Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Pád pádu aneb kam s pádem v komunikativně orientované gramatice

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

The fall of case or where to place the case in grammar orientated towards communication

Jakobsonova německy psaná práce o pádu podstatných jmen (Jakobson, 1936) je klasickým dílem strukturalistické lingvistické literatury ze třicátých let, jejíž vliv prolíná celou literaturou věnovanou tomuto problému. Ostatně v té době vznikly i další významné strukturalistické práce zabývající se obecnou teorií pádu (srov. např. Hjelmslev, 1935; Deutschbein, 1935). Bylo to téma považované v té době za problém klíčový. Jde přitom vesměs o přístupy charakteristické pro klasické evropské jazykovědné strukturalismy, o přístupy respektující tato východiska:

1. Zřetel typologický. Gramatický prostředek, gramatická kategorie zvaná pád byla předpokládána a zkoumána buď pouze v jazycích flektivních, v jazycích s rozvinutou tvaroslovnou soustavou podstatného jména, nebo jako univerzálie, obecný princip výkladu funkčního „chování“ substantiva ve větné struktuře.

2. Otázka tzv. morfologičnosti, nebo syntaktičnosti pádu. To mělo pochopitelně smysl pouze při práci s jazyky s rozvinutou morfologií. V jazycích typologicky odlišných tato otázka nepřicházela v úvahu.

3. Strukturní rámce výkladu pádu. Problém byl chápán v rámci gramatické teorie slova, dokonce i tak, že se zdálo možné vyložit jednotlivý pád sémanticky a funkčně „z něho samého“. Častěji však byla postulována imanentní struktura pádových významů a funkcí v jejím celku. V jejím rámci pak byly chápány vlastnosti jednotlivých pádů. To mělo různou podobu v teoriích morfologicky orientovaných a v teoriích orientovaných syntakticky. Motivací až úzkostlivého morfologického imanentismu byla především strukturalistická zásada, aby jev jeden nebyl zaměněn jevem jiným, např. svébytná morfologická vlastnost slova jeho syntaktickou funkcí. Navíc tu byl další významný a respektovaný požadavek, aby zvolený teoretický aparát respektoval a odhaloval specifika jevu samého. Nejvýraznějšími nositeli těchto předpokladů jsou právě Jakobson a Deutschbein, některými rysy své teorie i Hjelmslev. V důsledku univerzálnosti svého přístupu (ve smyslu 1.) však byl Hjelmslev blíže pozici syntaktické. To je charakteristické pro pozdější práce, jako třeba pro Skaličku (1950), A. W. de Groota (1956). „Pozdně morfologizující“ prací je např. řešení Mikovo (1962). V této souvislosti se však ukazuje, že nebylo pro strukturalisty vždy zcela jasné, co to je morfologie a syntax. Mohly to být objektivně existující dimenze (roviny) v (rovinovém) chápání jazyka jako systému systémů, ale mohly to být také „pouze“ zorné úhly teoretického postoje badatele. Dobře víme, že ještě v padesátých a šedesátých letech řešení toho, zda ten nebo onen jazykový jev je morfologické nebo syntaktické či lexikální povahy, vedlo mnohdy k téměř vášnivým diskusím. Týkalo se to nejen pádu, ale i dalších jazykových jevů, např. vidu apod. To svědčí pro to, že mělo jít o ontologický, nikoli gnoseologický, epistemický problém. Rozbor názorů a způsobů výkladu daného jevu však svědčí pro to, že šlo vlastně ve skutečnosti o interpretační princip. To je opět zřejmé u Jakobsona: imanentně morfologický výklad pádu se opírá o pojmy věcný obsah výpovědi a o husserlovsky inspirovaný pojem hierarchie předmětů. Musíme vzít v úvahu, že v té době se právě zásluhou prací, jako byla tato Jakobsonova stať, rodila představa [213]sémantické morfologie, ale nikoli ještě (přes inspiraci Karcevského, 1931) soustavná představa větné sémantiky. Není proto divu, že sémantické vlastnosti věty jako celku byly „vtaženy“ do morfologie. Představa syntaxe byla ovlivněna názorem, že jde o pouhé formální zřetězování „suverénních“ slov v lexikálním a gramatickém smyslu. Syntax, to byla větněčlenská syntax, v níž byla a vlastně stále je přítomnost sémantiky nesoustavná a izolativní.

4. Zřetel, zda je pád věcí slova, nebo věty. Je jasné, že toto hledisko těsně souvisí s předcházejícím. Bylo formulováno otázkou, zda jde v případě pádu o jev slovo přesahující, nebo nikoli. Důmyslná řešení tohoto problému svými výsledky rovněž prokazovala, že morfologičnost nebo syntaktičnost pádu je problém teoreticko-interpretační – pokud ovšem pád nechápeme jako typologicky vázaný ve smyslu 1. Na půdu slova důsledně umísťoval pád právě Jakobson, pozdější Miko, ovšem na základě svého pojetí intence. Jako jev spojování slov chápali pád Skalička (1950), de Groot (1956), Kuryłowicz (1949). O metodologičnosti problému nejvýrazněji svědčí stanoviska kompromisní: pro Hausenblase (1958) byl pád kategorie morfologická se syntaktickou funkcí, pro Oravce (1967) kategorie morfologická, nejvíc syntaktizovaná. Převládal názor, že pád je relačním rysem významu slova (de Groot, 1956), který vyžaduje jako druhý člen vztahu jiné slovo: to v podstatě platí pro Skaličku (1950), de Groota (1956), Oravce (1967). Jedno je však – snad jen zdánlivě paradoxně – zřejmé: k poznání sémantické relační podstaty pádu, k poznání pádu jako prostředku strukturace výrazové a významové struktury věty přispěli spíše „morfologisté“ a „lexikální imanentisté“ než „syntaktisté“. Bylo to nesporně tím, že ve snaze vyložit pád svébytným, na tradičních syntaktických pojmových prostředcích nezávislým aparátem položili základ k aparátům sémantické teorie věty. To platí zejména pro Jakobsona (1936) a pozdějšího Mika (1962).

5. Otázka pojetí významu pádu. Způsoby řešení tohoto problému samozřejmě vycházejí ze způsobů řešení problémů předcházejících. Byl to přitom problém řešený nejvágněji: mluvilo se o vztahu pádu ke skutečnosti, nebylo však zpravidla dost jasně řečeno, o jaké pojetí skutečnosti jde. Tady zdá se být intelektuálně nejpevnější půda husserlovských odkazů Jakobsonových. Dále šlo o to, zda význam pádu je věcí přímého vztahu substantiva ke skutečnosti, či zda se má chápat zprostředkovaně – tedy skrze svébytně interpretovanou sémantickomorfologickou soustavu pádových významů nebo prostě prostřednictvím běžných syntaktických pojmů. To pochopitelně souvisí se způsoby řešení otázek a problémů uvedených výše. Nejobtížněji řešitelný byl problém pro strukturalistickou lingvistiku rovněž velmi zásadní, zda jde o významy gramatické, v jakém smyslu, či také o významy jiné. Způsob řešení vyplýval opět ze způsobů řešení výše uvedených hledisek. Míra úspěšnosti řešení byla však závislá především na vyjasněnosti vztahů mezi pojmy gramatický (syntaktický, morfologický) význam a funkce.

Bylo by nyní žádoucí pokusit se o náčrt dalšího vývoje názorů na gramatický prostředek zvaný pád. Máme na mysli názory z období, kdy strukturalistické dědictví evropské lingvistiky je již podstatněji zasaženo generativně-transformačním přístupem. Neznamená právě tento další vývoj lingvistiky onen v názvu stati avizovaný „pád pádu“, tedy jeho „ústup ze slávy“, ústup z pozice jednoho z kruciálních problémů lingvistiky? Neznamená to dokonce, že nejen celá řada problémů s řešením [214]problematiky pádu spjatých, ale dokonce pojem pádu jako takový se stává pseudoproblémem? Abychom mohli na tyto otázky odpovídat, je třeba charakterizovat rámec dalšího vývoje jazykovědy, která je dědicem klasického strukturalismu, především v jeho středoevropském smyslu. Bude to rámec velmi zjednodušený, způsob a míra zjednodušení bude motivována orientací dalších úvah.

Původně formálně, výrazově orientovaná lingvistika (klasický generativismus) a lingvistika orientovaná na vytváření svébytných lingvistických aparátů určených k soustavnému studiu vztahů výraz – význam, výraz – funkce zaměřená na funkční a sémantické vlastnosti slova a jednotek, které slovo strukturně vytvářejí, byla sémantizována, pragmatizována a „globalizována“. Tento složitý proces byl již mnohokrát charakterizován,[1] je tedy možné pouze odkázat na práce tomu věnované. Z našeho hlediska jde především o to, že byly vytvořeny velmi různé teorie globální, komplexní sémantiky věty a textu. Systematickým rozvíjením sémiotiky právě v oblasti její sémantické a pragmatické dimenze došlo k pronikavému prohloubení poznatků z oblasti vztahů jazyka a skutečnosti. Do centra pozornosti se dostaly jazykové jevy vysokého stupně komplexnosti. Začaly být chápány spíše než jako množiny stabilních jednotek „rovin nižších“ jako dynamické, komplexní formy interakcí mezi komunikantem a skutečností. Pojem pádu byl „revolucionizován“ právě v období sémantizace generativně-transformačního myšlení klasickou prací Fillmorovou (1968). Pád je tu prvek sémantické struktury věty, tedy jedním z nesčetných způsobů řešení této struktury, není v žádném specifickém vztahu k typu jazyků s rozvinutou formální morfologií, je univerzálním principem řešení sémantické stránky jazyka. V českém a slovenském lingvistickém prostředí byly se zřetelem k potřebám syntaktické analýzy vytvořeny jiné, ale ekvivalentní konceptuální prostředky, proto a také proto, že pád byl stále chápán tradičně strukturalisticky, se toto pojetí termínu pád spíše neujalo. Byla řešena otázka výrazové struktury pádu, a to v podmínkách syntaktických teorií, které usilovaly o soustavnou paradigmatiku větných struktur češtiny (Kořenský, 1972). Za těchto okolností nemohl být pád nic jiného než soubor relačních informací substantiva směřující k hierarchicky nejblíže vyššímu bodu v gramaticko-sémantické struktuře základové větné struktury (srov. Kořenský, 1972), pořádajícím principem těchto struktur (Uličný, 1984). Tyto a i další práce jsou ještě poplatné tomu stavu jazykovědy, který představoval směřování k systematizaci gramatické a sémantické stránky základových větných struktur a jejich derivátů.[2] Morfosyntaktické chápání gramatické stránky základových větných struktur a jejich derivátů (princip větného vzorce) oslabovalo význam dříve zásadní otázky, zda je pád jevem morfologickým nebo syntaktickým, zda překračuje, či nepřekračuje „půdu“ slova.

Stav jazykovědy po „komunikativním obratu“, směřování k procesuálně pojatému, komunikativnímu výkladu gramatiky jazyka nutí k již připomenutému zamyšlení nad „osudem“ jevu zvaného pád. Vyjdeme z východisek, s jejichž pomocí jsme [215]výše charakterizovali klasicky strukturalistická stanoviska k tomuto jazykovému jevu:

1. Zřetel typologický. Je-li jev zvaný pád součástí formačních principů větné struktury, relační informací o postavení daného substantiva ve větné struktuře, pak nic nebrání tomu, aby byl zkoumán i v jazycích bez rozvinuté formální morfologie. Půjde pak o vztah mezi místem substantiva ve strukturním řetězci slov (včetně strukturního souvýskytu s předložkou) a sémantickou, participantskou interpretací, hloubkovým fillmorovským pádem apod. Zdá se však, že při práci s jazyky s rozvinutou formální morfologií substantiva se vnucuje potřeba hledat i za těchto podmínek obecné, hlavní, invariantní atp. významy příslušných tvarů. Je však otázka, zda to je nezbytné, zda to není spíše ohled na strukturalistickou tradici, pro niž tento problém byl problémem klíčovým.

2. Otázka tzv. morfologičnosti, nebo syntaktičnosti pádu. V komunikativně orientovaných, procesuálních představách o gramatice je řešení této otázky zcela nadbytečné. Má nejvýše význam didaktický pro klasickou lingvistickou typologii.

3. Strukturní rámec výkladu pádu. Tímto rámcem je jednoznačně strukturační proces základové větné struktury, jejích variačních prvků v mluveném nebo psaném textu. Pád je tu strukturačně organizačním principem z hlediska podavatele a interpretativně-identifikačním signálem z hlediska příjemce.

4. Zřetel, zda je pád věcí slova, nebo věty. I tato otázka se zdá nadbytečná. V procesuálních, komunikativně orientovaných přístupech již slovo zdaleka není oním absolutním suverénem řeči, a to ani v sémantickém smyslu. Jeho význam je dán aktuálně způsobem užití, v potenciálním smyslu je význam definován jako limita možných užití. Pád slovo nepochybně přesahuje, neboť vše, co činí slovo slovem, je určeno ke konstitutivně-integrativnímu přesahování. Samostatná textotvorná platnost slova je specifickým, nikoli primárním a standardním jevem.

5. Otázka pojetí významu pádu. Jde i v nových podmínkách o závažný problém. Význam „pádového“ formému (především ve smyslu Sgallově, 1967) je dán aktuální referencí v procesu komunikace. Jeho jazykově potenciální hodnota je dána jako limita užití zjištěná na základě komutativních testů chápaných v duchu klasického strukturalismu. Zbývá otázka potenciálního významu takové formy výrazu. Nezdá se účelné řešit, zda jde o význam gramatický či jiný. Klasické prostředky pádového pojmosloví jako celostní význam (Gesamtbedeutung), hlavní význam (Hauptbedeutung), základní význam (Grundbedeutung) měly řešit (a nikdy zcela uspokojivě nevyřešily) právě vztah mezi v nějakém smyslu stabilním, primárním významovým potenciálem a pluralitou platností výrazu v procesu aktuální komunikace. Je zřejmé, že funkční podstatu jevu zvaného pád lze uspokojivě vyložit ve výše uvedeném smyslu (viz s. 213) jako soubor relačních informací o funkci substantiva, který může být s úspěchem vyložen jako integrita vztahu mezi valencí a intencí slovesa, popř. slova s ním transpozičně či slovotvorně sdruženého, a způsobem, jakým se substantivum či jeho funkční ekvivalent do valenčně-intenčního pole zapojuje.[3] Lze se však – možná nad rámec nutnosti – pokusit o stanovení potenciálních sémantických preferencí spjatých s jednotlivými pádovými formémy. Patrně by šlo o hodnoty pojmově nejbližší klasickému celostnímu významu. Má to však smysl pouze v jazycích [216]s rozvinutým jmenným tvaroslovním, je to tedy typologicky vázáno. Vzniká tím jakási rekonstrukce vývojově prafenomenální sémantické struktury základové větné struktury, která může být na pozadí dnešní nesmírné plurality variant základových větných struktur pociťována jako konfigurace gramaticko-sémantických orientátorů distinktivních poměrů v základové větné struktuře. Základní větně-textové struktury lze však v procesuálně-komunikativním smyslu popsat nesporně bez použití termínu pád, bez gramatické či syntaktické kategorie pádu. Naznačený způsob výkladu byl prezentovám v Mluvnici češtiny, 2 (1986) a ve stati Kořenského (1994). S ohledem na to, že Mluvnice češtiny zachovává tradiční gramatické pojmosloví jako výstavbový, kompoziční princip, je tam pojem pád zaveden, ale vyložen ve formě právě stručně reprodukované.

Jestiže je v této stati diskutována – pro někoho asi opět provokativní – otázka „zrušení“ klasického pojmu kategorie pádu v rámci procesuálně-komunikačních gramatik, je snad jasné, že to neznamená „zrušení“ pozornosti zaměřené na principy zapojení substantiva do větné a textové struktury. Naopak: jev zvaný tradičně pád substantiva je třeba velmi důkladně zkoumat (patrně i s využitím možností lingvistického experimentu) z hlediska formačních aktivit podavatele a z hlediska perceptivních, identifikačních procedur příjemce. Funkční relevance pádového tvaru a celého pádového formému je třeba systematicky zkoumat zvlášť v psané a zvlášť v mluvené spontánní komunikaci.

V této stati jsme chtěli na příkladu jednoho gramatického pojmu, jemuž bylo v klasické strukturalistické literatuře věnováno nemálo pozornosti, ilustrovat míru proměn, jimiž lingvistika v tomto století prochází. Podobné úvahy jsou nutné, má-li být gramatické myšlení po komunikativním obratu skutečně konzistentní a má-li postihovat svým procesuálně-komunikativním přístupem všechny dimenze produkce a percepce psané i spontánně mluvené komunikace.

Jestliže jsme do těchto úvah zapojili reference ke klasickým lingvistickým pojmům – Jakobsonovým i jiných –, neznamená to nepochybně nic jiného než to, že jejich místo je pro nás v lingvistické přítomnosti, nikoli v uzavřené lingvistické historii.

 

LITERATURA

 

BĚLIČOVÁ, H.: Sémantická struktura věty a kategorie pádu. Praha 1982.

DEUTSCHBEIN, M.: Bedeutung der Kasus im Indogermanischen. In: Atti del III. Congresso internazionale dei linguisti. Roma 1935.

FILLMORE, CH. J.: The case for case. In: E. Bach – R. T. Harms (ed.), Universals in Linguistic Theory. New York 1968, s. 3–96.

GROOT DE, A. W.: Classification of cases and uses of cases. In: For R. Jakobson. New York 1956.

HAUSENBLAS, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Praha 1958.

HJELMSLEV, L.: La catégorie des cas (1935). 2. vyd. München 1972.

JAKOBSON, R.: Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. TCLP, 6, Praha 1936.

KARCEVSKIJ, S.: Sur la phonologie de la phrase. TCLP, 4, Praha 1931.

KOŘENSKÝ, J.: Komplexní popis výrazové struktury pádu substantiva v češtině. Praha 1972.

KOŘENSKÝ, J.: Zur pragmatischen Orientierung der gegenwärtigen Sprachwissenschaft. In: Text and the Pragmatic Aspects of Language. Linguistica X. Praha 1984, s. 1–21.

[217]KOŘENSKÝ, J.: Morfologické kategorie a procesuálně-komunikační přístup k řeči a jazyku. SaS, 55, 1994, s. 81–89.

KURYŁOWICZ, J.: Le problème du classement des cas. Biuletyn Polskiego towarzyszstwa językoznawczego, 9, 1949.

MIKO, F.: Rod, číslo a pád podstatných mien. Bratislava 1962.

Mluvnice češtiny, 2. Morfologie. Praha 1986.

ORAVEC, J.: Väzba slovies v slovenčine. Bratislava 1967.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

SKALIČKA, V.: Poznámky k teorii pádů. SaS, 12, 1950.

ULIČNÝ, O.: Instrumentál v struktuře české věty (Příspěvek k popisu a metodice výkladu pádového systému v češtině). Praha 1984.

 

R É S U M É

The fall of case or where to place the case in grammar orientated towards communication

The article focuses initially on Jacobson’s approach to the theory of case which was characteristic for the classical period of structuralism. Later on the author presents another way how to solve this problem and this is the way known from generative grammar, particularly the one that has its origin in Czech literature. At the end of the article the author brings out his own way how to interpret this language phenomenon in grammatical descriptions, especially in those inspired by the so-called pragmatic turn in linguistics.


[1] Srov. z našeho hlediska např. Kořenský, 1984. Tam je uvedena i širší literatura, která se touto problematikou zabývá.

[2] Vedle statí v textu uvedených připomeňme především nejstarší práci Sgallovu, 1967, pozdější Běličové, 1982. Pojetí v Mluvnici češtiny, 2 na tuto etapu řešení pádu navazuje, snaží se však v rámci možností daných soustavným gramatickým popisem „připravit půdu“ pro řešení komunikačně orientovaná.

[3] Podrobněji byl v tomto smyslu a v návaznosti na pojetí pádu v Mluvnici češtiny, 2 pád substantiva vyložen ve stati Kořenského, 1994.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 3, pp. 212-217

Previous Miroslav Komárek: Jakobsonův význam pro strukturální historickou fonologii

Next Igor Němec: Lexikální význam ve světle teorie Pražské školy