Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Urszula Żydek-Bednarczuk: Struktura tekstu rozmowy potocznej

Olga Müllerová

[Book reviews]

(pdf)

Urszula Żydek-Bednarczuk: Struktura tekstu rozmowy potocznej

Urszula Żydek-Bednarczuk: Struktura tekstu rozmowy potocznej. Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, Katowice 1994. 172 s.

 

Každodenní spontánní komunikace je v současné době předmětem zájmu mnoha lingvistů v mezinárodním měřítku. Polskou lingvistiku mezi nimi reprezentuje autorka recenzované monografie. Podává v ní celý soubor poznatků o tomto nejpřirozenějším způsobu lidské komunikace, kterou se pokouší vymezit z hlediska jazykového, komunikačního a interakčního. Nezastírá při tom, že jde o oblast s neurčitými hranicemi a s přesahy do jiných oblastí komunikace, kde uspořádání textu i vlastní jazyk jsou mnohdy značně ovlivňovány institucionálností komunikace i méně průhlednými vztahy mezi komunikujícími partnery.

Autorka navazuje na tradici výzkumu mluvené polštiny, kterému dala směr K. Pisarkowa svou monografií o telefonických rozhovorech (1975), na práce dialektologické a práce zabývající se městskou mluvou. Čerpá z bohaté polské literatury z oblasti sémantiky a textové lingvistiky (zejména z prací Wierzbické), navazuje i na polské práce sociolingvistické. Pojmový aparát, kterého užívá pro popis výsledků analýzy textů každodenní komunikace, ukazuje zejména k textově lingvistickým a pragmaticky zaměřeným pracím německy píšících autorů (zejm. Gülichová, Raible, Schank, Schwitalla, Goffmann, Dressler). Práce české jsou v bohaté literatuře zastoupeny málo a spíše náhodně, i když výklady např. o tematické výstavbě textu či o výrazných stránkách dialogu jsou pojetí některých českých a dnes už klasických prací velmi blízké. Hodilo by se například pracovat s Danešovými tematickými posloupnostmi nebo s pojetím dialogu, jak ho nastínil Mukařovský.

[61]Práce je založena na bohatém materiálu, na autentických magnetofonových nahrávkách a videonahrávkách, na textech zaznamenaných z poslechu a částečně i na materiálu převzatém z publikací o městské mluvě (souvislé ukázky jsou uvedeny v příloze). V přepisech textů, které pořídila autorka sama, není užita fonetická transkripce, jak je běžné v konverzační analýze; ze všech zvukových prostředků jsou značeny pouze krátké a delší pauzy, takže čtenář publikace získá jen celkovou přibližnou představu o skutečném průběhu rozhovorů.

Každodenní komunikace se vyznačuje řadou výrazných rysů: je dialogická (počet partnerů obvykle nepřesáhne deset), uskutečňuje se v rodinném či přátelském kruhu, její účastníci jsou v soukromém důvěrném kontaktu, na jejich projevech se ve velké míře podílejí neverbální prostředky, chovají se spontánně, přirozeně, relativně stejná sociální pozice zeslabuje možné komunikační asymetrie. Tématy rozhovorů jsou záležitosti týkající se denního života a průběhů obvyklých, často se opakujících událostí. Zde jsou ovšem přesahy, protože např. politická témata, která podle autorky do každodenní komunikace nepatří, jsou velice často v popředí zájmu komunikantů i v přátelském prostředí. Všechny tyto (a další) rysy identifikovala autorka v materiálu, který je podrobně (i statisticky a pomocí tabulek) popsán na začátku monografie.

V sedmi kapitolách jsou probrány ty rysy každodenního rozhovoru, které autorka považuje za podstatné a které ho nejvíce charakterizují jako společnou aktivitu, činnost, vzájemnou „hru“ jeho účastníků.

Jde např. o vztah vlastní komunikace a s ní spjaté činnosti. Ve vyhraněném typu každodenního rozhovoru usilují jeho účastníci především o vzájemné porozumění, kontakt, sdílení svých pocitů a postojů. Podle autorky pro každou komunikaci, a tedy i pro každodenní rozhovor platí, že repliku lze chápat jako součást realizace jistého plánu, jak dosáhnout pomocí jazykových i mimojazykových prostředků určitého cíle. Plán (nebo možná výstižněji strategie) komunikačního chování je zejména v tomto typu rozhovoru často neuvědomovaný.[1] Ve všech typech každodenní komunikace nejde také jen o to být ve vzájemném (pozitivním) kontaktu, jak je to příznačné pro fatickou komunikaci (společenské) konverzace, kde ani žádná konkrétní činnost nepřipadá v úvahu. Komunikanti také často sledují cíle jiné, které mohou být s konkrétní činností přímo spjaty. V této souvislosti také autorka připomíná, že výzkum (nejen každodenní) komunikace není záležitostí úzce lingvistickou, ale je nutný interdisciplinární přístup; impulzy ze sociologie, psychologie, filozofie jsou inspirativní, na druhé straně se však nesmí ztratit priorita hledisek jazykových.

Autorka užívá zásadně termínů rozhovor (rozmowa) jako označení určitého útvaru s „vnitřní a vnější organizací“ a odlišuje ho od dialogu, jímž rozumí jen způsob komunikace s výměnou rolí mluvčího a posluchače. V rozhovoru se může vyskytovat jak dialog, tak i monolog.

Kategorie každodennosti (potoczność) má podle autorky aspekty jazykové, komunikační, sémantické, kulturní. Každodennost ovlivňuje text rozhovoru v jeho rovině gramatické, lexikální, sémanticko-pragmatické i v organizaci (uspořádání) rozhovoru. S touto charakteristikou je možno souhlasit s poznámkou, že hranice [62]toho, co lze označit jako každodennost (v českých pracích se většinou užívá označení běžnost), jsou dost neurčité. Pojem fatické komunikace, frekventovaný v současných pracích z oblasti konverzační analýzy (srov. např. Cheepen – Monaghan, 1990), se zdá být méně problematický, protože nevyvolává představy nejrůznějších konkrétních komunikačních situací, navzájem od sebe dost odlišných.

Velkou pozornost věnuje autorka problematice dynamiky textu každodenního rozhovoru. Dynamické prostředky hledá na rovině gramatické, sémantické a na rovině organizace rozhovoru. Toto hledisko je u mluveného textu zajímavé, protože na jeho výsledné podobě jsou zřetelné stopy procesu, kterým se text utvářel, způsoby jeho formulace. Takové jevy jako parafráze, komentáře, reformulace, přerušování, paralelní mluvení a jejich frekvence zřetelně ukazují (často velkou) míru dynamiky tohoto textu, která se projevuje i v převaze sloves (zejm. s dynamickými významy) nad ostatními slovními druhy. Dále se vyskytují slova ukazující sepětí se situací, prostředky citové, expresivní (i ve zvukové stránce). Aspekt dynamiky a statiky sleduje autorka i ve výměně mluvčích v rozhovoru: rozhovor je statický, jestliže ze dvou jeho partnerů jeden dává najevo pouze svou přítomnost, event. i pozornost.

Největšího prostoru se v monografii dostalo popisu organizace každodenního rozhovoru, jeho segmentaci, výměně replik, jejich typům a kombinacím. Pro označení repliky užívá autorka termínu krok (zřejmě ze Schritt, Gesprächsschritt, běžného v německých pracích z oblasti konverzační analýzy). Rozlišuje tři typy replik, iniciační, reaktivní a reaktivační a jejich různé funkce. Repliky iniciační zahajují rozhovor, zavádějí téma a rozhovor tematicky usměrňují; kontrolují, resp. ověřují, zda partner rozumí. Repliky reaktivní jsou spjaty s replikami iniciačními a mají často charakter odpovědí. Nezřídka se v nich opakují slova nebo celé úseky iniciačních replik, ale toto opakování mívá už jinou funkci, kterou lze rozpoznat ze zvukové stránky (např. kontaktovou, ověřovací atp.). Některé tyto repliky doplňují repliky iniciační a přispívají k plynulosti rozhovoru, jestliže se vyskytnou nějaké formulační, event. jiné problémy. Repliky reaktivační současně s reagováním na iniciační repliku také přebírají aktivitu v tom smyslu, že se jimi mluvčí na něco přeptá, aktivně rozvíjí téma, asociačně zavede téma nové atp. Podle autorčiných zjištění je kombinace těchto tří typů replik základem pro vytvoření textu rozhovoru a podle toho, který typ převažuje, mění se také poměr statičnosti a dynamičnosti komunikace. Toto konstatování odpovídá základním poznatkům našich domácích základních teorií dialogu (srov. např. Mukařovský, 1948a; Bosák – Camutaliová, 1967; Mluvnice češtiny, 3, 1987), při aplikaci na konkrétní texty se však tato jasná kategorizace replik komplikuje působením různých pragmatických aspektů dialogické komunikace.

Autorka také vyzdvihuje důležitost tzv. textových operátorů, které také označuje jako signály. Uvádí je jen jako příklady (prawda, jasnie, tak, fajnie, no, a, že, to, daj spokój …), ne v podobě nějakého úplnějšího souboru. Připojuje k nim i signály mimojazykové (smích, pláč, gesta, ticho), které podobně jako signály jazykové mají významy např. „otevírání informačního pole“, „zahřívání“ kanálu mezi produktorem a příjemcem, přípravu partnera na recepci, navazování a udržování kontaktu mezi partnery; vnášejí jistou atmosféru do rozhovoru, všechny pak přispívají ke spojitosti textu. Je zřejmé, že tyto velmi široce chápané jazykové i mimojazykové signály mají pro průběh a vyznění rozhovoru leckdy klíčové role, i když jich mluvčí [63]užívají někdy i neuvědomovaně. Jejich, systematický popis a s ním i ocenění jejich úlohy v praktické komunikaci je ovšem ještě budoucí záležitostí v polské i české lingvistice.

V kapitole věnované tématu rozlišuje autorka dva typy tematických struktur, deskriptivní a narativní, které se v každodenních rozhovorech vyskytují v největší míře. Uspořádání tématu při popisu je ovlivněno situací, členěním popisované události či nějakého časového úseku nebo postupem nějaké činnosti. Vypravování, které se může uskutečňovat i dialogickým způsobem, je pestré z hlediska uspořádání tématu i z hlediska způsobu jeho podání; často je obtížné rozlišit cizí reprodukovanou přímou řeč od reprodukované vlastní řeči vypravěče a různé další citace, vlastní vypravování je propleteno vysvětlováním, komentáři, úvahami atp. Text vypravování je dynamizován vztahem času aktuálního a časem vypravované události.

Při úvahách o dialogické komunikaci není možné ponechat stranou její rysy pragmatické. Autorka monografie se zabývá v této souvislosti řečovými akty. Vychází ze známé Searlovy základní klasifikace řečových aktů a každodenní rozhovor se jí jeví jako kombinace jednotlivých řečových aktů vytvářejících tři globálnější skupiny. V první skupině je základním komunikačním cílem (uskutečňovaným ve fázi lokuce, ilokuce a perlokuce) informování (vyslovení názoru, potvrzení, popření, nesouhlas, negativní hodnocení, komunikační konvence, kontaktové rituály, fatická komunikace, citace, také odpovědi – ty se ovšem z této klasifikace vymykají tím, že akt odpovídání se vždy váže na akt tázání se). Tyto řečové akty se vyznačují tím, že jejich ilokuční síla je slabá a jejich vyslovení obvykle nevede k akci partnera rozhovoru. Ve druhé skupině jsou řečové akty, jimiž mluvčí žádá (snaží se získat) informaci. Autorka v této souvislosti jen naznačuje bohatou problematiku otázek (včetně těch, které nejsou vyjádřeny explicitně), jejich typů a vztahů otázky a odpovědi. Třetí skupinu tvoří ty řečové akty, jimiž mluvčí působí na chování účastníků rozhovoru. Jsou to typické akty direktivní, jako např. rozkaz, příkaz, pokyn, hrozba atp. se silnou a výrazně (jazykově nebo zvukově) vyjádřenou ilokucí a vedle nich z hlediska direktivnosti poněkud oslabená rada nebo prosba. Tato kategorizace řečových aktů, které se vyskytují v každodenním rozhovoru, je pochopitelně pouze obrysová a další kritéria by ukázala jejich bohatou vnitřní diferenciaci (viz např. Müllerová, 1983). Ještě v rámci kapitoly o řečových aktech se krátce a spíše jen náznakově pojednává o druzích kontextů, které ve vzájemném propletení a působení ovlivňují podobu textu rozhovoru; autorka rozlišuje kontext jazykový (míní jím gramatické a lexikální prostředky), kontext kulturní, společný kontext partnerů rozhovoru a individuální kontext každého z nich a ještě kontext mimojazykový (znalosti mluvčích o světě); jde vlastně o celou jazykovou a mimojazykovou situaci dialogické komunikace, kterou lze charakterizovat také pomocí jiného aparátu (srov. u nás už Morávek – Müllerová, 1979).

V závěru monografie autorka pojednává o možnostech typologie každodenních rozhovorů. Jako u všech typologií je i zde problematický výběr kritérií, jichž je ovšem v dialogické komunikaci velmi mnoho. Různé podmínky lidské interakce způsobují, že soubory textů mají neostré hranice i mnoho nevyhraněných, neurčitých rysů. Tato bohatá a různorodá oblast se těžko spoutává do nějakého pevně daného klasifikačního schématu. Na základě analýzy materiálu, s přihlédnutím k jeho stránkám komunikačním, strukturně jazykovým, funkčním a pragmatickým rozli[64]šuje autorka čtyři základní typy textů každodenních rozhovorů, totiž rozhovory spjaté s mimojazykovou činností, rozhovory spjaté s teoreticko-poznávací činností (výměna informací, plánování něčeho, vyslovování názoru, ale i kuchařské předpisy v ústním podání), rozhovory kontaktové a rozhovory uskutečňované pro uspokojení psychických potřeb (často emocionálně zabarvené, hádky atp.). Uvádí, že každý typ textu představuje otevřenou strukturu a že s jistotou lze určit jen jakési jeho centrum; vždy je možná změna, obrat či náhlý zvrat způsobený změnami vnějších i vnitřních okolností.

Monografie K. Bednarczukové přináší informaci o sociolingvisticky, dialektologicky a hlavně komunikačně orientovaném výzkumu mluvené polštiny, speciálně pak zasvěcený a materiálově dobře podložený popis každodenního rozhovoru. Ze všech výkladů, ač někdy poněkud přehuštěných nejrůznějšími pojmy, teoriemi a hypotézami přebíranými z dnes již bohaté německy a anglicky psané literatury z oblasti textové lingvistiky a konverzační analýzy, vysvítá výstižná charakteristika polské každodenní komunikace, jejíž základní rysy jsou univerzální a lze je vztáhnout i na každodenní komunikaci v češtině.

 

LITERATURA

 

BOSÁK, C. – CAMUTALIOVÁ, I.: K výstavbě dialogu. SaS, 35, 1967, s. 227–240.

CHEEPEN, CH. – MONAGHAN, J.: Spoken English: A Practical Guide. Pinter Publishers, London – New York 1990.

Mluvnice češtiny, 3. Syntax. Academia, Praha 1987.

MORÁVEK, M. – MÜLLEROVÁ, O.: Dyadická komunikace (Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu). SaS, 37, 1976, s. 195–201.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Dialog a monolog. In: Kapitoly z české poetiky. Praha 1948, s. 129–154.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. UK, Praha 1983.

PISARKOWA, K.: Skladnja rozmowy telefonicznej. Wrocław – Warszawa – Krakóv – Gdańsk 1975.


[1] Poznamenejme ovšem, že význam pojmu plán (a koneckonců i pojmu strategie) je v těchto souvislostech dost vágní a že jeho pomocí není možné podat v práci zaměřené jazykově uspokojivý výklad toho, co se děje v myslích účastníků rozhovoru.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 1, pp. 60-64

Previous Anna Jirsová: Zbigniew Greń: Semantyka i składnia czasowników oznaczająncych akty mowy w języku polskim i czeskim

Next Jiří Nekvapil: George Psathas: Conversation Analysis. The Study of Talk-in-Interaction