dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Funkce českého přízvuku

František Trávníček

[Articles]

(pdf)

-

1. Český přízvuk je svou podstatou jev fonetický, sluchový a článkovací, týkající se hlasu. Má pak dvě stránky, výdechovou a tónovou; první záleží v různé síle hlasu při výdechu, druhá v různé výšce hlasu při vyslovování hlásek. Obě tyto stránky jsou v našem přízvuku vždy, ale většinou je na poslech zřetelnější stránka výdechová, a proto říkáme, že je náš přízvuk výdechový.[1]

Do jisté míry náš přízvuk nepřekračuje hranice fonetické oblasti, zůstává jevem čistě fonetickým, vyskytuje se u různých slov za stejných nebo podobných podmínek fonetických, je pouhým doprovodem hláskového skladu slov. Ale v nemalé míře mu připadá úkonná neboli funkční výrazová platnost, t. j. úloha vyjadřovati rozmanité významy, funkce, stránky jazykových projevů.

Všimněme si nejprve přízvuku tónového, jehož výrazová platnost je v jistém rozsahu zcela zřetelná. Připomínám, že mi nejde o podrobný popis dnešního spisovného usu, nýbrž jen o částečný schematický obraz.

 

A. PŘÍZVUK TÓNOVÝ.

2. Rozdíly ve výšce hlasu jsou většinou velmi malé a souběžné s rozdíly v síle hlasu, t. j. při silnějším hlase je hlas vyšší, při slabším hlase pak hlas nižší. Dále pak je náš slabičný přízvuk převážnou většinou rovný, t. j. výška hlasu je při výslovnosti téže slabiky stejná, hlas neklesá ani nestoupá, aspoň ne zřetelně. Tyto dvě okolnosti jsou příčinou připomenuté sluchové převahy přízvuku výdechového. Tónový přízvuk je tu zastírán přízvukem výdechovým.

Z toho plyne, že při rovnosti slabičné intonace a při souběžnosti s přízvukem výdechovým nemůže míti tónový přízvuk žádnou výrazovou funkci, nemůže býti významotvorný. A že může býti úkonný (funkční) jen tehdy, je-li sluchově zřetelný, jestliže si uvědomujeme rozdíly ve výšce hlasu; tu pak pozorujeme, že je výrazově úkonný skoro veskrze.

3. Je tomu tak předně při nerovnosti slabičné intonace. Vyslovíme-li při údivu, v překvapení tázací co, tón samohlásky o stoupá, někdy pak ještě mírně klesá. Tato stoupavá nebo stoupavě klesavá intonace je znakem, výrazovým prostředkem důrazu (viz sub 23), citového, náladového zaujetí mluvčího. Podobně vyslovujeme v údivu, v překvapení samohlásky e, a tázacího ale a tak. Při nepříjemném překvapení, při zklamání má a příslovce tak intonaci sestupnou, hlas při jeho výslovnosti klesá, snižuje se. Vidíme, že je různost v intonační nerovnosti výrazovým prostředkem různého citového zaujetí mluvčího.

Nerovné krátké samohlásky se zpravidla více nebo méně prodlužují, poněvadž by při jejich krátkosti nerovná intonace nebyla dosti zřetelná. V písmě se nerovná intonace samohlásky a její délka označuje někdy čárkou a opakováním písmena. Srov. na př. u Fr. Šrámka tááák?

[18]4. Významotvorný je tónový přízvuk tehdy, vyslovíme-li celá slova, celé výrazy nebo věty hlubším tónem než obvykle. Na př.:

Tyto jevy, bohužel ne ojedinělé, jsou velmi smutné.

A. Půjdeš tam? B. Ne!

Jako sub 2. je zde snížený tón výrazem citového zaujetí mluvčího, v prvním případě vážnosti, starostlivosti, v druhém rozhodnosti, rozhorlení.

5. Nejčastěji má tónový přízvuk úlohu významotvornou tehdy, jsou-li mezi slabikami téhož slova větší tónové rozdíly než jindy nebo vyslovuje-li se jednoslabičné slovo výše nebo níže než jindy.

Tak ve zvolání má dvojslabičný vokativ tónovou podobu  nebo , na př. Karle! Tónové, hlasové rozpětí mezi oběma slabikami je zde větší než jindy, na př. ve větě Karel (píše). Kromě toho je v první podobě nesouhlas mezi stránkou výdechovou a tónovou: druhá slabika má vyšší tón než první, ač je výdechově slabší. Tónový přízvuk má tu funkci upozorňovací, sdělnou, vyplývající však z citového zaujetí, ze vzrušení mluvčího.

Trojslabičné slovo, na př. Toníčku!, má intonační podobu  nebo  nebo řidčeji . Jindy, na př. ve větě Toníčka (jsem neviděl), má první slabika tón nejvyšší, ale tónové intervaly mezi jednotlivými slabikami jsou velmi malé, sluchově skoro neznatelné. Zvláštní intonační schéma při zvolání je zase úkonné, je výrazovým prostředkem upozorňovacím. V druhém případě je postupně sestupná intonace nadto výrazem rozhořčení, rozhorlení.

Pozdravy dobrý den! a dobrou noc! mají zhusta intonaci oznamovacích vět před ukončenou přestávkou; viz dále sub 8. Ale vyslovují se též v podobě , t. j. se značným zvýšením hlasu v druhé slabice. Tato výslovnost vyjadřuje jistou dobromyslnost, důvěrnost, přívětivost, je výrazem jistého citového zaujetí mluvící osoby.

V upozorňovací funkci jsou nezřídka intonační podoby nahodilé a individuální. Tak na př. prodavač na nádraží volá čerstvá voda! buď v podobě  nebo .

6. Proti nenáladové oznamovací větě babička už jede vyslovujeme v náladové, zvolací větě babička už jede! koncové slovo jede v podobě , t. j. mezi oběma slabikami je značný tónový rozdíl a celé slovo má vyšší tón než ostatek věty. Nebo se vysloví babička v podobě , t. j. s intonací postupně klesavou a se zřetelnými intervaly mezi jednotlivými slabikami. Tato zvláštní intonace je výrazem citového vzrušení mluvčího, jeho radosti.

Jindy vyjadřuje intonace jiné citové zaujetí, na př. podiv nad mnohostí něčeho; tak ve větě to prší!

7. Svou zvláštní intonaci mají otázky. V kdo to byl? vyslovuje se koncové slovo s tónem zřetelně vyšším než kdo, ač mají obě slova stejný přízvuk výdechový, zvaný hlavní. Dvojslabičné koncové slovo má intonační podobu , na př. (kdo to) přišel?, t. j. jeho první slabika je nejvyšší z celé věty, druhá pod tónovou hladinou ostatku věty a interval mezi nimi je značný. Trojslabičné slovo má schéma , na př. (kdy tam) půjdete? Intonace tu nemá platnost citovou jako v předcházejících případech, nýbrž je znakem obsahu věty, jejího tázacího rázu.

Je velmi příznačné, že je v otázkách zjišťovacích většinou jiný intonační typ než v doplňovacích. Dvojslabičné koncové slovo má podobu , na př. (půjdeš) [19]domů?, tedy zcela opačnou proti otázkám doplňovacím. Trojslabičné slovo zní , na př. (vy tam) půjdete?, zase opačně proti otázce doplňovací. Intonací rozlišujeme tedy dva základní typy otázek. Jen jednoslabičné slovo má zvýšený tón jako v otázce doplňovací: (tys tam) byl? Opačná intonace, totiž snížení tónu pod úroveň ostatku věty, není dobře možná, protože by pak chyběl charakteristický znak otázky, nadměrné zvýšení tónu v jedné slabice.

Jinou intonací než právě připomenutou vyjadřujeme vedle tázacího rázu věty ještě citové zaujetí mluvčího. Tak v otázce ty tam půjdeš? s odstínem podivu, překvapení má koncové slovo půjdeš podobu  a je celé nad tónovou úrovní ostatku věty. V necitové otázce by naše slovo znělo . Trojslabičné slovo, na př. v citové otázce vy o tom nevíte?, má podobu .

Osobitou intonaci mají otázky rozlučovací. Částice či se vyslovuje velmi vysoko, nejvýše z celé věty, koncové slovo je značně níž, a je-li nejméně dvojslabičné, má intonaci nejčastěji postupně klesavou (); na př.: půjdeš či ne?; dnes či zítra?; půjdeš či nepůjdeš?

8. Jinou funkci než ve všech předcházejících případech má intonace před přestávkou v řeči; je výrazovým prostředkem výdechového členění řeči. Rozlišuje se intonačně přestávka ukončená, označovaná v písmě tečkou, středníkem nebo dvojtečkou, a neukončená, označovaná čárkou nebo pomlčkou. Říkává se, že v prvním případě „hlasem klesáme“, v druhém „hlas zvyšujeme“. Není to přesné, ale na tom zde nezáleží. Jde o rozdíl zcela běžný a také dobře patrný. Srov. na př. tónový přízvuk slova Karel ve větách to je Karel a Karel, král český, založil universitu.

 

B. PŘÍZVUK VÝDECHOVÝ.

9. Obecně se uznávají tři stupně výdechové, nejsilnější, zvaný přízvuk hlavní, slabší, zvaný přízvuk vedlejší, a nejslabší, zvaný nepřízvučnost. Úkonný význam výdechového přízvuku může záležeti jednak v odstupňování výdechové síly. Sem náleží hlavně zesílení hlavního přízvuku při důrazu, jak uvidíme dále. Vedle toho je však důležité též seskupení, pořad oněch tří výdechových stupňů, zejména místo hlavního přízvuku, nezřídka též přízvuku vedlejšího. Zájmeno tomu má v osamoceném postavení na slabice to- hlavní přízvuk, jeho slabika -mu je nepřízvučná, avšak ve větě já tomu nevěřím je nepřízvučné i to-, hlavní přízvuk zaniká. Čtyrslabičné slovo dovolená mívá v pomalejší výslovnosti vedlejší přízvuk na slabice 3., řidčeji na 4., složenina národopis mívá však vedlejší přízvuk jen na slabice 4., staročeský pak jen na slabice 3.

Případy sem hledící rozpadají se na dvě základní skupiny: na případy s výslovností klidnou, nedůrazovou a s výslovností důrazovou.

a) Výslovnost nedůrazová.

10. Tu je třeba zase rozlišovati přízvuk slov osamocených (v osamoceném postavení) a přízvuk ve skupení slov, ať větném nebo nevětném, na př. můj přítel, dnes večer, to nejde…

[20]Často se rozlišuje přízvuk slovní a větný. Podle Ertla[2] je slovní ten přízvuk, „kterým v slově některá slabika vyniká nad ostatní slabiky téhož slova,“ a větný ten, „kterým ve větě přízvučná slabika některého slova vyniká nad přízvučné slabiky ostatních slov téže věty.“ To je však přílišné zúžení těchto názvů, neodpovídající plnosti a rozmanitosti přízvukových jevů. Při slovním přízvuku nejde jen o to, co praví Ertl, nýbrž často o zjištění přízvukového stavu celého slova, o určení přízvuku hlavního, vedlejšího i nepřízvučnosti. To pak, co má Ertl na mysli mluvě o přízvuku větném, je jen zesílený hlavní přízvuk při důrazu. Ale při důrazu se měnívá i místo přízvuku vedlejšího a následující slovo ztrácívá hlavní přízvuk. Dále pak jsou věty též nedůrazné, kde nastávají rozmanité přízvukové změny, a k těm je třeba také přihlížeti.

Ani když se chápe slovní a větný přízvuk ve smyslu plném, nevyhovuje dobře tato dvojitost. Jazyková fakta zřetelně ukazují, že záleží na tom, stojí-li slovo samo či je-li ve skupení se slovy jinými, ať už má slovo samo nebo skupení slov platnost větnou nebo nemá. Na př. osamocené slovo Karel má hlavní přízvuk, kdežto ve spojení Karel Čtvrtý je předklonné k přívlastku, má na 1. slabice jen přízvuk vedlejší. A slovo Karel má stejný výdechový přízvuk jako součást věty „Karel založil universitu“, i jako samostatná jmenná věta, na př. jako odpověď na otázku „kdo založil universitu“. Rozdíl je v přízvuku tónovém a má příčinu v tom, že se Karel v prvním případě vyslovuje spojitě s ostatkem věty, v druhém pak je před ukončenou přestávkou.

Osamocená slova.

11. Jde o slova stojící po přestávce a před přestávkou, ať ukončenou nebo neukončenou.

V tomto postavení má každé slovo hlavní přízvuk na 1. slabice[3]; tento stálý, neměnný přízvuk nemůže míti žádnou výrazovou funkci, je to jev čistě fonetický, sluchový a článkovací. Jen přízvuk volný a pohyblivý může býti a bývá úkonný; sr. na př. rus. |plaču = pláči — pla|ču = platím; |berega = břehu (gen. sing). — bere|ga = břehy (nom., ak. plur.).

12. I vedlejší přízvuk[4] je většinou nefonologický, čistě fonetický; vyskytuje se v slovech nejméně trojslabičných, a to nejdříve na 3. slabice od začátku slova. Slova nejméně pětislabičná mívají ještě další vedlejší přízvuk. Nikdy není vedlejší přízvuk hned za přízvukem hlavním a mezi dvěma vedlejšími přízvuky je vždy aspoň jedna slabika nepřízvučná. To přispívá ke značně pravidelné, plynulé výdechové, dynamické rytmičnosti našeho jazyka. Nefonologická povaha vedlejšího přízvuku je dobře patrná z té okolnosti, že i totéž slovo mívá vedlejší přízvuk nebo nemívá a že jej může míti buď na slabice té neb oné. Trojslabičná a čtyrslabičná slova jsou v rychlejší výslovnosti bez vedlejšího přízvuku, v pomalejší mají trojslabičná vedlejší přízvuk na slabice 3., čtyrslabičná buď na 3. nebo řidčeji na 4.; např.: |učitel, |dovo|lená|| |dovole|. Vedlejší přízvuk je tu závislý na tempu řeči, tedy na činiteli článkovacím, fysiologickém.

13. V omezené míře je však vedlejší přízvuk přece jen úkonný. Složená slova nejméně pětislabičná s první částí nejméně dvojslabičnou mají vedlejší přízvuk vždy na 1. slabice druhé části; na př.: |jiho-|moravský, |šesti-|násobný, |červeno-|bílý, |desatero-|násobný… V složeninách čtyrslabičných vedlejší přízvuk nebývá — viz výše —, ale je-li, jen na začátku druhé části: |staro-|dávný, |tmavo-|modrý…, nikoli |starodáv|ný, |životo-|pis, |národo-|pis…, nikoli |živo|topis…

Vedlejší přízvuk na začátku druhé části složenin má úkon mluvnický, vyznačuje [21]složeniny proti slovům nesloženým. Složeniny s 1. částí jednoslabičnou však se chovají jako slova nesložená. Tak čtyrslabičné |po-jedeme nemá vedlejší přízvuk na slabice 2., nýbrž buď na 3. nebo na 4.; |za-chovávati má vedlejší přízvuk na slabice 3. (-vá-) a v pomalejší výslovnosti ještě další vedlejší přízvuk na slabice poslední (-ti). Úkonnost vedlejšího přízvuku je tu omezena principem fonetickým, tím, že vedlejší přízvuk nemůže býti hned za přízvukem hlavním. Také připomenutá okolnost, že čtyrslabičné složeniny s první částí delší než jednoslabičnou nemívají v rychlejší výslovnosti vedlejší přízvuk vůbec, znamená omezení úkonné platnosti vedlejšího přízvuku, neboť tyto složeniny se v tom shodují se slovy nesloženými. A totéž platí o složeninách trojslabičných typu rodo-kmen, vodo-jem, které rovněž vůbec nemívají vedlejší přízvuk.

Skupení slov.

14. Ve skupení slov přízvuk slov osamocených menším dílem zůstává, větším dílem se mění. Máme-li na mysli tři základní stupně výdechového přízvuku, jde ve skupení slov proti postavení osamocenému hlavně o ztrátu přízvuku hlavního nebo vedlejšího, zřídka o zesílení přízvuku vedlejšího. Tak na př. osamocené to má hlavní přízvuk, ten si podržuje ve větě |to je |pes, ale ztrácí jej ve větě |je to |pes. Trojslabičné slovo učitel mívá v osamocené poloze vedlejší přízvuk na slabice 3., ve větě |učitel |učí, před slovem s hlavním přízvukem, však jej nemá nikdy. V slovese vykládati se ve větě vykládali mi to podržuje vedlejší přízvuk na slabice -da- a při pomalejší výslovnosti se zesiluje, takže se blíží přízvuku hlavnímu.

Přehlédneme-li přízvukové poměry ve skupení slov podrobněji a srovnáme s přízvukem v postavení osamoceném, docházíme k poznání, že je přízvuk ve skupení slov značně rozmanitější, pestřejší a složitější než u slov osamocených. Pozornosti zasluhují zejména ty případy, kdy se několik slov sdružuje v přízvukovou jednotku mající jeden hlavní přízvuk, jeden přízvukový vrchol. S tím pak souvisí ztráta hlavního přízvuku slov okolních. Na př. ve větě |nechce se mi má hlavní přízvuk sloveso nechce, zájmena se a mi jsou bez hlavního přízvuku; ve výraze můj |otec má hlavní přízvuk podstatné jméno, nikoli též přívlastek. V prvním případě je hlavní přízvuk na začátku slovního skupení, jde o přízvukovou jednotku začátkovou, v druhém uprostřed, je to přízvuková jednotka středová. V jednotce začátkové nemají hlavní přízvuk slova za slovem s hlavním přízvukem, přiklánějí se k němu, jsou k němu příklonná, v jednotce středové je bez hlavního přízvuku slovo před hlavním přízvukem, předklání se k němu, je k němu předklonné. Podle toho mluvíme o přízvukových jednotkách příklonných a předklonných; druhé jsou jen dvojslovné, první mohou býti i víceslovné. Příklonné slovo mívá různý počet slabik, sr. na př. |ve dne, |do školy, |do divadla, |do nebezpečí…, předklonná však jsou jen slova jednoslabičná a dvojslabičná. Příklonných slov může býti několik, předklonné je však jen slovo jedno. Předklonné slovo má na 1. slabice přízvuk rovnající se asi vedlejšímu, příklonné slovo pak je buď nepřízvučné nebo má vedlejší přízvuk (|nechci to, |líbí |se mi || |líbí se mi).

15. Naskýtá se otázka, co je z těchto a jiných jevů čistě fonetického a co výrazově úkonného, co má nějakou výrazovou, vyjadřovací úlohu.

[22]Nepochybně čistě fonetický základ má výše připomenutá okolnost, že trojslabičná slova nemají před slovem s hlavním přízvukem vedlejší přízvuk na slabice poslední (|učitel |učí). A to platí také o slovech delších. Vedlejší přízvuk přímo před hlavním porušoval by plynulou rytmičnost, o které jsem se zmínil výše. Vedlejší přízvuk bývá před hlavním jen v předklonných jednotkách (můj |otec), ty jsou však pouze v postavení po přestávce, nikoli v plynulé výslovnosti po jiném slově. Proto se nezačátková předklonná jednotka v plynulé výslovnosti ruší, její první slovo je nepřízvučné a přiklání se k slovu předcházejícímu; sr. můj |otec || |přišel můj |otec; viz dále sub 20.

Fonetické povahy je též zesílení vedlejšího přízvuku slova, které má hlavní přízvuk; sr. výše vykládali mi to. Jím odstraňujeme výslovnost příliš dlouhé řady slabik za hlavním přízvukem, která by nehověla plynulé rytmičnosti přízvukové. Touto rytmičností si vysvětlíme také tu okolnost, že slova trojslabičná a delší nejsou předklonná, nýbrž mají hlavní přízvuk; na př. |našeho |přítele proti mého |přítele, můj |přítel. Tři slabiky nebo i více bez hlavního přízvuku před následujícím přízvukem byly by rytmicky rušivé, přízvukový vrchol by byl příliš vzdálen od začátku slovního skupení.

Fonetickou povahu prozrazuje ta okolnost, že jednoslabičné slovo nemá zpravidla hlavní přízvuk před slovem s hlavním přízvukem, nýbrž je v začátkovém postavení předklonné, v středovém pak příklonné: ten |den, můj |přítel, dnes |nepřijdu…; to je můj |přítel, řekni, že dnes |nepřijdu. Dva hlavní přízvuky hned za sebou odporovaly by principu rovnoměrné rytmičnosti.

Tam, kde má jednoslabičné slovo hlavní přízvuk z příčiny výrazově úkonné, vyhýbáme se srážce dvou hlavních přízvuku kratičkou přestávkou za jednoslabičným slovem. Na př.: ten |žák - |čte [ve spojení ten žák žák hlavní přízvuk jako druhý člen významové jednotky — viz sub 14 — a čte jako nejdůležitější slovo ve větě — viz sub 18].

Do fonetické oblasti náleží ten jev, že začátková jednoslabičná a dvojslabičná slova před stálými příklonkami (viz sub 16) mají vždy hlavní přízvuk: |zdá se mi; |to ti nepatří, |řekni mi, |vezmi si… Hlavní přízvuk začátkových slov je nutnou oporou příklonek; středové slovo se tu doplňuje se začátkovým na přízvukovou jednotku chovající se jako jednotlivé slovo (|zdá se mi = |učitel, |to ti = |učí…).

16. Výrazová funkce výdechového přízvuku vynikne zřetelně, srovnáváme-li pozorně hojné případy, kde mají táž slova různý přízvuk nebo i různá slova za zdánlivě stejných podmínek. Osvětlím to v podstatě hlavně na slovech jednoslabičných, kde jsou přízvukové poměry nejpestřejší.

Jednoslabičné zájmenné tvary mi, ti, si, mu, mě, tě, se, ho, příslovce prý, částice -li, opisové (pomocné) tvary přítomné jsem, jsi… (dal jsem…), bych, bys, by a dvojslabičné bychom, byste (dal bych…) nemají většinou hlavní přízvuk, jsou zpravidla příklonné, neboli jsou to stálé příklonky. Nestávají proto po přestávce na začátku věty nebo výrazu. Neříkáme: jsem ti to dal, se mi zdá…

Hlavní přízvuk mívají tato slova hlavně v těchto případech: |se je zvratné zájmeno; |zájmeno |se, dativ |mi… Tu však nemají svou vlastní platnost mluvnickou, jsou zpodstatnělá a chovají se jako jiná slova jednoslabičná.

Stálá příklonnost zdá se jevem čistě fonetickým, ale srovnání s ostatními jednoslabičnými slovy ukazuje, že jde o jev úkonný. Ostatní jednoslabičná slova jsou též [23]příklonná, ale mohou mívati hlavní přízvuk, stávati po přestávce, jsou to příklonky nestálé. Na př.: |to je |pes || |je to |pes (|to || příklonné to); |dnes je |středa || |je dnes |středa? Tu vidíme, že jsou příklonná tehdy, jsou-li ve větě málo důležitá a mají hlavní přízvuk, jsou-li ve větě důležitá; sr. dále sub 17. Z toho lze tuším s právem vyvozovati, že slova mi, ti… jsou stálými příklonkami pro svou malou důležitost ve větě, že je nedostatek hlavního přízvuku znakem jejich obsahové nedůsažnosti. Jde tedy o jev výrazově úkonný, nikoli čistě fonetický.

17. Ostatní jednoslabičná slova jsou příklonky nestálé; viz výše sub 16. Hlavní přízvuk má u nich proti vedlejšímu a nepřízvučnosti tu úlohu, že vyznačuje slova ve větě obsahově důležitá.[5] Srovnejme přízvukově tyto dvě věty: dítě |spí || |dítě spí |dobře. Jednoslabičné sloveso spí má v 1. větě hlavní přízvuk, v 2. je příklonné. Táž přízvuková dvojitost je u slov nic, je a psát v těchto větách: nevím |nic || |nevím nic |nového; co |je? (= co se děje, stalo…?) || |co je |nového?; chci |psát || |chci psát |dopis. Ve větě „dítě spí“ je sloveso obsahově nejdůležitější, proto stojí podle slovosledových zákonů na konci a proto má hlavní přízvuk. Ve větě „dítě spí dobře“ má největší obsahovou důležitost příslovce dobře a proto má koncovou polohu ono; sloveso je méně důležité a proto příklonné k začátkovému slovu dítě.

Ve větě dítě |spí je dítě předklonné ke spí, avšak ve větě |dítě spí |dobře má hlavní přízvuk jako opora nepřízvučného spí. Tato změna má tedy příčinu fonetickou, čistě přízvukovou, nikoli funkční. Fonetický činitel vystupuje souběžně s činiteli úkonovými.

Že je zde závislý hlavní přízvuk jednoslabičného slova na jeho větné důležitosti, že je jejím znakem, výrazem, vyplývá z té okolnosti, že jsou koncová slova méně důležitá než předcházející příklonná. Hledí sem zejména spojení |tu máš, při onikání |tu má. Upozorňovací a vybízecí význam „hle, na“, který toto spojení má, je zde vyjádřen vlastně slovem tu povahy citoslovečné. Slovesa máš a jsou tu jen v platnosti formálně mluvnické, dávají citoslovci tu podobu určitého slovesa, vyjadřují mluvnickou osobu a číslo, jsou to slovesa opisová, nikoli významová, jako budu, jsem v opsaných tvarech budu psáti, psal jsem. Jiné případy, kde je koncové slovo málo důležité a tedy příklonné, jsou na př. tyto: |nejde to; |nevím už, jak to bylo; |bojím se vás; |nechoď tam; |neznám jej.

A svědčí tomu i to, že jednoslabičné slovo má hlavní přízvuk též v poloze nekoncové, středové, je-li ve větě obsahově důležité. U Neumanna čteme: |máš-li |chuť |ovšem.[6] Mohl by býti také tento slovosled: |máš-li ovšem |chuť. Substantivum chuť je ve větě obsahově nejdůležitější, proto stojí na konci věty, má hlavní přízvuk a ten si podržuje i tehdy, má-li postavení středové. Avšak ve větě |mám chuť |na maso je chuť příklonné, protože je nejdůležitější člen věty předložkový výraz na maso.

Podobně u Máchy: to, co se |nic nazývá (s jiným pořádkem: to, co se nazývá |nic) || |to nic |není, |to nic |neznamená (nic je méně důležité než není a neznamená).

Nebo: kdes |byl tak |dlouho? (|| kdes tak dlouho |byl?); u L. Beny: srdce se jí roztlouklo, div jí |hruď nerozmlátilo (|| div jí nerozmlátilo |hruď); u Neumanna: kolik jich tu |máš dnes? (|| kolik jich tu dnes |máš?).

[24]18. Srovnejme přízvukově tyto dvě věty skládající se z týchž slov: |šli dva |dni || dva |dni |šli. Jsou tu začátková slova šli a dva přízvukově nestejná: šli má hlavní přízvuk, dva je předklonné ke dni. Větná poloha není příčinou této přízvukové různosti, neboť je stejná, začátková. Všimneme-li si významového vztahu těchto začátkových slov k středovým, vidíme, že dva tvoří s dni těsnou významovou jednotku, rozvitý příslovečný výraz, kdežto šli s dva takovou významovou jednotku netvoří. Tento nestejný významový vztah je beze vší pochyby příčinou přízvukové různosti.

Jednoslabičné slovo tvořící těsnou významovou jednotku se slovem následujícím je předklonné a druhý člen jednotky má hlavní přízvuk: dva |dni, ten |den, zlý |pes, hned |teď, lov |ryb, mám |hlad… Druhé slovo může býti jakkoli dlouhé: ten |člověk, strýc |Karel, on |přijde, až |odpoledne, pět |jednotek, stroj |na mlácení (předložkový výraz |na mlácení se chová jako slovo jednotlivé), máš |poslouchat… Jsou to přízvukové jednotky, a to předklonné; srov. výše sub 14.

Spojení |tu máš je také těsná významová jednotka, ale nikoli předklonná, nýbrž příklonná. Viděli jsme výše sub 17, že je to jednotka významově sestupná, neboť první slovo je důležitější než druhé. Předklonné jednotky typu dva |dni jsou významově buď rovné, t. j. jejich obě slova jsou významově stejně důležitá, nebo vzestupné, t. j. jejich druhé slovo je důležitější.

Jedním hlavním přízvukem, jedním přízvukovým vrcholem spojují se tedy v proudu řeči slova tvořící dvojslovnou významovou jednotku a různou polohou hlavního přízvuku rozlišují se jednotky významově různé. To je hlavní a velice důležitý úkonný princip přízvukový. Princip uvedený sub 17 týče se důležitosti slova vzhledem k celé větě, tento pak významového vztahu dvou slov sousedních.

V dvojslovných osamocených spojeních typu |tu máš, je |středa, která mají větnou platnost, oba principy se doplňují a prolínají, působí společně; přízvuk oněch spojení lze často vykládati tak i onak.

19. Úkonnou platností hlavního přízvuku právě připomenutou vysvětlíme si zejména to, proč je totéž jednoslabičné začátkové slovo jednou předklonné, jindy má hlavní přízvuk. Na př.:

to |dítě |má hlad [to je první část významové jednotky[7]] || |to mě těší [to mě není významová jednotka]; podobně:

strýc |Jan | už zemřel || |strýc už zemřel; dnes |večer | zas přijdu || |dnes zas přijdu; co |peněz | to stálo! || |co to stálo peněz!; co |chce | zde? || |co zde chce? (Olbracht); co |je | ti? || |co ti je?

Je třeba míti na paměti, že ani dvě stejná slova netvoří vždy významovou jednotku a že mají proto různý přízvuk. Slova on |spí jsou významovou jednotkou sama o sobě, ale nikoli ve větě |on spí |dobře; tu tvoří významovou jednotku slova spí dobře. Věta kdo |to? je významová jednotka, ale ve větě |kdo to je? slova kdo to významovou jednotkou nejsou.

A vysvětlíme si, proč jsou i různá začátková slova jednoslabičná dílem předklonná, dílem mají hlavní přízvuk:

to |všecko | nic není; sto |korun | to stojí; dnes |večer | nepřijdu atp. ||
|nic to není; |on ještě nepřijel; |dnes bude pěkně…

[25]20. Předklonné může býti jen slovo začátkové, stojící po přestávce, a proto se 1. člen významové jednotky stává příklonným, octne-li se jednotka v postavení středovém nebo koncovém. Na př.:

|otec | dnes |večer | odejel; |co | ten |člověk | dělá?; |všichni | ti |lidé | tam dole (Mahen);

|šli | dva |dni; |vzal si | kus |chleba; |stojí to | pět |set; |přijde | |zítra.

Změna předklonnosti v příklonnost je následek činitele fonetického, ale hlavní přízvuk druhého členu přízvukové jednotky zůstává, jako když má jednotka postavení začátkové. Je-li druhým členem významové jednotky slovo jednoslabičné, liší se hlavním přízvukem od jiných slov jednoslabičných, která jsou příklonná, nejsou-li ve větě důležitá (viz sub 17) nebo jsou-li prvním členem významové jednotky. Na př.:

strýc |Jan | už |zemřel [Jan je 2. slovo významové jednotky strýc Jan, už je 1. slovo významové jednotky už zemřel]; váš |syn | je |nemocen?; dva |dni | to |trvalo; co |chce | ten |člověk?; náš |kraj | je |hornatý.

21. Hlavní přízvuk mají důležitá slova i ve významových spojeních trojslovných, jako ten váš syn, pět set let, tu a tam a pod.

Ve významových jednotkách prvního typu má slovo syn hlavní přízvuk, protože je to jádro celého spojení, jeho základní část. Zájmeno váš tvoří s ním dvojslovnou významovou jednotku a bylo by v osamocené (nebo začátkové) poloze předklonné: váš |syn. Protože však má polohu středovou, je příklonné a ten musí dostati hlavní přízvuk jako jeho přízvuková opora: |ten váš |syn. Přízvuk této trojslovné jednotky je tedy výslednicí principu funkčního a fonetického. Podobně: |náš strýc |Jan; |už hned |teď. Jde tedy o významové jednotky dvojvrcholové, s dvěma hlavními přízvuky.

Podobně je tomu ve spojeních |pět set |let, |dvě stě |mil. Dvojslovná jednotka je sto |let, další určení pět a z toho změnou mluvnické vazby pět set let. Obdobně: sto |mil — |dvě stě |mil.

V jednotkách typu |syn mé |sestry je základní člen syn, proto má hlavní přízvuk; mé |sestry byla by samo o sobě předklonná jednotka, ve spojení se |syn se stane příklonným. Podobně |část té |práce, |tvář té |ženy.

Spojení |tu a |tam se skládá ze dvou základních částí tu, tam, obě mají proto hlavní přízvuk a spojka je příklonná. Podobně |sem a |tam, |sám a |sám, |den co |den, |rok co |rok…

Tento významový princip vyniká zřetelně v delší větné souvislosti a při srovnání se slovy týmiž nebo jinými, která nejsou základní částí trojslovné jednotky a jsou příklonná. Na př.:

|je to |část mé |knihovny || |je to část |knihovny [část je 1. člen dvojslovné významové jednotky a proto je v plynulé výslovnosti příklonné];

|protože |tvář té |ženy tě zadržela (Neumann) || |protože tvář |nevidím;

kde |tu a |tam |jídali (tamt.) || |kde tu |bydlí X Y? [před příklonným tu má začátkové kde hlavní přízvuk];

zase |sám a |sám (Mahen) || |zase sám |odešel;

jíti |krok co |krok || |jíti krok |dozadu.

Ta slova, která mají v trojslovných jednotkách začátkových hlavní přízvuk jen z příčin fonetických, viz výše ten ve spojení |ten váš |syn, v poloze nezačátkové jej často míti nemusí, jsou příklonná. Na př. |co ten váš |syn? Nebo náš v jednotce |náš strýc |Jan: |kde náš strýc |Jan bydlí?

[26]22. Hlavní přízvuk mají jednoslabičná slova též v dvojslovných významových jednotkách, jejichž první člen je trojslabičný nebo delší a má hlavní přízvuk, protože slova nejméně trojslabičná nemohou býti předklonná. Na př.: |stoletý |dub, |prastarý |tvar, |devadesát |let, |bramborová |nať… Tím vznikají významové jednotky dvojvrcholové, s dvěma hlavními přízvuky.

 

b) Výslovnost důrazová.

23. Jde o ni v takových případech, kdy mluvčí vyjadřuje jazykovým projevem mimo věcný, pojmový obsah ještě nějaký svůj citový nebo vzruchový (emoční) vztah k němu, jako podiv, překvapení, radost, mrzení, rozhořčení, nespokojenost, obavu, soucit, souhlas, nesouhlas a pod. Proti přízvuku obsahovému v případech a) běží zde o přízvuk subjektivní, se stanoviska mluvčího.

Někdy vzruchový základ důrazu ustupuje do pozadí. Tak je tomu tehdy, když něco vytýkáme, klademe na to zvláštní váhu; na př. popíráme-li větu „dnes je úterý“ větou „dnes je středa“ a vyslovíme slovo středa zesíleným hlasem. Vytýkáme zde slovo středa, stavíme je do protivy k úterý. Jde tu v podstatě o vzrušení mluvčího způsobené větou „dnes je úterý“, jejím slovem úterý, o nesouhlas mluvčího s větou „dnes je úterý“, vyjádřený zesílením hlasu ve větě „dnes je středa“. Převládá zde úkol vytýkací, upozorňovací, tedy sdělný vzhledem k posluchači. Často se důrazem rozumí jen takovéto vytýkání slov, ale je to přízvuk svou podstatou subjektivní jako všecky ostatní. Podle potřeby lze jej nazývati důrazem vytýkavým, v ostatních případech pak lze mluviti o důrazu citovém.

Důraz se týče buď jednoho slova — sr. výše větu „dnes je středa“ — nebo celé věty, na př. volají-li děti radostně „babička už jde!“. Podle toho lze rozeznávati důraz slovní a větný.

Důraz jako významová, funkční kategorie vyjadřuje se rozmanitými jazykovými prostředky, hláskovým skladem, výběrem slov, tvarů, syntaktických útvarů, slovosledem a přízvukem.[8] Tak na př. klademe důrazná slova nejčastěji na začátek nebo na konec věty: to se může stát jen mně; on to byl.

Přízvuk je důležitým výrazovým prostředkem důrazu, a to předně po stránce tónové, jak jsme viděli výše sub 3—8. Vedle ní se pozorují při důrazu také výdechové poměry jiné než mimo důraz a mají tedy rovněž vyjadřovací úkol. Na př. ve zvolání Karle!, majícím tónovou podobu obr, vyslovuje se 1. slabika silněji než jindy. Ale výdechová stránka je tu sluchově zastiňována stránkou tónovou, která zřetelně převládá, a proto není třeba podrobněji se s ní obírati. Pozornosti zasluhují ty případy, kdy převládá stránka výdechová. V nich pak má výdechový přízvuk výrazovou úlohu skoro veskrze.

24. Slovní důraz se projevuje výdechově předně zesílením hlasu při výslovnosti celého slova, zřetelným zejména v slabice s hlavním přízvukem; proto se říkává, že slovní důraz záleží v zesílení hlavního přízvuku. Toto zesílení je nestejné u různých mluvčích a také u téhož mluvčího podle stupně citového a vzruchového zaujetí. Je zhusta různé i podle povahy důrazu samého. Zřetelné bývá hlavně při důrazu vytýkavém: vrací se, neboť se vrátiti musí (Mahen); jen ta, jen ta by do toho viděla (F. X. Svoboda); jen z postele ho nepouštějte (V. Mrštík). A zejména tehdy, má-li důrazné slovo polohu středovou: oh, já bych celý den tancovala (Erben); [27]tomu ovšem babička i děti učila (Němcová). Příčina je ta, že v středové poloze stávají mimo důraz slova zpravidla ne zvlášť důležitá; octnou-li se v ní slova důrazná, je třeba zřetelně vyznačiti jejich důležitost výdechovým přízvukem, jeho zesílením, neboť přízvuk je jediným výrazovým prostředkem důrazu. Naopak na konci věty stávají mimo důraz valnou většinou slova obsahově nejdůležitější (byl jednou jeden král a ten král měl tři dcery), takže jsou-li důrazná, zaujímají už postavení ve větě nejdůležitější. Přízvuk je druhým výrazovým prostředkem důrazu a nemusí proto býti tak silný.

25. Každé důrazné slovo má více nebo méně zesílený hlavní přízvuk, nejen to, které by mělo normální hlavní přízvuk mimo důraz, nýbrž i to, které by mělo přízvuk vedlejší nebo by bylo nepřízvučné. Na př.:

[mimo důraz] dnes je |středa a máme tedy schůzku || [s důrazem]: dnes je |středa, ne úterý;

zas |prší || |zas prší; |to je má |kniha || |to je | kniha.

V druhém a třetím případě je výrazovým prostředkem důrazu změna vedlejšího přízvuku a nepřízvučnosti v přízvuk hlavní. Je to změna pronikavá, výrazná a proto nemusí býti výdechové zesílení nijak zvlášť značné; často stačí výdech normální.

26. V důrazu se mnohdy mění slovosled běžný mimo důraz. Tak se důrazný souřadný přívlastek klade za své jméno, kdežto mimo důraz stává zpravidla před ním; na př.: |vedlejší |přízvuk se mění v důrazu v |přízvuk |hlavní. Tu pak je výdechový přízvuk druhým výrazovým prostředkem důrazu, nemusí býti nijak zvlášť silný, může býti též normální.[9]

27. Po jednoslabičném důrazném slově ztrácí následující slovo hlavní přízvuk, stává se příklonným; srov. sub 25 |zas prší, |to je |kniha; nebo: já chci, ale |ty nechceš; já slyším, ale |vy neslyšíte. Ztráta hlavní přízvuku je výrazovým prostředkem důrazu, neboť pak zřetelně vyniká hlavní přízvuk předcházejícího slova důrazného.

28. Důraz větný projevuje se znatelně na 1. slově věty tím, že má vždy hlavní přízvuk. Dostává jej, i kdyby mělo mimo důraz jen přízvuk vedlejší (nepřízvučnost se u začátkového slova nevyskýtá). Na př.: [bez důrazu] ten |člověk se mi nelíbí || [s důrazem, citově, starostlivě…] |ten člověk se mi nelíbí!;

ta |nešťastná nemoc! || |ta nešťastná nemoc!;

je |deset hodin a on nejde || [starostlivě nebo mrzutě, rozhorleně] |je deset hodin a on nejde!

Také zde ztrácí následující slovo hlavní přízvuk.


[1] Nevhodné a nepřesné je nazývati přízvukem jen sílu hlasu, jak to činí na př. Ertl ve zpracování Gebauerovy mluvnice. Slovo přízvuk samo o sobě k tomuto významovému zúžení nenutí, dále pak síla a výška hlasu jsou jevy sobě tak blízké, že je třeba míti pro ně název souborný.

[2] Gebauer-Ertl, Mluvnice česká I, 9. vydání, str. 30.

[3] Označuji jej kolmicí nahoře před slabikou.

[4] Označuji jej kolmicí dole před slabikou.

[5] Nejde o slova důrazná; o těch bude řeč dále.

[6] K tomuto slovoslednému typu srov. čl. V. Mathesia K pořádku slov v hovorové češtině v Naší řeči 14, 1930, 117n.

[7] Budu ji označovati kolmicí za 2. slovem, v poloze koncové před 1. slovem, v poloze středové dvěma kolmicemi.

[8] K těmto výrazovým prostředkům srov. čl. V. Mathesia, Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové v Sl. a sloves. 4, 1938, str. 193n.

[9] V jazyce psaném vůbec neoznačujícím přízvuk je proto s výhodou, využívati co nejvíce slovosledu jako výrazového prostředku důrazu a usnadňovati tak čtení, snadné a správné porozumění. Předně klásti důrazná slova co možná na konec věty: tomu však babička učila i děti. Dále měniti pořad rozvitých větných členů proti pořadu nedůraznému, pokud je to arciť v duchu jazyka: vedlejší přízvuk se mění v přízvuk hlavní. Atpod.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 1, pp. 17-27

Previous Jan Mukařovský: Mezi poesií a výtvarnictvím

Next rd. (= Redakce): Diskuse o stylu