Akademický slovník cizích slov

Radoslava Brabcová

[Book reviews]

(pdf)

Akademický slovník cizích slov

Akademický slovník cizích slov. Academia, Praha 1995. 834 s.

 

Vznik každého nového díla věnovaného jazyku je pro naši lingvistiku vždy významným počinem. Při dnešní záplavě slov z různých jazyků, která k nám pronikají, je vydání slovníku cizích slov činem o to významnějším. Navíc je-li to slovník, který vědomě stírá hranice mezi encyklopedickým a lingvistickým přístupem. Akademickým slovníkem cizích slov (dále A) se dostává čtenáři do rukou dílo, jež mu „usnadňuje orientaci i aktivní účast ve společenském dění a v různých odborných činnostech“ (A, s. 5) způsobem, který zatím nemá v naší lexikografické tradici obdoby. Autorsky jej připravili pracovníci oddělení současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český AV ČR pod vedením Věry Petráčkové a Jiřího Krause za pomoci mnoha odborníků více než 118 oborů a zahrnuje téměř 100 000 významů dnes (i dříve) užívaných slov, citátových spojení (nevětné povahy) a běžných zkratek a značek. Jednotlivá hesla přinášejí vedle velmi důkladného výkladu významu (zvláštní „pozornost je věnována výkladu významu jednotlivých slov i slovních spojení se zřetelem k probíhajícím změnám ve společnosti a v jednotlivých oborech“, A, s. 5) i poučení o pravopisu, výslovnosti, původu, tvaroslovné a slovnědruhové charakteristice, o stylovém zařazení a vazebnosti (kontextovém použití). Výběr hesel bohužel opět doplatil na dlouhé výrobní lhůty (rukopis byl podle úvodního slova autorů dokončen v r. 1991), takže zájemce o některá nově přijatá slova do češtiny je tam možná nenajde. Doufejme, že se najde způsob, jak aktualizovat i tento slovník. Slovník je doplněn Stručným přehledem jazyků světa s jejich [65]charakteristikou (rodina, do níž jazyk patří, a územní rozšíření). Základním problémem každého slovníku je výběr hesel (závislý zřejmě nejen na přání autorů, ale i na technických možnostech). Autoři své zdůvodnění podávají jednak v úvodním slově, jednak v poučení pro uživatele (přednost oborům nově se rozvíjejícím, jako ekonomie, výpočetní technika; nejvíce se dnes proměňujícím, jako je filozofie nebo životní prostředí; soustředění na významové posuny mnoha slov v českém prostředí už fungujících, ale především na slova nově se objevující).

Která slova bude ve slovníku hledat český čtenář (uživatel)? Především taková, která už svým hláskovým složením naznačují, že nepatří do slovní zásoby češtiny (acidofobie, aerootitida, hodochrona aj.). Může hledat i slova začínající písmenem č-: čalamáda, čaloun, ale i čatní a čili ‚palčivé plody papriky křovité’. Právě tato podoba trochu zarazí svou naprostou shodou s českým slovem. U hesla chilli je jen odkaz na čili. V takových případech snad počeštěná podoba není nutná. Že zde najdeme i slovo čokoláda, je jistě v pořádku. Někoho může zajímat, že jde o slovo indiánského původu. Nevidím však už důvod pro uvádění hesla čokoládovna, které bych určitě hledala ve slovníku českého jazyka. I SSČ uvádí u slova čokoláda indiánský původ, takže i tuto informaci lze získat jinde a slovo samo už nevyvolává pocit cizosti. Podobně SSČ uvádí hesla rýže, rýžovat, tramvaják, tramvajačka, tramvajenka, taxi, taxislužba, taxíkář (dokonce bez om., zatímco A je uvádí jako slovo hovorové). Nehledala bych asi v slovníku cizích slov slova začínající písmenem ř-, protože bych se o nich domnívala (podle autorů), že jde o „slova cele zapojená do českého jazykového systému“ (A, s. 6). Jaké však bylo moje překvapení, když jsem právě pod tímto písmenem našla mezi šesti hesly i heslo římsa, které SSČ vůbec nemá! Je tedy dobře, že je v A i písmeno ř zařazeno.

A naopak: uvědomil si někdy čtenář, kolik „cizích“ slov je ve Slovníku spisovné češtiny? Pod písmenem ž najdeme: žaket, žalm, žaltář, žaluzie, žampion, žánr, žargon, žehnat, žejdlík, želatina, želé, žemle, ženijní, žert, žertva, žervé, žerzej, žestě, žeton, židle, žiletka, žirafa, živio, žok, žokej, žold, žoldnéř, žolík, žonglovat, žoržet, žoviální, žrec, žudro, žula, žumpa, župan, žurnál, žurnalistika. Akademický slovník z toho neuvádí jen žehnat, žert, židle. Lze tedy vůbec stanovit nějaké hranice? Slovník cizích slov je vždy odrazem určitého bodu na cestě cizího slova do domácí slovní zásoby. Myslím, že A toho je a bude dokladem více než výmluvným. Pokusme se to demonstrovat na několika příkladech. Autoři se rozhodli dávat „přednost podobám počeštěným“ a dubletní podoby uvádět jen „u slov, kde se hlásková podoba přejatého slova výrazně liší od jeho podoby počeštěné a jde-li o slovo, v němž starší způsob psaní není neběžný“ (A, s. 6). Podobu, kterou uvádějí na prvním místě, pak také užívají ve výkladech významů jiných slov. Postup „zdomácňování“ lze ukázat na slovech s koncovou skupinou -ing/-ink. Celou počeštěnou podobu najdeme u slova širtynk, které už v této podobě uvádí PS (myslím tím i psaní -y-), obvykle počeštěný základ provází jen změna g>k. Jen v té podobě se už uvádějí slova jako kempink, trénink nebo skipink, dalším stupněm je změna g>k jen při počeštěné podobě celého slova (při uvádění i původní podoby) jako tramping/trempink, také trampingový/trempinkový. Nejdříve je uváděna původní podoba, pak počeštěná, ale najdeme i opačnou situaci: skijérink/skijöring [šije-] (z tohoto zápisu není jasné, zda se první podoba vyslovuje tak, jak je napsána, a druhá s naznačenou výslovností, nebo zda výslovnost platí pro obě podoby), šterlink/sterling, šterlin[66]kový/sterlingový, šilink/shilling/schilling, šilinkový/shillingový/schillingový. Dále brovnink/browning, brovninkový/browningový, driblink/dribling, pudink/puding, pudinkový/pudingový, smokink/smoking, smokinkový/smokingový. Ale vraťme se k trendu počešťovat cizí slova. Dalším stupněm (stále se vzdalujeme od češtiny) je situace, kdy je slovo počeštěno ve svém základu, ale stále ještě zůstává zakončení -ing: dumping/damping, dumpingový/dampingový, klíring/clearing, klíringový/clearingový aj. Nejnověji přijímaná slova jsou uváděna jen v původní podobě, např. fading, telerecording, teleshopping, skateboarding, skating nebo windsurfing aj.

Rozhodování o tom, zda uvádět jen počeštěnou podobu, nebo i původní, a pokud obě, pak v jakém pořadí, a kdy už jen počeštěnou, jistě patřilo k nejsložitějším problémům při práci na slovníku. Tak najdeme jen podobu plejboj (původní podoba není ani v odkazu – a co název časopisu?), skener (ale odkaz u scanner na skener), ale džudo i judo, džez i jazz (počeštěnou podobu ovšem hudebníci zásadně odmítají), mejkap i make-up, kvajak i quajak, kvinoa i quinoa, v obráceném pořadí byte [bajt] i bajt, bytový i bajtový (je zde obrácená situace než u hesla čili: zde by bylo výhodnější první místo pro počeštěnou podobu), chaussée i šosé, treuhänder i trojhendr, ale jen dealer nebo talk-show.

Proč jsme se tak podrobně zastavili u těchto příkladů? Jen pro ukázku právě toho okamžiku zastavení a zakotvení té které podoby ve slovníku. Například SSČ ještě uvádí quasi- viz kvazi-, A už má jen kvazi- (jako samostatné heslo má quasimodo), podobně SSČ má quasar viz kvazar, A jen kvazar, dnes už se v tisku setkáme s podobami díler a tókšou, jinými slovy cesta do českého jazyka jako domácího prostředí je stále otevřená a výzkum toho, která slova, z jaké oblasti nebo oboru a jak rychle českému vlivu podléhají, bude jistě předmětem sociolingvistického zájmu.

Samostatnou kapitolou by mohla být úvaha nad stavbou hesel. Nebudu se jí podrobně zabývat, ale chci upozornit na jeden příklad: u hesla whisky [vi-] viska, -y ž <a<kelt> se vysvětluje: ‚… pálenka vyráběná z obilných, zejm. ječných n. kukuřičných zápar’. Ale co když laik neví, co je zápara? K tomu máme přece slovníky českého jazyka. Ale SSČ nemá hesla zápara ani zápar, musíme do SSJČ nebo do PS. (L. Klimeš si byl asi této skutečnosti vědom, protože u hesla whisky uvádí výklad významu tohoto českého slova.) To jen jako upozornění na fakt, že „by“ slovníky měly vznikat ve vzájemných vazbách.

Autoři si také museli položit otázku rozložení slov na ose spisovnost – nespisovnost. I zde bylo rozhodování velice obtížné. Obecné povědomí o slovníku cizích slov se spíš soustřeďuje na terminologii z různých oborů, takové poučení hledáme v slovníku především. Ale kde se má čtenář poučit o slovech stojících na druhém konci této osy, tedy o slovech hovorových, obecněčeských, oblastních, nářečních, slangových atd.? Starší z nich uvádí PS, ale ten je dnes už téměř nedostupný, některá uvádí SSČ, ale to nestačí. Takže nakonec je nutno přiznat zásluhu A i v tom, že velkou část výrazů uvádí. Vedle silně frekventovaných jako čundr (ob. expr. a slang.), čurbes (ob. expr.), čutat (ob. a slang. – SSČ už uvádí jako slovo hovorové), šrumec (ob. expr.), štajf (ob. expr.), švajneraj (ob. expr.) se zde ovšem objevují i slova zastaralá jako kelner, kelnerka, kvér, kurýrovat, plaušovat, štrajk i štrajkovat nebo šuft, šufťák. U této skupiny (snad až na kurýrovat) si nejsem jistá, zda zde mají [67]ještě místo (podobně jako citoslovce tajfl, tajbl, tajksl bych asi v takovém slovníku nehledala). Výrazně jsou zastoupeny slangy (tranďák (tech.), mergle (zast. sport.), mistrák (ob. a sport. slang), štace (stud.) aj.). Za povšimnutí stojí velmi podrobná stylová chrakteristika. U většiny hesel se objevuje hned několik charakteristik, vedle ob. (slovo obecné češtiny), expr. (expresivní) i slang (s udáním oboru). U některé skupiny hesel ne dost důsledně, nebo jsem možná zákonitost neodhalila. Tak je uváděna skupina: aport citosl., aportér mysl., aportovací mysl., aportovat. Vždy jde o význam ‚přinést věc, zvl. zvěř’, přičemž u prvního a posledního hesla není uvedeno, že běží o myslivecký slang, u zbývajících ano.

Významným přínosem Akademického slovníku je uvádění původu slov. A to nejen jejich poslední zastávky před příchodem do českého prostředí, ale i skutečně původního prostředí (kurýrovat <n < l>), u jídel se někdy uvádí i zeměpisný původ, což by bylo bezpečnější jako jediné určení (např. džuveč ‚pův. balkánské jídlo’ – název pochází z turečtiny, ale nelze říci, že by se k nám dostal právě jen přes bulharštinu, čufty <srb> ‚pokrm balkánského původu’ apod.). O odpovědném přístupu k hledání původu slov svědčí jistě i to, že u několika hesel zůstal na místě vymezeném pro původ jen otazník: čavyča, čipmank <?> a několik dalších.

U cizích slov je důležitou otázkou jejich pravopis. U počeštěných podob vychází A jednoznačně ze zásad uplatněných v Pravidlech českého pravopisu z r. 1993 (kurz, -izmus, milion, archiv, progresivní), což ovšem neznamená, že starší dubletní podoby odmítá nebo je považuje za nesprávné (v Pravopisné poznámce (A, s. 8–9) jsou uživatelé upozorněni na Dodatek k školnímu vydání Pravidel českého pravopisu). U mezinárodních termínů, u slov a spojení citátových ponechává pravopis původní a uvádí jejich výslovnost (quaternio terminorum [kva-ny- -nó-], quilombo [ki-], advocatus ecclesiae [-ká- eklésié?]. Snaží se zřejmě napodobit i pravopis původního jazyka, když užije podoby čhörten s naznačenou výslovností [čer-]. Na s. 385 unikla podoba ‚bobule líčidla amerického’ místo ličidla (Phytolacca decandra). PS má ještě heslo ličidlo, pod nímž najdeme významy 1. kosmetický prostředek ke zkrášlení pleti, 2. bot. rod rostlin z čeledi ličidlovitých (Phytolacea) a u hesla líčidlo najdeme význam ‚nástraha’.

Snad ještě jednu poznámku k uváděné výslovnosti. Autoři si někde úkol poněkud zjednodušili tím, že neuvádějí koncovou hlásku ve výslovnosti. I když označují slovo jako původně anglické, vyhnuli se přepisu celé výslovnosti: whig je jen [vi-], i když Klimeš např. uvádí [vik, 2. p. viga, angl. výsl. je vig], podobně u hesla wolfhound jen [vulfhau-], rosewood jen [rouzvu-], ale wedgwood [vedžvút] „podle keramika J. Wedgwooda“.

Při tak rozsáhlém díle může vždy uniknout nějaká drobnost. Nechci snižovat úroveň několika drobnými upozorněními: u hesla čičorka došlo k nepřesné formulaci: ‚rostlina rodu Coronilla s poléhavými lodyhami a s okolíky růžových motýlovitých květů rostoucích na lukách a stráních’ místo rostoucí, na s. 649 má titulek v pravém horním rohu znít reasumace nikoli resumace.

Psát o slovníku na počátku jeho životní pouti k uživateli je velmi obtížné. Jistě se záhy objeví hlasy, co ve slovníku není a co by tam podle názoru toho kterého uživatele mělo být. Namátkovým pohledem na hesla a slova ve výkladech užívaná lze konstatovat, že jsem vždy našla cizí slovo užité ve výkladu jako slovo heslové, i když třeba ne ve formě substantiva, které je ve výkladu, ale jen jako adjektivum [68](je jen adj. aridní, není subst. aridita), důležité je, že je zachycen alespoň jeden tvar (je heslo aporie, není aporetik), naopak někdy se mi zdálo nadbytečné uvádět adjektiva jako samostatná hesla (jen s odkazem na příslušné substantivum, u něhož je vždy adjektivum uvedeno), ale možná že se také může objevit situace, v níž tuto skutečnost ocením. Akademický slovník cizích slov je v každém případě významným činem v naší lexikografii a přeji mu, aby se stal každodenním průvodcem co nejširšího kruhu uživatelů. Tím podstatně pomůže k zlepšení naší komunikace.

 

LITERATURA

 

KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. Praha 1981.

Příruční slovník jazyka českého. Praha 1935–1957 (PS).

REJMAN, L.: Slovník cizích slov. Praha 1966.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2. vyd. Praha 1994 (SSČ).

Slovník spisovného jazyka českého I–IV. Praha 1960–1971 (SSJČ).

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 1, pp. 64-68

Previous Ludmila Uhlířová: Luděk Hřebíček: Text Levels. Language Constructs, Constituents and the Menzerath-Altmann Law

Next František Čermák: Barbara Sandig (Hrsg.): EUROPHRAS 92. Tendenzen der Phraseologieforschung