Téma // základ // východisko výpovědi

František Daneš

[Kronika]

(pdf)

Тема «основа» исходный пункт высказывания / Le thème // la base // le point de départ de l’énontiation

V posledním čísle loňského ročníku „Slovenské reči“ poznamenal J. Ružička:[1] „… termín východisko výpovede používam v zmysle Mathesiusovej teórie, takže doň zahrnujem aj prípady tzv. psychologického podmetu“ (s. 347). Dovolává se přitom K. Svobody, který ve své knižní práci Infinitiv v současné spisovné češtině (1962, s. 40) pokládá za potřebné termíny oba, východisko výpovědi i psychologický podmět, „přičemž psychologickým podmětem je to, o čem mluvčí něco říká v psychologickém přísudku. Termíny východisko a jádro výpovědi se týkají významové výstavby věty se zřetelem ke kontextu, termíny psychologický podmět a psychologický přísudek se týkají významové výstavby věty bez tohoto zřetele“.

Svoboda však přehlédl, že nejde — necháme-li stranou nevhodné termíny „psychologický podmět a přísudek“, které už dávno byly právem odsouzeny, např. V. Mathesiem a nověji A. I. Smirnickým[2] — o rozlišení nové, nýbrž že to je pojetí, které přinesl do naší jazykovědné tradice již V. Mathesius. Ve svých prvních článcích obírajících se problematikou aktuálního členění výpovědi (např. ještě v stati „O tzv. aktuálním členění větném“, otištěné v SaS 5, 1939) Mathesius odlišuje od „východiště“ výpovědi její téma (a výslovně praví, že „východiště výpovědi není vždycky jejím tématem“ — Čeština a obecný jazykozpyt, s. 235). „Východištěm“ nazývá Mathesius to, „co je v dané situaci známo nebo alespoň nasnadě a od čeho mluvčí vychází“. V pozdějších jeho pracích se však již s těmito termíny nesetkáváme, Mathesius užívá důsledně nového termínu základ výpovědi, který pojmově (i terminologicky) odpovídá „tématu“. Mathesius jej definuje jako „to, o čem se ve větě něco říká“ (Řeč a sloh, s. 59). V posmrtně vydané knize „Obsahový rozbor současné angličtiny“ (Praha 1961) praví pak výslovně: „… to, o čem něco tvrdíme, je základ výpovědi neboli téma a to, co o základu tvrdíme, je jádro výpovědi neboli vlastní výpověď“ (s. 91—92). Jde tu tedy vlastně o dvojí pojetí aktuálního členění výpovědi: (1) pojetí, které bychom mohli označit jako „kontextové“ (srov.: „… týká se aktuálního členění věty, způsobu, jakým je začleněna do věcné souvislosti, z níž vznikla“ — Češ. a ob. jazykozpyt, s. 234) a v němž má své místo pojem „východiska“ výpovědi; (2) pojetí, které se netýká věty (výpovědi) jakožto složky kontextu, nýbrž její samostatné obsahové (tematické) struktury, záležející ve vztahu mezi tématem (základem) výpovědi a vlastní výpovědí (srov.: „… větou vyjadřuje mluvčí svůj aktuální postoj k nějaké skutečnosti. Znamená to, že se ve větě o něčem něco říká“ — [149]Řeč a sloh, s. 59). — Na to, že „aktuální členění“ má dvojí pramen, že je totiž jednak projevem aktuálního myšlenkového učlenění struktury, myšlenkového postupu (o čem se mluví a co se o tom říká), jednak prostředkem zapojení výpovědi do kontextu (vychází se od věci známé), upozornil již před několika lety M. Dokulil spolu s autorem této poznámky.[3]

Je ovšem pravda, že Mathesius, jak se zdá, nepokládal nakonec za důležité obě pojetí důsledně rozlišovat (srov. např. i citát z „Obsahového rozboru …“: „Jedna část [výpovědi] vyjadřuje něco, co je dáno kontextem nebo co je nasnadě, zkrátka to, o čem se něco vypovídá“, s. 183). A tak se nakonec přiklonil k termínu „základ“, tedy k pojetí tematickému, nekontextovému; jistě proto, že obojí pojetí se mu zdálo ve většině případů splývat (srov.: „Jak již bylo řečeno, není východiště výpovědi vždy také tématem výpovědi …, ale je nutno dodat, že je jím velmi často“ — Češ. a ob. jazykozpyt, s. 235).

Jestliže se tedy nyní ukazuje při podrobných rozborech češtiny i slovenštiny, že rozdíl mezi „východiskem“ a „základem (tématem)“ výpovědi není v některých úsecích jazykové stavby (a tedy ani obecně) zanedbatelný, že je zapotřebí oba pojmy rozlišovat, je, podle mého soudu, samozřejmé, že se vrátíme k původnímu pojetí našeho zesnulého učitele a budeme je hlouběji rozpracovávat. Navrhuji tedy také, abychom pro pojetí „kontextové“ užívali termínu východisko (jak je to už běžné v školní mluvnici), pro pojetí „tematické (obsahové)“ pak termínu téma (popř. základ; avšak téma je — vzhledem ke korelativnímu termínu jádro — více diferencováno a je mezinárodní); termín jádro (cizím slovem réma, rhema) je možno ponechat společný pro obě pojetí, neboť tato druhá složka výpovědní výstavby není na rozdíl od složky první, jak se zdá, diferencována.[4] Dnes, kdy se Mathesiovo pojetí postupně uplatňuje i mimo hranice naší vlasti a lze právem předpokládat, že jeho význam v současné lingvistice poroste, bylo by opravdu nevhodné, kdybychom u nás celou věc zatemňovali neudržitelnou a matoucí terminologií psychologickou nebo logickou, popř. i objevovali to, co je dávno objeveno.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 2, s. 148-149

Předchozí Jarmila Panevová, Ludmila Uhlířová: Z problematiky prediktivní analýzy

Následující Helena Křížková: Sborník o otázkách slovesného vidu