimenzí (tříd sémů). Např. u pole sloves pohybu je jich osm: prostředí pohybu (jít - plavat), prostředek (jít - letět), směr (stoupat - padat), způsob (belhat se - utíkat), subjekt (lyžovat - hemžit se), objekt (hnout rukou), cíl (dojet), časová fáze; dále pak přistupuje expresivita, modalita, popř. slovesa s koordinačním sémem (nést: ‚jít a držet něco‘) ap.

Použijeme-li uvedený model při konfrontaci českých a ruských sloves pohybu — pro tento účel bylo probráno z ČRS 1391 monosémických sloves pohybu (1205 lexémů a 186 sekundárních sémémů), získáme tento obraz: Dílčí podsystémy jsou v [208]obou jazycích podobné. Rozdíly se týkají: a) rozsahu významů některých sloves, b) rozsahu lexémů, c) slovotvorné diferenciace, především předponové, a d) některých mezer v repertoáru ekvivalentů, které jazyky odstraňují spojeními slov.

Ad a: Ruské idti odpovídá českému jít, jet, ale i dalším slovesům a je blízké slovenskému íst’ a fr. aller (viz 3.3.1., III., 3.). Podobně je tomu u prijti - príst’ - arriver. Tyto větší asymetrie jsou však v slovanských jazycích jen výjimečné. Širší platnost mají hlavně ve franštině. Teprve ve spojení s dalšími plnovýznamovými slovy, hlavně se substantivy, stávají se tato slovesa (aller à pied, en avion, par mer) konkrétními ekvivalenty sloves obsahově bohatších a vyjadřování často redundantního v jiných jazycích (Šabršula, 1976, s. 183n.). Např. pro passer jsou české ekvivalenty přejít, přejet, překročit, přeskočit, přeletět, přelézt, přeplout. Podobně u traverser, suivre, entrer, conduire, naviguer aj. Pro franštinu je také charakteristické označování směru pomocí slovesných kořenů (monter, sortir, entrer). Podobný jev lze pozorovat i v angličtině, při specifikaci děje, např. běžet run, rychle hurry, hasten, scoot, cupitavě scurry, před nebezpečím scuttle aj. Pro němčinu jsou charakteristická adverbia, popř. i předpony: hinauf, hinüber, entgegen; auftragen ‚nosit na stůl‘, pro ruštinu spojení sloves s prefixy i předložkami: vyjti iz komnaty, perelezt’ čerez zabor (Smirnickij, 1953).

Ad b: Rozdíly v rozsahu lexémů lze pozorovat zvláště v angličtině. Týž slovesný lexém, pokud se nevyskytuje i ve funkci substantivní, bývá často tranzitivní i intranzitivní: run, walk, fly, follow, carry, fall, swim.

Ad c: Za specifický rys ruštiny se považuje větší repertoár předpon a s tím souvisící větší konkretizace a diferenciace obsahu, např. ve srovnání se slovenštinou (Kollár, 1973, s. 128n.) a nápadněji s franštinou (Gak, 1966a, s. 188n.). Vzhledem k češtině není tento rys tak nápadný, tu je třeba sledovat i obrácenou konfrontaci, např. uklonit’sja - odchýlit se, odklonit se, uhnout se, vyhnout se.

Ad d: Ruština označuje na rozdíl od češtiny navíc těsnou blízkost, takže kromě předpon do-a pri- tu existuje předpona pod-: podojti, pod’jechat’, podpolzti, podplyt’. Čeština má zase navíc dvojité předpony pood-, popo-, které ruština vyjadřuje opisem (nemnogo aj.).

3.4.3. Polysémické lexikální pole

Perspektivní i aktuální je výzkum konfrontační polysémie, v níž se jazyky jednak podobají, jednak liší. A polysémie souvisí se synonymií, jejíž řady jsou charakteristické pro zájmové sféry pojmového myšlení i pragmatických postojů. Zde lze naznačit jen některé směry výzkumu této polysémie (Filipec, 1971; Blanár, 1984).

Východiskem výzkumu jsou třídy lexémů se stejným základním významem (sémémem). Pokud jde o pojmenovací jednotky, rýsují se tu hlavně dvě skupiny: skupina s paralelní polysémií, motivovaná většinou pragmaticky, intenzitou, expresivitou, známá i ze zájmových slangů a argotu, a skupina s víceméně diferencovanou polysémií, motivovaná kognitivně.

a) Lexémy, v jejichž základním významu je sekundární determinační sém ‚velikost‘, ‚intenzívnost‘, většinou povahy pragmatické, mají tendenci vyvinout sekundární význam, popř. přenesené, obrazné užití, v němž je tento sekundární sém sémem primárním, základním:

Např. les 1. ‚velký souvislý porost stromů …‘, rus. les, Wald, la forêt, the forest mají, sekundární význam ‚velké množství‘: les stožárů aj.; hrozný 1. ‚budící hrůzu (tj. ‚velký strach‘)‘, 2. expr. velký, ohromný, nesmírný (hlad, radost); podobně u děsný, strašný, příšerný; strašnyj, užasnyj; furchtbar, schrecklich; horrible, terrible; formidable, awful.

b) Lexémy s různě bohatou polysémií mají významy stejné i různé, totiž takové, v nichž se realizují různé sémy motivujících sémémů.

Např. fr. bois má podle Velkého francouzsko-českého slovníku osm sémémů: ‚menší les‘‚ ‚strom‘, ‚dřevo‘, ‚dřevěné dechové nástroje‘ aj. Anglické wood má čtyři z těchto významů a německé Holz [209]tři, české dřevo také tři, ruské derevo dva. Hjelmslevovo schéma (1972, s. 60) vypadá na základě uváděných slovníků poněkud jinak (viz dále schéma s ekvivalenty fr. bois 1.—3.). Ekvivalenty a sémémy slova les jsou využitelné i při konfrontaci slovanských jazyků a nářečí (Tolstoj, 1968; Suprun, 1983, s. 30n.).

Čeština	Ruština	Němčina	Franština	Angličtina
dřevo 1.	derevo 2.	Holz 1.	bois 3.	wood 2.
	sg.
strom	derevo 1.	Baum	bois 2.	tree
dřevo 2.	sg.		arbre
nář.
háj	rošča	Hain	bois 1.	wood 1.
les	les	Holz 3.	forêt	forest
		Wald

3.5. Je známo, že v lexikální zásobě různých jazyků jsou stejné jevy různého rozsahu. Proporční charakteristiky, tj. číselné údaje, kterými lze tyto často opoziční jevy charakterizovat, mohou být např.: (1.) statistické údaje o výskytech LJ v textech, (2.) údaje získané z frekvenčních slovníků, (3.) údaje o počtech jednotek ze slovníků abecedních. Pomocí těchto údajů lze zjišťovat stupeň podobnosti různých jazyků. Rozdíly mezi těmito údaji jsou pro konfrontaci využitelné, zvláště když se přihlíží k souborům jevů.

Ad 1: Statistické údaje se týkají zastoupení alolexů v textech. Tento výzkum je plodný jak z hlediska vnitrojazykové, tak i mezijazykové konfrontace (Těšitelová, 1968). Zvláště instruktivní, i pro svůj dosah typologický, je výzkum slovních druhů a jejich skupiny nominální a verbální (Těšitelová, 1974a), jakož i poměru slovních druhů navzájem.

Např. v ruských textech na rozdíl od českých je větší počet substantiv v poměru k adjektivům a slovesům a sloves v poměru k adverbiím (Těšitelová, 1974b, s. 161). Jako přínosný se jeví i výzkum polysémie a monosémie lexémů v textech (Těšitelová, 1974a, s. 97n. aj.). Poučná jsou i některá zjištění Suprunova (1983, s. 14, 16). 10 nejfrekventovanějších sloves pokrývá v běloruštině 28, kdežto v češtině 52 promile textu. Sloveso mít pokrývá v češtině 7, v ruštině necelé promile textu. Experiment porovnávající 100 výskytů slov v úryvku bulharského textu (a jiných jazyků) a jeho překladech ukazuje největší podobnost mezi bulharštinou a ruštinou a největší rozdílnost mezi ruštinou a slovinštinou (Suprun, 1983, s. 20n.).

Ad 2: Vděčným objektem konfrontace na základě frekvenčních slovníků jsou opoziční soubory slov slovotvorně motivovaných a nemotivovaných a jejich podtypů. Je např. známo, že slovenština na rozdíl od ruštiny ve větší míře využívá sufixace (Kollár, 1974, s. 75n.). Slovotvorně motivovaných slov přibývá s ubývající frekvencí.

Např. v první stovce nejčetnějších slov je v češtině podle FSČ jen jedna předponová odvozenina přijít na 94. místě (podle Mistríkova slovníku je to stejný lexém príst’ na 78. místě), v druhé [210]stovce jsou zastoupeny 3 odvozeniny (v slovenštině 11), v třetí stovce 22 (23) odvozenin a ve stovce s pořadím 9000.—9100. 70 (81) motivovaných slov.

Ad 3: Na základě abecedních slovníků výkladových, tj. na základě systému slovní zásoby, jsou porovnatelné:

a) údaje o slovech přejatých z různých jazyků a o míře jejich zakotvení v jednotlivých jazykových systémech. Např. čeština i slovenština na rozdíl od ruštiny běžně vytvářejí odvozeniny od přejatých slov.

b) stupeň polysémie: Např. pro angličtinu COD uvádí u go 32 významů, u run 19, u come 17, u take 12. V těchto případech nabývá pochopitelně na důležitosti kontext a distribuční charakteristiky lexémů, mající vliv na jednoznačnost polysémických lexémů.

c) počet synonymických řad, počet jejich členů: Zjišťování shod a rozdílů v základních synonymech odhaluje gnozeologicky a pragmaticky relevantní okruhy vědomí příslušné národní společnosti. Konfrontace synonym v slovanských jazycích (Filipec, 1983) např. ukazuje, že tu lze postihnout jisté areální tendence, příbuznost synonym v oblasti česko-polské a rusko-bulharské.

d) počet homonym: Např. nápadným rysem franštiny je velký počet homonym; v angličtině k tomu přistupuje ještě slovnědruhová konverze.

3.6. Na různých místech tohoto příspěvku jsme poukázali na skutečnost, že konfrontace je sice svým východiskem především bilaterální, ale svými cíli multilaterální. Její zaměření je typologické (Filipec, 1976, s. 37). Úplná charakteristika jazykových typů není možná bez zřetele k lexikální zásobě a k lexikální sémantice (Klimov, 1983; Suprun, 1983, s. 30). Jazykový typ je selektivní konfigurace typických rysů ze všech jazykových rovin podle míry jejich strukturovanosti (Dressler, 1980, s. 640; Meier, 1978b, s. 247), z celého jazykového systému (Jarcevová, 1981, s. 14). Za úhelný kámen sémantické typologie (Gorodeckij, 1974, s. 15) se považuje konfrontace dílčích podsystémů (Tolstoj, 1968), jejichž typy jsme uvedli, a to u všech druhů slov (Šaranda, 1981, s. 9).

 

4. Závěr. Mezijazyková konfrontace je z hlediska lingvistiky i gnozeologie nutnou etapou popisu a výkladu jazyků. Přihlíží se při ní k dialektice shod i rozdílů (kontrastů) v jazycích. Popis jazyků není úplný bez lexikologie a jejích úseků, především lexikální sémantiky. Za optimální základnu konfrontační lexikologie považujeme systémově funkční popis rovnoprávných jazyků zakládající se na jejich symetrické, paralelní konfrontaci na bázi společného metajazyka. Jde o jazyky příbuzné i nepříbuzné, kulturně blízké i vzdálené. Předmětem takto chápané konfrontace nejsou jednotlivosti, nýbrž strukturní celky. Za hlavní pokládáme konfrontaci dílčích podsystémů, zvl. monosémických a polysémických lexikálních polí. Společnou porovnávací základnu homogenních monosémických polí tvoří průnik množin sémů tvořících obsah sémémů příslušných lexémů v obou jazycích. Ekvivalenty jsou na úrovni systémové, funkční, textové a uzuální. Rozlišuje se ekvivalence symetrická, symetricko-asymetrická a asymetrická, a to monosémických a polysémických lexémů, slov, sousloví a frazémů. Porovnání, především v češtině a ruštině, ukazuje na pozadí značné podobnosti rozdíly v rozsahu lexémů a sémémů i některé mezery v jejich repertoáru, dále pak rozdíly v slovotvorné diferenciaci, např. sloves, v polysémii, v distribuci a v proporcích jevů. Konfrontační lexikologie svými textovými ekvivalenty má blízko k translační lingvistice a ke konfrontační stylistice. I když je konfrontace svým východiskem bilaterální, svými cíli je multilaterální a dává podklady jazykové typologii. Dnešní typologie je si vědoma důležitosti lexikologie a sémantiky. Konfrontační lexikologie dává nové podněty i dvojjazyčné vědecké lexikografii, zvláště pokud jde o mezijazykovou polysémii, o doplnění zásady překladového slovníku zásadou hierarchizace ekvivalentů.

 

[211]LITERATURA

 

AKULENKO, V. V.: Anglo-russkij i russko-anglijskij slovar’ „ložnych druzej perevodčika“. Moskva 1969.

ALBRECHT, J.: Les équivalents de l’allemand eigentlich dans les dictionnaires bilingues et dans la réalité de l’usage. CL, 28, 1976, s. 60—73.

BARCHUDAROV, A. S.: Jazyk i perevod. Moskva 1975.

BARNET, V.: K probleme jazykovoj ekvivalentnosti pri sravnenii. In: Sopostavitel’noje izučenije grammatiki i leksiki russkogo jazyka s češskim jazykom i drugimi slavjanskimi jazykami. Ed. A. G. Širokova - V. Hrabě. Moskva 1983, s. 9—29.

BEITRÄGE ZUR KONFRONTIERENDEN SPRACHWISSENSCHAFT. Ed. E. Eichler - J. Filipec, - B. Havránek - R. Růžička. Halle/Saale 1976. Dále BKS.

BENEŠ, E.: Otázky konfrontace češtiny s němčinou. ČMF, 49, 1967, s. 95—104.

BLANÁR, V.: Porovnávanie slovnej zásoby v príbuznych jazykoch. In: Sb. V čest na akademik A. Todorov-Balan. Sofia 1955, s. 105—112.

BLANÁR, V.: Lexikálno-sémantická rekonštrukcia. Bratislava 1984.

COSERIU, E.: Über Leistung und Grenzen der kontrastiven Grammatik. In: Probleme der kontrastiven Grammatik. Düsseldorf 1970, s. 9—30. Zusammenfassung der Ergebnisse, s. 175—177.

COSERIU, E.: Vers une typologie des champs lexicaux. CL, 27, 1975—II, 1976, s. 30—51.

COSERIU, E.: Kontrastive Linguistik und Übersetzung : ihr Verhältnis zueinander. In: Kontrastive Linguistik und Übersetzungswissenschaft. München 1981, s. 183—199.

ČESKO-RUSKÝ SLOVNÍK 1, 2. Red. L. V. Kopeckij - J. Filipec - O. Leška. Praha - Moskva 1973. Zkratka ČRS.

ČESKO-SLOVENSKÝ SLOVNÍK. Red. G. Horák. Bratislava 1979. Zkratka ČSS.

DOKULIL, M.: Ke koncepci porovnávací charakteristiky slovanských jazyků v oblasti „tvoření slov“. SaS, 24, 1963, s. 85—105.

DRESSLER, W.: Sprachtypologie. In: Lexikon der germanistischen Linguistik IV. 2. vyd. Tübingen 1980, s. 636—641.

DUCHÁČEK, O.: Nedostatky a mezery v struktuře slovní zásoby. ČMF, 52, 1970, s. 94—100.

FILIPEC, J.: Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie. Praha 1961.

FILIPEC, J.: K perspektivě zkoumání slovní zásoby v češtině a v slovanských jazycích. ČsRus, 8, 1963, s. 67—71.

FILIPEC, J.: Významný krok v rozvoji francouzské stylistiky a teorie překladu. SaS, 27, 1966, s. 247—254.

FILIPEC, J.: Zur Polysemie und lexikalisch-semantischen Sprachkonfrontation. TLP, 4, 1971, s. 217—228.

FILIPEC, J.: Ekvivalenty a synonyma v slovní zásobě. In: Slovo a slovník, 1973a, s. 131—144.

FILIPEC, J.: Ke konfrontaci dílčích sémantických systémů v slovní zásobě dvou různých jazyků. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů (Varšava 1973). Praha 1973b, s. 279—295.

FILIPEC, J.: Zur Problematik der Konfrontation des tschechischen und deutschen Wortschatzes. BKS, 1976, s. 23—41.

FILIPEC, J.: Spojitelnost lexikálních jednotek v konfrontačním pohledu. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů (Záhřeb 1978). Praha 1978, s. 131—140.

FILIPEC, J.: Problémy konfrontační synonymiky v současných slovanských jazycích. In: Čs. slavistika 1983. Lingvistika, historie. Praha 1983, s. 91—99.

GAK, V. G.: Besedy o francuzskom slove. Moskva 1966a.

GAK, V. G.: Opyt primenenija sopostavitel’nogo analiza k izučeniju struktury značenija slova. VJaz, 1966b, č. 2, s. 97—105.

GORODECKIJ, B. Ju.: Osnovnyje ponjatija lingvističeskoj tipologii. In: AUC. Phil. 5. Linguistica generalia 1. Ed. M. Romportl a kol. Praha 1974, s. 11—15.

HARTMANN, R.: Über die Grenzen der kontrastiven Lexikologie. In: Probleme der Lexikologie und Lexikographie. Düsseldorf 1976, s. 181—199.

[212]HAVRÁNEK, B.: Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy. In: Problémy marxistické jazykovědy. Praha 1962, s. 9—23.

HJELMSLEV, L.: O základech teorie jazyka. Praha 1972.

JARCEVA, V. N.: Kontrastivnaja grammatika. Moskva 1981.

JÄGER, G.: Translation und Translationslinguistik. Halle/Saale 1975.

JÄGER, G.: Zum Problem von „Lücken“ und „Umschreibung“ bei der Translation. BKS, 1976, s. 42—57.

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. V. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961. Zkratka FSČ.

KLIMOV, G. A.: Principy kontensivnoj tipologii. Moskva 1983.

KOESSLER, M. - DEROCQUIGNY, J.: Faux amis ou les trahisons du vocabulaire anglais. Paris 1928.

KOLLÁR, D.: Prekladový význam — jeho podstata a problémy. SlavSlov, 5, 1970, s. 48—65.

KOLLÁR, D.: Prekladový význam — jeho podstata a problémy. In: Slovo a slovník, 1973, s. 121—129.

KOLLÁR, D.: Špecifikum systémového opisu lexiky v konfrontačnom pláne. ČsRus, 19, 1974, s. 74—79.

KOPECKIJ, L. V.: Otázka lexiky pri vyučovaní ruštiny v škole. Ruština v škole, 1. 1948/49, s. 119—130.

KŘÍŽKOVÁ, H. - LEŠKA, O.: K současnému stavu a perspektivám porovnávacího studia slovanských jazyků. ČsRus, 19, 1974, s. 159—164.

KUFNEROVÁ, Z.: K makrolingvistickému pojetí lingvistiky překladu. SaS, 45, 1984, s. 150—154.

KUNIN, A. V.: Anglo-russkij frazeologičeskij slovar’. Moskva 1984.

LEŠKA, O. - KURIMSKÝ, A.: O konfrontační metodě v jazykovědě. ČsRus, 7, 1962a, s. 207—210.

LEŠKA, O. - KURIMSKÝ, A.: Teoretické předpoklady lingvistické konfrontace. ČsRus, 7, 1962b, s. 214—221.

LORENZ, W. - WOTJAK, G.: Zum Verhältnis von Abbild und Bedeutung. Berlin 1977.

MALBLANC, A.: Stylistique comparée du français et de l’allemand. Paris 1963.

MATHESIUS, V.: On linguistic characterology with illustrations from modern English. In: Actes du I^er Congrès Internat. de Ling. à la Haye, 1928, s. 56—63; přetisk in: A Prague school reader in linguistics. Ed. J. Vachek. Bloomington 1964, s. 59—67.

MATHESIUS, V.: On some problems of the systematic analysis of grammar. TCLP, 6, 1936, s. 95—107.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MATHESIUS, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. Ed. J. Vachek. Praha 1961.

MEIER, G. F.: Innersprachliche und konfrontative Polysemie. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 31, 1978a, s. 143—150.

MEIER, G. F.: Methodologische Probleme der linguistischen Typologie. Tamže, 31, 1978b, s. 242—250.

MISTRÍK, J.: Frekvence slov v slovenčine. Bratislava 1969.

MORIJASU, T.: „Glagoly dviženija“ v slavjanskich jazykach. In: Comparative and contrastive studies in slavic languages and literatures. Tokyo 1983, s. 29—34.

POLDAUF, I.: Ověřování ekvivalence studiem textů. In: Slovo a slovník, 1973, s. 103—106.

REVZINA, O. G.: Struktura slovoobrazovatel’nych polej v slavjanskich jazykach. Moskva 1969.

REY, A.: Un champ préfixale: les mots français en anti-. CL, 12, 1968, s. 37—57.

SEKANINOVÁ, E.: Leksičeskoje značenije v dvujazyčnom plane russko-slovackom. SlavSlov, 3, 1968, s. 69—77.

SEKANINOVÁ, E.: Význam lexikálnej jednotky z konfrontačného aspektu. In: Slovo a slovník, 1973, s. 113—119.

[213]SKALIČKA, V.: Wortschatz und Typologie. Asian and African Studies 1. Bratislava 1965, s. 152—157.

SLOVNÍK SLOVENSKÉHO JAZYKA 1—6. Bratislava 1959—1968. Zkratka SSJ.

SLOVNÍK SPISOVNÉ ČEŠTINY PRO ŠKOLU A VEŘEJNOST. Praha 1978. Zkratka SSČ.

SLOVNÍK SPISOVNÉHO JAZYKA ČESKÉHO 1—4. Praha 1960—1971. Zkratka SSJČ.

SLOVO A SLOVNÍK. Bratislava 1973. Dále Slovo a slovník.

SMIRNICKIJ, A. I.: Ob osobennostjach oboznačenija napravlenija dviženija v otdel’nych jazykach. In. jaz. v škole, 1953, č. 2, s. 3—12.

SUPRUN, A. E.: Leksičeskaja tipologija slavjanskich jazykov. Minsk 1983.

ŠABRŠULA, J.: Le français — langue abstraite? BKS, 1976, s. 179—189.

ŠARANDA, A. N.: Sravnitel’naja tipologija kategorii predloga. Minsk 1981.

ŠČERBA, L. V. - MATUSEVIČ, M. I.: Russko-francuzskij slovar’. Moskva 1969.

TĚŠITELOVÁ, M.: K typologii slovanského slovníku z hlediska kvantitativního (na českém materiále). In: Čs. přednášky pro VI. mezin. sjezd slavistů (Praha 1968). Praha 1968, s. 95—99.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974a.

TĚŠITELOVÁ, M.: Das Tschechische als Sprachtyp aus quantitativer Sicht. In: AUC. Phil. 5. Linguistica generalia 1. Ed. M. Romportl a kol. Praha 1974b, s. 157—165.

THE CONCISE OXFORD DICTIONARY. Ed. H. W. Fowler - F. G. Fowler. Oxford 1964. 5. vyd. Zkratka COD.

TOLSTOJ, N. I.: Nekotoryje problemy sravnitel’noj slavjanskoj semasiologii. In: Slavjanskoje jazykoznanije. VI. meždunarodnyj s’jezd slavistov (Praga 1968 g.). Moskva 1968, s. 339—365.

ULLMANN, S.: Descriptive semantics and linguistic typology. Word, 9, 1953, s. 225—240.

VELKÝ ČESKO-RUSKÝ SLOVNÍK 1—5. Red. N. Savický. Rukopis připravován v Ústavu pro jazyk český. Praha. Zkratka VČRS.

VELKÝ FRANCOUZSKO-ČESKÝ SLOVNÍK 1, 2. Red. J. Neumann - V. Hořejší. Praha 1974. Zkratka VFČS.

VELKÝ RUSKO-ČESKÝ SLOVNÍK 1—6. Red. L. V. Kopeckij - B. Havránek - K. Horálek. Praha 1952—1964. Zkratka VRČS.

VEL’KÝ SLOVENSKO-RUSKÝ SLOVNÍK 1, 2. Bratislava 1979, 1982. Zkratka VSRS.

VINAY, J.- P. - DARBELNET, J.: Stylistique comparée du français et de l’anglais. Paris 1963. 2. vyd.

VLČEK, J.: K problematice rusko-české homonymie. SlavPrag, 4, 1962, s. 467—473.

VLČEK, J.: K porovnání slovní zásoby v ruštině a češtině. SlavPrag, 7, 1965, s. 41—49.

 

R É S U M É

Zur Problematik der Konfrontation im Wortschatz

Die innersprachliche Konfrontation findet in der zwischensprachlichen ihre Fortsetzung. Zu den wichtigsten Punkten der letztgenannten gehören die Fragen der gemeinsamen Konfrontationsebene und der Äquivalenztypen. Bei der lexikologischen Konfrontation bevorzugen wir die symmetrische Konfrontation zweier gleichberechtigter Sprachen mit Hilfe der gemeinsamen Metasprache. Dabei werden Übereinstimmungen und Differenzen beider Sprachen berücksichtigt, weil unserer Ansicht nach die konfrontative Lexikologie und Linguistik auch den theoretisch orientierten Teil der kontrastiven einbezieht. Im Zentrum unserer Aufmerksamkeit steht das Tschechische und das Russische, daneben werden auch relevante Merkmale des Deutschen, Französischen und Englischen betont. Da die Konfrontation der gesamten Lexik nur schrittweise vor sich gehen kann, bildet ihren Gegenstand in erster Reihe der Vergleich der Teilsysteme und Felder, deren Klassifikationsschema graphisch dargestellt ist (3.4.1.). An erster Stelle betonen wir also die Konfrontation monosemischer mehrdimensionaler lexikalischer Felder, wie z. B. das Feld der Bewegungszeitwörter. Alle Lexeme dieses Feldes mit ihren Synonymen und Antonymen werden von dem [214]Archilexem-Archisemem Bewegung dominiert und diese Dominante repräsentiert eine lexikalisch-semantische Kategorie. Die gemeinsame semantische Konfrontationsebene bildet dabei die Durchschnittsmenge der Seme, die durch die Analyse der Sememe aller Feldeinheiten beider Sprachen gewonnen wird. Sememe aller Feldlexeme weisen neben dem integrierenden, generischen Sem ‚Bewegung’ auch weitere charakterisierende Seme, die acht Dimensionen angehören, und jedes Feldglied wird wenigstens durch ein differenzierendes Sem kennzeichnet. Ein so organisiertes Feldgebilde wird als ein semantisches Paradigma aufgefasst. Die genannten Felder weisen im Tschechischen und Russischen, aber auch in anderen der erwähnten Sprachen am Hintergrund der Ähnlichkeiten auch Differenzen im Lexem- und Bedeutungsumfang, im Wortbildungstypus und im Äquivalentenrepertoire auf. Gute Ergebnisse verspricht einerseits die Erforschung der Polysemie der Lexeme mit den äquivalenten primären Sememen, andererseits Vergleich quantifizierbarer Erscheinungen, wie z. B. Proportionen der Allolexe (Lexemexemplare) in Texten einzelner Sprachen, motivierter und unmotivierter Wörter, Fremdwörter gegenüber dem einheimischen Wortschatz, der Synonymie, Homonymie und Konversion. Neben Äquivalenz der Allolexe gibt es in der Lexik auch Äquivalente polysemischer Lexeme, ihrer einzelnen Sememe (lexikalischer Grundeinheiten) und der Kontexttypen einzelner Sememe. Von den Äquivalenztypen werden die symmetrische, symmetrisch-asymmetrische und asymmetrische Äquivalenz mono- und polysemischer Lexeme charakterisiert. Die ersten zwei Typen kommen in den nahe verwandten Sprachen vor. Die Problematik der Allolexe verbindet die konfrontative Lexikologie mit der Translationswissenschaft und der konfrontativen Stilistik. Alle Äquivalenztypen sind für zweisprachige Wörterbücher relevant, die neben dem Grundsatz der Übersetzbarkeit auch den der Äquivalenzhierarchie und der Spezifizität der zwischensprachlichen Polysemie respektieren sollen.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 3, s. 201-214

Předchozí Jan Petr: Slovanské jazyky v díle Jacoba Grimma. K 200. výročí jeho narození

Následující Eva Macháčková: K sémanticko-syntaktické výstavbě novinových titulků