K sémanticko-syntaktické výstavbě novinových titulků

Eva Macháčková

[Články]

(pdf)

К семантнко-синтаксическому сопоставлению газетных заголовков / On the semantico-syntactic structure of newspaper headlines

Publicistický styl se těší v poslední době značnému zájmu (např. jeho podrobnou charakteristiku po stránce kvantitativní přináší práce M. Těšitelové a kol., 1982). V našem článku si chceme blíže povšimnout funkcí a vlastností novinových titulků; budeme se zabývat jejich slovosledem a aktuálním členěním, zvláště se však soustředíme na jejich stránku výrazovou a významovou.

Noviny jako celek představují celý komplex žánrů; při podrobnějším výzkumu by bylo tedy třeba zabývat se zvlášť titulky v jednotlivých žánrech — titulky úvodníků, fejetonů apod. Podle Malé encyklopedie žurnalistiky (1982) lze vzhledem k žánrům lišit titulek zpravodajský, hodnotící a beletristický. (V praxi je však mezi nimi velmi nesnadné stanovit hranice, titulky se kombinují.) Titulek zpravodajský v podstatě stručně oznamuje fakta a obsahuje zejména věcné a časové údaje, čísla, jména lidí, názvy závodů, měst apod. Hodnotící (komentující) titulek je členitější a charakterizuje ho zejména vysoká frekvence přívlastku. K událostem, o kterých je řeč, zaujímá stanovisko; je obyčejně nadpisem nad komentáři, glosami, poznámkami, domácími a zahraničními přehledy atd. Při beletristickém titulku se uplatňují především různé druhy metafory.

Titulek by měl čtenáře orientovat nejen v tematice a žánru, ale i na celé stránce novin. Proto nelze vidět vždy jen izolovaný článek, ale noviny jako celek, v němž jistý článek zaujímá podle tematiky své místo. Titulky by měly být v souladu nejen s tematikou a žánrem článku (neměly by např. slibovat víc, než článek přináší), ale s obsahem a zaměřením novin jako celku a se zaměřením našeho tisku vůbec. Můžeme si povšimnout toho, že jednotlivé žánry mívají v novinách své stálé místo, pravidelné rubriky bývají nazývány stejně: Z domova i ze světa; Dálnopisem, poštou, telefonem; Kam za sportem; Z kultury; Ze světa sportu; 24 hodin ve světě; Z černé kroniky.

Při naší analýze titulků nebudeme vycházet z výše uvedeného členění z Malé encyklopedie, ale vyjdeme z funkcí, které titulky plní. První a zároveň nejdůležitější funkcí — specifickou pro nadpisy a nápisy všeho druhu — je upoutávat pozornost čtenáře. Přitom má velký význam grafické zvýrazňování titulků. Jejich písmo se liší od ostatního textu velikostí a typem, titulky bývají na samostatných řádcích, oddělených většími mezerami. Takto plní i funkci orientační (orientují čtenáře na stránce novin). Titulky mají samozřejmě upoutávat pozornost i svým obsahem. Podle Malé encyklopedie je titulek (přeloženo do češtiny) „významové a vizuální avizo, které upoutá nezáměrnou pozornost čtenáře tvarem, velikostí a dalšími viditelnými grafickými činiteli a zároveň ji obsahem slovního oznámení přemění na záměrnou“.

Druhá funkce titulku je funkce agitační. Výrazně vystupuje do popředí např. v titulcích obsahujících tzv. programové nebo úkolové (Šmilauer, 1966) infinitivy jako: Najít svůj vlastní postoj; Využít možností; Sloužit masám; Zvýšit produktivitu práce, což znamená: ‚Je třeba, je naléhavé, nezbytné zvýšit produktivitu práce‘. Ve stejné funkci jako úkolové infinitivy vystupují příslovce: Věcně a nezaujatě; Vytrvale k cíli (tj. ‚je třeba jít vytrvale k cíli‘). Nevyjadřuje se tu ani modální výraz, ani infinitiv nebo určité sloveso. Příslovce mohou být v komparativu: Ještě důsledněji v hospodárnosti. Využívá se též určení míry: Více ohleduplnosti a ukázněnosti. Titulky s agitační funkcí vyjadřují, že je nějaká činnost v budoucnosti nezbytná, popř. vyjadřují způsob, jakým se má provádět. Uplatňují se především v úvodnících novin.

Velmi důležitou funkcí titulků je funkce informativní. Někdy vyjadřují vlastní obsah sdělení (Progres 18 se oddělil od Saljutu; Sparta — Trnava 3 : 2), jindy sdělují jen téma (syžet) informace: Čím žijí nyní Dukovany; Komu uhlí z Uhelných skladů? [216]Proč se doporučuje protrhávání plůdku. Vlastní obsah sdělení (diktum) nalezneme až v článku samém. Některá část informace bývá i záměrně vypuštěna, aby si ji čtenář přečetl spolu s dalšími údaji v textu článku. Tak se neuvádí např. agens děje ve větě jako Předběhli kalendář (o kom se mluví, máme se dočíst v článku). Ze stejných důvodů nebo kvůli stručnosti se neuvádějí i jiné sémantické role (větné členy): Žíznivý kemp nepřijímá; Nová škodovka přitahovala (neuvádí se koho); Hrazdíra obhajuje (neříká se co); Dáme všecky své síly (neříká se čemu) apod.

Čtvrtou funkcí titulků je funkce hodnotící. Nejčastěji bývá kladně nebo záporně hodnoceno téma článku v hodnotícím přívlastku: Nevydařený útok; Dokonalá příprava. Prostředkem vyjádření hodnotící funkce bývají (jako ve výše uvedených příkladech) adjektiva, hodnocení se však může vyjadřovat i jinak. Např. substantivy: Tragédie leteckého dne; Zajímavosti ze světa; Obohacení lázeňské péče; adverbii: Naši atleti vzorně reprezentovali ČSSR; Nově na gymnáziích; slovesy: Atentátník lhal; Lesy žalují; Poruba doma klopýtla. Při hodnocení se volí často metafora nebo kontrast: Spalničky už nejsou metlou lidstva; Nová ústava — staré poměry.

V titulcích novinových článků se tedy uplatňují čtyři základní funkce. Z toho funkce informativní odpovídá jedné ze základních funkcí publicistického stylu vůbec (srov. Mistrík, 1970). Také funkce agitační a hodnotící odpovídají základní funkci publicistického stylu (srov. např. Stich, 1974), a to funkci ovlivňovací. Charakteristickou (distinktivní) funkcí titulků je funkce nadpisová a nápisová — upoutávání pozornosti.

Kombinací jednotlivých titulků s různými funkcemi vznikají tzv. titulkové bloky, složené z hlavních titulků, nadtitulků a podtitulků. Tak např. hlavní titulek Připravují se důkladně upoutává pozornost a hodnotí. Jeho informační hodnota je nízká. Vyšší hodnotu pak poskytuje nadtitulek V AZNP začne výroba modernizovaného vozu Š 105/120. Z celého titulkového bloku dostane pak čtenář povšechnou a již zhodnocenou informaci; podrobnější mu ovšem poskytne text článku. Podle Bečky (1973, s. 113) „titulky samy spíš předznamenávají celkový ráz textu a mají vzbudit zájem a pozornost čtenářů. Nadtitulky buď povšechně vystihují obsah sdělení, nebo jej hodnotí. Podtitulky spíše naznačují členění obsahu, proto jich bývá často i víc.

Titulek by měl mít — obecně vzato — tyto vlastnosti: měl by být stručný, ale výstižný — tedy lapidární, ale přitom srozumitelný. Někdy se uvádí (Malá encyklopedie, 1982), že by měl být jasný a přesný. Tento požadavek je oprávněný u zpráv, informací, v jiných útvarech se však často užívá titulků, v nichž se téma jen naznačuje, popř. se část informace „zatajuje“. Autoři jsou vedeni záměrem, aby si čtenáři přečetli celý text článku, aby se tedy dozvěděli, co se za titulkem skrývá. Tak např. u tzv. malých zamyšlení bývají titulky jako Něco tu schází; Proti čemu; Komu to slouží? Článek o módě je uveden nadpisem Barevná, vzdušná a veselá, článek o československé známkové tvorbě má titulek Nejmenší umělecká díla (což zní jako hádanka). Sportovní článek má nadpis Hostům stačila minuta (kterým hostům a k čemu, to se čtenář dozví v textu). Není tedy Malou encyklopedií požadovaná přesnost a jasnost u titulků vždy žádoucí a obvyklá. Naproti tomu je správné, jestliže se při formulaci titulků zabraňuje nefunkční dvojznačnosti, vznikající při maximální stručnosti. Tak titulek Obavy o život Nikaragujců v Hondurasu by mohl připouštět dva výklady: (1.) obavy v Hondurasu, (2.) život Nikaragujců v Hondurasu, proto autor jej formuloval tak, aby byl jednoznačný: Obavy o život Nikaragujců pobývajících v Hondurasu.

Co se týče problematiky aktuálního členění, platí o titulcích v podstatě tvrzení L. Uhlířové (1983) o úvodních větách článků v publicistických textech a o větách pod obrázky, totiž že nejen réma, ale i téma je „nové“; tématem je daná složka proto, že si ji autor jako téma zvolil. Do složky tematické se v informačních titulcích často dostává „podstatná část sdělovaného obsahu“, téma je značně informačně zatíženo. Vzniká tu pak jisté napětí: objektivní pořad sdělení (s větným přízvukem na [217]koncovém rématu) má na počátku aktualizované téma — má tedy jakoby dva sdělné vrcholy. Bečka (1973) píše, že v titulcích a úvodních větách článků bývá obrácena sdělná perspektiva — jádro výpovědi stojí na začátku. I když však stojí na začátku nová a důležitá část sdělení, nemívá větný přízvuk, ten je na konci; proto nemůžeme o subjektivním pořadu sdělení a obrácené sdělné perspektivě v těchto případech mluvit. Jde o pořad objektivní s dvěma vrcholy. Určité sloveso jako periferní prvek (resp. tranzit) se v titulcích velkou měrou vynechává, především z úsporných důvodů. Čtenář si je většinou snadno doplní z kontextu (i podle valence). V titulcích se tak vyskytují jisté ustálené typy bez určitého slovesa (o tom viz ještě dále). Do takových titulků by bylo zbytečné a někdy dokonce nemožné plnovýznamové sloveso doplňovat. Obvykle se vynechává také sloveso sponové, srov. např. Kratochvílová mistryní světa. Je-li slovosled obrácený, spona se často vyjadřuje: Viníkem je počasí.

V titulkových větách obsahujících určité sloveso (dále Vf) je v mnohých případech možný nejméně dvojí slovosled, a to podle toho, který větný člen vybírá autor jako téma. Ve větách s tzv. podmětovými slovesy (tj. se slovesy pouze se subjektovou valencí) může být slovosled dvojí. Při tzv. uvádění na scénu (Firbas, 1966) bývá na prvním místě určité sloveso, na druhém místě stojí teprve subjekt, obvykle substantivum v 1. p. Z hlediska sémantického stojí na počátku v těchto případech nejčastěji slovesa vzniku, zániku, příjezdu, odjezdu, trvání, obecného konání, změny děje (kvantitativní nebo kvalitativní): Odešel velký sochař; Pokračuje oprava nábřežní zdi; Začala světová konference proti rasové diskriminaci; Vzrostl počet nehod; Zasedal Výbor lidové kontroly. Sloveso bývá na počátku i u vět vyjadřujících participiálními tvary výsledný stav; jsou to většinou věty s elidovaným tvarem pomocného slovesa být, srov. Zahájena Flóra 1983; Potopena řecká loď; Zmařen záměr ilegálních skupin (tj. záměr byl a je zmařen).

V titulcích bývá častý i typ s obráceným slovosledem; na počátku je subjekt v platnosti aktualizovaného tématu. Vychází se od tohoto tématu vyjádřeného obvykle substantivem, pak teprve následuje sloveso jako nové réma: Sklizeň cukrovky končí; Situace v Nigérii se normalizuje; Krize na Filipínách sílí; Akademik Bedřich Heller zemřel; Úsilí o osvobození československých občanů nepolevuje; Hladina Labe klesá; Řešení existuje. Stejně i u vět vyjadřujících výsledný stav: Ervěnický koridor dosypán; Liberecké výstavní trhy zahájeny. Důraz větný je vždy na koncovém rématu. Jsou-li v subjektu substantiva dějová, představuje jejich spojení se slovesy vzniku, zániku, trvání apod. typ analytických predikátů: Oprava nábřežní zdi pokračuje tj. ‚nábřežní zeď se dále opravuje‘. Verbální substantivum vystupuje jako známé téma, funkční sloveso jako nové réma.

Dvojí slovosled mohou mít v titulcích i věty s elidovanou sponou. Napíše-li autor První Stenmark, píše o tom, kdo byl první; na slově Stenmark je větný důraz. Při obráceném slovosledu (Stenmark první) je větný důraz na slově první; zdůrazňujeme, vytýkáme vítězství tohoto závodníka. Jméno je tu v platnosti aktuálního tématu, umístění je rématem. V případě jako Jeriová druhá jde o sdělení, kolikátá byla naše závodnice, nikoli o to, kdo byl druhý; proto se slovosled nemění. U čtenáře se předpokládá znalost předních účastníků závodu, proto je jméno aktuálním tématem, pořadí je rématem (srov. Firbas, 1975).

Věty obsahující slovesa s dvěma valencemi mívají v titulcích tento slovosled: subjekt — Vf — doplnění. Často jsou to titulky charakteru proklamačního, popř. informačního: Boj za mír spojuje národy celého světa; Naši atleti vzorně reprezentují ČSSR; Nepříznivé počasí snižuje výnosy; Izrael urychluje anexi jižního Libanonu; Tesla Pardubice uhájila vedoucí pozici; Ministr zahraničí ukončil návštěvu Nigérie; Kosmos se odpojil od orbitálního komplexu. Není-li doplnění vyjádřeno, může být dvojí slovosled: Jednají ministři zahraničních věcí i Ministři zahraničních věcí jednají.

U vět s příslovečným určením (obvykle místa) je běžný slovosled s příslovečným [218]určením na konci; je na něm důraz větný. Takové titulky jsou pro noviny charakteristické: Kladno zvítězilo v Opavě; Třinec klopýtl v Gottwaldově; R. Mugabe uvítán v Praze; Palestinští poslanci přicestovali do ČSSR. Z hlediska komunikativní důležitosti je v těchto případech téma obvykle důležitější. Jen někdy bývá příslovečné určení na začátku. Takové věty vlastně odpovídají na otázku Co je nového? a na „známé“ „nové“ se nečlení: V Argentině skončila předvolební kampaň; V Palermu zavražděn soudce; Ve vnitrozemí Granady stále působí odbojové skupiny; Na horách leží sníh.

Některé větné členy v titulcích lze vykládat dvojím způsobem: (1.) jako příslovečné určení, (2.) jako přívlastek: Americké základny v Řecku zůstanou; Pokračují prudké srážky mezi skupinami Al-Fatáh. — Je-li příslovečné určení vynecháno, pořadí subjekt — Vf se může měnit: Skokani NDR vládli (neříká se kde, kdy) nebo Vládli skokani NDR.

Z hlediska sémantiky slovesa můžeme lišit mezi titulky obsahujícími plnovýznamová slovesa dějová, statická, modální, slovesa vyjadřující kvantitativní nebo kvalitativní změnu děje. V posledním případě jde o tzv. modifikátory, tj. slovesa jako posílit, upevnit, zlepšit apod.: Zemědělci snižují ztráty na minimum; Zlepšují a zvyšují výrobu. Sloveso být (v 3. os.) se vyskytuje řídce; např. v některých proklamacích (Boj za mír je povinností každého občana); je-li na něm výjimečně důraz větný: Je to rentabilní rostlina (o lnu); v záporu: Činka není jen pro siláky, popř. je-li subjekt na konci věty: Vinna je premiérka.

Je-li určité sloveso explicitně vyjádřeno, můžeme si povšimnout toho, v které osobě, čísle, času a slov. rodu jsou tvary slovesné. Protože mluvčí (novinář) nevystupuje ze své anonymity, vyskytuje se 1. os. sg. jen zřídka, tehdy, když v titulku jako by promlouvá osoba, o níž se v článku mluví: S tím souhlasit nemohu (pisatel článku do novin); Dívám se kolem sebe (mluví poslanec). Častější je 1. os. pl. (srov. k tomu např. Mathesius, 1947, s. 308n.). Sebe i adresáty zahrnuje autor do větší skupiny, jde o tzv. plurál inkorporativní. Společenství může být tvořeno čtenáři, ale spíše obyvateli naší země: Do Francie nepojedeme (mluví se tu sice o fotbalistech, ale 1. os. pl. naznačuje, že jde o záležitost všech občanů). Podobně: Vítáme v ČSSR delegaci Zimbabwe. 1. os. pl. se objevuje ve větách imperativních: Zkusme to jinak; Nepodceňujme žádnou chybu. — Jen ojediněle se vyskytuje 2. os. sg., např. v imperativu: Poznej a chraň (soutěž se obrací ke každému žákovi zvlášť). V poučeních, radách se objevuje 2. os. pl., a to zase v imperativu: Rozeberte si objektiv.

Ve 3. os. jsou převážně slovesa dějová: Ropná skvrna směřuje do oceánu; Bukurešť jezdí metrem; Košíková hledá nové cesty; Mlýn jede na tři směny. Setkáme se i se slovesy statickými a modálními: Vláha má cenu zlata; Každé dítě potřebuje naši ochranu.

V minulém čase se vyskytují převážně dokonavá slovesa dějová: Vlak najel na minu; Sýrie odmítla separátní dohodu. S tvary budoucího času se setkáme u dějových sloves dokonavých i nedokonavých: Prezident Indické republiky navštíví ČSSR; Nebudou chybět.

Jen ojediněle se vyskytují v titulcích věty se zvratným pasívem: Sklízejí se další plodiny. Běžně se však vyjadřuje v titulcích výsledný stav (viz již výše): Potopena řecká loď.

Podle postoje mluvčího k sdělované skutečnosti (zde novináře) setkáváme se v titulcích s větami konstatačními (oznamovacími), tázacími, rozkazovacími, ojediněle přacími. Věty konstatační (především v slohovém postupu informativním) nemají samozřejmě žádný koncový interpunkční znak — tečka se v titulcích nepíše. Imperativní věty mohou, ale nemusí mít vykřičník, jejich charakter je dostatečně určen tvarem slovesným. Při hlasitém čtení by se ovšem podle toho, zda by bylo užito vykřičníku nebo ne, měnila intonace.

Co se týče otázek, je třeba zásadně lišit mezi otázkami zjišťovacími a doplňovacími. Otázky zjišťovací musí nutně končit otazníkem, jinak by nebyly za otázky pova[219]žovany: Najde se bazén? Šetříme všichni stejně? Zůstanou u svého řemesla? Čeká nás horký večer? Zjišťovací otázka bývá také vyznačena slovosledem (sloveso na počátku), ale jen ten nestačí k tomu, aby věta byla jako otázka chápána, např.: *Má Čína jadernou ponorku; *Bude tunel pod La Manchem; *Potvrdí výjimka pravidlo. Koncový otazník je nutný. Otazníkem musí být ukončeny i věty bez Vf, mají-li být jako otázky chápány: Nezájem rodičů? Z Francie další posily? Znovu Štancl? Zjišťovací otázky naznačují téma článku, např.: Zacházíte správně s pásky a kazetami? Bude tunel pod La Manchem?, popř. jen upoutávají pozornost: Čeká nás horký večer? Tazatel klade otázky, odpověď — často ne cela jednoznačná — vyplývá z textu článku.

Otázky doplňovací vymezují téma článku, např.: Komu uhlí z Uhelných skladů? Čím žijí nyní Dukovany? Pokud nejsou takové věty zakončeny otazníkem, mohou být považovány i za vedlejší věty k nerealizované větě řídící typu Budeme vás informovat o tom, přečtěte si o tom, informace o tom, čím žijí nyní Dukovany. Ať už charakter těchto vět chápeme jakkoli, vždy uvádějí téma článku: Co prospěje začínajícím zahrádkářům; Co dnes národy nejvíce znepokojuje; Proč se doporučuje protrhávání plůdku. O tom, co národy znepokojuje, proč se protrhávání doporučuje apod., dočteme se v článku samém. Běžně se v těchto větách vynechává sloveso: Jak proti vlhkosti; Jakou kravatu; Komu uhlí z Uhelných skladů? Titulky uvozené zájmeny a příslovci tázacími nejsou charakteristické jen pro noviny, ale objevují se v názvech knih, pohádek apod., např.: Jak Jaromil k štěstí přišel (tj. povím vám o tom, jak …). I když se intonace titulků mění podle toho, zda jsou ukončeny otazníkem, není důležité, máme-li některé titulky chápat jako otázky nebo ne, protože noviny jsou dnes spíše určeny k „tichému“ čtení, nikoli k hlasitému přednesu jako dříve.

V titulcích bývají vedlejší věty uvozené spojkami podřadicími, které jsou užity samostatně, např.: Když má slovo ekonom; Dříve než se zima zeptá; Než opět zazvoní; Aby nebyli cizinci ve své vlasti; Aby voda nebyla nad zlato. V některých případech se předpokládá (ovšem nikdy neuvádí) řídící věta: Co je třeba udělat, aby voda nebyla nad zlato (než opět zazvoní). Větami se spojkou když se navozuje téma článku.

Souvětí se v titulcích vyskytují zcela ojediněle: Víme, jak snižovat zásoby? Mezi větami může být vztah odporovací nebo vylučovací; věty jsou značně redukované: Dialog ano, ale poctivý; Ne sliby, ale reálné činy; Ulice, nebo stoka (lze též chápat jako otázku vylučovací). Někdy se vztah nerealizuje explicitně: Dosáhli hodně, mají na víc; jindy se vyjadřuje jen první věta ze souvětí, obsah druhé nalezne čtenář v článku: Nejen dostatek saní; Nejde jen o čísla. Uvedené redukce jsou nutné, aby titulek nebyl příliš dlouhý.

Některé titulky jsou ukončeny třemi tečkami (apoziopeze), popř. třemi tečkami začínají. Chybí-li důležitá část sdělení, předpokládá se, že si čtenář přečte text, aby se dozvěděl, co se úmyslně zamlčuje: Zde obsluhuje …; Tvrdší kurs, ale …

Mnohé věty v titulcích můžeme považovat ze eliptické. Vypouštění některých větných členů může být způsobeno (1.) snahou po stručnosti, (2.) tím, aby čtenář nahlédl do textu a chybějící informace si přečetl, (3.) v titulcích existují i elipsy speciální, nadpisové. I když třeba vznikly z prvních dvou důvodů, není už dnes někdy ani možné „chybějící člen“ doplnit; bylo by to násilné. Zatímco obvyklá elipsa textová (srov. např. Bajzíková, 1979, s. 59n.) je většinou elipsa anaforická (tj. slovo (větný člen) již dříve v textu zmíněné se z kontextu vyrozumívá a nemusí nebo nemůže se opakovat), u titulků je situace jiná. Teprve z následujícího textu se dozvídáme, které slovo, který větný člen byl vypuštěn. Mluvíme o tzv. elipse kataforické. To platí např. o větách s nevyjádřeným subjektem jako: Hubí lesní škůdce; Také patří k Národnímu divadlu; Nevymlouvají se na potíže apod. Stejně je tomu u vět s nevyjádřeným objektem: Vědci varují. Subjekt (objekt) je tu vynechán záměrně; nutí to čtenáře, aby si přečetl text. (Při elipse anaforické by subjekt nemusil být uveden; vyrozumíval by se však z předcházejícího textu.)

[220]O kataforickou elipsu nejde při snaze o maximální úspornost, např. při vynechání spony (Kratochvílová mistryní světa; Penc nejrychlejší) ani při vynechaném tvaru pomocného slovesa být jako součásti složeného tvaru slovesného: Zmařen pokus o vojenský puč. Kvůli stručnosti bývají vynechána i slovesa významově bohatší: Hašek nákladem 150 000 výtisků. Sloveso tady můžeme jednoznačně doplnit, i když jeho čas jednoznačný není (vyšel, vychází, vyjde). Pokud však měl pisatel na mysli čas minulý nebo budoucí, šlo o minulost nedávnou a budoucnost blízkou, takže časové rozmezí není v takových případech velké a asi ani důležité, podobně jako v případě nedávné minulosti a přítomnosti u věty Prodejní výstavy zahájeny.

Někdy bychom mohli plnovýznamové sloveso doplnit jen s obtížemi, jde o sloveso z jisté sémantické třídy, ale nikoli o sloveso konkrétní. Přitom sloveso je tu dominujícím členem větným (srov. k tomu Hlavsa, 1981), to znamená, že určuje např., v jakém pádě budou na něm závislá substantiva. Z pádových tvarů substantiv snadno určíme sémantické role větných členů, a tedy v podstatě i sémantický vztah mezi účastníky děje (situace). Např. u titulku Pribilincovi stříbro, Machurovi bronz rozpoznáme, že substantiva ve 3. p. vystupují v roli adresáta, příjemce; substantiva v 1. nebo 4. p. v roli patientu (předávaný předmět, cena). Konkrétní sloveso bychom přitom doplňovali těžko (pravděpodobně: bylo uděleno), přesto je sémantický vztah mezi větnými členy jednoznačný, je to vztah ‚dávání‘ (agens se nevyjadřuje, není důležitý).

V dalším výkladu se budeme blíže věnovat titulkům, které neobsahují Vf. Titulky bez Vf fungují buď jako nápisy, nebo jde o informace redukované a eliptické. Funkci nápisů mají především titulky jako Československá cena; Basketbalový pohár; Aviatik Jan Kašpar (tj. v článku se píše o …). Těmito titulky se vymezuje téma článku a nepovažujeme je za eliptické. Naproti tomu v titulcích Poněkud teplejší dekáda; Nižší produkce chmele apod. se sděluje, že nastane (bude) poněkud teplejší dekáda, že produkce chmele je, bude nižší. Tyto titulky nemají „nápisový“ charakter, jsou to sdělení, do kterých by bylo možné Vf doplnit.

Zajímavé jsou některé titulky, v nichž jsou spojkou a spojena substantiva v 1. p.: Exhalace a kulturní památky; Úroda a požáry; Mechanika a zdraví člověka. V uvedených příkladech se takto vyjadřuje působení A na B, jak A ovlivňuje B, tedy např., jak působí exhalace na kulturní památky, jak může mechanika ovlivňovat zdraví člověka apod.

Substantiva v 1. p. jsou v titulcích často rozvita přívlastky. Důležité jsou zvláště přívlastky hodnotící (zmínili jsme se o nich již výše). Hodnocením novináře je čtenář již při čtení titulku ovlivňován: Zničující sucho; Hladká výhra; Pokrytecký zákon; Barbarský čin; Nelítostný boj; Neobvyklé svítidlo aj.

Mnohé titulky obsahující substantiva deverbativní můžeme považovat za nominalizace; mohli bychom je totiž transformovat na věty s Vf, např.: Účast Mossadu na výbuchu v Mádrasu (tj. Mossad se účastnil …) nebo Plán neofašistů unést francouzské vládní činitele (tj. Neofašisté plánují …). Z titulku obsahujícího deverbativní substantivum nemusí být jednoznačné časové zařazení děje: Změny ve vedení prezídia SFRJ (vedení se měnilo nebo bude měnit?). I titulky obsahující nominalizace bychom někdy mohli považovat za eliptické; mohli bychom do nich např. doplnit funkční sloveso: V Čadu sjednocení vojsk (dochází, došlo k); Úspěšné operace angolské armády (proběhly).

Kvůli stručnosti se při nominalizacích neuvádějí některé sémantické role, které by ve větách slovesných někdy vyjádřeny být musely: Přijetí u předsedy vlády (neuvádí se koho předseda vlády přijal). Slovesný titulek naproti tomu by nemohl mít podobu: Předseda vlády přijal. (V uvedeném příkladě nemůže být agens (kdo přijímá) vyjádřen 2. p., tak se vyjadřuje patiens: Přijetí předsedy vlády.) Jakými prostředky se u dějových substantiv vyjadřují jednotlivé sémantické role, je podrobně [221]popsáno v práci J. Novotného (1980). Nejčastěji se v nominalizacích vynechává agens: Protest proti politice JAR; Spor o pobřežní vody; Výzva parlamentům socialistických zemí (neříká se, kdo protestuje apod.). Nemusí se ovšem vyjadřovat ani sémantické role jiné: Návrat čs. delegace (neříká se odkud); Protest Austrálie a Nového Zélandu (neříká se proti čemu); Odpověď E. Honeckera straně zelených (neříká se na co); Nečekaná prohra Kuby (neuvádí se s kým) apod. — Některé titulky obsahující dějová substantiva do slovesných vět převést nelze, protože substantiva nejsou vždy adekvátní slovesům: Tragická nehoda autobusu v SFRJ.

Vedle titulků, jež obsahují jen (třeba rozvité) substantivum v 1. p., ať už jde o nominalizace nebo nikoli, vyskytují se titulky bez Vf, které obsahují větné členy na event. substantivu nezávislé. Takové titulky můžeme rozdělit do dvou skupin podle toho, zda obsahují nebo neobsahují substantivum v 1. (4.) p.

(1.) Do první skupiny patří titulky, kde kromě substantiva v 1. (4.) p. jsou další větné členy na substantivu nezávislé: Astronomické dalekohledy dnes a zítra; Dánové potřetí vítězně; Sošky zpět do Barmy. V mnohých takových případech můžeme uvažovat o elipse Vf (srov. též Šmilauer, 1966, s. 110): Naše hráčky na třetí místo (postoupily); Sošky zpět do Barmy (byly odvezeny). Význam slovesa může být do jisté míry suplován příslovcem: Dánové vítězně (= zvítězili). Rozvíjí-li větný člen zároveň substantivum i nerealizované Vf, pak jde o doplněk: Drogan stále ve žlutém (je, jede, pojede). Substantivum v 1. (4.) p. může vystupovat v roli agentu: Dánové vítězně (dojeli) nebo patientu: Sošky zpět do Barmy (byly odvezeny). Někdy bychom mohli předpokládat i elipsu analytického predikátu: Dánský ministr u předsedy vlády (vykonal návštěvu), popř. deverbativního adjektiva: Další vrtulníky USA do Rudého moře (vyslané). Často nelze rozhodnout, zda jde o elipsu Vf nebo adjektiva: Miliardy do ponorek (investovali, investované); 7000 bomb na civilisty v oblasti sopky Guazapa (svrhli, bylo svrženo, svržených).

Ze sémantického, popř. syntaktického hlediska mohou mít větné členy v titulcích tyto významy:

Určení místa se vyjadřuje obvykle předložkovými pády substantiv, a to na otázku kam?: Skleněné střepy (1. nebo 4. p.) znovu do výroby; Naše hráčky na třetí místo; Vzpěrači za teplem (odjedou, odjeli); Ovoce přímo k zákazníkům; na otázku kde?: Nové nepokoje v Belfastu; Čs. ministr zahraničí na návštěvě Dánska; Dánský ministr u předsedy vlády; Polsko před Kubou; na otázku odkud?: Divadelní plastiky z NDR; Ovocné kompoty z letošní úrody (můžeme někdy chápat i jako přívlastky); na otázku kudy?: Energie přes hřebeny Krkonoš.

K určení času se užívá číslovek, příslovcí, prostých a předložkových pádů, srov.: V okolí Bejrútu stále přestřelky (příslovce stále tu svým významem nahrazuje sloveso trvají); Házenkáři tuto neděli o finále; Po remíze hladká výhra; Letní škola slovanských studií před ukončením; O víkendu sníh; Po čtyřech letech znovu vojenský režim; Portugalsko včera a dnes; Tentokrát jen dívky; Dánové potřetí vítězně. Časová určení by ještě zasluhovala hlubší rozbor; tak v případě Po remíze výhra se určuje, kdy nastal děj obsažený v subjektu (kdy vyhráli), v případě Tentokrát jen dívky se mnoho nevypovídá o významu vypuštěného slovesa; příslovce tentokrát by mohlo rozvíjet mnoho sloves. (V titulcích bez Vf se často příslovci a číslovkami vyjadřuje opakování děje: Opět Kratochvílová; Znovu Stenmark. Také adjektiva někdy vyjadřují pořadí: Další podzemní jaderný výbuch.)

Určení způsobu se vyjadřuje příslovci a předložkovými pády: Brno zaslouženě; Aktivně Romasceanu; Bojové chemikálie bez dozoru; Tenisové mládí na jedničku; Smyslov na jistotu; Bohemians bez porážky.

Vyjádření účelu se opírá o spojení předložky pro se 4. p.: Poliklinika pro hutníky.

Kladný vztah (cíl) se naznačuje předložkovým pádem o + 4. p. V pozadí tu totiž stojí slovesa s významem ‚silou něčeho dosáhnout apod.‘ jako bojovat, zápasit o [222](resp. valence těchto sloves): Naši hráči o bronz; Házenkáři opět o body; Stíhači o medaile. Také u vztahu záporného je v pozadí valence slovesná: Srílanská armáda proti extremistům (vystupuje, bojuje.) Při vyjadřování tematiky (informace) jsou zase v pozadí slovesa pravení jako hovořit, mluvit, vyprávět, psát o čem, kom: Právníci o životním prostředí; Polská vláda k jednání s USA (uvádí).

(2.) Do druhé skupiny řadíme titulky, které substantiva v 1. (resp. 4.) p. neobsahují. Tyto titulky opět chápeme povětšinou na pozadí vět obsahujících Vf, ať už by šlo o konkrétní sloveso nebo o celou sémantickou třídu sloves. Ze sémantického hlediska jsou takto osamocené větné členy např. určení místa na otázku kam?: Za poznáním a odpočinkem; na otázku kde?: Mezi hráči volejbalu; Před náročnými úkoly (stojíme); na otázku odkud?: Z černé kroniky; Z nových knih (vybíráme). Mohou to být např. určení času: Před státním svátkem RSR; určení způsobu: Spolehlivě a hospodárně; Nově na gymnáziích; S pracovním elánem; Bez Stenmarka a Wenzelové.

Obvyklé jsou v titulcích výzvy s pouhým vyjádřením účelu předložkovými pády pro + 4. p., za + 4. p.: Pro spokojenost zákazníků; Pro dobrou kvalitu cukru; Za vyšší zhodnocení kovů, surovin, materiálu. Speciální výzvový typ tvoří úkolové infinitivy (viz již výše): Chránit krajinu a životní prostředí; Orat všude na dvě směny apod.

Různá určení se často kombinují, tím se jasněji vymezuje význam konstrukcí. Tak např. spojení S tátou a mámou do přírody (doprovod + kam) jasněji naznačuje význam vynechaného slovesa než např. samostatně užité spojení S tátou a mámou. Povšimněme si některých kombinací určení: Tramvají podle jízdního řádu (prostředek — jak); Na plynovodu bez zastavení (kde — jak); V Mexiku jen s 20 hráči; Gumovými projektily proti demonstrantům; Dvěma směry k nápravě; K ložiskům ropy pomocí snímků z družice; V Havaně o medaile; S úrodou přímo na trh; S J. Nesvadbou o přítomnosti a budoucnosti. Všechny tyto a podobné titulky chápeme sice na pozadí úplných slovesných vět, většinou by však bylo zbytečné sloveso do nich doplňovat; tvoří specifické titulkové typy.

Shrnutí. V tzv. titulkových blocích se na plnění funkcí podílejí jednotlivé části, jako hlavní titulek, nadtitulky, podtitulky. — U titulků obsahujících Vf jsme věnovali pozornost aktuálnímu členění a v souvislosti s tím i slovosledu. Na počátku titulku často stojí silně informačně zatížené aktualizované téma, v titulcích je obvyklý objektivní pořádek s dvěma vrcholy. — Z hlediska členění vět podle postoje mluvčího jsou zvláště zajímavé otázky zjišťovací i doplňovací; obvykle sdělují téma (syžet) článku. Nelze vždy odlišit otázky doplňovací od vedlejších vět uvozených tázacími zájmeny a příslovci, které také vymezují téma článku. Stejného charakteru jsou některé názvy knih: Jak se bude jmenovat; Co má pracující vědět o nemocenském pojištění (diktum, vlastní obsah se čtenář dozví z knihy). — V titulcích jsou běžné elipsy modálních výrazů, ať jde o věty infinitivní nebo např. vedlejší věty typu: Aby nebyli cizinci ve své vlasti.

U titulků bez Vf jsme odlišili titulky nápisové (Elektronický počítač mincí) a titulky s elipsou Vf. Blíže jsme se zabývali nominalizacemi obsahujícími dějová substantiva (Blahopřání k státnímu svátku NDR). Do titulků s elipsou Vf bychom často mohli doplnit řadu sloves jedné sémantické třídy: Souboj čtvrtkařek pro Kochovou (vyzněl, dopadl dobře). Časové zařazení nebývá jednoznačné: Atleti dnes na Julisku (nastoupili, nastoupí); Žně do vyšších obrátek (se dostaly, dostávají). I pořádek slovní má tu svou důležitost. Tak titulek Cenný plyn z prachu je „nápisový“, naproti tomu titulek Z prachu cenný plyn předpokládá elipsu slovesa (vyrobili, budou vyrábět, vyrábí se apod.).

Titulky bez Vf jsme roztřídili dále podle toho, zda obsahují nějaký větný člen na event. substantivu nezávislý, a podle toho, zda obsahují substantivum v 1., ev. [223]4. p. (V 1. p. bývá agens, popř. i patiens, jde-li o pasívum: Ovoce (bylo dodáno) přímo k zákazníkům; ve 4. p. bývá patiens, jde-li o větu s Vf v aktivním tvaru: Ovoce (dodali) přímo k zákazníkům.) Vedle elipsy Vf může jít i o elipsu deverbativního adjektiva: Ovoce (dodané, dodávané) přímo k zákazníkům. Další třídění těchto titulků je provedeno podle sémantiky větných členů uvedených v titulcích a podle výrazových prostředků. Po stránce významové i výrazové lze u titulků vyčlenit řadu specifických typů. Snaha po stručnosti a zároveň i účinnosti vede k redukci těch větných členů, které si můžeme domyslit (Vf), ale i těch členů, které lze doplnit až z následujícího kontextu.

 

LITERATURA

 

BAJZÍKOVÁ, E.: Úvod do textovej syntaxe. Bratislava 1979.

BEČKA, J. V.: Jazyk a styl novin. Praha 1973.

BERÁNKOVÁ, M.: Titulek. In: Novinářské žánry I. Praha 1973, s. 102—116.

KŘÍSTEK, V.: Současné novinové titulky. NŘ, 56, 1973, s. 229—237.

FIRBAS, J.: Non-thematic subjects in contemporary English. TLP, 2, 1966, s. 239—256.

FIRBAS, J.: On “existence/appearence on the scene“ in functional sentence perspective. Prague studies in English, 16, 1975, s. 47—70.

HLAVSA, M.: Ono se řekne titulek. Novinář, 35, 1983, s. 12.

HLAVSA, Z.: On syntactical ellipsis. In: Linguistica I. Praha 1981, s. 119—128. Interní tisk ÚJČ.

MALÁ ENCYKLOPEDIE ŽURNALISTIKY. Bratislava 1982. Dále Malá encyklopedie.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MISTRÍK, J.: Štylistika slovenského jazyka. Bratislava 1970.

NOVOTNÝ, J.: Valence dějových substantiv v češtině. In: Sb. Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, ř. bohemistická, 1980, s. 6—131; rec. F. Daneš, SaS, 44, 1983, s. 156—158.

STICH, A.: Problematika publicistického funkčního stylu a jeho konfrontačního studia v rámci slovanských jazyků. In: Stylistické studie I. Praha 1974, s. 33—54. Interní tisk ÚJČ.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1966.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky. Linguistica II. Praha 1982. Interní tisk ÚJČ.

UHLÍŘOVÁ, L.: Aktuální členění a styl jazykových projevů (na materiále z publicistických textů). SaS, 44, 1983, s. 284—294.

 

R É S U M É

К синтаксическому и семантическому сопоставлению газетных заголовков

В статье рассматриваются функции и характер газетных заголовков. Самой важной их функцией является привлечение внимания читателей, а то как графическим подчеркиванием, так и содержанием. Помимо того реализуются функции оценочная, агитационная и информативная. Эти функции соответствуют функциям информативной и воздействия на читателей в публицистическом стиле. Заголовки содержат конкретные информации (диктум), или тему информации (сюжет) — напр. в дополнительных вопросах.

К главным качествам заголовков относятся краткость, сжатость и доходчивость. И, наоборот, не всегда необходимо требовать ясности и точности, так как автор может намеренно что-нибудь «скрывать», чтобы читатель прочитал весь текст.

В заголовках, содержащих вербум финитум, учитывается актуальное членение. Мы классифицируем их по семантике глагола, по грамматическим категориям глагола и по [224]отношению говорящего к действительности. В этом отношении особенно интересны дополнительные вопросы.

Стремление к сжатости ведет к редукции членов предложения. Часто выпускается вербум финитум; читатель легко дополнит конкретный глагол или семантический класс глаголов. Заголовки, не содержащие вербум финитум, анализируются с точки зрения семантики и формы. Выделяется целый ряд специфических типов заголовков.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 3, s. 215-224

Předchozí Josef Filipec: Problematika konfrontace v lexikální zásobě

Následující Věra Petráčková: Zahraniční příspěvek ke studiu jazyka J. A. Komenského