Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Aktuální členění a styl jazykových projevů (na materiále z publicistických textů)

Ludmila Uhlířová

[Články]

(pdf)

Актуальное членение и стиль речи (на материале публицистических текстов) / Functional sentence perspective and style (based on newspaper texts)

1. V aktuálním členění konkrétních jazykových projevů jsou vedle obecných vlastností, spočívajících v samé jeho podstatě,[1] a vedle rysů typologických, daných vzájemnou souhrou gramatických prostředků příslušného jazykového systému, vždy přítomny i rysy charakteristické pro určitou komunikační sféru. Výběrem a využitím jazykových prostředků vyjadřujících AČ se mezi sebou liší jednotlivé styly jazyka, stylové postupy, ba i individuální styly autorské. Stylově vázány mohou být jak způsoby syntaktické a lexikální realizace tématu a rématu, tak i volba tématu se zřetelem na „známost“ nebo „novost“ jeho referenta v daném kontextu a v daném momentu sdělování a se zřetelem na jeho začlenění do struktury většího textového úseku (do tematické posloupnosti).

Také v projevech publicistických, jimž je věnován tento článek,[2] projevuje AČ řadu rysů typických a často se opakujících. Jsou podmíněny dvěma základními funkcemi tohoto stylu, funkcí sdělovat věcnou informaci (funkce informativní) a funkcí působit na adresáta sdělení (funkce ovlivňovací, formativní, agitační, přesvědčovací, persuazívní; o těchto funkcích srov. např. Bečka, 1974; Čerňachovská, 1976; Kraus, 1969; Mistrík, 1970; Rozental’, 1980; Stich, 1974 a jiní). Právě vzájemný poměr mezi oběma funkcemi dodává AČ publicistických projevů jeho v mnohém specifický ráz.

Za jedno z přirozených východisek pro výklad AČ, ať už v publicistice, nebo v jiném stylu jazyka, považujeme popis charakteristických rysů tématu výpovědi, protože právě volba tématu výpovědi, zvláště volba tématu počáteční výpovědi, ev. několika po sobě jdoucích výpovědí na počátku komunikace, je pro další průběh sdělování podstatná: Jak známo, vlastní sdělení výpovědi, réma, nabývá smyslu právě tím, že je vztaženo k určitému tématu, které mluvčí svou volbou činí v daném okamžiku sdělování aktuálním. Proto se v následujících bodech této stati zabýváme především charakteristickými způsoby vyjadřování tématu výpovědi. Spolu s tím ovšem věnujeme pozornost i celým tematicko-rematickým nexům.

2.1. Několikanásobný větný člen v tématu

S povahou koordinačního aktu, tj. se skutečností, že jedna pozice v syntaktické struktuře věty je obsazena několika samostatnými složkami ve vztahu souřadném, [285]souvisí také obsahová a sdělná „násobenost“ několikanásobného větného členu, zpravidla převyšující obsahovou závažnost, kterou má v téže syntaktické pozici větný člen neobsahující koordinační skupinu. Rozměr výrazu jeví totiž přirozenou tendenci být v proporcionálním vztahu vůči obsahu výrazu. K vyjádření obsažnější informace potřebujeme obvykle užít bohatšího, rozvitějšího, a tedy i rozměrnějšího výrazu než k vyjádření složky méně obsažné, ev. k připomenutí obsahové složky již dříve v textu zmíněné, vysvětlené. Proto je třeba s rozměrem výrazu počítat jako s činitelem AČ, byť jen vedlejším (viz již Mathesius, 1947, podobně např. Vasevová, 1980; Horová, 1976; Hakulinenová - Karlsson, 1980 aj.). Projevem působení tohoto činitele je skutečnost, že všechny druhy několikanásobných větných členů jsou ve výpovědích častěji nositeli funkce rematické než tematické, a v důsledku toho jsou i častěji postponovány za svým členem řídícím. Platí to i o gramatickém podmětu a o těch druzích příslovečného určení, pro která je jinak typická funkce tématu (zejm. funkce různých situačních kulis) a u nichž jinak v češtině převažuje pozice na počátku věty, popř. uprostřed věty bezprostředně před určitým slovesem nebo bezprostředně za ním.

Několikanásobné větné členy ve větách (1)—(4) reprezentují „novou“[3] informaci, popř. informaci částečně „známou“ a podstatným způsobem obohacenou o „nové“ momenty. Jsou sdělně dynamické, „posunují sdělení kupředu“, rozvíjejí ho. Přitom však stojí na počátku vět a fungují jako jejich témata; mohli bychom je parafrázovat konstrukcí pokud jde o + téma.

(1) Nový zdravý proud po dubnu a úspěšný sjednocovací proces v hnutí mládeže a pionýrské organizace SSM mají před sebou nemalé úkoly.

(2) Nejrůznější rafinované hříčky a zajímavé a pohyblivé dekorační doplňky mají svou kolébku ve staré Číně.

(3) Socialistické Československo, soudobý stupeň sociálního a národního života pracujících, moderní pokroková tvář Slovenska ukazují, jak skvělé dílo jsme vytvořili.

(4) Celý systém péče o děti, aplikace vědeckých poznatků v praxi na širokém základě a snaha zdravotníků přinesly své výsledky.

Tato témata jsou rozměrnější a z hlediska adresáta také sdělně bohatší než rémata příslušných výpovědí. Podstatná část sdělovaného obsahu jako by se v těchto výpovědích přesouvala do tématu, zatímco informace v rématu je všeobecná, málo konkrétní. Nadto každá, nebo alespoň některá ze složek několikanásobného tématu je rozvita atributem s hodnotícím významem aktualizujícím řídící jméno, např. zdravý, úspěšný, rafinovaný, moderní, pokrokový aj. Zanedbatelná není ani skutečnost, že v dalším textu se navazuje často právě na téma, nikoli na réma těchto výpovědí. Vznikající napětí mezi věcně obsahovou strukturou těchto výpovědí a jejich strukturou komunikační — výpovědi mají objektivní pořad — je základem jejich stylové příznakovosti. Objektivní pořad v nich čtenář očekává vzhledem k informativní funkci publicistických projevů, vzhledem k jejich zaměření na věcnou, faktovou stránku sdělování. V tom, že je v tématu výpovědi charakteristickým způsobem prezentován „nový“ obsah, lze spatřovat prosazování formativní funkce publicistického stylu, jejímž prostřednictvím noviny působí na čtenáře.

V tradiční terminologii teorie AČ lze o uvedených větách říci, že se člení na část vyjadřující, „o čem“ je sdělení, tedy na téma, a na část vyjadřující, „co“ se ve sdělení o tématu tvrdí (réma), avšak nelze dost dobře tvrdit, že v nich autor vychází od toho, co je už „známé“, zmíněné v předcházejícím slovním kontextu nebo co je [286]nasnadě ze situace. Nejen réma, ale i téma v každé z uvedených vypovědí je „nové“ a tématem je proto, že ho jako téma zvolil autor sdělení.[4]

2.2. Determinace v tématu

2.2.1. Obdobné uplatnění v AČ jako několikanásobný větný člen mívá také větný člen, který sice žádnou koordinační skupinu nevytváří, ale jakožto člen řídící na sebe váže větší počet členů rozvíjejících, např. polovětnou vazbu, genitivní řetěz, postupně rozvíjený adjektivní atribut, vedlejší větu aj. Vyjadřuje „nové“, měnící se aspekty komunikační situace. Zpravidla nevstupuje (právě pro proměnlivost „kulis“) do tematické posloupnosti jako její člen; v pokračování textu se na něj už nenavazuje, ale navazuje se na réma příslušné výpovědi. Např.:

(5) I když hlavním tématem nedávné televizní tiskové konference s náměstkem předsedy Státní plánovací komise dr. V. Vinklárkem byla energetická politika, přišla řeč i na zásoby. (Začátek článku Co se zásobami?)

Podobně jako u několikanásobného tématu i zde můžeme uvést případy — pro styl publicistiky příznačné — kdy součástí „nového“ tématu je výraz modální, hodnotící, nebo obrazné vyjádření, jehož prostřednictvím je téma aktualizováno:

(6) Řeka ingotů, která se ve Válcovnách 7 v Poldi SONP Kladno zastavila 8. listopadu se zahájením generální opravy a modernizace válcovny, se chystá znovu vyrazit v plné síle do bludiště válcovací tratě.

Na začátku textu nebo textového úseku se někdy začleňuje réma předpokládané úvodní existenciální věty do tématu první výpovědi textu. V tom případě (na rozdíl od případů 5 nebo 6) téma zpravidla reprezentuje hypertéma příslušného textového úseku:

(7) Giovan Battista Della Porta (1535—1615) mluvil o svých komediích jako o žertech mladosti. Vždyť je také psal spíše pro svou zábavu, protože podobně jako jiní dramatičtí autoři té doby přikládal podstatnější význam své vědecké práci

Uvedenými způsoby se dosahuje v publicistických projevech informační úspornosti a sevřenosti vyjadřování.

2.2.2. S kondenzací vedlejších tematicko-rematických nexů různých řádů v tématu souvisí nápadná tendence k celkově nominálnímu vyjadřování v dnešní publicistice, která zasahuje jak tematickou, tak rematickou sféru výpovědi. Porovnáme-li věty

(8) Operace oční rohovky se dnes provádí na několika evropských klinikách.

(9) Zasetí řepky a žita jako krmných plodin pro příští rok bylo provedeno v měsíci září a setba části ozimého žita byla provedena začátkem měsíce října.

(10) Obohacení chleba živočišnými bílkovinami se dávno provádí v mnoha zemích světa.

(11) Přestavba vodovodu má být provedena v sedmi etapách.

[287]se slovesně jmennými konstrukcemi (Macháčková, 1979) s analogickými větami, v nichž není užito slovesně jmenných konstrukcí (Oční rohovka se dnes operuje …, Řepka a žito byly zasety …, Chléb se obohacuje … atd.), vidíme, že ve skupině vět (8)—(11) si sloveso jakožto periferní prvek rématu (resp. jako „tranzit“ mezi tematickou a rematickou částí výpovědi) ponechává pouze svou kategoriální gramatickou funkci; konkrétní sémantický obsah predikátu je vyjádřen abstraktním dějovým jménem, které má v dané větě úlohu centrálního tematického prvku. Objem informace sdělované v tematické části věty tím narůstá a současně se mění sdělná i syntaktická hierarchie tematických elementů: rozvíjející větné členy (přívlastkové genitivy) vytvářejí s centrálním tematickým prvkem vedlejší tematicko-rematický nexus.

Analogicky to platí pro příklady, kdy je abstraktní dějové jméno umístěno v rématu. V těchto případech ovšem přesuny v hierarchizaci AČ probíhají uvnitř rematické části výpovědi. Např.:

(12) V současné době se provádějí montáže zdravotnického zařízení.

(13) ZV ROH prostřednictvím stravovacích komisí provádí pravidelně kontrolu závodní kuchyně i provozních jídelen.

Pro následující věty s objektivním pořadem

(14) Jeden propagandista provede přednášku ve více útvarech.

(15) Uklízečka, která provádí úklid v tomto objektu, nastupuje do práce v šest hodin.

(16) Komise, která byla jmenována, bude pečlivě provádět výběr účastníků na základě výběru vedoucích dílen.

je charakteristické, že funkce „tranzitu“ na rovině AČ je sice vyjádřena analyticky, ale slovosledné postavení slovesa a jeho doplnění zůstává kontaktní. Změna provede přednášku bude přednášet, provádí úklid uklízí, provede výběr vybere ke změně v celkovém AČ věty nevede; rozdíly ve stupních výpovědní dynamičnosti slovesného a nominálního komponentu slovesně jmenné konstrukce lze v uvedených případech považovat víceméně za neutralizované. Naopak takové slovosledné přesuny, jimiž by se mezi složky slovesně jmenné konstrukce vložil rozvíjející větný člen, tj. provádí v tomto objektu úklid, provede ve více útvarech přednášku, bude provádět na základě výběru vedoucích dílen výběr, by měl za následek podstatnou změnu v AČ celé výpovědi: Centrem rématu a nositelem větného intonačního centra by se stalo abstraktní dějové jméno a hranici mezi tematickou a rematickou částí výpovědi by bylo možno posunout až před poslední větný člen.[5] Případů, kdy se verbální a nominální složka slovesně jmenné konstrukce dostávají do distantního postavení z důvodů AČ, nacházíme však v publicistických textech málo. Je zřejmé, že samo AČ se jako význačná motivace pro hojné užívání slovesně jmenných konstrukcí neuplatňuje. Jde vždy ruku v ruce s důvody syntaktickými a sémantickými, např. souvisí s procesy deagentizačními, s využitím možnosti samostatně rozvíjet nominální složku aj.[6]

[288]2.3. Aktualizační částice v tématu

Aktualizací centra tématu rozumíme to, že jeho centrální postavení mezi všemi ostatními prvky známými z jazykového kontextu nebo z komunikační situace je nadto nějak zdůrazněno jazykovými prostředky, např. intonací, prostředky lexikálními, ev. gramatickými. Aktualizační částice již, dokonce, také, ani, teprve, právě, jen aj. (srov. Daneš - Hlavsa, 1983) stojí bezprostředně před aktualizovaným výrazem a zvyšují jeho stupeň výpovědní dynamičnosti:

(17) Také v prosinci, stejně jako po celý rok, otevírá pražská zoologická zahrada každodenně své brány návštěvníkům.

(18) Ani další den silných mrazů nevytvořil na největší české řece souvislou ledovou vrstvu.

(19) Nikdo totiž nezmění fakt, že jedině ve fotbale socialistických zemí není žádný hráč živ fotbalem, že se po skončení kariéry automaticky zapojuje do normálního povolání, na něž se během sportovní kariéry připravuje.

(20) I z nejkrásnějších obrazů je čas od času nutno setřít prach, aby vynikla krása detailů a jasnost barev. I nejznámější hudební tvůrce potřebujeme čas od času poznávat důkladněji, jinak by se mohlo stát, že konvence a pohodlí zúží naše poznání jejich díla. Právě u Schuberta je tato otázka nesmírně živá.

(21) Zejména v moderním bytovém interiéru se tyto staronové předměty velmi dobře uplatní.

Aktualizovaný výraz je buď jediným tematickým prvkem ve výpovědi, nebo centrem tématu ve výpovědi, jejíž tematická část se skládá ze dvou nebo více složek. Aktualizována je zpravidla tematická složka informačně „nová“ a stojící na větném počátku. V pořadí druhá, ev. i třetí tematická složka (pokud je ve větě přítomna), z hlediska sdělného jen průvodní, méně sdělně důležitá, méně „centrální“, stojí uprostřed věty těsně před verbem finitem nebo těsně za ním a nese informaci již „známou“ z předcházejícího textu (tato otázka, tyto staronové předměty, …), ev. všeobecný údaj (srov. neurčité čas od času v př. 20).

Některé věty s aktualizovaným tématem působí dojmem, jako by měly dva sdělné (a informační) vrcholy, jeden na začátku a druhý na konci. Tak je tomu i ve výše uvedených příkladech. V některých z nich bychom se pravděpodobně shodli v rozlišení vedlejšího (počátkového) a hlavního (koncového) komunikačního vrcholu (centra), v jiných bychom spíše dali přednost rovnocennému chápání obou. O některých větách bychom mohli také říci, že je v nich rozštěpeno ve dvě slovosledně oddělené části jejich réma (Čerňachovská, 1976; Hruška, 1981). Mezi aktualizovaným „novým“ tématem a složkami „rozštěpeného“ rématu lze ovšem stěží vést ostrou hranici, protože jazykové prostředky, které má mluvčí k dispozici pro aktualizaci tématu, a prostředky, které má k dispozici pro aktualizaci rématu, se z velké části kryjí. Nejen zdůrazňující částicí, ale i syntakticky, rozměrem, intonačně, expresívními atributy a dalšími prostředky (viz dále) — často ve vzájemné kombinaci — lze signalizovat centrálnost prvku jak tematického, tak rematického. Podstatné pro naše příklady (17)—(21) je to, že v nich mluvčí dvěma různými jazykovými prostředky záměrně vyzdvihuje dvě různé složky sdělení současně (srov. o tom též u Palkové, 1974). Jednou složkou je vždy centrum výpovědního rématu (nositel větného intonačního centra), druhou složkou je aktualizované téma, které podle míry aktualizace plynule přechází v druhý komunikační vrchol.

Na otázku, do jaké míry lze aktualizovat výpovědní prvek, aby ještě byl pociťován jako tematický ve vztahu k rématu téže výpovědi, lze odpovědět jen po začlenění výpovědi do konkrétního kontextu, v němž se jako vodítko pro rozpoznání její tematicko-rematické struktury může uplatnit např. paralelnost syntaktického (a aktuálního) členění po sobě jdoucích výpovědí, ev. další činitele textové výstavby. Tyto důvody působí např. v našich příkladech (19) a (20). Obecně lze dát plně za pravdu A. Svobodovi (1982), který při podrobné analýze tematické části výpovědi [289](na anglickém materiále) dospěl k závěru, že v určitých ohledech se centrální tematické prvky (ve Svobodově terminologii diatémata) „chovají přesně týmž způsobem jako rémata, s tím rozdílem, že tak činí v rámci úzké scény“ (s. 155). O stylu publicistickém pak konstatujeme, že aktualizace tématu vůbec, zejména využití aktualizačních částic, je zde typické a zvyšuje jak tempo sdělování, tak informační a výrazovou sevřenost textů.

2.4. Konstrukční prostředky aktualizující téma a réma

Vedle běžných vytýkacích konstrukcí, s nimiž se setkáváme ve všech stylech jazyka, např. co se týče + gen., pokud jde o + akuz., o někom/něčem se říká, že … atd., uplatňují se v publicistice prostředky a postupy specifické pro určité žánry. Jedním z nich je aktualizace kulisy vyjmutím z věty vedlejší postponované za větu hlavní a přesunutím na začátek souvětí. Toto aktualizační schéma se opakovaně vyskytuje např. ve zprávách o počasí, kde vytváří vyjadřovací stereotyp (př. 22), v jiných žánrech bývá projevem sbližování psaného vyjadřování s mluveným.

(22) Předpokládáme, že zítra postoupí tlaková výše k východu. V dalších dnech očekáváme, že se do střední Evropy rozšíří hřeben vyššího tlaku.

Jiným prostředkem aktualizace, zejm. ve velmi krátkých textech, je slovosledné oddělení členů syntagmatu větným členem třetím; jeden člen syntagmatu stojí v čele věty jako centrální tematický prvek (často zároveň zastupující nadpis), druhý člen je součástí rématu:

(23) Stan u Máje na Národní třídě si hned tak někdo postavit nemůže. (text pod obrázkem)

(24) Zaplavat do Podolí si přišlo během včerejšího dne téměř čtyři tisíce Pražanů.

Výpovědi mají nejen příznakový slovosled, ale nahlas bychom je pravděpodobně přečetli také s příznakovou intonací, zejména kontrastuje-li jejich téma s tématem výpovědi sousední.

Také konstrukci byl to on, který … (viz o ní již u Filipce, 1955; Daneše, 1957 a Firbase, 1967) lze charakterizovat — podobně jako příklady v předcházejících bodech — tím, že je v ní k signalizaci AČ záměrně užito několika různých jazykových prostředků současně. Tyto prostředky se na sebe funkčně navrstvují a působí na AČ zčásti souhlasně, zčásti si však mohou konkurovat, takže se AČ celé konstrukce nemusí jevit z hlediska čtenáře vždy jako jednoznačné. Např.:

(25) Má stejnou vůli jako jeho babička. Za několik dnů jí bude třiasedmdesát. Ovšem ani dnes odpoledne nebude chybět na tréninku svého vnuka. Opět to bude ona, která poslední vysloví svůj soud.

(26) Skutečnou domovinou větrných mlýnů je Holandsko. Holandsko leží na území, které často zaplavovala voda a bylo pak třeba je pracně vysoušet. A byly to právě větrné mlýny, které sloužily jako čerpadlo.

(27) … Kde je písemných pramenů málo, tam je to především sama architektura, která podává svědectví o střídání období blahobytu s obdobími úpadku.

Příznakové je už samo konstrukční vytčení podmětu (kromě toho stává před podmětem často ještě aktualizační částice). Podmět se — jakožto člen vytčený — stává nositelem intonačního centra větného celku a tím je jednoznačně signalizován jako jeho réma. Postponovaná věta vztažná se dostává do intonačního stínu (s dlouhou konkluzívní kadencí), a jako taková náleží k tématu. Hlavním důvodem vytčení rématu je zřejmě skutečnost, že reprezentuje informaci „známou“ z bezprostředně předcházejícího textu (babička, větrné mlýny, architektura). Prosté umístění „známého“ rématu na konec věty do pozice pro réma bezpříznakové bez jakékoli aktualizace bychom nepovažovali z hlediska výstavby daného textového úseku za adekvátní [290](… *Poslední vysloví svůj soud ona.) Tematická část naproti tomu obsahuje informaci „novou“, vnitřně dále členitelnou opět na tematickou a rematickou složku. Větný celek má subjektivní pořad (réma předchází před tématem) a zároveň pořad „známá — nová“ informace.[7]

V důsledku neobvyklého přiřazení rematické funkce elementu reprezentujícímu „známou“ informaci a přiřazení tematické funkce elementům reprezentujícím „novou“ informaci pozorujeme někdy, že věty uvedeného typu jsou intonovány, jako by měly pořad objektivní, tj. s intonačním centrem větným na konci. V takových případech dochází k částečnému narušení funkční souhry mezi jednotlivými výrazovými prostředky AČ, totiž mezi lineárním umístěním centra rématu a intonací výpovědi (podobně viz dále 2.7.). Výpověď pak působí dojmem, jako by měla dva komunikační vrcholy, jeden na počátku (signalizovaný v tomto případě konstrukčně), a druhý na konci (signalizovaný v tomto případě intonačně i „novostí“ obsahu), podobně jako tomu bylo v případech popsaných výše v bodech 2.2. a 2.3.

2.5. Počátkové věty se strukturou „kulisa — objevení na scéně — jev na scéně“

V počátkových větách s uvedenou strukturou se hojně využívá sloves s významem ‚vznikání‘, ‚objevování‘, ‚existence‘ n. naopak ‚zanikání‘, ‚mizení‘, a sloves vyjadřujících, co se na scéně děje, koná, co se stalo. Mezi sémantickým obsahem slovesa a možnostmi jeho fungování v kontextu není však jednoznačný vztah. I slovesa s významem ‚objevení na scéně‘ lze užít ve větách s jinou strukturou než tou, která byla uvedena výše, a naopak v počátkových větách může být ‚objevení na scéně‘ reprezentováno i slovesy, která rys ‚objevení na scéně‘ ve svém sémantickém obsahu nemají (Firbas, 1981). Užívání typicky akčních sloves v počátkové větě textu přispívá k jeho zdynamičtění a je pro publicistiku charakteristické. Např.:

(28) V našem městě pracují tři organizace SSM.

(29) Při okresních pionýrských radách pracují odborné komise.

(30) V síti ČSD pracuje deset kolektivů BSP.

Jedním z významů akčního slovesa pracovat (podle SSČ, 1978) je význam ‚být společensky činný‘. V textech publicistických lze v rámci tohoto významu vyčlenit skupinu výskytů s významem ‚společensky prospěšná, aktivní existence‘ (vždy jen v neaktuálním významu). Věty (28)—(30) lze parafrázovat větami se slovesem ‚být, existovat‘ (V našem hlavním městě jsou … atd.). Od ostatních vět se slovesem pracovat v uvedeném významu se liší tím, že se v nich nikdy nespecifikuje, v čí prospěch se činnost koná, zato však se vždy uvádí místní určení (kulisa), dále tím, že jejich slovosled odpovídá slovosledu vět existenciálních (v čele věty stojí místní určení, podmět je postponován), a konečně tím, že podmětem věty je vždy kolektiv osob. V publicistice se tyto věty vyskytují na počátku textů, řidčeji uprostřed.

2.6. Aktualizace hypertématu

2.6.1. Snaha po aktualizaci, „zdynamičtění“ počátku sdělení se projevuje také nahrazováním typicky počátkového typu vět se strukturou „kulisa — objevení na scéně — jev na scéně“ typy dynamičtějšími. Např. úvodní existenciální věta se pouze předpokládá a její réma se integruje do tématu první věty textu (viz výše 2.2.1.). Vyššího stupně zdynamičtění nejen počáteční věty, ale celého textového úseku se dosahuje — spolu se značným stylistickým účinkem — tím, že v několika prvních po sobě jdoucích výpovědích textu je téma (totožné s hypertématem, avšak [291]nevyplývající z titulu textu) obsaženo pouze implicitně (je jím nevyjádřený podmět), popř. se na něj odkazuje zástupným slovním druhem (zájmenným příslovcem, osobním zájmenem v krátkém tvaru aj.). Zachází se s ním tak, jako by bylo již „známé“, a něco se o něm vypovídá. Teprve po několika větách se příslušný obsahový prvek explicitně pojmenuje, přičemž v příslušné větě zaujme pozici tématu. Např.:

(31) Je malý a neobyčejně troufalý. Vleze kamkoli, sežere cokoli. Mravenec faraón zamořil už zhruba půl miliónu bytů.

(32) V poslední den tohoto měsíce března jí bude teprve jedenadvacet let. A přesto má už dnes na svém kontě tolik sportovních úspěchů, že jí je mohou závidět mnohé (a mnozí) podstatně starší. Barbora Merzová, sportovní střelkyně, získala v loňském roce bronzovou medaili v kategorii juniorek.

(33) Je přímo školním příkladem toho, jaké ovoce může přinést nekritický obdiv. Ještě před pár lety jsme v ní viděli všemocnou sílu, dnes jí nemůžeme přijít na jméno … Ani při všem zaujetí pro jisté správné tažení na ochranu přírody bychom neměli zapomínat, že nebýt chemie, nemohli bychom se dnes s největší pravděpodobností najíst do sytosti.

2.6.2. Na konci textu, zejm. jde-li o krátké žánrové útvary, lze hypertéma rovněž aktualizovat, a to jeho umístěním do pozice rématu poslední věty, tedy vlastně obrácením očekávaných funkcí větných prvků v daném tematicko-rematickém nexu. Srov.:

(34) V pražských galériích Díla tradičně najdete největší výběr obrazů, grafických listů, plastik, originální keramiky, skla, tapisérií a drobných bytových doplňků současných výtvarných umělců. Prodej i na bezúročné měsíční splátky. … Na vaši návštěvu se těší Dílo.

Původně hypertematický prvek se v rématu poslední věty textu buď opakuje doslovně, nebo je rozvit např. hodnotícím, ev. vysloveně expresívním (a tedy výrazně rematizujícím) atributem apod. Poslední věta spolu s počátkovou větou vytváří sdělný rámec textu.

Tyto způsoby prezentace hypertématu v textu nejsou typické jen pro publicistický styl, ale často se jich zde využívá a plní své zvláštní stylistické funkce.

2.7. Subjektivní pořad

V počátečních větách krátkých zpráv (v novinách i v televizním zpravodajství) se často užívá subjektivního pořadu AČ (viz o něm též u Bečky, 1974, a Rozentala, 1980). Příklady:

(35) Čtyřkilometrový silniční tunel, který patří k nejdelším v Sovětském svazu, byl v loňském roce proražen pod hlavním kavkazským hřebenem. Tunel bude součástí magistrály, která spojuje hlavní kavkazská střediska Gruzie.

(36) Do prodejny Klenotů se vloupal neznámý pachatel včera o půlnoci na Žižkově.

(37) Téměř čtyřicet amatérských divadelních souborů s více než tisícem členů působí v našem hlavním městě.

(38) Téměř 160 miliónů tun zboží přepraví v letošním roce Střední dráha ČSD.

(39) Programový leták Pražského jara vydal v těchto dnech sekretariát tohoto festivalu. Můžete jej získat při koncertech v Dvořákově síni

Gramatický podmět, ev. jiný větný člen stojící v čele věty a fungující jako její réma signalizuje zároveň titul zprávy a vyjadřuje její hypertéma, které je rozvíjeno v dalších větách textu (viz př. 35, 39). „Kulisa“ na konci věty reprezentuje tematickou část věty, velmi často však vyjadřuje konkrétní, „přesné“ časové nebo místní určení, pro které je jinak typičtější — vzhledem k jeho specifikační sémantice — funkce rematická.

Subjektivní pořad je v uvedených větách motivován snahou zdůraznit při maximální stručnosti a úspornosti to, co je v obsahu zprávy nejdůležitější. Protože [292]z hlediska věcného jde vždy o emocionálně nezabarvenou informaci, jsou věty intonovány (a to i profesionálními mluvčími např. v televizi nebo v rozhlase) tak, jako by v nich réma stálo na konci. Bezpříznakovou intonací se podtrhuje objektivní ráz sdělení a neutralizuje se eventuální příznak emocionality, který jindy pořad réma — téma v češtině doprovází.

Tato intonace vět s neemotivním subjektivním pořadem, podobně jako variantní intonace vět zmíněných již v bodě 2.2., 2.3. a 2.4. vedou k následujícímu zjištění, které má zřejmě obecnou platnost: Tam, kde je v jazyce neúplná funkční souhra vyjadřovacích prostředků AČ, mohou neprozodické (sémantické a syntaktické) prostředky stát hierarchicky výše než bezpříznaková intonace věty. To nám umožňuje např. hodnotit příklady (35)—(39) jako věty se subjektivním pořadem, i když při jejich čtení nahlas umisťují mluvčí pravidelně intonační centrum větné na poslední slovo ve větě.

Je třeba ještě připomenout, že rozhodnutí mluvčího utvořit výpověď s pořadem buď subjektivním, nebo objektivním se nemusí projevit pouze volbou odpovídajícího slovosledného uspořádání výpovědních prvků. V některých případech má volba pořadu AČ důsledky pro sémantickou stavbu věty. Např. v první větě výše uvedeného příkladu (39), která má subjektivní pořad (signalizovaný též graficky: réma je v originálním textu vytištěno výrazným typem písma), nelze změnit pořad na objektivní pouze lineární přestavbou věty. Nutná je současně přestavba sémantická. Nemůžeme v daném případě říci *Sekretariát tohoto festivalu vydal v těchto dnech programový leták Pražského jara, nýbrž Sekretariát Pražského jara vydal v těchto dnech programový leták tohoto festivalu.

 

3. Závěr. Rozbor příkladů z publicistických textů můžeme uzavřít konstatováním, že pro AČ v tomto stylu je charakteristické především velké funkční zatížení tématu. Téma často vyjadřuje informaci buď zcela, nebo alespoň částečně „novou“, v bezprostředně předcházejícím textu nezmíněnou, avšak umístěním do tématu prezentovanou jako „známou“. V některých případech se „známému“, již explicitně zmíněnému referentu připisuje nějaká nová vlastnost, syntakticky vyjádřená rozvíjejícími větnými členy, v jiných případech jde naopak o „nový“ element, ev. skupinu elementů, které jsou v nějakém věcněobsahovém vztahu k elementům předcházejícího textu a jejichž kontextová souvislost může být vyjádřena členy rozvíjejícími[8].

Této obsahové a komunikační náplni tématu odpovídají syntaktické a lexikální způsoby jeho vyjadřování. Téma bývá bohatě syntakticky rozvité, a tím i značně rozměrné. K jeho vyjádření se užívá několikanásobných větných členů, různých typů nominalizací vedlejších vět, atributů, různých konstrukčních prostředků, slovosledu aj. Tematické větné členy často obsahují různé modální a hodnotící výrazy, např. hodnotící adjektiva nebo substantiva, zdůrazňující částice, výrazy se specifikující sémantikou apod. Všechny tyto jazykové prostředky, jimž jsme věnovali pozornost v jednotlivých bodech této stati, spolu s prostředky intonačními v mluvených nebo čtených projevech, aktualizují téma do té míry, že se svou výpovědní dynamičností přibližuje, někdy zcela vyrovnává rématu, s nímž vytváří tematicko-rematický nexus.

Obecně platí, že mluvčí může ve větě signalizovat jako centrum jejího rématu pouze jedinou složku; v souhlase s tím může mít každá věta pouze jediné větné [293]intonační centrum. Chceme-li prezentovat jako výpovědně „nejdynamičtější“ dvě složky, musíme k tomu užít zvláštních prostředků. Jedním z nich je právě umístění jedné složky do pozice rématu a druhé do pozice „nového“, aktualizovaného tématu.

V důsledku toho ustupuje do pozadí kontextová stránka AČ. Sepětí tématu se „známou“ informací je daleko méně těsné, protože tematická funkce větných složek je jen v relativně malé míře determinována bezprostředně předcházejícím kontextem. Motivace volby tématu bývá i „nekontextová“; vedle tématu vznikajícího tematizací předchozího rématu, vedle tématu průběžného nebo derivovaného se vyskytuje i téma bez antecedentu v textu. Téma „známé“, jímž se přímo navazuje na předcházející text a signalizuje jeho kontinuita, zůstává často implicitní. Do popředí vystupuje samo uvedení dvou informačně „nových“ obsahových částí věty do aktuálního vztahu. Mezi jednotlivými žánry publicistického stylu jsou přitom značné rozdíly.

Přehodnocení vzájemného poměru mezi oběma stránkami AČ, kontextovou a obsahovou, k němuž v publicistice dochází, vyplývá z vyjadřovacích potřeb tohoto stylu. Je v prvé řadě projevem uplatnění persuazívní funkce v publicistických projevech. Právě persuazívní funkce má, zdá se, rozhodující vliv na podobu tematické sféry věty, jejíž jednotlivé rysy byly probrány v bodech 2.1.—2.7. této stati. Ani funkce informativní není ovšem při výstavbě větného tématu zanedbatelná, hlavní doménou jejího vlivu je však spíše rematická část věty.

Charakteristickými projevy zmíněného přehodnocení kontextové a obsahové stránky AČ jsou, jak jsme viděli, snaha po zdynamičtění počátku textu i počátku vět uprostřed textu, využití subjektivního pořadu a kumulace aktualizačních prostředků v tématu, vedoucí k vícevrstevnosti AČ a v některých případech až k jeho víceznačné interpretaci, zejména při nepřítomnosti intonace.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: Theme-rheme structure of polypropositional simple sentences in present-day Russian. Folia linguistica, 15, 1981, s. 223—236.

BEČKA, J. V.: Jazyk a styl novin. Praha 1974.

ČERŇACHOVSKAJA, L. A.: Perevod i smyslovaja struktura. Moskva 1976.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DANEŠ, F.: Typy tematických posloupností v textu. SaS, 29, 1968, s. 125—141.

DANEŠ, F.: O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu. SaS, 40, 1979, s. 257—270.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z.: K vztahu aktuálního členění a sémantické stavby výpovědi. SaS, 44, 1983, s. 3—11.

FILIPEC, J.: Byl to můj přítel, který … NŘ, 38, 1955, s. 193—198.

FIRBAS, J.: Poznámky k problematice anglického slovního pořádku z hlediska aktuálního členění. SPFFBU A4, 1956, s. 93—107.

FIRBAS, J.: It was yesterday that …, SPFFBU A15, 1967, s. 141—146.

FIRBAS, J.: A functional view of “ordo naturalis”. BSE, 13, 1979, s. 29—59.

FIRBAS, J.: A note on static semantics and dynamic semantics. In: Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text. Linguistica I. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Praha 1981, s. 78—87.

FIRBAS, J.: Aktuální členění větné, či funkční perspektiva větná? SaS, 43, 1982a, s. 282—293.

FIRBAS, J.: Has every sentence a theme and a rheme? In: Language form and linguistic variation, Current issues in linguistic theory, 15. Ed. J. Anderson. Amsterdam 1982b, s. 97—115.

HAJIČOVÁ, E. - VRBOVÁ, J.: On the salience of the elements of the stock of shared knowledge. Folia linguistica, 15, 1981, s. 291n.

HAKULINEN, A. - KARLSSON, F.: Finnish syntax in text: Methodology and some results of a quantitative study. Nordic journal of linguistics, 3, 1980, s. 93—129.

[294]HOROVÁ, E.: On position and function of English local and temporal adverbials. BSE, 12, 1976, s. 93—122.

HRUŠKA, J.: Problémy funkční větné perspektivy z hlediska překladatelské praxe. Autoreferát kand. disertace. Olomouc 1981.

KVANTITATIVNÍ CHARAKTERISTIKY SOUČASNÉ ČESKÉ PUBLICISTIKY. Linguistica II a III. Ed. M. Těšitelová. Praha 1982. (Určeno pro interní potřebu Ústavu pro jazyk český ČSAV.)

KRAUS, J.: K statistickému rozboru publicistického stylu. SaS, 30, 1969, s. 371—379.

MACHÁČKOVÁ, E.: Analytické konstrukce typu sloveso + abstraktní substantivum. Autoreferát kand. disertace. Praha 1979.

MATHESIUS, V.: Rozpor mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 360—366.

MISTRÍK, J.: Štylistika slovenského jazyka. Bratislava 1970.

NEKVAPIL, J.: Periferní výpovědní realizace větných struktur (Parcelované struktury). Autoreferát kand. disertace. Praha 1983.

PALKOVÁ, Z.: Rytmická výstavba prozaického textu. Praha 1974.

ROMMETVEIT, R.: On message structure. London - New York - Sidney - Toronto 1974.

ROZENTAL’, D. E.: Jazyk i stil’ sredstv massovoj informacii i propagandy. Moskva 1980.

SLOVNÍK SPISOVNÉ ČEŠTINY. Praha 1978. (Dále SSČ)

STICH, A.: Problematika publicistického funkčního stylu a jeho konfrontačního studia v rámci slovanských jazyků. In: Stylistické studie I. Praha 1974, s. 33—54.

SVOBODA, A.: Diatheme. Brno 1982; rec. v SaS, 43, 1982, s. 308—316.

VASEVA, I.: Nabljudenija vărchu ednorodnite časti na izrečenieto s ogled kăm aktualnoto členenie. SPFFBU A28, 1980, s. 119—129.

 

R É S U M É

Functional sentence perspective and the style of present-day Czech publicist prose

The article deals with some characteristic features of the present-day publicist style on the level of FSP and text organization, as well as with typical means of their expression. E.g., publicist texts display a high functional (communicative) load of the theme (topic) of utterance, the contextual aspects of FSP tend to be backgrounded, there is a relatively low correlation between the theme of utterance and “known, given” information etc. The beginnings of the texts, or paragraphs, as well as the beginnings of utterances in the middle of texts are communicatively rather dynamic and contribute to the further development of the communication; the subjective, but non-emotive order (rheme — theme) is frequently used; various means of communicative markedness are cummulated in the thematic section of the utterance. In some cases, several layers can be distinguished in the interpretation of FSP of concrete utterances; sometimes, FSP may appear even ambiguous, especially in written texts, where intonation is absent.


[1] V tomto článku vycházíme z obecně přijímaných předpokladů, že AČ se zúčastňují všechny větné prvky; žádný prvek nestojí mimo ně ani nepřijímá nějakou jinou, třetí funkci. O každém prvku lze rozhodnout, zda ve výpovědi patří buď k tématu, nebo k rématu, a každému prvku, zpravidla holému nebo rozvitému větnému členu, někdy i prvkům morfematické úrovně, lze přiřadit stupeň výpovědní dynamičnosti, vyjadřující relativní míru, s níž prvek přispívá k dalšímu rozvíjení sdělení (Firbas, 1956, 1981, 1982a, 1982b a jinde). Stupně výpovědní dynamičnosti prvků náležejících k tematické části výpovědi jsou vždy nižší než stupně výpovědní dynamičnosti prvků náležejících k rematické části výpovědi. Nejvyšší stupeň výpovědní dynamičnosti v tematické části výpovědi je nesen tím prvkem, který je v daném momentu sdělování mluvčím nejvíce aktualizován jakožto jeho bezprostřední východisko. Tento prvek budeme nazývat centrem tématu. Nejvyšší stupeň výpovědní dynamičnosti v rematické části výpovědi náleží prvku, který je nositelem větného intonačního centra a prvkem s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti v celé výpovědi; budeme jej nazývat centrem rématu. Pravidelně se v každé výpovědi, ať ji tvoří věta jednoduchá, nebo spojení hlavní a vedlejší věty, realizuje právě jeden základní tematicko-rematický vztah (nexus; Daneš, 1979), vyjadřující „jedinou kontextově závažnou myšlenku“ (Mathesius, 1947).

[2] Tato stať po stránce obsahové i materiálové velmi těsně souvisí se soubory prací Linguistica II a III (1982).

[3] Vzhledem k rozsahu stati nemůžeme uvádět u jednotlivých příkladů předcházející kontext.

[4] Pojmy známosti, danosti a neznámosti, novosti informace jsou ovšem vždy relativní, vztažené k určitému momentu promluvy. Kdybychom pojem známé informace ztotožnili se souhrnem společných znalostí (vědomostí) autora a adresáta sdělení vůbec, museli bychom připustit, že ve valné většině výpovědí v běžných promluvách vlastně všechny prvky prezentují „známou“ informaci. Jen zřídka totiž běžná komunikace vybočuje nad rámec společných znalostí komunikantů do té míry, že se vědomí adresáta skutečně obohacuje o něco, co předtím nevěděl (jako je tomu např. při čtení vědeckých a odborných textů). Jde při ní zpravidla o to, že prvky sdělení, které již náležejí do společné zásoby vědomostí autora a adresáta (a jen v tomto velice širokém smyslu jsou tedy „známé“), se v určitém momentu sdělování aktualizují a uvádějí do nových vzájemných souvislostí. Za „známou“ vzhledem k danému momentu promluvy můžeme považovat jen velmi malou část ze sumy společných vědomostí komunikantů. Srov. o tom např. Daneš, 1968, 1979; Daneš - Hlavsa, 1983; Firbas, 1979; Adamec, 1981, Hajičová -Vrbová, 1981; Rommetveit, 1974 a další.

[5] Bylo by ovšem možné také umístit intonační centrum jinam než na konec věty, např. provádí v tomto objektu úklid, provede ve více útvarech přednášku atd. Tyto varianty jsou co do AČ (co do rozložení stupňů výpovědní dynamičnosti) ekvivalentní původnímu znění našich příkladů (14)—(16), jsou však v psaných projevech stylisticky příznakové.

[6] Důvody distantního postavení mohou však být i jen slovosledné (ev. slovosledné a rytmické), vyvolané známou tendencí, aby sloveso stálo na druhém místě ve větě i tehdy, když netvoří lineární hranici mezi tematickou a rematickou částí věty. Tak by tomu mohlo být např. při změně uklízečka, která v tomto objektu provádí úklid uklízečka, která provádí v tomto objektu úklid. Přitom věta někdy může nabýt i plynulejšího rytmu, než jaký by měla při umístění určitého slovesa až na místě dalším.

[7] Téma větného celku by ovšem mohlo představovat i informaci zcela „známou“, např. Byla to Jana, která mi knihu půjčila, v odpovědi na otázku Tu knihu ti půjčila Jana, nebo Eva? Pro publicistické monologické texty je však typický výskyt této konstrukce právě s takovou informační strukturou, jakou představují příklady výše uvedené.

[8] Se snahou po uplatnění komunikativně dynamického, informačně „nového“ tématu v publicistických textech, o níž byla řeč výše, souvisí těsně i tendence opačná, totiž neopakovat takové téma, které obsahuje pouze známou informaci, jednoznačně vyvoditelnou z předcházejícího textu. Rovněž vyčleňování rematických prvků z věty, tendence klást za sebou do řady několik sdělně rovnocenných a intonačně samostatných rematických prvků (tzv. parcelace; viz Nekvapil, 1983) je v publicistice stále častější a má zde zejména funkci zdůrazňovací.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 284-294

Předchozí Marie Těšitelová: K jazyku věcného stylu z hlediska kvantitativního

Následující Jan Králík: Statistika českých grafémů s využitím moderní výpočetní techniky