Na okraj prací o teorii funkční perspektivy větné

Ludmila Uhlířová

[Rozhledy]

(pdf)

По поводу работ о теории функциональной перспективы предложения / Some remarks to the theory of functional sentence perspective

0. Není záměrem tohoto příspěvku představovat čtenářům brněnskou teorii funkční perspektivy větné (FPV, srov. zde s. 282n.) jako takovou. Koncepční propracovanost a ucelenost, jíž tato teorie dosáhla za téměř tři desetiletí soustavného teoretického promýšlení (první Firbasova stať byla otištěna v r. 1956), i bohatství výsledků získaných rozborem materiálu z mnoha indoevropských i jiných jazyků ji učinily dobře známou a vysoce ceněnou nejen u nás, ale v širokém měřítku i v zahraničí. Na jedné straně právě FPV nejdůsledněji rozvíjí mathesiovské ideje předválečné (Mathesius, 1947), na druhé straně v maximální šíři zasazuje aktuální členění do moderních souvislostí textových, sémantických, gramatické i lineární stavby různých jazyků. Lingvisté naši i zahraniční z této koncepce čerpají, přijímají její principy za své, odvolávají se na ni, zaujímají k ní stanovisko, ev. i jinými cestami docházejí k poznatkům, které jsou s ní kompatibilní, a i tím jí dávají za pravdu. (Bibliografický přehled našich i zahraničních prací o aktuálním členění do r. 1970 podává Tyl (1970), anotovanou bibliografii domácích prací Firbas - Golková, 1975.)

Tento referát je věnován především nejnovější práci o FPV, monografii A. Svobody Diatheme (Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1981, 204 s.). Zároveň chceme upozornit zejména na vydání třináctého a čtrnáctého svazku Brno Studies in English, protože oba svazky přinesly přehledný a shrnující výklad principů FPV (Firbas, 1979, 1981a, b). Svazek čtrnáctý, vydaný v roce Firbasových šedesátin a přinášející článek k jubilantově poctě z pera J. Vachka, obsahuje též úplnou bibliografii Firbasových prací (Golková, 1981). Tato bibliografie čítá osmdesát položek původních studií a článků (recenze a zprávy nepočítáme), z nichž absolutní většina je věnována teorii FPV a reprezentuje ve světovém měřítku nejrozsáhlejší a nejucelenější soubor prací o aktuálním členění. Současně s těmito pracemi byly otištěny v časopisech a sbornících stati kratší, věnované dílčím aspektům teorie FPV, z pera Firbasova, jeho spolupracovníků a žáků (Firbas a, b, 1981; Svoboda, 1981; Chládková, 1979; Hladký, 1981; Horová, 1976; Golková, 1968; Hruška, 1981) a byla obhájena kandidátská práce (Hruška, 1981).

Anglicky psaná monografie A. Svobody je věnována analýze tematických prvků uvnitř věty i v nadvětných souvislostech. Na základě rozboru gramatických, sémantických a kontextových vlastností tematických prvků ve větách souvislého textu dospěl autor k rozlišení pěti druhů tematických prvků; ten z nich, který zaujímá centrální postavení mezi všemi tematickými prvky ve větě a který v důsledku toho nese i nejvyšší stupeň výpovědní dynamičnosti v rámci tematické části věty, se nazývá diatéma. Diatéma se vyznačuje charakteristickými rysy a vztahy k ostatním druhům témat, k netematickým (tj. přechodovým a rematickým) elementům ve větě, k textovému okolí věty. Výklad těchto vlastností a vztahů, doplněný i statistickými daty, tvořící vlastní náplň Svobodovy knihy, je prezentován na materiále staroanglického prozaického textu (AElfricovy homilie) o rozsahu 450 vět. Přináší nové, původní poznatky jak o teorii FPV, tak o staré angličtině, protože aktuální členění a textová výstavba této památky jsou předmětem takto důkladného studia poprvé.

 

1.1. Problematika, jíž se Svoboda ve své knize zabývá, má pro teorii FPV význam [309]zásadní. Otázky vnitřní výstavby tematické části věty totiž nutně vystoupí do popředí vždy, jakmile studium aktuálního členění pokročí nad elementární bipartici věty na její dvě základní komplementární části, téma a réma. Snahy o jemnější rozlišení tematických složek jsou dobře známy ze starších i novějších prací různých autorů, našich i zahraničních. Již Mathesius odlišil centrum tématu od tematických prvků průvodních a analogicky rovněž centrum rématu od původních prvků rématu, přičemž k průvodním, periferním prvkům rématu zařadil také slovesný predikát, mající úlohu přechodu mezi tematickou a rematickou částí věty. Za centrální tematický prvek (za „centrum východiště”) považoval prvek v daném momentě promluvy nejaktuálnější: „Velmi často obsahuje východiště výpovědi nikoli jeden, nýbrž dva, tři nebo i více elementů vzatých z dané situace. Pak je centrem východiště ten z nich, který je aktuálnější, a ostatní se stávají elementy průvodními” (Mathesius, 1947, s. 238). Upozornil rovněž v některých svých článcích (Mathesius, 1947, s. 234n.), zejména v souvislosti s větami počátkovými a s aktuálním členěním nepřipravených mluvených projevů, že východisko není vždy totožné s tématem věty. Ukázal, že ze situace „je možno vybírat témata výpovědí nebo aspoň určení, která mohou být východiskem výpovědi” (Mathesius, 1947, s. 237). Právě na tyto Mathesiovy myšlenky navázal autor recenzované knihy (viz podrobněji níže), stejně jako již před ním badatelé jiní, např. Daneš (zejména Daneš, 1957, 1964 a jinde) nebo E. Beneš, který navíc rozlišil mezi základem výpovědi (obsahujícím vše, co je známo ze situace nebo kontextu) a východiskem neboli bází; báze jako první člen věty „bezprostředně spíná výpověď s kontextem a situací, vybírá z několika možností sepětí jednu, která se stává východiskem, z něhož se rozvíjí a na nějž se orientuje celá výpověď” (Beneš, 1959, s. 216). S odlišením tematického prvku v počátkové pozici od tematických prvků ostatních (tedy s pozičně vázaným pojetím tématu) se setkáváme poměrně často i v koncepcích zahraničních autorů, např. u Hallidaye, 1970; Quirka et al., 1972; Enkvista, 1974; Haftkové, 1981; Kisse 1981 a jiných.

Většina odborníků na aktuální členění se shoduje v tom, že pro výstavbu tematické části věty — a tedy i pro diferenciaci tematických prvků — je relevantních několik faktorů. Za nejdůležitější z nich se obecně považují vztahy větného tématu, resp. jeho jednotlivých složek, k různým kontextovým sférám — k bezprostředně předcházejícímu kontextu jazykovému, k širší (mimojazykové) komunikační situaci, ke zkušenostem a vědomostem komunikantů (nejširší kontextová sféra). Podle toho, zda se elementy tématu vztahují k bezprostředně předcházejícímu kontextu jazykovému, ev. vyplývají (jako „samozřejmé”) z bezprostřední situace v momentě promluvy, nebo zda patří k širším kontextovým sférám jako časové, místní, ev. jiné kulisy nebo zkušenosti, sdílené původcem a příjemcem sdělení, lze je dělit na tematické elementy kontextově zapojené a tematické elementy kontextově nezapojené (Firbas a další autoři). V podobném významu liší např. Kovtunovová (1976; Russkaja grammatika, 1980) téma staré, vyjadřující informaci již z konsituace známou, a téma nové; dále např. Haftková (1981) liší mezi tématem dříve zmíněným (v předcházejícím textu), známým (ze situace) a novým (dosud v textu nezmíněným); Ivančev (1978) odlišuje od starého tématu téma nové neboli vstřícné (tematizované réma předcházející věty); Čerňachovskaja (1976) dělí věty na monorematické, jejichž téma obsahuje informaci zčásti nebo zcela novou, a dirematické, jejichž téma obsahuje informaci známou. Mez různými koncepcemi aktuálního členění i jednotlivými autory jsou jak rozdíly terminologické, tak také, byť v menší míře, rozdíly věcně obsahové. Např. pojem kontextové zapojenosti/nezapojenosti lze chápat různě široce (k představitelům spíše užšího pojetí patří např. Firbas, Kovtunovová a další, širší pojetí zastávají u nás Sgall a kol. (Sgall, 1973; Sgall a kol., 1980). K diskusi o samém pojmu tématu srov. např. Sgall, 1973, 1979; Sgall - Daneš, 1978; Krasinová, 1980 (zde viz tzv. nulové téma) a jiní.

[310]Tematická struktura věty je ovlivněna ovšem nejen kontextem předcházejícím, ale také plánovanou výstavbou textu následujícího, typem tematické posloupnosti (srov. např. téma průběžné, tematický skok apod. u Daneše (1968)) a dále faktory syntaktickými, sémantickými, stylistickými, postojem mluvčího k participantům události, kterou popisuje (tj. empatií, Kuno, 1972), i tzv. orientací promluvy v širokém slova smyslu (Chafe, 1974: sem patří extralingvistické faktory, jako je vědomí mluvčího, vědomí posluchače, sociální vztahy mezi participanty, časové a prostorové koordináty aj.). K této skupině faktorů se dále váží např. pojmy komplexního tématu (Adamec, 1966; Daneš, 1968; Georgievová, 1974), zmnoženého východiska (Šmilauer, 1966), aktuálně syntaktických typů (Adamec, 1966), několikanásobného tématu (Vasevová, 1980) a mnohé další.

 

1.2. Mnohost pojmů a termínů vztahujících se k výstavbě tematické části věty (počet dokladů uvedených sub 1.1. by bylo možno dále rozšiřovat) má bezpochyby řadu příčin. Jestliže se tematická část věty skládá z několika prvků (několika holých nebo rozvitých větných členů), není jazykovými prostředky vždy jednoznačně signalizováno (a můžeme se tedy neshodnout v názoru na to), který z nich je protipólem centra rématu (tj. toho větného členu, který je nositelem větného intonačního centra). I když je prokázána souvislost mezi „známostí” lexikální jednotky a nízkým tónem hlasu (např. Yule, 1980), nejde o vztah obligatorní; neexistuje pravidlo, že mluvčí musí užít nižšího tónu, když vyslovuje opakovanou lexikální jednotku nebo zájmeno. Konstrukční prostředky typu co se týče …, pokud jde o …, říkám o …, že apod. jsou v češtině i v mnoha dalších jazycích nečetné (ani jich nelze užívat bez omezení) a morfematické prostředky signalizace aktuálního členění, jakými disponují některé neindoevropské jazyky (např. japonština, viz Kuno, 1972, Li, 1976, nebo kečuánské jazyky, viz Levinsohn, 1975), v češtině nemáme vůbec. Kromě toho téma může na rozdíl od rématu zůstat ve větě explicitně nevyjádřeno. Kritéria, podle nichž by bylo možné porovnávat centrálnost (aktuálnost, aktualizovanost) jednotlivých prvků při souvýskytu v témže větném tématu, nejsou dosud v úplnosti prozkoumána (srov. k tomu pojmy aktivace, strukturace paměti aj. u Sgalla a kol. (1980) s odkazy na bádání psycholingvistická, dále Chafe (1974) aj.), a v důsledku toho ani vztah mezi centrálností tematických prvků a jejich stupni výpovědní dynamičnosti nebyl zatím nazírán jednotně (srov. např. pojetí Sgalla a kol. (1980) vs. pojetí Svobodovo, o němž bude řeč níže). Svobodova monografie hledá právě na některé tyto otevřené otázky odpověď.

 

2.1. Základní myšlenkou, z níž vychází Svoboda ve své práci, a zároveň základní myšlenkou brněnské teorie FPV (srov. zde s. 282n.) je, že jednotlivé elementy ve větě (ve výpovědi) se nepodílejí na rozvíjení komunikace (sdělení) stejným způsobem. Některé jsou z komunikativního hlediska důležitější než jiné: více posunují sdělení kupředu, více přispívají k jeho rozvíjení, obohacují ho, a proto jsou považovány za komunikativně dynamičtější. Stupněm komunikativní (výpovědní) dynamičnosti se rozumí relativní míra, s níž větný element přispívá k dalšímu rozvíjení komunikace (Firbas, 1971, 1979, 1981a, b a zde). V termínech výpovědní dynamičnosti jsou definovány pojmy vlastního tématu, tématu, přechodu, vlastního přechodu, rématu a vlastního rématu; např. ten prvek, který má ze všech prvků ve větě nejnižší stupeň výpovědní dynamičnosti, je vlastní téma, ten prvek, který je nositelem nejvyššího stupně výpovědní dynamičnosti, je vlastní réma atp. Protože aktuální členění je členění hierarchické (podrobně o tom zejm. Svoboda, 1968), lze stupně výpovědní dynamičnosti rozlišovat na úrovni jak vět v souvětí, tak jednotlivých holých nebo rozvitých větných členů v rámci jednotlivých vět, ba dokonce na úrovni jednotlivých morfémů (zejména při analýze tzv. přechodu na vlastní přechod a ostatní přechodové elementy, viz zejm. Firbas, 1956, 1968). [311]Analýza podle stupňů výpovědní dynamičnosti tak představuje podstatné zjemnění analýzy dichotomické (ev. trichotomické).

Teorie FPV je jedinou koncepcí, která definuje základní pojmy aktuálního členění v termínech stupňů výpovědní dynamičnosti, tedy s pomocí vlastnosti velmi obecné a abstraktní. Na tento její charakteristický rys často poukazují různí autoři, když porovnávají teorii FPV se svými názory. Ne vždy však k tomu dodávají to, co je pro teorii FPV podstatné a čím je abstraktní vlastnost výpovědní dynamičnosti konkretizována, že totiž výpovědní dynamičnost větných prvků (resp. její stupně) je determinována souhrou tří základních faktorů (prostředků), lineárnosti, sémantiky a kontextu, tedy faktorů, o něž se musí opírat tak či onak každá koncepce aktuálního členění. Právě podrobný empirický rozbor těchto faktorů, induktivní metoda, založená často na velmi rozsáhlém, mnohdy též statisticky zhodnoceném materiále, je neoddělitelnou složkou všech brněnských prací, mezi nimiž Svobodova monografie po této stránce zaujímá jedno z předních míst.

Již samo Svobodovo pojetí diatématu jako prvku s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti v tematické části věty, který autor výslovně ztotožňuje s Mathesiovým centrem tématu, svědčí o tom, že vymezení pojmů aktuálního členění pomocí stupňů výpovědní dynamičnoti není nikterak mechanické. Pokud totiž tematická část věty (ve Svobodově terminologii tematická sféra věty) obsahuje právě jeden prvek (jediný nositel stupně výpovědní dynamičnosti), není funkce diatématu a vlastního tématu neutralizována (diatéma a vlastní téma nesplývají, jak bychom se mohli teoreticky domnívat), ale na základě převažujících gramatických, sémantických a kontextových rysů onoho tematického prvku lze rozlišit, zda jde (spíše) o diatéma, nebo (spíše) o vlastní téma (podrobněji viz dále).

 

2.2. Diatéma se — podle A. Svobody — vyznačuje následujícími charakteristickými rysy. V textu, který autor rozebíral, se vyskytlo celkem v 73 % vět, tedy častěji než vlastní téma, jehož výskyt zaznamenal pouze v 60 % vět. Tento kvantitativní poměr počtu diatémat a vlastních témat je sice závislý na konkrétní povaze zkoumaného materiálu, domnívám se však, že zkoumání dalších typů textů z různých stylů i jazyků by ukázalo obecnější platnost tohoto poměru; z funkční podstaty diatématu (viz podrobněji níže) lze soudit, že pro většinu typů textů bude zřejmě platit, že četnost diatémat jakožto centrálních prvků aktuálního členění převýší četnost vlastních témat nebo alespoň se jejich četnosti vyrovná.

Po stránce gramatické jeví diatéma, jak autor zjistil, jednak silnou tendenci obsazovat ve větě určité pozice slovosledné, jednak zaujímat určité pozice v syntaktické struktuře, a to pozice komplementární vzhledem k pozicím obsazovaným vlastním tématem. Ve staré angličtině se diatéma vyskytuje především na počátku, poněkud méně často na konci věty (zde zejména diatéma adverbiální), uprostřed věty jen minimálně; středové postavení je naopak typickou pozicí vlastního tématu. Zatímco vlastní téma je v 90 % vyjádřeno zájmenem, diatéma se vyjadřuje v 50 % substantivem, mnohem méně často zájmenem nebo adverbiem, a v syntaktické struktuře věty má platnost subjektu, adverbiále nebo objektu, zatímco vlastní téma má většinou platnost subjektu a téměř nikdy není povahy adverbiální. Autorovy závěry, vyslovené na základě analýzy staré angličtiny, přímo vybízejí ke konfrontaci s dalšími jazyky. Již letmé intuitivní porovnání s češtinou by mohlo podle našeho názoru ukázat řadu shodných rysů jak na rovině větněčlenského a slovnědruhového vyjadřování diatématu, tak také ve slovosledu. V češtině je diatéma zřejmě ještě výrazněji než v angličtině spjato s počátkovou pozicí ve větě — i v tom smyslu by bylo možno hovořit s Mathesiem (1947) o dynamickém počátku větném.

Z hlediska sémantického je diatéma vymezeno jako „tematický prvek, který je v daném momentu promluvy centrem scény” (s. 42), přičemž tzv. úzkou scénou dané věty se rozumí souhrn všech jejích tematických (scénických) prvků. Sémantická [312]náplň diatématu představuje buď informaci „novou”, poprvé zmíněnou v textu (poprvé uvedenou na scénu), nebo informaci sice již dříve zmíněnou, „známou”, avšak v daném momentu (nově) postavenou do popředí scény a zpravidla mírně kontrastující s jiným scénickým prvkem, který tvořil centrum scény (diatéma) bezprostředně předtím. Obecně platí, že diatéma (podobně jako vlastní réma) tíhne k tomu, aby bylo v jednotlivých větách textu reprezentováno stále novými sémantickými náplněmi, vyjadřujícími kde, kdy a jak jsou aktéru (aktérům) scény připisovány nové kvality nebo jak se aktéři na scéně střídají (vystupují do popředí, ustupují do pozadí scény). Naproti tomu vlastní téma, ať už ve větě explicitně přítomné, nebo elidované (které autor počítá za samostatný typ tématu), jeví podobně jako vlastní přechodové elementy tendenci zachovávat v textu stále stejné sémantické náplně, „stabilizovat scénu” a být nositelem textové (hypertematické) koherence. Mezi oběma krajními body tematické sféry se „pohybují” ostatní tematické prvky, které se přiklánějí k jedné či druhé straně; autor rozlišuje mezi diatematicky orientovanými tematickými prvky a vlastně tematicky orientovanými tematickými prvky. Předpokládá, že v daném momentu komunikace může mít scéna právě jedno centrum, a tedy věta právě jedno diatéma. Je-li v popředí scény současně několik elementů, stává se diatématem ten z nich, který stojí nejvýše v sémantické hierarchii priorit. Tuto hierarchii (resp. tendence k ní) stanovil autor na základě empirické sémantické analýzy takto (uvádíme v sestupném pořadí): nositel vlastnosti — způsob existence (podmínka, přípustka, důvod, příčina, okolnost, přirovnání, míra aj.) — temporální elementy scény — prostorové elementy scény. Tímto způsobem se zřejmě uplatňuje sémantika při výstavbě tematické sféry věty vůbec, a autorovy poznatky tu mají platnost obecnější než jen pro (starou) angličtinu.

Jako příklad autorovy analýzy věty na složky aktuálního členění vybíráme pro jednoduchost počáteční větu jednoho odstavce (tedy větu kontextově nezávislou v užším slova smyslu). Srov. s. 104: Se AElmihtiga Godes Sunu (diatéma) pada he mann beon wolde, da (diatematicky orientované téma) sende (přechod — vlastní přechod) he (vlastní téma) his bydel (réma) toforan him (vlastně tematicky orientované téma), Iohannem pune Fulluhtere (vlastní réma). (Novoanglický překlad uvádí autor tento: The Almighty Son of God, when he would be man, sent his proclaimer before him, John the Baptist …)

Jak je z příkladu i z dosavadního výkladu patrno, má vlastní réma (centrum rématu v terminologii Mathesiově) ve větě dvojí funkční protějšek, jednak vlastní téma, jednak diatéma. Opozice vlastního rématu — vlastního tématu je opozicí nejdynamičtějšího a nejméně dynamického větného prvku, opozice vlastního rématu — diatématu je opozicí mezi centrálním prvkem tematické a centrálním prvkem rematické sféry věty.

Kontextovou analýzu diatématu založil autor na Danešově myšlence tematických posloupností (Daneš, 1968). Celou homilii zpracoval jako vývojový diagram, graficky zachycující kontextové vazby mezi tematickými, přechodovými i rematickými prvky. Empiricky odvodil tři funkce diatématu v souvislém textu: Za prvé diatéma funguje jako prostřední článek mezi prvkem, který se dříve objevil v rématu a později se v textu etabluje jako prvek (hyper)tematický; za druhé diatéma spíná tematické sféry sousedních vět tím, že znovu aktualizuje prvek, který již aktualizován byl v předešlém, bezprostředním nebo vzdálenějším textu; za třetí diatéma vyjadřuje nové aspekty úzké scény. Autor nalezl některé korelace mezi jednotlivými funkcemi diatématu a jeho syntaktickým vyjádřením (např. poslední z uvedených funkcí výrazně převažuje u diatémat adverbiálních).

Podrobný popis vlastností a funkcí diatématu, podaný v konfrontaci s funkcemi ostatních typů tematických elementů a s funkcemi elementů netematické sféry věty, vyústil u A. Svobody v komplexní rozbor tzv. scénické dynamiky (k pojmu srov. [313]též Enkvist, 1976). Scénickou dynamikou rozumí autor všechny změny ve funkcích komunikačních elementů, k nimž dochází v průběhu sdělování, tj. objevování elementů na scéně i jejich mizení ze scény (z textu), interní oscilaci v rámci úzkých scén (tj. střídání rolí diatematických, orientovaných i vlastních tematických), externí oscilaci, přesahující rámec úzkých scén (tj. střídání rolí tematických s netematickými) a současně postupné obsazování (hyper)tematických posloupností elementy jednotlivých funkčních typů. Autor statisticky zjišťoval, jak často např. funkci diatématu plní element z hlediska obsahového nový, nemající v textu žádného „předchůdce”, jak často je tímto „předchůdcem” vlastní téma n. jiné diatéma a konečně jak často dochází k (dia)tematizaci rématu předešlé věty; analogicky zjišťoval, jaké „následovníky” má diatéma v textu nejčastěji, méně často atd. a porovnával „chování” diatématu s ostatními funkčními elementy věty. Statistické výsledky prezentoval v knize názorně ve formě různých grafů (odkazujeme zejm. na s. 114 n.). Zvláštní pozornost věnoval větám počátkovým, zejména vlivu předpokládaného situačního kontextu (při absenci kontextu jazykového) na jejich stavbu. Nezávisle na jiných autorech, avšak v podstatě ve shodě s nimi ukázal, že počáteční věta není formována předpokládanou scénou, ale že spíše „sama věta formuje scénu” (s. 103) svými vlastními gramatickými a sémantickými prostředky. V tom lze s autorem souhlasit; jinými slovy lze též říci, že tam, kde není přítomen kontext, záleží na mluvčím, co zvolí jako východisko sdělení.

Hypertéma definuje autor jako tematický prvek společný dvěma n. více větám. Studuje výskyt hypertematických řetězců (tras) v textu, jejich průměrnou délku (nejkratší doložený řetězec je tvořen dvěma, nejdelší sedmnácti větami), počet a druh tematických prvků v nich. Konstatuje (a statisticky dokládá), že nejběžnějším typem jsou řetězce smíšené (tj. obsahující jak diatémata, tak vlastní témata); ty jsou také v průměru nejdelší (podrobné údaje viz na s. 130n.). Naopak velmi krátké, většinou dvojčlenné, jsou hypertematické řetězce vytvářené pouze diatématy. Autor je nazývá „krátkodobými” tématy na rozdíl od „dlouhodobých” hypertémat. Jak už bylo řečeno výše, krátkodobost diatematických hypertémat souvisí s tím, že diatématy, především adverbiálními, jsou reprezentovány nové aspekty úzké scény. V tomto ohledu se adverbiální diatémata „chovají přesně týmž způsobem jako vlastní rémata, pouze s tím rozdílem, že tak činí v rámci úzké scény” (s. 155). Rozborem vlastností diatémat autor významně přispěl k poznání vztahů mezi starou (známou, danou) a novou informací a funkcemi obou v komunikativní struktuře věty. Protože známost informace je pojem relativní, pokusil se též empiricky zjistit délku textového intervalu, v němž se známost uplatňuje: Aby bylo možno element považovat ještě za známý, musí být opakován v textu (a to v tematické sféře věty) nejpozději v šesté z po sobě jdoucích vět. Při delším intervalu je již považován za nový. Znovu se tedy dochází k přibližně stejnému číslu omezujícímu rozsah krátkodobé paměti, o jakém psal již např. Yngve (1961) (viz Novák, 1964, s. 139—144). Dodejme, že by bylo zajímavé podobným způsobem změřit také délku intervalu, v němž může vlastní téma zůstat v pozadí úzké scény, aniž by mezitím bylo znovu připomenuto (aktualizováno) jako diatéma (tedy v popředí úzké scény).

Fungování diatémat v textu (v tematických řetězcích) je popsáno v termínech tzv. mírného kontrastu a stálé opozice. V případě mírného kontrastu jde o sémantickou příbuznost mezi elementy v téže větě, nesoucími různé komunikativní funkce, např. the slaying of the lamb betokened the slaying of Crist, s. 158. Stálá opozice je sémantická opozice mezi dvěma prvky, která zůstává relativně konstantní ve dvou nebo více po sobě jdoucích větách, např. Some teachers are better than others, as were the apostles; some are weaker, as we are; (s. 158 — pro stručnost uvádíme v obou příkladech pouze novoanglická znění). Studují se též tzv. rematické posloupnosti, tj. vztah mezi rématy ve větách jdoucích po sobě. Porovnávají se hlediska mluvčího a posluchače vzhledem k tzv. úzké scéně a dokládá se jejich neidentičnost.

 

[314]3. Svoboda ve své monografii přesvědčivě ukázal, že hlavní principy aktuálního členění, které umožňují členit větu dichotomicky na její téma a réma a jejichž objektivní existence celkem spolehlivě vede i představitele odlišných teoretických koncepcí ke shodným výsledkům při empirických analýzách, existují a fungují stejným způsobem také uvnitř tematické (a uvnitř rematické) sféry věty. Umožňují vnitřně analyzovat každou z obou sfér na její elementární funkční složky, tj. na ty dynamické funkce, do nichž sémantické obsahy vstupují v průběhu komunikace (srov. též Firbas, 1981a, 1981b). Konstitutivní rysy diatématu a vlastního tématu se ukázaly natolik odlišné, dokonce ve značné míře komplementární, že jejich vzájemná rozlišitelnost by neměla činit větší potíže. Nosnost své koncepce autor důkladně prověřil empiricky, rozborem jazykového materiálu dostatečně rozsáhlého i pro statistické závěry.

Patří ke kladům práce, že je psána v jazyce anglickém a že tedy může reprezentovat vědecké výsledky v oblasti aktuálního členění i v zahraničí, čtenářům neznalým češtiny. Nicméně čtenář český, který bude chtít bohatých výsledků autorovy práce využít, si nebude jist, jak překládat do češtiny autorovu nikoli chudou terminologii aktuálního členění. Je škoda, že české résumé na konci knihy je příliš stručné a neobsahuje české překlady alespoň těch termínů, kterých autor užívá nejčastěji (mnohé z nich sám zavedl), např. established element, to foreground, foregrounding (aktualizovat, aktualizace?), to background, backgrounding, dedynamization (oddynamičtění, de(z)aktualizace?), long-lived theme, short lived theme, diatheme-oriented theme, theme proper oriented theme, mild contrast, standing opposition, progression (řetězec, posloupnost, trasa?) aj. Bylo by též zapotřebí konfrontovat tyto termíny s již existující českou terminologií (která ovšem zatím netvoří jednotnou soustavu, viz k tomu Daneš, 1976).

Výklad v knize je podán jasně, přehledně a opatřen bibliografií čítající kolem sta položek. Evidentní potíže s tiskem staré angličtiny, grafů a schémat na čitelnosti — a čtivosti — neubírají, protože všem těmto složkám textu je věnována hojnost místa, a navíc je kniha vytištěna na velmi pěkném papíře.

Svobodova monografie poskytuje teoretické i metodologické předpoklady k tomu, aby poznatky v ní obsažené byly aplikovány na jazykový materiál různých jazyků, různých funkčních stylů a žánrů a dále rozvíjeny. Posuzováno z širšího hlediska vývoje teorie aktuálního členění u nás i ve světě, jak jsme se o něm zmínili v části 1.1. tohoto referátu, musíme konstatovat, že se Svoboda do něj svou monografií začleňuje organicky a velmi úspěšně. Činí tak nejen tím, že přináší velké množství významných poznatků o struktuře tematické části věty (každý další badatel v oblasti aktuálního členění větného zřejmě bude muset tak či onak k problematice diatématu zaujmout stanovisko), ale i tím, že analýzu tematické větné sféry důsledně spojuje se studiem celkové výstavby textu, povahy komunikačního procesu a vzájemných vztahů komunikantů v něm. Tím, že klade důraz na společné rysy diatématu a rématu, navazuje (podobně jako např. Firbas, Daneš a jiní) na to, na co již před léty upozornil Mathesius, že totiž pro opozici dvou základních aktuálních funkcí větných částí není podstatná „známost” a „novost” informace; záleží na tom, jak o vzájemných vztazích „známých” a „nových” elementů sdělovaného obsahu rozhodne mluvčí podle svého komunikačního záměru.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: Porjadok slov v sovremennom russkom jazyke. Praha 1966.

BENEŠ, E.: Začátek německé věty z hlediska aktuálního členění větného. ČMF, 41, 1959, s. 205—217.

BENEŠ, E.: Thema-Rhema-Gliederung und Textlinguistik. Sprache der Gegenwart, 30, 1973, s. 42—62.

[315]ČERŇACHOVSKAJA, L. A.: Perevod i smyslovaja struktura. Moskva 1976.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DANEŠ, F.: Thema //základ// východisko výpovědi. SaS, 25, 1964, s. 148—149.

DANEŠ, F.: Typy tematických posloupností v textu. SaS, 29, 1968, s. 125—141.

DANEŠ, F.: Česká terminologie tzv. aktuálního členění. In: Aktuálne problémy lingvistickej terminológie. Bratislava 1979, s. 33—70.

ENKVIST, N. E.: Notes on valency, semantic scope and thematic perspective as parameters of adverbial placement in English. In: Reports on text linguistics: Approaches to word order. Ed. N. E. Enkvist - V. Kohonen. Abo 1976, s. 51—74.

FIRBAS, J.: Poznámky k problematice anglického slovního pořádku z hlediska aktuálního členění. SPFFBU, A 4, 1956, s. 93—107.

FIRBAS, J.: On the prosodic features of the modern English finite verb as means of functional sentence perspective. BSE, 7, 1968, s. 11—48.

FIRBAS, J.: On the concept of communicative dynamism in the theory of functional sentence perspective. SPFFBU, A 19, 1971, s. 135—144.

FIRBAS, J.: K problematice tématu výpovědi. In: Tekst, język, poetyka. Ed. M. R. Mayenowa. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1978, s. 29—46.

FIRBAS, J.: A functional view of „ordo naturalis“. BSE, 13, 1979, s. 29—59.

FIRBAS, J.: K pojmu základního rozložení výpovědní dynamičnosti. In: Otázky slovanské syntaxe IV/2. Brno 1980, s. 143—146.

FIRBAS, J.: Scene and perspective. BSE, 14, 1981a, s. 37—79.

FIRBAS, J.: A note on static semantics and dynamic semantics. In: Linguistica I. Ed. F. Daneš a D. Viehweger. Praha 1981b, s. 78—87.

FIRBAS, J. - GOLKOVÁ, E.: An analytical bibliography of Czechoslovak studies in functional sentence perspective 1900—1972. Brno 1975.

GOLKOVÁ, E.: On the English infinitive of purpose in functional sentence perspective. BSE, 7, 1968,s. 119—128.

GOLKOVÁ, E.: Jan Firbas’s publications. BSE, 14, 1981, s. 15—22.

GEORGIEVA, E.: Slovored na prostoto izrečenie v bălgarskija knižoven ezik. Sofija 1974.

HAFTKA, B.: Reihenfolgebeziehungen im Satz. In: Grundzüge einer deutschen Grammatik. Berlin 1981, kap. 4, s. 702—764.

HALLIDAY, M. A. K.: Functional diversity in language as seen from a consideration of modality and mood in English. FL, 6, 1970, s. 322—361.

HLADKÝ, J.: A contrastive view of adverb frequency in English and in Czech. BSE, 14, 1981, s. 23—35.

HOROVÁ, E.: On position and function of English local and temporal adverbials. BSE, 12, 1976, s.93—123.

HRUŠKA, J.: Problémy funkční větné perspektivy z hlediska překladatelské praxe (kandidátská disertace). Olomouc 1981.

HRUŠKA J.: Translation and the problems of functional sentence perspective. Phil. Prag. Praha 1981, s. 122—139.

CHAFE, K. L.: Language and consciousness. Lg, 50, 1974, s. 111—133.

CHLÁDKOVÁ H.: English and German equivalents of the Czech adverb of manner examined from the point of view of functional sentence perspective. BSE, 13, 1979, s. 61—104.

IVANČEV, S.: Prinosi v bălgarskoto i slavjanskoto ezikoznanie. Sofija 1978.

KISS, K. E.: Structural relations in Hungarian, a „free” word order language. LI, 12, 1981, s. 185—213.

KOVTUNOVA, I. I.: Sovremennyj russkij jazyk. Porjadok slov i aktual’noje členenije predloženija. Moskva 1976.

KRASINA, E. A.: Aktuaľnoje členenije složnopodčinennych predloženij s nevyražennoj temoj v sovremennom russkom jazyke (Avtoreferat dissertacii). Moskva 1980.

KUNO, S.: Functional sentence perspective. LI, 3, 1972, s. 269—320.

[316]LEVINSOHN, S. H.: Functional sentence perspective in Inga. JL, 11, 1975, s. 13—37.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

NOVÁK, P.: Struktura jazyka a její matematické aspekty. SaS, 25, 1964, s. 139—144.

QUIRK, R. - GREENBAUM, S. - LEECH, G. - SVARTVIK, J.: A grammar of contemporary English. London 1972.

RUSSKAJA GRAMMATIKA, II. Sintaksis. Moskva 1980.

SGALL, P.: Kontextové zapojení a otázková metoda. SaS, 34, 1973, s. 202—211.

SGALL, P.: Towards a definition of focus and topic. Part I. PBML, 31, 1979, s. 3—21; part II, PBML, 32, 1979, s. 24—32.

SGALL, P. - DANEŠ, F.: Téma a réma v české lingvistice. In: Tekst — język — poetyka. Ed. M. R. Mayenowa. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1978, s. 47—57.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Praha 1980.

SUBJECT AND TOPIC. Ed. N. Ch. Li. New York 1976.

SVOBODA, A.: The hierarchy of communicative units and fields as illustrated by English attributive constructions. BSE, 7, 1968, s. 49—101.

ŠMILAUER, V.: Pořádek slov. In: O čestině pro Čechy. Praha 1963, s. 264—287.

TYL, Z.: Materiály k bibliografii prací o aktuálním členění větném. Praha 1970.

VASEVA, I.: Nabljudenija vărchu ednorodnite časti na izrečenieto s ogled kăm aktualnoto členenie. SPFFBU, A 28, 1980, s. 119—129.

YNGVE, V. H.: The depth hypothesis. In: Structure of language and its mathematical aspects. Ed. R. Jakobson. Providence 1961.

YULE, G.: Intonation and givenness in spoken discourse. Studies in language, 4, 1980, s. 271—286.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 4, s. 308-316

Předchozí Jan Kořenský: Poznámky ke vztahům lingvistických a logických přístupů k jazykovým významům

Následující Eva Macháčková: Práce o formách a funkcích ve stavbě české věty